Astronauti

LET V MRAČNECH

Třicátý den cesty

Včera jsme letěli kolem asteroidu Adonise nedaleko od místa, kde se jeho dráha protíná s dráhou Venuše. Od té chvíle začaly pracovat motory. Ženeme se po stopách prchající Venuše, která vstupuje do poslední čtvrti a září na nebi jako úzký bílý srpek. Na rozdíl od vědců nemám kromě navigační služby nic jiného na práci. Dnes ráno jsem v návalu zoufalství rozebral motor helikoptéry a čistil jsem s jakýmsi zvláštním dojetím jeho součástky i tak se blyštící čistotou. Složil jsem je dohromady a dával jsem si záležet, abych na tuto práci spotřeboval co nejvíc času. Už jsem přečetl všechny knihy o astronomii, které mám v kufříku, prostudoval jsem si materiál pojednávající o atmosféře Venuše, v níž budu muset řídit letadlo — bohužel, byl neobyčejně skrovný. Dověděl jsem se pouze — to jsem ještě nevěděl — že největšími teleskopy je občas možno zahlédnout trhliny v mračnech, to znamená, že s povrchu planety bývá někdy vidět čisté nebe. Trochu mě to potěšilo, protože už teď, v pátém týdnu cesty, začínám tesknit po zemském blankytu.

Odpoledne jsem seděl v centrále s Osvatičem. Je to správný chlapík, ale nemluva k pohledání. Nikdy neřekne „ano“ nebo „ne“, jeho odpovědi se omezují na přikývnutí nebo zavrtění hlavou. Dal mi fotografii Venuše s tak zvanou „velkou černou skvrnou“ u samého okraje kotouče, kterou jsme předevčírem zpozorovali. Při naprostém nedostatku událostí, který u nás vládne, byl to učiněný objev, ale i ten vystačil sotva na několik hodin.

Když jsem si znovu prohlédl onu záhadnou skvrnu (která není na snímku větší než tečka), vyšel jsem na chodbu. Potkal jsem tam Soltyka; chtěl jsem se ho zeptat, jak to bude s naším pozemským časem a rozdělením na noc a den, které jsme doposud zachovávali — protože až přistaneme, budeme se asi muset přizpůsobit času Venuše. Ale zapomněl jsem na to, když mi řekl, že zítra ráno podstatně zrychlíme let Kosmokratoru. Na trati půl milionu kilometrů, které nás dělí od cíle, provedeme zkoušku maximální rychlosti rakety, což nám ušetří skoro čtyři dny cesty. Měl jsem z toho velkou radost, přestože nám později, po večeři, přednesli oba navigátoři řadu pádných technických důvodů, které je přiměly k tomuto rozhodnutí, nemohl jsem se ubránit myšlence, že stejně jako my všichni toužili po tom, aby zkrátili dobu čekání, nesnesitelně se protahující.

Třicátý první den cesty

Od rána se konaly horečné přípravy. Bylo nutno znovu si ověřit, jak jsou upevněny všechny předměty v kabinách i zásoby ve skladištních prostorách, zkontrolovat stav přístrojů, prohlédnout a zajistit pásové podvozky, ukryté v prostorných dutinách podpalubí. Práce probíhaly podle plánu dávno předem promyšleného. Já jsem odešel do komory v hlavě rakety a tak jsem se zabral do práce na letadle, že jsem si zapomněl jít v jedenáct hodin pro radiovou poštu. Když jsem konečně přišel do centrály, leželi už všichni v křeslech. Položil jsem se a zapjal pásy. Soltyk vyčkal ještě několik desítek vteřin a přesně ve dvanáct zapojil přístroj, odstraňující filtry z atomového reaktoru. Hlas motorů, dosud sotva slyšitelný, sílil každou vteřinu. Nad mým křeslem byla velká obrazovka televisoru s bílým kotoučem planety a nad ní řada osvětlených ciferníků. Ručička rychloměru se vychýlila z polohy, kterou dosud zaujímala. Motory hřměly stále mohutněji. V jejich zesilujícím se zvuku nebyla žádná vibrace; části konstrukce, těleso rakety, křesla, nic se nehnulo. Jen ručičky na ukazovatelích lenivě klouzaly po zelených číslicích, všechny jedním směrem. Vysoký tón motorů mohutněl a jako by vycházel z každého kousku kovu, vyplnil nakonec svým hlasem celý prostor centrály a i nás všechny. Osmnáct minut po dvanácté již jsme dosáhli rychlosti sto kilometrů za vteřinu, to znamená přibližně 360 000 kilometrů za hodinu. Hvězdy byly stále nehybné, ale kotouč Venuše, ležící přímo proti špičce rakety, rostl. Napřed byla Venuše stříbrný opalisující disk, veliký jako Měsíc, později jsem si v jistém okamžiku všiml, že je vypouklá. Zaujímala čím dál tím větší prostor, jako nafukovaná bílá koule. Už jen úzký proužek odděloval její matně prosvítající okraje od rámu obrazovky. Ještě minutu a vyplnila ji celou. Ručičky radarových dálkoměrů se rovnoměrně pohybovaly po osvětlených dílcích stupnic. Ještě stále jsme si neuvědomovali nic jiného než vysoký tón motorů. Zatím co ostatní tělesa, jako Měsíc nebo Země, když jsme se k nim blížili, měnila svou tvářnost, ukazujíce nové a nové podrobnosti svého povrchu, Venuše svítila stále stejně jako neskutečná, tajuplná mléčně bílá koule.

Let plnou rychlostí trval necelou hodinu. Na obrazovce již dávno nebylo nebe, jen vše zastírající bezmezná bělost, která místy přecházela do stříbřitých a krémových pruhů. Pozvolna jsme začali pociťovat vzrůstající přitažlivost planety. Jednu chvíli se mi zdálo, že raketa někam padá a dělá při tom kotrmelce. Musel jsem zavřít oči. Když jsem je znovu otevřel, manipuloval Soltyk s prediktorem. Závrať zmizela. Kosmokrator se přestal otáčet okolo své osy. Zároveň utichl hlas motorů. Uši zaplavilo hučivé, prázdné ticho, v němž jsem zaslechl pomalé údery vlastního srdce.

Soltyk pohybem páky právě přesunul své křeslo tak, že stálo přímo pod obrazovkou hlavního televisoru. „Hlaste mi každých deset vteřin výšku,“ řekl mi. Přikývl jsem. S oběma rukama na pákách se Soltyk naklonil, jako by chtěl vstoupit do obrazovky.

„Devatenáct tisíc kilometrů,“ řekl jsem. Taková vzdálenost nás ještě dělila od planety. Pod námi ležely mraky jako nekonečný zářící oceán. Místy oslnivě hořely odraženým slunečním světlem, místy se v nich objevovaly prchavé trhliny a hluboké strže. Kosmokrator se točil jako kámen, uvázaný na dlouhém provaze. Čím dál větší síla nás vtlačovala na sedadla kožených křesel. V absolutním tichu jsem je slyšel vrzat v pravidelných přestávkách.

„Sedmnáct tisíc.“

Vrhl jsem krátký pohled stranou na rychloměr. Ukazoval nyní šedesát kilometrů za vteřinu. Kdyby se raketa dostala do styku s atmosférou planety při takové rychlosti, došlo by k výbuchu. Podíval jsem se na Soltyka. Shrbený, tmavý proti zářící obrazovce, stál bez hnutí s rukama na řídicích pákách.

„Šestnáct tisíc tři sta.“

Celý obzor pod námi se zatočil, sesedl a pak se kolmo vztyčil. Raketou proběhl krátký otřes, který námi mrštil vpřed. V obrazovce vzplál a zhasl fialový blesk.

„Patnáct tisíc osm set.“

Nový náraz, slabší než předešlý, ale trvající déle. Od špičky rakety sršely fialové blesky, rozvětvující se v hořící pavučinu, kterou jsme prolétli ve zlomku vteřiny. Byly to kyslíkovodíkové brzdicí rakety.

„Čtrnáct tisíc.“

Ze špičky se teď valil výbuch za výbuchem. Pronikaly celým tělesem rakety. Dutý rachot, nárazy, slábnoucí kaskády výbuchů, přerušované krátkými chvilkami ticha. Šikmo před námi ležela bílá pláň mračen a nad ní se řítil vpřed mírně nakloněný Kosmokrator. Pochopil jsem, že podle klasického zákona astronautiky začínáme opisovat okolo planety spirálu.

„Dvanáct tisíc jedno sto.“

Již jsme mohli pozorovat vlnivý pohyb mračen. Hnala se rychleji a rychleji. Nahoře nad námi černé hvězdné nebe, pod námi nekonečná mléčně bílá pláň, modelovaná stíny a světly.

„Osm tisíc.“

Osm tisíc kilometrů nás dělilo od planety, to znamená tři čtvrtiny jejího průměru. Soltyk vtáhl hlavu mezi ramena a ještě více se předklonil. Kosmokrator celý zasténal a zachvěl se jako napjatá struna. Zároveň udělal obzor půlobrat vzhůru, položil se na bok a opět sklouzl dolů. To byly spuštěny hlavní motory, které brzdily náš pád tím, že vrhaly proudy atomů tryskami ve špičce rakety. Jejich zvuk se nikterak nepodobal obvyklému cestovnímu tónu. Jako koule prorážel Kosmokrator s chvěním a svistotem žhavý mrak, který před špičkou rakety utvořily atomové plyny, zrychlené pohybem v dlouhé ústřední trysce a násilně zadržované prudkým letem. Musel jsem křičet z plných plic:

„Tisíc devět set kilometrů.“

Mračna se hned slévala, hned trhala a prchala dozadu jako zpěněné vlny vodopádu. Na jejich povrchu, jenž svítil matným leskem perleti, zpozoroval jsem stín rakety, podobný tenké čárce. Zapadal do trhlin, mizel v jejich hlubinách, ale za okamžik se vyhoupl na mrak zalitý sluncem a podobný zlaté pěně, do tuha ušlehané.

„Šest set kilometrů.“

Do vířivého rachotu brzdicích výbuchů se vmísil nějaký nový tón. Z počátku jsem jej nemohl zachytit, ale za chvíli tak zmohutněl, že jsem jej odlišil od chodu motorů. Byl to velmi vysoký, až rezavý svist. Zároveň jako by jimi proběhl neviditelný proud, zachvěly se ručičky aerodynamických přístrojů, které dosud ležely jako mrtvé. Svist sílil a přecházel do pronikavého hvízdání. To byla atmosféra planety, kterou jsme proráželi.

„Čtyři sta osmdesát!“

Pod střelou se trhaly mraky jako napjaté chvějící se struny. Rachot brzdicích trysek zeslábl. Pohlédl jsem znovu na ukazovatele; již jsme ztráceli kosmickou rychlost, letěli jsme rychlostí osm kilometrů za vteřinu. Houstnoucí atmosféra kladla raketě větší a větší odpor. Ovzduší stlačené v místech, kde se dotýkalo rakety, chvělo se a působilo, že celý obraz v televisoru se míhal. Rychlost Kosmokratoru se ustavičně zmenšovala. Znova zahřměla salva výbuchů. Šipky aerodynamických přístrojů, zaznamenávajících hustotu, tlak a teplotu atmosféry, živě poskakovaly. Jako granát na konci letu po balistické křivce prorážela raketa se svištěním vrstvy řídkých par. Těsně kolem nás se míhaly chvějivé, sněhu podobné chumáče kondensovaných krystalků, třpytících se stříbrně ve slunečních paprscích. Níž ležela mračna jako načechraná, slitá stěna. Řítili jsme se jí vstříc s děsivou rychlostí. Okamžik a obrazovka zhasla, jako by ji ovanul hustý kouř.

Stáda mračen pádila, rozletujíce se jako vyplašení těžcí ptáci. Hlásil jsem Soltykovi výšku: třicet kilometrů — a už jsme byli v mracích. Na Venuši pluly v nezvyklé výšce. Atmosféra byla tak hustá, že i naše poměrně nevelká rychlost měla za následek pronikavé vytí, přecházející od basově třaslavých tónů až do nejvyššího hvizdotu. Viditelnost se prakticky rovnala nule. Hned jsme se pohroužili do tmavožlutého šera, hned jsme vlétli do mléčných pěn, hýřivě posetých duhami. Soltyk přepojil televisory na radar, ale příliš to nepomohlo. Dolů obrácené kužely radarových paprsků bezmocně vázly v třasoviskách mračen a neprozrazovaly utváření povrchu. Letěli jsme naslepo podle gyrokompasu, opisujíce okolo planety široké oblouky. V šedozeleném svitu, který zaléval obrazovku, ukazovaly se rozmazané kontury mraků ležících níž a v mezerách mezi nimi vrstvy ještě hlubší až k povrchu, na němž se tvary slévaly v kalnou šeď.

Sluchovou kulisou letu byl ustavičný dutý šum. Při nepřetržitém pozorování obrazovky se mě chvílemi zmocňoval dojem, že pod námi kypí rozbouřené moře a že šum letu je hlukem tříštících se vln. Tento klam byl asi po hodině letu už tak silný, že jsem musel na nějakou dobu odvrátit oči od obrazovky. Soltyk vedl raketu níž a níž. Od povrchu už nás dělilo pouhých osm kilometrů, ale viditelnost se stále rovnala nule. Jak ukazovaly aerometrické přístroje, vznášely se v mračnech chomáče drobných pevných částeček, které pohlcovaly radarové vlny. Byl jsem zvědav, co Soltyk udělá, ale samozřejmě jsem se na nic neptal. Nejprve se mě zmocnilo zklamání, pak netrpělivost, nakonec zlost: tak dlouho jsem čekal na okamžik, kdy vsednu do kabiny letadla, a teď, když se ten okamžik blížil, přímo jsem se bál, že v těch zatracených mračnech ztratím orientaci.

Obraz v televisoru se změnil. Soltyk postupně zapínal stále kratší a průbojnější radarové vlny. Vlnoměr vysílačky ukazoval: centimetr, půl centimetru, tři milimetry… Naráz se rozplynuly a zmizely masy, plazící se po obrazovce. Spatřil jsem povrch Venuše — bohužel však se na něm nedalo mnoho rozeznat. Nerovnosti a vypouklosti terénu splétaly se při šíleném úprku zpět do jakýchsi roztřesených pruhů, zelenavých a rudohnědých. Soltyk teď bez přestávky manipuloval s pákami; buďto zapínal motory, nebo silněji brzdil, až poklesla rychlost letu na nejnižší přípustnou hranici. Letěli jsme nad jakousi velkou rovinou rychlostí asi tři sta metrů za vteřinu. Zdálo se mi, že je porostlá hustým lesem. Košaté koruny stromů nebo snad nějakých fantastických rostlin, obrovské keře, háje, houštiny — to vše se míhalo před očima příliš rychle, než aby bylo možno sledovat jakoukoli podrobnost. Když letadlo kleslo na čtyři tisíce metrů, zmocnily se mě pochybnosti, jsou-li ony fantastické útvary opravdu rostlinami. Zmizely však dříve, než jsem měl čas dobře si je prohlédnout. Objevily se ploché pahorky s mírnými svahy. Tu a tam nesahaly mraky až k povrchu planety. V jedné z trhlin mezi mračny, která měnila své tvary a líně pulsovala, začernal se oblak s temnými stěnami, odrážející se svou nehybností od oceánu par. Byl to vrchol hory. Terén stoupal. Ručička altimetru dosáhla drobnými skoky sedmi tisíc metrů. Pod námi plynula mohutná klenutá úbočí, časem se zatřpytilo světlo jakoby odraz na ledovci, časem zableskly svahy hladké jako sklo. Pak se gigantické panorama skalních výšin a hlubokých údolí ponořilo do mlh. Raketa nabírala výšku. Devět, deset, jedenáct tisíc kilometrů. Řidnoucí plyn, prorážený špičkou rakety, svištěl čím dál slaběji. Konečně se Soltyk obrátil ke mně. Neřekl nic, ale z jeho očí jsem vyčetl, že přišel můj čas.

Osvatič převzal od Soltyka řízení, a zatím co raketa, ponořená v mléčně bílých mlhách, letěla dál, měli jsme poradu. Prvou věcí bylo, určit přesné složení atmosféry. Souhlasné s předpoklady se ukázalo, že je mnohem, téměř dvojnásobně vyšší než zemská. Tlak ve výšce jedenácti kilometrů byl 690 milimetrů rtuťového sloupce, tedy skoro tolik jako na hladině zemských moří. Podle chemikových závěrů jsou mračna velmi různé konsistence. Jak se zdálo, tvoří několik nad sebou ležících vrstev. Nejvyšší se skládají z polymerisovaného formaldehydu a částeček nějaké neznámé látky, jejíž podrobné prozkoumání bylo odloženo na pozdější dobu. Nižší obsahovaly vedle formalinu nevelké množství vody. Kyslíku bylo v ovzduší pět procent, kysličníku uhličitého dvacet devět. S lítostí jsem se rozloučil s tajnou nadějí, že se domněnky vědců nepotvrdí a že se po planetě bude možno pohybovat bez kyslíkového skafandru. Protože let v mračnech nepřinášel přesné údaje o terénu a znesnadnil raketě průzkum a navíc bylo manévrování s Kosmokratorem v malých výškách spojeno s jistým risikem, rozhodli jsme se, že přistaneme. Na prostoře asi sedm tisíc kilometrů, nad níž jsme proletěli, nebylo možno zjistit zřetelné známky činnosti myslících bytostí, ale v přesvědčení, že na planetě jistě žijí, rozhodli jsme se po přistání zahájit průzkum, zatím v oblasti poměrně nevelké, při nezbytné opatrnosti. V této krajině měl den trvat ještě šest dnů pozemských, času tedy bylo dost. Osvatič vrátil raketu do směru ploché krajiny, kterou jsme předtím zpozorovali. Zbývalo ještě prozkoumat podrobně terén a nalézt co nejrovnější místo pro přistání. Vystoupil jsem na horní palubu, abych se převlekl, a když jsem se vrátil, již ve skafandru, všichni se okolo mne shlukli. Nechtěl jsem se s nikým loučit. Společně se Soltykem jsem odešel do komory ve špičce rakety, kde na katapultu leželo letadlo: dlouhá, štíhlá ocelová kapka s křídly ustupujícími daleko dozadu. Protože jeho kabina je hermeticky uzavřena, sňal jsem přilbu, která zužovala zorné pole.

„Už víte všechno, viďte?“ řekl Soltyk.

Stiskl jsem mu pevně ruku, vystoupil jsem na křídlo a jedním skokem jsem se octl v kabině. Přilbu jsem položil pod sedátko, abych ji měl kdykoli po ruce. Zapnul jsem světla a ciferníky přístrojů, ještě jednou jsem zkontroloval kohoutky kyslíkových přístrojů a pohlédl jsem přes okénka na inženýra. Byl rozčilený, ale snažil se, aby to nedal na sobě znát.

„Ihned vás vystřelíme…“ řekl. „Ale napřed ještě jednou zkontrolujeme spojení.“

Věděl jsem, že je kontroloval už stokrát — naposledy nejpozději dnes ráno, ale jen jsem se na něho usmál. Odešel. Osaměl jsem. Zabouchl jsem průhlednou kupolku nad hlavou, utáhl těsnicí šrouby a pevně jsem se opřel nohama o pedály řízení. Na svítícím ciferníku skákala vteřinová ručička. Vtom se v sluchátkách ozvalo slabé zapísknutí a hned potom Soltykův hlas:

„Tak co, jak mě slyšíte?“

„Slyším výborně.“

„Letíme ve výšce devět tisíc metrů, rychlost devět set dvacet za hodinu. V pořádku?“

„V pořádku.“

„Můžete tedy zapnout motor. Zapnuto?“

„Zapnuto,“ odpověděl jsem, když jsem zmáčkl knoflík startéru. Červené světýlko zazářilo v zelenavém přítmí.

„Pilot hotovo?“

„Pilot hotovo.“

„Pozor!“

Rozlehl se ohlušující třeskot. Poklop ve špičce se rozlétl a já jako náboj z dělové hlavně jsem vystřelil ven v plamenech tryskových plynů.

Oči zaplavil příval světla. Jako plavec bojující s vodou vyrovnával jsem úplně mechanicky kormidla. Kabina byla zasklena vypouklými okénky. Ve světle přicházejícím odevšad, jako muška v kapce čirého jantaru, letěl jsem po hlavě proti kolotajícím mlhám a mrakům. Vytí prorážené atmosféry ucpávalo uši jako vata. Zdálo se mi, že kupolka praskne, promáčknuta rychlostí letu. Ale brzy jsem ztratil rychlost, kterou mi propůjčil katapult Kosmokratoru, a rozletěl jsem se vlastními silami. Díval jsem se na šedé, stranou prchající mlhy a vtom, jako by někdo mezi ně vsunul skleněný nůž, atmosféra nade mnou se vyjasnila. Současně obtáhlo namodralé světlo oslnivou konturou břicha mračen, rozlehl se hučivý svist a dolů se řinuly proudy vod. Pochopil jsem, že někde velmi blízko nade mnou letí Kosmokrator a že tento úkaz způsobily atomové plyny, vyletující z jeho trysek. Šlápl jsem na pedál, abych dostal stroj co nejrychleji z nebezpečného sousedství. Kdyby mě naplno zasáhly tryskové plyny rakety, mohly by mi utrhnout křídla.

„Haló, pilote, jak se vede? Letíte?“ ozval se hlas v sluchátku.

Přisvědčil jsem a udal jsem kurs podle gyrokompasu.

„Začneme kroužit. Můžete letět dolů!“

Ze svého místa jsem neviděl nic než převalující se mlhy. Zato v malé kruhové obrazovce palubního radaru bez ustání plynuly obrysy terénu, ležícího pode mnou. Pomalým, tisíckrát už vykonaným pohybem položil jsem stroj na křídlo a začal jsem padat jako kámen. Na Zemi bych se na altimetr vůbec nemusel dívat, protože zdánlivá velikost řek, silnic a jiných věcí dole viditelných není při troše zkušeností nejhorším vodítkem, ale tady jsem nespouštěl oči s jeho stupnice a při tom jsem pozoroval i obrazovku radarskopu. Když se rychlost pádu příliš zvětšila, dostal jsem stroj velmi pomalu ze střemhlavého letu. Byl jsem přímo ve vrstvě mračen a při letu jsem střídavě vlétal do jejich načechraných chomáčů a vylétal z nich. Pode mnou však nebylo ani stopy po oné rovině zarostlé lesem. Defilovaly tam dlouhé a široké holé hřbety, podobné ztuhlým vlnám. Hlásil jsem to Soltykovi.

„Změňte kurs o jeden a půl stupně na východ,“ řekl. „A co to máte s goniem? Je vás mizerně slyšet.“

Myslil tím radiové signály, vysílané automaticky mou stanicí, pomocí nichž mohou určit na palubě Kosmokratoru polohu letadla. Slova inženýra Soltyka mě trochu znepokojila, protože i já jsem ho slyšel dost špatně. Příjem chvílemi rušil lehký praskot. Podle pokynu jsem zatočil letadlo vlevo a letěl jsem těsně pod mračny. Snažil jsem se neztratit výšku, abych obsáhl očima větší plochu. Nebylo to snadné: každých několik desítek vteřin jsem vlétl do mračen, z nichž jsem se dostával tím, že jsem se snesl se strojem dolů. Taková „hra na schovávanou“ trvala dost dlouho.

Dal jsem přednost tomu, nespoléhat se na radar, protože na obrazovce bylo vidět jen poměrně malou část krajiny. Proto jsem dychtivě pátral po každé díře v mračnech, a jelikož místy klesala velmi nízko, přelétal jsem častěji a častěji sotva několik desítek metrů nad vyššími místy terénu. Nebyla to rovina, ale nebyly to ani hory: jakési obrovité, kaskádovitě spadající přirozené stupně nějaké skály, jak jsem mohl usuzovat z jejich hladkého povrchu. Tyto stupně, přesněji řečeno terasy, táhly se vlnovitě přes celý přehlédnutelný prostor. Napadlo mě, že se snad vyskytne terasa dost rozlehlá, aby na ní mohl přistát Kosmokrator, a letěl jsem několik minut rovnoběžně s nimi. Začaly však stoupat, lámat se a klást šikmo jako obrovské rozházené karty, a proto jsem otočil zpět. Soltyk se mnou hovořil a vyptával se na podmínky letu a viditelnost. Odpovídal jsem mu stručně, protože mě mrzelo, že nemohu najít zalesněnou rovinu. Les přece musel někde končit a dalo se předpokládat, že tam bude příhodné místo k přistání. Konečně jsem upustil od pátrání nad jednotvárnou, třeba neobvyklou krajinou a letěl jsem přímo vpřed. Z terasovitých stupňů se najednou vynořil oblý nízký pozemní val, který se plazil k východu jako obrovská, mírně se kroutící housenka. „Možná, že je tam nějaká náhorní planina,“ pomyslil jsem si, sešlápl jsem pedál a hnal jsem se tím směrem. Dál pak byl terén trochu nepřehledný. Zastírala jej nízká, přízemní mlha, z níž se zvedal jen onen pozemní val, stále vyšší a nerovnější. Tu a tam od něho vybíhaly řetězy pahorků. Když jsem se podíval před sebe, spatřil jsem na horizontě čnít temný masiv. Byly to hory. Letěl jsem ještě pořád rovně, spíše ze zvědavosti, jak asi vypadají hory na jiné planetě; dalo se totiž těžko předpokládat, že bych našel místo pro přistání mezi rozeklanými skalami. Horské řetězy přecházely v bariéru čím dál vyšší a příkřejší; její vrcholky se místy už ztrácely v mračnech. Další let tímto směrem neměl smyslu. Rozhodl jsem se pro návrat. Po pravé straně, ne už dole, nýbrž téměř ve výšce letadla, zvedaly se vypouklé, oblé svahy, zabořené v příkrých kuželech ssuti, podivně světlé, skoro bílé. Vtom se skalní bariéra otevřela jako kamenná křídla brány. Spatřil jsem černé jezero, v němž se zrcadlila mračna, úžlabiny v skalních stěnách a k břehům sestupující jazyky štěrku. Že by to byla skutečně voda? Zamířil jsem se strojem do skalní brány a začal jsem klesat. Na svou zvědavost jsem mohl draze doplatit, protože v průsmyku — jak se dalo ostatně očekávat — vál silný vzdušný proud, který mě strhl, vyhodil vzhůru a pak takovou silou vtáhl dolů, že jsem se div nezřítil do jezera. Abych se dostal nahoru, musel jsem postavit stroj téměř svisle a letět na plný plyn. Na okamžik jsem byl tak blízko hladiny, že jsem viděl tříštící se vlnky a pod vodou zřetelně patrné balvany na dně. Měl jsem přece jen úspěch. Objevil jsem ideální místo pro přistání. Kosmokrator se mohl snést na jezero. Bylo jen třeba objevit vhodný přístup, protože ze tří stran se tyčily hrozivé skalní stěny. Abych přehlédl celé panorama horské krajiny, vystoupil jsem s letadlem do výšky tří tisíc metrů. Již delší dobu jsem si uvědomoval, že se něco změnilo, ale z počátku jsem nemohl přijít na to co. Náhle jsem sebou trhl: v sluchátku se už neozývalo tiché zvonění, svědčící o tom, že v Kosmokratoru jsou u přijímačů. Dotkl jsem se kontaktu: byl zapojen.

„Haló, inženýre Soltyku!“ volal jsem. „Inženýre Soltyku!“

Ticho. Otočil jsem ladicím knoflíkem. Několikrát to zapraskalo. Vtom se ozvaly celé série krátkých a dlouhých praskavých zvuků. Ačkoli ne, to nebylo obyčejné praskání, jaké působí elektrické výboje, nýbrž znovu a znovu propukající kvílení, v němž se vyskytovala místa napůl melodická. Otočil jsem knoflíkem ještě dál. Zvuky se ztratily. Začal jsem znovu volat raketu. Nedostával jsem odpověď. Zesílil jsem anodové napětí, riskoval jsem, že spálím odpory. Bez výsledku. Teď již jsem se nedíval před sebe, nýbrž snažil jsem se neztratit klid a kontroloval jsem všechny přívody. Počínaje laryngofonem, přezkoušel jsem jeden po druhém všechny spoje — všechno bylo v pořádku, všechno fungovalo, kontrolní lampička antény ukazovala, že se signály šíří do prostoru, ale raketa se přesto nehlásila. Abych se orientoval, vyhlédl jsem na okamžik ven a zaklel jsem. Byl jsem nad zalesněnou rovinou. V nekonečných pruzích se táhly do dálky útvary podivných keřů a mizely pod nízkými mračny, z nichž se linulo prudké bílé světlo. Pode mnou se míhaly podivné formy jako chocholy, závěsy, hřívy, mísily se barvy teplé i studené, žluť, zeleň světlá i skoro černá — byl to neobyčejný les, opravdu. Ale v této chvíli jsem neměl chuti důkladněji se jím zabývat. Znovu jsem se vrátil k radiu, znovu jsem kontroloval spoje a tu mi bleskla hlavou myšlenka, při které mě mrazilo po celém těle:

A co když byla raketa zničena, ať útokem nebo tragickou katastrofou, a já jsem zde jediným žijícím člověkem?

Bylo to otřesné. Krátkou chvíli jsem zhluboka dýchal. Cítil jsem, jak odporný pocit strachu pomalu mizí. Pak jsem zaťal zuby, ještě jednou jsem pohlédl na les ubíhající pode mnou a zamyslil jsem se, co dělat. Pohonných hmot jsem měl na slabé dvě hodiny letu. S kyslíkem bych vystačil podstatně déle, asi dva dny. Horší to bylo s potravinami — měl jsem jen trochu koncentrátů a dvě thermosky s kávou. Nemělo smysl kroužit až do chvíle, kdy budou nádrže prázdné, protože při nízké cloně mraků byla jen nepatrná naděje, že bych náhodou zahlédl raketu. Ale kdybych přistál, mohl bych něco podniknout s radiem (tak jsem uvažoval, i když jsem si nedělal iluse, že by mi to nějak zvlášť pomohlo), a kdyby raketa přeletěla nad touto krajinou, mohl bych dát druhům znamení nebo za nimi vzlétnout do vzduchu. Zdálo se mi, že je to nejlepší východisko ze situace. Rozhodl jsem se, že přistanu. Bylo pouze třeba najít příhodné místo. Mému letadlu, které bylo vyzbrojeno speciálními brzdicími plochami, stačilo by takových padesát metrů jakž takž rovné plochy. Sestoupil jsem níže a pak jsem se čím dál tím víc blížil k povrchu, až jsem konečně letěl minimální rychlostí téměř nad vrcholky stromů. Jaký však byl můj úžas, když jsem zjistil, že to vůbec nejsou stromy, ba ani rostliny, nýbrž vysoké, podivuhodně utvářené minerály — ani krystaly, ani krápníky. Místy se proplétaly tlusté, masivní, jako sklovinou zalité žíly černězelenavé hmoty, z nichž trčely rozkošacené trsy obrovských jehlic, jinde opět vyčnívaly výrůstky podobné rukám s roztaženými prsty, baldachýny, hlízy, jakési uzly mnohobarevné skály, lesknoucí se studeně jako led. Nebylo ani pomyšlení, abych tady přistál. Letěl jsem tedy stále vpřed, s nadějí, že mrtvý les jednou skončí, a stupňoval jsem rychlost, až jsem konečně zmáčkl páku plynu do konce. Motor rovnoměrně hučel, a kdybych nebyl býval v situaci tak zoufalé, byl bych se mohl kochat učiněným kaleidoskopem barvitých útvarů, které se pode mnou míhaly a ukrývaly za křídly. Znenadání v sluchátkách opět zaskřípělo a v přívalu ohlušujícího praskotu jsem zase uslyšel Soltykův hlas:

„Pilote, ozvěte se! Pilote!“

Ihned jsem odpověděl, ale slova umlkla. Po několika desítkách vteřin napjatého čekání jsem zase uslyšel Soltykův hlas. Tentokrát mluvil docela určitě k někomu jinému:

„Už dvacet minut se nehlásí.“

„Budeme kroužit dál?“ ptal se druhý hlas, jak se mi zdálo, Arseňjevův.

„Inženýre!“ vykřikl jsem. „Haló! Kosmokrator!“

„Budeme kroužit,“ odpověděl Soltyk. Zase jsem začal mluvit, pak volat, ale neslyšel mě. Zato já jsem slyšel úryvky slov; domlouval se s druhy. Podíval jsem se na škálu svého gonia, aby mi ukázala směr, kde hledat Kosmokrator, avšak na kulatém ciferníku přístroje jsem uviděl místo jediného svítícího vroubku pravý chaos jiskřivých světýlek. Připomínalo to obrazy, jaké dává rušení radarového příjmu pomocí proužků aluminiové folie. Zmocnil se mne vztek. Soltykův hlas slábl, konečně docela zanikl v sílícím praskotu. Když jsem točil ladicím knoflíkem, znovu jsem uslyšel tajuplné kvílivé zvuky a najednou mi ruka ztrnulá na knoflíku:

„Není to snad… rozhlas obyvatel Venuše?“

K čertu, to je docela možné! Přerušované zvuky mohly být jakousi obdobou naší Morseovy abecedy. Nemohl jsem však o tom déle přemýšlet, protože ve velké dálce, na samém obzoru, objevila se skalní bariéra, která se táhla od horského, za horizontem ukrytého jezera, jež jsem nechal několik kilometrů na východ po levé ruce.

Plocha mrtvého lesa zde najednou končila rovnou linií, běžící oběma směry jako podle pravítka. Dál se prostírala rovina modelovaná mírnými, zaoblenými pahorky a stejně nevelkými mělkými údolíčky. Lepší místo pro přistání jsem si rozhodně nemohl přát. Pokud se dalo odhadnout, byla půda hladká jako leštěná skála. Za posledními řadami mrtvých stromů jsem vypnul přívod pohonných hmot. Zdálo se mi, že mrtvý les je od roviny oddělen úzkým tmavým pruhem, snad příkopem, ale musel jsem soustředit pozornost na řízení. Vysunul jsem brzdicí plochy a přitáhl páku k sobě. V náhlém tichu vydala křídla letadla klesající, nízký tón. Následoval měkký náraz, pak druhý. Dosedl jsem na kola. Stroj kousek roloval a zastavil se. Stál, trochu nakloněn, na nerovném povrchu půdy. Půdy planety Venuše.