Puls Nekonečna …a jiné povídky

JAK JSEM BYL OBREM

Moskva, Mir

(r. 1967, ant. „Kak ja byl velikanom“)

Je to již měsíc, co jsem pobýval v Tatrách, na chatě mého přítele Havelky, známého kybernetika. Postavil ji na samotě uprostřed krásné přírody, na skále nad Kriváňským jezerem, a já tak měl příležitost na klidné dokončení cyklu fantastických příběhů, za který jsem již obdržel zálohu v podobě malého turistického vrtulníku. Roboti-sluhové se mi postarali o jídlo a úklid, takže jsem měl možnost volně cestovat do říše fantazie.

Tatranské jaro bylo v plném rozpuku. Jezero sice bylo stále skryto pod vrstvou ledu, ale ve vzduchu už byla cítit vůně květin a lesní pryskyřice.

Automatické ohřívače dokonale přizpůsobily teplotu v pokoji, takže mohu pracovat celý den při otevřeném okně. Seděl jsem v rohu místnosti na levé straně okna — na psacím stole a malém stolečku byly navršeny hromady slovníků, vědeckých pojednání, časopisů, balíky popsaného i čistého papíru.

Pak přišel den, který přerušil na dlouhý čas můj klid a tvůrčí náladu. Slunce se sklánělo směrem k Praze, a pomalu přicházel večer. Rozsvítil jsem stolní lampu, když v tom něco zašumělo nad mojí hlavou.

Mládě orla, pomyslel jsem si. Už jednou zaletěl do mé pracovny, a i nyní jsem měl pocit, že slyším jeho křehká křídla. Tehdy jsem jej hned nevysvobodil, ale nejprve jsem si odvážného letce důkladně prohlédl. Teprve jeho zoufalá snaha po svobodě, kdy marně nalétal na okno, mě přiměla vypustit jej.

Nejasný šum se proměnil v klidné bzučení, a na rozložený papír, těsně před můj nos, slétlo maličké letadýlko. Bzukot se zastavil, a já ztuhnul překvapením při pohledu na nevídaný aparátek.

„Vida, nějakému modeláři uletěla jeho hračka,“ bylo první, co mne napadlo. „Ale jak mohlo vyletět tak vysoko?“

Natáhnul jsem ruku, abych si tu bizardní věcičku prohlédl, ale v tu chvíli se otevřely dveře letadla a z něj postupně vystoupila na stůl jakási pupkatá osůbka ve skafandru připomínající vzhledem žabku — na ramenou odulou hlavu, ohromná kukadla a křivé nožky.

Osůbka se chystala skočit na rukopis, ale když mě viděla, strnula jako by zmrazená mým pohledem. Nevydala ani hlásku, přesto jsem cítil, že se mnou hovoří. Ano, ano, teď jsem jasně dokázal rozpoznat slova.

„Smiluj se nad námi, člověče,“ slyšel jsem v hlavě cizincův hlas. „Nejsme hříčka přírody, ani hračka vyrobená člověkem. Jsme stejní lidé jako ty.“

Hlasitě jsem se zasmál, a stvoření se vyděsilo.

„Jak se mnou mluvíš?“ vyhrkl jsem překvapen. „Vždyť já nic neslyším, a přesto vám rozumím.“

Človíček oživl a opět se osmělil promluvit. „My, lidé planety Miniskula, jsme technicky pokročilejší než lidé. Pomocí speciálního zařízení, umožňujícího přenos myšlenek na dálku, jsme schopni komunikovat — a to nejen mezi sebou navzájem, ale i s obyvateli jiných světů. Je to lepší než váš hlasitý projev, nehrají zde žádnou roli různé jazyky, navzájem se pak lépe pochopíme.“

„Ale já nemám váš přístroj, mluvím nahlas, a vy mně přesto rozumíte,“ říkám stále ještě zmaten.

„Ovšem váš hromový, skřípavý hlas mi brání, abych vnímal elektrické impulsy vašeho mozku. Lepší je rozmlouvat pomocí mysli, tak se snáze pochopíme navzájem.“

„Mohu zpočátku alespoň šeptat?“ požádal jsem. „Nejsem zvyklý na mentální diskuze.“

Minuskulan blahosklonně souhlasil. Náš rozhovor jsem si poté začal zapisovat, ale s tím cizinec nesouhlasil.

„Ne, ne, prosím vás, nedělejte to,“ zastavil náhle rychlý tok mých myšlenek. „Nikomu neříkejte o naší návštěvě. My jsme se chtěli podívat na váš svět inkognito, protože vy lidé, ve své jednoduchosti si představujete, že vesmír patří pouze vám. Vím, o čem mluvím, nejste první pozemšťan, s nímž jsme se setkali. Narazili jsme na vás omylem, jste ukryt stranou od ostatních lidí ve vzdálených horách. Vidíte, že moji přátelé ještě stále váhají vylézt ven z letadla. Máme za sebou trpkou zkušenost z komunikace s lidmi.“

„No, pokud by člověk byl tak špatný, jak jej popisujete, neochránilo by vás žádné letadélko. Takovou hračku mohl bych rozdrtit palcem.“

„Vidíte, jaké stvoření je člověk,“ zneklidněn řekl miniskulan. „Ne, toto průzkumné letadlo, nedokáže zničit nikdo na vaší nehostinné planetě. Dokonce ani vy nemůžete ublížit někomu tak malému jako já, i když jste obrem. Můj skafandr odolá obrovskému tlaku, mocným úderům a jakékoliv teplotě.“

„Neboj se, človíčku, nechci ti ublížit,“ jemně jsem zašeptal.

„Tvoje zbroj ti nepomůže, když tě popadnu a strčím do kapsy,“ proběhlo v mé hlavě.

Minuskulan bezprostředně reagoval na tuto myšlenku:

„I s tím jsme se už setkali, i tohle jsme už zažili na Zemi,“ řekl nehlučně. „Přistáli jsme na území, které nazýváte Jižní Čechy, na moři (měl na mysli rybník), nedaleko Třeboně. Tato oblast byla natolik podobná naší planetě, že jsme podnikli přesun do hloubi kontinentu. Nechali jsme zde hvězdolet na břehu, nasedli do průzkumných letadel a vydali se na cestu. Byl jsem v prvním letadle. Brzy jsme letěli nad krásným květinovým lesem, velmi podobným pralesům na naší Miniskule. Náhle se před námi objevilo nějaké strašidlo. Jeho oči svítily, mělo naježené vousy a hlava vyčnívala nad lesy na úrovni našich letadel. Když nás obr uviděl, zvedl ze země ohromný stožár se sítí, napřímil se do trojnásobné výšky a snažil se nás chytit do sítě.“

„Takového motýla jsem na našich loukách ještě nikdy neviděl,“ zvolal, a jeho hlas svištěl lesem jako vichr. „To je škoda, že jsem zapomněl doma brýle.“

Přistáli jsme na malé loučce a snažili se skrýt, ale on nás brzy znovu objevil. Nakonec jsme mu unikli a ulétli do oblak, ale čekalo nás další nebezpečí. Setkali jsme se s ohromným drakem vypuštěným chlapci. Náš pilot se vylekal a navedl letadlo přímo do ohně, u kterého se chlapci ohřívali. Když nás vyhrabali z uhlíků, nemohli pochopit, co to k nim spadlo z nebe. Letadlo šlo z ruky do ruky.

„Podle mého názoru je tahle hračka otvírací,“ řekl nejbystřejší z nich, vzal nůž a snažil se proniknout do kabiny. Samozřejmě, že pouze zničil nůž. Poté co opět schoval nůž do nedozírné kapsy, se chlapec pokusil nahlédnout do okna letadla. Popravdě řečeno, nebylo nijak příjemné dívat se do jeho vyjevených očí, i když to byly jen oči dítěte.

„Jé, kluci, v tom letadle sedí panáčkové! Jak se tam dostali?“ zakřičel na ostatní. „Rozhodně je to letadýlko otvírací!“

Naše letadlo bylo podrobeno tvrdým zkouškám: položili jej na velký kámen a vší silou do něj bušili druhým kamenem.

„Tuhle konzervu takhle neotevřeme,“ řekl opět ten nejchytřejší kluk.

„Pojedu zítra do Vrchlabí za Frantíkem, pracuje jako zámečnický učen v továrně. Pro něho nebude problém rozebrat tu hračku.“

Ale ani Frantíkovi se nepodařilo otevřít letadlo. Nepovedlo se to ani panu mistrovi, nezvládl to ani šéfkonstruktér. My jsme se rozhodli, že budeme i nadále předstírat, že jsme jen hračka, a se zájmem jsme se dívali, jak se na krytu našeho letadla láme ocel vrtáků a zuby pily. Zkoušeli také řezat autogenem a ultrazvukem, opět neúspěšně… Pak se rozhodli poslat nás do Prahy, do výzkumného ústavu. Záhy se seběhli reportéři, povídali o nás v televizi a psali ve všech novinách. Nikdo nepřišel na to, že nejsme hračky. Vlastně, jeden novinář naznačil, že jsme cizinci z jiné planety, ale byl všem jen k smíchu a nazvali jej velkým fantastou.

Posléze nás pečlivě zabalili, už nevím proč, dali do takové papírové podivnosti a poslali do Prahy.

Jakmile jsme byli o samotě, rychle jsme roztrhali obal a vyletěli ven z žaláře. Našli jsme skryté útočiště na jednom z vrcholků Krkonoš a teprve pak jsme s největší opatrností navázali spojení s naším hvězdoletem. Tehdy jsme ještě nevěděli, že máte zcela odlišný způsob komunikace, a proto nás nemůžete odposlouchávat.

Zajistili jsme, aby se všechna letadla bezpečně vrátila na základnu, ale hvězdolet postihlo neštěstí: skrýval se před giganty v hlubinách moře a spolu s dalšími mořskými tvory (rybami), byl chycen do sítě. Rybáři si raketu dlouho prohlíželi a nakonec rozhodli, že se jedná o ztracenou dětskou hračku.

Velitel expedice Minor v noci nenápadně opustil hvězdolet. Ale daleko se mu odejít nepodařilo. Popadlo jej obrovské zvíře, které vypadalo jako kočka a ubožák byl dlouho hračkou pro koťata, než se mu podařilo uniknout.

Nakonec se celá posádka shromáždila v Krkonošských horách. Objevili jsme vynikající jeskyni a rozhodli jsme se tam usadit. Na průzkumné lety jsme se odvažovali pouze v noci.

Přišla zima, napadl sníh a my jsme rozhodli, že zde provizorně přezimujeme. V tom se v Krkonoších začaly objevovat ohromné davy lidí. Nám tedy nezbylo nic jiného, než se přesunout do nějaké vzdálenější lokality, kam ještě nevstoupila lidská noha. Už jsme se radovali, že takové místo máme a můžeme se konečně seznámit se záhadami Československa…

„A v tom jste narazili na mě,“ zasmál jsem se. „Nebuďte smutný, můj malý příteli. Myslím si, že máte štěstí… Mám něco, co vám může pomoci. Na střeše téhle chaty je cestovní vrtulník, možná jste si již všimli. Já vás naložím všechny i s vaším hvězdoletem, místa je tam dostatek, a vy budete moci vidět nejkrásnější zemi této planety. Nemějte strach, nikdo nepozná, jací vzácní hosté cestují v mém vrtulníku.“

„Váš návrh zní lákavě, moc se mi líbí, obře,“ radostně řekl miniskulan. „Ale dosud jste nezískal mou plnou důvěru. Ukažte svou zemi nejprve jen mě samotnému, já to v zájmu vědy budu riskovat, a v případě nehody to nebude tak velká ztráta pro expedici. Já pak předám svým kolegům podrobnou zprávu o naší cestě.“

Minuskulan mávnul křivou ručkou — a letadýlko odletělo. On si lehnul na kupu papírů a v tu chvíli usnul. Přenesl jsem ho do krabičky, do, které jsem předtím dal trochu vaty, a šel jsem si také lehnout.

Po celou noc jsem skoro oka nezamhouřil ze strachu, že mne miniskulan oklame a uteče, ale tiše spal až do rána.

Za úsvitu, jsem jej přesunul do větší krabičky, vystřihl v ní několik okének, a vyšli jsme vstříc zářivému dni.

Vrtulník nás rychle přenášel z místa na místo. S človíčkem v krabičce jsem se procházel po Dämänovských jeskyních, lezl po horách, toulal se po městech a proslavených lázních. Minuskulana jsem skrýval před lidmi, jako nějaký klenot. On po celý den mlčel a jen poslouchal můj uspěchaný výklad. Ale jednoho večera — byli jsme právě na Karlštejně — upláchl. Prostě zmizel i s krabičkou.

Smutný jsem se vrátil do svého vysokohorského obydlí. Na pracovním stole vedle tiskovin ležela pohlednice.

Milý Vašku, četl jsem. Tys projezdil pořádný kus Země a přilehlou část vesmíru. Prolétals přes krátery na Měsíci i kanály Marsu, spouštěl ses do mořských hlubin a létal do nadoblačných výšek. Pouze na jedno místo naší planety jsi stále zapomínal, obře — na svou vlast.

Často jsi ji sice opěvoval, ale příliš jsi jí neznal. Proto se nezlob, že jsem s tebou sehrál tento malý kybernetický vtip a společně jsme tak vyzkoušeli náš nový vynález — přenos myšlenek na dálku s pomocí gravitačního pole.

Tvůj

Karel Havelka

(Ze sbírky sf povídek českých a slovenských autorů Kak ja byl velikanom. Vydané nakladatelstvím Mir, Moskva, 1967.)

Z ruského překladu A. Golovačové převedl zpět do češtiny TOMTS