Astronauti

PROFESOR ČANDRASÉKHAR

Když se vraceli, vedl inženýr chlapce po dolní palubě. Sestoupili po úzkých schůdcích do trojúhelníkovité chodby a minuli troje nebo čtvery dveře. Všichni mlčeli, omámeni nesmírným množstvím dojmů. Ve světle lamp ležela před nimi chodba, prázdná a tichá, pokrytá tmavozeleným houbovitým kobercem. Nepronikal sem ani nejslabší zvuk zvenčí. Po několika krocích se inženýr zastavil a ukázal na dveře větší než ostatní.

„Tady je marax,“ řekl a stiskl oběma rukama dvě kliky nad sebou. Vešli dovnitř. Byla to okrouhlá, světlem zalitá kabina. Stěny, podobné deskám automatické telefonní ústředny, byly pokryty tisíci kontaktů a zásuvek, které místnost vyplňovaly od země až do stropu. V dlouhých řadách se jako na šachovnici blýskaly jejich porcelánové hlavičky. Na několika místech byly rozvodné desky pootevřeny jako dveře a za nimi, v rubínově červeném světle zapnutých elektronek, černala se spleť kabelů.

Přímo uprostřed kabiny stál kulatý stolek s okrouhlým výřezem tak velkým, že by se tam vešli dva lidé. V jednom místě vedl do stolku úzký průchod. Deska stolu byla ze sklovité hmoty barvy velmi tmavého jantaru a zeleně fosforeskovala ve světle kulaté, u stropu visící zářivky. Z podlahy okolo stolu vystupovalo devět černých trubic, které k němu obracely své kuželovité konce s bílými obrazovkami. Bylo zde také ticho, ale jiné, podmalované slabounkým bzukotem proudu.

„To, co jste zatím viděli,“ řekl inženýr, „všechny kontrolní přístroje, stroje, zařízení, mají nám sloužit v případech, s nimiž jsme počítali. Musíme však předpokládat, že se setkáme s mnoha věcmi nepředvídanými. Na tom, jak rychle se s nimi vypořádáme, bude možná záviset osud celé výpravy. To byl jeden z hlavních důvodů, proč byl zkonstruován marax. Je to zkratka: MAchina RAtionatriX — myslící stroj. To, co kolem sebe vidíte, jsou relé, převaděče. Stolek uprostřed — to je ústředna, odkud dáváme maraxu úkoly. Výsledky čteme na obrazovkách.“ Hoši stáli ještě pořád u dveří v malém hloučku a z výrazu jejich tváří bylo vidět, že nechápou příliš dobře, jak by tato obludná spleť elektrických drátů mohla zachránit výpravu před neznámým nebezpečím.

„Velice rád bych vám pověděl o maraxu víc,“ řekl inženýr, „ale opravdu již nemám čas.“

„A co, prosím vás, vlastně dělá?“

„Je těžké vysvětlit vám to několika slovy. Marax je… no, stručně by se snad o něm dalo říci, že je to neobyčejně všestranný počítací stroj.“

Obličeje chlapců prozrazovaly úžas. Někteří na sebe pohlédli, ale nikdo ani nehlesl.

„No tak pojďme,“ řekl inženýr. „Snad se dovíte více při jiné příležitosti…“

Již se obrátili ke dveřím, když se ozval hlas, který nepatřil nikomu z nich:

„Inženýre… okamžik.“

Ohlédli se. V otvoru mezi dvěma rozvodnými deskami, jako v nějakých podivných dveřích, odshora dolů pokrytých předivem kabelů, objevil se člověk.

„Vy jste zde, profesore?“ podivil se Soltyk. „Neměl jsem tušení. Nebyl bych vás vyrušoval…“

„Ale ne, jsem rád. Vy teď máte schůzi komise, viďte? Velmi rád vás zastoupím a povím našim hostům několik slov o maraxu.“

Z hloučku se ozval radostný šum. Inženýr o krok předstoupil.

„Byl bych vám zavázán, ale… Poslyšte…“ obrátil se k chlapcům, „naskýtá se vám jedinečná příležitost, protože profesor Čandrasékhar je jedním z konstruktérů maraxu. Jen o jednu věc vás prosím: nepokoušejte se ukrýt se nám tu někde, abyste mohli letět s námi. Měli jsme tady jedenáct školních výprav a několikrát jsme již museli prohledávat celou raketu, abychom našli zájemce o let na černo…“

Inženýr se chvíli díval na chlapce a snažil se dodat své tváři přísného výrazu, najednou se však usmál, kývl hlavou na pozdrav a odešel. Když za ním zapadly dveře, zavládlo ticho. Chlapci se samými rozpaky nehýbali z místa. Profesor, proslulý matematik, byl jedním z členů výpravy. Snad všichni už ho znali z filmu, televise nebo z fotografií a teď na něho se zájmem upírali oči.

Byl to muž něco více než čtyřicetiletý, snědé, téměř tmavé suché tváře. Ohnutý nos s tenkými chřípěmi propůjčoval jeho tváři výraz urputný a tvrdý, který nijak nezmírňovaly havraní, na skráních již prošedivělé vlasy. Tento dojem se však rozplynul, setkal-li se člověk s jeho očima, skoro neustále trochu přimhouřenýma, které měly těžko popsatelný výraz. Byla v nich dětská živost, ale ovládaná chladným rozumem, klid podobný překonané únavě, sebejistota a úsměv tak zřetelný, že jej člověk bezděčně hledal na jeho rtech, ale on se usmíval jen očima. Nejpodivuhodnější však bylo, že každému, na koho pohlédl, se zdálo, že jsou světlé, dokonce velmi světlé, a teprve později si lidé uvědomovali, jak jsou tmavé.

Čandrasékhar přistoupil k chlapcům a řekl:

„Inženýr vás trochu rozčaroval, viďte? Očekávali jste nějaký další atomový reaktor, nějaký fantastický katapult prvků, a dověděli jste se, že naší ochranou je prostě počítací stroj. Říkáte si, nač je takový nepotřebný balast? Není účinnějším prostředkem paprskomet, který každou překážku rozmetá na atomy? Svět neznámé planety, milí hoši, bude plný záhad. A rozřešili bychom je tím, kdybychom je zničili, setkáme-li se s nimi? Nám jde o něco nesrovnatelně většího a obtížnějšího: chceme je pochopit. Protože pochopit znamená ovládnout je. A v tom nám pomůže matematika.

Připadá vám to divné? Zamyslete se. Pohyb planet, hvězd, atomů, ptačí let, krevní oběh, růst květin — všechno, co nás obklopuje, celý vesmír je podřízen matematickým zákonům. Matematika pomáhá inženýrům stavět mosty a rakety, geologovi objevovat minerály v hlubinách země, fysikovi uvolňovat atomovou energii. Bereme tedy s sebou nejen mechanické ruce, svaly a oči, nýbrž také mechanický mozek. Tak tomu našemu stroji říkáme, protože způsob, jakým pracuje, odpozorovali jsme od našeho vlastního mozku.

Abyste mi snáze porozuměli, několik slov na vysvětlenou. Když se lidé učili konstruovat čím dál tím dokonalejší parní stroje, turbiny, benzinové motory, soustruhy, domnívali se, že všechno na světě lze převést na nějaký mechanický model, že tedy i mozek je podobný mechanismus jako třeba hodinky, jenže daleko komplikovanější. Myslili kupříkladu, že při procesu zapamatování tvoří se v mozku nějaké «otisky» nebo «fotografie». Ale podobné vysvětlení je nepřijatelné, protože v mozku zkrátka není místa, aby se v něm tímto způsobem uchovávalo obrovské množství vzpomínek a vědomostí, které jsou vlastnictvím každého člověka. Příčinou omylu byla domněnka, že mozek je jakousi obrovskou "kartotékou" nebo "skladištěm" a že vzpomínka je — dejte dobrý pozor — také věc. Ve skutečnosti to však není věc, nýbrž proces. To znamená — něco plynulého, pohyblivého. Nebudu vám to široce rozvádět, ale chci, abyste si uvědomili jedno: je-li hmota ve věčném pohybu, pak je myšlenka jakoby "pohybem v síle". Snad si vzpomínáte na heslo napsané v ponorce kapitána Nema — "mobilis in mobili"? Pohyblivý v pohyblivém. To je vlastně i heslo a tajemství mozku. Tajemství obrovského, miliardového mračna cirkulujících proudů. A na tomto principu se zakládá funkce maraxu. Tam, kde existuje proud, tam musí být i jeho zdroj a cesty. Základním stavebním kamenem mozku je neuron, buňka s nervovými výčnělky, které ji spojují s jinými buňkami. A základní částicí maraxu je katodová lampa. V našem maraxu je přibližně 900 000 elektronek. Velmi malých, samozřejmě, vidíte však, jak velký prostor přesto zabírají. Mozek obsahuje přibližně 12 miliard buněk, to znamená 12 miliard jakýchsi lamp. A dobře se vměstná do naší hlavy. Konstruktér by řekl, že technické řešení, jaké mozek představuje, je daleko dokonalejší. Počet buněk, které jsou v mozku, umožňuje přibližně 1010 000 vzájemných spojení mezi nimi. Toto číslo vám málo říká. Je to víc, než kolik je atomů na všech planetách, hvězdách a mlhovinách, které můžeme pozorovat nejsilnějšími teleskopy v propastech nebe. Takové možnosti má náš mozek! Možnosti maraxu jsou daleko skromnější. Má však proti mozku jednu velkou přednost: pracuje rychleji. Vjem postupující nervovým vláknem urazí za vteřinu několik metrů, ale po drátě maraxu proběhne impuls rychlostí 300 000 000 metrů za vteřinu. Chápete, jak obrovská je to úspora času?“

Profesor přistoupil ke stolku, položil ruku na jeho světélkující jantarovou plochu a pokračoval:

„Dám teď maraxu úkol. Je to diferenciální lineární rovnice.“ Načrtl na lístek vytržený ze zápisníku několik vzorců, pak stiskl několik knoflíků a kláves a přehodil bílou páčku. Na jedné z obrazovek se ihned objevila nehybná svítící zelenavá čára.

„To je řešení. Chci-li je mít vyčísleno, musím si je zvlášť vyžádat.“ Profesor se dotkl jiného knoflíku a z úzkého otvoru vypadl na stůl proužek papíru, potištěný matematickými symboly.

„Pane profesore,“ zeptal se jeden z chlapců, „byl ten příklad hodně těžký?“

„Ani ne tak těžký jako nevděčný, protože cesta k výsledku vede hrůzostrašnou spletí dílčích výpočtů. Kdysi dávno, když ještě nebyly takové stroje, počítal jej jeden slavný matematik přes půl roku.“

„Ale vždyť ten výpočet vypadl v tom okamžiku, kdy jste to zmáčkl.“

Čandrasékhar zavrtěl hlavou:

„Nikoli v tom okamžiku. To se jen zdá. Od rozkazu do chvíle, kdy se objevil výsledek, uplynulo asi půl vteřiny. Marax provádí za vteřinu asi 5 000 000 úkonů, za půl vteřiny jich tedy provedl asi 2 500 000. Právě tolik jich bylo třeba…“

Chlapci se dívali na marax zcela jinýma očima než dříve.

„Jak vidím, začíná si marax získávat vaše uznání,“ pravil Čandrasékhar. „A to byl úkol celkem jednoduchý. Marax vám jen dokázal, jak velkou převahu nad námi mu dává rychlost proudu.“

„Tento problém — problém spojení mezi lampami nebo buňkami — hraje důležitou úlohu i v mozku. Viděli jste snad někdy obraz lidského mozku? Mozek je zprohýbaný, protože zprohýbaný povrch obsahuje více buněk než hladký, ale buňky samy nestačí. Stejně jako jsou elektronky spojeny kabely, musí být buňky spojeny vlákny. Spojovací nervová vlákna tvoří dohromady tak zvanou bílou mozkovou hmotu. Je jí daleko více než hmoty šedé neboli buněk. Proč? Uvažujte: máte-li jen čtyři buňky a chcete-li spojit každou s každou, potřebujete ne čtyři, ale 6 spojů. Pro pět buněk už je třeba deseti spojů, pro šest buněk patnácti. V mozku je jich dvanáct miliard. Právě proto je bílých vláken takové množství. Jistě jste již často slyšeli názor, že vědci jsou lidé velmi roztržití. Viďte? Nuže, pokusím se vám vysvětlit z jakého důvodu a předvedu vám to na maraxu. Souvisí to totiž se spojením mezi buňkami v mozku a mezi lampami v maraxu.“

„Marax musí napřed,“ pokračoval profesor, „zapomenout předcházející úkol.“

Čandrasékhar stiskl vypinač. Světelná čára zmizela. Profesor velmi rychle přejížděl prsty po klávesách, jako kdyby psal na neobvyklém psacím stroji. Zároveň říkal:

„Když dáme maraxu úkol, snaží se ho nějak zbavit a zapojuje automaticky tolik okruhů, kolik potřebuje. To, čemu v denním životě říkáme větší nebo menší soustředění pozornosti, závislé na obtížnosti úkolu, tomu v maraxu odpovídá větší nebo menší počet lamp, zapojených do činnosti.“

Čandrasékhar stlačoval nové a nové klávesy. V maraxu se dělo něco zvláštního. Obrazovky fosforeskující rovnoměrným světlem se rozžíhaly jedna po druhé, až svítily všechny nad deskou stolu a odrážely se v ní jako devět bledých měsíců v tmavozelené vodní hladině. Objevovaly se na nich křivky pohybující se z počátku zvolna. Brzy se však kroutily stále rychleji, trhaly se a skákaly. Duté bzučení proudu naplnilo místnost.

Vtom sebou chlapci trhli. Ozval se silný, basově hluboký hlas bzučáku a na stolku se rozsvítil rudý nápis „Přetížení“. Současně ukázal profesor chlapcům, že klávesy kladou odpor tlaku prstů, jako by se byly zasekly.

„Vidíte?“ řekl. „Marax vypovídá poslušnost… Poručil jsem mu, aby provedl tolik úkonů současně, že ve vedení vznikla velká "tlačenice". To je vlastně základ roztržitosti. — Hm, vidím, že jsem vás nepřesvědčil. No tak řekněme si to jinými slovy. Přemýšlíme-li o něčem jednoduchém, můžeme současně věnovat pozornost ještě něčemu jinému, můžeme ku příkladu recitovat zpaměti básničku a dívat se při tom oknem na ulici. Ale není možné tříštit pozornost, je-li úkol složitější. Čím více nervových buněk pracuje, tím více cirkulujících proudů vytvářejí, tím více jsou zatížena spojovací vlákna. A právě v tom je tajemství profesorské roztržitosti; když je mnoho buněk zaměstnáno obtížným úkolem, není ve vedení místo pro jiné proudy. Proto se může přihodit astronomovi, který odchází z hvězdárny a přemýšlí o nějaké nové theorii, že zapomene svrchník, nepozná známé a — jak se říká — pro oči nevidí… A to vše zavinila "tlačenice" proudů ve vláknech bílé mozkové hmoty.“

Čandrasékhar se dotkl jiného tlačítka. Křivky, které se ustálily na obrazovkách, zmizely a kotouče pohasly, jako by je někdo sfoukl. Profesor zvedl hlavu a chvíli pohlížel na hochy, kteří obklopili stolek pevně semknutým kruhem. S rukama opřenýma o okraje klaviatury, jako hudebník u podivného nástroje, mluvil po chvíli dál:

„Už víte, co je spojení mezi lampami. Druhou základní věcí je paměť. Marax si musí zapamatovat to, co mu poručíme vykonat, a kromě toho si musí uchovat v paměti jednotlivé úseky výpočtů, aby jich později mohl použít. Uveďme jednoduchý příklad: Chci násobit 23×4. Nejprve vynásobím 4×20. To je 80. Zapamatuji si to a násobím dále 3×4, to je 12. Teď si musím vzpomenout na předešlý výsledek 80 a obě čísla sečíst. Výsledek je 92. To je ovšem pouze příklad. Jde o věci daleko složitější, ale princip zůstává stejný. Stroj tedy musí mít orgán paměti fungující rychle jako blesk. Nemůže to být mechanický zápis, nějaké perforované lístky nebo podobně. O rychlosti jakéhokoli procesu rozhoduje jeho nejpomalejší úsek. Marax provádí za vteřinu 5 000 000 úkonů. Kdybychom použili jako orgánu paměti nějakého mechanického zápisu, potřeboval by i ten nejdokonalejší nejméně desetinu vteřiny, aby výsledek zaznamenal. Tu by prováděl marax za vteřinu už jen 10 výpočtů. Ztratili bychom celou rychlost a na té nám přece nejvíc záleží. Proto musí být paměť elektrická. Její princip je takový: Proudový impuls, který znamená to, co si je třeba zapamatovat, uzavíráme do okruhu a poroučíme mu, aby v něm cirkuloval.

V praxi se užívá rozličných prostředků. Marax má tak zvané kapacitrony. Jsou to vakuové lampy, v nichž je velké množství miniaturních kondensátorků. Jsou to jakési "lístky zápisníku", na nichž se píše «perem» utvořeným z roje elektronů, které se pohybují rychlostí 260 000 kilometrů za vteřinu. Jak vidíte, je to docela slušná rychlost. Pohyby «pera» řídí elektrické pole. Jediný takový kapacitron si může zapamatovat až 40 000 výsledků najednou a oznámit je — je-li třeba — ve zlomku vteřiny.“

„Pane profesore, a jakým písmem píše to elektronové pero?“

Čandrasékhar lehce svraštil obočí:

„Pero nepíše žádným písmem. Řekl jsem to jen obrazně. Dává jen náboj lístkům kondensátorů a tím vytváří kmitavé elektrické okruhy.“

„A mozek si pamatuje stejně jako marax?“

„V mozku jsou dva druhy paměti. Jedna, tak zvaná "paměť kroužící", je stejná jako v maraxu. Umožňuje krátkodobé zapamatování. V přechodně spojených okruzích pulsují proudy, které se přeruší ihned, jakmile přestanou být potřebné. Druhý druh paměti, který nám umožňuje, abychom si vzpomínali na dětství, na minulost, na vědomosti, které jsme získali studiem, má odlišný mechanismus. Zakládá se v hrubých rysech na změnách, k nimž dochází tam, kde se výčnělky jedné nervové buňky dotýkají druhé. Jsou to tenounké vrstvičky bílkoviny, tak zvané synapsy, v nichž probíhá proces spojování a podmíněného brždění… nu, ale nechme toho. Hovořil jsem o mozku, abyste mohli lépe pochopit marax. Bojím se, že ještě stále máte o jeho funkci značně mlhavé představy… Je to tak: Marax je uzavřený systém, který směřuje k jakési rovnováze proudů. Podobně usiluje vychýlené kyvadlo, aby dosáhlo nejnižší polohy. Když dávám stroji úkol, vyšinu jej ze stavu elektronové rovnováhy. Aby jí znovu nabyl, řeší marax úkoly jaksi «mimochodem». Hra proudů vytváří rozličné křivky, které vidíme na této obrazovce a které jsou vlastně odpovědí na danou otázku. Jistě víte, že každou křivku je možno vyjádřit matematickou rovnicí. Rovnice křivky, která se ukáže na obrazovce, je právě hledané řešení. Takto pracuje marax o matematických problémech, ale mohou se vyskytnout i jiné problémy. Dejme tomu, že doletíme na planetu a potřebujeme nějakou chemickou látku. Máme ji k disposici jako plynnou sloučeninu v atmosféře, jako minerál a jako roztok. Vyskytne se otázka, jak získat tuto látku s nejmenší námahou. Dáme maraxu všechny potřebné údaje a v několika minutách dostaneme hotový výrobní postup. Dal jsem vám, pochopitelně, nejjednodušší příklad; marax dovede udělat věci daleko složitější. Jak to dělá? Je to docela něco jiného než při matematickém úkolu. Tehdy stroj nemusí nic "znát" — samozřejmě mimo matematické zákony. Ale v druhém případě musí bezpečně ovládat znalost chemie, fysiky, musí znát technologii chemických procesů a pochopitelně musí také vědět, jaké prostředky máme k disposici, protože by nám bylo málo platné, kdyby nám poradil, že máme postavit továrnu s třemi komíny… marax tedy musí mít zevrubné znalosti předmětu. Znalosti může mít proto, že jsme mu je vmontovali. Jak? Tomu slouží jiné orgány paměti, tak zvané stálé kapacitrony neboli ultrakapacitrony. Jediná taková lampa se rovná více méně jednomu velmi tlustému svazku odborné technické příručky. Marax jich má 100 000, a proto s sebou nebereme žádné knihy.“

„A nemůže se taková lampa zničit?“

„Jistě že může. Ale i kniha může shořet. Nedá se nic jiného dělat, musíme to riskovat. Bez risika nemůžeme ničeho dosáhnout. Když je třeba, zapojují se tedy příslušné ultrakapacitrony a začínají sdělovat okruhům své znalosti. Děje se to tak, že prostě vysílají roje elektronů, které se pohybují modulovanou rychlostí; tak vypadají naše vědomosti, přeložené do jazyka elektřiny… Jedna lampa sdělí celý svůj obsah okruhům v necelé vteřině. Mezitím se pod něj podkládají původní kmity okruhů. Začínají fungovat speciální ladiče a resonátory, filtry frekvence, modulátory a tlumivky, které vyplňují prostor pod touto kabinou. Zde je pouze ústředna, něco jako mozková kůra, ale všechna "bílá vlákna" jsou dole.“

„Pane profesore… promiňte,“ řekl kterýsi chlapec, „říkal jste, že taková lampa je jakousi příručkou… ale vždyť v knize nejsou vypracovány odpovědi.“

„Ovšem že nejsou. Nepochopili jste mě dobře. Zavinil jsem to částečně sám tím, že jsem užil srovnání s knihou. Měl jsem na mysli zásobu vědomostí, a ne způsob, jak z nich těžit. Zásadní rozdíl mezi mozkem a knihou je ten, že v knize leží vědomosti vedle sebe, ztrnulé, mrtvé, neměnné, kdežto v mozku je každá vědomost živá a plastická, to znamená, že ji mohu podle potřeby libovolně přizpůsobit situaci. A marax se skutečně daleko spíš podobá mozku než encyklopedii. V maraxu, tak jako v mozku, se vědomosti přetvářejí, přizpůsobují potřebám proto, že jsou zachyceny ve formě plastických kmitů proudu, které představují křivky. Jistě víte, že ze součtu dvou křivek vznikne třetí, která se neshoduje se žádnou z nich, nýbrž je jejich výslednicí. A tak otázka položená maraxu je vlastně jednou křivkou; vědomosti, kterých užívá k práci, jsou druhou křivkou a výsledná křivka, která vznikla jejich součtem, je řešením problému.“

„A stačí ve všech případech jen tři křivky?“

Čandrasékhar se usmál:

„Já jsem vám to přece řekl jen proto, abych celý problém zjednodušil. Ne tři křivky, nýbrž miliardy a biliony. Stroj, který zpracovává uložený problém, vykonává za vteřinu pět milionů úkonů. Pět milionů! A práce někdy trvá hodinu, dvě i více. Jednou při zatěžkávacích zkouškách běžel marax sto šedesát devět hodin. Po celou tu dobu prováděl pět milionů úkonů v každé vteřině! Představte si to, prosím… Když jsem mluvil o třech křivkách, chtěl jsem vám ozřejmit princip. A ten je přesně stejný.“

„Jen jedna věc je mi ještě nejasná…“ řekl nejmenší z chlapců a svraštil čelo. „Jak je to možné všechno vyjádřit křivkou? Na příklad… na příklad to, co jste říkal o získání té chemické látky. V odpovědi přece musí být uvedeno: vemte to a to, nalijte do zkumavky, míchejte, vařte. Jak je tohle možné vyjádřit pomocí křivek?“

„Jde ti o to, jak klademe stroji otázky? To je ovšem nutno umět. Rozhodně to není tak jednoduché jako ptát se mne… A pokud jde o to, že prý křivkami není možno všechno vyjádřit, v tom se, milý chlapče, mýlíš. Což není naše písmo také jakousi zauzlenou, protínající se a komplikovanou křivkou? Jen si nemyslete, že se s maraxem domlouváme tímto způsobem. Kdož ví, jestli by se to nedalo i tak udělat, ale způsobilo by to velké množství technických komplikací. Marax se podobá velkému cizozemskému učenci, který nám dovede říci velmi mnoho, ale umí mluvit pouze svou mateřštinou. Už proto se vyplatí vynaložit trochu úsilí a naučit se jeho řeči, řeči křivek, kreslených vysokofrekventními proudy. Komu chybí zběhlost, ten může užít pro překlad jeho odpovědí do normálního jazyka zvláštního přístroje, tak zvaného Mader-Fourrierova elektroanalysátoru, ale zkušenému pracovníkovi stačí jediný pohled na obrazovku a ví hned všechno.“

Profesor stiskl několik kláves a pak několik knoflíků. Na obrazovce se svíjely pletence čar čím dál tím pomaleji, až se konečně ustálily v podobě šikmé smyčky.

„Ptal jsem se maraxu, při jaké teplotě je nejvýhodnější slučovat dusík s kyslíkem na kysličník dusičný a jakého katalysátoru je třeba užít. A tohle odpověděl: Při teplotě 3 500 stupňů a katalysátorem je platina.“

„To já vím také,“ nemohl se udržet nejmenší z chlapců.

Čandrasékhar potlačil úsměv.

„Já to také vím a nechlubím se,“ řekl, „ale ptal jsem se jen proto, abych vám ukázal, jak marax pracuje…“

Jednomu z chlapců se najednou rozšířily oči. Pohlédl na profesora s úžasem, protože ho ohromila nějaká myšlenka:

„Pane profesore…. říkal jste… že marax pracuje jako mozek… znamená to, že v mozku je to stejné? A celé naše myšlení, všechno to jsou jen křivky?“

„A domníváš se,“ řekl profesor, „když myslíš na květiny, že ti vznikají v mozku růže a fialky, a když se díváš na stádo ovcí, že ti poskakují v hlavě maličké ovečky? Co tě tak udivilo? To, že průběh myšlenkového procesu se nijak nepodobá jeho obsahu? To je přece samozřejmé. Víš, co bys uviděl, kdybys nahlédl do pracujícího mozku okénkem vyříznutým v lebce?“

„Buňky.“

„Ale kdybys užil zvětšení tak velkého, že by se staly viditelné atomy, viděl bys sítě z bílkoviny, rozpínající se všemi směry, a mezi nimi pomalu se pohybující jiné bílkoviny, malé i velké, jednoduché i složité, viděl bys, jak se v již existujících silových polích molekul rodí nové a jiné se rozpadají a vrhají roje elektronů, které běží podél řetězců, vytvořených z fermentů… A co to vše znamená? Že v elektrické žárovce probíhá proud od záporného pólu ke kladnému a že v živé buňce se slučují s kyslíkem elektrony odnímané výživným látkám, jako je cukr nebo tuk. Tak vzniká voda a kysličník uhličitý. Ve všedním životě tomu říkáme hoření. V žárovce neustále probíhá proud v kovovém vlákně, ale v buňce je místo tenkého drátku řetězec bílkovinných tělísek, podél nichž se pohybují elektrony přenášené od jednoho článku k druhému. Tento řetězec je utvořen z dýchacích fermentů. Jsou to bílkovinné prstence, seskupené kolem atomu železa, přitahující a odpuzující elektrony několiktisíckrát za vteřinu. Buňka pracuje jako elektrochemický zdroj a vytváří rozdíly potenciálu o několika desetitisícinách voltu… Miliony takových buněk se spojují do vrstev, vrstvy tvoří pole, pole zas projekční centra a pásma, udržující vzájemná spojení proudy s harmonickými a svrchními harmonickými kmity, a celá tato závratná stavba, tak bohatě členitá, vířící a proměnlivá, avšak sjednocená souhrou proudů jako hudba, to je vlastně duše… To se odehrává v tvé hlavě, když myslíš na květy, když vidíš nebe, oblaka… Podobnost mezi mozkem a maraxem není v podobnosti materiálu, z něhož jsou utvořeny, ani v systému částic, ale v podobnosti proudů, jen a jen proudů.“

„A marax… dovede všechno?“ zeptal se malý chlapec s planoucími tvářemi, který se nadarmo pokoušel vytáhnout se nad stůl.

Čandrasékhar se usmál svýma černýma očima:

„Všechno rozhodně nedovede.“

„Tak jsem to nemyslel… Mohl by stroj sám, bez pomoci lidí, docela sám něco vymyslit?“

Čandrasékhar zavrtěl hlavou:

„Chceš říci, jestli dělá stroj člověka zbytečným? Nikdy ne. To je jako kdybys řekl, že existence klavíru dělá zbytečným skladatele. Stroj sám nemůže nic. Zvětšuje jen nesmírně naše možnosti, otvírá nám cestu k problémům, jejichž řešení by vedlo takovou matematickou džunglí, že by si to dříve bylo vyžadovalo celý lidský život. Přesto o něm není možno říci, že je chytřejší než člověk. Je pravda, má více vědomostí než kdokoli z nás, ale uvědomte si, že naštěstí nejsou orgánem lidské paměti jen mozky, nýbrž i knihovny, fotografie, sbírky, dokumenty… Stroj tedy není chytřejší než člověk. Je pouze rychlejší. Jinak zůstává daleko za živým mozkem. Proč? Pokusím se vám to vysvětlit. Je-li řešení libovolně obtížného úkolu vůbec možné, lze sestrojit tak výkonný myslící stroj, že úkol dovede rozřešit. Ale největším nedostatkem stroje je, že dovede řešit pouze úkol uložený. Skutečnost, že úkol vůbec dovedeme vytyčit, je bohudík polovinou celé práce. Někdy dokonce její převážnou částí, jak to dokazují dějiny věd. Pochopit princip řekněme parního stroje je velmi snadné, nesnadné bylo jej objevit. Vzít vzduchoprázdnou katodovou trubici, Ruhmkorffův induktor, a opakovat Roentgenův pokus, to není žádné umění. Ale objevit paprsky X, hledat nové úkazy, objevovat zákony, jimž jsou podrobeny, v tom je celé tajemství genia jednotlivců i lidského pokroku.

Řekl jsem vám, že daný problém vyšine stroj z rovnováhy proudů. Když jej marax rozřeší, uklidní se. Na rozdíl od něho se člověk neuklidňuje nikdy, protože každý rozřešený problém staví před něho desítky problémů nových. Jak vidíte, nedovede stroj myslit tvůrčím způsobem. Nemůže "dostat nápad". A to je jeho největší nedostatek. A když jsem jej takto obžaloval, musím se ho zastat. Dokáže věci, které my nedokážeme. Může na příklad analysovat do nejmenších podrobností procesy, odehrávající se v atomovém reaktoru, v kusu vybuchující hmoty nebo v nitru hvězd. Jak vidíte, takový stroj člověka nenahrazuje, nýbrž mu pomáhá — a to je jediná cesta pokroku.“

„A pane profesore, není možno sestrojit takový stroj, který by sám dělal vynálezy?“

Čandrasékhar krátkou chvíli mlčel:

„Zatím ne. Co přinese budoucnost… těžko říci. Jedna věc je mi jasná: žádný stroj neudělá člověka zbytečným. Kdysi, ještě před sto lety, se lidé strojů báli, myslili, že jim berou práci a chléb. Ale nemohly za to stroje, nýbrž špatný společenský řád. A pokud jde o marax… prozradím vám ještě jednu věc. Zmínil jsem se prve o klavíru a skladateli. Toto přirovnání se mi zdá dosti výstižné. Podobně jako pouze virtuos dovede vytěžit z nástroje opravdu krásnou melodii, tak pouze matematik dovede v plné míře těžit z omezených, ale neobyčejně velkých možností maraxu. Někdy, když tu v noci sedím a pracuji, stává se mi zvláštní věc: jako kdyby hranice mezi mnou a maraxem zmizela. Někdy hledám odpověď na kladené otázky ve své hlavě a někdy běhám prsty po klávesnici a čtu odpovědi z obrazovek… a necítím nějaký zásadní rozdíl. Jedno i druhé je vlastně totéž.“

Znovu se rozhostilo ticho, podmalované sotva slyšitelným šumotem přístrojů.

„Pane profesore,“ řekl jeden z chlapců hlasem ztlumeným do šepotu. „To jste vy zkonstruoval ten stroj?“

Čandrasékhar k němu zvedl své zářivé oči, jako by se byl vytrhl z hlubokého zamyšlení:

„Co říkáš, hochu? Jestli jsem já…? Ne, kdepak! Inženýr tuším něco takového říkal… ale já jsem byl jen jedním z mnoha. Pamatuji prostě časy, kdy se rodily prvé myslící stroje. Začalo to tak někdy před třiceti lety. Několik vědců se pokoušelo sestrojit přístroj, který by nahradil slepcům zrak, přístroj na čtení. Největší nesnáz byla, jak vyřešit to, aby přístroj dovedl rozeznávat písmena bez ohledu na to, jsou-li velká nebo malá, tištěná nebo psaná, podobně jako to dělají naše oči. Když se konečně podařilo vymyslit konstrukci tohoto přístroje, ukázal jeden z vědců jeho schéma známému fysiologovi, aniž mu řekl, co to je. Fysiolog si schéma prohlédl a řekl: "To přece je čtvrtá vrstva nervových buněk z mozkového centra zraku…" Tak vznikl první přístroj, který napodobil činnost mozku. Ovšem jen jednu z jeho činností, ale vždyť to také byl teprve začátek…“

Mezi chlapci, kteří naslouchali v hlubokém mlčení, nastal rozruch. Nejmenší z nich se prudce prodíral pod pažemi kamarádů, až konečně, udýchaný a rudý jako mák, vystrčil hlavu nad lesklý okraj stolu a vyrazil ze sebe:

„Pane profesore! Mně je teprve čtrnáct, ale… nesmějte se mi, prosím vás… ale já jsem ještě nikdy neviděl tak chytrého člověka. Řekněte mi, co mám dělat… abych se stal takovým člověkem, jako jste vy?“

Čandrasékhar upřel na chlapce své temné, klidné oči.

„Já mám daleko k ideálu,“ řekl, „ani bych jím ostatně nechtěl být. Jediná věc ve mně, která má nějakou hodnotu, je myslím skutečnost, že mám rád matematiku. Co víc vám mohu říci? Můj učitel mi vštípil zásadu, které jsem se snažil zůstat věrný. Ta zásada zní: Nikdy klid! Nikdy se nespokojit s vykonaným, vždycky jít dál. Všichni lidé, kteří něčeho dosáhli, řídili se v životě tímto heslem. Když po mnoha letech vyčerpávajících bádání objevil Max Planck kvantový princip energie, považovali to povrchní lidé za skvělé vyvrcholení jeho úsilí a pokládali jeho dílo za ukončené. Ale pro něho se tento objev stal dalším tajemstvím, jehož odhalení zasvětil celý život. Nikdy se neobdivujte vlastním myšlenkám, hoši, nikdy si nedopřávejte klidu, bušte do svých theorií takovou silou, aby se sesulo všechno, co v nich není pravdivé. Vím, že je nesnadné tak jednat, ale ve vědě, ostatně stejně jako v životě, už nejsou císařské silnice. Údobí náhodných objevů a nezasloužených kariér již patří minulosti. A teď, dovolíte-li, vyprovodím vás kousek. Zůstanete u nás přes noc, nebo se ještě dnes vracíte?“

„Budeme nocovat dole v chatě.“

„Výborně! Pojďme tedy. Neviděl jsem nebe čtrnáct hodin.“

Trojúhelníkovitou chodbou a šachtou vyšli z rakety. V hale kypěla práce tempem stále stejně prudkým. Lešení z trubek, vysouvajících se jako dalekohled, bylo již odstaveno od stabilisačních ploch, místo toho je bylo nyní vidět u hlavy rakety, která byla obsypána dělníky. Chlapci, loučíce se očima s vysoko se zvedajícím, jak ze stříbra ulitým tělesem rakety, sjeli společně s profesorem po pohyblivých schodech, a když projeli v motorovém voze tunelem, octli se na čerstvém vzduchu za obvodem továrních zdí. Nízké dešťové mraky se trhaly a mizely za horami. V trhlinách jejich špinavě šedého příkrovu se ukazovalo jasné nebe.

Profesor vedl chlapce neznámou jim cestou kolem západní zdi. Vysoké věže a komíny zůstaly brzy za nimi. Před nimi se táhly travnaté, mírně zaoblené pláně, které v dálce, pod skalními stěnami, přecházely v příkré jazyky skalní ssuti. Rozhovor se točil kolem výpravy na Venuši.

„Ano, ano, vycházíme z laboratoří…“ říkal Čandrasékhar. „V minulosti stačila tužka a papír a dnes se stává matematika rušným a nadmíru dobrodružným povoláním…“

Vyprávěl jim o Venuši, o bílých mračnech, jimiž je zahalena, o strašných bouřích a cyklonech, které tam řádí, o tajemných oceánech bakelitu… To vše chlapce ani dost málo neodstrašovalo; oči jim zářily ještě jasněji. Někdo se ptal na tajuplné obyvatele Venuše. Není o nich známo nic nového? Jak bude výprava vůči nim postupovat? Bude válka?

„Útočit nechceme,“ odpověděl profesor; „budeme-li však k tomu donuceni, budeme se samozřejmě bránit. Jak? Nebereme s sebou téměř žádné zbraně, ale naše atomové motory jsou přece zdrojem neobyčejně účinné třaskaviny. Máme také na palubě několik ručních paprskometů… a jisté množství gammexanu. Nemyslím, že by to byla myšlenka příliš šťastná, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Nevíte, co je to gammexan? Je to nový, velmi účinný prostředek proti hmyzu. Jak snad víte, zastávají někteří vědci urputně domněnku, že Venuše je obydlena nějakým druhem hmyzu. Já sám tento názor nesdílím…“

„A jaký je váš názor?“

Čandrasékhar se opět usmál:

„Žádný. Mohu vám s čistým svědomím opakovat Sokratova slova: "Vím, že nic nevím," Odpovím vám, až je uvidím.“

Půda se svažovala. Úzký chodníček, vinoucí se mírnými obloučky, sestupoval k balvanům, porostlým zelenavě stříbrným mechem.

„Vidíte?“ ukázal profesor. „Ledovcová moréna. A tam za tou hrází je mořské oko, jezero…“

Vítr, který se zvedal, přinášel vlhký, osvěžující chlad. Po stéblech trav chvějivě klouzaly těžké kapky. Chodníček zmizel. Když přešli rozrytý vápencový práh, vyčnívající z trávy jako vybílené žebro netvora, octli se na srázném břehu. Pod nimi ležela širá vodní hladina, sevřená tmavomodrým prstencem skalisek. Jejich úbočí spadala k zrcadlové ploše jako zkamenělé laviny a odrážela se v ní o tón hlubším obráceným obrazem. Slunce každým okamžikem ztrácelo svůj oslňující lesk a zapadalo za zubaté štíty, potápějíc do černé vody sloup rubínově červeného světla. Zlomy a výčnělky skalních stěn tonuly v soumraku, celá krajina bledla a temněla, zato obloha, nasáklá podivně smutnou, temně azurovou září, nabývala odstínu stále studenějšího. Poslední mraky dohasínaly jako chladnoucí masy oranžové strusky. Všichni zmlkli. Stáli mezi dvěma vysokými skalisky jako ve zřícenině obrovské brány a hleděli do propasti nebe, které se nad jejich hlavami vyjasnilo. Vítr hned sílil a hned slábl — tehdy sem z dálky dolétal hukot neviditelného vodopádu.

Vraceli se už za šera. Chlapci povídali o svých dojmech z právě uplynulého dne, skákali si navzájem do řeči, a protože dostávali hlad, přidávali víc a více do kroku, až se profesor octl mezi posledními. Mluvil málo. Jen jednou se zeptal svých společníků, čím chtějí být.

Z těch pěti, kteří zůstali s ním, chtěl být jeden atomovým chemikem, jeden astrobiologem a tři piloty kosmických letadel.

„A matematikem ani jeden?“ zeptal se profesor napůl vážně, napůl žertem. Nejmenší z chlapců, který šel vedle něho, řekl, že on bude matematikem.

„Tak už ne astronautem? Není správné měnit tak často svá rozhodnutí. Ale možná, že mi tím jen chceš udělat radost?“

Chlapec neupadl do rozpaků:

„Astronautem i matematikem… jako vy.“

Čandrasékhar neodpověděl.

Šli už po rovině a doháněli ty, kteří šlapali před nimi, takže bylo slyšet, o čem se baví v prvních řadách.

„Slyšel jsem, že už brzy bude možno vyrábět synthetické bílkoviny,“ řekl jeden.

„Dříve nebyla věda to, co teď,“ dodal jiný, „a proto bylo na světě zle.“

„To je pravda, když člověk čte dějiny, tak to teprve vidí!“

„Když jsem byl malý,“ říkal profesorovi ten nejmenší, jako by se mu svěřoval, „nevěřil jsem, že kdysi byly na světě války. Nemohl jsem si to srovnat v hlavě. Lidé tehdy byli nějací divní. Byli to divoši, hotoví divoši.“

„Blázni byli!“ vykřikl někdo hněvivě.

Profesor se zastavil. Ti, kteří šli vpředu, vrátili se v domnění, že se chce s nimi rozloučit. Nedaleko hořela světla budov.

„Mýlíš se, chlapče,“ řekl Čandrasékhar. „Vy se také mýlíte. V minulosti byli lidé docela stejní jako my, jen svět byl špatně organisován. Víte, nač chtěli užít atomové energie a jak to dopadlo. Neříkejte však lidem, kteří žili před půl stoletím, blázni a divoši. Právě tehdy přece žili ti, kdo bojovali s temnými silami, které jsou v člověku, a to je daleko obtížnější než nejdelší meziplanetární výprava! A přestože oni sami věděli jen malý zlomek toho, co dnes známe my, nesmíme jimi pohrdat, protože jim děkujeme za to, že dnes můžeme stavět umělá slunce a elektrické mozky. A jim děkujeme za to, že vzlétneme k hvězdám.“

Položil ruce na ramena těch, kteří stáli nejblíže, a dodal:

„Je správné, že máte smělé plány pro budoucnost. To, co nám dnes připadá nové a neobyčejné, jako třeba naše výprava, bude pro vás již běžnou zkušeností. Vy jste směna, která nás vystřídá, a vy půjdete vpřed. Půjdete dál, stále dál, protože čím plněji poznává člověk svět, tím širší obzory se před ním otvírají. Pamatujete si heslo mého učitele?“

„Nikdy klid!“ ozvali se ze tmy chlapci trochu nesladěným, ale zvučným sborem.

„Svěřuji vám je. Na shledanou! Jestliže se ještě někdy uvidíme, budu vám moci odpovědět na mnoho otázek, protože to už bude po našem návratu.“

Vystoupil z kruhu chlapců, kteří ho obklopovali, a dlouhým volným krokem zamířil tam, kde svítila světla závodu. V hlubokém mlčení sledovali chlapci jeho siluetu. Malý okamžik — a zmizela v šeru.