Puls Nekonečna …a jiné povídky

3. DIENTZENHOFEROVA CHODBA

„Ferdo, jdu pracovat,“ řekl doktor Pegas neviditelnému sluhovi.

„Prosím, mistře,“ ozvalo se z útrob krbu. „Račte vstoupit.“

Jsem sice člověk bez pověr a strachu z neznámého, ale tenkrát jsem se skutečně lekl. Má snad doktor opravdu živého pomocníka, který se mnou sehrál tady divadélko? Než jsem se vzpamatoval, plechové dveře nad krbem se neslyšně otevřely. Pomalu se z nich vysunul žebřík, opřel se o horní desku krbu a dolním koncem tiše dosedl na koberec.

„Dovolte, půjdu napřed. Vstup je trochu nezvyklý, jako pro slepice,“ omlouval se Pegas. „Dál to už půjde jako po másle.“

Když jsem vylezl na žebřík, doktor mi podal ruku. Vstoupil jsem za ním do úzké kabiny s čtvercovým půdorysem a několika knoflíky na stěně.

„Výtah je postaven jen pro jednu osobu, s návštěvami jsem nikdy nepočítal,“ vysvětloval Pegas, zatímco stiskl jeden z knoflíků.

Cítil jsem, že sjíždíme dolů, do základů domu. „Jste prvním člověkem, kterému svěřím své tajemství a ukáži podzemní laboratoř. Nikdo zatím ani netuší, že něco takového může existovat v tomto stařičkém domě.“

„A nebojíte, se že jako novinář vaše tajemství prozradím?“

„Ne, to se opravdu nebojím,“ řekl doktor s nepochopitelným důrazem. „Důvěřuji vám. Vím, že nezveřejníte nic, oč vás nepožádám…“

Měl jsem pocit, že jdeme někam hluboko do nitra země. Výtah se zřejmě pohyboval jako hlemýžď a sjížděl tak tiše, až jsem měl chvílemi dojem, že stojíme na místě.

„Jak jsem vám už řekl, dům postavil starý Dientzenhofer, pravděpodobně v druhé polovině sedmnáctého století. Jedna z pověstí tvrdí, že byl kdysi spojen s Hradem a s Novým Městem dvěma dobře vybudovanými chodbami, které byly jakýmsi nouzovým východem v době války nepokojů.“ Výtah konečně zastavil.

„Prosím, zde je jedna z těch chodeb, redaktore. Račte vstoupit.“

Nesměle jsem vkročil do zatuchlé matně osvětlené štoly. Kapky, padající se stropu, tiše vyklepávaly dutě znějící podivnou melodii.

„Jak vidíte, Dientzenhofer stavěl bytelně, chodba je na své stáří zachovalá. Končí až někde pod břehem Vltavy, kde se zbortila. Kdosi neznámý ji tam pak zazdil, aby vltavská voda nezaplavila podzemní prostory. Podle všech známek to bylo dlouho po smrti stavitele.“

Asi po třiceti krocích jsme odbočili do postranní chodby, která končila hladkými moderními dveřmi… Pegas vytáhl z kapsy klíče.

„Ferdu jsem nechal nahoře, tady si už musím odmykat sám. Ještě pojistka — a můžeme vkročit do mého království…“ Pegas stiskl něco na vlhké zdi a dveře se otevřely. Zároveň se uvnitř rozžehlo světlo. Udiveně jsem zíral na prostornou místnost s neomítnutými betonovými stěnami, doslova vyplněnou nejrůznějšími přístroji a složitými aparáty.

„Tohle — je — vaše laboratoř?“ divil jsem se upřímně. Pegasovi se rozzářila šlachovitá hlava uspokojením. „Je a není, jak se to vezme,“ řekl šalamounsky. „Podzemní prostory jsou moje, právem objevitele. Přístroje jsem si vypůjčil ve skladišti výzkumného ústavu.“

„Vypůjčil?“ opáčil jsem ironicky. „To teď není důležité,“ odpověděl Pegas chladně.

„Až pochopíte, jak závažné problémy řeším v této laboratoři, sám uznáte, že způsob, jakým jsem si potřebná zařízení opatřil, není důležitý. Pracuji tu na dvou velkých objevech, z nichž oba mají obrovský význam. Jeden dá lidstvu nesmírnou sílu — a ten druhý ho ochrání před záhubou…“

Velikášská slova mne nijak neohromila. Opět perpetuum mobile, vzpomněl jsem si na nešťastné vynálezce, s kterými se v poslední době roztrhl pytel.

„Vidím, že mi nevěříte. Ne, nejsem blázen, hned vás o tom přesvědčím. Mým prvním velkým úkolem je ovládnutí gravitace. Teoreticky jsem už problém vyřešil, v praxi se mi to ještě tak zcela nedaří.“

„A proč své pokusy neprovádíte ve výzkumném ústavu?“ namítal jsem. „Na tomto problému přece pracuje více vědců. Sám ho určitě nevyřešíte.“

„Znám zcela podrobně výsledky práce ostatních badatelů, vím naprosto přesně, čeho už v boji s gravitací dosáhli. Jdu jinou cestou. Objevil jsem už gravitační vlny, obdobné elektromagnetickým vlnám. A proč se svými výzkumy nejdu do ústavu? Nerad bych, aby mi někdo můj objev ukradl, aby se jiní nechlubili výsledky mé mnohaleté dřiny. S druhým objevem nemohu jít zatím na veřejnost především proto, že by ho mohl někdo zneužít proti lidstvu podobně jako atomovou pumu.“

Mlčel jsem. Uvědomoval jsem si, že další námitky by byly zbytečné. Bedlivě jsem pozoroval Pegase, který se vášnivě rozhovořil o boji s gravitací. Mluvil o problému, který jsem plně pochopil až daleko později. Dnes už vím, že právě zásluhou Pegase. Přesto, si tuto pasáž nejméně pamatuji, byl to nejsvětlejší bod našeho setkání.

„Pracujete s gravitací, jak je tedy možné, že se vám podařilo zachytit signály sovětské družice tak brzy?“ zeptal jsem se konečně. „Právě proto. Mám silný přijímač, na kterém si ověřuji souvislosti mezi elektromagnetickými a gravitačními vlnami. Zkoumám nejrůznější vlnové kmitočty. Na lovecké výpravě éterem jsem tenkrát náhodou zachytil hlášení o vypuštění družice s udáním vlnové délky. Zachytit signály, to už pro mne nebyl problém. Na vás jsem si vzpomněl rovněž zákonitě. Večer jsem zrovna dočetl vaši fantastickou povídku o umělých družicích Země.“ Podíval jsem se významně na hodinky.

„Ještě vás nemohu propustit,“ pochopil Pegas můj úmysl.

„Neseznámil jsem vás dosud s mým druhým hlavním objevem, který vám nabízím jako námět pro další fantastickou povídku.“ Uchopil mne za ruku. „Pojďte,“ zašeptal, jako by se obával, že ho někdo uslyší. Cítil jsem, jak se celý chvěje. „Promiňte, poněkud jsem se nechal strhnout velikostí svého objevu. Až pochopíte oč jde, strhne vás to taky. Troufám si říci, že na tyto historické chvíle do smrti nezapomenete…“

Měl pravdu, na Pegasovu laboratoř nezapomenu nikdy…

— Napíšu o tom, určitě napíšu — ne povídku, ale holou pravdu, myslil jsem si, když mě vedl ke stolu s řadou menších obrazovek. Otočil spínačem.

„Obyčejná průmyslová televize,“ řekl na vysvětlenou. „Dívejte se dobře. První obrazovka vlevo: pohled na Maltézské náměstí. Malou televizní kameru jsem skryl ve vikýři Nosticova paláce. Druhá obrazovka: celkový pohled na Nosticovu ulici. Třetí obrazovka: pohled na chodník proti našemu domu U dvou hrdliček. Zajímavé, co? Podívejte se, z Maltézského náměstí zabočil do naší uličky mladík. Ta dívka v tmavém koutě na něho určitě čeká. A teď dávejte dobrý pozor, redaktore,“ pozvedl Pegas hlas. „S tím mladíkem si trochu zacvičím. Poslechne mne jako Ferda tam nahoře.“ Doktor otáčel nějakými knoflíky. Nad našimi hlavami se ozvalo tiché bzučení. Čtvrtá obrazovka zachycovala teleobjektivem mládencův obličej. Pegas mi položil ruku na rameno.

„Sázím se s vámi, že až se mladík octne před naším domem, uchopí se za hlavu, zmateně se rozhlédne a zkoumavě se podívá na naši střechu. Vylekaná dívka přiběhne k němu a najednou se mu pokloní…“ Všechno se odehrálo tak, jak doktor předpověděl. Rozesmál se.

„Jak jste to dokázal?“ žasl jsem. Pegas se zhluboka nadechl a napřímil se, aby zdůraznil vážnost chvíle. „Dokáži působit na lidský mozek na dálku. Jsem ovšem teprve v začátcích. Ale cestu jsem již objevil.“

„A co je na konci této cesty? Proč to všechno děláte? Chcete snad vnucovat lidem své myšlenky?“

„Ano a ne, jak se to vezme. Chci lidem vnucovat způsob myšlení, ale ne svůj…“

Pegas měl v úmyslu pokračovat ve vysvětlování, ale já ho přerušil.

„Když už jste mi tolik prozradil, můžete mi říci, jak působíte na lidský mozek?“

„I tohle tajemství vám prozradím. Znáte tento přístroj?“ ukázal do rohu laboratoře.

„Myslím, že je to obyčejný encefalograf,“ řekl jsem při pohledu na obraz mozku, který svítil z velké obrazovky. „Výborně. Víte tedy, že encefalograf je jakýmsi televizorem mozku. Tohle totiž není běžný encefalograf. Nesleduje jenom bioelektrické proudy v mozkové kůře. Pomáhá mi zároveň číst myšlenky. Chcete to zkusit sám na sobě?“

Přikývl jsem. Pegas mi nasadil na hlavu jakousi kuklu s množstvím elektrod. Kresba mozku na obrazovce začala světélkovat. Zhasnul světlo. „Intenzívně myslete na něco určitého, na něco určitého,“ opakoval doktor.

„Perpetuum mobile, perpetuum mobile,“ odříkával jsem si v duchu. Obrazovka s mozkem se rozkmitala živěji. Pegas si pozorně prohlédl křivku na záznamovém pásku.

„Myslíte si, že jsem blázen?“ řekl vyčítavě.

„Rozhodně ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslil jsem si, že jste génius…“

„Možná,“ zaváhal Pegas. „Blázen od genia nemá daleko, redaktore. Nebo naopak. Ale světla na obrazovce mi prozrazují, že teď lžete.“

Různobarevná světélka na obraze mozku se skutečně v jednom místě rozblikala jako na reklamním nápise sestaveném z postupně rozsvěcovaných žárovek.

„Odpouštím vám,“ řekl Pegas shovívavě. „Hlavně mne těší, že jsem vás přesvědčil. Můj encefalograf mi bezpečně prozradí nejen oblast mozku, která je momentálně v činnosti, ale přibližně i obsah myšlenek. Doufám, že tomu už věříte. Pokus končí,“ dodal stroze, sundal mi kuklu a rozsvítil. Byl jsem rád, že to mám již za sebou.

„Stále ještě nechápu, jak váš encefalograf souvisí s vašimi pokusy na živých lidech na ulici.

Mimochodem — uvědomujete si, že takovéto pokusy jsou naprosto nezákonné?“

„Redaktore, redaktore, měl jsem vás za moudřejšího. Zbytečně přece neudržuju všechno v naprosté tajnosti. A můj encefalograf? Postupuji prostě opačně než on, jdu opačnou cestou.

Zkoumám, jakou zákonitost mají bioelektrické proudy v mozkové kůře a jak je možno je ovlivnit zvenčí. Jak vidíte, daří se mi to…“

Pegasův názor mne rozčílil.

„Nemohu si pomoci, musím se vrátit k základní otázce: proč to vůbec děláte? Chcete snad být neomezeným pánem nad lidmi?“

Pegas se nepříjemně zasmál.

„Omyl, střelil jste vedle. Až se mi mé dílo podaří, vylezu z úkrytu a zcela skromně se ke svému velikému činu přiznám.“

„Co tedy míníte tím velikým činem? Proč chcete znásilňovat mozky? Nevěřím sice, že se vám to podaří, ale jaký smysl vidíte v tom nedozírném zločinu, který připravujete? Jinak se to totiž nazvat nedá.“

Pegas se mi zabodl očima do tváře.

„Neukvapujte se, redaktore. Nač ta silná slova? Chci prospět lidstvu, chci ho zachránit. Nic víc a nic míň.“

„Před čím, prosím vás?“

„Před válkou, před strašlivou, pro lidstvo smrtelnou válkou.“

Chtěl jsem něco říci, ale Pegas se nedal vyrušit. Plápolajícíma očima se díval skrze betonovou zeď někam do neurčita, horce oddychoval — a hovořil. Dodnes si pamatuji každé jeho slovo, každý záchvěv jeho hlasu.

„Zajímá vás jistě, jak to chci dokázat. Objevil jsem určitý druh gravitačních vln, které se dají ovládat a vysílat libovolným směrem a na libovolnou vzdálenost. Těmito vlnami je možno ovlivnit bioelektrické proudy v mozku, čili myšlení člověka. V tom je podstata mého největšího vynálezu. Když jsem na tuto skutečnost přišel, byl jsem nejprve zmaten. Dokonce jsem se sám polekal možných důsledků. A tu najednou jsem přišel na tu skvělou myšlenku. Mým prvým úkolem je dokonale a navždycky vymazat z lidských mozků myšlenky na válku. A ne jen myšlenky, i nejskrytější vzpomínky, ukryté někde v temnu podvědomí. Prostě je vymazat z paměti lidstva.“

„Zasáhnou vaše tajemné paprsky jenom právě tuto část paměti?“ přerušil jsem ho konečně.

„O to se právě snažím, žel pokusy na živých lidech jsou spojeny s velkými obtížemi.“

„Snad neprovádíte takovéto pokusy na lidech?“ lekl jsem se.

„Zatím ne. Ale brzy se k tomu odhodlám. Brzy, můžete mi věřit.“

Horká vlna mi přejela po celém těle. Připadal jsem si jako horolezec, kráčející v závrati po ostrém horském hřebenu. Na obou stranách nebezpečí pádu do propasti, buď do zoufalství nebo do nepříčetného vzteku. Vypětím veškeré vůle jsem se ovládl.

„A čím chcete vyplnit prázdná místa, které vzniknou v paměti?“

Nepoznával jsem svůj hlas.

„Chápu vaše rozrušení. I já prožíval zpočátku podobnou krizi. Je vidět, že mi začínáte rozumět. Na prázdná místa jsem také myslel, vyplním je tím nejlepším, co kdy lidstvo vymyslelo. Zapíšu prostě lidem do mozku obsah knihovny, kterou jste nahoře tak obdivoval. Až se rozletí po světě mé blahodárné vlny GM, každý se stane tak trochu Aristotelem, Platonem, Descartem, Schopenhauerem nebo Goethem a Dostojevským. Z každého filosofa a klasika vezmu to nejlepší, nejušlechtilejší.“

„Uvědomujete si, že tím nastrkáte lidem do hlavy pěknou kaši?“ dostával jsem se opět do rovnováhy.

„A jste si tím jist, že vy jako jedinec se silnými individuálními sklony vyberete z kulturního dědictví opravdu to nejlepší?“

„Mé vzdělání je na to dosti široké, můžete si tím být jist,“ ohradil se Pegas. „Nepochybuji, že na to stačím sám, bez moudrých rádců.“ Tato odpověď mě jen utvrdila v přesvědčení, že hovořím s člověkem, který už dávno rozumně neuvažuje. Ještě jsem se však nevzdával naděje, že ho přivedu na správnou cestu.

„Jak vidím, váš vynález má opravdu nedozírný význam pro lidstvo. Proč ho tedy nedáte k dispozici lidské společnosti? Proč se do tak velkého díla pouštíte sám, v podzemním doupěti? Pochybuji, že by se vám jako jedinci podařilo postavit tak silný vysílač, který by obsáhl celou zeměkouli. S vašimi vlnami musíte jít dosti daleko, u nás přeci na válku žádný nepomýšlí.“

Pegas křečovitě stiskl desku stolu s obrazovkami. „Pokud svůj plán nedovedu až do konce, vynález z ruky nedám. Umíte si vůbec představit, jak by ho mohli lidé zneužít? Nebo by mi ho zcizili, ukradli a na mne by se rychle zapomnělo. Či snad málo velkých vynálezů bylo podobně ukradeno? Vysílač, ten mi opravdu dělá starosti. Mám však velkou naději. Podle předběžných výpočtů gravitační vysílač nepotřebuje tak velký příkon, jako normální rozhlasová stanice.“

„Zvýšený odběr proudu vás neprozradí?“ namítal jsem. „Ne, proud beru rovnou ze sítě, bez hodin — v zájmu lidstva,“ zasmál se Pegas protivně.

„Podivné,“ řekl jsem škodolibě. „Bojíte se, aby vám někdo vynález neukradl — a sám — mírně řečeno — ochuzujete lidskou společnost na každém kroku. Říkáte sice, že je to v jejím zájmu. Ale kdo nám zaručí, že svůj vynález nezneužijete právě vy sám? Že ho nepoužijete proti lidstvu?“ Pegasův masitý obličej zahrál všemi barvami. „Zabíháte příliš daleko, redaktore. Jsem přece čestný člověk, bez postranních úmyslů.“ Chtěl jsem namítnout, že čestný člověk nekrade, ale obával jsem se prudké srážky. Dnes lituji, že jsem podivného vědce neomráčil včas…

„Mír nelze uhájit žádnými tajemnými paprsky,“ řekl jsem zdánlivě klidně. „Lidstvo se už probudilo ze sna. Pevně věřím, že poslední světová válka byla opravdu poslední. Na války už není čas. První sovětská družice Země, jejíž signály jste sám zachytil a poslal mi do telefonu, obrátila zraky lidstva jinam — na horu — do vesmíru. Do lidského mozku nesahejte, je to nebezpečné a není to třeba. Mozek — to je citlivý orgán. To není váš kybernetický Ferda, se kterým po přehozením kontaktů si můžete dělat co chcete.“

Zmlkl jsem. Také Pegas chvíli mlčel. Bláhově jsem se už domníval, že má plamenná slova na něj zapůsobila. Moji ilusi však rychle rozboural jako domek z karet.

„Mluvíte sice hezky, nemohu se však zbavit dojmu, že podceňujete nebezpečí války. Chápu, že si nerozumíme. Jste redaktor a literát — a já chladnokrevný vědec. Vím, co dělám. Nemohu přece připustit, aby golem, kterého vzkřísila věda a technika, rozmačkal na svém pochodu dějinami obyvatele této planety. Golem už kráčí a drtí všechno, co mu přijde do cesty. Já kráčím po jeho boku — a čekám na vhodný okamžik, kdy mu budu moci vyndat z úst šém a proměnit ho opět v mrtvou hlínu.“

„Nerozuměl jsem vám moc dobře. Co míníte pod tím slovem golem?“ Pegas přimhouřil oči, jako by mu pod víčka vnikl kouř cigarety.

„A to si říkáte spisovatel fantastických povídek? Je to přece nad slunce jasnější. Tím golemem je přece moderní technika, nebo přesněji atomová energie. Vymkla se člověku z rukou, drtí svého objevitele.“

„Váš golem může stejně tak dobře topit v továrnách i domácnostech, není třeba ho ničit,“ odporoval jsem. Pegas místo odpovědi vytáhl z kapsičky u vesty cibulové hodinky.

„Jak vidím, nedohodneme se. Váš čas už vypršel, hodina uplynula.“

„Nebojíte se mne propustit? Nijak se totiž necítím být vázán uchovat vaše tajemství.“

„Nevím, co je to strach, při plnění tak velkého úkolu by mi překážel,“ řekl Pegas ledově. Náhle se otočil a sáhl na jednu z pák na rozvodní desce. Do očí se zabodl oslnivý záblesk. Ztratil jsem vědomí.