Astronauti

ZÁKON VÝVRTKY

Za necelou půlhodinu doletěla raketa nad jezero. Klesali jsme a hory vypadaly stále vyšší a mohutnější, vodní plocha stále rozlehlejší. Náhle začala tmavá hladina vřít v žáru atomových plynů a Kosmokrator, zůstavující za sebou stopu bílých pěn, plul ještě několik set metrů, pak se zastavil a vlny jím mírně kolébaly.

Když motory umlkly, zavolal mě Arseňjev do společné kabiny, abych podal zprávu o výsledcích letu. Byl jsem si jist, že můj objev bude mít rozhodující vliv na směr dalších výzkumů a že se ihned vydáme do Mrtvého lesa hledat kovové broučky. O svého malého vězně jsem bohužel přišel: vítr, který vznikl ve chvíli startu, smetl ho i s krabičkou s křídla letadla.

Když jsem skončil vyprávění, zavládlo krátké ticho, které přerušil Arseňjev:

„Zklamal jsem se ve vás. Nemyslete si, že celé to dobrodružství šťastně skončilo. Kéž by to byla pravda! Ale nevíme, jak silnou dávku radioaktivního záření pohltil váš organismus. Vaše bláznivá výprava do Mrtvého lesa byla víc než lehkomyslností: byla přestupkem. K pohnutkám svého jednání jste připojil i pohnutku, kterou jste k nim neměl právo připojovat: svou smrt. Chtěl jste ukojit zvědavost bez ohledu na nebezpečí, jako kdyby vaše smrt po několika hodinách samoty byla skutečně neodvratná. To, co jste udělal, svědčí sice o vaší odvaze, ale odvaha, která se neopírá o rozum, nemá valnou cenu. Kdybychom se všichni pustili do chaotického pátrání na vlastní vrub, dopadlo by to s naší výpravou špatně… Chcete k tomu něco dodat?“

„Ne.“

„Říkal jsem vám to všechno před ostatními,“ pokračoval Arseňjev mírněji, „abychom se v budoucnosti nedopouštěli podobných omylů. Riskovat smíme jedině v případě nevyhnutelné nutnosti. Budeme-li před ni postaveni, buďte si jisti, že budu od vás i od sebe vyžadovat všechno. Ano. Dále o tom mluvit nebudeme. Chtěl bych teď od vás slyšet, jaký další postup navrhujete.“

„Jsme v situaci člověka,“ promluvil Lao Ču, „před nímž se otevřela kniha napsaná nesrozumitelným jazykem. Tuším, že se navíc otevřela někde uprostřed a ještě vzhůru nohama. Dokud nevíme, co je podstatné, co náhodné, co hlavní a co vedlejší, musíme se obávat, že naše jednání mohou ovlivnit náhodné nálezy a falešné domněnky. Proto navrhuji, abychom se vůbec nezdržovali mudrováním, zda kuličky, které objevil Smith, jsou kovovými broučky nebo ne, a jestliže je tomu tak, jsou-li nejdůležitějšími obyvateli planety, ale abychom přikročili k průzkumu krajiny kolem Kosmokratoru, zakreslili mapu jezera a vytvořili si operační základnu pro další výpravy. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale myslím, že musíme shromáždit co nejvíce fakt a jejich výklad odložit na pozdější dobu.“

„Jedním slovem, hypothesas non fingere?“ řekl Čandrasékhar.

„Ano,“ odpověděl Číňan. „Ať naše výzkumy začnou touto velikou zásadou Newtonovou.“

Čtyři dny uplynuly v nepřetržité práci. Každý den ráno jsem vzlétal s helikoptérou, abych pořizoval fotogrametrické snímky a prováděl zaměřování theodolitem. Po návratu jsme se Soltykem z vyvolaných snímků skládali leteckou stereoskopickou mapu a přenášeli jsme členitost terénu do kartografických sítí. Tak vznikla mapa krajiny o poloměru šedesáti kilometrů. Mezitím prováděla druhá operační skupina, skládající se z Rainera a Osvatiče, geologické průzkumy terénu. Do pobřežních skal vkládali nálože trhavin a odpalovali je. Když jsem se vznášel s helikoptérou nad jedním horským štítem, který byl vrcholem triangulačního trojúhelníku, hřmělo údolí pode mnou jako kovárna kyklopů. Pod příkrovem mlh se převaloval rachot výbuchů. Vědci vyvolávali umělé otřesy půdy, pomocí citlivých přístrojů registrovali seismické vlny a určovali složení hlubinných vrstev skály.

Arseňjev a Lao Ču křižovali v motorovém člunu po jezeře a zkoumali ultrazvukovou sondou členitost dna. Mlha, z níž vyčnívaly jen nejvyšší skalní stěny, nesmírně ztěžovala všechny práce. Fysikové se ji pokoušeli rozehnat radioaktivními emitory. Kužely paprsku ionisovaly páry, které se srážely jako jemný teplý deštík. Neuplynulo však ani dvacet minut a chomáče par znovu zahalily krajinu. Když následující dny křižovali po jezeře Arseňjev a Osvatič, zjistili, že na některých místech dává sonda dvojí údaje. Tento přístroj totiž vysílá do vodních hlubin zvukové vlny, které se odrážejí ode dna a vracejí se nahoru. Z času, který uplyne mezi vyslaným impulsem a jeho ozvěnou, vypočítává se hloubka. Na některých místech byla vracející se ozvěna deformována, jako kdyby odraz byl dvojitý. Přesným měřením vyšlo najevo, že těsně u dna jezera se táhne dlouhý, ve vodě ponořený předmět, podobný širokému potrubí. Jeho průměr jsme odhadovali na pět až šest metrů. Potrubí vedlo rovně jako podle šňůry severovýchodním směrem, dospělo k břehu, v hloubce asi šedesáti metrů do něho vnikalo, prostupovalo skalní masiv pod průsmykem, kterým jsem proletěl při svém prvém průzkumném letu, a pokračovalo pod povrchem roviny. Když vědci sledovali směr potrubí na opačnou stranu, dospěli k druhému břehu jezera. Vypadal velmi neobvykle. Místo obrovských šedobílých balvanů, jimiž byly břehy všude pokryty, vypínal se nad vodou černý vypouklý válec, podobný boku převrácené lodi. Když jsme po něm šlapali okovanými botami, vydával zvučné, krátké tóny. Zběžná analysa prokázala, že je to vrstva železa, pokrytá závějemi šupinkovité rzi. Nařídili mi, abych přiletěl s helikoptérou; pomocí radarskopu a indukčního přístroje jsem vymezil hranice železné vrstvy. Nikde nebyla silnější než čtyři metry a rozkládala se na ploše šesti čtverečních kilometrů. Její nepravidelné, jakoby rozškubané okraje spočívaly na zřícených balvanech. Nechal jsem helikoptéru na vodě a zúčastnil jsem se výzkumu železného příkrovu. Sondy ukázaly, že několik metrů pod hladinou náhle končí. Další záznamy sondy byly skreslené a nejasné. Protože v našich skafandrech je možno pobývat stejně dobře na souši jako pod vodou, pokoušel jsem se ponořit. Voda byla velmi teplá. Klouzaje po hladkém oblém břehu, potopil jsem se do hloubky asi pěti metrů. Tak hluboko sahala vrstva železa. Doleji byl hrubý, tmavý písek. Snažil jsem se podhrabat rukama okraj železné vrstvy, abych se přesvědčil, jak je silná, ale nenahmatal jsem okraj, ani když jsem vyhloubil půlmetrový otvor. Dále břeh prudce klesal. Když už se světlo měnilo v tmavozelené šero, narazil jsem rukama na tvrdou oblinu. Tady se železo opět vyskytovalo, a to v podobě svislých, makovicím podobných útvarů, které rostly z neviditelného dna. Vypadalo to, jako kdyby rozžhavený kov vtekl do vody a vychladl v ní.

Jen jsem se vrátil na břeh, zavolal mě Arseňjev radiovým signálem na palubu rakety. Když jsem přistál s helikoptérou na hřbetě střely, objevili se Arseňjev a Lao Ču v kovových skafandrech, které je měly chránit před radioaktivním zářením. Měl jsem s nimi letět do Mrtvého lesa. Ptal jsem se, mohu-li si také vzít kamexový krunýř, ale Arseňjev mi řekl, že půjdou sami. Nezbylo nic jiného než nastartovat motor. Let jsme absolvovali bez nehody. Radiové signály nám pomáhaly udržovat přímý směr a přiváděly nás do správného kursu, kdykoli jsem se od něho odchýlil.

Za tři čtvrti hodiny se objevila bleděolivová širá rovina na okraji Mrtvého lesa. Přistál jsem poblíž hráze, kterou rovina končila. Vědci, kteří si vzali s sebou přístroje a nálože fulguritu, vzdálili se a já jsem osaměl.

V posledních dnech byly práce prováděny tak úzkostlivě přesně a metodicky, jako kdyby se to všechno odbývalo v nejvšednějším místě na Zemi, a nikoli na cizí planetě. Vědci chodili beze slova okolo nejpodivuhodnějších zjevů, jako bylo třeba záhadné potrubí a železný břeh. Na mé kovové broučky si nikdo ani nevzpomněl. Musím se přiznat, že mě to chvílemi zlobilo. Uvědomoval jsem si, s jak hlubokým zájmem zakresluji do mapy, jak sám zapomínám, když vysedávám nad propočty, že jsem na prahu nesmírného, chápání se vymykajícího tajemství. Když jsem se pokoušel klást otázky, odpovídali všichni, jako by byli smluveni: „S tím ještě musíme počkat.“ — „O tom ještě nemůžeme nic určitého říci.“ A kde je vzlet, kde romantika vědecké práce? Během těchto několika dní, jsa odkázán jen na vlastní fantasii, vymyslil jsem desítky hypothes: že železný břeh vznikl, když na skálu narazil železný meteorit; že potrubí je jedním z tunelů, v nichž se v podzemí pohybují kovoví tvorové. Když jsem to povídal Čandrasékharovi, vyvrátil mé domněnky v pěti minutách. — „Tady aspoň sám vidíte, kam vede nepřesné induktivní uvažování,“ řekl nakonec.

„Dobrá, mé domněnky nemají pražádnou cenu, budiž,“ zvolal jsem. „A co vy? Objevili jsme potrubí, a místo abychom se k němu dostali, nechali jste mě dnes celý den brát vzorky vody z různých hloubek. Opravdu, já už nic nechápu. Jste pomalu tajuplnější než obyvatelé Venuše!“

„Ach tak, my tedy jsme pro vás záhadou?“ usmál se matematik. Najednou zvážněl, vzal mě za ruku a řekl:

„Jsme jenom opatrní. Způsoby, jak jednáme, nediktuje nám džungle záhad, které nás obklopují, nýbrž něco daleko důležitějšího.“

„A co je to?“ zeptal jsem se užasle.

„Země. Vzpomeňte si na ni a pochopíte, že nemáme právo dopouštět se omylů.“

Těmito slovy mě odzbrojil. Měl pravdu, ale pravdou rovněž zůstalo, že ve mně neuhasil vnitřní žár, který mě spaloval. Nutil jsem se do trpělivosti v naději, že budoucnost přinese události rozhodujícího významu. Nečekal jsem dlouho.

Arseňjev a Lao Ču se vrátili k helikoptéře s nákladem úlomků krystalů. Při zpátečním letu jsme nevyměnili ani slova. Až ve vzduchotěsné komoře, když se místnost naplnila kyslíkem, řekl astronom, snímaje černou přilbu:

„Za hodinu bude porada. Přijďte tam, prosím vás.“

Stůl ve společné kabině pokrývaly fotografické a kreslené mapy, svitky filmů, vzorky minerálů a radioaktivních látek, uzavřených v olověných krabičkách. Kovoví broučci tam nebyli. Vědcům se nepodařilo je nalézt.

„Přátelé,“ začal Arseňjev, „za dva dny začne soumrak a nastane noc, naše první noc na této planetě. Doporučuji, abychom v této době zůstali na palubě rakety. Počáteční výzkumy se chýlí ke konci a my máme před sebou padesát hodin času. Proto myslím, že stojí za to podniknout delší výpravu do terénu. Naším cílem je navázat spojení s obyvateli Venuše. Za nejdůležitější ze všeho, co jsme zatím objevili, pokládám umělý útvar, kterému říkáme potrubí. Je to kovové vedení, které je — pokud se lze spolehnout na zkoumání pomocí seismických a radiových vln — jistým druhem energetického kabelu. Zdá se sice, že toto vedení nefunguje, protože za několik desítek hodin, co jsme na jezeře, neprošlo jím ani sebenepatrnější množství energie. Přesto si zaslouží naší pozornosti. Jeden jeho konec leží pod železnou vrstvou na břehu. Uvažujme, nemáme-li hledat druhý…“

Časně ráno se otevřela křídla poklopu a na hřbet rakety vyjela helikoptéra, připomínající svými široce rozkročenými „nohami“ luční kobylku. V kabině, se všech stran zasklené, seděli jsme čtyři. Velký třílistový propeler se roztočil, změnil se v průhledný kotouč a stroj, bzučící jako čmelák, vznesl se do vzduchu. Mlhy hnané čerstvým větrem odlétaly s jezera. Viditelnost se zlepšovala. Letěl jsem několik metrů nad černou vodou a řídil jsem stroj k železnému břehu. Když vítr prudčeji zadul, vzlétaly kotouče práškovité rzi a barvily mlhy ryšavou hnědí. Pod helikoptérou visel, spojen kabelem s mými sluchátky, citlivý indukční přístroj, reagující na přítomnost kovu. Nad železným břehem se sluchátka naplnila pronikavým cinkotem a hvízdáním. Jako orel pátrající po kořisti začal jsem opisovat širší a širší kruhy, až jsem zaslechl charakteristicky se lomící vysoký tón. Byla to elektrická ozvěna kovového potrubí. Zachytil jsem spolehlivou stopu a sledoval jsem ji stále v přímé čáře, napřed nad jezerem, pak nad skalnatými pláněmi. Žádný, ani sebemenší náznak na povrchu půdy nenapovídal, že pod zemí vede potrubí; letěl jsem však najisto, protože jsem ve sluchátkách slyšel hlas, který zněl stále stejně silně. Poblíž průsmyku se helikoptéra dostala do vzdušného proudu. Po obou stranách ubíhaly horské srázy, jejichž temné masivy se dotýkaly mračen. Pod skalním hřebenem se mísila a houstla oblaka v bílých chuchvalcích jako rozbouřená mořská hladina u vlnolamu. O něco dále se průsmyk rozšiřoval a helikoptéra, nadnášená větrem, vzlétla nad náhorní planinu. V boji se vzdušnými víry jsem ztratil akustickou stopu a musel jsem několik minut kroužit, než se mi podařilo znovu ji zachytit. Když jsem naposled opisoval kruh, objevila se v ústí skalní průrvy vzdálená jezerní hladina. Vlny bijící do břehu se tříštily. Pak uzavřela výhled skalní bariéra. Přes hodinu jsme letěli nad zvlněnými horskými hřebeny. Protože jsem musel sledovat elektrickou stopu, udržoval radiové spojení s Kosmokratorem Soltyk. Čas od času mi dával znamení, že je všechno v pořádku. Arseňjev pořizoval snímky teleobjektivem a Rainer sledoval přístroje ukazující intensitu kosmických paprsků. Světlý, zdánlivě nehybný kotouč vrtule se vznášel přímo nad námi. Její jednotvárný svistot chvílemi sílil, chvílemi slábl. Z počátku jsme letěli ve směru Mrtvého lesa, později potrubí zahnulo a táhlo se velkým obloukem k severozápadu. Terén mírně, ale neustále stoupal. Osaměle stojící ostrá skaliska prapodivných tvarů srůstala v rozeklané masivy. Stále častěji jsem ztrácel stopu a musel jsem kroužit, abych ji zase našel. Pod okny ubíhala kamenitá, balvany posetá úbočí, průrvy a úžlabiny. Akustická stopa vedla podél svažujícího se horského hřebene na rozlehlou náhorní planinu, zahalenou kyprými mraky. Občas obklopovaly mléčné opary celou kabinu, občas se do nich zabořila jen vrtule a tu její průhledný kotouč ztemněl.

Vtom se mračna roztrhla. Pod námi zela černá hlubina, kráter jakoby proražený ve skalách pěstí giganta. Helikoptéra se snesla k okraji propasti, černé, zeskelnatělé, pokryté sítí trhlin. Doleji za šikmými vrstvami čediče byla prázdnota. Vznášely se nad ní měkké opary, ulpívaly na okrajích propasti a vysouvaly po jejích stěnách dlouhá, chvějivá chapadla. A právě zde stopa končila. Obrátil jsem se na Soltyka. Zavrtěl hlavou a ukazoval na přístroj. Rádio už dávno umlklo, protože mezi námi a Kosmokratorem ležel Mrtvý les. Byli jsme odkázáni sami na sebe. Pohnul jsem řídicí pákou. Helikoptéra se zastavila nad propastí. Mraky stály těsně nad námi, vír vrtule je uváděl do pomalého otáčivého pohybu. Stroj se houpal jako zátka vržená na zčeřenou vodu. Vrtule, nesetkávajíc se ve vzdušných dírách se žádným odporem, vířila čím dál tím rychleji. Náhle jsme se propadli. Za okny tančily a řítily se průřezy geologických vrstev. Naplno běžící motor pronikavě vyl. Řídicí páka sebou trhala a zasazovala mi prudké rány, které jsem stěží vyrovnával. Pomalu jsme začínali znovu nabírat výšku. Za okny ustupovala a propadala se ostrá skalní žebra, po nichž se táhly chomáče par. Nebylo možno pozorovat toto ponuré tajuplné místo, aniž se člověka zmocnila závrať. Ničím se nepodobalo horské krajině po věky vystavené vlivům vody a větru. V mracích se tyčily stěny hladké jako tabule černého ledu. Pohled, bezděčně se obracející dopředu, klouzal po těchto strašidelných srázech. Velkými kruhy jsme stoupali jako skalní orel, až pod námi ležel celý kráter — černý kotel plný mlh.

„Ztratil jsem stopu,“ řekl jsem Arseňjevovi. „Je to vulkán? Třeba potrubí končí právě zde?“

„Nevypadá to jako vulkán. Dolů sestoupit nemůžeme, viďte?“

„Ne.“

Podal mi mapu, do které zakreslil červenou čarou dráhu, kterou jsme zatím urazili.

„Potrubí vede do propasti se strany, téměř po tečně. Musíme je hledat na protější straně, tam, kde vyčnívají z mračen ty skalní hroty podobné homolím cukru, vidíte je?“

Přikývl jsem. Helikoptéra pokračovala v letu nad propastí až k místu, které mi Arseňjev označil. Černé kužele vyčnívaly z mraku tak bílého, že jej bylo možno považovat za zmrzlý sníh. Stěna kráteru, čím více jsme se k ní blížili, vyhlížela, jako by se rozpadala. Objevovaly se v ní nové a nové trhliny, výklenky, chodby. Vtom se ozval ve sluchátkách vzdálený tón a zároveň se otevřela široká soutěska mezi dvěma skalami, které se podobaly zřícené bráně a od nichž trčely nad propast úzké balvany. Zvuk v sluchátkách byl zcela jiný: membrána zvučela basově.

Vyměnil jsem s astronomem výmluvný pohled. Také on to slyšel. Kývl hlavou na znamení, abych udržoval tento směr. Pokoušel jsem se vzlétnout poněkud výš, avšak v té chvíli nás pohltil mrak tak hustý, že se kontury skal rozmazaly i v radarskopu. Pohnul jsem kormidlem. Sestoupili jsme mezi stěny soutěsky a letěli jsme o několik metrů níž, než byly její okraje. Uzavřený prostor zmnohonásoboval rachot motoru. Na pravé straně se skalní stěna klenula nad soutěskou a tvořila obrovský baldachýn, napůl odtržený od mateřské skály. Shora na nás padl chladný, nehybný stín. Když jsem se vyhýbal nebezpečnému místu, bzučení se změnilo. Ozval se v něm nový tón, připomínající nesmírně vzdálené dunění. Asi sto metrů před námi se soutěska ostře lomila; převislé stěny bránily pohledu do dálky.

„Mohl byste tam dole přistát?“ zeptal se Arseňjev. Sledoval pozorně ručičku indukčního přístroje. „Zdá se mi, že je tam něco zajímavého.“

„Pokusím se,“ odpověděl jsem. Motor ztichl. Pomalu jsme klesali. Dno soutěsky, zcela zastřené ponurými stíny, vynořilo se mezi ohyby a výstupky skal a pohybovalo se pod námi lenivě, jako ve zpomaleném filmu. Bylo poseto šikmými, plochými, černou ssutí zasypanými balvany, jejichž ostré hrany do sebe zapadaly. Těsně před ostrou zatáčkou soutěsky jsem zpozoroval pruh holé, poměrně rovné skály, na které nebyly balvany. Vypadalo to, jako by je někdo úmyslně odházel stranou. Tím vzniklo volné prostranství, lemované po jedné straně hromadami černých kamenů. V oné chvíli jsem se nad tímto zvláštním úkazem nepozastavil. Měl jsem radost, že budu moci přistát. Vypnul jsem motor. Vrtule teď fungovala jako padák. S pronikavým svistem prorážela helikoptéra vzduch, snesla se dolů a přistála přímo pod hromadou černých balvanů. Bzučení v sluchátkách se stalo tak nesnesitelné, že jsem je sňal s uší. Arseňjev si první nasadil přilbu a vyskočil z kabiny. Soltyk, Rainer a já jsme pospíšili za ním.

„Magnetit,“ řekl Rainer, sotva zvedl první úlomek horniny. „Železná ruda, s vysokým procentem železa.“

„Tak proto ten přístroj tak bzučel!“ řekl jsem. Arseňjev se ohnul, vlezl pod široko rozkročený podvozek helikoptéry, odmontoval indukční přístroj a zastrčil banánek kablíku do zdířky ve svém skafandru. Pak přístroj zvedl a začal opisovat kruhy. Když zachytil stopu, vydal se na cestu vzhůru soutěskou. Vracel se ve směru, kterým jsme přiletěli. Dlouhými kroky lehce stoupal s kamene na kámen. Pustil jsem se za ním. Po obou stranách se tyčily rozeklané srázy. Mraky usedaly na okrajích propasti, zalévaly je a naplňovaly soutěsku zvláštním rozptýleným světlem.

„To bzučení působila ruda, jsme tedy na falešné stopě,“ řekl jsem Arseňjevovi, když jsem ho dohnal.

„Tady je ještě něco jiného než ten zatracený magnetit,“ odbyl mě. Najednou změnil směr cesty. Začal šplhat na velký vyčnělý kámen, který uzavíral cestu. Dále spadal svislý práh.

„Tam nepřejdete,“ řekl jsem, ale Arseňjev šel dál. Postoupil jsem o krok a zpozoroval jsem ve stínu vyčnělé skály, která nám zakryla polovinu oblohy, něco podobného úzké poličce. Jen jsem na ni stoupl, ucítil jsem, že je tam tepleji. Po několika krocích se objevil vchod do obrovského tunelu. Jeho kruhový obrys mohl člověk jen vytušit pod hromadami hrozivě navršených kamenů. Bylo tam šero. Arseňjev vytáhl svou baterku a rozsvítil ji. Ve spárách mezi balvany se něco zatřpytilo. Opřel jsem se do nejbližšího balvanu, a když povolil, začal jsem odvalovat stranou i jiné. Konečně jsem držel v ruce roztrhaný a zprohýbaný kus vlnitého plechu. Arseňjev přendal baterku do levé ruky, do pravé vzal indukční přístroj a přiblížil jej k hradbě z balvanů.

„Sem by bylo dobře přijít se speciální výzbrojí,“ poznamenal Soltyk, „abychom mohli odvalit kameny.“

„Není to snad cesta… jejich cesta?“ zeptal jsem se.

„Není to cesta…“ odpověděl astronom. Vylezl nahoru po hroutících se kamenech a svítil do skulin mezi nimi.

„Je to potrubí…“

„Potrubí?“

„Ano. Přerušené nějakou katastrofou. Zničené.“

„Zničené?“ opakoval jsem ohromeně. Stál jsem mezi chaoticky nakupenými úlomky. Obraz tunelu se ztrácel. Uviděl jsem jej znovu až po několika krocích; oválná, přerušovaná křivka se rýsovala pod hranatými úlomky skály. S přístrojem přehozeným přes rameno k nám sestoupil Arseňjev.

„Potrubí, po jehož stopě jsme letěli, je přerušeno někde ve stěně kráteru, asi tam…“ ukázal směr, odkud jsme přiletěli. „Je úplně hluché… mrtvé. Neprochází jím ani nejslabší náznak proudu. To, co jsme při letu slyšeli, ta akustická stopa, to byla jen elektrická ozvěna, odrážející se od jeho kovového povrchu. Ale tato část,“ ukázal na kamennou hradbu, „tato část funguje. Chcete si poslechnout?“ podal mi konec kabelu a zároveň obrátil přístroj k ústí tunelu.

„Ale vždyť to je…“ zvolal jsem, ale Arseňjev mě přerušil.

„Neříkejte zatím nic.“

Podal kabel Soltykovi, aby si také poslechl zvuk vycházející z tunelu.

„Tak, a teď řekněte, co vám to připomíná?“

„Zapnuté elektronky,“ řekli jsme současně, jako kdybychom se smluvili. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého. Světlo rozsvícené baterky promítalo na temnou skalní stěnu naše stíny jako shrbené siluety obrů s trojúhelníkovitými lebkami. Na kovových přilbách si pohrávalo světlo.

„Ano,“ řekl astronom. „Je to zvuk, jaký vydávají katodové lampy, když jimi prochází proud.“

„Kde by se tu vzaly elektronky? Jsou v potrubí?“

Arseňjev pokrčil rameny. Poklekl jsem a odvalil několik plochých balvanů, na nichž jsme stáli. Spodní vrstva kamení byla zabořena v černém slizu. Dotkl jsem se ho; prsty se zabořily do klihovité hmoty. Zmocnil se mne hnus. Již jsem chtěl vstát, když má ruka zavadila o něco oblého a tvrdého. Zatáhl jsem za to a vytrhl jsem zpod kamenů předmět vypadající jako ulomená větev. Nemělo to vlastně s větví nic společného. Byl to krátký, dosti silný válec, z něhož vybíhaly tři tenčí. Každý z nich se zase rozvětvoval stejným způsobem a tak na konci vznikal trs tenkých tvrdých prutů. Celé to vážilo snad patnáct kilogramů a měřilo asi metr. Nejsilnější válec, jak bylo vidět na lomu, byl ze soustředných vrstev kovu, střídavě žlutého a šedého.

„Nějaká hliníková vrba,“ řekl jsem. „Podívejte se, profesore.“

Arseňjev si prohlížel předmět s vrcholným zájmem. Každou větvičku bral zvlášť do prstů, přikládal k ní elektrometr, ale bezvýsledně. Pak se rozhlédl:

„Poletíme dál soutěskou po stopách potrubí.“

„Ten magnetit nás bude zatraceně mást,“ poznamenal jsem.

„Nevadí. Zato potrubí teď vydává svůj vlastní tón.“

Vrátili jsme se k helikoptéře. Tady Arseňjev vystoupil na vysoký balvan a zůstal stát:

„Počkejte. Musím to prozkoumat.“

Zapnul přístroj a začal obcházet místo přistání.

„Potrubí zde leží úplně na povrchu… to volné prostranství… nevím proč, ale celá ta historie se mi nelíbí… nerozumím tomu…“ mluvil v kusých větách, zřejmě sám k sobě.

„Doktore,“ obrátil se najednou na Rainera s otázkou, „co myslíte, může být ta propast vyhaslou sopkou?“

„Na Zemi bych řekl "vyloučeno", pokud mohu soudit podle skal… také otřesy půdy dávají zcela jiné obrazy… ale tady mohu jenom říci "nevím".“

„Proč vystupuje potrubí na povrch? Je to snad náhoda?“

„Myslím, že vím, co sledujete,“ řekl Soltyk. „Potrubí by mělo být položeno hlouběji. Kdybych měl jako inženýr instalovat tak mohutný přívod energie, vložil bych jej nejméně šest metrů hluboko do země.“

„Nemyslil jsem jen na to,“ řekl Arseňjev, „ale je to opravdu pozoruhodné… pozoruhodné…“ opakoval. „Člověku se mimoděk vnucuje domněnka, že nejprve bylo položeno potrubí a teprve pak… se změnilo rozvrstvení terénu…“

„Chcete říci, že potrubí bylo kladeno v době, kdy ještě neexistoval kráter, ani soutěska?“ otázal jsem se.

„Ano, právě to. Víte co, pojďte se podívat za ten prudký ohyb, třeba se nám odtamtud podaří něco objevit.“

Sestoupili jsme několik set kroků po načernalých balvanech. Byl jsem rychlejší než ostatní a první jsem dospěl do zužujícího se skalního hrdla… Pod námi, ve vzdálenosti zhruba dvou set metrů, soutěska končila. V temném rámci jejího ústí světlala se široká kotlina. Na jejím dně leželo jezero. Černá, nehybná vodní hladina, ještě ve značné vzdálenosti od břehu probodaná vyčnělými skalními hroty, rozlévala se daleko široko. Zastíraly ji opary lehounké jako dým. Kužele skalní drti, která se všech stran spadávala, lemovaly jezero jako obrovský srázný trychtýř. Nad kamenitými pláněmi a pruhy skalní ssuti čněly skupinky nepravidelných kamenných jehel. Vpravo se od temného pozadí odrážel bílý kotouč. Někdo přistoupil tak blízko, že zavadil o mé rameno, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Skoro současně s mým druhem — byl to Arseňjev — zvedli jsme k očím dalekohledy.

Několikrát jsem zamrkal, protože se mi zdálo, že jsem obětí přeludu. Ne, dalekohled byl v pořádku a přesně jsem jej zaostřil…

Na nehostinné skalnaté pláni se tyčila bílá koule. Zvedala se nad balvany jako hladká kupole matematicky přesnou, dokonalou, plynulou křivkou, bez stínu nepravidelnosti. Odrážela se nesmírně ostře od chaosu roztříštěných skal, které ji obklopovaly.

„Dokázal byste tam přistát?“ řekl astronom.

Neodpověděl jsem hned a prohlížel jsem si místo dalekohledem. Všude balvany a balvany, nastavující ostré hrany, všude nekonečné plochy skalní drti, sesypávající se šedými splazy do úžlabin. Místy stály balvany opřeny o sebe v poloze tak neobvyklé, že oku, které po nich přebíhalo, se zdálo, že ztrácejí rovnováhu a padají.

„Přistání by bylo nebezpečné,“ řekl jsem. „Jestliže se balvany sesují, helikoptéra se převrhne. Mohla by se zkřivit vrtule. Ale můžeme tam přece sejít, není to daleko, jistě ne dál než tři kilometry…“

„Nevím, jestli by nebylo moudřejší vrátit se k raketě,“ řekl zvolna Arseňjev. „Škoda, že nemáme hydroplánový podvozek… mohli bychom se snést na jezero.“

Myslil na nafukovací gumové plováky, na nichž může helikoptéra přistávat na vodě. Nechali jsme je v raketě, abychom zmenšili zatížení stroje.

„Profesore, teď se vrátit?“ zvolal jsem. „Teď, když už jsme tak blízko rozřešení záhady?“

„Nezdá se mi, že rozřešení záhady by bylo nějak zvlášť blízké…“

Vedle nás na skalním prahu stáli naši druhové a dalekohledy si prohlíželi rozlehlou pustinu. Arseňjev naklonil indukční přístroj k zemi a otáčel nějakou dobu jeho ústí kolem dokola.

„Zdá se mi, že potrubí skutečně klesá dolů k té kouli,“ řekl, „ale poslech je prašpatný; nešťastný magnetit…“

Vysoké haldy železné rudy se valily ze soutěsky a pokrývaly svah dolů se zužujícím klínem. Kus dál měly písečné pláně světlejší odstín, stejný jako v celé kotlině. Arseňjev si přehodil přístroj přes záda a připjal jej k širokému náramennímu pásu.

„Tak půjdeme… vy nás povedete, pilote…“

Čím níže jsme sestupovali skalní ssutí, tím nehostinnější se stávalo okolí. Kameny kutálející se pod botami strhovaly s sebou jiné. Když jsem se jednu chvíli obrátil, helikoptéru jsem nespatřil. Zmizela v nitru soutěsky.

Čím příkřejší byl svah, tím hůře se šlo. Kamení se sesouvalo při nejslabším doteku; najednou se celá vrstva i se mnou dala do zrychlujícího se pohybu. Uskočil jsem stranou na plochý kámen, opřený o skalní výstupek. Únavný pochod nebral konce. Už jsme měli za sebou dolní hranici magnetitu a celá plocha kamenného moře se míhala v očích, třpytem malinkých jiskřiček křemene jako by se třásla.

„Počkejte chvilku,“ řekl Arseňjev. Vzal přístroj a obrátil jej kolmo k zemi.

„Potrubí je nedaleko, ale…“ nedokončil, přistoupil ke mně a podal mi kabel. Zapojil jsem jej a trhl jsem sebou, tak blízké a silné bylo rovnoměrné dunění. Arseňjev se podíval vzhůru, jako by odhadoval vzdálenost, která nás dělila od soutěsky, a vykročil. Bílá koule se pomalu blížila. Bylo těžké odhadnout její výšku; po levé straně se za ní tyčily čtyři skalní jehly a po pravé hustě trčely ze zvětralé ssuti hrotité obelisky. Mezi námi a koulí se černala úzká zátočina. Vody jezera v tomto místě roztínaly souši jakoby černým jazykem, zužujícím se ve směru kamenité pláně. Protější břeh pokrývaly rozervané kameny, hrozivě se třpytící, svislé kamenné desky. Najednou zůstal astronom stát.

„Bílá koule vysílá…“ řekl temně. Indukční přístroj byl zbytečný. Radiový přijímač v přilbě hučel basovým, zesilujícím se bzukotem. Rychle jsem šel za Arseňjevem. Obratně přeskakoval kameny, první dospěl k zátočině a bez rozmýšlení vešel do vody. Chvíli se ponořoval, ale voda mu nesahala ani k ramenům. Rychle jsme pomáhali jeden druhému, když jsme vystupovali na druhý břeh, pokrytý šikmými plotnami. S hřebene výšinky jsme opět uviděli Bílou kouli. Její kupolovitě klenuté boky vrhaly na povrch ssutiště lehounký stín. Svah stoupal k částečně roztříštěným skalním jehlám. Za poslední z nich byla rovinka, pokrytá oblázky s jemnějším štěrkem. Bílou kouli jsme již nemohli pohledem obsáhnout. Zvedala se před námi jako vypouklá hladká hradba… Přišli jsme až k ní. Dotkl jsem se bílé stěny. Srdce se mi rozbušilo. Zvedl jsem hlavu. Přede mnou se tyčila obrovská, nehybná, němá koule. Opřel jsem se o ni zády. Helikoptéru nebylo vidět; v dálce nad kamenitým svahem, po němž jsme sešli dolů, zelo mezi rozestouplými skalami ústí soutěsky.

„Dunění je čím dál tím silnější,“ řekl Rainer. „Nebylo by vhodnější jít o kousek dál?“

Arseňjev se podíval na indikátor radioaktivity.

„Není tady stopy po radioaktivitě, ale myslím, že…“

Nedomluvil. V černém ústí soutěsky, na které jsem se právě díval, vzplálo náhle světlo. Dolétlo odtamtud zahřmění, ještě jednou zablýsklo a zahřmělo, pak začal ze skalní průrvy stoupat v hustých chuchvalcích kouř. Lenivě se nesl nad kamenitou plání.

Nikdo z nás nepromluvil. Stáli jsme asi minutu bez hnutí a upírali jsme oči na ústí soutěsky, zahalené kouřem. Konečně si astronom přehodil přístroj přes rameno a postupně se na nás podíval.

„Myslím, že noc strávíme mimo raketu…“ řekl a vykročil k zátoce.

Zpáteční cesta nás stála téměř dvě hodiny času. S divoce bušícím srdcem, udýchaní, zaliti potem jsme téměř poklusem doběhli do soutěsky, která nás přivítala posupným mlčením. Bylo zde daleko chladněji než v kotlině. Drali jsme se jeden přes druhého na balvany, přebíhali po vratkých skalních deskách, skákali s kamene na kámen, až se před námi objevilo místo přistání.

Skála byla černá od sazí; ještě na ní doutnaly zuhelnatělé trosky, části konstrukce, kapky kovu roztaveného obrovským žárem. U mé boty se něco stříbrně zalesklo: podpěra podvozku se šroubem, roztržená jako papír.

Arseňjev sotva věnoval pohled tomuto obrazu zkázy. Obrátil indukční přístroj dolů a delší dobu naslouchal.

„Tak se doplácí na hloupost,“ řekl, přehodil si přístroj přes rameno, obrátil se a začal sestupovat dolů. Mlčky jsme šli po srázných svazích skalní drti. Kroky se hlučně rozléhaly v tichu, které tam vládlo a které přerušoval jen rachot řítícího se kamení…

Nedaleko ústí soutěsky přikročil Arseňjev k velkému plochému kameni, opřenému o hroty několika balvanů, který tvořil jakýsi přirozený stůl.

„Čtvrt hodiny odpočinek a porada,“ oznámil. „Je vám jasné, co se stalo?“

Při těchto slovech rozložil na kameni mapu, kterou měl ve vnější kapse skafandru.

Já jsem tedy, abych pravdu řekl, nechápal nic. V hlavě jsem měl naprostý chaos. Věděl jsem jen tolik, že došlo ke katastrofě, jejíž následky byly nedozírné. Přišli jsme o helikoptéru, přístroje, potraviny. Pro každého zbyla železná zásoba konserv, nevelké množství vody a zásoba kyslíku, který zbyl v lahvích skafandru.

Kromě toho nesl Soltyk ruční paprskomet, který měl upevněný popruhy na zádech, a já kotouč lana. To bylo všechno.

„Myslím, profesore, že se nedomníváte, že to byl… útok?“ zeptal se pomalu Soltyk.

„Ne. Myslím, že jsme to do značné míry zavinili sami.“

„Ale proč? Čím?“ zvolal jsem.

Arseňjev neodpověděl.

„Vybuchly pohonné hmoty v nádržích,“ uvažoval nahlas Rainer. „Ale to byl teprve počátek. Kdybychom spojili katastrofu s duněním, které bylo slyšet u koule… ano, ano, potrubí!“

„Tedy magnetické pole?“ zeptal se Soltyk.

„Dokonce nesmírně silné… ve zlomku vteřiny musely působit miliony gaussů!“

Začínalo mi pomalu svítat, ale ještě stále jsem si nemohl z úryvků, které jsem zaslechl, složit celek.

„Ty kameny… magnetit… profesore, souviselo to s tím holým místem, kde jsme přistáli?“

„To je to celé!“ řekl Arseňjev, a přestože naše situace byla tragická zazněl v jeho hlase triumf vědce, který našel klíč k řešení problému:

„To holé místo!“

Přidržoval kraje papíru, které se třepotaly ve větru, a ukazoval dráhu, kterou jsme urazili až k místu katastrofy.

„Věc je jednoduchá, tak jednoduchá, že by ji pochopilo dítě, ale my jsme se zachovali jako pitomci! Potrubí, ležící všude v hloubce několika desítek metrů, vystupuje v těchto místech nahoru a vede těsně pod povrchem skály. Po jedné straně je nad ním holé místo a po druhé straně — hromady balvanů. Nejsou to obyčejné balvany, nýbrž magnetit, železná ruda! Když probíhá potrubím proud, vzniká v okolí potrubí magnetické pole. Dokud se nemění intensita proudu, je v klidu. Když se proud zesiluje, začíná pole rotovat podle Oerstedova zákona.

„Ke všem čertům!“ vykřikl jsem. „Zákon vývrtky!“

„Ano. Zákon říká: Jestliže proud prochází směrem k jejímu hrotu, otáčí se magnetické pole souhlasně se závity vývrtky. Při pokusech v laboratoři se užívá jako vodiče měděného drátu a jako tělesa, kterým má magnetické pole pohnout — železných pilin. Tady bylo podzemní vedení a balvany magnetitu. Při obrovských změnách napětí a směru proudu přehazuje magnetické pole balvany s jedné strany na druhou. Tak vzniklo na západní straně holé místo a na východní straně — hromady balvanů.“

„Ale nad tímto místem je potrubí přerušeno,“ namítl jsem.

„Nevadí. Je prostě uzemněno a proud je odváděn do skály. Nezapomínejte, že je tam "železná půda", která neklade téměř žádný odpor.“

„To je pravda. Helikoptérou to také mrštilo o skálu?“

„Ano.“

„A došlo k výbuchu pohonných hmot? Ale já jsem přece vypnul zapalování!“

„Indukcí musely vzniknout v kovové konstrukci vířivé proudy tak obrovské síly, že se kov začal v mžiku tavit,“ vysvětloval inženýr. Sklopil jsem hlavu.

„A tady jsem já přistál,“ řekl jsem zdrceně. „Krásně jsem přistál… to holé, rovné místo bylo pastí… ale kdo by se toho byl nadál?“

„Každý,“ ohradil se ostře Arseňjev. „Měli jsme všechna fakta; věděli jsme, že touto částí potrubí prochází proud… pravda, slabý, když jsme tady byli, ale proud, který mohl kdykoli zesílit. Dále, zjistili jsme, že balvany jsou železnou rudou. Viděli jsme, že holé místo lemují celé hromady těchto kamenů… proč? Kdo je odtamtud odházel a z jakého důvodu? Aby nám prokázal laskavost? Myslit bylo naší povinností, myslit!“

„Máte pravdu,“ řekl Soltyk. „Ale dost už o tom. Nechme to teď. Musíme si rozmyslit, co podnikat dál.“

Nad mapu se sklonily čtyři přilby.

„Od rakety nás dělí vzdušnou čarou takových 90 až 100 kilometrů… velmi obtížného terénu. Myslím, že to není přehnaný odhad. Vody máme málo, zásob také a kyslíku…“ Arseňjev se podíval na manometr kyslíkového přístroje.

„Vystačí přibližně na čtyřicet hodin,“ řekl.

„Budeme-li vystaveni velké fysické námaze, pak možná jen na kratší dobu. Víte, jak jsme se s ostatními domluvili. Nevrátíme-li se do osmi večer, poletí Osvatič s letadlem po akustické stopě. Neztratí-li ji dříve, doletí ke kráteru… tam, kde je stopa přerušena.“

Astronom se na mne podíval:

„Je možno zaletět letadlem do soutěsky?“

Přimhouřil jsem oči. Před zrakem se mi vynořily černé, rozervané skalní stěny.

„Zaletět je možné,“ řekl jsem, „ale…“

„Ale?“

„Ale obrátit — ne. Letadlo nemůže zůstat stát v povětří jako helikoptéra.“

„Znamená to, že každý pokus nutně skončí katastrofou?“

„Každý.“

„Musíme se těšit nadějí, že Osvatič bude… rozumný,“ poznamenal suše astronom. „Dobrá! V nejlepším případě tedy bude moci na okraji srázu shodit zásoby potravin.“

To, o čem hovořil astronom, bylo součástí plánu záchranných prací, který byl vypracován, než jsme se vydali na cestu. Kdyby nás nemohl nalézt, měl Osvatič shodit padákem zásoby potravin a kyslíku. Balíky byly opatřeny speciálními radiovými přístroji, které automaticky vysílají signály, abychom je snáze našli.

„Soutěskou bychom prošli za několik hodin,“ pokračoval Arseňjev, „ale stěny kráteru jsou neschůdné. Ať si vytyčíme cestu jakkoli, je předem vyloučeno, aby se nám podařilo dorazit k raketě před soumrakem, který začne asi za 26–28 hodin. Vzpomínáte si na průrvy a propasti, nad nimiž jsme letěli? Zakreslil jsem je jenom náznakově, protože jsem spoléhal na fotografie, ale ty jsou zničeny. Co tedy navrhujete?“

Všichni mlčeli; jen vítr rozdíraný o hrany balvanů svištěl a okraj mapy se pod astronomovou rukavicí neklidně třepetal.

„Kdybychom urazili za hodinu čtyři až pět kilometrů a vůbec neodpočívali, mohli bychom — theoreticky — vykonat cestu ke Kosmokratoru za čtyřiadvacet hodin,“ řekl Soltyk. „Ale tento časový plán nemá žádnou cenu, protože nevíme, jak dlouho nás zdrží průrvy ve skalách… a dají-li se vůbec přejít nebo obejít. Proto navrhuji, abychom se pustili nikoli k jihozápadu, směrem k raketě, nýbrž na východ, kolmo na směr cesty, kterou jsme sem přiletěli…“

Udiveně jsem se podíval na inženýra, ale on klidně pokračoval:

„Dosah našich radiových přístrojů je velký, ale jejich vlny se šíří pouze přímočaře. Spojení s druhy v raketě bychom tedy mohli navázat jedině tehdy, kdybychom dosáhli výšky tak značné, že by mezi námi a raketou neležely žádné terénní překážky. Nestačí vystoupit na náhorní rovinu, ležící ve směru, odkud jsme přiletěli, protože mezi námi a Kosmokratorem se táhne Mrtvý les, jehož ionisované pásmo odráží vlny jako zrcadlo. Kdybychom však místo toho šli sem,“ položil prst na mapě za východní okraj kotliny, „a vystoupili na některou z těchto hor, podařilo by se nám snad navázat spojení…“

„Snad,“ zdůraznil přízvukem hlasu Rainer.

„Nevidím jiného východiska.“

„Jistotu samozřejmě mít nebudeme.“

„Ne. Vzdálenost je nesnadno odhadnout, ale od těchto skalních vrcholků nás patrně nedělí více než pět nebo šest kilometrů. Připočtěme ještě… osm… nebo raději devět… nebo dokonce deset hodin na výstupy a dosáhneme místa, které dominuje celé krajině.“

„Ale jezero, kde kotví raketa, je obklopeno horami,“ poznamenal jsem. „Počítáte s tím?“

„Ano. Průsmyk je obrácen přesně k severoseverovýchodu, to znamená k této skupině vrcholků.“

„Plán se mi zamlouvá,“ řekl jsem. „Kdyby se podařilo navázat spojení, přiletěla by raketa za námi… a nemuseli bychom nocovat venku…“

„Nápad je dobrý,“ řekl Arseňjev, „i když jeho provedení nebude snadné. Souhlasíte s ním všichni?“

Všichni jsme přisvědčili.

„Teprve nyní, když nemáme technické pomůcky, jimiž nás vybavila Země, ukáže se naše skutečná hodnota,“ řekl Arseňjev. Vstal a obrátil se na mne:

„V putování po horách jste nejobratnější vy. Spoléháme na vás.“

„Vyrazíme hned?“ zeptal jsem se.

„Myslil jsem, že bychom měli prozkoumat vodu v jezeře, možná, že bude pitná.“

„Seběhněte tam tedy,“ řekl jsem, „a já se zatím rozhlédnu a pokusím se najít cestu. Půjčil byste mi svůj triedr?“ požádal jsem Arseňjeva, jehož dalekohled byl silnější než můj.

Druhové začali sestupovat do kotliny a já jsem zamířil ke skupince štíhlých skalních útesů. Ještě při poradě jsem si vyhlédl dva, stojící tak blízko sebe, že vypadaly jako rozpolcený kamenný obelisk. Vmáčkl jsem se do skalního komína, pracoval jsem střídavě zády a nohama, pomáhal jsem si při tom rukama, a tak jsem rychle stoupal vzhůru. Nějakou dobu jsem ještě slyšel úryvky rozmluvy, kterou vedl Soltyk s Arseňjevem; později, když zmizeli za balvany, hlas v sluchátkách umlkl.

Vrcholek jehly nebyl nijak zvlášť špičatý, bylo tam možno pohodlně usednout a spustit nohy do prázdna. Zvedl jsem dalekohled k očím. Nad propastí, která se v kruhovém zorném poli zřetelně rýsovala, vypínaly se dva vrcholky. Řídká mlha, vznášející se ve vzduchu, propůjčovala jim olověnou barvu a stírala menší podrobnosti utváření jejich povrchu. Objevil jsem skalnatý hřeben, který stoupal od písčité pláně a upínal se na hlavní masiv. Jednu chvíli se mi zdálo, že náhle mizí bělavý mrak, plazící se po jednom z vrcholků. To mohlo znamenat, že mezi oním vrcholkem a námi leží ještě jedno údolí. Díval jsem se pozorně, ale neobjevil jsem už nic, co by mohlo zaplašit mé pochybnosti. Rozhodl jsem se, že o tom svým druhům nepovím. Brzy nato se v sluchátkách ozvaly jejich hlasy.

„Jaká je ta voda?“ zeptal jsem se a schoval jsem triedr do pouzdra. Upevnil jsem dvojitě složené lano k výčnělku skály.

„Je to bohužel vlastně roztok formalinu,“ řekl Arseňjev.

Jeho hlas, ozývající se v rozhlasovém přístroji, zněl zvučně, což, zvláštně kontrastovalo s obrazem, který jsem viděl: druhové se blížili k úpatí jehly, na níž jsem seděl, a vypadali z výšky několika desítek metrů jako šedí mravenci s velkou hlavou.

Silně jsem se odstrčil nohama a slaňoval jsem se dolů. Pevně jsem držel lano, které se mi pohybovalo pod levou paží. Za několik desítek vteřin jsem byl u přátel.

Zatáhl jsem za konec lana; spadlo shora v mírných křivkách.

„Doufám, že jste nám vybral cestu méně vzdušnou,“ řekl Rainer, který se trochu podezřívavě díval, jak si omotávám lano přes rameno. Uhodl jsem, že má před výstupem trochu trému — byl totiž z nás ze všech nejméně obeznámen s horami.

„Půjde se nám skvěle,“ těšil jsem ho a přednesl jsem svůj plán: „Nejprve po kamenitém svahu na hranici ložiska magnetitu až ke stěně, pak krátký travers vlevo a dále vzhůru po skalním hřebenu. Zdá se mi, že na jednom místě je převis… tak buďto znovu přetraversujeme, anebo na něj vyšplháme s druhé strany…“

„Jak to, buďto — anebo?“ zeptal se Rainer. „Snad přijdeme blíž?“

„Blíž přijdeme zcela určitě, protože lepší cesta tam není.“

Pustili jsme se určeným směrem. Nad jezerem ležely balvany tak rozervané a neschůdné, že jsme je často museli přelézat po čtyřech, ale později jsme došli k dlouhým balvanům, plochým a drsným, po nichž se šlo docela dobře.

„Jednu věc nechápu,“ řekl jsem Arseňjevovi, který šel vedle mne. „Proč procházel potrubím proud právě v tom okamžiku, kdy jsme přistáli? Byla to skutečně náhoda, nijak nesouvisící s naší přítomností?“

„A proč ne? Zdá se, že potrubí je součástí obrovské energetické sítě, v níž se periodicky vyskytuje proud s obrovským napětím… začíná to pomalým zvyšováním napětí… vzpomínáte si na zvuk, který jsme definovali jako "zapnuté elektronky"? Pak následují vlny čím dál tím vyšší… to bylo dunění u Bílé koule… a konečně dosahuje intensita vrcholu. Takový úkaz se může opakovat jednou za několik hodin nebo jednou za den.“

„A balvany byly z tohoto místa odhozeny předcházejícími nárazy proudu, viďte?“

„Ovšem.“

Stoupání po svahu čím dál příkřejším znesnadňovalo rozmluvu. Umlkli jsme. Pod botami nám skřípala holá skála. Blížili jsme se k hřebeni horského valu, obepínajícího údolí. Obrátil jsem se, abych se ještě naposled podíval dolů.

Pod mračny, která se lenivě táhla k východu, ležela mrtvá a pustá skalní propast, spadající k temným vodám jezera. Bílá koule se změnila v malý bod, sotva viditelný na šedém pozadí skalní ssuti.

Trhl jsem sebou. Někdo mi položil ruku na rameno. Byl to Arseňjev.

Díval se, stejně jako já, na místo, kde nás stihla pohroma. Mlčeli jsme, ve skráních nám rychle bušil puls, z výše sem dolétal tlumený svistot větru drásaného hranami útesů.

„My se sem ještě vrátíme!“ temně řekl Arseňjev. Chvíli postál, pak vykročil na další cestu. Jeho skafandr se chvílemi ztrácel, splývaje s šedohnědou barvou skal, pouze kovová přilba se leskla mezi velkými balvany. Vysoko nad námi se zvedal mračny zahalený štít hory, která byla naším cílem.