Puls Nekonečna …a jiné povídky

4. ZAKLETÉ MĚSTO

Jsme nejbídnější trosečníci, jací se kdy narodili na naší rodné planetě. Jak nádherný život měl proti nám Robinson! Nad hlavou mu zpívali ptáci, břehy jeho ostrova omývalo kouzelné, věčně proměnlivé moře…

Vichřice i nejstrašnější bouře zněla by mi tu jako hudba z pohádky. Prach všedního dne skropený kapkami deště by mi tu byl vzácnější než skvostné perly ve zlatavém písku.

Trosečníci! Trosečníci v nekonečném mrazivém vesmíru…!

Ne — nejsme trosečníci. Jsme šílení jezdci na okřídleném Pegasovi, který jediným skokem přeskočí celou galaxii. Jsme poutníci, o jakých lidstvo dosud ani nesnilo. Před týdnem jsme ztratili Mangu, nejtrpělivějšího a nejbystřejšího badatele. Spočítal rychlost našeho letu a dospěl k fantastickému číslu: desateronásobek rychlosti světla. Nevěřil svým očím. Několikrát překontroloval kybernetického počítače, ale chyba byla vyloučena. „Zbláznil jsem se, bezpečně jsem se zbláznil,“ řekl zlomeným hlasem, když nám oznámil výsledek. „Taková rychlost přece není vůbec možná…“ Přezkoumali jsme atomové hodiny i pozorované body v prostoru — a všechno bylo kupodivu v pořádku. Uklidňovali jsme nešťastného Mangu, ale marně.

„Afrika, moje drahá Afrika,“ vykřikl najednou a ukázal na mlhovinu, která měla podobný tvar.

A pak už viděl Afriku v každé mlhovině, kterou jsme míjeli — a dokonce v každé plápolající hvězdě. Teď leží na lehátku a blouzní z horečnatého sna. Jeho křik čeří hladinu mých vzpomínek, nemohu se soustředit. Nevím, zda mám vůbec pokračovat…Ale jak jinak objevím onu tragickou chybu? Mangu usnul. Využívám chvilky ticha a vracím se závratnou rychlostí na Zemi, k Pegasovi do podzemní laboratoře. Jak to jen tenkrát bylo? Pegas mne omráčil. Vzpomínám, co bylo potom…

Pomalu jsem se probíral z mrákot. Cítil jsem, jak se prochladlá krev čeří, až se celé tělo rozbouřilo horkými vlnami. Kde jsem? Proč ležím naznak na vlhké betonové podlaze? A proč je tu taková tma? Či snad jsem oslepl? Pravděpodobně. Silnice pode mnou je nesnesitelně studená — a tam někde v polích štěbetají do nekonečna vrabci a řinčí celý orchestr cvrčků. Hmatám kolem sebe. Hlava je stejně těžká a tupá jako beton pode mnou.

„Halo, kde jste kdo?“ vypravil jsem konečně ze sebe. To přece není můj hlas…A odkud přichází ta hluchá ozvěna? Zatracení cvrčci, kdyby na chvíli utichli…

Pokouším se vstát. Jde to těžce. Zdá se mi, že hlavu strkám do žhavé mlhy. S námahou jsem skrčil nohy. Zakopl jsem při tom o nějakou krabičku. Z jejího nitra se vyhoupl kužel světla, který nevysoko nade mnou vytvořil plísňově zelený kruh. Vidím — zaznělo mi v uších jako nevyslovená ozvěna, přicházející z bolestivé tmy. Kužel světla se mi na chvíli změnil v zářící jícen sopky. A hlava nesnesitelně bolí…

Kde to jen jsem a proč tu ležím? Cvrčci a vrabci se odstěhovali o kousek dál. Jejich monotónní zpěv mi doléhá do uší z velké dálky. Nevidím nic než svítící krabičku s trychtýřem mdlého světla. Hlava marně dává rozkazy rukám, aby ukořistily záhadné světlo v temnotách, jedinou známku života. Je téměř na dosah, a přece tak nedostupné. Tělo se nechce předklonit. Ne, je to skutečnost, už to vím, už pevně svírám krabičku v dlani. Oslepuje mne, ale zrak neodvracím. Srdce mi klepe na spánky. Těžkopádně obracím kužel světla před sebe. Oči si dlouho zvykají na roztřesený obraz, který vykouzlila krabička.

Stůl s řadou obrazovek…

Kde jen jsem už tento stůl viděl?

Ano, už to mám — u Pegase.

Jsem v podzemním doupěti Pegase. Jako z cívky magnetofonu se mi vlekle odvíjejí vzpomínky. U tohoto stolu jsem stál, když mne Pegas omráčil elektrickou jiskrou. Chtěl mne snad zabít, abych nevyzradil jeho tajemství? Nebo mne tu jen uvěznil? Nechá mne tu umřít hlady a žízní, nebo mne tu bude milostivě krmit jako uvězněného Dalibora? Při této myšlence jsem se zachvěl hrůzou. Raději mne měl zabít rovnou…

Eva určitě čeká před domem v obavách. Kdyby jí tak napadlo vzbouřit veřejnost a zavolat bezpečnost! Pegas by musel s barvou ven…

Nevím, jak dlouho jsem strnule seděl na podlaze a namáhavě přemýšlel. Konečně se mi natolik vrátily síly, že jsem se jakž takž postavil a vydal se na vrávoravou prohlídku svého vězení. Jak se dalo čekat, dveře do podzemní chodby byly zamčené. Plazil jsem se kolem zdi, až jsem narazil na další dveře, které dosud ušly mé pozornosti. Skrývaly se za vysokým panelem s mnoha elektrickými relátky. Po několika marných pokusech se mi podařilo pootočit mosazným knoflíkem. Výborně, jde to! Pegas asi na tyto dveře zapomněl — otevřely se…

Za dveřmi svítila těžce průhledná modrá mlha. Zdroj světla jsem nenašel. Zdálo se mi, že celý prostor je vyplněn drobnými částicemi fluoreskujícího prachu. Svítící krabička mi brzy prozradila, že jsem se dostal do nevelké místnosti zařízené podobně jako sousední laboratoř. Z jednoho vězení jsem pouze přešel do druhého. Má tupá hlava to nechtěla pochopit. Pryč, pryč odtud, říkala mi tvrdošíjně. Zvolil jsem opět cestu podél zdi. Úzkostlivě jsem se vyhýbal podivným konstrukcím a rozvodným deskám. Bál jsem se prostě každého stykače a stočného drátu. Čert ví, kde číhá nová nástraha. Dokonce jsem měl chvílemi dojem, že z té změti cívek, panelů a kondenzátorů se na mne šklebí Pegasova vidina — golem.

V rohu zatuchlé kobky jsem najednou narazil na skleněnou desku… Nevědomky jsem uskočil — v hrůze před další nástrahou. Tykadly svítící krabičky jsem opatrně ohledával další překážku. Ruce mi najednou zdřevěněly, hrudník úzkostí sevřel srdce. Ve svitu baterky se za sklem objevil Pegas. Ležel na znak na jakémsi operačním stole. Ruce měl složeny na prsou, jakoby o něčem přemítal se zavřenýma očima.

V hlavě se mi najednou vyjasnilo. Dostal jsem vztek. Zemdlelým tělem projela žhavá jiskra. Vrátil se mi pocit síly. Zuřivě jsem zabušil na skleněnou desku a vykřikl: „Vstávejte, doktore Pegasi, na odpočinek není čas. Jsem stále ještě zde, žiju! Žiju, slyšíte!“ Zsinalý obličej se ani nepohnul. Pod nohama mi zařinčela ocelová tyč. Přišla jako na zavolanou. Bez rozmýšlení jsem jedinou ranou roztříštil skleněnou stěnu, až mne celého posypal skleněný sníh.

Naklonil jsem se nad Pegasovu tvář. Usmíval se oním pohrdavým úšklebkem, který se mi tak nesmazatelně vryl do paměti. Chvíli jsem váhal. Musím ho přece probudit, bez jeho pomoci se z těchto katakomb nedostanu. Uchopil jsem ho za ruce v úmyslu, že s ním zalomcuji, ale sotva jsem se ho dotkl, ustrnul jsem. To nebyly ruce, to byl spíše věrný sádrový odlitek. Přiložil jsem mu ucho na hrudník a pozorně naslouchal. Neozval se ani slabounký šelest. Znovu jsem zkoumal obličej. Nebylo o tom pochyb: přede mnou ležel skutečný Pegas. Byl mrtev…

Zdrceně jsem si sedl do střepin k jeho nohám. Okamžiky, které jsem prožíval, zdály se mi neskutečné. Jak jsem se jenom dostal do této strašné situace? Kdo zabil Pegase? Jak dlouho tu už živořím v podzemí? Nezavinil jsem snad v nepříčetnosti Pegasovu smrt? Možná, že není ještě mrtev, snad se dá ještě zachránit, utěšoval jsem se. Po důkladné prohlídce místnosti jsem za jedním z přístrojů objevil díru ve zdi, která — jak se zdálo — byla čerstvě prokopána. Kdo se tu prokopal? Na uvažování však nebyl čas. Otvorem dostal jsem se do Dientzenhoferovy chodby. Nebylo o tom pochyb: vzduch prosycený plísní, metronom kapek vody a perleť na stěnách…

Za ohybem chodby jsem klopýtl o hromadu kamení a cihle. Na stropě nad ní zela další díra. Kdosi tu prostrčil provazový žebřík, jehož konec visel půldruhého metru nad hromadou sutin. Dvojím škubnutím jsem vyzkoušel jeho pevnost a rychle vyšplhal nahoru.

Octl jsem se v chodbičce normálního staropražského sklepa. Cesta na svobodu je tedy nalezena…

Jako kybernetická myš jsem zbrkle oťukával labyrint chodeb, až jsem se dostal ke schodišti, které mne vyvedlo nahoru, do předsíňe domu U dvou hrdliček. Zaťukal jsem na první dveře, které jsem v přízemí našel. Když se ani po druhém zaklepání nikdo neozval, běžel jsem do prvního poschodí. Když se v několika bytech nikdo neozýval, zkusil jsem u dalších dveří vstoupit bez klepání. Kupodivu byly odemčené. Prošel jsem celý byt, aniž mne kdo vyrušil. U sousedů to dopadlo stejně.

Nakonec jsem došel k závěru, že celý dům je opuštěn. Obyvatelé zřejmě odešli náhle, protože ani jeden z nich nevzpomněl, že má svůj zařízený byt zamknout.

Co se stalo?

Vyběhl jsem na ulici, proběhl Kosticovou ulicí a v rohu Maltézského náměstí jsem se vřítil do prvního vchodu, který se mi namanul. I tento dům byl liduprázdný. A na ulicích ani človíčka. Kdo mi poradí, kde tu najdu lékaře? Brankou v hnědě natřených dřevěných vratech jsem se dostal na podlouhlý dvůr.

„Halo, je tu někdo?“ zvolal jsem. Šedivé stěny s několika řadami zavřených oken mi odpověděly dutým pazvukem. Hejno vyplašených vrabců vzlétlo ze střechy.

„Halo, lidé, ozvěte se, potřebuji pomoc, hledám lékaře,“ křičel jsem, až mi přeskakoval hlas.

Starobylé domy mlčely jako zakleté. A obloha se na mne dobrácky usmívala velikýma modrýma očima s řasami bílých mráčků.

Kam se všichni poděli? Kam odešli obyvatelé tohoto tichého kouta stařičké Prahy? Uspal je snad někdo jako v pohádce o Šípkové Růžence?

Prohlídka domu s románskými vraty do dvora dopadla stejně jako u dvou hrdliček: všechny byly odemčené — a liduprázdné. I hodiny se všude zastavily…

Všechno je tak neskutečné — neuvěřitelné… Prožívám snad těžký sen, z kterého se ráno probudím? Není i Pegas vysněnou chimérou?

A hlava tak nesnesitelně bolí…

Musím se vrátit k Pegasovi! Musím se přesvědčit, zda mě neošálily vidiny. Buď se probudím z mrákotného sna do jasné skutečnosti — nebo nešťastnému vynálezci pomohu nějak sám. Možná, že ještě není tak docela mrtev, jak se mi v prvním rozrušení zdálo… Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem utíkal zpět k domu u dvou hrdliček. Zastavil jsem se na pokraji chodby u sklopených dveří do sklepa. Zrak mi padl na veliký dřevěný kříž s vyhublým Kristem, visící v šeru u schodů do prvního poschodí. Ano tento symbol lidského utrpení a bezmoci patří do těchto prokletých míst, napadlo mi. Při pohledu na schodiště jsem si uvědomil, že mohu sestoupit do podzemí přes Pegasův byt, jako jsem se tam dostal prve. Snad se mi to podaří i bez doktorovy pomoci. Kybernetická Ferda sice opět ignoroval mé prosby, ale nebylo ho třeba, brzy jsem se přesvědčil, že dveře jsou odemčené, stejně jako u ostatních bytů.

Také ocelová dvířka nad krbem povolila bez Ferdy.

Zavrzala pod mýma rukama — a já užasl: otvor do šachty byl zazděn. Poklepem jsem zjistil, že vchod do podzemí je uzavřen betonovou omítnutou deskou. Bušil jsem do ní pěstí i těžkým svícnem, který jsem našel na stole, ale kromě oprýskané omítky jsem ničeho nedosáhl. Marně jsem pozorně prohlížel dvířka, stěnu kolem i krb, neobjevil jsem žádný tajný knoflík, kterým bych odsunul překážku. Poslední naděje byl neviditelný sluha.

„Ferdo, pusť mě do laboratoře, slyšíš? Chci za pánem do laboratoře, tvůj pán je dole ve smrtelném nebezpečí,“ domlouval jsem mu dětinsky, jako by šlo o myslícího tvora. Ferda mlčel. Buď se mi někde v hloubi svých relátek a cívek vysmíval, nebo společně s jinými opustil i tento mrtvý dům. Zanechal jsem marných pokusů. Vždyť se mohu vrátit do podzemí přes sklep…

Cestu zpět jsem tentokrát našel bez váhání. Dírou ve zdi jsem prolezl do zatuchlé kobky a opatrně kráčel mezi přístroji k Pegasovu loži.

V záři reflektoru se zablyštěly střepy, neklamný svědek mého útoku na nebezpečného vynálezce. Pegasovo lože bylo prázdné! Zachvěl jsem se hrůzou, na čele mi vyvstal studený pot. Zhasl jsem baterku a hned znova rozžhal: Pegas tu opravdu nebyl. A byl tu vůbec někdy? Byl, určitě byl. Tady ležela jeho hranatá hlava, na těchto místech se rozkládal široký hrudník zatížený ledovýma rukama…

Pegas smrt jen předstíral! Pravděpodobně jsem ho nečekaně přepadl, domníval jsem se asi, že se už nepamatuji. Když jsem opustil laboratoř, uprchl — a teď se někde skrývá. Číhá tu na mne, aby se navždy zbavil nepohodlného svědka.

Dokoná své ďábelské dílo…

Skrčil jsem se do kouta a zhasl baterku. Mám tu dobře krytá záda a v případě útoku budu mít dobrý přehled přes celou místnost.

Nezůstal jsem v úplné tmě. Oči si brzy zvykly na mdlé, občas znatelné světlo, které vycházelo z neviditelného zdroje a jako modravá mlha vyplňovalo celou místnost. Čas plynul a já napjatě naslouchal. Proklínal jsem rozbouřené srdce, které se roztančilo horečnatým rytmem až ve spáncích. Hlava se mi brzy proměnila v bzučící úl. Plesnivý chlad kobky mi pronikl až do morku kostí, roztřásl jsem se zimou. Konečně jsem se vzpamatoval. Nebudu tu přece zbaběle čekat do nekonečna. S neviditelným nepřítelem se špatně bojuje, musím se probít na denní světlo…

Aniž jsem si to plně uvědomil, baterka se najednou rozzářila a já již svíral v chvějící se ruce ocelovou tyč, kterou jsem asi před dvěma hodinami zničil ochrannou skleněnou stěnu Pegasova lože. Odhodlaně jsem vykročil z doupěte. V labyrintu chodeb a sklepních zákoutí mne lekal sebemenší šramot, který jsem sám způsobil. Ještě několik kvapných kroků — a již jsem se koupal v podvečerním prohřátém letním vzduchu. Rázem ze mě spadla všechna tíseň. Chtělo se mi jásat. I ty kamenné hrdličky na štítě nad vchodem jako by mírumilovně zavrkaly. Prožíval jsem stejné pocity, jako kdysi před lety, když jsem byl vysvobozen z koncentračního tábora. Brzy jsem však vystřízlivěl. Pegas mne může pronásledovat i na ulici, uvědomil jsem si. Pomoci se nedovolám, město je přeci liduprázdné. Ale proč? Kam odešli obyvatelé Malé strany? Co se stalo? Celá Praha přece nevymřela, uvažoval jsem cestou do redakce. Jedině redakce mi může dát odpověď na všechny záhady…

Chvátal jsem Kosticovou ulicí a neustále se ohlížel v obavách, zda mi není Pegas v patách. V liduprázdném městě je člověku tak úzko…

Nebyla snad celá Praha evakuována? Tato myšlenka mě tak polekala, že jsem se u Nosticova paláce zastavil. Odněkud se ozval dětský hlásek. Nebo se mi to jenom zdálo? Ne, skutečně — někde nedaleko si prozpěvuje dítě. Pod obloukem, na schůdcích vedoucích do sníženého podloubí, objevil jsem sotva tříletou holčičku. „Dva kamínky, kamínek, dva kamínky, plamínek, tralala,“ zpívala si. Zřejmě si písničku před chvílí složila. Rozkládala totiž kolem sebe kamínky, které tahala z kapsičky u zástěrky.

„Strejdo, pojď si semnou hrát,“ řekla mi prostě, když mě uviděla. Konečně živý tvor, zaradoval jsem se. Když je tu dítě, bude tu někde i maminka…

„Kdepak máš maminku, holčičko?“ zeptal jsem se.

„Já nejsem holčička, já jsem Eva,“ ohradila se.

„Nu dobrá, Evičko,“ zasmál jsem se ulehčeně. „Ty tu bydlíš?“

„Kdepak,“ zazpívala Evička. „Já bydlím támhle,“ ukázala do neznáma.

„Tady někde naproti?“ vyzvídal jsem.

„Kdepak — tamhle daleko, za mostem.“

„Za mostem přes Vltavu?“

„Ano za Karrrlovým mostem,“ zaráčkovala.

„A kde máš maminku? Nakupuje?“

„Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Maminka je doma,“

„Ty jsi tu sama? Kdo tě sem odvedl?“ vyslýchal jsem.

„Utekla jsem strrrejdo,“ chlubila se. „Ale nesmíš to na mne říct.“

„Tak ty jsi utekla. To je mi tedy pěkně pěkné… A tak daleko… Pojď, odvedu tě domů. Maminka má jistě o tebe strach.“

„Ty víš, kde bydlím?“ divila se. „Já teď sama nevím…“

„Já také ne, ale nějak to spolu najdeme.“ Ochotně vsunula ručku do mé dlaně a vykročili jsme do sluncem zalitého náměstí.

Najednou jsem zaslechl nezvyklý bzukot. Zastavil jsem se a chvíli naslouchal.

Bzukot sílil.

„Neboj se, strejdo, to jsou letadla,“ utěšovala mne Evička, když zpozorovala moji ustaranou tvář.

Pohladil jsem ji, ale můj nepokoj vzrůstal.

Nad Mikulášským chrámem se zalesklo první letadlo — a hned za ním se vynořilo nad obzor celé mračno dalších letounů nejrůznějších tvarů.

„To přece nejsou naše letadla,“ vykřikl jsem. Malá Evička se úlekem rozplakala.

Několik vteřin jsem strnule hleděl na podivná raketová letadla, která mohla být stejně tak dobře řízenými střelami.

„Praha je evakuována, napadl nás nepřítel,“ vydechl jsem. „Atomový útok! Proto jsou všechny domy tak opuštěné.“ Na okamžik mi nohy vypověděli službu. Hrůzná představa ohnivé smrti a děsivých útrap mne přibila k zemi. Srdce i hrdlo mi sevřely palčivé kleště strachu. Evička se na mě nechápavě dívala velikýma zaslzenýma očima a tiše vzlykala.

Její pohled mě vzpamatoval. Uchopil jsem ji do náruče a podloubím prchal do nejbližšího domu. Proběhl jsem malou chodbičkou na malý dvorek, kam asi málokdy zavítalo slunce. Rychle jsem se rozhlédl. Nedaleko pavlače na holé zdi visel dlouhý žebřík. V rohu pod pavlačí vedle točitého schodiště se mračily staré okované dveře. Rázně jsem je otevřel a ve svitu baterky rychle seběhl do sklepa. Znovu vnikám do podzemí jako krtek, uvědomil jsem si. Holčička začala křičet: „Chci domů, k mamince, bojím se,“ třásla se po celém těle.

Zalezl jsem s ní do nejzazšího kouta, kde jsem si rychle sedl zády k východu a skrčil se nad bezmocným tělíčkem, abych je chránil před radioaktivním zářením.

Nastaly děsivé chvíle, snad nejstrašnější v mém strastiplném životě. Proklínal jsem válečné zločince i všechny vědce, kteří třeba jen sáhli na propočet nebo projekt atomové bomby. Každou chvíli jsem očekával výbuch. Snažil jsem se nemyslet na nic, resignovat. Vsugerovával jsem si, že všechno je jenom sen nebo divadelní představení, které šťastně skončí. Míjely minuty, uplynula hodina. Evička mlčela jako zařezaná. Stále se ještě chvěla a vzlykala, i když nechápala, jaké nebezpečí nám hrozí. Přitiskl jsem ji k sobě — a najednou jsem se rozplakal. Já se už se svým životem vyrovnal, ale jak za to všechno může to ubohé důvěřivé dítě?! Na ně jste si nevzpomněli, vy blázni ve fracích? Vzpomněl jsem si na Evu, na svoji Evu, ale rychle jsem vzpomínku zaplašil. Rozjizvené srdce působilo jako žhavé železo. Chvílemi se mi zdálo, že mě opouští rozum. Bylo mi to lhostejné. Naopak, zbožně jsem si přál, abych přestal vnímat. Srdéčko bušící pod zástěrkou mne však brzo vrátilo k životu a nadějím. Uplynula již tak dlouhá doba a stále nic, vlna letadel se pouze převalila přes Prahu, utěšoval jsem se. Letí asi na jiný cíl, rozsévat peklo smrti jinam. Začala poslední válka lidstva…

Chtěl jsem vstát, ale nohy mě opět neposlechly. Hlava se mi točila v mrákotné závrati. Evička už přestala vzlykat. „Proč se tak bojíš? Proč jsi mne zanesl do sklepa?“ zašeptala mi do ucha, jakoby se bála, aby ji nikdo jiný neslyšel. „Tomu ty nerozumíš, ty nevíš, co je to válka,“ řekl jsem rovněž šeptem. Žvatlání dítěte mě ale uklidnilo, opět jsem začal rozumně uvažovat.

„Počkej tady na mě, Evičko, podívám se, co se děje tam nahoře,“ navrhl jsem jí. „Nechám tu rozsvícenou baterku, aby ses tu nebála. Hned se vrátím.“

Křečovitě mě uchopila za rukáv.

„Ne, ne, sama tu nezůstanu, půjdu s tebou,“ zoufale křičela. Bezradně jsem zůstal stát. Jak jí vysvětlit, že bomba mohla vybuchnout někde za Prahou a zamořit ovzduší města radioaktivním zářením a prachem? Copak pochopí, že se chci vystavit tomuto nebezpečí sám a ji tak zachránit? Převedl jsem řeč na jiné pole, abych odvrátil její pozornost, ale Evička se mne nepouštěla. Po půl hodině jsem se konečně rozhodl. Půjdeme nahoru spolu. Děvčátko jsem zabalil do své bundy a pomalu je vynášel po vlhkých schodech. U dveří s kamennou podezdívkou jsem se nerozhodně zastavil. Vedly do dvora. Mám je otevřít? Musím, rozhodl jsem se po dlouhém uvažování. Dole bychom přece umřeli hladem a žízní…

Dvorek mlčel jako hrobka. Jen nesměle opakoval zvuk mých kroků. Maltézské náměstí bylo stále ještě opuštěné. Obloha potemněla. Hodiny na věži Mikulášského chrámu odbíjely právě devět hodin. Rozběhl jsem se směrem ke Karlovu mostu, ale už u kostela Matky boží pod řetězem jsem byl tak udýchán, že jsem si musel na chvíli odpočinout. Pobyt v Pegasově podzemí a úděs ze začínající války mne úplně vyčerpaly. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem již několik hodin nevzal ničeho do úst. Neúprosně se ozývala žízeň. Pravděpodobně jsem měl lehkou horečku. „Proč mě nosíš, strejdo? Vždyť já umím chodit sama, jen mě postav na zem, uvidíš,“ rozpovídala se Evička, která rázem zapomněla na těžké chvíle ve sklepě. „Dobrá,“ souhlasil jsem.

„Ale bundu si nech na sobě a na nic se neptej. Umíš utíkat?“

„Jéjej — a musím mít tu bundu pořád přes hlavu?“ zeptala se s lišáckým úsměvem. „Musíš. A teď už mlč a utíkej, ať jsme brzy u maminky.“ Proběhli jsme Velkopřerovským náměstím, ale na můstku přes Čertovku jsem si musel opět odpočinout.

„Strejdo, vyzvedni mě, ráda bych se podívala na vodu,“ žadonila Evička. Nemohl jsem jí odtrhnout od mříže vsazené do pískovcového zábradlí. Rozechvělé srdce a zmatený mozek mne však nenechaly dlouho odpočívat. Co nejrychleji se musíme dostat mezi lidi, nařizovaly mi. Jedině oni vás mohou zachránit před záhubou…

Přes protesty nadšeného človíčka jsem klusal dál. Ještě jeden kratičký odpočinek pod klikatým schodištěm — a již jsme běželi po Karlově mostě. A stále nikde ani náznak života. Hukot jezu zesilovalo mrtvé ticho města…

U Karolina mi opět vypověděl dech. I malá Evička byla celá uřícená. Právě si naříkala, že ji bolí nohy a píchá v boku, když tu z Karlovy ulice dolehl k nám smích, radostný lidský smích.

V ohybu ulice se objevila skupina chlapců a děvčat. Škádlili se navzájem a dívky se bezstarostně chichotaly. Díval jsem se na ně jako na zjevení. Po dlouhé době vidím více lidí pohromadě. Jejich smích mne překvapoval ze všeho nejvíce. Může se někdo tak hloupě smát na počátku nejstrašnější války v historii lidstva? Asi jsou to mladí blázni, kteří si neuvědomují nebezpečí stejně jako malá Evička. Ne, to není možné, zapudil jsem bláhovou domněnku. Spíše jsem se zbláznil já sám. Rychle jsem strhl z děvčátka bundu a přehodil si ji přes ramena. Veselá skupinka se nám rychle přibližovala. Již jsem otvíral v ústa v úmyslu zeptat se, proč je Malá Strana tak vylidněná a co se vůbec děje, ale v posledním okamžiku jsem si to rozmyslil. Mládež nás minula a celkem si nás téměř nevšímala. Setkání s mladými lidmi jen znásobilo můj zmatek. Ničemu jsem nerozuměl, nic jsem nechápal. Hlavní překvapení na mne však teprve čekalo…

V úzkých uličkách jsme potkávali chodce stále častěji. Marně jsem hledal vysvětlení, proč na levém břehu Vltavy je tak mrtvo, když na pravém břehu plyne tak normálně. Na Staroměstském náměstí byla Evička ještě klidná, ale v Šelestné ulici už znervózněla. Sotva spatřila Prašnou bránu, radostně zvolala:

„Ták, strejdo — a já už jsem doma, bydlím tamhle,“ ukázala na ovocný trh. „Ahoj,“ zamávala mi koketně na pozdrav a už se jí sukýnka třásla, jak utíkala k domovu. „Ahoj,“ opakoval jsem zamyšleně. Litoval jsem, že jsme se museli rozloučit. Trudné chvíle na Malé Straně nás tak nějak sblížily, lépe řečeno, zamiloval jsem si to modrooké roztomilé dítě…