Astronauti

MĚSTO

Střídali jsme se se Soltykem v řízení. Kosmokrator, letící ve výšce čtyřiceti kilometrů, opisoval široké kruhy. Zůstávala za ním stuha par, které se srážely ve zřidlé atmosféře při styku se žhavými tryskovými plyny. Mlžný prstenec, který se takto utvořil, visel nehybně nad mračny, a když jsme se při kroužení vraceli po vlastní stopě, zářil proti nízko stojícímu Slunci oslnivými duhovými barvami. Již řadu hodin jsme tak létali a každých několik minut se na obrazovkách objevilo Slunce, vrhalo ostrá světla na stěny centrály a mizelo. Motory tiše zpívaly a pod námi se rozprostírala klidná pláň mračen, bílá jako sníh. V době, kdy jsem neměl službu, potkal jsem několikrát Arseňjeva. Zachmuřený, s rukama za zády, procházel se ústřední chodbou. Oslovil jsem ho, ale neodpověděl mi. Zmizel v kabině s maraxem, nad níž hořelo rudé světlo. Pak jsem zahlédl Rainera, nesoucího z laboratoře kasety s filmy. Když šel kolem mne, vrhl na mne nepřítomný pohled.

Když jsem o hodinu později šel okolo laboratoře, zaslechl jsem hudbu. Nahlédl jsem dovnitř. Z reproduktoru zněly majestátní tóny Beethovenovy páté symfonie. U přístroje stál bez pohnutí Čandrasékhar. Dokud hudba nedozněla, nehnul jsem se s místa. Matematik stál dále s lehce zdviženou hlavou, jako by naslouchal tichu.

„Profesore…“ řekl jsem.

Teprve nyní si mne povšiml.

„Prosím?“

„Chtěl jsem… smím se zeptat, co děláte?“

„Hraje si s námi jako kočka s myší,“ zabručel Čandrasékhar. Prošel kolem mne a zamířil ke dveřím.

„Kdo? Arseňjev?“ zeptal jsem se ještě.

„Ale ne, marax!“

Nic víc jsem se nedověděl. Šel jsem do centrály. Byla černá noc, na všech ukazovatelích pulsovala světla a vrhala na stěny měkký přísvit. Od pozadí se jiskřivými světly odrážely kontrolní přístroje maraxu, jako by z celého spícího letadla bděl on samojediný. Tento klid byl jen zdánlivý. Když jsem se vrátil do chodby, uslyšel jsem, že se vědci o něco vášnivě přou. Zaduněl Arseňjevův baryton, pak tiše, nevzrušeným hlasem odpovídal Lao Ču. Příští služba mě čekala až za čtyři hodiny, nechtělo se mi však jít do kajuty. Vrátil jsem se do centrály. Před deskou u maraxu seděl Soltyk a prohlížel si v prudkém světle, které z ní vycházelo, pozorně velký arch papíru. Byl to plán nějakého města, jak se mi zdálo.

„Co je to?“ zeptal jsem se ho.

„Varšava,“ odpověděl, aniž zvedl hlavu. Pomalu jezdil prstem po plánu, bloudil a vracel se na místo, kde ztratil cestu, jako by konal imaginární procházku ulicemi města.

„To je vaše rodné město? Povězte mi něco o něm, v životě jsem tam nebyl.“

Roztržitě na mne pohlédl, pak se vrátil zrakem na plán.

„Vy jste nikdy nebyl ve Varšavě?“ otázal se takovým tónem, jako kdyby říkal: „Vy jste nikdy neviděl slunce?“

Usadil jsem se pohodlně v křesle a nahlédl jsem mu přes rameno na barevné mnohoúhelníky. Soltyk zvolna skládal papír.

„Kdykoli si vzpomenu na Zemi,“ řekl, „vždycky se mi před očima vynoří Varšava.“

Odmlčel se.

„Je mnoho měst větších…“

Znovu se zarazil.

„A velkolepějších, ale Varšava je… velice krásná.“

Bylo to vyznání stejně nesmělé jako rozpačité. Oba jsme umlkli. Nějakou divnou náhodou jsem na okamžik spatřil vysoké, bílé zdi budov, zvedajících se nad zelení stromů.

Zvonek pronikavě zadrnčel. Zachvěl jsem se.

Soltyk vrhl pohled na ukazatele maraxu.

„Vidíte to? Zastavil se… po šestnácti hodinách po prvé!“

Zvedl sluchátko. Volal mě Arseňjev. Řekl mi, abych vzal nástroje a přišel do kabiny, protože se porouchalo chladicí zařízení maraxu.

Kromě astronoma byli v kabině i Čandrasékhar a Lao Ču. Ve vzduchu visel pach přehřátých kabelů. Nad zablokovanými kontakty hořely dlouhé řady rudých světýlek. V chodbičce mezi odklopenými rozvodnými deskami chodil Arseňjev sem a tam.

Jak se ukázalo, zadrhla se pumpička chladicího přístroje a teplota elektronek překročila hranici bezpečnosti.

Vědci přesto nevypnuli marax dřív, než skončili výpočty. Asi čtvrt hodinky jsem pracoval na potrubí mezi obrovskými kapacitrony a sestupoval do úzkých šachet pod podlahou kabiny, kde jsou odstředivé pumpy, a tam mezi kabely zkroucenými jako kořeny stromu pod zemí, v prostoru prazvláštně těsném a v nesnesitelném horku, vyměňoval jsem zadřená ložiska. Když byla porucha odstraněna a když už jsem byl na odchodu z kabiny, Arseňjev se zastavil. Při své procházce zůstal stát přede mnou a zeptal se:

„Víte, že kroužíme nad Mrtvým lesem?“

Přikývl jsem.

„Co si myslíte o jeho původu?“

„Nejsem odborník, geolog, tak…“

„Nevadí, něco jste si přece jen myslil. Povězte nám to.“

„Myslil jsem si, že to třeba bylo dno moře, které pomalu vysychalo, a rozpuštěné soli vykrystalisovaly v prapodivných tvarech…“

„Zkrátka a dobře, pokládal jste jej za geologický útvar?“

„Ano.“

„Ano…“ opakoval astronom uvážlivě. A pokračoval ve své procházce kabinou. Stál jsem s nástroji v rukou.

„Takové krystaly nemohou nikdy být dílem přírody.“

„Je to tedy umělý výtvor?“

„Umělý, ale neúmyslný.“

„Nechápu.“

„Ani my jsme to dlouho nedovedli pochopit… Setkáme-li se s jakýmkoli dílem živých tvorů, snažíme se vždycky uhodnout jeho účel. Mrtvý les v době, kdy byl zkonstruován, nebyl… mrtvý. Jsou to trosky gigantického akumulátoru radioaktivního záření, a to jistě jen jednoho z mnoha.“

„Víte, jaký byl jeho účel?“

„Tuto otázku jsme kladli maraxu mnohokrát. Podávali jsme mu data o struktuře, rozměrech a druzích látek, z nichž se Mrtvý les skládá, a marax, jako inženýr, který byl postaven před daný úkol, pokoušel se z technických údajů složit logický celek. Dokud jsme neznali podrobnosti, měl marax ve svých pokusech o synthesu, dá-li se tomu tak říci, velmi široké pole působnosti. Odpovídal, že to buď mohl být obrovský chemický transmutátor, regulující složení atmosféry, nebo zařízení pro změnu podnebí. Ale postupně, jak jsme se seznamovali s novými fakty, padala jedna hypothesa za druhou. Mrtvý les byl zbudován pro tisíckrát větší výkon, než by potřebovala zařízení, o nichž jsme mluvili. Tu se marax zvolna orientoval k jistému řešení, ale s tímto řešením jsme se my nechtěli smířit. Snažili jsme se převést jeho kombinace jiným směrem; tvořil tedy hypothesy co nejsložitější, zkoumal, jsou-li možné, a po každé odpovídal: ne.“

Arseňjev zůstal stát před ztemnělou katodovou obrazovkou. Obrácen ke mně zády, pokračoval:

„Na tyto hodiny tak brzy nezapomenu. Tvrdošíjně se obracel jedním směrem; měl jsem prostě dojem, že je to zlomyslnost neživého mechanismu, který se nám mstí za svou dosavadní poslušnost. Jak víte, marax neodpovídá slovy, nýbrž křivkami, byly však tak jasné…“ Nedokončil. Obrátil hlavu k fysikovi, který pomocí malého přístroje kontroloval průběh křivky na diagramu.

„Obdivoval jsem se vašemu klidu, Lao…“ řekl.

„Ujišťuji vás, že jste mi neměl co závidět,“ řekl Číňan. „Jak vidět, cesta z mé mysli do srdce vede daleko od mé tváře… ale lehčeji mi nebylo.“

Arseňjev se díval do skleněného kotouče obrazovky jako do zrcadla. Náhle se obrátil:

„Když padla vysvětlující slova, ukázalo se, že jsme se jich všichni od počátku domýšleli, ale nikdo je nechtěl vyslovit první.“

„A ta slova znějí, profesore?“

„Zánik života na Zemi,“ řekl astronom prostě.

Po dobu, kdy trvalo hrobové ticho, počkal a pak znovu zahájil svou procházku.

„Mrtvý les je troskou obrovského paprskometu, který měl proti Zemi vypálit radioaktivní záření.“

Ticho bylo tak hluboké, že jsem slyšel šelest kolečka přístroje, jímž fysik pohyboval po papíře. Arseňjevovy kroky se v něm ozývaly klidně, pravidelně jako tikání hodin.

„Nařídil jsem Soltykovi, aby změnil kurs,“ dodal po chvíli tišeji. „Letíme nyní tam, odkud vedlo k Mrtvému lesu řídicí potrubí…“

Nic se nezměnilo. Nástroje, které jsem držel, ztěžkly mi v rukou. Stál jsem bez hnutí, jen srdce mi začalo bít pomalu a těžce jako před zápasem.

„Profesore, oni…“

„Neptejte se. V této chvíli nemohu říci více. Pojďte, půjdeme do centrály, uletěli jsme již sedm set kilometrů. Musíme být blízko cíle.“

Prošli jsme chodbou. Arseňjev zkontroloval prediktor a obrátil se na Soltyka:

„Sestoupíme teď na šest tisíc metrů.“

Ověřil si kurs, který jsme měli udržovat.

„Až se objeví světlo, zavolejte mě.“

„Jaké světlo, profesore?“ zeptal jsem se.

„Uvidíte sami.“

S těmito slovy odešel s Číňanem. Soltyk pohnul pákou prediktoru. Raketa začala klesat. Hvězdy zmizely, televisory zčernaly, protože je vyplnila neproniknutelná tma. Přepnuli jsme je na radar. Obrazovky zelenavě zazářily, ale jejich svit nás jen mátl. Nějakou dobu jsme letěli naslepo. Pak se v souvislé temnotě objevil šeřivý úsvit, jako by začínal nový den, třebaže noc trvala teprve několik hodin. Když Arseňjev dostal zprávu, dal rozkaz snésti se ještě níž. Ztráceli jsme výšku a klesali jsme na čtyři, tři, konečně na dva kilometry. Na východě byly mlhy zality nehybným šedým přísvitem, pod námi letěla zpět širá, tmou zastřená rovina.

Stál jsem před obrazovkami mezi Arseňjevem a Soltykem. Chystali jsme se k přistání. Kosmokrator se snášel nějakou dobu šikmo dolů jako nůž padající k zemi. Najednou sebou prudce škubl a tmu protrhly plameny. Brzdicí motory hřměly a raketa se řítila nad povrchem planety. Trsy magnesiových raket, rozprskujících se všemi směry, ozařovaly nekonečné řady písečných přesypů, které v mihotavém světle vypadaly, že se vlní jako voda. Poklopy ve dně rakety se otevřely. Dvě řady široce rozestavených pásových podvozků protínaly se svistotem vzduch. Trysky v hlavě rakety zaburácely naposled a v plamenech plynů vystoupily ze tmy řetězy písčitých pahorků. Lehký, ale citelný otřes proběhl celým tělesem rakety.

První pár podvozků se na okamžik dotkl vrcholu přesypů. Mohutný otřes nás vymrštil vzhůru. S pronikavým řinčením se raketa valila vpřed. Čím dál tím větší vahou dosedala na podvozky. Biče písku šlehaly pancéřové desky a sesypávaly se s nich s dutým šelestem. Podlaha se otřásala a nadskakovala na nerovném terénu, jako by se raketa chtěla znovu vznést do povětří. Tento pohyb přecházel do kolébání čím dál tím mírnějšího. Těleso rakety se naposled naklonilo, vyrovnalo a zastavilo. V tichu bylo slyšet pouze syčení stlačeného vzduchu, který vyplňoval válce tlumičů.

Neuplynulo ani půl hodiny, když se otevřela křídla spodních dveří a po šikmé ploše, která se z nich vysunula, sjel dolů pásový automobil. Posadil jsem se za volant, vedle mne usedl Arseňjev a postavil na dosah ruky indikátory radiového záření. Vzadu, opřeni rameny o svislý sloupek, který byl podstavcem paprskometu, seděli Soltyk a Rainer. Mohli pozorovat krajinu horními okénky, aniž spouštěli s očí přístroje na stěnách.

Pásový automobil se vydrápal z hlubokého příkopu, který vyryl Kosmokrator v dunách pohyblivého písku. Zamířil jsem k východu. Světlo reflektorů odhalovalo krajinu pochmurnou a jednotvárnou. Kam oko dohlédlo, táhla se rovina, pruhovaná nízkými vlnami tmavožlutého jemnozrnného písku. Tu a tam z něho trčely kusy skal, nejvíce vzdorující zvětrání, jejichž stěny byly ohlazeny jako sklo. Vál silný vítr. Hnal před sebou pohyblivé přesypy, sfoukával s jejich hřebenů lehké chomáče prachu a vrhal je na pláty našeho auta. Tu a tam trčely z hromad menších balvanů jednotlivé vápencové skály, zvětralé a rozbrázděné. Ve světle reflektorů vrhaly dlouhé, ploché stíny, které prchaly opačným směrem, než jsme se pohybovali my.

Za nějakou dobu jsme se přiblížili k nízkému táhlému valu, jehož směr se víc a více sbíhal s naším. Jeho návětrný svah byl tvrdě upěchovaný. Když auto vyjelo nahoru, uviděl jsem, že vrchol valu je prohloubený a že tvoří mělké koryto. Byla to jakási silnice, dosti pohodlná, protože po kamenné, se suchým, tmavým jílem promíšené drti dalo se jet rychleji než po písku.

Záře již obsáhla polovinu oblohy. Stříbřitý svit se tyčil přímo nad námi a sahal až do oblak.

Val postupně klesal, až konečně dosáhl úrovně půdy. Ještě deset minut rychlé jízdy — a na obzoru se objevil bílý pruh, zářící těsně nad zemí. Nad ním doutnaly světlé hrbolky. Když jsme vyjeli na hřeben jedné z posledních písečných dun, otevřel se nám přes nejbližší nízké pahorky pohled do dálky.

Až k obzoru se prostíralo moře namodralých tvarů. Rozčleněny pásy tmy, zářily útvary našim očím nezvyklé jako znaky neznámého písma: mnohočlenné hvězdicovité bloky, věže připomínající stalagmity, rotundy s prohloubenými šikmými fasádami, terasovité bašty. Všechny zářily namodralým svitem, který se v pozadí sléval do mlhavých, nehybných siluet, obkličujících obzor obrovským srpem. Nad tím vším se tyčily bílé oblouky viaduktů, tvořících velkou síť s paprskovitými svody.

„Město…“ zašeptal jsem. Ruka sama zpomalila běh motoru, auto zůstalo stát na svahu duny. Vlny písku, ležící mimo dosah reflektorů, ozařoval přízračný přísvit linoucí se z dálky.

Podíval jsem se na astronoma.

„Jedeme?“

„Proto jsme sem přišli se Země,“ odpověděl Arseňjev. Povolil jsem brzdu. Automobil tiše sklouzl dolů, pak motor zahučel a zabral. Přidal jsem plyn. Arseňjev se dotkl mého ramene: poručil snížit rychlost. Naklonil jsem se k přednímu okénku, abych očima obsáhl co největší úsek krajiny. Nejeli jsme teď rychleji než dvacet kilometrů za hodinu. Motor bzučel tiše, jen pásy řinčely a skřípaly, když drtily jakési hlasitě praskající skořepiny. Jednu chvíli pod námi něco zarachotilo, jako bychom byli přejeli po pérujících plátech plechu. Posvítil jsem si otáčivým reflektorem: auto jelo po dlouhém světlém pruhu, běžícím rovně jako podle pravítka. Pokrývala jej vrstva písku, z kterého vyčnívaly tmavé, ploché střepy.

Po obou stranách se objevovaly první útvary. Z počátku to byly dlouhé, hadovitě se táhnoucí bloky na jehlancovitých nožkách. Pod jejich svítícími boky těsně u země se plazily černé stíny. Když jsme jeli kolem, rozeznal jsem svazek trubic trčících ze studny, vroubené svítícím prstencem. Dál stály budovy, jedny stavěné terasovitě, jiné úplně hladké jako knihy postavené v řadě, další měly stěny rozčleněné na úzké pruhy střídavě vypouklé a vyduté. Všiml jsem si, že se některé tvary opakují. V paměti mi utkvěly v pravidelných vzdálenostech rozestavené podstavce, z nichž vybíhaly do tří stran sklovité svítící ploutve, zakončené hlavicemi zahnutými jako zobáky.

Cesta se začínala rozvětvovat. Po stranách se míhaly kulaté, do neurčitého šera ponořené tunely, směřující dolů. Stále častěji přebíhala nad námi druhá a třetí patra ulic, překračujících velkými oblouky nižší budovy. Projeli jsme podkovovitou branou, nahoře širší než dole, s vlnitými dvouramennými příporami. Nedaleko odtud, mezi třemi pylony spojenými do trojúhelníku štíhlými trámci, cesta se dělila. Vlevo pokračovala stoupající serpentinou a běžela ve výši jako vzdušný most, odrážejíc se temně na modravě světélkujícím pozadí; vpravo tvořila zatáčku a ústila do široké třídy, vroubené vertikálními světelnými sloupy. Odbočil jsem doprava. Stavby byly čím dál tím vyšší a větší; nikde ani stopy po nějakých oknech nebo dveřích, všude jen svítící stěny, jedny hladké, druhé prohloubené. Opět se objevilo obrovské potrubí; vystupovalo z dlažby, překlenulo vysokým obloukem celou šíři ulice a ztrácelo se v kulatém roubení. Jízda byla čím dál obtížnější. Pásy skřípaly, chrčely, klouzaly, auto se celé otřásalo, když drtilo skořepiny, které se červenavě leskly v paprscích reflektorů. Občas jsme jeli po střepinách, pukajících se skleněným zvukem; někdy si zase razily pásy několik set metrů cesty v sypkém a těžkém písku.

Třída končila. Vyjeli jsme na prostranství lemované bílými gigantickými budovami. Zdálo se mi, že je podpírají dlouhá sloupořadí, ale když jsme přijeli blíže, uviděl jsem, že se jejich průčelí neopírají o obrovské sloupy, nýbrž že sloupy visí zašpičatělými konci ve vzduchu jako řady nestvůrných ledových střechýlů. Objevila se křižovatka, zavalená hromadami tmavé ssuti. Levý pás uvízl v jakýchsi drátech, propletených jako pavučina; auto sebou trhlo a motor zhasl. Několik minut vládlo hluboké ticho. Všichni jsme beze slova naklonili přilby k okénkům. Kolem nás se vypínaly namodralé olbřímí stavby. Dole ležel hluboký stín, který dvěma žlutými pruhy prorážela světla našich reflektorů. Uvázla na masivu ssutin, který uzavíral cestu. Zapnul jsem motor a začal jsem s vozem couvat. Auto, běžící na zpáteční rychlost, vylo a sjelo přímo pod obrovskou svislou stěnu. Záře, která z ní vycházela, vedrala se okny do vozu a krátký čas se v našich přilbách mihotaly modravé plaménky. Vytočil jsem se, vyjel na volné prostranství a pustil se jinou cestou. Širokou serpentinou jsme vyjeli na horní patro ulice. Motor pracoval rovnoměrně a nehlučně, jen pod články pásů praskaly a rozprskovaly se úlomky sklovité hmoty. Pohybovali jsme se ve výši několika desítek metrů nad úrovní dolní ulice. Po obou stranách ubíhaly vejcovité kupole, občas plochý kotouč, stojící na vysokých sloupech, nachýlený na jednu stranu jako číselník apokalyptických slunečních hodin, a podkovovité brány a zase stavby podobné knihám a budovy s kolmými řadami polokulovitých vypuklin, lemované svazky hladkých rour. Motor bzučel. Projížděli jsme jednu ulici za druhou a obraz byl stále týž — do tmy svítilo nekonečné mlčící město, v hlubokém tichu třeskala jen drť pod koly, jedny bloky ustupovaly a mizely a místo nich se objevovaly nové, tak velké a vysoké, že chladný svit jejich vrcholků tlumila někdy mlha, splývající s neviditelného nebe.

Na křižovatce spadala silnice, po které jsme jeli, krásnou spirálou doprostřed náměstí, lemovaného široce rozhozeným sloupořadím. Velkolepé stavby, z výše horního patra ještě monumentálnější než budovy dřívější, skýtaly zblízka strašný pohled, protože byly rozbrázděny tmavou sítí trhlin. Tu a tam se zbortily celé stěny jako desky vosku vystaveného žáru a s jejich boků visely dolů tlusté pletence skloviny. Když jsme přijeli šikmo přes náměstí, dostali jsme se do úzkého průjezdu mezi dvěma křídly ohromné stavby, sahající — jak se zdálo — až do oblak. Před námi svítily chorovody vysokých a nízkých světel a kolem nás ubíhaly budovy s konturami stále křivějšími, jedny podivně přičaplé, jakoby rozedmuté, jiné s odtrženými a trubkovitě stočenými pláty světélkující hmoty, která ještě zářila, i když byla rozdrcena na jemný prášek. Začínaly jím dokonce svítit i rychle se otáčející pásy našeho auta.

Během této nekonečné jízdy měl jsem chvílemi dojem, že útvary, které cestou vidíme, jsou jen nepřirozeným nakupením bujně utvářených forem minerálů, že jsou to jakási ložiska gigantických krystalů, vyrostlých a navršených v průběhu celých epoch, krystalů navrstvených přes sebe, stavených sopečným ohněm, rozpukaných a větrajících v uragánech pouště… ale pak se někde pod ssutinami vynořil cípek dlažby hladké jako sklo nebo se na nároží mihl pahýl trubice se zřetelnými stopami drážek na vypouklé ploše, nepopiratelný důkaz práce nějakých bytostí… Tu jsem napínal zrak a tiskl přilbu k okénku, abych zahlédl aspoň jediného obyvatele tohoto tak mlčenlivého, třeba tak silně osvětleného města.

Zatím se tvary, kolem nichž jsme jeli, stávaly čím dál tím obludnějšími a grotesknějšími. Tu a tam se černaly mezi zářícími deskami kotouče jakýchsi roztrhaných chapadel, hadů nebo kabelů… Potom, když nad našimi hlavami překročila cestu temná silueta viaduktu, zdálo se mi, že pod pilíři leží rozházené obrovské zvířecí trupy, od nichž se odráží světlo stříbrným třpytem, jako by to byly hřbety velkých ryb… Zblízka jsem uviděl trosky vzdušné konstrukce a pod ní na hromadu smetené, zprohýbané a přerážené dlouhé doutníkovité útvary, připomínající tělesa raket nebo letadel, ovinuté spirálovitými límci. Projeli jsme pod troskami tohoto mostu, octli jsme se na okamžik v naprosté tmě, v níž reflektory vyryly dvě žluté brázdy, a vynořili jsme se na druhé straně. Tady už nebylo po dlažbě ani stopy a ssutiny se zde spekly v jakousi napolo sklovitou, napolo struskovitou ztvrdlou masu, po které pásy klouzaly, drtily tenký škraloup, zapadaly do prázdna a začínaly se točit s pekelným vytím.

V dálce svítily masivy obrovských hladkých náspů, kolem dokola se prostírala pahorkovitá pustina, na níž stály pokroucené a spletené bloky, které jako by ztuhly v okamžiku tání, připomínající tisíckrát zvětšené prstence, převisy a girlandy, jaké se tvoří na svíčce, z níž odkapává vosk.

Tu a tam trčely zbytky konstrukce, rozkošacené nad rumištěm, zprohýbané, černé kostry, s nichž stekla sklovitá stavební hmota. Když na ně dopadly paprsky reflektorů, odrážely světlo rezavými skvrnami. Noční tma, kterou v ulicích nadzvedala vysoká světla, sahala tady až k zemi. Najednou, když vůz objížděl mělký trychtýř a sjel na stranu, pohnuly se v kuželech našich světel přikrčené postavy. Prudce jsem zabrzdil, šlápl na pedály a vrátil jsem se. Zároveň jsem tím směrem vrhl paprsek světla. Na modravém poli stěny vystupovaly stíny dvou zkroucených postav. Zesílil jsem světlo. Byly to dva přeražené sloupy napolo vyčnívající ze ssutin.

Ještě o kus dál stavby zmizely, jako by byly vymýceny. Bylo vidět, že v dálce lemují velkým prstencem širé prostranství a nehybně svítí. V prostoru, kde jsme právě jeli, mihotala se celá půda matnou, jako přes bílek filtrovanou září, protože fosforeskující sklovina byla promíšena s pískem a s rudohnědými zbytky něčeho, co mohl být stejně dobře kámen jako kov. Jelo se nám čím dál hůř. Rovina přecházela do nevelkého, ale strmého svahu. Motor zběsile řval, napjaté pásy pronikavě řinčely, protože se chvílemi bořily až skoro po osy. Najednou zavyl motor na plné obrátky. Vyjeli jsme na vrchol návrší. Zabrzdil jsem. Pod námi se šklebil mělký kráter. Vycházelo z něho kalné, neurčité světlo, plné špinavě fialových, nažloutlých a jako práchnivina zelených skvrn. Dno bylo hladké, vyhloubené, prázdné, ale ve sklovité hmotě, která je pokrývala, rýsovaly se neurčitě tvary zalité jako v jantaru, jakési žilkované, pokroucené stíny, pahýly, obrysy…

„Co to znamená… kde to jsme?“ chtěl jsem se zeptat, ale sevřené hrdlo nevydalo ani hlásku. Někdo se dotkl mého ramene a dal znamení k návratu. Mlčky jsem přikývl a zapjal motor. Pomalu jsme začali sjíždět s okraje rumiště. Za okny se pohybovaly černé, do země zapadlé zříceniny, připomínající tělesa jakýchsi obrovských strojů, spečená v beztvaré, rampouchovité kusy hmoty. Konečně jsme se vrátili na dolní patro ulice, kde byla jízda snazší.

Automobil, lehce nadskakující na nerovných místech, projížděl na úpatí vysokých budov. Pevně jsem držel volant a díval se vpřed, zaposlouchán do hučení motoru. Ulice se táhly a táhly do nekonečna, z výše vrhaly světlo obrovské hladké stěny, zaoblená nároží, přípory, sloupy, nad námi míjely černé stropy horních pater ulice. Nemohl jsem odtrhnout oči od chorovodu tvarů tak majestátních a nehybných, jako kdyby měly přetrvat věčnost a svítit do noci stále stejným namodralým jasem. Byl jsem jako ubit tím přívalem obrazů, nemohl jsem myslit, chvílemi jsem ztrácel pocit, že moji druhové sedí těsně vedle mne, a zdálo se mi, že tato cesta pološerem trvá nikoli jen hodiny, nýbrž celá léta. Když jsem se jednu chvíli obrátil, uviděl jsem, že Rainer a Arseňjev zapisují údaje přístrojů a srovnávají pohyby ručiček na indikátorech radioaktivního záření. Ohromilo mě, že mohou vůbec ještě myslit na něco jiného než na ta mlčící světla, ubíhající za okny. V poslední čtvrthodině cesty dotýkal se astronom každou chvíli mého ramene a říkal mi, kdy zabočit vpravo, kdy vlevo. Z počátku jsem nemohl pochopit, čím se při volbě cesty řídí; pak jsem si všiml, že sleduje škálu indukčního přístroje.

Když jsme vjeli do jedné širší ulice, poručil astronom zastavit. Motor ztichl. Mechanicky jsme utáhli těsnicí šrouby přileb a vystoupili jsme poklopem. Dlažba byla pokryta jemnými pilinkami, které svítily, jako by do každé sklovité střepinky byla zalita stříbrná jiskřička. Zvuk kroků se v prázdnu hlasitě rozléhal. Občas přehnal vítr čmouhy prachu po kamenných deskách a někde nahoře svištěl zvukem trhaného plechu.

Nad námi, z cimbuří sklovité konstrukce, trčel dolů ohnutý svazek zpřetrhaných kabelů, silných jako paže. O kus dále, za plochým blokem, tyčila se mohutná, uprostřed vydutá stavba, jejíž průčelí zabíralo zákrut ulice. Pak se ulice dělila ve tři větve, dvě stoupaly vzhůru, třetí ústila do tunelu, jehož obrovský osvětlený otvor byl obrácen k nám. Jeho vnitřek se šroubovitě zužoval jako kuželovitá mušle.

Arseňjev chvíli pozoroval indikátor, pak vzal od Rainera indukční přístroj, přehodil si jej přes rameno a svolal nás. Shlukli jsme se okolo něho. Poslední přišel Soltyk. Stál doposud u automobilu a pokoušel se vrhnout světlo reflektoru do šroubovitého tunelu.

„Budeme potřebovat nějaké nářadí,“ řekl Arseňjev. Od okamžiku, kdy jsme vystoupili, plnil sluchátka jemný nesnesitelný praskot. Abychom se mohli dorozumět, museli jsme tisknout přilby k sobě. „Nejdůležitější jsou v této chvíli přenosný jeřáb, sochory a fulgurit,“ pokračoval astronom.

Prohlížel si nás jednoho po druhém, pak prohlásil:

„Smith zůstane se mnou a vy se vrátíte do rakety. Posílám vás oba, protože Osvatič ještě leží a Lao Ču na tom není o mnoho lépe.“

Podíval se na hodinky:

„Cesta tam a zpět i s časem potřebným k naložení věcí nemůže trvat déle než tři hodiny.“

„Mám hned odjet?“ Soltyk udělal krok k autu.

„Ano.“

První nasedl inženýr, za ním se protáhl dovnitř Rainer a zabouchl za sebou poklop. Motor zahučel a auto vyjelo, lehce se kolébajíc. Sledovali jsme je očima — zmizelo v zatáčce, ještě chvíli bylo slyšet hlasitý zvuk motoru — razilo si zřejmě cestu přes písečné přesypy nebo trosky — pak vše utichlo, jen vysoko nad námi svištěl vítr.

„Profesore…“ promluvil jsem. Neslyšel mě. V sluchátkách se ozýval jemný rychlý praskot, jako by někdo sypal na membránu tenký pramének máku.

„Profesore,“ opakoval jsem hlasitěji, „kde jsou oni?“

Pochopil. Přiblížil se ke mně. Okénko jeho přilby bylo ve stínu a kovová helma s odstávajícími mřížkami radarskopů mi v tomto okamžiku nahnala hrůzu, třebaže to byl pohled již docela všední. Vynořila se mi v hlavě pochybnost šílence, je-li to skutečně Arseňjev, můj druh, člověk!

V následujícím okamžiku jsem uviděl za sklem přilby jeho světlé oči.

„Zahynuli…“ řekl.

„Jak? Jakým způsobem? Všichni?“

„To nevím. V této chvíli se mě na víc neptejte. Indukční přístroj ukazuje, že podzemní vedení je nedaleko…“

„Proto jsme se tady zastavili?“

„Ano. Hledal jsem hlavní přívod energie. Možná, že se nám podaří proniknout na místo, kde to všechno začalo…“

Po krátké odmlce astronom pokračoval:

„Musíme se rozdělit. Každý z nás poodejde na čtyři sta kroků, spirálou se vrátí na místo, kde teď stojíme, a bude hledat akustickou stopu. Kdo ji najde první, dá druhému znamení červenými raketami. Na radiové spojení nemůžeme spoléhat. Je všechno jasné?“

„Ano.“

Obrátil se a vzdálil se lehkým, dlouhým krokem. Vteřinu jsem ještě stál, pak jsem pohlédl na kotouč gyrokompasu a vyrazil jsem opačným směrem.

Vypnul jsem přívod proudu do radiového přístroje. Boty cvakaly po kamenných deskách, zvuk kroků se v těchto pustých místech rozléhal dvojnásob silně. Když jsem se přiblížil k stěnám, které zářily chladným světlem, uviděl jsem, jak se můj rozmazaný stín pohybuje po dlažbě. Šel jsem, jak mi Arseňjev přikázal, otáčel jsem na obě strany otvorem přístroje a počítal kroky. Když jsem jich udělal čtyři sta, obrátil jsem se. Zatím jsem neobjevil nic. Červené oko uvnitř přilby, ukazovatel radioaktivity, slabě žhnulo a prozrazovalo tak slabé stopy záření. Když jsem se blížil ke zdem, intensita záření stoupala. Zvedl jsem hlavu — zdi nahoře náhle končily pod nebem černým jako smola. Šel jsem snad minutu, když jsem za sebou zaslechl kroky.

Arseňjev odešel na opačnou stranu. Stejným směrem odjel i automobil. Věděl jsem, že za mnou nemůže jít člověk. A přece jsem slyšel kroky. Nezněly příliš hlasitě — šel jistě nejméně třicet metrů za mnou. Měl jsem pocit, že se mi zabodávají do zad sta a sta jehliček. Musel jsem vynaložit celou svou vůli na to, abych se neobrátil. Šel jsem a za zády se stále ozýval cvakot: ráz — dva, ráz — dva, hned hlasitěji, když dlažba silnice byla holá, hned tišeji, když byla pokryta navátým pískem. Blesklo mi hlavou, že je to ozvěna, a schválně jsem hlasitě zadupal, ale kroky toho, kdo mě sledoval, nezazněly hlasitěji.

Nebyla to ozvěna.

Pot mi zalil celý obličej. Teď už jsem si byl jist, že za mnou někdo jde, ale že to není člověk. Znenadání jsem se zastavil. Kroky utichly. Šel jsem dál. Ozvaly se znovu.

Zmocnil se mě hněv. Strhl jsem s ramene paprskomet, přikrčil jsem se a obrátil jsem se do ulice nakloněný, jako bych se chystal ke skoku. Ulice byla prázdná. V jasném světle jsem viděl, jak ubíhá do dálky a tam splývá s ostatními světly. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel. Pak jsem si přehodil paprskomet přes rameno… Uslyšel jsem krok… nadhodil jsem ho… uslyšel jsem druhý… no ovšem! Zvuk, který jsem považoval za kroky, vydávala přezka řemenu, narážející rytmicky na záhyby kombinésy, a já jsem pokládal tento blízký, nedaleko ucha se ozývající šramot za ozvěnu kroků.

Zahanbeně jsem se otočil. V tom okamžiku postupně vzplanula nad budovami čtyři červená světla. Zatřepetala se a pomalu se snášela dolů, vlekouce za sebou chvosty šarlatových jisker. Přidal jsem do kroku a brzy jsem spatřil Arseňjeva. Stál na elipsovitém vršíčku.

„Zdá se, že je to zde,“ řekl. Odbočili jsme stranou. Zel tam otvor nízkého krátkého tunelu. Jeho ústí připomínalo prohnutou otevřenou tlamu velryby. Srovnání bylo o to výstižnější, že shora visela řada krátkých sklovitých hrotů, podobných tesákům. Byla tam tma. Arseňjev rozsvítil baterku a vešel dovnitř. Následoval jsem ho. Cesta dolů vedla po nakloněné ploše, která se obloukovitě zatáčela. Bylo mi jasné, že sestupujeme čím dál hlouběji pod úroveň povrchu. Trvalo to dlouho. Čas od času se ve stěnách objevovala oválná ústí jiných tunelů. Tu se Arseňjev díval na škálu indukčního aparátu: šli jsme stále po stopě neviditelného vedení energie. Najednou se podlaha ozvala jiným zvukem. Kráčeli jsme po kovu. Tři silné trubky, běžící od jedné stěny k druhé, uzavřely nám cestu. Mezerami mezi nimi probleskovalo neurčité světlo. S námahou jsme se protáhli pod nejnižší trubkou. Podlezl jsem první a zavřel jsem oči, protože jsem byl oslněn.

Před námi byla šikmá plocha zalitá světlem. Po několika krocích jsme vkročili do velké síně. Strop hrál měňavým světlem, nazelenalým jako mořská hladina, na kterou dopadá slunce. Světlo pravidelně sílilo a sláblo Síň byla kulatá, na dvou stranách rozčleněná vyčnělými pilíři. Dobré osvětlení mi dovolilo, abych utvrdil své přesvědčení, že nebylo klamem to, čeho jsem si všiml již v tunelu: teninká vrstvička glasury na kamenných stěnách dokazovala, že i zde kdysi vládl obrovský žár. Pod pilíři se válely částečně rozlité válce z bílé hmoty, podobné porcelánu. Se stropu z otvorů, v nichž vězely přelámané a poloroztavené trubky, visely desítky přetrhaných drátů. Některé z nich sahaly k válcům a k něčemu, co se podobalo rohům zakončeným koulemi a paprskovitě se rozbíhajícím z oblého výčnělku přímo uprostřed stropu. Ale nebyl to chaos záhadných zařízení, který způsobil, že jsme při vstupu zůstali stát jako vbiti do země. Na zdi síně bylo vidět velkou vydutou plochu, po níž se pohybovali světélkující hadi — dlouhé, modře a bíle zářící křivky. Občas splývaly ve svazky, třepetaly se a rozbíhaly různými směry. Jako by to byly oživlé vrstevnice na velké mapě.

A byla to mapa.

Velká pohyblivá mapa. Když jsem si ji zblízka prohlédl, všiml jsem si, že za průhlednou plochou je dutina plná malých jisker, světel a koulí, velkých jako lampy, které se otáčely, vzdalovaly, přibližovaly, křížily si dráhy a navzájem se osvětlovaly.

Slyšel jsem Arseňjevův dech. Stál vedle mne. Před námi se pohybovaly ekliptiky, vybuchovaly hvězdy a velké černé mlhoviny překrývaly skupiny pulsujících světel jako mraky. Občas proťal prostor ostrý paprsek, jako kdyby stíhal některou z planet. Ale ty se otáčely pomalu, těžkopádně, lhostejně, nechávajíce před našima očima plynout kontury neznámých pevnin. Tam, kde světlo bylo jen přísvitem, vycházela a zapadala celá souostroví hvězd.

Bylo velice horko. Strop pulsoval světlem a naše zkrácené stíny se na světlé podlaze hned rozplývaly, hned zostřovaly.

„Kde to jsme?“ byl jsem na rozpacích. „Je to nějaké planetárium?“

Astronom beze slova zamířil vpřed. Přešli jsme síň. Za jedním z pilířů se otvírala kruhová chodba. Pouze její dolní část byla na malé ploše osvětlena září, přicházející ze síně.

Arseňjev už byl uvnitř, ale já jsem se znovu obrátil, abych se ještě jednou podíval na to neobyčejné planetárium.

„Jako kdyby to byla obloha… hvězdy…“ řekl jsem, „ale co znamenají ty světelné čáry?“

Najednou jsem se zachvěl:

„Tam je Země!“

Běžel jsem k průhledné stěně. Hvězda s perlovou září vzdálených mračen se vynořila ze tmy. Byla nakloněna k ekliptice a zvolna se otáčela. Nad ní se černal měsíc v novu. Stále blíž a blíž letěla prostorem plným hvězd Země, planeta matných světel. Její dráha se už zatáčela. Tu jsem uviděl, že daleko hlouběji obíhá Venuše. Poznal jsem ji po světle, měkkém a bělejším než světlo Země. Tryskal z ní světelný paprsek, který dopadal na Zemi, zaléval moře mraků ostrým jasem.

„Co je to?“ zašeptal jsem a chytil jsem Arseňjeva za rameno. Mlčky zvedl ruku a ukázal na něco, čeho jsem si zatím nepovšiml: na dvě do kamene vyryté kružnice, proťaté se strany přímkou.

„Co to všechno znamená?“

„Teď už nic,“ řekl Arseňjev. „Už nic… Setrvačný pohyb mechanismu jednou uvedeného v chod, který potrvá…“

Nedomluvil. Otočil se a vešel do tmavého tunelu. Nebyl nijak široký; když jsem upažil, mohl jsem se dotknout najednou obou stěn. Několikrát jsme překračovali nízké prahy, které tvořila řada kuželovitých výčnělků. Dále vedl tunel vodorovně. Před námi se objevilo světlo. Blížilo se k nám. Byl to odraz našeho reflektoru. Cesta byla uzavřena průhlednou stěnou, přesně vyplňující kruhový průřez tunelu. Arseňjev se jí pokusil otočit. Na jedné straně byl na zdi výčnělek, jako by tam byl čep těchto skleněných dveří. Buďto však již mechanismus nefungoval, nebo jsme jej nedovedli uvést v činnost, takže se stěna nepohnula. Astronom uvažoval. Vrhl světlo baterky na překážku. Sklovitá hmota pohltila část světla a v mdlém, zesláblém světle bylo vidět pokračování tunelu. Nálevkovitě se rozšiřoval.

„Použijeme paprskometu…“ řekl Arseňjev.

Vrátili jsme se do ohybu. Arseňjev poklekl a naznačil mi posunkem, že mám udělat totéž. Přikrčil jsem se za ním, ale snažil jsem se, abych neztratil překážku s očí. Astronom si posvítil, nařídil vzdálenost, pak zalehl a stiskl spoušť. Žár udeřil do prsou. Tunelem prolétl zlatěfialový blesk. Sklovitá hmota v mžiku zčervenala. Objevily se velké trhliny podobné řezům nožem. Byl jsem oslněn, zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, vypálil Arseňjev po druhé. Střepiny pronikavě zazvonily. Počkali jsme chvíli, než trosky vychladly. Cesta byla volná. Arseňjev první vstoupil do rozšiřující se části tunelu. Najednou zůstal stát bez hnutí. Zvedl výstražně ruku:

„Pozor!“

Z vnitřku tunelu přicházel pomalý závan. Následoval po něm okamžik naprostého klidu. Pak se dal vzduch zase do pohybu, ale opačným směrem.

„Dech…“ zašeptal jsem mimoděk.

Střídavé závany se pravidelně opakovaly. Arseňjev stál, přemýšleje, co dělat, pak tiše řekl:

„Paprskomet do ruky…“

Sňal jsem řemen s ramene a omotal jsem si jej okolo zápěstí. Šel jsem těsně za Arseňjevem, takže jsem se mohl dotknout jeho zad. Najednou se zatmělo.

„Sehněte se,“ doletí ke mně jeho tlumený hlas, „je tady úzký otvor.“

Vzduch, který vanul kolem nás, šuměl čím dál hlasitěji. Byl to okamžik teplého, pomalého výdechu. Arseňjev zachytil batohem o klenutí. Chvíli sebou zmítal, pak vylezl ven. Jeho záda zatarasila celý průchod. Natáhl jsem ruku. Dělal něco s pásy.

„Sundám si batoh,“ řekl, „jinak neprojdu. Podržte mi ho.“

Najednou jsem cítil, jak mi pásy v rukou ztěžkly. Rozsvětlilo se. Arseňjev zmizel. Udělal jsem krok vpřed. Hluché, tiché šumění bylo zřetelnější. Dva metry přede mnou zela fialově osvětlená prostora. Stáli jsme vysoko v otvoru, který náhle končil prudce spadající stěnou.

Byli jsme uvnitř obrovské koule. V jejích stěnách se černaly pravidelné řady kulatých otvorů jako lóže nějakého zvláštního divadla. Od otvorů se zvedaly vzhůru skleněné sloupy. Z nich vycházelo ono fialově pulsující světlo. Od šedého žíření se stupňovalo do oslnivého jasu. Podíval jsem se dolů a chytil jsem Arseňjeva za rameno. Div že jsem neztratil rovnováhu. Nepociťuji závrať při pohledu do hlubiny, ale tady nebylo dno! Převalovaly se tam temné, lesklé, mokré tvary, pokryté pruhy stříbrných pablesků jako těla tisíců tuleňů v nádrži, z níž byla vypuštěna voda. Syrobovitá hustá mazlavina, potažená načernalou blanou. Tato slizká hmota vylézala z otvorů ve zdi, které ležely pod námi, a vtékala do nádrže na dně. Občas vysunula jakási chapadla, která se přidržovala otvorů, zvláště v okamžicích, kdy hladina klesala. Tu se chapadla nebo praménky ztenčovaly, trhaly se dokonce, ale pak se celá masa znovu nadýmala, vystupovala vzhůru a cáry svíjející se ve vzduchu s ní splývaly a znovu tvořily přetrhaná ramena.

Dlouho jsme tak stáli na kraji otvoru. Vzduch vanul jednou nahoru, jednou dolů, podle pohybů černé plasmy. V témže rytmu kolísalo i fialové světlo. „Plasma…“ zašeptal jsem. „Plasma živé řeky…“

„Ano,“ odpověděl astronom. „Je to ona. Ale je to pouhý nástroj…“

„Nástroj?“

„Naše představy o výrobě elektřiny jsou spojeny s kovovými stroji, jako je dynamo nebo atomový reaktor. Elektřinu je však možno vyrábět také jinak… Částečky plasmy vytvářejí elektrické náboje, které jsou vedeny tisíce kilometrů daleko a vyvolávají činnost Bílé koule…“

„Profesore… vy… vy jste toto místo hledal? Vy jste předpokládal, že tady… vy jste to věděl?“

„Ano. Vzpomínáte si, co jsem říkal o těch opilých proudech? Zde, zde je jejich zdroj, zdroj elektrické i gravitační energie.“

„Ale ti… proč vlastně zahynuli?“

Astronom mlčel a hleděl do hlubiny, která se vlnila černými přílivy a odlivy.

„Profesore!“

„Vidíte ten pohyb, dnes už neřízený? Teď neslouží nikomu. Bude pokračovat, dokud stačí nahromaděné zásoby… snad sto, snad dvě stě let nebo možná pět set.“

Jeho hlas byl chraptivý. Neptal jsem se už na nic. Poklekl u samého okraje. Následoval jsem jeho příkladu. Černé pableskující moře zalévalo čím dál tím výše položená patra otvorů, měkce se sunulo vzhůru po stěnách, zakrývalo je neprostupnou plochou, zbytnělo jako černý tisícitunový sval, smrštilo se — a začínalo opadávat.

„Tady není nic pro nás. Vrátíme se,“ řekl Arseňjev.

Rozsvítili jsme baterky a odešli jsme stejnou cestou. Za deset minut jsme došli do velké síně. Když jsme šli kolem planetária, kde dál vířily zářící koule, padl můj pohled bezděčně na černé znamení dvojitého prstence, vytesané v kameni — zarazil jsem se v polovině kroku. Stejná kresba byla i v jeskyni v horách: Venuše a Země, kroužící kolem Slunce. Ta silná čára je nespojovala. Začínala na povrchu Venuše, směřovala přes mezihvězdný prostor k Zemi a pronikala ji skrz naskrz, jako by ji škrtla.

„Profesore!“ vykřikl jsem. Mé myšlenky se řítily někam do propasti.

„Profesore!“ vykřikl jsem ještě jednou. Astronom už odešel ze síně a v podzemní chodbě se rozléhaly jen jeho kroky, stále více se vzdalující.