Astronauti

ČERNÁ ŘEKA

Ukázalo se bohužel, že má domněnka je správná. Když jsme stanuli na hřebeni hory, spatřili jsme před sebou druhé údolí. Rozlévalo se v něm moře převalujících se mlh. Byla to skalní kotlina, položená výše než údolí u Bílé koule, sevřená černými zubatými stěnami. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že jižní údolí obejdeme po stupňovitě klesajícím horském hřbetu, který přecházel na severovýchodě v terasovité planinky velkého horského štítu. Prchavé, pohyblivé chomáče mlh se mísily, roztahovaly a pozvolna, ale neustále houstly a zaplavovaly úbočí. Spojeni navzájem lanem, postupovali jsme po hřebeni, jehož oba svahy pohlcovala mléčná záplava. Čas od času šplhal vzhůru prchavý, větrem polapený mrak, zachytával o skálu a proplouval mezi námi. Tehdy jsem viděl jen černavý, zveličený stín Arseňjeva, který šel přede mnou. Vypětí sil vhánělo krev do tváří a očí a promítalo světelné skvrny a obrysy hvězdicovitých přízraků na projekční stěnu mlh; stačilo však několikrát zamrkat očima, vše zmizelo — a zůstávala pouze mlha.

Pohlédl jsem na hodinky. Byli jsme na cestě již devět hodin. Cítil jsem, že mi chybí trening. Na těle vyvstával bohatý pot, stékal po šíji, po krku, po čele na tvář.

Vrcholek hory tyčil se ve stále stejné dáli, nehybný uprostřed převalujících se mraků. Stavěl nám na odiv své mohutné zvlněné svahy, zbrázděné úžlabinami. Horský hřbet klesal. Jeho černý hřeben se rozplýval v přílivu mračen. Toto místo vypadalo jako dlouhý úzký poloostrov, oblévaný se všech stran bílým oceánem. Když jsme dorazili k jeho okraji, navrhl jsem odpočinek. Moji druhové byli velmi unaveni, Rainer klopýtal i na místech poměrně schůdných. Utábořili jsme se na místě, kde hřeben tvořil vyvýšeninu. Na štěstí zde nehrozil nejúhlavnější nepřítel velehorských výprav na Zemi — mráz. Skála byla teplá, jakoby vyhřátá sluncem. Slyšel jsem, že chemik říká něco o čokoládě.

„Chtěl jsem si vzít tabulku s sebou a zapomněl jsem… teď by byla dobrá.“

„Nefňukejte, kamaráde,“ broukl Arseňjev. „Jak dlouho zde zůstaneme?“ obrátil se na mne.

„Kdo to dovede, ať se pokusí usnout,“ řekl jsem. „Nic lepšího v této chvíli nemůžeme dělat. Čtyři hodiny vám musí stačit. Vzbudím vás, umím spát, jak dlouho chci.“

„Vzácné nadání,“ řekl někdo. Tato slova ke mně dolétla jakoby z velké dálky. Pohřížil jsem se do příjemného klidu.

Táhlo ke mně nesmírné množství stříbrných broučků. Neměl jsem z nich strach, naopak, náš vzájemný vztah byl docela přátelský. Jednu chvíli jsem si všiml, že mi jeden z nich sedí na ruce a křičí; žádal mě, abych se ihned vznesl do vzduchu a letěl k raketě, protože naši druhové mají obavy o náš osud. Ostatní broučci, lezoucí po zemi, podporovali ho sborovým pískotem. Marné bylo všechno mé vysvětlování, že neovládám umění létat. Konečně, rozzloben, zamával jsem rukama a vzlétl jsem do vzduchu. Plácal jsem sebou nízko nad zemí, těžkopádně jako slepice, když vtom mě něco stáhlo dolů, a to tak řádně, že jsem procitl vsedě. Nade mnou se skláněla kuželovitá kovová báň s obrovským skleněným okem. V prvém okamžiku jsem myslil, že je to snový přízrak, a uplynula hezká chvilka, než jsem poznal Arseňjevovu přilbu.

„Neměl jste nás vzbudit?“

Podíval jsem se na hodinky. Spal jsem bezmála pět hodin. Zmaten jsem vyskočil.

„Jistě je to tím, že jsme na jiné planetě,“ zamumlal jsem. Arseňjev probudil Soltyka a Rainera. Snědli jsme poslední tabletky vitaminového výtažku a vydali jsme se na další cestu. Bylo klidno, mlhy ležely nehybně. Tam, kde se hřeben snižoval, brodili jsme se po kolena v mléčných oparech a chvílemi jsme v nich úplně mizeli. Každý krok byl nebezpečný. Postupovali jsme kupředu velmi pomalu a uplynulo mnoho hodin, než pod našimi botami zaskřípělo kamení ssutiska. Dospěli jsme k ústí velkého žlabu, který se hluboko zařezával do úbočí horského vrcholu, k němuž jsme směřovali.

Výstup nebyl nesnadný, ale nadmíru únavný. Skafandr tížil čím dál tím víc. Měl jsem chuť strhnout přilbu a aspoň jednou se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Bezděky jsem se ohlédl. Druhům, méně než já zvyklým pochodu v horách, bylo jistě ještě daleko hůř. Shrbeni, stoupali co noha nohu mine v mlhách, plazících se vzhůru po úbočí v malých chomáčcích. Vrcholek nám již dávno zmizel s očí; rozervanými plochými skalisky se hora rozestoupila na dvě strany, jako by tudy projela radlice nestvůrného pluhu. Dno úžlabiny pokrýval bělavý suchý štěrk, vysoko nad okraje srázů čněly nažloutlé, šedé a rudohnědé skalní útesy. Od úpatí jejich hrozivě vyčnělých žeber rozbíhaly se kužele ssuti. V osm ráno, sedmnáct hodin po katastrofě, vystoupili jsme po velkých zvětralých balvanech na vrchol.

Mrtvými, ztuhlými vlnami spadal horský hřbet k východu. Pod námi bezbřežné moře mlh, žíhané tenkými nitkami stínů, hrajícími v dálce šedě a fialově. Po nejzazší hranice obzoru nic než mlha, rozčesaná v drobné praménky. Svah našeho štítu sestupoval do ní mohutně vyklenutým ramenem, které bylo v půli přerváno skalní branou. Touto průrvou se převlékaly mraky, pod nimiž prosvítaly plochy hlouběji ležících skalisek.

Arseňjev rozložil mapu na balvan, určil za daných podmínek s největší možnou přesností směr, kde byl Kosmokrator, a rozestavil nás ve vzdálenostech několika desítek metrů od sebe na nejvyšších bodech. Volali jsme své druhy radiem. V sluchátkách, v směsici vzdálených, jakoby z celého vesmíru současně přicházejících šelestů, ozývaly se v pravidelných intervalech signály. To se hlásil každých patnáct vteřin dvěma přerušovanými tóny automatický vysilač rakety. My jsme raketu slyšeli, ale ona na naše volání neodpovídala. Snad byla vzdálenost příliš velká nebo se od Mrtvého lesa šířily prostorem radioaktivní mraky, které tlumily slabé vlny našich vysilačů — fakt je, že jsme se po hodině shlukli kolem Arseňjeva, zachmuřeně mlčíce. Astronom rozložil mapu a zamyslil se nad ní.

„Tak přece jen strávíme noc pod širým nebem,“ řekl. „Dnes, za takových osm devět hodin, nastane soumrak. Je třeba, aby nás zastihl v bezpečném úkrytu. Můžeme čekat prudkou bouři.“

Pohlédl na mlhy, prostírající se několik set metrů pod námi.

„Cestu si vybrat nemůžeme,“ řekl, „a proto půjdeme takto!“

Zakreslil do mapy ve směru rakety čáru rovnou jako podle pravítka.

„Musíme si však odpočinout,“ řekl jsem, „nejméně půl hodiny. Sestup, jak jistě víte…“

„Sestup bude lehčí než výstup,“ řekl Arseňjev rychle, a když jsem na něho udiveně pohlédl, položil mi s výmluvným gestem ruku na rameno. Umlkl jsem. Když po chvíli Rainer poodešel, přiložil profesor svou přilbu k mé. Protože se obě kovové přilby dotýkaly, mohli jsme se domlouvat bez pomoci radia. Arseňjev vypnul svůj vysilač a řekl:

„Není nutno říkat všechno naplno.“

„Z ohledu k Rainerovi?“

Přikývl. Protože se chemik přiblížil, nevyměnili jsme již ani slovo. Opřeni zády o drsné balvany, dívali jsme se do propastí mlhy očima únavou jen polovidomýma. Za nějaký čas se nahoře začalo něco dít. Mraky houstly jako vroucí voda, v níž se rozpouští klih, rozplývaly se v prstencích, svíjely se, stávaly se stále těkavějšími a průzračnějšími, až najednou se v nich ukázal otvor. Ihned zmizel, ale opodál se objevil další.

Prosvitlo jím nebe. Vítr rozvíval načechrané chomáče dál a dál.

„K sakru!“

„Proč klejete?“ zeptal se astronom.

„Nebe, profesore, nebe!“

Nebe bylo zelené. Průzračná, bledá smaragdová zeleň, jakoby ve skle rozlitá barva prvních traviček prozářených sluncem. Ve velké výši po něm pluly řasovité, úplně zlaté mráčky.

„Pravděpodobně kysličník uhličitý,“ poznamenal Rainer. Měl jsem radost, že promluvil. Ještě ho nepřemohla naprostá apatie.

Zatím se mlha pod námi tu a tam zatřpytila pod dotekem paprsků. Tu oslnivě zahořely okraje velkého oblaku. Vyhlédl zpoza něho obrovský plamenný kotouč, již silně nachýlený k západu. V okamžiku nastalo strašlivé vedro. Povrch mlh zazářil, jako by jej zalil vroucí kov. Vzápětí za stínem, závratnou rychlostí prchajícím k dálkám obzoru, vybuchovaly orgie světel. Z hlubin vyvstávaly hory rozžhavené mědi, krvavé propasti, rokle a jeskyně s tekutými stěnami, kterými prorážela sluneční záře, vytesávající v pohyblivém, jakoby životem obdařeném magmatu zlaté síně. Celý ten oceán mlčících plamenů dýchal. Vznášely se nad ním fialové a růžové opary, v nichž se chvěly stuhy několikanásobných duh. Až se před slunce opět vedral nějaký mrak a oblačná pláň pohasla, zalita v jediném okamžiku bezbřežnou šedí.

„Za tuto podívanou jsme zaplatili vysokou cenu,“ řekl Rainer trpce.

Uvázal jsem si kolem těla lano a podal jsem druhý konec Soltykovi. Připjal karabinku na kroužek svého pásu a zamířil ke svahu. První šel Arseňjev, za ním já, pak Soltyk; Rainer, s námahou zvedající nohy, šel poslední… Tak začala naše zpáteční cesta.

Dlouhou dobu jsme sestupovali v mlze. Chvílemi mlha tak zhoustla, že v ní zmizela silueta astronoma, který šel přede mnou. Oči tonuly v šedé kapalině. Rozmazávaly se kontury cesty, nejbližších balvanů, ba i obrys natažené ruky. Zmocňoval se mne pocit, že se v mlze celý rozpouštím, rozplývám. Byl to pocit ze strašidelného snu, při němž člověk ztrácí vědomí skutečnosti, existence. V takových okamžicích jsem volal své druhy a jejich hlasy zaplašovaly na chvíli drtivý pocit osamění.

Nějakou dobu skála pod hroty cepínů zvučně resonovala, pak hrčelo kamení ssutišť a po třech hodinách chůze kroky ztichly a nohy se začínaly bořit do kypré prsti. Nevěděli jsme, je-li to rovina nebo jen kupolovitá vyvýšenina. Na údaje aneroidů jsme se totiž nemohli spoléhat. Již delší dobu se chovaly neklidně. Atmosférický tlak klesal rychleji, než se dalo předpokládat podle tempa chůze: zcela určitě se blížila tlaková níže. Souviselo to s nastávajícím soumrakem.

Zakrátko se rovný terén zase začal svažovat. Sestupovali jsme níž a níž. Pokud jsme se mohli v mlze tak husté vůbec orientovat, šli jsme v mělkém úvozu, připomínajícím řečiště vyschlé řeky, a sestupovali jsme dolů, procházejíce všemi jeho zátočinami. Znenadání jsme pod nohama ucítili pevnou skálu. Šlo se po ní jako po chodníku někde v městě, tak byla rovná a hladká. Udiveně jsem se rozhlédl, ale nemohl jsem nic rozeznat.

Soltyk, který nás vedl podle kompasu, zůstal stát.

„Tamhle něco je,“ ukázal na velkou skvrnu, černající se v šedivých mračnech.

Sehnul jsem se a přejížděl jsem rukou po skále.

„Poslyšte,“ řekl jsem, „možná, že se mýlím, ale tohle jsou čtvercové kamenné desky. Cítím pod prsty spáry mezi nimi… je to ten nejopravdovější chodník!“

„Chodník? Možná, že tu někde bude restaurace?“ zeptal se Rainer. Cestou již nám dal okusit svého trpknoucího humoru. Arseňjev obrátil indukční přístroj ve směru oválné skvrny, která se nejasně rýsovala v nevelké vzdálenosti.

„Času máme málo,“ řekl astronom, „ale… kdo z vás tam půjde se mnou?“

Přihlásili jsme se Soltyk a já a po chvíli rozmýšlení se připojil i chemik.

Hladká plocha, kterou jsem označil jako chodník, se zatáčela a pozvolna stoupala. Udělali jsme několik desítek kroků a stanuli jsme před černým otvorem. Mlha zde byla řidší. Zkřížily se v ní světelné kužele našich svítilen. V jejich světle se objevila prostorná jeskyně. Vevnitř u stěny stálo válcovité těleso. Seběhl jsem k němu po hrubém písku, sesouvajícím se pod nohama. Byl to kovový válec, zčásti zapuštěný do země, uzavřený vypouklým víkem. Opřel jsem se do něho ramenem. Mezi víkem a válcem vznikla úzká černá skulina, která se rychle rozšiřovala. S kovovým břinknutím vylétlo víko vzhůru. Vnitřek byl prázdný.

„Nádržka!“ zvolal jsem. Druhové sestupovali po sesouvajícím se písku. Udělal jsem několik kroků stranou. Jeskyně byla podivně pravidelná, podlouhlého tvaru, s mírně sbíhavými stěnami a vydutým stropem. O kus dál visely se stropu jakési černé cáry jako gigantické pavučiny. Když jsem k nim přistoupil a dotkl se jich rukama, zjistil jsem, že je to kruchý, jakoby přepálený kov. Byl rudohnědý, zprohýbaný a pokrytý sazemi, které se na mne jednu chvíli ve velkých kusech sesypaly. Najednou se něco červeného mihlo v záři baterky, jejíž světlo poskakovalo jako bílý kotouč po zkroucených kovových závěsech, vrhajících prchavé stíny. Posvítil jsem tam. Na stěně bylo vidět kresbu, patrně velmi starou, protože červená barva byla na mnoha místech setřená a odprýskaná. Znázorňovala soustředné kružnice. Obrátil jsem se, abych přivolal druhy, a tu jsem zpozoroval, že to, na čem stojím, není písek.

Masa zrnek, třpytících se v světle, byla vrstvou stříbrných broučků. Nebyli však už stříbrní, nýbrž matní, potažení vrstvou náletu jako kapky cínu, a připomínali mého maličkého vězně pouze tvarem. Bezděčně jsem uskočil zpět, ale leželi všude. Celé dno bylo pokryto vrstvami broučků, kteří šelestili při doteku. Kovové cáry, jichž jsem se prve dotkl, povlávaly ve vzduchu. Teprve teď jsem si všiml, že je za nimi něco podobajícího se velké včelí plástvi. Kovové závěsy, zkroucené jako rozedraná a ohořelá kůže, částečně ji zakrývaly. Podobu s pláství dávaly stěně pravidelně rozmístěné otvory, které tvořily jakousi mnohoúhelníkovitou mosaiku. Leželi v nich šedí, kdysi stříbrní broučci. U stěny se jich vršila celá kupa.

„Pohleďte!“ řekl jsem přiškrceným hlasem. „Pohleďte!“

Druhové mě obklopili. Nadzvedli poněkud cáry sítě, visící od stropu, a brali do rukou lehounké, téměř nic nevážící broučky. Když se sypali, šelestili a cinkali slabounce jako kovové skořápky. Při každém kroku pukaly stovky drcených tělíček. Všichni mlčeli, vzrušeni stejně jako já. Vzpomněl jsem si na kresbu, zvedl jsem svítilnu a posvítil na zeď.

„Podobá se to heliocentrické soustavě,“ zašeptal Rainer.

„V středu Slunce — pak dráha Venuše a dál Země… to je naše sluneční soustava.“

„Ale tamhle je ještě něco, vidíte?“

Od obrazce Venuše se táhla přímo k Zemi tečkovaná, barvou nevytažená přímka. Spojovala obě planety. Neznámá hrůza mi sevřela srdce. Rychle jsem se ohlédl, ale jeskyně byla prázdná. Pouze kovové závěsy se mírně houpaly a střásaly lehounké plátky sazí.

„Tady byli lidé…“ zašeptal jsem. Neodvažoval jsem se mluvit nahlas.

„Ne, to nevytvořila lidská ruka,“ řekl Arseňjev.

„Jak se ta skála zvláštně leskne,“ poznamenal jsem po chvíli, „jako glasura…“

Povrch skalní stěny byl pokryt sítí drobounkých, sklovitě pableskujících bleděmodrých žilek.

„Co to asi je, doktore Rainere?“

„Nevím, nikdy jsem to neviděl… něco jako avanturit… ale poloroztavený neobyčejně vysokou teplotou… nevím,“ opakoval.

Arseňjev ukryl hrst kovových zrnek do kapsy skafandru.

„Přátelé… v této chvíli nemůžeme dobře odhadnout význam našeho objevu. Musíme jít dál, a to rychle. Za čtyři hodiny nastane soumrak.“

Beze slova jsme opustili jeskyni. Venku mlha o poznání ztemněla. Dostávala modravé tóny, ale při tom trochu zřídla. Když jsme sestupovali po mírném svahu, mohl jsem bez obtíží pozorovat posledního druha.

V poměrně rovném terénu jsme urazili ostrým tempem nejméně deset kilometrů. Pak se nám zdálo, že cesta zase pozvolna stoupá. Mohl to však být klam, protože se zrak neměl oč opřít. Najednou se přede mnou ozval dušený výkřik a dutá rána. Vrhl jsem se vpřed.

Arseňjev ležel a opíral se rukama o zem.

„Stát! Stát!“ zvolal a zvedl cepín. Přistoupil jsem ještě o krok. Těsně před ním zela temná strž. Její dno se ztrácelo v mlze. Na druhý břeh se nám nepodařilo dohlédnout ani pomocí radarskopů. Rainer poznamenal, že tam možná vůbec žádný druhý břeh není, že stojíme na pokraji propasti, kterou spadá náhorní planina do roviny.

„To znamená, že by nás dělilo od rakety necelých třicet kilometrů,“ řekl Arseňjev, který se pokoušel orientovat podle mapy, která byla bohužel příliš náznaková a několikrát nás již během cesty zmátla.

„Pokusíme se o sestup. Čím budeme níž, tím líp. Snad se nám podaří najít nějakou skrýši.“

O několik set kroků dále sráz už nespadal svisle; v obrazovkách radarskopů matně zářil nazelenalý obraz šikmých svahů, nabízejících pohodlný sestup. Šel jsem první. Okolo vířily měkké chomáče mlh. Šero houstlo, mlha nabývala modrých, popelavých a nakonec fialových odstínů. Na několika místech jsme si museli pomáhat rukama, protože okované boty klouzaly po hladkých skalních deskách. Neobešlo se to bez pádů. O něco níže byl svah mírnější. Skála byla prorvána hlubokými, křižujícími se koryty. Bylo to velmi nebezpečné, protože chybný krok mohl přivodit zlomení nohy.

Někdo mě předešel — patrně Arseňjev. Spatřil jsem bílé, mnohonásobnou duhou lemované světlo jeho baterky. Záře se ztrácela v parách. Kužel svítilny si chvíli váhavě hledal cestu, náhle se otočil dolů a zastavil se. Oslněn (díval jsem se chvíli do světelného zdroje) nevšiml jsem si široké rozsedliny a zapadl jsem do ní skoro po kolena. Natažený sval zabolel; posadil jsem se, abych si prohlédl nohu. Mé lano chvíli klouzalo po kamenech. Pak jsem ucítil trhnutí.

„Haló, profesore, stůjte!“ vykřikl jsem.

Nikdo neodpovídal. Vstal jsem a šel, lehce kulhaje, za světlem, v němž se pohybovaly rozmazané stíny. Když jsem zvedl oči vzhůru, uviděl jsem mezi okraji rokle oblohu jako širokou řeku jasu. Tak vypadá vodní hladina, když se na ni potápěč dívá ze dna.

Světlo baterky najednou zhaslo.

„Co dělat, slezeme tam,“ pravil Rainer.

„Počkejte, člověče!“

Byl to Arseňjevův hlas. Baterka znovu zasvítila a její světlo se znásobilo v chvějivé aureole par různobarevnými pablesky. Všiml jsem si, že se oba dva naklánějí dolů. Pod jejich nohama půda náhle končila a místo ní se černal tmavý pás mlh.

V témž okamžiku se v matném kuželu elektrického světla zableskla přilba inženýra Soltyka, který vylézal z hlubiny. Rainer mu pomohl vyšplhat se na okraj srázu.

„Sestoupit se dá,“ řekl inženýr, „spád svahu se zmírňuje, ale je tam čím dál tím tepleji.“

„Teplota stoupá? Že bychom měli takhle sestupovat až do nitra planety?“ poznamenal Rainer.

Mimoděk jsme utvořili hlouček. Baterka osvětlovala čtyři černé obry v řasnatých kombinésách. Namodralé jiskřičky se chvěly v okénkách přileb.

„Bude třeba obětovat magnesiový náboj,“ řekl Arseňjev a vytáhl z kapsy plochý zásobník. Byly to náboje do raketové pistole, o kterou jsme přišli, protože jsme ji nechali v helikoptéře.

„Máte náhodou někdo kapesník ve vnější kapse?“

Přihlásil se Rainer. Astronom udělal uprostřed díru nožem a k cípům uvázal několika nitkami náboj. Svitlo mi: profesor si věděl rady i bez signální pistole. Udeřil několikrát silně do roznětky náboje, a když se ozvalo syčení, mrštil balíčkem přes okraj skály.

Naklonili jsme hlavy nad propast. Oslnivé světlo magnesia proťalo tmu. Objevily se svahy: ten, na němž jsme stáli, i protější, vzdálený asi šedesát metrů. Pak zaclonila hořící náboj oblaka par. Netrvalo to však dlouho. Prosvětlené kotouče mlh se rozprchly a zpod kloboučku improvisovaného padáku vytryskla záře s novou, i když rychle slábnoucí silou. Světlo se šálivě třepetalo, přelévajíc se v závoji par. V hlubině pod ním se objevila černavá dlouhá masa, která se zaleskla jako vlna zkamenělé lávy. Když světlo zesláblo, zahlédl jsem, jako by se masa natáhla a hned nato smrštila, jako tělo hada, který polyká tlusté sousto. Pak vše zmizelo.

Když jsme pomalu odstoupili od strže, položil si Arseňjev ruce za pás.

„Tak to zde chodí: když se člověku zdá, že se pochybnosti rozplynou, vynoří se deset nových… co si myslíte tam o tom?“ ukázal dolů.

„Zpozoroval jsem pohyb,“ začal opatrně Rainer, „nevím, jestli jsem se nemýlil, ale…“

„Ne, nemýlil,“ přerušil ho astronom. „Mohli bychom sice obětovat ještě jeden náboj, ale nestojí to za to.“

Přistoupil k okraji srázu a vrhl dolů kužel světla z baterky. Rozplynulo se v mlhách.

„Co to, k čertu, je?“

„Proud lávy?“ vyslovil opatrně svůj názor Rainer. „Měl jsem dojem, že to teče.“

„Teplota je příliš nízká.“

„Snad nějaký kanál?“

„Kanály na Venuši?“

„Dno leží necelých třicet metrů pod námi,“ prohodil jsem.

„Takové osvětlení nesmírně ztěžuje odhady. Ale co, sestoupit musíme tak jako tak. Pojďte za mnou!“

První se přes okraj strže přesunul Arseňjev. Sestupovali jsme dolů mlčky, zprvu obráceni tváří ke skalní stěně, později jsme se otočili a pokračovali v cestě rychleji. Skála, podobná čediči, byla prostoupena vrstvami s ostrými hranami. Vtom zvolal Soltyk:

„Pozor! Tady je to!“

Baterka se přestala pohybovat. V kruhu světla se objevil vysoký val, ztrácející se na obou stranách z dosahu záře. Leskl se mastně a černě jako hřbet velryby. Tato masa, vyplňující mělké skalní koryto, přečnívala kamenité břehy, vzdálené od sebe několik metrů. Její povrch se pomalu vlnil; jednotlivé fáze smršťování a napínání přicházely z pravé strany a mizely po levé straně.

„Peristaltika,“ zašeptal někdo.

Arseňjev šel směrem k černé hmotě po dlouhém balvanu jako po lávce. Na samém konci se zastavil, takže se jí mohl dotknout nohou. Klihovité bahno mu přilnulo k botě. Okolí místa doteku se zavlnilo. Pravidelný rytmus, v jakém se celá hmota dosud pohybovala, ustal. Vzduch se zachvěl. Podél skalních stěn prolétl závan a lesklá kaše se začala pozvolna zvedat a bobtnat jako otok. Chvílemi úplně tuhla, přestože byla polotekutá. Konečně vysunula přes okraj plochého balvanu, na němž stál Arseňjev, široké roztékající se chapadlo.

„Pozor, profesore!“ vykřikl jsem.

Arseňjev bez hnutí očekával, co bude následovat. Černý sliz se dotkl jeho obuvi, couvl a naráz, jediným skokem, se přes ni přelil. Z mlhy se vynořil vysoký černý hrbol, podobný vrcholu vlny, ženoucí se na břeh. Vtom rozsvítil svou baterku ještě někdo jiný, tuším Rainer. Profesor vykřikl a trhl sebou zpět. Černé bahno ho zalilo skoro po kolena. Masou projelo prudké škubnutí.

„Zpátky, profesore, zpátky!“ křičel jsem. Nemohl jsem pochopit, proč stojí jako přibitý k zemi. Stál shrbeně a ramena se mu třásla, jako by zdvíhal něco těžkého. Soltyk, stojící nejblíže, přiskočil k němu s boku a začal ho vytahovat, uklouzl však a slétl s balvanu skoro po pás do černého vlnobití. Vyrazil přiškrcený výkřik.

Popadl jsem lano oběma rukama a táhl jsem ze všech sil. Rainer je chytil o kousek níž. Široké vlny prudce útočily a tříštily se s mlaskavým zvukem o skály. V světle baterky jsem zahlédl Soltykovu tvář — byla křečovitě stažena. Černá řeka útočila na pobřeží širokou frontou. Byli jsme však rychlejší než ona. Chytil jsem Soltyka za ruku, druhou rukou jsem uchopil Arseňjeva a Rainer mi pomohl vylézt na svah. Oba zachránění sotva pletli nohama, a tak na mně viseli celou vahou. Jeden z nich sténavě dýchal.

„Jste raněni?“ zeptal jsem se, zmaten tím, že stále ještě mlčí.

„Pryč odtud, pryč! Nahoru!“ křičel Rainer. Vykročil jsem. Oba druhy jsem musel vléci. Stěží pohybovali nohama, které jako by jim byly dočista zdřevěněly. Konečně řekl Arseňjev, který první mohl promluvit:

„Výboj… elektrický…“ vykoktal, bojuje se staženým hrdlem.

Vystoupili jsme ještě o několik metrů výš. Arseňjev ztratil baterku. Vytáhl jsem svou, obrátil ústí kovového válce dolů a stiskl jsem vypinač.

Vypadalo to tam jako výbuch bláta, ale černá hmota se nepohybovala pasivním, gravitací podmíněným pohybem. Nadouvala se obludnými bublinami, bubřela a chrlila nové a nové vlny, které zaplavovaly břeh.

„Zpátky, všichni!“ zvolal znenadání pevný hlas.

Doposud vidím tu scénu. Arseňjev se rázem vymanil z mých rukou. Široce se rozkročil, sáhl do pouzdra, které nesl Soltyk, pro paprskomet a zalehl.

S jedovatým sykotem slétl dolů bílý blesk. Do prsou mě udeřil pekelný žár. Arseňjev stiskl kohoutek spouště po druhé. Druhý blesk jako štěpina slunce zasáhl černou, vzedmutou masu přímo uprostřed. Pak se rozhostila tma. Věděl jsem, že je nebezpečné dívat se na ústí paprskometu, je-li v činnosti. Bylo to však silnější než já. Teď mi vířily před očima zlaté a černé kruhy. Dlouhou dobu jsem neviděl nic, přestože jsem křečovitě mačkal knoflík baterky. Konečně se chvějivé skvrny rozprchly.

Skalní koryto bylo prázdné. Tam, kam dopadly paprsky, dohořívaly páchnoucí cáry, kusy spečené strusky a závěje lepkavého popela. S mlhou se mísila oblaka rudohnědého dýmu. S kamenů stékala kalná, jakoby slizem znečištěná kapalina. Tu a tam ještě odporně syčely dohořívající chuchvalce. Sestoupili jsme do řečiště a posvítili si na obě strany. Černá hmota zmizela. Vystoupili jsme na protější svah. Arseňjev si prohlížel nohy. Na nohavicích kombinésy se leskly skvrny jakoby potažené slizem, a boty byly popelavě černé.

„Říkal jste, profesore, že to byl elektrický výboj?“ kladl jsem mu nedočkavě otázky. „To vás ochromilo? Vás taky, inženýre? Co to vlastně bylo?“

„Pojďme, pojďme,“ odpověděl astronom a setřásl se skafandru zbytky lepkavé hmoty. „Musíme jít dál. Později si o tom promluvíme.“

Druhá stěna černé úžlabiny byla méně srázná. Zdolali jsme ji za půl hodiny a dostali jsme se na planinu, zahalenou neklidně se převalujícími mlhami.

Nyní bylo možno hovořit při chůzi.

„Jediné štěstí, že naše skafandry mají isolační vlastnosti,“ řekl Arseňjev. „Jinak by to bylo se mnou špatně dopadlo. A s vámi, Soltyku, taky.“

„Chytla mě křeč, že jsem nemohl ani ústa otevřít,“ přiznal se inženýr. „A předtím, když jsem tam spadl, dostal jsem takovou ránu, že mě to téměř ochromilo. Myslil jsem, že se zalknu. Všechny svaly mi zdřevěněly.“

„Na štěstí onen tvor neměl ještě tu čest seznámit se s dobrým synthetickým vláknem,“ prohodil Rainer.

„Jakýpak «tvor»? Domníváte se snad, že ten černý sliz žije?“ zvolal jsem udiveně.

„Myslím, že je to řeka živé protoplasmy. Viděl jste přece, jak se pohybovala, jak reagovala na dotek a jak se pokoušela pohltit to, co se jí dotklo. O vlásek — a bylo by se jí to podařilo.“

„Vy tedy myslíte, že ten… že to…“ nedovedl jsem užít vhodného zájmena, „že je to něco jako živočich? Nějaký elektrický úhoř nebo rejnok?“

„Rejnoci jsou na Zemi a my — na Venuši. Ani živočich, ani rostlina, prostě živá plasma.“

„Nedovedu si to srovnat v hlavě, že by to mohlo žít,“ namítl jsem. „Voda v řece se také pohybuje a nikdo netvrdí, že žije.“

„To je spor o slovíčka,“ poznamenal Arseňjev. „Ta látka má jisté znaky živé hmoty, ale nezdá se, že by měla… Počkejte, co to bzučí?“

Šero houstlo čím dál tím rychleji. Stmívalo se. Už delší dobu jsem měl pocit, že se děje něco neobyčejného, ale teprve po Arseňjevových slovech jsem si plně uvědomil onen bzukot, jehož zdroj byl bezpochyby někde nablízku. Pohlédl jsem na zápěstí — dech se mi zastavil v prsou. Na levé ruce jsem nosil magnetický kompas. Neřídil jsem se však podle něho, protože jej nahrazoval daleko spolehlivější gyrokompas systému Sperry. Když jsem se podíval na magnetický kompas, spatřil jsem, že se jeho svítící střelka tvaru šipky změnila v rozmazané kulaté světélko. Otáčela se totiž s neobyčejnou rychlostí a vydávala tichý, ale ostrý bzukot.

„Podívejte se, profesore…!“

V mračnech se objevovaly rychle hasnoucí záblesky. V šeru visela oblaka, stříbřitá, nehybná jako břicha leklých ryb. Přízračný rozptýlený přísvit rozprostřel se nad krajem. Celé okolí jako by se rozpouštělo a rozplývalo. Atmosféra nabyla zvláštního vzhledu: ve výši se rozrůstaly řasnaté draperie, chvějivé sloupy mlhy, které se střídavě stávaly zdrojem matně stříbřitého záření. Nakonec celá krajina střídavě blýskala: hned nižší, hned vyšší vrstvy par se nehlučně rozsvěcovaly a v tomto mihotavém chvění šeřivých stínů a perleťových pablesků kroužily tu a tam ohnivé snopy a koule, které se zvolna, zvolna snášely dolů v aureole fialových jisker. Bezděky jsme zvolnili tempo chůze. Slyšel jsem, jak Arseňjev říká Rainerovi, že je to druh elektromagnetické bouře.

„Všimněte si toho rytmického zhasínání záře.“

Skutečně tomu tak bylo. Obrátky kompasové střelky se ještě zrychlily, ale každou chvíli měnily směr. Skoky z jednoho směru otáčení do druhého byly doprovázeny pohasínáním přízračného osvětlení. Ve velké výši sem plula oblaka, která vydávala tak intensivní světlo, že je bylo vidět i mlhami. Znepokojovalo mne naprosté ticho, které zavládlo. Zdálo se, že nevěstí nic dobrého. Arseňjev přestal hovořit s Rainerem o ionisaci, fotonech a drahách elektronů. Zůstali jsme stát v rozptýleném světle, které pomalu pohasínalo a při tom jako by se sráželo, klesajíc k zemi. A zároveň na nejvyšší vrstvy atmosféry padala tma čím dál tím černější.

Vzduch kolem nás zůstával ještě pořád mrtvě nehybný, ale odtamtud, z obrovské výše, začínal sem doléhat nesmírně vzdálený, dutý šum, který se změnil v hluboké vytí.

„Obávám se, že se budeme muset vrátit do soutěsky,“ řekl Arseňjev. Stáli jsme, nemohouce se rozhodnout, co dělat. Vtom rozťalo vzduch zavytí, podobné zvuku, jaký vydává střemhlav letící letadlo. Mlhy se zavlnily a odlétly. Zmizela poslední ojedinělá ohniska elektrického záření. Z temnot se vyřítil divoký vichr. Chytili jsme se za ruce, jinak bychom se byli stěží udrželi na nohou. Někdo rozžal svítilnu. V paprsku světla se mlha již nepřevalovala, nýbrž hnala se rychle jako proud kalné vody, vypuštěné ze stavidel.

Nikdo z nás nepromluvil ani slova. Obrátili jsme se a pádili k soutěsce, klopýtali jsme a potáceli se, zmítáni strašlivou vichřicí. Vítr strašidelně svištěl v anténách našich přileb. Vzduch, zhutnělý a tvrdý jako nadmutá plachtovina, bušil nás do zad a hlasitě pleskal záhyby kombinés. Nevím, jak dlouho jsme tak běželi. Vtom se vynořil ze tmy zdánlivě nehybný sloup, vířící s nesmírnou rychlostí na jednom místě. Byl to vír zhuštěné mlhy, který se utvořil mezi srázy soutěsky. Čím hlouběji dolů jsme sestupovali, tím slabší byly nárazy větru. Jeho neviditelné poryvy vydávaly nad roklí zvuky podobající se hlasu plachet, do nichž duje prudký vítr. Pohybovali jsme se poslepu, až jsme se všichni shlukli pod skalním převisem. V bílém pruhu světla, které rozžal jeden z druhů, kypěla mlha jako vařící voda. Nad námi, na planině pohroužené do tmy, ozývalo se příšerné kvílení, vytí, pískání a chechtot. Vypadalo to, jako by se tam rvaly celé smečky hyen a šakalů. Vtom se mraky na okamžik rozzářily, jako by mlhu vyplnila hořící rtuť. Zahřmělo. Rachot nás zakryl jako příkrov. Současně jsem ucítil na ramenou a na rukou drobné lehké údery a v paprscích svítilny se zatřpytily šikmo se ženoucí krůpěje. Déšť!

Bubnování zesílilo. Nahoře už vítr nekvílel, nýbrž ohlušivě vyl. Déšť se hnal v šlehajících vlnách. Přitiskli jsme se těsně ke skále.

Voda, stékající po přilbách a skafandrech, leskla se ve světle baterek. Kolem nás se pomalu tvořila louže zpěněná deštěm. Vtom skála vydala zvuk, jako když zavíří buben. Zároveň jsme uslyšeli zvonivé nárazy na přilbu. Padaly kroupy.

„To nám ještě scházelo,“ pomyslil jsem si.

Kroupy velké jako fazole bušily do přileb. Neuškodily nám, ale oslepovaly nás štěpinkami ledu. „Pojďte sem ke mně!“ zvolal Arseňjev.

Opravdu, o několik kroků dál, v mělkém skalním výklenku, nebylo krupobití tak silné. Voda, řítící se po svazích soutěsky, čím dál tím hlasitěji hučela. V paprscích baterky, kterou si astronom pověsil na prsa, svítilo okolí matným leskem ledové tříště.

Převis nás chránil shora, cítil jsem však, jak mě bičují do nohou sta a sta malinkých jehliček, odštěpků krup, tříštících se o kameny.

Do neustálého vytí orkánu se mísil téměř bez přerušení rachot hromu. Blesky osvětlovaly šíleně kolotající mlhy, proudy deště a balvany omývané vodou. S námahou se nám podařilo přivalit a rozložit ve skalním výklenku několik plochých kamenů, na které jsme si posedali, bičováni vodou, zalévající okénka přileb. Zůstali jsme sedět takto schouleni. Noc se vlekla, hodina míjela za hodinou, ale bouře neslábla. Přestaly padat kroupy, zato se v pruhu světla zabělaly vířící sněhové vločky. Seděli jsme bez hnutí; klidné oddechování druhů ukazovalo, že usínají. Já sám, třebaže jsem byl unaven, nemohl jsem usnout. Uvědomoval jsem si, že je nutno načerpat nových sil pro další cestu, a násilím jsem zavíral víčka. Chtěl jsem se tak oddělit co nejneprodyšněji od kvílení a rachotu bouře. Pod rouškou tmy však mi vířil v paměti nezadržitelný kolotoč obrazů. Hned k nám stoupal příkrý sráz, oblity černým, zmítajícím se slizem, hned se valil kouř z hořící helikoptéry, hned zase zazářila ve světle baterek tajuplná jeskyně. Občas se mi objevila před očima horská krajina se sráznými rozeklanými vrcholy a údolími plnými mlhy, nad nimiž ve výši, na nebi zeleném jak tlusté sklo, planulo obrovské slunce. Svaly se třásly únavou, ze skály pronikal do těla citelný chlad. Neodvážil jsem se však zapnout elektrický ohřívač, protože jsem musel šetřit baterii, napájející radiový přístroj. Když jsem nemohl usnout, naslouchal jsem hlubokému blízkému oddechování a pokoušel jsem se srovnat si v hlavě poslední události. Došlo ke katastrofě opravdu náhodou? Možná, že v době, kdy jsme myslili, že máme naprostou volnost jednání, střežily a pozorovaly nás nepochopitelné síly. Nedovedl jsem si složit obraz, který by zahrnul všechny události. Jestliže byli obyvateli planety kovoví broučci, co potom znamenala řeka černé protoplasmy? A jeskyně — byl to snad nějaký prapodivný hřbitov? A jak vznikl obrovský kráter, proč se podzemní potrubí rozpadlo ve dvě části?

Nevím sám, kdy jsem upadl do těžkého, mrákotného spánku. Když jsem otevřel oči, byl jsem úplně prokřehlý. Hodinky ukazovaly šest. Na Zemi, v mé vlasti, měnilo se již svítání v bílý den, zatím co zde vládla tma tak neproniknutelná, že jsem nemohl ani rozeznat, kde přechází kov přilby ve sklo okénka. Bledá, ve dne sotva viditelná obrazovka radarskopu naplňovala vnitřek přilby zelenavým, fosforeskujícím světlem. Skučení větru zesláblo. Také déšť už nebylo slyšet. Potichu jsem se odplazil od přátel, pohroužených do spánku. Látku kombinésy pokryla tenká ledová skořepina, která praštěla jako sklo při každém pohybu. Rozžal jsem na okamžik baterku. Uviděl jsem nehybné postavy schoulené pod skálou. Řídká mlha, poháněná studenými závany větru, líně se plazila.

Začal jsem energicky cvičit, bít se rukama po stehnech a ramenou. Hluk, který jsem dělal, vzbudil Soltyka. Zakrátko již vstávali všichni, stěžujíce si na zimu.

Brzy jsme se vydali na cestu. Po planině dul ostrý vítr. Přes všechny isolační vrstvy skafandru jsme pociťovali pronikavý chlad. Pod botami křupaly tenké ledové škraloupy na loužích, občas půda zabublala a nohy vázly v lepkavém bahně. Když jsem se na chvíli otočil a osvětlil baterkou postavy druhů jsoucích za mnou, spatřil jsem orosená okénka přileb a za nimi — zanícené oči a obličeje zarostlé dva dny neholeným strniskem… Podle nich jsem si mohl jasně představit, jak asi sám vypadám. Už tehdy, když začínal padat soumrak, zaslechli jsme na kraji soutěsky radiové signály rakety, ale elektrická bouře, která se pak strhla, je přehlušila. Teprve teď se znovu ozvaly ve sluchátkách. Podle nich jsme udržovali přímý směr přes hlubokou tmu, bez obav, že zabloudíme. Řetězy nevysokých pahorků zůstávaly za námi jedny za druhými. Rainer šel za Arseňjevem, shrbený, jakoby o hlavu menší. Sotva pletl nohama. Najednou se posadil na zem. Astronom se k němu obrátil a řekl mu jako malému dítěti:

„Tak vstaň, Jindřichu, vstaň!“

Neodpověděl. Napůl ležel, ztěžka dýchaje. Přistoupil jsem blíž, abych mu pomohl, ale Arseňjev mě posunkem zadržel.

„Ne, on sám.“

A chemik, opíraje se rukama o kameny, vstal, narovnal se strašně pomalu, jako by zdvíhal obrovské břímě, a vykročil za námi.

Na zbytek naší cesty mám jen velmi málo vzpomínek. Měl jsem pocit, že mi ztrnul mozek: pravděpodobně jsem při chůzi dřímal a jen čas od času jsem se probouzel. Tlak v lahvích s kyslíkem klesl na třicet atmosfér. Museli jsme tedy jít, abychom na místo dorazili dříve, než se nádržky úplně vyprázdní. Mleli jsme z posledního. Zmocňoval se mne neurčitý dojem, že se za námi někdo plíží. Nejpodivnější bylo, že to pociťovali i ostatní. Rainer, který šel poslední, několikrát upadl, protože se stále ohlížel. Každou chvíli jsme se střídali ve vedení výpravy, protože hledání cesty ve tmě bylo vyčerpávající.

Najednou — šel jsem zrovna první — spatřil jsem vysoko v mracích bílý mlhavý sloup. Terén stoupal. Z kamenitého základu vyčnívaly drsné ploché balvany. Bílý sloup se zvolna pohyboval mezi mračny. Napřed mi blesklo hlavou, že je to nějaký další tajemný úkaz, ale astronomův výkřik mě vyvedl z omylu. Pod botami skřípělo kamení. Ještě několik set kroků a byli jsme v průsmyku. Daleko dole svítilo moře mlhy. Z něho se tyčil k nebi bílý sloup světla. Byl to reflektor rakety.