Puls Nekonečna …a jiné povídky

ASTRODEPEŠE Z ROKU 2059

Jak jsem vám již oznámil, přípravy na Měsíci se poněkud zdržely. Hrozilo nebezpečí, že k desáté planetě se nedostaneme včas Zdrženi zavinila vážná porucha ve výrobním středisku Galileo Galilei v měsíčních Apeninách. Montážní halu zasáhla vlna zemětřeseni. Obrovský graviplán zůstal naštěsti neporušen. Hermetické stěny vyrobní haly byly brzy opraveny a obsah kyslíku v prostorách střediska byl doplněn ze zásob.

Na letiště v kráteru Archimedes byl graviplán dopraven jen s dvouhodinovým zpožděním.

Atomové hodiny na palubě graviplánu ukazují přesně 16.00 moskevského času. Automatická datumka oznamuje 4. říjen roku 2057.

Graviplán tiše, bez jediného šelestu, opouští plochu letiště a vznáší se k hvězdné obloze. Veliký kráter Archimedes se vůčihledně mění v kroužek, jak jsme ho znali z pozorování dalekohledem, než jsme zakotvili na Měsíci.

Na videofonu v mé kabině se objevuje tvář kapitána výpravy Zacharčenka.

„Přátelé,“ hovoří ke všem členům posádky. „Prožíváme slavné okamžiky, slavné výročí, svátek všeho lidstva.

Právě před sto lety člověk odvážnou rukou poprvé sáhnul do vesmíru a vytvořil první umělé nebeské těleso. Před sto lety vypustili sovětští vědci první družici Země. Na počest tohoto nesmrtelného vítězství startuje dnes naše letadlo na let do vesmírných dálek k zářícímu Síriovi, aby vydobylo pro člověka další vítězství nad vesmírem. Čest hrdinům, kteří před sto lety začali tuto pouť. Čest všem pracovníkům vědy, kteří po staletí připravovali člověka na tento slavný okamžik.“

Uvědomil jsem si, oč mohutnější musely být dojmy těch, kteří před sto lety s úžasem sledovali, jak se otevírají dveře do vesmíru; jak se tisíciletý sen člověka mění ve skutečnost. Skoro jsem těm lidem z roku 1957 záviděl. Prožívali velikou dobu historie lidstva.

Náš graviplán, nazvaný na počest prvního vítězství „Sputnik I“, se rychle vzdaloval od Měsíce. Atmosféra matičky Země v záři slavnostních ohňostrojů světélkovala jako svatozář.

Měsíc i rodná planeta se brzy změnily v blikající hvězdičky. Utonuly ve vesmírném moři.

Sputnik I ohromnou rychlostí uháněl k Venuši a nám se zatím zdálo, že stojíme na místě. Jen Slunce zářící z černé oblohy se sotva znatelně zvětšovalo. Klidně si hrálo s koronou a ani možná netušilo, že pohání naše letadlo svou přitažlivostí. Co je pro slona nepatrný mravenec?

Zastávka na Venuši byla krátká. Předání zásob a pošty posádce na observatoři a vědecké výpravě, několik milých slov a dárků a opět vzhůru do vesmíru. Cesta je daleká a času není nazbyt.

Sté výročí třetího sovětského Sputniku jsme oslavili společně s vědci usídlenými na Marsu.

Nový rok 2059 nás zastihl v meziplanetárním prostoru.

Na obrazovkách astrotelevizorů zablikal pojednou nepatrný puntík, který rychle vyrůstal v desátou planetu.

Je druhého ledna roku 2059. Planetu Sen sledujeme již pouhým okem. Vyplouvá z věčné noci jako opravdový sen. Kovová stěna posledního stupně rakety se oslnivě leskne v záři Slunce, jako by právě teď vyšla z dílny člověka. A antény na špici jako tykadla stále ještě ohmatávají prostor.

Náš graviplán bok po boku letí s první umělou planetou naší sluneční soustavy.

Všichni s mlčenlivým úžasem pozorujeme první kus hmoty důmyslně zpracovaný člověkem a vržený právě před 100 lety do vesmíru. První kus hmoty v historii člověka i vesmíru. Věčný pomník velikosti lidského ducha.

K tomuto pomníku jsme se dnes přišli poklonit. Dnes, 2. ledna 2059, přesně sto let po jeho vzniku. Dnes, kdy chceme na mnoho let opustit naši sluneční soustavu…

Stojím vedle kapitána v řídicí kabině. Díváme se na otáčející se Sen. Na lesknoucí se stěně se objevil znak Sovětského svazu.

Dveře našeho graviplánu se pomalounku otevřely a do mezihvězdného prostoru vypluli tři vědci ve skafandrech, Shapley, Smith a Valette. V rukou drželi veliký věnec, jehož lístky blikaly v sluneční záři jako měsíc na hladině rozčeřeného jezera.

S údivem jsem se podíval na kapitána.

„To je mé překvapení,“ odpověděl s úsměvem na mou nevyslovenou otázku. „Je to náš dar k stoletým narozeninám. Věnec vytepaný z pozemského zlata, z měsíční platiny, z marťanského wolframu a ze stříbra nalezeného na Venuši. Spojen je vzácnými kovy ze Saturnu, Uranu, Neptuna a Pluta. Všechny tyto planety zdraví svou nejmladší stoletou sestřičku…“

Vědci ve skafandrech zatím upevnili věnec na špici planety, právě tam, kde ve schránce je ukryta sovětská vlajka. Na stěnu rakety napsali datum a vrátili se do letadla.

Škoda, že tu s námi nemohli být ti, kteří tento zázrak vytvořili. Že tu s námi nestál Jan Neruda, Jules Verne a tisíce dalších, kteří snili tento skutečný Sen. Náš obrovský mezihvězdný koráb by byl malý pro všechny ty, kteří pro tento Sen žili, bojovali a umírali. Giordano Bruno byl upálen. A Galileo Galilei, veliký génius lidstva, musel ve svých sedmdesáti letech opustit tento Sen a poníženě prohlásit:

„Já, Galileo Galilei, 70letý, kleče před vámi, nejvznešenějšími a nejdústojnějšími pány kardinály, generálními inkvisitory veškeré křesťanské obce proti kacířské zlovůli, přísahám, že jsem vždy věřil každému článku, který církev římská hlásá, káže a kterému učí. Ačkoli mi bylo naznačeno, že moje nauka odporuje Písmu svatému, přece jsem napsal a vytiskl knihu, ve které jednám o téže nauce, nyní zavržené, a ve které jsem s velikým úsilím sebral doklady na její podporu; to jest hlásal jsem a věřil, že Slunce je středem vesmíru a nehýbá se. Odpřísahám, proklínám a zatracuji řečené bludy a kacířstva…“

Dnes, tváří v tvář pomníku vítězství nad temnotami vesmíru, vzpomínáme s vděčností těch, kteří se směle postavili proti temnu církevnímu, aby pro lidstvo vybojovali světlo pravdy, aby lidstvu ukázali konečný cíl — vesmír.

Pro 106. ročník Pionýra napsal Vladimír Babula, vnuk spisovatele fantastických románů Vladimíra Babuly