Puls Nekonečna …a jiné povídky

NA SKOK DO TŘETÍHO TISÍCILETÍ

Narodil se nám kluk. Maminka se s ním na procházkách chlubí, protože je to opravdu hezký kluk. V touž dobu se našim sousedům narodila holčička. Maminka se s ní chlubí, protože je to opravdu hezká holčička…

Stejné štěstí prožíváte i vy a vaši sousedé. Každým rokem přichází mezi nás desetitisíce hezkých holčiček a chlapců. A člověk si v tom denním shonu ani neuvědomuje, že jsou to poutníci do třetího tisíciletí. Do komunismu.

První slovo, které náš Honzík vypravil z úst, bylo AUTO. Co řekla sousedovic Markétka, to nevím. Ale rádi si spolu hrají na dospělé. Honzík lítá jako pilot tryskového letadla, prostě v tučku a Markétka je lékařkou na severním pólu. Nebo Honzík pluje v ponorce a Markétka staví nádherný palác na Petříně.

A já si v duchu hraji s nimi. Mám ovšem bujnější fantazii než naši malí poutníčkové a také jasněji vidím do jejich budoucnosti. Sedím v parku a dívám se, jak vykračují podle šňůry, a najednou s nimi sedím na novoroční slavnosti roku 2000.

Do okna nám svítí veliká hvězda, vlastně skoro měsíček. Právě z této hvězdy se před chvílí vrátil náš Honzík. Je to už padesátiletý muž, ale vypadá opravdu mladě. I Markétka je pořád ještě roztomilá dívenka. Nevrátila se z Petřína, kde v dětství rozestavěla palác, ale z velké továrny, kde pracuje sama. Ano, opravdu sama v celém závodě…

Maruška, Karlík. Pepík, Olga, Zuzka, kteří před padesáti lety pochodovali podél šňůry po parku, sedí tu s námi.

„Co je nového na naší Zemi?“ ptám se Honzíka, ačkoliv se právě vrátil jako kapitán letadla z umělé družice.

„Sahara se už začíná zelenat, hlavně podél kanálů,“ povídá Honzík. „Umělé slunce v Arktidě a teplý proud od Beringovy úžiny zatlačily ledovce na dvě stě kilometrů od severních hranic Sovětského svazu. Výprava za potopenou Atlantidou křižuje v oblasti Kapverdských ostrovů.“

„A co sopka Tenerifa na Kanárských ostrovech? Ještě zlobí?“

„Už se uklidnila. Zřejmě se podařilo vytvořit boční krátery a uvolnit její přebytečnou sílu.“

Světélkující noční Praha se najednou rozzářila jako v poledním slunci.

„Podařilo se to!“ zajásala Věra.

Na moji němou otázku vysvětluje:

„Vytvořili jsme nad Prahou umělé slunce, žádný zázrak. Pouze naše vysokofrekvenční stanice začaly nad město vysílat elektromagnetické paprsky, které rozžhavily molekuly dusíku a kyslíku. Tyhle vysokofrekvenční paprsky, to jsou pašáci. Jenom letos za nás provrtaly pět tunelů. Tři pod Alpami, dva podmořské, spojující evropskou pevninu s Anglií a s Irskem.“

„Každý chválí svůj krám,“ usmál se Lojza. „Vy jste rozsvítili slunce nad Prahou a naše slunce hoří a hřejí ve všech termonukleárních elektrárnách. Podařilo se nám dokonce vytvořit, tak malé sluníčko, že se vejde do auta nebo do motorky a uhání s tebou po světě.“

„To je sice krásné, ale my máme za sebou také pěknou řádku úspěchů,“ ohrazuje se Markétka. „Kde se vyrábí reaktory pro vaše sluneční elektrárny? Kde se rodí auta, atomové lodě a meziplanetární letadla? Kdo vyrábí krásné látky, oděvy a boty? My — naše automatické továrny, naše kovové ruce a elektrické mozky.“

Maně jsem si vzpomněl na kovovou ruku, kterou v roce 1958 vytvořili sovětští vědci a kterou bylo možno ovládat impulsy z mozku.

„A kdo vytvořil vaše automatizované továrny? Kdo je neustále zdokonaluje? My, kybernetici,“ vložil se do rozhovoru Karlík. „Vytvořili jsme pro vás dokonalé počítací stroje, které můžete nosit v kapse. Zkonstruovali jsme pro vás letadla a auta, která můžete řídit přímo mozkovou činností. Do vašich automatů jsme poslali elektrické hlídače, zapisovatele a ekonomy. Pro studující jsme vybudovali universitní knihovnu s mnoha elektronkovými profesory a informátory, poradí a pomohou i na dálku. Zasloužili jsme se o to, že i vědecké výpravy na obou pólech, na umělé družici, na Měsíci a na Marsu mohou sledovat nejnovější objevy vědy a techniky. Naše kybernetické mozky jsme opatřili tak dobrou paměti, že nám pomáhají i při výzkumu jako zkušení pracovníci. Naše kybernetické přístroje zabily byrokratickou a únavnou kancelářskou práci; osvobodili jsme člověka pro tvůrčí práci. Naši kybernetičtí ošetřovatelé regulují pochody v nemocném lidském těle a odhaluji i nejskrytější poruchy a nemoci. Na našem umělém šachistovi si můžete ověřit znalost této královské hry.“

Karlík mne skutečně překvapil. Tak tohle všechno už dokážete v roce 2000? pomyslel jsem si.

„Když vás tak poslouchám, napadá mi, že člověk, kterého nic nebolí, si ani neuvědomuje, že má tělo,“ poznamenala Olga.

„Jak vidím, zapomínáte na naši práci. Kdo vás zbavil strachu z odvěké metly lidstva, rakoviny? Kdo vymýtil nakažlivé choroby? Kdo vám pomáhá prodloužit život a zpříjemnit stáří? My, bojovníci o lidské zdraví. Žlučové kaménky odstraňujeme bez porušení těla — ultrazvukem, který nám nahrazuje operační nůž — skalpel. Vytvořili jsme umělé srdce, křísíme zabité klinickou smrti, meziplanetární letce chráníme před kosmickými paprsky. Léčíme i leukémii a všechny choroby z radioaktivního záření. Dokážeme dokonce transplantovat některé orgány zemřelého do těla raněného. Léčíme rychle, protože naše přístroje okamžitě určí diagnózu. Atom, který kdysi vraždil, v našich rukou dělá zázraky …“

Poslouchám napjatě — a znova mám před očima pochodující děti v parku. Tohle je tedy jejich budoucnost…

Šťastná generace…

Spor se však rozvíjí dále. Láďa sebou netrpělivě vrtí. Konečně se dostal ke slovu:

„Nemáte náhodou hlad? Rád bych totiž hovořil také o naší práci. Jistě uznáte, že se o váš stůl staráme dobře. Naše zemědělství, to už dávno není sedlák, kráčející za pluhem, jak ho kdysi malovali malíři. Zemědělství, to je dnes obrovský stroj, ohromná laboratoř, ve které důmyslnou cestou dobýváme z přírody její bohatství. Naši inženýři, a jak víte, všichni zemědělci jsou dnes inženýry, dosáhli pomocí růstových látek, gyberlinů, překvapujících výsledků. Vypěstovali jsme bakteriovou plíseň, která urychluje růst rostlin, takže třikrát do roka sklízíme obrovskou rýži a obilí a to i za polárním kruhem. Vytvořili jsme nové druhy rostlin a zvířat. Suché oblasti zavlažujeme umělým deštěm. Na některých místech se nám už podařilo řídit počasí — díky našim kolegům na umělé družici. Naše pole a zahrady se proměnily v obrovskou dokonale mechanizovanou továrnu, ve které sejí, obdělávají i sklízejí automatické stroje řízené na dálku. První Loginovův traktor bez člověka z roku 1959 má dnes milióny kolegů. Naše lány nekonči na břehu moře. Zúrodňujeme i dna oceánů. V úrodném nánosu na mořském dně zakládáme plantáže jedlých řas, které nemají nepoživatelných částí, jako jsou kořeny a stonky, a které dvacetkrát lépe využívají sluneční energie. Některé druhy řas jsou výbornou pochoutkou na našich hostinách. Další slouží jako vydatné krmivo.

Přelidnění světa se nebojíme. Jsme připraveni uživit třeba dvacet miliard lidí. Naše planeta je dnes tak bohatá, že v tomto směru neznáme hranice.“

„Nezapomínejte ovšem, že společně s vámi bojujeme o výživu lidstva také my, chemici,“ přerušila Láďu Zuzka.

„Naše syntetická dusíkatá hnojiva a preparáty na ochranu rostlin před škodlivým hmyzem, hlodavci a chorobami, na hubení plevele, na urychlování a regulování růstu a plodnosti rostlin a zvířat pomáhají vám podstatně zvýšit úrodu i užitkovost.

Naše chemie dokáže zúrodnit i vyčerpanou půdu. Dokážeme slanou mořskou vodu proměnit ve sladkou. Při nebezpečných mrazech dovedeme nad holými lány vytvořit umělé sněžení.

Zúrodnili jsme také neúrodný písek pouští. Bez nás by se dnes asi Sahara nezazelenala.

Unikající energii teplárenských elektráren jsme zachytili a rozvedli do pařenišť a skleníků, které nám poskytují čerstvou potravu i na Dalekém severu nebo v sídlištích na Měsíci.

Potraviny dokážeme vyrobit i uměle, jak jste se o tom mohli přesvědčit na Měsíci, ale to dole na Zemi, to ještě dlouho nebude zapotřebí.

Zemědělství ovšem není našim jediným polem působnosti. Na každém kroku se setkáváte s našimi výrobky. Vytvořili jsme například plastické hmoty, které na mnoha místech vytlačily kovy. Už v polovině dvacátého století se nám podařilo vyrobit hmotu, která je odolná vůči kyselinám a louhům stejně jako platina.

Pracovní doba se podstatné zkrátila, lidé mají dostatek času pro své osobní záliby. Hodně lidí se teď věnuje malířství a sochařství. Pro malíře jsme vyrobili dokonalé barvy, pro sochaře nové hmoty, které předčí i slavný mramor.

Náš umělý kaučuk je neporovnatelně lepší než přírodní. Naše sklo je průzračnější než křemičité a přitom je nerozbitné. Už dávno jsme vyřešili problém nedostatku dřeva a papíru. Obojí vyrábíme uměle v našich továrnách.

Dokázali jsme také, ovšem zatím pokusně, uměle vyrobit živou organickou látku — bílkovinu.“

Škoda, že tu se mnou nemohou poslouchat stařičtí alchymisté, řekl jsem si. Myslel jsem, že se už nemohu dovědět nic novéno, a vyzval jsem proto našeho Honzíka na malou procházku po Praze, ozářené umělým sluncem. Povstal však ještě jeden.

„Za hodinu vstoupíme do třetího tisíciletí,“ řekl rozvážně. „Slyšel jsem tu už mnoho krásných slov. Ale na naši práci se také nesmí zapomenout. Jsem horník. A podívejte se na moje ruce, jsou jako ruce panenky. Ve volném čase pracuji na jemných rytinách. Opravdový kus uhlí vidím jenom na stole, kde slouží jako těžítko. Uhelné sloje sleduji na obrazovkách průzkumných přístrojů. Pro potřebu chemických továren těžíme kusové uhlí pomocí ocelových krtků a transportérů, které jsou řízeny na dálku a částečně automaticky. Ve většině dolů však uhelné vrstvy zplynováváme pod zemí. Všechny cenné látky čerpáme na povrch v podobě plynu. Uhlí zapalujeme pod zemí pomocí proudů vysokofrekvenčních paprsků, které soustředíme do ohniska těžby. Také všechny druhy rud dostáváme na povrch pomoci našich důmyslných automatů.“

„A byls vůbec někdy v hlubinách země?“ zeptal jsem se nesměle.

„Byl… a hodně hluboko,“ usmál se horník z roku 2000. „Zúčastnil jsem se geologické výpravy do nižších vrstev naší planety, cestovali jsme v ocelovém krtku, který se prokousává nejtvrdšími horninami jako dešťovky ornicí. Kabina je dokonale izolována proti teplu, takže jsme mohli proniknout do velkých hloubek. Do středu Země jsme se ovšem nedostali,“ zasmál se. „Ale naše vrty se mu hodně přiblížily. Dnes máme celkem přesnou představu o struktuře naši rodné planety.“

„Naše hutě by lidé z poloviny dvacátého století nepoznali,“ dodává hrdě jedna z dívek.

„A naše vysoké a martinské pece vypadají docela jinak než tenkrát. Složitá výroba oceli i jiných kovů byla podstatně zjednodušena, dík atomové energii. Čisté kovy těžíme z rudy celkem jednoduchou cestou. Celý proces řídí automatický kontrolor, který bdí nad kvalitou kovu. I když nám ocel stále ještě prokazuje dobré služby, vyrábíme v našich hutích mnoho nových kovů, které nevytvořila příroda, ale člověk. Naše nové kovy dosahují tvrdosti démantu a snesou obrovské žáry.

Všechny obydlené krajiny Měsíce měníme v obrovskou pec, ve které se taví nejvzácnější materiál pro stavbu meziplanetárních korábů. V měsíčních halách dokončují právě montáž obrovského letadla, ve kterém se člověk odváží poprvé proniknout mimo naši sluneční soustavu. Kov pro letadlo vyrobily naše Měsíční hutě,“ dodal hrdě.

„A co válka?“ zašeptal jsem. Všichni se na mne podívali nanejvýš udiveně.

„Válka? S kým? A proč? Nespadl jste sem náhodou z minulého století anebo z Neptuna? Máme dnes jiné starosti a není jich málo; bojujeme o vesmírné prostory. Zkoušíme život na Venuši, na Marsu a na jiných planetách. Řešíme tajemství vzniku života. Z mořských hlubin a z hloubi země vytahujeme na světlo minulost lidstva. V nekonečných prostorách odhalujeme zákony planet, sluncí a celého vesmíru. Nesmyslný boj člověka s člověkem nahradily bitvy s přírodou. Proč bychom se vzájemně nesnášeli? V komunismu má každý co potřebuje. Celé lidstvo žije v blahobytu. Tvůrčí práce se pro všechny stala smyslem života. Pracovní doba se nám sice zkrátila, dík moderní vědě a technice, ale pracujeme stejně Intenzivně, protože právě věda a technika nemůže nikdy ustrnout na místě. Někdo přece musí konstruovat a vyrábět nové automaty a myslící stroje…“

Můj syn Honzík mě konečně pozval na malou procházku. Byla to vlastně projížďka v přepychovém automobilu z umělých hmot, který poháněla atomová energie. Právě, když mi Honzík začal vyprávět o svých dobrodružstvích na cestách vesmírem, o podivuhodných krajinách na Venuši a Marsu, proměnilo se mi najednou sedadlo vozu v červenou lavičku v parku.

Malý Honzík mě tahal za rukáv: „Táto, ty spíš?“

„Co tě napadá, jenom jsem trochu snil,“ pohladil jsem ho po světlých vlasech.

Byl to však opravdu jenom sen?

Ne! Byl to výlet do budoucnosti našich dětí.

Výlet, na jehož vylíčení nám nestačí barvy. Protože budoucnost překoná nejbujnější sny. Už dnes se její obraz rýsuje v našich továrnách a laboratořích…