Puls Nekonečna …a jiné povídky

7. VÝLET DO NEZNÁMA

Raketové letadlo mířilo svým protáhlým nosem přímo do středu žhavého kotouče, jakoby chtělo dolétnout až na Slunce. Protějším oknem se na nás z temné oblohy mračil vybledlý Měsíc.

Apaticky jsem se díval na zažloutlý obzor, kde končila hladina mírně zvlněného pásma mračen. Bzučivá monotónní píseň letadla mě uspávala.

„Čert aby to vzal, ale je ten život přece jenom krásný,“ zazněl do ticha kapánek ochraptělý hlas Stolarova. „Jsme ze staré školy, profesore, a mnohé jsme už prožili. Ti mladí si ani neuvědomují, jaký život jsme jim připravili. Pro ně je všechno samozřejmé. Ani nevíte, jak mě to zlobí, když zpozoruju, že si toho moje děti neváží. A když vidím, že něco svévolně ničí, protože je prý všeho dost, to už mě bere čert.“

„Nezavinil jste si to sám?“ zeptal jsem se škodolibě jako skutečný středoškolský profesor. „Děti se nesmí rozmazlovat. Znám také několik rodin, ve kterých by rodiče snesly dětem modré z nebe, aniž od nich vyžadují jakoukoliv kázeň.

Dítě, které nevedete k tomu, aby svou vlastní prací něco vytvořilo, těžko si bude něčeho vážit a často ani v dospělosti nic pořádného nevytvoří.

Ostatně — neberte mé úvahy tak vážně, nejsem pedagog a s dětmi nemám mnoho zkušeností.“

„A co váš Petr a Michal?“ smál se Stolarov srdečně.

„Vychoval jste z nich kluky jak buky. Za pár let nás oba strčí do kapsy.“

Petr a Michal? Ta dvě slova jsem si dlouho v duchu opakoval.

„Podívejte se, profesore. Na této trati přece neletím poprvé, pravda?“ otáčel Stolarov řeč na jiné pole.

„A přece jsem pokaždé docela nově nadšen tím co vidím dole. A vidím to často i přes mraky a tak jasně, jako by to bylo zakresleno na mapě: tunel spojující Černé a Kaspické moře, přehrady na Nilu — a hle, zavodněná Sahara. Nejsou to nádherná díla člověka?!“

Podíval jsem se dolů. Opravdu, hluboko pod námi se vinul modrý Nil. Na jeho břehu stálo několik slavných pyramid. A za nimi až do nedohledna se táhly svěže zelené pásy palmových hájí.

„Jak je tomu dávno, co se tudy brodily v písku žízní vyčerpané karavany a palmové háje se jim zjevovaly jen jako fata morgana. Díváme se teď na zázrak, o kterém jsme kdysi čítávali jenom ve fantastických románech.“

Stolarov pěl tak nadšenou ódu na veliká díla člověka, že mě brzy strhl do víru. Teď teprve jsem si plně uvědomil, že náš letoun pluje nad Afrikou, nad pevninou mých snů. Kolikrát jsem v tato místa v duchu zalétl, kolikrát jsem nad knihou prožíval veliká dobrodružství těchto tajuplných krajin. Verne, Schwelz, Pařízek, Hanzelka a Zikmund — to byli oni kouzelníci, kteří mě v dětství za magického zvuku tamtamů provázeli černým světadílem.

Letadlo začalo znatelně klesat. Nad námi se míhaly pralesy, pole a prérie.

Podvozky dosedly na dlouhou runway, běžící podél velkého jezera. Slunce se právě připravovalo k osvěžující koupeli v rozčeřené vodě. Snad nikde jinde nezapadá s větší pompou. Než jsem se vzpamatoval, hup — a utonulo v jezeře.

„Přišli jsme neohlášeni, a přece nás tu čekají,“ ukázal překvapený Stolarov na skupinu lidí, která stála u výstupního můstku.

„Určitě je to práce našeho kouzelníka Manga. Ten chlapík by snad dokázal domluvit se s Paříží pomocí tamtamu…“

Vystoupili jsme z letadla. Mávající lidé pod můstkem mi připomněli jeden z plakátů na světový festival mládeže. Bylo jich celkem pět — a každý měl jinou barvu pleti. Živý symbol přátelství mezi národy…

Po schůdcích jsem sestupoval s malou dušičkou v těle.

Poznají, že nejsem tím pravým profesorem?

Na předposledním schůdku mne uchopil robustní černoch, připomínající slavného zpěváka Robesona, a jako panenku na hraní vyzvedl mě do výše a lehounce mne postavil na betonovou plochu.

„Už jsem měl strach, že jste se nám ztratil, profesore,“ zasvítily mu bílé zuby. „Vzbouřil jsem celou Evropu, našli by vás i na vrcholku Mont Blancu,“ smál se radostně.

„Já věděl, že je to vaše práce, Mango,“ rozesmál se také Stolarov. „Jak jste zjistil, že přiletíme už dnes. Já sám to ráno ještě nevěděl.“

„Pst, tajemství pralesa,“ žertoval Mango. Nasedli jsme do otevřeného autokaru. Za okamžik s námi uháněl exotickou krajinou do neznáma.

Hovořili jsme o běžných věcech, které nestojí celkem za zaznamenání. Já se ostatně hovoru vyhýbal, všechnu pozornost jsem věnoval zpytování nových společníků. Ačkoliv jsem se řítil do záhuby — tihle lidé mě přece musí brzy prohlédnout a podívat se mi do karet — byl jsem kupodivu naprosto klidný.

Výsledkem pozorování byl nový urputný zápas mezi zvědavým a zkušeným já. Znám t lidi nebo neznám? Zdá se, že je znám, ani jejich jména mi nejsou cizí. Dokonce vím, že s Changem si tykám. Ale kdy a kde jsem se s ním setkal? A odkud znám ostatní?

Brzy se setmělo. Reflektory autokaru dávaly krajině tak fantastické tvary a barvy, že i samo africké slunce by zbledlo závistí.