Puls Nekonečna …a jiné povídky

2. NEVIDITELNÝ SLUHA

Čím více se vzdaluji od rodné planety, tím živější jsou vzpomínky. V temnotách vesmíru, odloučen nekonečnem, všechno vidím daleko zřetelněji, než kdysi na Zemi. Jasně cítím vůni větru, který vanul po proudu Vltavy. I čpavou mlhu, zastírající výhled na Hrad.

„Nazdar, Honzo,“ uvítala mne Eva zcela samozřejmě. Zřejmě si oněch osm let odloučení proměnila v pouhý den. — Vynálezce — podivín — neodbytný, — vysvětluji jí nesouvisle.

„Není třeba se omlouvat,“ směje se Eva. „Nezměnil ses ani o milimetr. Už jednou jsem právě na tomhle místě na tebe čekala. Ale to nic. Procházím se tu už od oběda. Dokázala bych tu prochodit polovinu života. Myslím, že nikde na světě nevytvořil člověk tak krásné zákoutí, jako právě zde.“ — Také ses nezměnila, myslím si, ale mlčím. Vzpomínám si, jak mne vždy kamarádsky mile, a přece tak chladně odmítala. Zhluboka nadechuji syrový zimní opar. To z radosti, že mezi námi leží plných osm let zmoudření.

„Tobě se nelíbí Karlův most?“ vytrhuje mne Eva z myšlenek naivní otázkou.

„To víš, že líbí,“ hraji si na bezcitného. „Teď je půl páté — a za půl hodiny mám důležité jednání tamhle za Kampou.“

„Škoda — tolik jsem se na tebe těšila…“

Dívám se na ní zkoumavě. Cítím, že se mi koutky úst chvějí ironickým úsměvem.

Eva můj pohled pochopila.

„Honzo, Honzo,“ vzdychla si. „Nešťastných osm let. Dnes jsi mi daleko bližší…“

Ve světle zamlžených luceren jsme pomalu kráčeli k Malostranské věži.

„Ty — ty sis na mne vůbec nevzpomněl?“ řekla nesměle.

„Vzpomínal…“ Pomalu jsem ztrácel půdu pod nohama. „Nikdo se mi zatím natolik nezalíbil…“

„Vím, pyšná a vybíravá princezna…“

A teď to přišlo jako bomba: „Čekala jsem na tebe, Honzo. Ne nežertuji. Dříve jsem si to neuvědomovala. Příliš jsem milovala architekturu.“ Najednou se mi zdálo, že to není tatáž Eva. Tahle je nějak něžnější…

Na věži Mikulášského chrámu odbíjely hodiny pátou. „Pegas“ vzpamatoval jsem se. „Už mě čeká.“ Vzal jsem Evu pod paždí a táhl jí přes Maltézské náměstí do Nosticovy ulice. Napřed mi vyčítala, že si dávám dvě schůzky najednou, ale pak se zájmem poslouchala episodku s nočním rozhovorem o signálech z vesmíru.

Stařičký dům číslo 5 byl matně ozářen lucernou upevněnou na průčelí v úrovni přízemních oken. Nad klenbou vrat rozpínal svá křídla barokní štít se dvěma hrdličkami, které si podávaly vavřínové snítky. Další štít nad nimi byl otlučen, díval se do ulice jako slepé oko.

Rozsvícené okno, které podpíral, zpívalo do ulice úvodní prolog z Komediantů. Gramofonová deska byla už pořádně ohraná, ale to jen zvyšovalo romantičnost chvíle.

V tomhle přestárlém domě bydlí tedy vědec, který moderními přístroji loví hlasy vesmíru?

„Mám tušení, že tu není něco v pořádku,“ řekla mi Eva. „Buď tě někdo vyvedl aprílem nebo nevím co…“

„Snad se nebojíš?“ smál jsem se. Vstoupili jsme do chladné chodby dlážděné pískovce. Několik kroků od vrat klesalo do podzemí ošlapané schodiště. Vchod do sklepa.

Seznam obyvatel jsme na špatně osvětlené chodbě nenašli.

„Dům není tak velký, projdeme ho celý,“ rozhodli jsme se a pomalu jsme vystupovali po vrzajících dřevěných schodech do prvního poschodí.

Světlo nefungovalo. Svítili jsme si proto na cestu i na dveře sirkami.

Octli jsme se až na úzkém ochozu v podkroví, ale štítek s nápisem dr. Pegas jsme nenašli.

„Říkala jsem ti, že to byl jen žert,“ šeptala mi ustrašená Eva. „Mám sice ráda takové staré domy, ale tady bych bydlet nechtěla. Vypadá to tu příšerně.“

Sotva to dořekla, otevřely se jedny z dveří a z nich vystoupila stará rozcuchaná žena v omšelém županu se svícnem v ruce. V záři plápolající svíčky vypadala jako zjevení.

„Hledáte někoho?“

„Doktora Pegase.“

„Doktora Pegase?“ divila se žena. „Bydlím tu již přes padesát let, ale člověk s tak divným jménem tu nikdy nebydlil,“ řekla nedůvěřivě.

„Pokud vím, Pegas neboli Pegasus je okřídlený kůň z řeckého bájesloví. Bydlí tu sice jeden podivín, který má doma sluhu nebo co, ale Pegas se nejmenuje. A toho sluhu jsem nikdy neviděla, ačkoliv s ním často doma mluví.“

Zakoktali jsme na omluvu a obrátili se k východu. „Ani nikde v okolí takový člověk nebydlí, znám skoro celou Malou Stranu,“ volala za námi ze schodů.

Vyběhli jsme ze schodů jak nezvedené děti. Na ulici jsme se ulehčením rozesmáli.

„Ode dneška ti budu říkat doktore Pegasi, ty lovče dobrodružství. Pojďme na černou kávu k Malířům, až se trochu vzpamatuji.“

Ulicí zabzučela motorka pionýr. Vysoký tón namáhaného válce nepříjemně rozřízl ticho uličky.

Muž v kožené bundě a s kuklou na hlavě zamířil k nám…

„Dobrý večer, pane redaktore. Čekáte už dlouho? Promiňte, zdržel jsem se poněkud ve výzkumném ústavu.“

„Doktor Křížek!“ vydechl jsem překvapeně. „Vy jste tedy onen záhadný doktor Pegas?“

„Ano, trošku jsem vás potrápil. Vím, že novináři jsou národ zvědavý. Ale Pegas jsem opravdu. Říkají mi tak kolegové — pro mé fantastické nápady. Vaše paní?“ obrátil se k Evě.

„Zatím ne…“

„Mám — li být upřímný — s dámskou návštěvou jsem nepočítal. To víte, jsem tak trochu starý mládenec a na pořádek si tak moc nepotrpím.“

Eva pochopila, že vědec chce se mnou hovořit bez svědků.

„Také nejsem připravena na návštěvu. Honza mi o vás řekl teprve před chvílí. — Jak dlouho se zdržíte? Zaskočila bych si k Malířům na kávu, moc se mi ta hospůdka líbí, stejně jsem se tam chtěla podívat.“

„Nanejvýš slabou hodinku, nezlobte se, slečno,“ uvítal Pegas Evin návrh.

„Tedy za hodinu tě budu čekat u dvou hrdliček,“ rozloučila se Eva a rázně vykročila k Maltézskému náměstí. Tušila asi, že se na ní dívám, protože se ještě dvakrát otočila a zamávala mi. Tenkrát jsem ještě netušil, jaký to byl pozdrav…

Pegas zatáhl motorku do chodby, rozsvítil velkou baterku a zavedl mne po vrzajících schodech do prvního poschodí. U dveří, na konci nevelké, plísní zapáchající chodby, se zastavil.

„Ferdo, otvírej, mám vzácného hosta,“ zavolal Pegas přitlumeně na někoho za dveřmi.

Těžké dubové dveře se pomalu otevřely. Marně jsem čekal, kdo se v nich objeví. Zůstaly prázdné.

„Tak neokouněj, Ferdo, a rozsviť, přece tu nebudeme potmě.“

Na zdech zablikalo několik zářivek. Vstoupili jsme do krásně prozářené místnosti a prolamovaným stropem. „S kým jste hovořil?“ divil jsem se. „Vždyť tu nikdo není!“

„Myslíte jako Ferdu? To je můj neviditelný sluha.“

„Neviditelný?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „Snadno vás o tom přesvědčím. Poslouchá mě na slovo. Koukej, Ferdo, proč jsi už dávno nestáhl ty rolety, sousedé nám vidí až na stůl!“

Rolety sotva slyšitelně sjely dolů. Zamrazilo mě v zádech.

„Ferda poslouchá také na písemný rozkaz. Napište nějaký úkol na tenhle kousek papíru.“

„Ferdo, zatop, je tu chladno,“ napsal jsem krasopisně. Plynové teploměry se ihned rozzářily.

„Zatím jsem vaše kybernetická kouzla prohlédl. Vaše skryté přístroje reagují na zvuk.

Ale ten písemný rozkaz mě vyvedl z míry. Nenápadně jsem stiskl nějaký knoflík, vidíte?“

Vyslýchal jsem doktora. „Nemám rád podfuky. Všechno, co jsem vám zatím předvedl, je poctivá věda. Čekají vás ještě větší překvapení. Slíbil jsem vám přece, že vám dám námět pro fantastickou povídku.“

Rozhlížel jsem se po pokojíku. Stěna proti dveřím byla až po stropní klenbu vyplněna knihovnou, u okna stál jednoduchý psací stůl, u knihovny kulatý stolek se dvěma pohodlnými křesly. Vpravo od dveří byl instalován falešný anglický krb. Nad ním se rýsovaly větší plechové dveře, vedoucí zřejmě do širokého komína. Natřeny byly stejnou barvou jako malba stěn.

„Trochu těsné,“ usoudil jsem po letmé prohlídce.

„Ne tak docela, Ferdo, ukaž pánovi cestu do ložnice.“

Část regálu s knihami se rozevřela jako dveře. Zároveň se rozžehlo světlo v další místnosti. Stěny kol dokola byly obloženy knihami. Doslova uprostřed pokoje stál jednoduchý divan s nočním stolkem. „Na okna nezbylo místo,“ vysvětloval Pegas.

„Světlo zářivek ostatně dokonale nahradí slunce. A navíc mnoho se tu nezdržuju.“

„Máte úžasnou sbírku vědeckých spisů,“ obdivoval jsem se.

„Omyl, vědecké knihy mého oboru jsou ve vstupním pokoji. Tady jsou filozofické spisy a krásná literatura, především klasikové celého světa. Nechci se chlubit, ale podle mého mínění tu mám to nejlepší, co lidský mozek stvořil za celou dobu jeho existence.“

„Zvláštní — takovou knihovnu bych u vás ani nečekal,“ řekl jsem s uznáním.

„Vědec a zároveň milovník umění — nevěnujete se snad tajně také literární tvorbě?“

„Ano a ne, jak se to vezme. Budete se asi divit, ale literatura není nějakým mým zvláštním koníčkem. Je to prostě materiál, se kterým pracuji vědecky.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal jsem se při pohledu na zlacené hřbety knih nesoucí jména: Platon, Aristoteles, Schopenhauer, Shakespeare, Schiller…

„Pochopíte, až vám ukážu taje mé laboratoře.“

„Vy zde máte také laboratoř?“ Pegas se usmál. Byl to spíše úšklebek, který na okamžik změnil jeho neproniknutelnou hranatou tvář. Úšklebek, který se mi tak dokonale vryl do paměti, že bych ho mohl ještě dnes naskicovat. Lišácký záblesk v očích, stažené koutky, a dolní ret povysunutý dopředu — byl v něm špatně skrývaný projev pohrdání a nadřazenosti. Výstraha, kterou jsem včas nepochopil. „Dům, ve kterém žiji, koupil a přestavěl budovatel Mikulášského chrámu — Dientzenhofer — pro svou počestnou rodinu. Skrývá v sobě mnoho tajů, je opředen několika pověstmi, jež jsem pečlivě prozkoumal. Jedna se skutečně zakládala na pravdě. Pomohla mi objevit skvělé místo pro laboratoř. Konečně — sám se za chvíli přesvědčíte. Nejprve bychom si měli v rychlosti vypít šálek černé kávy, abyste nezáviděl kafíčko vaší snoubence.“

Pegasova grimasa mě poněkud rozladila. Nejraději bych se rozloučil s divným hostitelem a rozběhl se za Evou — a přece jsem se zájmem sledoval, jak doktor za vydatné pomoci neviditelného sluhy vaří kávu. Ferda otevřel ve zdi skříň s nádobím, Pegas vzal odtud dva šálky, do každého vhodil hnědou kuličku a naplnil je vodou. Šálky pak postavil na papírovou podložku na psací stůl. V několika vteřinách voda v šálcích zakloktala a zase utichla.

„Děkuji, Ferdo. — Prosím, pravá turecká káva je hotova. A těch kuliček se nebojte, není to náhražka nebo droga. Kávový prášek jsem pouze obalil zvláštní glukózovou hmotou, která se rozpouští ve vřící vodě po třech vteřinách. Zároveň kávu osladí.“

Káva nádherně voněla a byla opravdu výborná. Srkal jsem z šálku, přičemž jsem si nenápadně prohlížel psací stůl, abych odhalil jeho tajemství. Už tenkrát jsem pochopil, že vodu uvedly do varu neviditelné paprsky, domníval jsem se, že infračervené. Udivovalo mě však, že paprsky nepůsobí také na dřevěnou desku.

A ještě něco mi vrtalo hlavou: „Poslouchal by ten váš Ferda také mne, kdybych jednou přišel za vaší nepřítomnosti a žádal po něm totéž co vy? Mám totiž dobrou paměť, přesně jsem si zapamatoval, co jste mu říkal u dveří i tady uvnitř.“

Pegas se na mě podíval zkoumavě. „Můžete to s Ferdou zkusit hned u dveří z chodby.“

Vyšel jsem na chodbu, ale přes všechna domlouvání Ferdovi, jsem se už dovnitř nedostal.

Pegas mi konečně otevřel. „Pochopitelně jsem se pojistil proti zvědavcům a nezvaným hostům,“ usmíval se…Ferda poslouchá jenom můj hlas a reaguje pokaždé na jiný slovosled. Ostatně — to všechno, co jste zatím viděl, jsou jaksi jen hračky, kterými se dnes zabývá mnoho domácích kutilů. Jsem totiž tak trochu samotář, vytvořil jsem si tedy kamaráda kybernetického. Je daleko spolehlivější, než živý přítel. Přiznám se, že lidem příliš nevěřím…

Jako redaktoru technického časopisu vám nemusím dlouze vysvětlovat, že můj Ferda není jakýsi skrytý robot z ocelových plátů a šroubů, s očima a ušima, ale několik desítek metrů drátu a řada různých relátek a tranzistorů, které jsem skryl před očima návštěvníků. Robota, jak ho malují ilustrátoři fantastických povídek a anekdot, stavěl by jenom blázen nebo hlupák.

Můj Ferda není pro dnešní vědu a techniku žádnou novinkou. Je prostě dítětem nové vědy — kybernetiky —, a tou se zabývá celý náš ústav. Ferda dokáže pochopitelně mnohem víc, než vám zatím předvedl. Reguluje teplotu v místnostech, větrá, obsluhuje telefon a zapisuje hovory. A co hlavní — má stejně výbornou paměť jako vy, ba skoro ještě lepší. Může opakovat sebe složitější úkony, a je tak prakticky založený, že při opakování si je vhodně zjednoduší.

„Jak vidím, káva je dopita, půjdeme.“

Zamířil jsem k věšáku pro svrchník, ale Pegas mne zadržel.

„Není třeba. Do laboratoře vás dopravím zcela pohodlně…“