Astronauti

POKUS

Lao Ču udržoval spojení s helikoptérou až do chvíle, kdy radiovým vlnám uzavřel cestu Mrtvý les. Po celý den se naši druhové zabývali zkoumáním jezerního dna. Když minula stanovená hodina našeho návratu, Osvatič odstartoval, a jakmile zachytil akustickou stopu, zahájil po nás pátrání. Letadlo nemohlo letět ani tak pomalu, ani tak nízko jako helikoptéra. Osvatič ztratil stopu a dvě hodiny létal v mračnech nahoru a dolů, než se dostal nad kráter. Tvrdošíjně se znovu a znovu pokoušel vniknout do soutěsky, ale pokusy byly bezvýsledné a div že neskončily katastrofou, protože zrádné vzdušné víry ho začaly vssávat dolů. Potom kroužil v mracích a nepřetržitě nás volal radiem. Protože to však nemělo úspěch, shodil na svah kráteru pytle se zásobami potravin a odletěl zpět s tak nepatrnou zásobou pohonných hmot, že jen tak tak dosáhl jezera. Během příštího dne se neklid našich druhů stupňoval. Uvažovali, zda by neměli vzlétnout s Kosmokratorem, přestože tuto možnost předem vylučoval plán vypracovaný, než jsme odletěli. Zatím už nastával soumrak. Protože předpokládali příchod bouře, museli raketu zakotvit. Ocelovými lany byla její hlava připoutána k pobřežním skalám. Orkán se rozpoutal naráz. Masy atmosféry, stlačené skalním hrdlem, vřítily se do kotliny rychlostí více než tří set kilometrů za hodinu. Vlnobitím zmítaný Kosmokrator prudce trhal lany. Osvatič spustil motory, aby odolal zběsilému náporu povětří i vody, a udržoval raketu hlavou přímo proti větru. Najednou prasklo jedno lano a vichr hnal raketu k pobřeží. Zdálo se, že zbývá jediné východisko: opustit jezero. Ale naši druhové to nechtěli udělat, protože bylo zcela možné, že jsme někde nablízku a že nám orkán znemožnil návrat do rakety.

Kosmokrator, nepřetržitě čeřící vodu tryskovými plyny, zmenšoval nápor na zbylá lana déle než šest hodin. Když síla orkánu překročila kulminační bod, byl rozsvícen velký reflektor, jehož záře, zvedající se nad nízkou mlhou jako bílý sloup, ukázala nám cestu.

Následujícího dne jsem vstal pozdě. Všechny svaly prostupoval pozvolna slábnoucí pocit únavy. Když jsem vstoupil do centrály, nezastal jsem tam nikoho. Podíval jsem se na aerometrické přístroje. Tlak stoupal a teplota klesla na devět stupňů pod nulou. Těleso rakety se sotva znatelně zvedalo a klesalo jako hruď spícího obra. Občas bylo slyšet škrábavý zvuk kry, troucí se o pancéřové desky. Usedl jsem před hlavní obrazovkou. Vyplňovala ji černá, bezhvězdná noc. Zvrátil jsem hlavu nazad. Seděl jsem tak v příjemném klidu, s očima napůl zavřenýma, jako bych čekal, že budu pokračovat ve spánku, který přerušilo probuzení. Někdo vešel. Byl to Čandrasékhar.

„No tak,“ zeptal se, stoje přede mnou, „už jste ukojil svůj věčný hlad?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Hlad po vědění jen vzrostl a hlad po přírodě… ten snad nikdy nenasytím…“

Uplynulého dne jsme byli tak vyčerpáni, že jsme načrtli druhům své zážitky jen několika slovy. Teď jsem začal vyprávět o všem — a nevím, byla-li to nálada časného rána (protože namodralé světlo lamp vzbuzovalo představu nebe za svítání) nebo Čandrasékharův úsměv, pravda je, že jsem vyprávěl, jako bych se svěřoval příteli. Když jsem skončil, dodal jsem:

„Neuvarovali jsme se omylů… ačkoli se mi zdá, že tím není nikdo vinen. Ale Arseňjev přece jen jednal proti zásadám, které hlásá, když se zdržel tam v té jeskyni kovových broučků. Rozum přikazoval pokračovat v cestě, protože jsme měli málo kyslíku; ale neřídíme se vždycky jen hlasem rozumu, a to je správné. Učinili jsme objev, který může mít dalekosáhlý význam. Arseňjev přinesl hrst těch kovových broučků… viděl jste je, profesore?“

„Ano, leží v laboratoři. Arseňjev nás žádal, abychom se zkoumáním počkali, až přijde. Ještě se vracím k thematu, o němž jsme před chvílí hovořili … uvědomujete si, že ty litry kyslíku, které jste vydýchali v jeskyni, mohly vám chybět na posledním úseku zpáteční cesty?“

„Možné to bylo.“

„Jakou cenu by v takovém případě měl váš objev?“

„My jsme přece nevěděli, jestli s kyslíkem vystačíme nebo ne. Domnívám se, že právě proto jednal Arseňjev tak… jako já v Mrtvém lese.“

„Myslíte?“

„Ano. Kdybych byl měl jistotu, že se nám podaří dorazit do Kosmokratoru, jestliže jeskyni nenavštívíme, první bych se byl postavil proti profesorovu jednání. Tuto jistotu však jsem neměl, v tom to vězí.“

„Myslíte?“ řekl tiše Čandrasékhar. Sklopil hlavu a díval se na temně se lesknoucí desku prediktoru, jako by na ní hledal svůj vlastní odraz. Napjatě jsem čekal, co řekne. Ale v tu chvíli přišel do centrály Soltyk a rozmluva se přenesla na jiné pole.

„To podzemní potrubí, svazek kovových trubic, které objevil Smith, a konečně Bílá koule nutně nějak souvisí. A to měnlivé magnetické pole!“ říkal inženýr. „Kdybych věděl, jak vyrábějí elektřinu, věděl bych všechno!“

„Mýlíte se,“ namítl Čandrasékhar. „Kdyby se do nějaké koncertní síně na Zemi dostal Marťan, k čemu by mu bylo sebepřesnější zkoumání geometrických prvků stavby, chemická analysa cihel, malty, zlacení a poznání fysikálních vlastností houslí a klavírů? Pro další bádání by neměl ani nejmenší představu o účelu, pro nějž byla budova vystavěna. Chyběla by mu znalost nejdůležitější věci.“

„Hudby, že?“ řekl Soltyk.

„Ne. Dějin lidstva. Důležitější než pochopit konstrukci strojů je poznat bytosti, které stroje postavily.“

„Jsem přesvědčen, že pány planety jsou kovoví broučci,“ řekl jsem. „Zprvu mi připadalo divné, že by tvorové tak malí mohli zbudovat obrovskou energetickou síť. Ale což nejsou zemské stavby stokrát a tisíckrát větší než my sami? Na příklad oceánské přehrady nebo subpolární atomový prsten.“

„Nevím, čím jsou ti — jak vy říkáte — kovoví broučci,“ namítl matematik. „Jsem však přesvědčen, že zde musí být bytosti, které se daleko víc podobají nám.“

„Jak to můžete vědět?“

„Z toho, co jste mi sám vyprávěl,“ odpověděl klidně Čandrasékhar. „Objevili jste v té jeskyni nápis, přesněji řečeno kresbu na stěně, viďte?“

„Jistě, ale…“

„A proč by ji měli nakreslit právě tito tak zvaní broučci, kteří — jak jsem si všiml — nemají vůbec oči?“

„Hrome, máte pravdu!“ zvolal Soltyk.

Byl jsem v úzkých.

„Skutečně, ale… počkejte, profesore, je možné, že tu kresbu udělali náhodou… totiž, že to nebyla kresba, ale…“

„Ale co?“

„Teď mě zrovna nic nenapadá, ale třeba mají nějaký elektrický smysl…“

Čandrasékhar se usmíval:

„Pozor! Pozor! Vidím, že chcete stůj co stůj zachránit svou slávu objevitele kovových broučků. Nenapínejte fakta na skřipec hypothes. To je to nejhorší.“

Najednou svraštil obočí:

„Omluvte mě, prosím. Něco mě napadlo.“

Prošel mezi mnou a Soltykem tak rychle, že jsme oba nějakou chvíli upírali oči na dveře, za nimiž zmizel.

Do oběda jsem vlastně neměl nic na práci. Plán nepočítal s žádnou činností mimo raketu. Vědci se zavřeli v laboratoři, odkud se ozýval pronikavý bzukot transformátoru. Osvatič seděl v centrále u prediktoru. Raketa se přestala kolébat, protože ji spoutal led, který pokrýval jezero čím dál tím silnější vrstvou. Mráz přituhoval. Nahlédl jsem do knihy, kterou Osvatič četl; byly to Eukleidovy „Elementy“. V zoufalství jsem vyšel na chodbu. Dveře laboratoře se otevřely.

„Konec legendy o myslících kovových broučcích!“ zvolal Arseňjev, když mě uviděl. Byl v dlouhém pracovním plášti s vykasanými rukávy, na čele měl binokulární lupu, kterou sňal s očí. „Je mi vás jakožto jejího autora líto, pilote, ale fakta rozhodují — ostatně skutečnost je snad ještě záhadnější.“

Laboratoř byla do posledního místečka zastavěna přístroji. Velké cívky tlumivek byly upevněny dokonce i na stropě. Se stolku visely celé svazky různobarevných kabelů. Pod velkým reflektorem seděli Tarland, Rainer a Lao Ču, kteří pod lupami prohlíželi něco, co jsem ode dveří nemohl rozeznat. Přistoupil jsem blíž. Když jsem se naklonil, uviděl jsem na tmavé desce nějaké malinké jiskřičky. Vedle prázdné kovové skořápky leželo několik mikroskopických spirálek, drátek tenčí než vlas a kousek hmoty, maličké jako špendlíková hlavička a průsvitné jako kapka kouřového skla.

„To jsou vnitřnosti kovového broučka,“ řekl Arseňjev. „Je to jakýsi miniaturní radiový vysilač, který pracuje na vlně několika centimetrů, ovšem vysilač neobyčejně zvláštní konstrukce. Vidíte ten krystalek?“ zvedl pinsetou třpytnou kapičku. „Je to konglomerát několika prvků, vykrystalisovaný tak, že tvoří jakýsi "balíček" zachycených elektrických kmitů. Je-li nabuzen, reprodukuje jako gramofonová deska.“

„Co říkáte? Okamžik, okamžik… profesore!“ zvolal jsem. „To je nemožné, na vlastní oči jsem viděl, jak to reagovalo na mou přítomnost, jak se to pohybovalo a zase přestávalo pohybovat, ba dokonce to docela zřetelně bzučelo, když jsem se přibližoval…“

„Zcela správně,“ odpověděl s uspokojením astronom, „prosím, hned jednoho broučka vzkřísíme…“

Fysik položil „tvorečka“ na ebonitovou destičku pod anténu velkého radarového přístroje, manipuloval pákami a soustředil na něj proud neviditelných vln.

„Byli pořádně zašlí,“ říkal zatím Arseňjev, „vznikla tam všelijaká spojení a zkraty, z počátku nechtěli fungovat, ale když jsme je vyčistili, reagovali skoro všichni… no, podívejte se!“

Řekl to naprosto klidně, ale já jsem ztrnul.

„Brouček“ se zachvěl, vznesl a vystrčil teninký drátek. Fysik otáčel anténou radaru, zvedal ji, spouštěl, kroužil s ní a „brouček“ poslušně opakoval všechny pohyby po něm a obracel špičku s drátkem k anténě radaru.

„Každý takový miniaturní přístroj má, jak jsem řekl, krystalek s určitým kvantem zachycených kmitů,“ povídal Arseňjev. „Dokud není nabuzen, leží nehybně. Nabudit jej lze pomocí radiových vln délky několika centimetrů, tedy právě takových, s jakými pracují naše radary. Když jste se tam v Mrtvém lese přiblížil ke svému kovovému broučkovi, nabudily jej vlny vysílané anténami vaší přilby. Brouček "obživl" a začal vysílat. Když jste se pak od něho vzdaloval nebo odvracel hlavu, vlny jej už nezasahovaly a přístroj přestával fungovat. Má prosté zařízení, zakládající se na principu variometru, jímž se natáčí vždycky přesně ve směru budicích vln. Je to jasné?“

Mlčky jsem přikývl. Má poslední hypothesa se rozpadla v prach. Rozhodl jsem se, že od této chvíle upustím od tvoření hypothes.

„Není to tedy bytost…“ promluvil jsem po chvíli.

„Ovšem že ne.“

„Tak co to vlastně je?“

„Nevíme. Kolega Lao Ču se domnívá, že obyvatelé Venuše zaznamenávají takto zprávy…“

„Aha, byla by to tedy jakási kniha?“

„Kniha, film, gramofonová deska nebo možná i dopis… buď jak buď, je to druh dokumentu, jehož obsah je možno reprodukovat.“

„A jsou snad tyto kmity… pravda, vždyť «raport», proslulý «raport», byl přece také sepsán v kmitech… jsou snad tyto kmity stejné?“

„Jak vidíte, není zde profesor Čandrasékhar. Pokouší se již asi dvě hodiny odpovědět na tuto otázku za pomoci maraxu. Zatím se musíme ozbrojit trpělivostí…“

Když jsem se vracel do centrály, šel jsem kolem kabiny maraxu. Chtěl jsem se tam podívat, ale zarazil mě velký rudý nápis TICHO, svítící nad dveřmi. V centrále byl ještě stále Osvatič se svým Eukleidem. Šel jsem tedy nahoru, do prostory vzduchotěsných komor, oblekl jsem si skafandr a vystoupil jsem na hřbet rakety. Byla černá a mrazivá noc.

Rozžal jsem ruční svítilnu a zjistil jsem, že se mlha rozplynula. Bílý kotouček světla klouzal po ledě, vyvolávaje třpytivé odrazy, až zmizel mezi neurčitými tvary, poprášenými tenkou vrstvičkou sněhu.

Zhasil jsem baterku a usedl na plášť rakety. Nějakou dobu jsem neviděl nic. Musel jsem vypnout radar, protože mě oslňovala oválná obrazovka, zářící zelenavým svitem uvnitř přilby. Zrak pomalu přivykal temnotě. Tma, která mě obklopovala, měla různé stupně intensity; nejhustší byla nízko nad obzorem, kde jsem tušil hory. Nebe se jevilo jako čerň sotva postižitelně bledší. Nebylo na něm ani svitu, jaký na Zemi vychází z mračen shora osvětlených Měsícem. Zdola od ledové plochy sem doléhal tichý praskot. To narůstala vrstva ledu a vytlačovala vzhůru těleso rakety. Doposud jsem se díval k severu, k průsmyku. Když jsem se obrátil k jihu, uviděl jsem třaslavý, nasedly přísvit. Z počátku jsem si myslil, že je to přelud. Když však jsem napjal zrak, podařilo se mi rozpoznat na šeřivém, nezřetelném pozadí vrcholky hor. Bylo tam trochu světla, ale tak malounko, že jsem byl na rozpacích, když jsem se tam díval příliš dlouho, zdali opravdu něco vidím. Musel jsem na chvíli zavřít oči, a když jsem je náhle otevřel, přesvědčil jsem se, že to není klam, nýbrž že tam doutná sice nesmírně slabounký, ale opravdový šerý přísvit.

Vrátil jsem se do rakety, nechal jsem skafandr ve vzduchotěsné komoře a sestoupil jsem do dolní chodby. Červené světlo nad kabinou s maraxem už nehořelo. Pootevřel jsem dveře. Vedle stolku, připomínajícího svým tvarem zvon, stály na vozíčku přístroje, mezi nimiž jsem poznal kaskádové zesilovače a obyčejný rozhlasový reproduktor. V kabině byli čtyři vědci. Nakloněn nad přístrojem seděl fysik; kousek dál astronom, obrácený ke mně zády, v takové posici, jako by se díval na něco v temnotě za pootevřenými isolačními dvířky maraxu. V rohu stál Čandrasékhar, vedle něho Rainer, opírající se o trubku konstrukce, s tváří zakrytou oběma rukama.

Všichni mlčeli. Jejich nehybnost byla tak podivná, že jsem se neodvážil promluvit. Lao Ču, který si mě první všiml, se pohnul. Arseňjev zvedl hlavu, přivíraje oči jako před prudkým světlem.

„To jste vy?“

Stál jsem ještě pořád u dveří.

„Pojďte dál…“ řekl Arseňjev. Zdálo se mi, že na mne Číňan upírá nějaký zvláštní pohled, ale snad to byl jen odraz světla v jeho brýlích.

„Podařilo se vám to? Přišli jste na něco? A na co?“ ptal jsem se.

Lao Ču zavrtěl hlavou:

„Ne, ale… profesor Čandrasékhar udělal takový pokus… takovou zkoušku, která měla… prazvláštní výsledek.“

Říkal to tak pomalu, že mě zamrazilo.

„Co to znamená?“

„Je možno pokus opakovat?“ zeptal se Číňan. Nikdo neodpovídal. Otočil vypínačem zesilovače na vozíku. Ozval se hluchý šum, praskání, pak několik nepříjemných, prudce klesajících zahvízdnutí. Najednou se v reproduktoru ozvala melodie. Pochmurná, zhuštěná, dravá a plná děsu. Nevzbuzovala hrůzu, nýbrž byla to hrůza sama. Hrůza byla v ní, jako v obrovských kostrách jurských veleještěrů, ztuhlých v obludných křečích, tak jak je zastihl proud žhavé lávy a na věky je zpodobil v postoji nevýslovné bolesti a děsu. Byla jako ty obrovské kosti, které již přestaly být páteřemi a žebry, které již nepatří do života, ale ještě se nestaly vápencovým útvarem, částí mrtvého světa. Stejně jako ony byla zároveň výstřední a odpuzující — i blízká, působící najednou v některém místě dojmem téměř lidským. Chtěl jsem vykřiknout: „Dost, dost, přestaňte!“ — ale nemohl jsem otevřít ústa; naslouchal jsem tedy dál, ochromený, jako kdybych sklem přihlížel ke svíjivým křečím netvora z mořských hlubin, zvířete roztodivných, nepředstavitelných tvarů, o němž nevím nic — jen to, že dokonává.

Rozdrásaný chór ještě jednou zaburácel a zhasl. Už jen reproduktor rovnoměrně bzučel, jak jím procházel proud.

Mlčel jsem a moji druhové také mlčeli; někde zdola bylo slyšet jemné bzučení běžícího mechanismu. Trvalo dlouho, než jsem se osmělil položit otázku:

„Co to bylo?“

„To je hlas krystalu… z jednoho z těch miniaturních přístrojů…“ řekl Čandrasékhar a přistoupil k aparátu. Vyňal ze svorek kovovou kapičku.

„Napadlo mě proměnit elektrické kmity ve zvuk. Nevíme ani v nejmenším, jestli to bylo účelem těchto podivných přístrojů… Že kmity, transponované do jazyka zvuků, tvoří melodii, je možná náhoda…“

„A ostatní?“ zeptal jsem se, ukazuje na rozsypaná stříbřitá zrnka.

„Nic, naprostý chaos zvuků, drásajících sluch,“ odpověděl matematik.

„Sám nevím, proč jsem to udělal,“ připojil za okamžik, „nedomnívám se, že by to měla být hudba, leda že by i oni…“

„Co je vám, Lao?“ řekl Arseňjev. Fysik vstal od přístroje. Zvedl trochu tvář s výrazem, jako kdyby se byl zahleděl do vzdáleného světla. Arseňjevovu otázku přeslechl. Pomalu sklopil hlavu. Několikrát přejel prsty po skleněné desce, jako by ji hladil, pak se obrátil na Rainera:

„Doktore… jak stará je — podle vašeho názoru — ta vrstva železa tam na břehu? Dělal jste analysu…“

„Ano, dělal, ještě před tou osudnou výpravou. Vezmeme-li v úvahu nízké procento kyslíku v atmosféře… i když na druhé straně přítomnost vody působí katalysačně… myslím, že to železo tam leží v této formě asi sto padesát, no, řekněme sto šedesát let.“

„A což… devadesát?“

„To asi ne. Leda že by teplota byla značně stoupla… ale co máte na mysli, profesore?“

„Leda že by teplota byla značně stoupla…“ opakoval velmi pomalu Číňan. Usedl.

„Nebo myslíte…“ obrátil se na něho Rainer, ale Arseňjev ho zadržel pohybem ruky.

„Nerušte ho. On nás teď neslyší.“

Tato událost ve mně zanechala dojem tak hluboký, že jsem zapomněl na vzdálenou záři, jejíž odlesk jsem viděl ve tmě, když jsem stál na hřbetě rakety. Nazítří a v následujících dnech obloha blýskala tichými elektrickými výboji a vzdálený přísvit nebylo možno pozorovat.