Astronauti

HANNIBAL SMITH

Jmenuji se Robert Smith a je mi dvacet sedm let. Narodil jsem se v Pjatigorsku jako syn inženýra architekta a velitele letiště. Kdykoli jsem ve škole nebo jinde odpovídal tímto způsobem na otázku, čím byli moji rodiče, vzbudilo to často úsměv a já musel dodatečně vysvětlovat, že velitelem byl můj otec a architektem matka. Můj děd, Hannibal Smith, přišel do Sovětského svazu v roce 1948 a do konce života tesknil po Americe, ačkoli tam nepoznal nic dobrého. Byl totiž komunista a černoch, měl tedy dvojnásobný hřích, za který si vytrpěl své. Oženil se s Ruskou a z tohoto manželství pochází můj otec. Bydlili jsme blízko letiště v přízemním domku na úbočí kopce, v němž byl před časem důl na malachit. Můj dědeček měl v podkroví světničku, nevelkou, do posledního místečka přeplněnou svazky sušených bylin, sítí, ok a pytlíčků se semeny. V zimě trpěl mrazem, a tak si postavil podomácku veliký krb, s nímž jsou spjaty mé nejčasnější vzpomínky. Zemřel, když mi bylo osm let. Vzpomínám si, že to byl muž mimořádně vysoké, obrovské postavy, a kdykoli sešel dolů, naplňoval náš byt hromovým smíchem. Chytal mě do náručí, zvedal ke stropu a zpíval ruské písničky, které z jeho úst zněly tak nezvykle. Učil mě střílet z luku, lepit draky; vysypával dokonce střelný prach z nábojů otcovy dvojky a dělal mi ohňostroje, hrával si se mnou na lov na medvědy a vyplňoval mé dětství tak bohatě, že se mi v kritických okamžicích života zjevuje ještě dnes jeho tmavá tvář s kadeřavou, jako mléko bílou hřívou a se silnými bílými zuby, které ukazoval při svém nádherném smíchu. Měl jsem ho nesmírně rád. Svou hlubokou a věčnou touhu po vlasti skrýval přede všemi. Jen já, malý klučina, samojediný jsem někdy slýchal jeho neurovnané, s námahou do ruštiny překládané příběhy. Dědeček mě vodil do školy, protože do první třídy jsem začal chodit ještě za jeho života. Spolužáci mi ho záviděli, někteří, starší, se mne ptávali, jestli nebudu psát básně. Domnívali se totiž, že se stanu básníkem jako Puškin, jak tomu jasně nasvědčoval můj děd — černoch. Poesie mi bohužel nikdy nevábila, leda chápeme-li ji šíře a věříme (a já v to věřím), že se rozprostírá i daleko za hranicemi básní a že snáze než za stolem lze se s ní setkat v oblacích, v horách a v zápasech. Kdož ví, není-li právě tato víra nejvlastnějším důvodem, proč píšu tato slova v malé kabině Kosmokratoru, který se každou vteřinu vzdaluje od mého domova o 25 kilometrů. Nechci však předbíhat událostem. Bude-li tato slova číst někdo cizí, musí o mně vědět tolik, aby sám mohl rozhodnout, může-li mi věřit. Proto píšu o sobě.

Jako mlhou vidím ve vzpomínkách večery, které jsem strávil u dědečka. Dědeček uměl vyprávět a rád mi vyprávěl pohádky i příběhy, které jako šňůry exotických korálů spojovaly mnoho večerů, a já, hned rozechvělý, hned vzrušený, ale vždycky plný nadšení, naslouchal jsem mu tak, jak dovedou naslouchat snad jen děti a zamilovaní. Bylo mi už šest let, když se v jeho radostných pohádkách začaly ozývat temné tóny. Není ostatně vyloučeno, že tomu tak bylo již dříve, byl jsem však příliš malý, abych to pochopil. V těchto prvních letech byl pro mne dědeček něčím naprosto se lišícím ode všech ostatních lidí — říkám něčím, neboť pro mne byl něčím jako příroda mého rodného kraje, jako naše bělomodré oblačné nebe a lesy pod horami, do nichž jsem zapadal na dlouhé hodiny. Zdá se mi, že v tom je klíč k jeho tajemství: ostatní dospělí přicházeli a odcházeli z mého dětského světa, ale on byl prostě jeho částí.

Řekl jsem, že o Americe se rozhovořil po prvé, když mi bylo šest let. Neměl jsem rád tyto příběhy a docela jsem se bál, ne snad proto, že byly pochmurné — nebyl jsem totiž zbabělý — nýbrž proto, že se z dědečka stával docela jiný, skoro cizí člověk. Jeho nadšení se někam ztrácelo, smích mu mizel s tváře, hrbil se, mluvil stručně, rozvážně volil slova a snažil se obalit podrobnosti příliš drastické.

V prvním takovém příběhu dědeček, propuštěný z továrny, jezdil na černo vlakem po celých Státech a vydělával si na živobytí jako nosič. Potom, když mu srostla křivě páteř, kterou mu přerazili při nějakém výslechu, pletl rohože ze slámy. Možná, že toto vyprávění překrucuji, ale takto se mi vrylo do paměti a tak jsem vídal dědečka ve snách — jako temného, zachmuřeného obra mezi obrovskými stohy zlaté slámy, z níž musel uplést neuvěřitelné množství rohoží, protože jinak… Co by se bylo stalo „jinak“, to jsem nevěděl, ale na tomto místě snu na mne padal strach.

Později jsem se dověděl jiný příběh, který se odehrál dříve než ten první, v době, kdy dědečkovi ještě nebylo dvacet let. Dlouho nemohl najít práci. Konečně se stal dozorcem v nějaké chemické továrně. Byla to vlastně barabizna, v níž šikovný majitel vyráběl vodičku vonící vanilkou, plnil jí nádherné lahvičky a prodával je za nehoráznou cenu jako lék proti tuberkulose. Přestože platil dělníkům neslýchaně mizerně, neměl podnikatel nikdy nedostatek lidí. Pracovali u něho totiž převážně nemocní tuberkulosou, nešťastníci, kteří marně hledali pomoc a ve svém zoufalství se nechávali zlákat nadějí, že znovu nabudou zdraví pomocí drahocenného léku, který jim výrobce dával zdarma. Nemusím ani říkat, že to byl prostředek bezcenný, to však majiteli nijak nevadilo, protože místo umírajícího dělníka mohl snadno získat pět nových.

Rodičům a zvláště otci se příliš nezamlouvalo všechno to, co mi dědeček vyprávěl. Vzpomínám si, že jsem jednou sužoval maminku otázkami o všelijakých věcech, mezi jiným také o podobných slovech jako „stávkokaz“ a „minoliář“. Druhé slovo neznala. Později, když se otec vrátil, zeptal jsem se jeho.

„Minoliář? Od kohos to slyšel?“ zeptal se.

„Od dědečka.“

„Aha, to určitě bude milionář!“

Tatínek byl mrzutý. Spustil rozzlobeně na mámu, že dědeček musí být ve svém vyprávění opatrnější. „Nechci, aby mi otravoval kluka takovými černými vzpomínkami!“ huboval a chtěl jít nahoru, ale maminka dovedla ukonejšit jeho rozčilení, a to nejen v tomto případě.

Dokud dědeček žil, podezříval ho tatínek tak trochu, že na ty nejztřeštěnější nápady mě přivádí právě on. Jednou na příklad jsem se rozhodl, že vystoupím na Elbrus, a déle než týden jsem si z každého jídla kousek odkládal a dělal jsem si zásoby na cestu, jindy zase jsem přišel za tátou na letiště, sebral jsem něčí velký deštník a pokoušel jsem se schovat v letadle, z něhož jsem chtěl později, až poletíme nad naším domkem, seskočit jako s improvisovaným padákem.

O tom, že dědeček také jednou umře, dověděl jsem se čirou náhodou, když jsem potají vyslechl rozmluvu rodičů. Nepřikládal jsem tomu víry, ba naopak, rozveselen jejich naivitou, vyběhl jsem nahoru. Dědeček byl ještě pořád neobyčejně vysoký a silný, ale když mě na uvítanou vyhodil do stropu, uviděl jsem na jeho tváři bolestný výraz, který mě zabolel tak, že jsem se rozplakal; neřekl jsem mu však proč, třebaže se mne na to dlouho vyptával.

Pak se roznemohl a musel ležet. Blížilo se jaro a já jsem objevoval na zahrádce den co den nové zázraky, ale dědeček už se mohl jen dívat z okna, k němuž mu přistavili velkou starou lenošku. Když jsem kdysi vyběhl na schody do podkroví, abych ho navštívil, uslyšel jsem mohutný, hrdelní zpěv, tak zcela jiný než všechny písně známé z domova a ze školy, nezapomenutelnou chmurnou píseň, která se zrodila z hlubokého žalu, křivdy a nevýslovné lásky k světu, který není dovoleno milovat. Tuto píseň jsem z dědečkových úst ještě nikdy neslyšel. Třeba jsem uměl anglicky dosti dobře, nerozuměl jsem nezvyklým slovům, jen v refrénu se opakovala slova o velké staré řece, po které plují lodi. Vystupoval jsem po vrzavých schodech, ale píseň zněla stále mohutněji; dlouhou dobu jsem stál za dveřmi a pak jsem potichoučku, se srdcem sevřeným, sešel dolů. Tři dny nato dědeček skonal.

V příštích letech jsem své husarské kousky prováděl sice společně s kamarády, ale zato zcela metodicky a ani o vlas méně krkolomně. Táta nejednou říkal, že mám „náturu rovnou z pekla“, a maminka se smíchem připojovala „z afrického pekla“ a tím celá věc obyčejně skončila, protože mě oba měli velice rádi, i když každý svým způsobem.

Učil jsem se dosti dobře, ale nepravidelně. Když jsem se dověděl, že je třeba znát matematiku a astronomii k tomu, abych se mohl stát lodním kapitánem, stal jsem se v několika málo týdnech v těchto předmětech nejlepším žákem. Když mi však později učaroval zeměpis, hodil jsem tyto předměty jednoduše přes palubu.

V sedmnácti letech, kdy jsem byl více než kdykoli jindy na rozpacích, čím bych se měl stát, dal jsem se nazdařbůh zapsat na konstruktérské oddělení Letecké akademie v Pjatigorsku a tam jsem poznal Gorelova.

Přednášel theoretickou mechaniku a všiml si mne nikoli pro mé vědomosti, které byly velmi skrovné, nýbrž kvůli mé matce. Ona totiž projektovala a vystavěla palác, v němž byla katedra a laboratoře profesora Gorelova, a postavila jej tak, že si tím získala jeho srdce, jak sám říkal.

Každý z nás má v životě mezníky vzpomínek — nějakou nejpamátnější hodinku dětství, první lásku, setkání s člověkem opravdu velkým, a tyto okamžiky jsou jakýmisi osami, okolo nichž se otáčejí celé oblasti života novým směrem, kde se otvírají netušené obzory. Takový okamžik pro mne nastal, když jsem neobstál, či jak se u nás říkávalo „shořel“ při zkoušce z theoretické mechaniky. Gorelov nejenže mě nenechal odejít ze své pracovny, nýbrž dal se se mnou do řeči. Za okny ústavu byl červen, nádherný, zelený červen, když mi řekl, dívaje se mi do očí:

„Udeříme-li na kov, zazvoní. Roberte, chci, abys mi upřímně odpověděl na otázku, kterou ti položím. Platí?“

Neodpověděl jsem, ale z mého pohledu musel vyčíst, že chci být jako kov, a po chvíli pokračoval:

„Aby člověk byl prospěšný jiným i sobě, musí ve své práci nacházet novou a novou radost. Vím, že máš schopnosti dost velké, aby ses naučil tomu, co je třeba znát na zkoušku u mne. Ale to je ještě velmi málo. Jsem si jist, že umíš do věci, která tě strhne, vložit sebe celého. Řekni mi, co je to?“

Nedovedl jsem odpovědět.

Gorelov, nedívaje se mi už do očí, dodal již tišeji a opatrněji, jako by se blížil k něčemu plachému:

„Kdy cítíš, že jsi šťasten? Pověz, co cítíš, protože na tom možná hodně záleží.“

„Šťastný bývám málokdy,“ odpověděl jsem. „Jsou to jen okamžiky, ale mně stačí… Posledně, když jsem byl na Džangi-Tau… musím vám říci, že jsem členem našeho horolezeckého klubu a říkají o mně, že jsem dobrý alpinista. Prožil jsem tam okamžiky tak nádherné, že jsem si přál, aby nikdy neskončily a aby to nebyly ani prázdniny, ani cvičný tábor, ani zábava, ale aby právě to byl můj skutečný život.“

„Kdy to bylo? Pověz mi to přesněji,“ otázal se mě Gorelov nějak rychle. Ještě stále na mne nehleděl.

„Když hrozilo nebezpečí,“ řekl jsem prostě, protože jsem to opravdu tak cítil. „A když jsem na sebe musel brát odpovědnost. Když bylo nutno rozhodnout o volbě cesty, o zcela nové možnosti výstupu, o neznámé stezce. Když jsem se účastnil noční záchranné výpravy a mně prvnímu se podařilo najít zbloudilého.“

„Rád riskuješ,“ řekl přísně Gorelov. „Všiml jsem si toho na způsobu, jakýms mi odpovídal na otázky. Ale u mne ti to nevyšlo, protože já jsem neschůdný útes.“ Nyní se snad měl smát, ale neudělal to.

„Podrobil ses někdy zkoušce?“ zeptal se po chvíli.

Dal jsem se strhnout ješitností, které ve mně bylo — vím o tom — a ještě dnes je příliš mnoho.

„Byl jsem sám osmnáct hodin ve stěně Užby a vrátil jsem se, až se rozprchly mlhy. To byla má první zkouška.“

„Ale ne poslední,“ odpověděl Gorelov. „Bylo nutné to, cos udělal?“

Zaváhal jsem:

„Ne…“

„To jsem věděl!“ řekl Gorelov a v tom okamžiku jsem pochopil, proč přede mnou skrývá svou tvář. Usmíval se, ale ne na mne. Usmíval se něčemu v sobě samém, snad svému mládí, které v tu chvíli viděl před sebou na dosah ruky a v plném jeho nadšení. Pak, jako by si vzpomněl, že nemá rozhodovat o sobě, upřel na mne oči a já jsem pocítil, po druhé během tohoto rozhovoru, že mi připomíná někoho tak blízkého, jako by byl částí mne samého; nevěděl jsem však koho a ulekl jsem se.

„Mechanici,“ pravil Gorelov, „matematici, astronomové i ti, kdo zachraňují zbloudilé v horách, ti všichni jsou pro nás stejně nepostradatelní a život by nebyl úplný, kdyby v něm scházel třeba jen jediný z nich. Ale nezapomeň, že život má smysl jen tenkrát, jestliže něčemu slouží. Velké cíle a činy slouží všem, cizím i svým, blízkým i vzdáleným, jako most, který zbudoval inženýr, jako verše, které napsal básník. Ale ty malé cíle, naše, všední, ať již jsou to procházky jarní přírodou či krajiny, které spatříme, dokonce i sny — dáváme těm, které máme rádi. Ale plného člověka a plnou službu dělají jen obě tyto věci společně. Svět patří tobě, pokud ty patříš světu, a všechno, co děláš — slyšíš, všechno! — musí nacházet svůj smysl a cíl nikoli v tobě, nýbrž mimo tebe. Takto jednat není pro každého stejně snadné. Pro tebe to nebude snadné, ale právě proto se takovým člověkem staneš, protože už se jím stáváš. Ty přece chceš být kovem, který při úderu zazvoní, viď, Roberte?“

Přikývl jsem hlavou, protože jsem nebyl mocen slova.

„Inženýr konstruktér z tebe nebude,“ řekl Gorelov. „Myslím však, že studia musíš ukončit, protože nic z toho, co člověk umí, v životě se neztratí. Ale pak, až budeš mít v ruce diplom, musíš jít do hor a tam hledat sebe samého.“

Potom, když jsem se vracel domů z dlouhé, velmi dlouhé procházky v horách, obklopujících naše město, trochu omámený sluncem, létem i rozmluvou, přišel jsem na to, že mi Gorelov připomínal dědečka. A tak — jako dědeček nad mým dětstvím — stanul Gorelov nad mým mládím. Řídil jsem se jeho radou a nelituji toho.

Když jsem dostudoval na ústavě, neodešel jsem sice hned do hor, nýbrž po ročním výcviku v Ústřední letecké službě jsem se stal pilotem, který zalétává nové typy letadel. Nejednou se mi stalo, že jsem přistál na letišti, kde byl velitelem můj otec. Zato jsem trávil v horách každou dovolenou. Mé jméno se stalo známým v horolezeckém klubu i mimo něj pro výpravy, jichž jsem se zúčastnil. Jednou, když jsem měl u okénka na nějakém úřadě odpovědět na otázku, jaké je mé povolání, řekl jsem z roztržitosti „alpinista“ místo pilot. A třeba jsem se hned opravil, je jedno i druhé stejně pravda. Protože dnes už se trochu znám a vím, že mě stejně vábí hory, které dosud nikdo nezlezl, jako letadla, na nichž se dosud nikdo nevznesl do vzduchu. Když mi bylo dvacet pět let, byl jsem mezi účastníky výpravy na Střechu světa — severní oblast Pamiru. O rok později jsem byl mezi těmi, kdo se pokoušeli zdolat třetí nejvyšší horu na světě — Kangčendžongu. Tato výprava byla příčinou tragické smrti jednoho z mých druhů a mne stála rozšíření srdce, které jsem půl roku léčil v sanatoriích na jihu. Sotva jsem se vrátil k letectvu, rozšířila se zpráva o výpravě na Venuši, která hledala pilota pro průzkumné letadlo. Přihlásil jsem se a byl jsem vybrán z několika tisíc uchazečů.

Tyto řádky píši v dvacáté osmé hodině letu. Když zvednu hlavu, vidím na obrazovce vnitřního televisoru bílý kotouč vzdalující se Země. Zdá se mi, jako by jeden můj život skončil a druhý začínal. V takovém okamžiku je snad dovoleno udělat silnou čáru za vším, co bylo. Vím, že mnoho věcí neumím, protože mé schopnosti na ně zdaleka nestačí. Proto jsem se nikdy nepokoušel nastoupit vědeckou dráhu. Vím, že jsem daleko za lidmi, jako jsou Čandrasékhar, Arseňjev nebo Lao Ču, s nimiž budu sdílet dobré i zlé.

Ale vím, že všechno, co jsem v životě dělal, dělal jsem snad až příliš horlivě, se srdcem až příliš planoucím, ale opravdově, tak opravdově, jak jsem byl schopen. Vždycky jsem se snažil věřit v lidi. A když jsem se na někoho zlobil, pak vždycky hlavně sám na sebe proto, že jsem nedokázal být takový jako Hannibal Smith. Když jsem po prvé řekl děvčeti, že je mám rád, nedovedl jsem najít slova dosti velká a krásná, abych vyjádřil všechno, co jsem cítil. Řekl jsem jí proto, že láska v mých představách — to nejsou sféry vysokého letu, ani nebe, v němž tak často pobývám, nýbrž že je to něco takového jako země, něco, do čeho je možno vrážet kůly a na čem je možno stavět zdi a budovat domy.

Že ji to nepřesvědčilo, to už je jiná.