KANČ


V nejbližších osmi dnech měla cesta hladký průběh. Kosmokrator letěl po úseči velmi protáhlé hyperboly a blížil se k cíli, který se změnil ze svítivé jiskry v malý namodralý kotouček, zvolna se pohybující mezi nehybnými hvězdami.

Způsob našeho života je velmi pravidelný. Dopoledne zpravidla konají vědci pozorování. V této době se procházím ústřední chodbou rakety, pamětliv rady biologa Tarlanda, který tvrdí, že člověk má udělat za den nejméně tři tisíce kroků, aby si svalstvo zachovalo pružnost.

Potom zajdu do centrály a vnikám se Soltykovou nebo Osvatičovou pomocí do tajů astronautiky. Několikrát jsem navštívil profesora Čandrasékhara u jeho zamilovaného maraxu, na němž indický učenec — jak se jednou vyjádřil Arseňjev — „hraje matematické symfonie“. Odpoledne, když dostaneme poštu, zavíráme se v kajutách se zprávami od našich milých. Profesoři dostávají kromě toho celé stohy vědeckých zpráv. Vídáme se až při večeři a pak do pozdní noci nasloucháme vyprávění. Tak jsme si na ně zvykli, že by bez nich den prostě nemohl skončit. Včera mi Arseňjev připomněl můj slib, že budu vyprávět o sobě. Odmítl jsem to s výmluvou, že se mé vzpomínky nemohou nikterak rovnat příběhům mých druhů.

„Nuže, je-li tomu tak,“ řekl Arseňjev, „chcete-li mě k tomu donutit, budiž. Já vás o to tedy nežádám, nýbrž jako vědecký vedoucí výpravy vám to nařizuji.“

Tak tedy dnes večer, když už jsem nevím po kolikáté přečetl zprávy ze Země, když již byl u konce denní rozhlasový koncert, pokusil jsem se dát narychlo dohromady hrst vzpomínek z doby, kdy jsem byl vůdcem horské záchranné skupiny na Kavkaze. Ale po několika větách mě Arseňjev přerušil. „Počkat!“ zvolal. „Tak z toho nebude nic, kamaráde! Je jasné, že nás chcete opít rohlíkem. Bylo řečeno, že budete vyprávět o Kangčendžonze, a tak to zkrátka a dobře bude o Kangčendžonze! Děláte si z nás snad legraci? V celém světě se mnoho týdnů o ničem jiném nemluvilo a vy jste na všechno zapomněl?“

„Nezapomněl. Ale je mi za těžko o tom vyprávět, protože jsem se této výpravy sám zúčastnil.“

„Výborně!“ řekl Arseňjev. „Člověk má vždycky dělat právě to, co je těžké.“

Vtom se usmál. Jeho úsměv překvapuje nejvíc tím, že se objeví nečekaně a že naprosto změní jeho tvář, zdánlivě tak tvrdou.

„Tak co, viďte, že nám o tom přece jen budete vyprávět — pilote?“

Věděl, že mě zasáhne na mém slabém místě, řekne-li mi tak. Věděl to a smál se.

„Tak tedy, u všech čertů,“ řekl jsem, „poslouchejte!“

Všichni seděli vážně a upírali na mne oči. Jen Arseňjev se usmíval, když jsem začal vyprávět, ale jak má slova plynula a já na něho občas pohlédl, viděl jsem, že se jeho úsměv mění, jako by již neplatil lidem, jako by se kolem nás skutečně objevila nekonečná sněhová pole.

„Himálaj,“ začal jsem. „Do Himaláje chodí výpravy koncem zimy.“

Po těchto slovech na mne padlo kouzlo. Už jsem nebyl v kabině, necítil jsem za zády měkké opěradlo, světelné body hvězd na černém televisoru mě bodly do očí jako odrazy slunce na ledovci. Uviděl jsem bledý, odbarvený azur nad velehorskými štíty a zaslechl jsem zvláštní, nezapomenutelný rytmus, tlukot srdce neúnavně bušícího v zřidlém vzduchu. Zdálo se mi, že na levém rameni cítím váhu lana, a pravá ruka se bezděčně sevřela, jako by držela sekerku cepínu.

„Do Himaláje se chodívá koncem zimy, protože v létě duje od Indického oceánu monsun, který přináší nesmírné masy sněhu. Osudy výprav závisí na klimatických podmínkách. Mezi zimními bouřemi a monsunem je zpravidla mezidobí, které trvá několik týdnů. Jestliže však začne monsun vanout dříve, koncem května, ocitá se celé ležení najednou ve vánici. Vichr rve lana, smetá do propasti stany s lidmi, laviny se řítí se všech údolí najednou. Vzpomínám si…“

Přerušil jsem vyprávění.

„Proto se chodívá již koncem března. Tehdy ještě dují zimní severní větry a čistí vyšší partie hor od sněhu; mráz den ode dne slábne. První dobyvatelé Himaláje užívali kyslíkových lahví; dnes už se to dělá jen zřídka kdy, protože kdo jednou začne vdechovat kyslík, ten se bez masky těžko obejde, a když se přístroj porouchá — je ztracen… Začíná se tedy s aklimatisací tak, že se pozvolna přechází z nižších táborů do táborů čím dál tím vyšších. Do výšky pěti tisíc metrů mohou vystoupit skoro všichni, do šesti tisíc více méně každý druhý dobrý evropský alpinista, do sedmi každý pátý a nad sedm tisíc, tam, kde začínají nejvyšší vrcholky, dojde jeden z dvaceti. Ostatně vystoupit tam, to ještě není všechno, jde o to, vydržet tam co nejdéle. Biologové říkají, že hranice lidské odolnosti proti nedostatku kyslíku probíhá zhruba ve výšce Mount Everestu. Podobně jako moji druhové prošel jsem i já před výpravou dlouhými zkouškami v komoře se zředěným vzduchem. Odnesl jsem si z nich zkušenost, kterou mi potvrdili všichni himalájští horolezci: v praxi to vypadá docela jinak.“

Po krátké odmlce jsem odtrhl oči od hvězd a pokračoval jsem: „Před půl stoletím dobývali Angličané Mount Everest tak, že se vydali na cestu s velkým množstvím nosičů, vybraných z horských kmenů Gurků a Šerpů. Stavěli jeden tábor za druhým a snažili se proniknout až pod vlastní vrchol, aby ho dobyli jediným celodenním výpadem. Šli samozřejmě bez nákladů, protože všechny zásoby nesli nosiči. Práce nosičů byla vždycky těžší než námaha alpinistů. V naší výpravě jsme se nedělili na nosiče a alpinisty. Postupně jsme všichni prošlapávali cestu, nesli lana a přenášeli náklady z jednoho tábora do druhého. Toto ustavičné přecházení mezi dvěma úseky vrylo se mi do paměti jako nejnamáhavější a nejnesnesitelnější údobí celé výpravy. Kangčendžonga neboli — jak jsme jí v naší táborové hantýrce říkali — Kanč, je vysoká 8 579 metrů a je třetí nejvyšší horou na světě. Jako ostatní osmitisícové hory je vlastně obrovským systémem horských hřebenů, sbíhajících se hvězdicovitě k nejvyššímu vrcholku. Pro nebezpečí lavin je jediným v Himálaji užívaným způsobem výstupu cesta po hřebenech. Výprava vystoupí na jednu větev horského masivu a směřuje k vrcholku po jeho hřebeni. Také my jsme si počínali stejně. Počasí bylo v době, kdy začíná mé vyprávění, velmi příznivé. Byla to poslední etapa našeho vyčerpávajícího zápasu. Přes útoky trvající plných pět neděl nebylo štítu dosud dobyto. Dělily nás od něho vzdušnou čarou necelé dva kilometry; výstup by byl o něco delší, protože se hřeben zatáčí jako protáhlé písmeno S. Monsun musel začít každý den. Daleko pod jižními štíty, které příkře spadají do Bengálské nížiny, houstly už vlnité bílé mraky. Náš poslední, jedenáctý tábor ležel přímo pod hřebenem, na šikmé planince, která náhle končila propastí nad ledovcem Zemu. Nechci vám vyprávět o všem, co jsme do té doby vytrpěli, ale abyste mohli aspoň částečně porozumět tomu, co se událo, musím vám vylíčit, v jakém stavu jsme všichni byli.

Měli jsme samozřejmě prvé příznaky horské nemoci. Především trvalou nespavost. Nejhorší byly noci ve spacím pytli, kdy člověk tuhl mrazem a stále se probouzel nedostatkem dechu. Tep při naprostém klidu byl asi sto za minutu. Chuť k jídlu žádná. Jedli jsme jen proto, že jsme věděli, že jíst musíme. Lapání po dechu strašně vyčerpávalo. V těchto výškách obsahuje vzduch pouhou třetinu normálního množství kyslíku. K tomu všemu se připojovaly pozvolné a teprve dodatečně konstatované změny duševního stavu. Jako první se dostavuje lhostejnost. Odhodlat se k nějaké nejbezvýznamnější práci, jako třeba nabrat sněhu a rozpustit jej ve vodu, vyžaduje obrovského vypětí vůle. Hledáme tábořiště, zapalujeme vařič, sušíme boty, ale všechno nějak automaticky, jako by to dělal někdo naprosto cizí. A jedině tehdy, když ráno člověk vstupuje na neprošlapanou cestu, když si uvědomí, že po tomto hřebeni ještě nešla lidská noha, tu jako by se v něm něco otvíralo, nějaké poslední reservy… a pak se vydává na pochod.“

Odmlčel jsem se, protože mi vyschlo v ústech.

„Vyrazili jsme v šest ráno. Kromě batohů s thermoskou, s několika tabulkami čokolády a s vitaminovým koncentrátem neseme cepíny, skoby a dostatečnou zásobu lana. Když nám sníh zavrzal pod botami, začínal úsvit teprve růžovět. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem naše dva druhy, stojící před stanem a zaclánějící si oči rukama, protože jsme šli přímo proti rozhořívajícímu se slunci. Věděl jsem, jak nám závidí. Každý z nich chtěl být na našem místě, ale jít dál jsme byli schopni už jen my dva. Oni čekali na kamarády, kteří je měli odvést dolů.

Se mnou šel můj přítel Erik. Mohu o něm říci jen tolik: byl to člověk, s nímž se mi ze všech lidí na světě nejlépe mlčelo. Rozuměl jsem mu, abych tak řekl, zády, pokožkou, aniž jsem se na něho díval, věděl jsem, co chce i nač myslí. Jeho pouhá přítomnost znásobovala mé síly.

Jako vždy na začátku dne, bylo se třeba rozchodit. Mou touhou bylo udělat bez zastávky dvacet kroků, ale nikdy se mi to nepodařilo. Můj životní rekord byl dvanáct kroků. Plíce pracovaly jako měchy, a když bylo nutno vysekávat cepínem schůdky, vystupovalo nám srdce po několika úderech až do hrdla.

Vstával den, jaký můžete vidět jen v Himálaji. Vodorovné sluneční paprsky dělily prostor na dvě části. Dole, v modravém stínu, plynuly mlhy. Mezerami v mlze se prodíral ledovec Kance, celý žíhaný trhlinami. Dále na východ a na sever se tyčily Kangčendžau, Makau a Pauhunri, s jejichž skalnatých výstupků svál vichr částečně sníh. Jejich úbočí byla rozčleněna dlouhými pásmy mračen na několik pater. Za nimi, až odněkud z Tibetu, vyčníval neznámý horský štít, široce rozklenutá pyramida s oslnivou špičkou. Byli jsme již osm tisíc metrů vysoko a většina vrcholků, plujících v moři mlh, ležela pod námi. Jen na západě, ve vzdálenosti sto kilometrů, vysoko na nebi stál Mount Everest, bílý, nehybný a tak obrovský, jako by to ani nebyla součást Země, nýbrž jako by nad obzor vycházela nějaká jiná planeta.

Šel jsem první, asi deset kroků za mnou Erik. Sníh mi metal do očí trsy jisker, které oslňovaly i přes ochranné brýle. Rty jsem měl již dávno okoralé a rozpukané. To byl jeden z důvodů, proč jsme se dorozumívali jen krátkým zabručením.

Kangčendžonga je pověstná ledovými přízraky, které způsobují, že je technicky obtížnější než Mount Everest. Zvláštní podmínky tání, mrznutí a krystalisace modelují sněhové masy v nejfantastičtější útvary. Po hřebeni se táhnou přes celé kilometry fantastičtí obři jako příšery ze strašidelného snu, věže, zkroucené sloupy, jen zázrakem držící na skále, a celá bludiště z roztálých ledových rampouchů a krápníků. Jejich hroty jsou vlivem slunce potaženy sklovitým povlakem. Tak vznikají ledové rampy a helmy, s nichž visí řady mnohometrových stalaktitů. Právě v takové krajině jsem hledal cestu, zapadaje nad kolena do sněhu. Hřeben se střídavě rozšiřoval a zužoval. Občas jsme museli jít těsně po kraji a vyhýbat se pozorně sněhovým věžím, abychom je nevyvrátili. Občas se nám podařilo je přelézt. Tehdy jsem seděl na vrcholku a vytahoval jsem lano postupně, jak lezl Erik nahoru za mnou. Jindy jsme kopali průchod v sypkém sněhu na jejich úpatí a šli jsme vpřed, opírajíce se o vratký útvar jen konečky prstů. Jednou nám uzavřel cestu obrovský hřib z balvanů starého a nového sněhu, které se navzájem prostupovaly. Zarazil jsem do něho cepín, abych vyzkoušel, jestli by se mi nepodařilo zlézti jej přes vrcholek, ucítil jsem však, že je uvnitř úplně sypký. Celá tato masa, snad patnáct metrů vysoká, pod níž jsme se hrabali jako mravenci, mohla se každým okamžikem zřítit. Pohlédl jsem doleva, zdali bychom nemohli přetraversovat nad ledovcem Zemu, ale jak nasvědčovala síť trhlin, hrozil firn na svahu lavinou. Po pravé straně nebylo nic. Skála končila náhle, jako by ji uťal nožem, a strmě spadala čtyři kilometry dolů na ledovec Kance. V tomto místě se utvořilo něco jako úzká chodbička. Její strop tvořil klobouk hřibu, jehož ledový povlak se prolomil a naklonil na jednu stranu. Visela s něho dlouhá řada pětimetrových střechýlů. Pustil jsem se touto vzdušnou cestou. Šel jsem skrčený, se skloněnou hlavou, abych nezavadil o střechu. Mezi rampouchy se míhalo nebe. Ještě několik kroků a ledový tunel končil. Před námi bylo něco černého. Oči jsem měl plné ledových záblesků. Dlouhou dobu jsem musel stát se zavřenýma očima. Když jsem je otevřel, uviděl jsem, že hřeben je přerušen hlubokou průrvou. Sestoupit dolů bylo snadné, ale na druhé straně nás čekala skalní stěna, spíš skalní práh, nevysoký, ale srázný. V Alpách by to nebyl problém, ale tady, kde není pomyšlení na obyčejné vzepření na rukou, byla to těžká překážka. Rozhlížel jsem se, hledal jsem místo, kudy by bylo možno traversovat. Všechno marné; po jedné straně ledovce Zemu byl lavinový svah a po druhé svislá skalní žebra, přeťatá doleji plochým výčnělkem. Erik stál mlčky vedle mne. Neřekl nic, podal mi prostě svůj batoh se skobami. Výstup na stěnu nám trval dvě hodiny. Sníh ji pokrýval způsobem, který mi nebyl nijak po chuti. Zespodu ho bylo špatně vidět, protože kryl jen úzký proužek skály, vystrkuje bílá chapadla, jako by celý balvan opřádal jakousi pavučinou. Byl sypký jako prach. Neskýtal nejmenší oporu. Skoby, které jsme zaráželi, zaznívaly pod kladívkem nízkým, dlouhým tónem, který se zkracoval a zvyšoval, jak se hrot nořil do skály. Má pravá ruka se měnila v kus hmoty, která únavou ztrácela cit. Cítil jsem jen srdce, obrovské, dusivé srdce, které vyplňovalo prudkými údery celou hruď. Ve dvanáct jsem vylezl ze stínu, jehož horní hranici jsem překročil, a posadil se na vrchol průrvy. Erik si hledal cestu asi pět metrů doleji.

Pode mnou nesmírné, nehybné moře vzduchu. Na jeho dně rozpukané vlny ledovce, částečně zakryté pláty sněhu. Daleko, ve stínu hřbetu, po němž jsme sem přišli, vylézaly z mraků jiné, nižší ledovce. Nejdále na obzoru, za ledovcem Passanram, tyčil se nad mlhami jako skalnatý ostrov z oceánu masiv Siniolchu. Sníh na jeho úbočí končil náhle pod vrcholky zubatou čarou. Celý tento nesmírný obraz skal, mračen a ledovců pulsoval v očích souhlasně s pulsem krve. Erik stanul vedle mne a smotával lano pomalými, vžitými pohyby. Hleděl jsem na holý vrchol Siniolchu a vtom se na jeho stěnách něco zachvělo. Obrovský sněhový jazyk, vyplňující hlavní úžlabinu, postavil se svisle, pomalu se naklonil dozadu, okamžik zůstal nehybně stát a pak začal padat jakýmsi zvláštním zpomaleným pohybem. V mrtvém tichu se nehlučně zřítil na svah. V mžiku zakryla výhled mračna prachového sněhu. Bílé spousty zavířily. Lavina se řítila čím dál rychleji, až vlétla do nízkých mlh, protrhla je a zmizela. Obnažené srázy nahoře zasvítily starým ledem. Snad vteřinu byl klid — a na protějším svahu se zvedl bílý dým jako po výbuchu. Padala druhá lavina, za ní třetí a další. Bušily do mlh a trhaly je na cáry. Teprve teď k nám doletí dutý rachot: takovou dobu potřeboval zvuk, aby překonal vzdálenost, která nás dělila od ledovce Passanram. Rachot mohutněl a tichl, tříštil se v postranních údolích a vracel se zpět. Teď se počal nad cáry mlh zvedat mrak nejmenších částeček sněhu, vymrštěných do vzduchu — a najednou udeřila do očí obrovská duha, která se rozklenula nad propastí.

Erik už dávno stál vedle mne. Oba jsme se dívali na to, co se odehrávalo pod námi. Konečně se on vzchopil první; neměli jsme času nazbyt, bylo třeba vyrazit. Otočili jsme se ke štítu Kance. Od tohoto místa hřeben stoupal neobyčejně prudkým obloukem. Když vanou větry stále stejným směrem, začne se sníh na hřebeni vysouvat za něj, do prázdna, a tvoří nad propastí mysy, sotva se držící zledovatělých srázů. Zdola je vidět celou vratkost těchto převisů, ale nahoře, když člověk kráčí po hřebeni, bělá se oslňující sníh všude a maskuje stejně hřeben sám jako zrádné převisy. Pravé úbočí až ke špičce vrcholu byl sráz, sotva poprášený pruhy sněhu. Právě na tuto stranu vystrkoval hřeben sta a sta vzdušných poloostrovů. Některé z nich prozrazovaly svou existenci nadzvednutými vršky, jiné byly zdánlivým pokračováním hřebene. Nadarmo bloudilo oko v dálce, snažíc se vrýt si do paměti nejnebezpečnější místa. Všude tisíce duh, slunečních jisker, vzdušná propast a bledé, nezkaleně klidné nebe.

Se zdviženým cepínem, pevně svíraje v ruce stočené a částečně přes rameno přehozené lano, vykročil jsem za Erikem, který teď vedl.

Sníh, neobyčejně hluboký, při doteku ožíval, šuměl, bouřil, v celých řekách splýval do údolí. Na pozadí nebe přímo proti nám se vypínala špička vrcholu, zasněžená od západu, od východu holá. Strmá skála jakoby navrstvená z tašek. Šli jsme za sebou a upírali na ni oči. Erik odbočil stranou: hřeben se trochu rozšiřoval a skýtal pohodlnější přechod. Zastavil jsem se. Bílý výčnělek se ztratil jako kouzlem. Beze slova, nakloněn, v půli kroku zřítil se Erik do propasti. Lano bylo volné.

Jistě bych ho nebyl udržel. Neměl jsem čas, abych se zajistil. Tak jak jsem stál, odrazil jsem se vší silou a skočil jsem do propasti na druhé straně. Zahučelo mi v uších, černé plochy srázu zakroužily. Pak to se mnou strašlivě trhlo a já ztratil vědomí. Přivedla mě k sobě bolest v prsou, sešněrovaných lanem. Dusil jsem se. Napjaté lano se lehce chvělo. Nad hlavou jsem měl výčnělek skály, vzdálený jen několik metrů. Zledovatělý hřeben měl funkci kladky: viseli jsme na něm každý s jedné strany. Pokoušel jsem se volat, ale měl jsem stažené hrdlo. Lano se zařezávalo do pasu nezmenšenou silou. Zvedl jsem ruku; byla zalita krví, která potřísnila sekerku cepínu. Při pádu jsem jej neztratil. Necítil jsem žádnou bolest.

Mohl jsem sotva dýchat, natož volat. Abych našel nějaký záchyt, musel jsem přendat batoh. Nenašel jsem nic. Zarazil jsem skobu a vyšplhal na hřeben krok za krokem, centimetr za centimetrem. Opatrně jsem se přesunul přes jeho okraj a položil jsem se na břicho.

Lano, obtočené okolo výstupku, spadalo svisle po jeho druhé straně, kde zmizel Erik. Houpalo se velice pomalu jako obrovské kyvadlo. Erika jsem nemohl dohlédnout. Sráz tady příkře spadal. Jako napjaté struny bělaly se mezi balvany pásy sněhu. Napadla mě strašná myšlenka, že si Erik roztříštil lebku a že tam visí, těžké mrtvé tělo, kývající se na rozmotaném laně. Ještě jednou jsem se naklonil a tu jsem ho uviděl. Visel dole, bezvládný jako žok.“

Přestal jsem vyprávět. Obraz, který jsem vyvolal, dotkl se mne příliš silně. Rozhlédl jsem se po kabině, jako bych hledal pomoc, která by zaplašila vyvolanou visi. Po dlouhé chvíli jsem pokračoval:

„Erik žil, ale byl v bezvědomí. Při pádu narazil hlavou do skály. Když jsem ho po hodinové námaze vytáhl na hřeben, měl od zmrzlé krve vlasy černé a tvrdé jako uhel. Dýchal slabě… Než jsem mu, jak jsem uměl, obvázal hlavu, uplynula další půlhodinka. Bylo půl čtvrté. Vydal jsem se na zpáteční cestu. Jeho batoh a reservní lana jsem nechal na místě. Napřed jsem se ho pokoušel vléci, ale nebylo to možné. Naložil jsem si ho tedy na záda. Při prvním kroku jsem div neupadl. Udělal jsem druhý. A další. Pak jsem šel. Za hodinu jsem byl u průrvy v hřebeni. Spustil jsem ho po laně a sám sešel dolů. Pak začínal svah a chůze byla snazší. Tloukl mi hlavou do zad a do ramenou. Nemohl jsem tomu zabránit. Nebe na východě už temnělo, když jsem dorazil k sněhovým věžím. Věděl jsem, že je s Erikem nepřekročím. Věděl jsem také, že by zmrzl, než bych se pro něho s někým vrátil, kdybych byl s to podstoupit tuto cestu ještě jednou. Sešel jsem proto na lavinový svah a šel jsem prostě napříč. Měl jsem naději jedné ke stu, možná jedné k tisíci, že se lavina neutrhne, a vyhrál jsem. Ale bylo mi to úplně lhostejné. Věděl jsem jen jedno: že musím jít. Šel jsem tedy. Přetraversovat zpátky na hřeben jsem nemohl. Náklad na ramenou mě tlačil ke svahu. Několikrát jsem upadl. Jednou jsem se začal i s ním sesouvat, čím dál tím rychleji. Mihlo se mi hlavou: Nemá to cenu! Dost! Ale instinktivně jsem přece jen zabodl cepín do sněhu a zastavil jsem pád. Ovázal jsem spací pytel lanem a začal jsem šplhat vzhůru. Vždy po několika metrech jsem zůstával stát, omotával jsem lano okolo cepínu a táhl spací pytel nahoru. Když jsem se vydrápal na hřeben, bylo už tma. Vsoukal jsem se do spacího pytle. Tak jsem ležel celou noc společně s Erikem. Noc byla nezvykle teplá, ohlašovala už příchod monsunu. Zachránilo mě to před zmrznutím. Vstal jsem, sotva se hory načrtly na řidnoucí tmě. Když jsem si ho znovu dával na ramena, nemohl jsem se ubránit myšlence, že zemřel. Přiložil jsem mu k ústům sekerku cepínu: orosila se. Vyrazil jsem. Při pádu jsem ztratil ochranné brýle, takže už kolem poledne se mi od oslnění zanítila víčka. Chvílemi jsem si přestával uvědomovat, co se děje, ba i to, že se mé nohy pohybují, že jdu. Občas mě z této otupělosti probouzel jeho dech, hřál mě na krku, občas jsem sám vyrážel jakési zachroptění nebo sten a to mě na chvíli vzpamatovalo.

Několikrát jsem si myslil, že už dál nemohu. Tu jsem si říkal: Ještě patnáct kroků a shodím ho. A když jsem je udělal: Ještě deset kroků! A tak pořád dál. Když jsem překračoval nízký hrbolek, zakopl jsem a upadl do sněhu. Nechtělo se mi vstávat. Zmocňovala se mne příjemná ospalost. V tom jsem uslyšel přímo u ucha zřetelný hlas: už je mrtev. Vzepřel jsem se na rukou a potají, jako zloděj, začal jsem rozvazovat lano, kterým byl ke mně přivázán. Tu jsem zaslechl jeho srdce. Tlouklo. Vstal jsem a šel jsem dál. Co bylo potom, si nevzpomínám. Snad jsem jedl sníh, protože mě něco pálilo v krku jako ledový oheň. Jistě jsem byl v bezvědomí. Druhové, čekající na náš návrat v jedenáctém táboře, vyšli nám v poledne naproti, přestože sami byli nemocni. Asi ve dvě hodiny uviděli na vrcholu hřebene černý bod. Myslili, že se vrací jen jeden z nás. Byli už blízko, když zjistili, že se mýlili. Volali, abych zůstal stát a počkal na ně. Radili mi při sestupu. Nic jsem neslyšel. Nevěděl jsem, kde jsem. Musel jsem jít, to bylo všechno. V polovině cesty ke mně dorazili a ujali se ho. Přinesli ho do tábora zabaleného do stanového dílce. Také mne museli nést; jakmile mi ho sňali se zad, padl jsem obličejem do sněhu, jako kdyby on byl držel do posledního okamžiku mne. Nepoznával jsem nikoho.“

Delší dobu bylo ticho. Nedíval jsem se už na nikoho, jako kdybych mluvil k černé obrazovce, do nekonečného prázdna, v němž zářily miliony hvězd.

„Když jsem se probral, svítalo slunce a bylo teplo. Chtěl jsem pohnout nohou, ale nemohl jsem; byla v sádře. Pod prsty jsem ucítil měkkou pokrývku, za oknem pokoje bylo vidět nebe plné monsunových mraků. Někdo přišel a zůstal stát ve dveřích, překvapen tím, že jsem otevřel oči. Pohladil jsem přikrývku, a když se nerozplynula, rozplakal jsem se.“

Zase jsem přestal mluvit.

„Bylo to v prvém táboře, Gangtoku, sedm dní po oné události. Měl jsem naštípnutý kotník, nevím, jak se to stalo. Také jsem měl rozšíření srdce — levá komora se mi roztáhla div ne do podpaždí. Byl jsem sláb, tak sláb, že jsem stěží mohl mluvit.“

Teď se rozhostilo ticho tak dlouhé, jako kdybych už byl skončil. Arseňjev zvedl hlavu a podíval se mi do očí:

„On to nepřežil, viďte?“

„Ne. Skonal den nato, co jsem ho přinesl. To všechno… bylo zbytečné.“

„To není pravda!“ téměř výhružně řekl Arseňjev. „A nikdo tak nesmí mluvit, ani vy sám ne!“

„Chcete říci, že to bylo hrdinství?“ řekl jsem podrážděně. „Ostatní účastníci výpravy mi dávali najednou najevo, že jejich úcta ke mně stoupla po… ale mě to jenom dopalovalo. Já jsem ho tam přece nenáviděl. Co na tom? Smíte vědět všechno. Klel jsem a modlil jsem se, aby umřel, pořád dokola jsem se modlil.“

„Ale šel jste dál?“

Neodpověděl jsem.

„V našem světě,“ pravil Arseňjev, „není strachu, bídy, není těch strašných zkoušek, jakým byl člověk kdysi vystavován. Bylo by však zle, kdybychom jen proto, že žijeme v blahobytu, ztratili to, co nás nejvýrazněji odlišuje ode všech ostatních tvorů. Rozdíl mezi člověkem a zvířetem je nepochybně v našem rozumu… v tom, že užíváme nástrojů… že dovedeme mluvit, že letíme k hvězdám. Ale nad tím vším je ještě něco, co nás dělá vytrvalejšími, než jsou naše těla, silnějšími, než jsou naše svaly, a tvrdšími, než jsou naše kosti. To, co nám velí bít se za věc předem prohranou — ve jménu druhého člověka. Není nic cennějšího než tato síla, tvrdošíjnost nebo věrnost, na názvu nezáleží, protože pro člověka je nejvyšší mírou druhý člověk. Smrt přítele neubrala ani o vlas smyslu vašemu jednání. Jméno, které vám dali — "člověk z Kangčendžongy" — jsem vyslovoval, ještě než jsem vás poznal, s důrazem na prvním slově, a ne na druhém, protože zde nešlo o exotiku výpravy, nýbrž právě o člověka. A vy jste jím byl až do konce, pilote! Kéž bychom všichni, vždycky a všude, dovedli stát s otevřenýma očima.“

Vstal a uhodil rukou do stolu.

„Ale o ostatním, přátelé…… o ostatním se mlčí.“



Загрузка...