Puls Nekonečna …a jiné povídky

10. PEGASOVA PROHRA

Zásluhou Vaškovy teorie o základním zákonu vesmíru jsme na čas zapomněli na drobné denní starosti, dokonce i na skutečnost, že se obrovskou rychlostí vzdalujeme od rodné Země a nemáme ani jiskřičky na návrat. Myslíme teď jen na svoji vědeckou práci. Měříme pohyby hvězd, zkoumáme původ a složení mlhovin, které byly takřka na dosah ruky. A vytrvale sledujeme střed galaxie — stále ještě ukrytý za neprůhledným závojem temných mlhovin.

Jen ve chvílích odpočinku — nad stránkami deníku — myslím na náš nešťastný osud. Stále se trápím myšlenkou, že znám recept, jak překonat tu tragickou chybu, která nás proti vrhla do nekonečného kosmu.

Přišel jsem již na stopu. Při pročítání napsaných řádek jsem si uvědomil, že celé tajemství východiska bylo ukryto v aktovce, o které jsem po nervovém šoku často hovořil. V aktovce však byly pouze fotografie mých dětí…

Ano, už je mi to jasné. Propočet, který odhalil včas chybu v uspořádání a kapacitě graviplánu, napsal jsem na zadní stranu fotografií. Vzpomínám si, že nic jiného jsem tenkrát neměl po ruce. Proč jen jsem si po Africe neprohlédl run snímků!? Proklatý Pegas!

Ale jaká to byla chyba? Co jsem si vlastně na snímky poznamenal?

Nezbývá mi nic jiného, než se znovu trpělivě vrátit do míst, kde jsem chybu objevil…

Kde jsem vlastně přestal?

Ano, už vím. Z Afriky mě poslali za Evou, abych se s ní před odletem rozloučil. Dovedl mě tam Mango — a pak diskrétně odešel.

Od neštěstí v Pegasově doupěti jsem ji viděl poprvé.

Při pohledu na její tvář se mi zdálo, že neprůhlednou mlhou prokukuje slunce.

„Jsem redaktorem nebo profesorem?“ usmál jsem se…

„Tušila jsem to,“ polekala se Eva. „Co ti to jen napadlo vrátit se do toho nešťastného domu U dvou hrdliček? To byl určitě Petrův nápad, je to nenapravitelný uličník.“

„Neboj se, Evo, začíná mi svítat. Jen jedno mi ještě není jasné: Jak jsem se tam vlastně dostal?“

„To ať ti vysvětlí Petr, dostal už za to své. Vrátí se co nevidět, šli si s Michalem hrát do Fučíkova parku.“

„Petr za nic nemůže,“ omlouval jsem chlapce. „Vrátil jsem se, myslím, docela zákonitě. Podvědomě jsem si šel k Pegasovi pro něco, o co mě okradl: pro paměť. Víš přece, jak všechna ta léta jsem se trápil tím, že jsem člověkem bez dětství a minulosti — že prostě můj život až do roku 1957 je zahalen mlhami. Netušil jsem ovšem, že mi Pegas sice vrátí minulost, ale okrade mě o přítomnost. Nechybělo mnoho — a opět bych tě teď nepoznal, jako jsem tě nepoznal tenkrát, když jsem odcházel od Pegase. Naštěstí se to tentokrát Pegasovi nepodařilo.“

„Toho jsem se bála nejvíc. Ani si nedovedeš představit, jak mi bylo, když mi vyděšení chlapci přišli oznámit, že tě přes můj výslovný zákaz zavedli do domu U dvou hrdliček a že ses jim najednou ztratil. Jednoho neštěstí bylo až dost — a teď po letech na tomtéž místě druhé — a stejně záhadné.“

„Zavinila jsem to všechno vlastně sama. Jak víš, často chlapcům vyprávím o své práci. Nedávno mi naši mládenci z rezervace oznámili, že v Dientzenhoferově domě v Kosticově ulici se v jednom místě propadl sklep do neznámé podzemní chodby. Podle předběžného průzkumu pochází chodba z dob Dientzenhofera, je však asi dvacet metrů od propadliště zazděna, a to daleko později, někdy před třiceti roky. Překvapilo mě to. Stalo se to zrovna v domě, do kterého jsi vešel zdráv a kterého ses vrátil s ochromenou pamětí. Dnes už ti to mohu prozradit, doktora Křížka čili Pegase jsem podezírala hned tenkrát, když tě dovedl před dům, kde jsem už dvě hodiny netrpělivě čekala. S lítostí mi tenkrát oznámil, že pravděpodobně u tebe propukla nějaká duševní choroba. Podle Pegasova tvrzení jsi prý uprostřed rozhovoru málem omdlel. Asi ti prý praskla cévka v mozku, protože po návratu vědomí ses prý hrozně divil, kde to jsi a co tam vlastně děláš. Jedině v tomto bodě mluvil Pegas pravdu, protože i na mne si se díval jako na někoho cizího a neustále jsi naříkal: ‚Kdo vlastně jsem, co jste mi to, lidé, udělali?‘“

„Žádala jsem tehdy bezpečnost, aby vyšetřila, co vlastně s tebou Pegas udělal. Výslechy byly bezvýsledné, a tak Pegase nechali na pokoji. Ani lékaři pravou příčinu nezjistili.“

„Ze sanatoria jsi se vrátil zdráv, i když ti tam paměť nevrátili — a tak jsem na Pegase pomalu zapomněla.“

„Dnes už také pochopíš, proč jsem s tebou nechtěla chodit na procházky do malostranské rezervace.“

„Objev tajné chodby v Dientzenhoferově domě mi znovu živě připomněl Pegase a neštěstí, ke kterému došlo v jeho bytě. Nemá snad chodba a hlavně poměrně čerstvá přepážka v ní přímou souvislost s událostmi v roce 1957?“

„Nařídila jsem pečlivě připravit průzkum podezřelých míst a den před akcí jsem o objevu tajné chodby vyprávěla chlapcům. O událostech kolem Pegase jsem pochopitelně nemluvila, děti nemají o tom ani potuchy.“

„A teď si představ, jak mi bylo, když mi chlapci líčili, jak jste se tajně vydali do Nosticovy ulice prozkoumat chodbu na vlastní pěst, jak jste se po žebříku spustili do tajné chodby, prokopali přepážku a vnikli do nějaké laboratoře, kde jste objevili mrtvého člověka.“

Až dosud jsem přímo visel Evě na rtech. Ona byla vlastně tím sluncem, které rozehnalo mlhy.

„Ano, už si vzpomínám, už je mi opravdu všechno jasné,“ zvolal jsem radostně, jako bych objevil poklad. „Mrtvý muž v podzemí nás pořádně vylekal. Chvílemi se mi zdálo, že není ještě tak docela mrtvý, že pouze spí. Když jsem zkoumal, zda dýchá, objevil jsem po jeho boku zapečetěný dopis. Na obálce bylo napsáno: Pozor! Neotvírat před rokem 1975!“

Poněvadž žádaný letopočet už dávno minul, opatrně jsem obálku rozřezal a rychle četl. Hned v úvodu pisatel oznamoval, že po mnoha zklamáních a po mnohaletém marném úsilí učinil poslední odvážný pokus: uměle si přivodil klinickou smrt, a to v dokonalém ochranném prostředí.

Načasovaná aparatura ho má v roce 1975 znovu přivést k životu…

Dál jsem nečetl. Aparatura sice selhala, ale možná, že ještě není pozdě.

„Počkám tady, kdyby se ten chlapík probral,“ řekl jsem chlapcům. „Zaběhněte do nejbližší údržbářské stanice a zavolejte záchranný vůz.“

Hoši odběhli a já si zatím prohlížel podivnou laboratoř.

Najednou se mi všechno zdálo povědomé. Ucítil jsem prudkou bolest v hlavě a omdlel jsem. Díky tomuto nervovému šoku se mi vrátila kdysi ztracená paměť.

„Uvědomil jsem si, že právě na tomto místě mě Pegas kdysi omráčil elektrickým výbojem. Zdálo se mi dokonce, že se to stalo před chvílí. Nový šok mi na několik dní utlumil vědomí současnosti. Všechna ta krásná léta, která jsme spolu prožili od onoho neštěstí, zastřela se na chvíli neprůhledným závojem. Sotva se mi vrátila kdysi ztracená paměť, ve spícím muži jsem ihned poznal Pegase. Aniž jsem si to uvědomil, už po druhé jsem na překvapující objev reagoval stejně: snažil jsem se nebožáka zachránit. Teď už chápu, proč po necelé hodině, když jsem se vrátil do podzemí, Pegas ze svého lože zmizel. V době, kdy jsem marně hledal lékaře, odvezla ho záchranná služba.“

„A chlapci běželi celí ustrašení domů, aby mi oznámili, co jste objevili v podzemí,“ dodala Eva.

„Rozjela jsem se hned do Nosticovy ulice, ale přišla jsem už pozdě. Pegasova skrýš byla prázdná. Nejprve jsem se domnívala, že jsi odjel se záchrankou do nemocnice. Tam mi oznámili, že při převozu mrtvoly tě neviděli, ale že se tam mám hned dostavit, mají prý pro mne důležité sdělení.“

„Strašně jsem se polekala. V prvním okamžiku jsem myslela, že se něco stalo tobě.“

„Primář mě zavedl do operačního sálu, kde se nad ležícím tělem sklánělo několik lidí v bílém.“

„Znáte toho muže?“ zeptal se primář. Konečně jsem ho poznala.

„Je to doktor Křížek, skrýval se také pod jménem Pegas,“ řekla jsem s jistotou.

„Dopis je tedy pravdivý,“ řekl primář spíše k těm bílým — a hned se zase obrátil ke mně:

„Víte o tom, že tento člověk kdysi těžce ublížil na zdraví vašemu muži?“

„Vím, nebo aspoň tuším,“ přisvědčila jsem.

„Primář mi mlčky podal dopis, o kterém jsi před chvílí mluvil.“

Eva vstala a z psacího stolu vytáhla blok.

„Opsala jsem celou Pegasovu zpověď, přečti si to.“

Přesné znění Pegasova dopisu si už nepamatuji. Byl poněkud dlouhý a zmatený. O jednom však hovořil naprosto jasně: všechny fantastické Pegasovy plány ztroskotaly. Ve zkoumání gravitace se nedostal ani o krok před současnou vědu — a to, co považoval za tajuplné paprsky, kterými může měnit myšlení lidí, ukázalo se nakonec jako nezvyklá forma vysokofrekvenčních proudů.

Pegas v dopise odpovídá i na otázku, proč a jak mi zasáhl do mozku. Předně se bál, že prozradím jeho doupě, ale to nebyla hlavní příčina. Chtěl na mě vyzkoušet, zda je možno pomocí jeho paprsků vymazat paměť. Podařilo se mu to, ovšem jinak, než si to představoval. Ztrátu paměti způsobil elektrickým šokem, jaký se tehdy používal při léčbě schizofreniků.

Až se mu všechny plány rozplynuly jako fata morgana, propadl panickému strachu z války. Když poznal, že války nemůže odstranit žádný fantastický vynález, ztratil hlavu a umrtvil se, aby zaspal nebezpečí, kterého se tak obával. „Podařilo se ho oživit?“ zeptal jsem se, když jsem dočetl tragický dokument.

„Ne,“ zavrtěla Eva hlavou. „Ani poslední pokus mu nevyšel. Podle mínění lékařů zemřel několik hodin potom, kdy se násilně uspal.“

„Kdož ví,“ řekl jsem zamyšleně. „Snad mu ale vděčím za to, že teď mohu pracovat na tak velikém díle…“

„Jen aby to veliké dílo dobře dopadlo,“ povzdychla Eva. Je až překvapující, jak vždycky dokázala vytušit blížící se nebezpečí…