Puls Nekonečna …a jiné povídky

VELIKÝ DEN

Měsíční krajina s ornamentem drobných kráterů na mírné zvlněné rovině, na nedalekém obzoru pilka ostře osvětlených skalisek — a nad nimi obrovská koule v modravém závoji, nehybně stojící uprostřed jasných hvězd — takový byl výhled z pokojíku Ziny Alexandrovny. Domov byl tolik vzdálen, a přece ji tu nebylo teskno. Celičkou vlast s rodnou Moskvou měla neustále před sebou jako na dlani. V měsíčním sanatoriu měla plno přátel mezi pacienty i lékaři. A s dětmi na Zemi mohla denně hovořit pomoci kouzelné moderní techniky. Ačkoliv den trvá na Měsíci čtrnáct dnů a stejně tak dlouho noc, žila podle pozemského kalendáře, jak ani jinak nemůže žít člověk zrozený na planetě.

Přísný denní pořádek porušila až dnes. Spala přes den — podle moskevského času — a sám ošetřující lékař ji probudil třicet minut před půlnoci, aby se mohla připravit na zítřejší oslavu svých sedmdesátých narozenin.

Lehce vyskočila z postele — budiž stokrát pochválena malá tíže na Měsíci — a sedla si do pohodlného křesla se vzduchovými polštáři. Studené odražené světlo prokreslilo její ušlechtilou tvář a do vlasů nalilo světélkující stříbro.

Zina Alexandrovna seděla v pokoji sama. Místní gratulanti přijdou až ráno. Očima bloudila po velikém glóbu a v duchu cestovala s nimi.

„Co asi teď dělá Váňuška?“ zašeptala při pohledu na Beringovu úžinu. Temná hladina Tichého oceánu, místy počmáraná mračny, se oslnivé leskla nedaleko Kamčatky. Slunce ozařovalo Sovětský svaz až po Bajkal, kde pozemská noc ustupovala rychlostí hodinových ručiček. Nad Moskvou ještě vládla neomezeně. Veliké město probleskovalo přes mračný závoj jako matná hvězdička.

Blížila se půlnoc. Zina Alexandrovna se upřeně dívala na Moskvu a její srdce bilo stále hlasitěji. Marně přemáhala vzrušení.

Atomové hodiny tiše oznamovaly 24 hodin moskevského času.

Matná hvězdička náhle vzplanula jako nová hvězda. Nepřidružila se k těm miliónům na obloze; zářila nad rodnou planetou, nad rodnou Moskvou. To člověk rozžehl slunce, své vlastní, umělé slunce.

Po tváři, protkané sítí vrásek, se skutálela slza. Chladná a skoro osvěžující. Zina Alexandrovna se sklonila k videofonu a chvějící ruku položila na červené tlačítko. Na jedné z obrazovek se objevila dívčí tvář.

„Mášenko, pěkně prosím…“

„Já vím, maminko, chcete Moskvu, Institut vysokofrekvenčních proudů. Umělé slunce je nádherné, také gratuluji Vasiliji Petroviči — a dovolte mi, maminko, abych vám mohla jako první popřát k vašim narozeninám všeho nejlepšího.“

Zina Alexandrovna se usmála a mírně se uklonila místo díků.

„Maminko, vidělas?“ zvolal asi pětatřicetiletý muž, sotva jeho snědý obličej vystoupil z obrazovky.

„Viděla, chlapče, udělal jsi mi velkou radost. Pořád se jenom divím, jak je to možné, že jste slunce rozžehli zrovna dnes. Vždyť je docela všední den.“

„Je to pouze zkouška, první zkouška,“ omlouval se muž na obrazovce. „Museli jsme tu nádhernou věc nejprve vyzkoušet. Co kdyby nám třeba selhala zrcadla vysokofrekvenčních stanic? Na moji žádost zvolila Akademie právě dnešní noc pro generální zkoušku. Hlavní věc, že všechno klape podle propočtů. Je to přece prosté, maminko …“

„Já vím, Vasjenko, vím, a mockrát ti děkuju, jsi hodný chlapec.“

„Nezlob se, maminko, musím běžet do centrály, volají mne,“ přerušil náhle Vasilij rozhovor.

„Je pořád stejný. Spěchá, spěchá — i na blahopřání k narozeninám zapomněl …“ Tváři Ziny Alexandrovny přelétl spokojený úsměv.

Zeměkoule nad obzorem se pomalounku otáčela, až hranice mezi světlem a stínem se přiblížila k Moskvě. Moskevská hvězda pohasla.

Pokoj Ziny Alexandrovny byl již zaplněn kyticemi nádherných květin, vypěstovaných v lunariu ozdravovny a nedaleké observatoře. Přinesli je gratulanti.

Pravidelné letadlo z Moskvy přivezlo v osm hodin ráno gratulanty nejvzácnější — pět vnoučat. Vhrnula se do pokoje jako povodeň.

„To jsme rádi, že jsi už zdravá, babičko,“ spustil bez pozdravu ten nejmenší, černooký Míťa. „Soudruh učitel nám vyprávěl, že rakovina byla do nedávna hroznou a skoro nevyléčitelnou nemocí a že teprve lety do vesmíru …“ Svoji úvahu nedokončil. Pohoršená Máša ho dloubla loktem do zad.

„To je strašné, babičko, jak ten Míťa je pořád upovídaný,“ řekla rozpačitě. „Celou cestu se připravoval, jak ti bude vyprávět o tatínkovi, — o strýci Váňovi, zatím tohle.“

Zina Alexandrovna pohladila Míťu po neposlušných vlasech.

„Neplísni ho tak, Mášenko, Míťa, má pravdu. Naši lékaři mi dali k narozeninám dar opravdu nejkrásnější; brzy se vrátím zdravá na Zemi.“

Hlučná radost dětí — a dárky — a dojetí jubilantky. Až došla řada na vyprávění, na které se děti tolik těšily. Rázem zapomněly, že babička má s nimi neustálé spojení a všechno líčily v novém světle, jako by se to dovídala teprve teď.

Pochopitelně — nejprve musel dostat slovo Míťa, jinak by snad všechno zase zapomněl. Slavnostně oznámil, že tatínek pracuje jako inženýr na stavbě přehrady přes Beringovu úžinu a že možná do konce příštího roku bude průliv spoután. To bude krása, až se celý sever oteplí a tam daleko nahoře budou kvést růže.

Olja se pochlubila nejprve maminkou. Je ředitelkou uhelných dolů, ve kterých se nefárá. Pod zem se jenom občas dostane údržbář nebo mechanik. Uhlí kutají stroje, řízené hlavním dispečerem. Maminka posílá toto uhlí tatínkovi do chemické továrny, který z něho vyrábí podivuhodné věci, jako třeba kabelku, kterou Olja přivezla babičce.

Malý Kolja nemohl dobře babičce vysvětlit, kde dělá tatínek, protože nemohl vyslovit „termonukleární elektrárna“ a Ženka mu musela pomoci. Jinak ale Kolja dobře věděl, že v elektrárně se děje něco podobného jako na Slunci a že se při tom uvolňuje mohutný elektrický proud, který zase používá strýc Vasilij ve svém institutu. Navštívil jednou tatínka v elektrárně, ale — žel — žádné sluníčko neviděl.

Žeňka pohrdlivě mávla rukou. To všechno prý nic není. Tatínek i maminka pracují v biologickém ústavu, kde se dělají pravé zázraky. Poněvadž je Žeňka již „starší“ pionýrkou, dokáže všechno důkladně, až skoro učeně vysvětlit. Maminka s tatínkem prý mění postavení atomů v chromozómech — to jsou ta zelená tělíska v listech rostlin, na kterých závisí jejich růst — a tím dávají rostlinám a nakonec také zvířatům takové vlastnosti, jaké si přejí, aby přešly na další generace. Vytvářejí prý tam také jakési genetické jedy, které pomáhají ničit zárodky nebezpečných mikrobů.

Máša měla ještě bohatší program. Tatínek je chirurgem a maminka pracuje v moskevském závodě Ordžonikidze, ve kterém se vyrábějí automatické stroje. Jsou to opravdoví roboti, i když se nepodobají člověku. Dokáži tak rychle počítat, až se člověku točí z toho hlava, vyrábějí nejsložitější součástky a sami si výrobu hlídají, a věřte tomu nebo ne, když je potřeba, okopírují sami sebe a znovu se vyrobí. Dokonce se zdá, že cítí bolest, když zjistí vady na materiálu. Jeden z robotů, vyrobených maminkou, pracuje i zde, na Měsíci. Bez zásahu člověka pozoruje na jedné z hvězdáren část oblohy a hlásí a zaznamenává všechno, co se děje ve vesmíru.

„A co děláte vy, hříbátka moje? Učíte se poctivě? Musíte přece dokázat v životě víc než my — a k tomu je třeba hodně vědět a znát,“ obrátila babička rozhovor.

„Ujde to,“ ozvalo se téměř jednohlasně, ale trochu nesměle. Babička však věděla, že se tu ozvala dětská skromnost. Všechna vnoučata se učila dobře. Kdo by nechtěl jednou řídit důl bez havířů, vytvářet roboty nebo nové druhy rostlin a zvířat, kdo by nechtěl být velkým vynálezcem, umělcem nebo slavným dobyvatelem vesmíru?

Právě když babička rozdávala dětem dárky, úlomky cenných hornin, drobné meteority z vesmírných dálek vstoupil do pokoje další gratulant, astroreportér Serjoža.

„Mám tu nějakou práci, maminko,“ řekl, když se objal se Zinou a dětmi. „A k vašim narozeninám malý dárek.“ Kutil něco na obrazovém magnetofonu a za chvíli se na obrazovce televizoru začal rozvíjet děj. Start obrovské rakety z měsíčního kosmodromu, let hvězdným prostorem, pomalu se blížící planeta Venuše, let kolem ní — a přistání. Podivná krajina s jasně žlutou oblohou, brčálově zelené jezero a nezvykle pokroucené rostliny.

„Vybral jsem tyto snímky pro vás, maminko, abyste na mne častěji vzpomínala, až poletíme k Marsu.“

„Jak bych na tebe mohla zapomenout, chlapče,“ zašeptala dojatá žena.

A znova gratulanti, tentokrát pozemští. Tváře na obrazovkách se střídaly — a všichni oslovovali Zinu Alexandrovnu „maminko“.

„To máte tolik dětí?“ divila se dívka z centrály, když se život Ziny vrátil do normálních kolejí.

„Mám a nemám,“ smála se srdečně. „Všichni jsou mými dětmi, i když ve skutečnosti mám pouze jediného syna a dvě dcery. Ti ostatní, i dvě z vnoučat, která mne navštívila, to jsou děti mých přátel, spolupracovníků. Dvě děti — ještě maličké — ztratila jsem i s manželem ve Velké vlastenecké válce, zabili je nacisté. Za ně jsem získala desítky dětí jiných, dětí, které mne miluji a které mi přes mé stáří vrátily zdraví a novou sílu do tvůrčí práce. Za týden se k nim vrátím — a uvidíte, jak se ještě seperu s atomy v našem institutu …“