Puls Nekonečna …a jiné povídky

5. CIZINCEM DOMA

Prošel jsem pod lomeným obloukem Prašné brány — a ustrnul jsem. To, co jsem spatřil, překonalo nejbujnější fantasii mých povídek. Chladně střízlivá budova banky zmizela. Na jejím místě stála vkusná stavba nezvyklého slohu, vyzdobená sgrafity a sochami. Nad vchodem svítil neonový nápis: METRO.

Také budova Slovanského domu změnila svoji tvář.

Jak je to možné? Tohle přece nepostavil někdo přes noc…

Teprve teď jsem zpozoroval, že lidé, procházející se po ulici, jsou nějak divně oblečení. A podobný oblek mám na sobě také já! Kdo mi ho dal? Jak to, že jsem si toho dosud nevšiml?

Mozek, zraněný Pegasem, kreslí mi asi na sítnici chorobné vize, zbláznil jsem se, není o tom pochyb.

Odhodlal jsem se k zoufalému pokusu:

„Promiňte, jsem opravdu v Praze?“ zeptal jsem se naivně prvního člověka, který mne míjel.

„Ano, jste v Praze,“ odpověděl chodec s ledovým klidem. Moje hloupá otázka ho nijak nepřekvapila. Pokračoval v chůzi a ani se neohlédl.

Bylo mi trapně. (Dnes je mi to celkem k smíchu. Musel jsem být opravdu směšný.) Zmateně jsem se rozhlížel.

Také celé Příkopy se změnily k nepoznání. Lidé na chodnících stáli — a přece se pohybovali oběma směry.

A kam se poděly tramvaje? Kolejnice zmizely beze stopy…

Pocit hrůzy, strachu a úžasu vystřídala zvědavost.

Možná je to všechno jenom sen, ale stojí za to ho prožít. Všechna tíseň ze mě spadla. Dokonce jsem se zasmál. Náhle jsem si vzpomněl na jednu z rušných nocí ve studentské koleji. Seděl jsem u otevřeného okna a v tlumeném světle noční lampičky jsem psal veselou humoresku. Napadaly mě komické situace, že jsem se hlasitě rozchechtal. Kolegové se vzbudili. V okamžiku jsem se octl v palbě polštářů a bot. To mne rozesmálo ještě víc. Smál jsem se jako pominutý.

I teď se o mne pokoušel podobný záchvat. Naskočil jsem na pohyblivý chodník a měl jsem co dělat abych se nerozchechtal. Všechno mi najednou připadalo tak směšné. Byla to zřejmě reakce na hrůzné zážitky z Malé Strany…

Na Václavském náměstí jsem přestoupil na další chodník a jako plachetnice plul jsem neuvěřitelně změněným městem.

„Buďte zdráv, profesore,“ pozdravil mne někdo z protijedoucího chodníku. Zmateně jsem se ohlédl, ale skupinka lidí, odkud zazněl pozdrav, odplula už jako vlna při odlivu. Někdo si mne asi spletl…

Jízda a přestupování na nezvyklém dopravním prostředku bylo jednoduché, až mě to překvapilo. Dobrý novinář nemůže být vyveden z míry ani ve snu, řekl jsem si s určitou dávkou hrdosti. Proto i ohromující skutečnost, že Václavské náměstí se proměnilo v nádherný rozkvetlý sad, přijal jsem celkem klidně. Je zajímavé, jak rychle si člověk zvyká na to lepší.

Jedno mi však bylo nejasné. Když jsem odcházel z Malé Strany, stmívalo se. Jenomže teď se zase rozednilo a všude bylo plno světla tak jako ve dne.

Z pevného chodníku na mne zamávala dívka — a už stála vedle mne na pohyblivém pásu.

„Dobrý den, profesore. Jak se máte?“ usmála se na mě mile.

„Nejsem profesor,“ vykoktal jsem v rozpacích.

Dívka se zarazila. Zkoumavě se mi zahleděla do tváře.

„Vy žertujete, profesore. Určitě jsem se nemýlila, jsem přece vaše žačka, Marta Horníčková.“

„Jsem asi dvojník vašeho profesora,“ namítl jsem nesměle.

„Dvojník?“ řekla udiveně.

„Tedy promiňte — profesore,“ dodala a seskočila z chodníku. Ještě dlouho se za mnou ohlížela…

Výborně, zahraji si na profesora, napadlo mi, když se mi ztratila z očí. Podobám se mu zřejmě jako vejce vejci, nebude to tak těžké. Dobrodružství reportéra ve vysněném světě pokračuje…

Profesor je určitě známou osobností, pomyslel jsem si, když mne hned na to pozdravili dva Novopražáci. (Jak jinak nazvat obyvatele podivné Prahy?) To už jsem ovšem — jako řádný profesor — zdvořile odpověděl na pozdrav.

V horní polovině náměstí se stalo něco, co jako řádný reportér jsem nejméně očekával. Vlastní nohy mi revoltovaly. Aniž se se mnou poradily, seskočily z pohyblivého pásu na pevný chodník a udivenou hlavu i s tělem vzaly s sebou.

Proč jsem se tu vlastně zastavil? Z otevřených dveří automatu zavanula vůně jídel. Podmíněný reflex, hledal jsem vědecké vysvětlení pro svůj podvědomý počin.

Skutečně: Žaludek ve vonném oparu jídel se probudil z mrákot a nepříjemně zazpíval. Přihlásila se také žízeň. Zastávka jako na zavolanou. Ale mám vůbec peníze? Skryl jsem se do širého zákoutí průchodu a systematicky jsem prohledával kapsy. Kromě malinké baterky z Pegasova doupěte a krabičky s jakýmsi neznámým přístrojem jsem nenalezl ničeho. Všiml jsem si pouze, že mě kdosi navlékl do zvláštního lehounkého oděvu, jaký nosily i Novopražáci.

Udělal to snad Pegas v době, kdy jsem u něho ležel v bezvědomí? A není vůbec celé mé dobrodružství jenom žert jeho vražedných přístrojů?

Ať je tomu jakkoliv, skutečnost prožívám plně — o tom mne bolestivě přesvědčuje prázdný žaludek.

Hlad mi dodal odvahu, do vonícího automatu jsem vstoupil i bez peněz. Závistivě jsem se díval na návštěvníky, kteří doslova hodovali na nízkých moderních stolcích. Každý měl před sebou rozloženo několik talířků. Porce sice nebyly velké ale, zato představovaly bohatou škálu tvarů a barev. Odkud pochází tato labužnická strava? Známý pult s prodavačkami jídel tu přece není…

Nenápadně jsem se zavěsil na paty jednomu z příchozích a napjatě sledoval jeho počínání. Zastavil se uprostřed jídelny a pátravě se rozhlédl kolem. Teď teprve jsem si všiml svítících nápisů na stěnách. Jídelníček! U každého jídla zářilo číslo. Host přistoupil ke stěně, stiskl několik očíslovaných knoflíků a chvíli čekal. Ve stěně se objevil otvor, jako když maminka otevře pečící troubu, a na odklopená dvířka vyjel podnos s několika talířky — právě takovými, jaké ležely před návštěvníky u stolků. Dál už to bylo prosté. Host si odnesl tác s jídlem k hráškově zelenému stolku a s chutí se pustil do jídla.

Vhodil snad do automatu nějaký peníz? Rozhodně ne, nic takového jsem neviděl. Přesvědčil jsem se ještě jednou, že ani další hosté při volbě jídla nepoužívali minci. Vlezl jsem pravděpodobně do závodní jídelny. Jídlo přece nemůže být zadarmo. Ještě hodnou chvíli jsem okukoval návštěvníky, ale nakonec mě hlad dohnal k zoufalému činu. S tlukoucím srdcem jsem stiskl nazdařbůh několik knoflíků. Příchod jídla jsem vyčkal, aniž jsem se ohlédl — a když se objevilo, pustil jsem se do něho hned na místě. „U stolu by to bylo pohodlnější,“ poznamenal mi někdo ironicky za zády. Cítil jsem, jak se mi krev žene do tváře. Uchopil jsem podnos a se sklopenýma očima ho zanesl na prázdný stolek. Po příkladu jiných jsem si opatřil i nápoje. Po dobrém jídle malá procházka neuškodí, řekl jsem si a místo na pohyblivý chodník zamířil jsem do parku. U Myslbekovy sochy svatého Václava jsem se chvíli zastavil. Skoro mi bylo divné, že je to stále tentýž pomník, jak jsem ho znal od dětství.

Na druhém konci parku mě schody z neznámé hmoty vyvedly na krytou plošinu, kde se procházelo několik lidí. Než jsem se stačil důkladně rozhlédnout, u plošiny zastavil elegantní vagon zavěšený jako vozík lanovky na vzdušných kolejnicích.

— Vzdušné metro, konstatoval jsem suše a bez dlouhého rozvažování jsem vstoupil do přepychově zařízeného doutníku.

„Všechny vozy jedou se třicetisekundovým zpožděním,“ rozčiloval se někdo vzadu. Vůz jakoby rozuměl, dal se do pohybu. Rychlost znatelně narůstala. Přitiskl jsem čelo k oknu a pozoroval ubíhající město pode mnou. Nad Nuselským údolím jsme se už vznášeli ve velké výšce. Pod námi se klenul bělostný most spojující Vinohrady s Pankrácem.

Z parčíku na pankráckém vrchu před námi vyrůstala velká moderní budova s nápisem:

Vůz vzdušného metra tu na chvíli zastavil — a zas uháněl k jižním končinám města.

Ještě několik zastávek v překrásném zahradním městě — a již jsme byli daleko za Modřany.

Vystoupil jsem na plošinu. Vltava klidně plula zalesněným údolím. Odjíždějící vůz mi odkryl výhled na druhou stranu. Při pohledu na nedaleké stráně se mi zatajil dech. Okolní kopce svítily jiskřivou bělobou, jakoby je někdo posypal cukrem.

Sníh! Není o tom pochyb. Na stráních sáňkují děti. Teď — uprostřed léta…

Rozběhl jsem se za nimi. Do tváře mi zavanul ledový vítr. Sotva jsem dorazil k zasněžené pláni, zabořil jsem ruce do sypké hmoty. Byl to skutečný sníh. Na teplých dlaních se zaleskly krůpěje vody…

Do středu města jsem se vracel pěšky. Potřeboval jsem trochu zchladit rozpálenou hlavu. Zimní krajina se však na každém kroku měnila na jarní a nakonec v letní. Co se to se mnou děje? Za každou cenu se musím dostat domů nebo alespoň do redakce. Tam se snad probudím z tohoto mrákotného snu…

Zamířil jsem k Vltavě, abych se mohl lépe orientovat. Jinak bych ve změněném městě určitě zabloudil.

Hladina řeky blikotala v záři zapadajícího slunce.

Do města se vracely výletní parníčky a motorové čluny. Někde v srdci parku hrála hudba.

Chvílemi se mi zdálo, že všechna tato k nepoznání změněná místa znám, že jsem tu již vícekrát kráčel. Za tímto rohem se přece musí objevit palác s terasami a balkony…

Jak jsem byl překvapen, když na předpokládaném místě skutečně stál onen palác, který jsem přece dosud neviděl! Onemocněl jsem těžkou duševní chorobou — schizofrenií, uvědomil jsem si s hrůzou. Prahu s touto podivnou tváří odněkud znám — a přece mě to překvapuje. Rozštěp mysli, jinak to nelze vysvětlit. Přece jen se setmí, řekl jsem si. A tu přichází večer — náhle ustoupil zářícímu slunci. V úžase jsem pohlédl na oblohu. Skutečně — na vrcholu nebeské klenby svítilo nové slunce.

„Taky s tím mohli ještě počkat,“ vyrušil mě z myšlenek stařeček, který se zastavil zrovna proti mně. „Jak vidím, také se vám to umělé slunce moc nelíbí. Za mého mládí nic takového nebylo a nijak jsme to ani nepostrádali. Teď se kvůli téhle atomové lucerně neužiju ani opravdového večera. Každou chvíli se rozsvítí.“

Zasmál jsem se ulehčeně. Rychle jsem se vpravil do role profesora.

„Pokrok je pokrok, dědečku,“ řekl jsem rozšafně. „Za vašeho mládí se přes celou Prahu chodilo pěšky, nebo jste se tlačil v přeplněné tramvaji. Dnes se vozíte na běžícím chodníku nebo ve vzdušném metru.“

Dědeček mávl rukou. „Dejte mi pokoj s těmi novotami. Nevím, kam ti mladí vůbec pospíchají. V Bratislavě jsou atomovým vlakem za hodinu — a co z toho? Ani nemají čas si cestou s někým pohovořit. A ty běžící chodníky? Za nic bych na to nevlezl, ještě bych si nohy zlámal. Stejně to občas nefunguje, lidé nejsou ještě tak vychovaní, aby si takových věcí uměli vážit. Nu — buďte hodně zdráv,“ rozloučil se se mnou stařec a pokračoval ve své večerní procházce.