Puls Nekonečna …a jiné povídky

11. BUMERANG SE VRACÍ

Drazí, které jsme na čas ztratili a pak znovu nabyli, bývají dvojnásob milí. A totéž platí i o věcech a životním prostředí. Kolik krásných a nezapomenutelných chvil jsme prožili s Evou a s dvěma nenapravitelnými zvídavci, Petrem a Michalem! Zůstali jsme proti zvyku po celou dobu v Praze, abych se prý mohl před odletem do temnot vesmíru nabažit rodného města, jak mi řekla Eva.

Teď teprve jsem si uvědomil, jak nesmírně za poslední léta Praha zkrásněla. A jak zkrásněl život člověka na Zemi. Teprve poslední dva dny dovolené zastřel naše jasné nebe mráček. Eva mě začala přemlouvat, abych se zkoušky graviplánu nezúčastnil. Mám to prý přenechat těm mladším (tato poznámka mě zamrazila), už jsem prý pro lidskou společnost vykonal dost a ona i děti mají právo mít mě pro sebe.

Eva věděla, že každé přemlouvání je marné. Jsem přece hlavním konstruktérem letadla a nemohu proto riziko zkoušek hodit na hlavu jinému. Uvědomovala si, že boj s přírodou nemůže člověk vybojovat za pecí a proto se nakonec smířila s mým odjezdem a dokonce mě doprovodila až do Bukavu. V Africe jsem zastihl své přátele v plném tempu příprav. Stolarov, Gretti, Jeffers i Chány pečlivě kontrolovali všechny přístroje, proměřovali baterie s antihmotou a na malých okružních letech zkoušeli řídící zařízení.

„Na jakou dobu jste připravili zásoby?“ zeptal jsem se. Orlov pochopil mé obavy a hned zvážněl. „Na plných padesát let. Stejně potřebujeme dostatečně velkou zátěž. A energie máme, až nám přebývá…“

„Snad nechcete cestovat půl století,“ žertoval Chány.

„Za deset dnů se vrátíte a budete rádi, že jste doma. Putování pak přenechte těm mladším. Či snad chcete sami prozkoumat celý vesmír?“

Den před startem bylo znovu všechno prohlédnuto a přezkoušeno. Zbýval už jenom poslední, slavnostní akt — pokřtění graviplánu. Tento čestný úkol byl svěřen Evě. „Nechť váš koráb povždy nese jméno Bumerang, neboť ten se vždycky vrací,“ řekla chvějícím se hlasem, když se láhev šumícího vína roztříštila o hladkou stěnu graviplánu. A pak se po očku podívala na mě. Ústa se sice usmívala, ale v očích měla hluboce ukrytý stesk.

Start byl stejně prostý, jako když odjíždí z nádraží mezinárodní vlak. Pouze reportérů tu bylo o něco víc, než při takových příležitostech bývá zvykem. A nebylo divu — šlo přece o generální zkoušku nového typu kosmického korábu. Tříčlenná posádka dobrovolníků — Orlov, Mango a já — zaujala svá místa u přístrojů a koráb se lehounce jako pírko vznesl do výše. Tentokrát docela tiše, bez rachotu raket a oblaků dýmu.

Zkouška byla plánována na deset dnů. Návštěva observatoře plovoucí nad Zemí, přistání na centrálním letišti na Měsíci a prohlídka Erose, který se v tu dobu maximálně přiblížil k Zemi.

Na plovoucí observatoř jsme se dostali přesně podle plánu. I cesta k Měsíci začala dobře. Ve vzdálenosti 200 000 kilometrů však Mango zjistil nepatrné zrychlení a vychýlení z určitého směru. Pokusili jsme se napravit chybu, ale řízení selhalo. Rychlost naopak ještě vzrostla. Překontrolovali jsme přístroje — všechno bylo v pořádku.

Proč nás tedy bumerang neposlouchá?

Zrychlení tak narůstalo, že jsme museli ulehnout, a bychom snesli přetížení. Za necelých dvacet čtyři hodin jsme míjeli Měsíc, který nám marně signalizoval na pomoc. Jak je to možné? Propočty byly přece několikrát prozkoumány — a model graviplánu řízený na dálku se stejným vybavením, jenže v menším měřítku, vrátil se z Měsíce přesně podle plánu…

Se Země i s Měsíce odstartovalo několik letadel, aby nám přispěchala na pomoc. Byl to marný pokus. Naše rychlost už vzrostla natolik, že nás nikdo nemohl dostihnout. Aparáty odstiňující gravitaci jsme úplně vyřadili z provozu, v naději, že se dostaneme do gravitačního vlivu Země a Měsíce, ale proti očekávání rychlost dále narůstala. Beznadějně jsme pozorovali mizející rodnou planetu a Sluce, které se pomalounku, ale s bezcitnou pravidelností zmenšovalo, až se nám po několika dnech zmenšilo v pouhou jasně zářící hvězdu. K dovršení neštěstí jsme ztratili i spojení s lidmi.

Pojala nás hrůza, jaká se ani nedá vylíčit. V tu dobu jsem si opět vzpomněl na aktovku. Pěstmi jsem se zoufale bil do čela, abych rozjitřil líný mozek a přinutil ho zopakovat, co vlastně jsem do té prokleté aktovky uložil.

„Teď si to uvědomuji docela jasně,“ vykřikl jsem jako smyslů zbavený. „V té aktovce, kterou jsem v době nervového šoku tak sháněl a kterou mi do Afriky přivezl Benko, v té aktovce byla uložena chyba v našich propočtech, na kterou jsem včas přišel. Tisíckrát proklínaný Pegas! Zatemnil mi paměť a kdybych hlavou tloukl o ocelovou stěnu, nevzpomenu si, jaká to byla chyba.

Vím jen, že byla docela prostá!“

Výbuch mého zoufalství vzpamatoval Vasju Orlova i Mangu. Vrhli jsme se — snad již po sté — na plán korábu a znovu trpělivě propočítávali sebemenší a zdánlivě nepatrný detail. Jediným kladným výsledkem bylo rozhodnutí, že budu psát deník, abych si osvěžil paměť.

Opět se nám vrátil alespoň zákmit naděje. Zavedli jsme znovu pravidelné služby v pozorovatelně, s velkým úsilím pokračovali jsme ve vědecké práci. Dostali jsme se přece do prostoru, kam člověk dosud nemohl.

Čas plynul. Prázdnota vesmíru se začala vyplňovat. Míjeli jsme fantasticky pestré difúzní mlhoviny, temná tělesa, kterým jsme se často vyhnuli o vlásek, navštívila nás také malinká zvědavá kometa, jejíž pobledlý ohon zazářil v kuželu našich reflektorů.

Snažili jsme si ukrátit čas, jak jen to šlo. Stali jsme se zpěváky, básníky, sochaři i malíři…

Dnes ráno (pro pořádek se tu ještě řídíme pozemským časem) nás Mango vzbudil o dvě hodiny dřív. Dojetím sotva mluvil. Když jsem rozespalý spatřil jeho zářící ebenovou tvář, v první okamžik mi napadlo, že objevil možnost návratu.

„Přátelé drazí, pojďte se podívat,“ tahal nás k obrazovce astrotelevizoru. Na promítnutý obraz jsme zírali se zatajeným dechem. Ve velké průrvě uprostřed narudlé mlhoviny se objevil rotační střed našeho galaktického systému. Ono žhavé srdce Mléčné dráhy, které od věků bylo skryto před zraky lidstva. Žhavé srdce, kolem kterého se otáčejí miliardy hvězd i s naším životodárným Sluncem.

Jak bolí, že roušku tajemství vesmíru jsme mohli strhnout jedině my, tři trosečníci v nekonečnu…Barevné snímky centra jsme sice již odeslali na Zemi, ale doletí tam vůbec? A zachytí je naši vědci, když je vysíláme při tak obrovské rychlosti? Hlas Země jsme neslyšeli už tak dávno…

Buď navždy oslaven střed galaxie! Při pohledu na něj se probudila i poslední spící buňka v mém mozku. Objevil jsem chybu, pro kterou jsme tu všichni zešedivěli. Přílišná koncentrace antihmoty v jediném bodě vyvolala dosud neznámé síly, na které působí právě onen střed Galaxie. Tam právě vězela ona strašlivá chyba. Několik baterií s antihmotou jsme v mezihvězdném prostoru zničili, ostatní pravidelně rozmístili v graviplánu za kritickou mez vzájemného působení a tím i násobení energie. Nedopustili jsme se vlastně chyby. V podmínkách naší Země jsme nový faktor nemohli objevit.

Ponecháváme zatím rychlost, ale měníme směr. Bumerang se vrací domů! Jediné, co nás trápí, je relativita času. Ani tu jsme dosud v pozemských podmínkách nemohli vyzkoušet. Nalezneme doma ještě své drahé? Nepřivítá mne Praha už po druhé jako cizince?

Ať je tomu jakkoliv, uvítá nás lidstvo, živí lidé, bez kterých je vesmír mrtvou krásou. Ať jen vesmír pulsuje a dýchá.

Buďte zdrávy, zpívající mlhoviny!

Bumerang se vrací domů!

Bumerang se vrací…