Astronauti

POSÁDKA

Probudilo mě ostré světlo. Nízko nade mnou zářil oslnivý reflektor. Ležel jsem na něčem chladivém a měkkém. Chtěl jsem si rukou zaclonit oči, ale něco ji zadrželo.

„Jen klid,“ řekl něčí hlas.

Hlava se mi rozjasňovala. Pohlédl jsem stranou. Tarland v bílém plášti se nakláněl nad vozíkem. Stály na něm skleněné příklopy a přístroje. V trubicích zářilo světlo. Moje levá ruka ležela na gumovém polštářku, do předloktí byla vbodnuta jehla, k ní vedla gumová hadička. Skleněnou trubičkou, která ji spojovala s přístrojem, protékala světlečervená tekutina. Cítil jsem, jak mi do žil vniká lechtavý, teplý proud.

„Copak,“ podivil jsem se, „transfuse?“

Bylo mi stále tepleji. Všechno kolem mne bylo zvláštně klidné a neskutečné. Tarland odsunul přístroj, rychle vytáhl jehlu a přitiskl na ranku čtvereček gázy.

„Kdo to tady zpívá?“ zeptal jsem se. Slyšel jsem vysokou, konejšivou melodii. Bylo mi dobře. Myšlenky plynuly lenivě. Objevovaly se jakési temné obrazy: putování mrtvými, světélkujícími soutěskami, rozštěpené křišťálové stěny, tmavé štoly, galerie… kde to všechno jen bylo? V ledovci? V Himálaji nebo ve snu? Naráz se mi vynořil v paměti poslední útržek skutečnosti, prožité v plném vědomí: jeskyně, černé, slabě osvětlené balvany a dva dráty, nad nimiž jsem se sklonil, abych…

Zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, padl můj pohled na kotouč televisoru na protější stěně. Na černém pozadí ležely malinké jiskry.

„Hvězdy?“

Zpěvem byl hlas motoru. Letěli jsme. Do kajuty vešli dva lidé: Rainer a Arseňjev.

„Jak je vám?“ zeptal se astronom.

„Dobře.“

Nevím, proč se mi v hlavě vynořila otázka, kterou jsem ihned položil:

„Proč to město svítilo? Byl to lucit?“

Muži stojící nad lůžkem na sebe pohlédli.

„Ne, to byla baryosodíková sklovina, která nemá s lucitem nic společného. Svítí, protože byla ve chvíli výbuchu vystavena účinku záření,“ hovořil Rainer, nanejvýš spokojený, že mi může dát tak zevrubnou odpověď.

„Výbuch? No pravda… ten kráter…“ řekl jsem, „poslyšte…“

Tarland mě přerušil:

„Nesmíte mluvit. Času je dost, všechno se dovíte.“

Požádal oba vědce, aby opustili kajutu. Slyšel jsem, že jim ve dveřích povídá něco o otřesu mozku a o tom, že musím být ušetřen jakéhokoli rozčilování.

„Ale co se stalo potom?“ protestoval jsem slabě, když se vrátil. „Uvolnil se průchod?“

Tarland mi změřil puls:

„Profesor Arseňjev vás vynesl z temnot na světlo a já — jsem vás znovu stvořil.“

Usmíval se. Ještě na něco jsem se ho chtěl zeptat, ale všechno se pomíchalo, popletlo, odplulo někam daleko. Uviděl jsem modrou oblohu… zpívali ptáci… Usnul jsem.

Trvalo to dlouho, než jsem se dověděl z ohleduplných řečí, které stále a stále přerušoval můj ošetřovatel Tarland, jak mě Arseňjev vynesl z podzemí, když byla chodba uvolněna, jak se snažil ucpat trhliny v mém skafandru, jak se mu jednu chvíli zdálo, že už jsem v agónii, jak se potom objevilo raketami přivolané pásové auto a dopravilo nás do Kosmokratoru.

V bezvědomí, napolo zadušeného jedovatou atmosférou, která vnikla trhlinami do skafandru, s nalomenými žebry, položil mě biolog na operační stůl. Než jsem po prvé otevřel oči, uplynulo třicet šest hodin. Potom však jsem se začal rychle uzdravovat, spával jsem téměř celý den, a když se blížila hodina jídla, probouzel jsem se s vlčím hladem. Když jsem začal chodit, nařídil mi Tarland vdechování umělého horského vzduchu a ozařování horským sluncem. Ještě pořád jsem se nesměl vyptávat svých druhů na mrtvé město a na obyvatele Venuše. Biolog to odůvodňoval tím, že jsem přestál otřes mozku a musím se vystříhat rozčilování. Marně jsem mu vysvětloval, že neukojená zvědavost je neobyčejně silným důvodem k rozčilování. Ve své odpovědi mi radil, abych se zdržoval v centrále u velkých obrazovek, protože měl za to, že v době rekonvalescence nepůsobí nic dojmem tak uklidňujícím jako pohled na hvězdné nebe. Po mém úrazu kroužil Kosmokrator ještě přes šest dní nad planetou, pak se od ní vzdálil spirálou ve větších a větších závitech a nastoupil zpáteční cestu k Zemi.

Je samozřejmé, že pohled na hvězdy mě vůbec neuklidňoval a docela určitě nemohl ukojit můj hlad po vědění. Mořil jsem Tarlanda tak dlouho, až jsem ho konečně třetího dne cesty, když mi vytahoval stehy ze zacelených ran, zahnal tak do úzkých, že svolil, abych se již dověděl všechno.

Vědci pracovali v kabině maraxu. Nějakou dobu jsem se procházel po chodbě. Toho dne ráno byly vypnuty motory a raketa letěla jen vlivem přitažlivosti Slunce. Vládlo ticho tak naprosté, jako by bylo kusem věčnosti. Když jsem vstoupil, stáli vědci kolem ústředního stolku maraxu. Stropní světla byla ztlumena; lidé se rýsovali jako tmavé siluety na pozadí zelenavě zářících obrazovek. Elektromotory jednotvárně bzučely. Z maraxu se odvíjely kotouče drátu z jakéhosi kovu, běžely po drážkovaných deskách k elektromagnetům a znovu se navíjely na cívky, upevněné na stojanech. Čandrasékhar přehodil páku. Konec posledního drátu se chvilku kroutil po hladké desce stolku jako kovový červ, zachvěl se a zmizel na cívce. Bzučení proudu utichlo. Všechny obrazovky se potáhly šedí, v níž se rozplývala ztuhlá spleť zelených hieroglyfů. Rozsvítila se kulatá zářivka.

Arseňjev udělal několik kroků kabinou sem a tam, přejel si čelo hřbetem ruky a pohlédl mi do očí:

„Chcete to vědět?“

Přikývl jsem.

„Není snadné složit ze zachráněných fragmentů dějiny bytostí neznámého druhu… tím spíš, jsou-li to dějiny jejich vyhlazení…“

Poslední světélka doutnající na obrazovkách zmizela. Stály teď kolem nás šeré a mrtvé.

„Kroniky, které máme, zachycují zlomkovitě údobí asi stoosmdesáti let. První srozumitelný úryvek obsahuje plán invase na Zemi. Zprvu jsem se domníval, že ovládnutí Země pro ně znamenalo naplnění náboženského mythu; za jeho symbol jsem pokládal znamení dvou kružnic proťatých přímkou, s nímž jsme se setkávali ve zříceninách, ale kroniky nám dávají obraz naprosto odlišný. Planetu obýval rod tvorů chladně uvažujících. Když před půl druhým stoletím přikročili k provádění svého plánu, přemýšleli, mohou-li jim lidé být nějak prospěšní. Když zjistili, že se jim k ničemu nehodí, rozhodli se nás odstranit. Prostředek, jehož k tomu chtěli užít, neměl způsobit škody na našich městech, silnicích, továrnách… aby jich později mohli sami používat. Výboj záření měl vyslat na Zemi radioaktivní mrak. Pak, až by klesla ionisace, začala by Bílá koule odpalovat tisíce raket, které by přistávaly na povrchu Země již mrtvé, tedy připravené, aby je přijala. Chtěli zničit život, ale zachovat vše, co nebylo životem… Přestože však uvažovali tak ledově přesně, přestože vzali v úvahu všechny veličiny, na jednu přece jen v rozpočtu zapomněli: na sebe. Když obrovské paprskomety a Bílá koule byly již téměř hotovy, v poslední fázi uskutečňování plánu, pustili se do boje sami mezi sebou. Podařilo se jim dosáhnout vytčeného cíle… ale na své vlastní planetě!“

Vše, co Arseňjeva obklopovalo, stíralo se a ztrácelo. Zahleděn do jeho tváře, vnímal jsem ji jako bílou skvrnu na tmavém, neurčitém pozadí. S kamenným klidem pokračoval:

„Není nám jasný jejich vztah k strojům. Snad to byl nějaký vrcholný vládní orgán. Buď jak buď, právě stroje vypracovaly podrobný plán útoku na Zemi. A stroje také dělaly válečné plány a posílaly je na smrt.“

„Oč bojovali?“

Arseňjev zvedl na desce ležící klubko drátu, jako by je vážil na dlani.

„To není jasné. Snad o právo usadit se na Zemi. Byl to národ na vysokém stupni civilisace, rasa vynikajících konstruktérů a budovatelů, osnujících smělé plány — ničení a vládnutí. Taková společnost se nutně musela dříve nebo později obrátit sama proti sobě. Než válka skončila děsivou pohromou, vlekla se desítky let. Některé její fáze jsou nám zhola nepochopitelné, bez ohledu na široké časové mezery, které zejí v kronikách podzemního archivu. Ukryti v podzemí, zasazovali si rány výboji obrovských kvant energie, zasypávali se mraky jedovatých prášků, vyvolávali umělé přesuny a tektonické poklesy půdy. Vyplýtvali ve válce spousty energie, která mohla jejich planetu přetvořit v kvetoucí sad.

Mezi obyvateli planety byla vrstva bytostí, které vynikaly vysokou inteligencí. Jejich úkolem bylo konstruovat myslící stroje a obsluhovat je. Tyto bytosti zůstávaly nějaký čas zdánlivě neutrální, protože sloužily oběma válčícím stranám. Mimo jiné jim dodávaly plány na ničení.“

„To je přece absurdní.“

„Ale přesto tomu tak bylo. Čím déle se táhla válka, tím více upadala úroveň civilisace. Byl to proces probíhající nerovnoměrně, kolísání s periodickými návraty rozkvětu, který patrně souvisel s přechodnými mezidobími klidu, po nichž propukaly boje tím urputnější. Velká energetická centra měnila podle výsledku bojů nejednou majitele a byla údobí, kdy stála nečinně, protože je přechodní vítězové, nemající dostatečné technické znalosti, nedovedli uvést do chodu. Zdá se, že v těchto mezidobích se vrstva "neutrálních" bytostí pokoušela zachránit výtvory civilisace, kroniky a dokumenty v skrýších, zakládaných v horách a pustých, neobydlených místech. Na pozůstatky takového tresoru jsme narazili v době výpravy k Bílé kouli. Pak začala jedna z válčících stran nabývat převahy. Byla si už tak jista svým vítězstvím, že vyslala na Zemi střelu, jejíž let skončil katastrofou. Tady kroniky končí. Dalšího průběhu událostí se můžeme jen domýšlet. Ke katastrofě došlo pravděpodobně v údobí války o dobytí celého energetického systému. Dost možná, že bytosti, které to zavinily, neměly dostatečnou představu o funkci přístrojů. Není však vyloučeno, že to bylo jinak, a kdo ví, není-li toto vysvětlení nejpravděpodobnější. Možná, že v okamžiku, kdy jim hrozila porážka, sáhli k nejkrajnějšímu prostředku. Byl to výboj deuteronů, určených ke zničení Země…“

„A kdy k tomu došlo?“

„V dubnu roku 1915 uveřejnil jeden mladý belgický vědec studii, v níž sestavil přehled průměrných ročních teplot na Venuši za posledních čtrnáct let. Všechny kolísaly kolem čtyřiceti stupňů Celsia a pouze za poslední rok pozorování vystoupila teplota na 290 stupňů Celsia. Toto zvýšení trvalo necelý měsíc. Bylo to však v době světové války… a tehdy se nikdo nezajímal o nějaké astronomické fantasie… a na celou věc se zapomnělo jako na vyslovený omyl vědce začátečníka…“

Zazvonil telefon. Osvatič volal astronoma do centrály, protože s ním chtěla mluvit Země. Arseňjev odešel.

„A zahynuli všichni?“ obrátil jsem se na fysika, který se stále ještě skláněl nad stolkem a zkoumal velkým zvětšovacím sklem obrazce na fotografiích.

„Všichni? Jak je to možné? Proč se nikdo nezachránil, ani tak hluboko pod povrchem, tam, kde je černá plasma… Ale třeba ještě někde ve vzdálené oblasti planety žijí…“

„Nemáme skutečnou jistotu, že nežije ani jediná z oněch bytostí,“ odpověděl Číňan. „Jsme-li však přesto o tom přesvědčeni, pak jen proto, že máme neomezenou důvěru v jejich genialitu. Zní to jako výsměch, ale je tomu tak.“

Mlčel jsem.

„Zničit sebe v domnění, že se tím ničí celý svět, to je velké a děsivé pokušení…“

Číňan se na mne díval přimhouřenýma očima. Po chvíli přišel do kabiny Arseňjev. Byl vzrušen.

„Poslyšte,“ zvolal, „vzpomínáte si na to místo «raportu», které nás tak udivovalo a v němž se mluví o hledání něčeho nebo někoho kromě obyvatel Země? Domnívali jsme se, že posádka meziplanetárního letadla nevěnovala pozornost lidem, protože hledala nějaké jiné, nějaké "skutečné" tvůrce civilisace… Teď se to vysvětlilo! Na Zemi znovu zpracovávají překlad «raportu» na podkladě materiálu, který jsme jim vyslali, a tu je výsledek: oni vůbec nehledali "tvůrce civilisace", ani žádné bytosti… nýbrž pátrali po zařízeních, která by byla s to zadržet ničivý výboj a odrazit jej zpět, na Venuši!“

„Ano, to je možné,“ řekl Lao Ču a vstal. „Sdělili nám celý text?“

„Zatím ne. Dubois mi slíbil, že mi jej oznámí za půl hodiny. Půjdete se mnou, Lao, a také vás bych prosil, kolego Čandrasékhare, budete moci vyslat další část výpočtů.“

Matematik, který byl dosud zaměstnán za isolační stěnou uvnitř maraxu, objevil se mezi dvěma rozvodnými deskami, otevřenými jako dveře. Stál jsem pořád na témž místě. Vědci rozmlouvali, jejich hlasy ke mně dolétaly z nesmírné dálky.

„Takový tedy byl konec…“ řekl jsem. „Chtěli nás vyhladit… Je v tom něco nepochopitelného. Nerozumím tomu prostě, byli skutečně zosobněným zlem?“

Po těchto slovech se rozhostilo ticho. Čandrasékhar, který pracoval u stolku, nechal klesnout ruku s nástrojem.

„V to nevěřím,“ řekl.

„To znamená…?“

Čandrasékhar hodil odisolované konce kabelu na desku maraxu:

„Co vlastně víme o obyvatelích planety? Nic. Nevíme, jak vypadali, netušíme to ani, nevíme, co bylo náplní jejich života… z tisíců věcí, které jej činily bohatým, známe ve skutečnosti jednu jedinou: plán na vyhlazení lidstva.“

Odmlčel se na několik vteřin.

„Víme, že hmota je slepá, že nad ní nebdí žádná Prozřetelnost, která by přiváděla bloudící na pravou cestu. Do nesmírných prostor vesmíru vnáší řád člověk, neboť vytváří hodnoty. Bytosti, byť sebemocnější, které se oddávají ničení, nesou v sobě svou vlastní zkázu. Co si máme o nich myslit? Fantasie selhává, rozum zůstává stát nad přemírou utrpení a smrti, obsaženou v slovech: vyhlazení planety. Máme její obyvatele odsoudit? Obývali snad Venuši netvorové? Já myslím, že ne. Cožpak ty nejhrůzyplnější války na Zemi nezuřily mezi státy, které se skládaly z hrnčířů, rolníků, úředníků, tesařů, rybářů, malířů? Byly snad ty miliony a miliony lidí, kteří v těchto válkách padli, horší než my? Nebo si zasloužili jakýmkoli jiným způsobem smrt více než my? Profesor Arseňjev se domnívá, že obyvatelé Venuše byli posíláni do válek stroji. Není to nezvratně jisté, ale připusťme, že tomu tak bylo. Což lidi neposílal do válek stroj — šílený, chaoticky běžící stroj společenského řádu, kapitalismu? Můžeme vědět, kolik Beethovenů, Mozartů, Newtonů zahynulo pod jeho slepými údery dříve, než dozráli a vytvořili nesmrtelná díla? Nebyly na Zemi bytosti, které dělaly to, co se vám, pilote, zdálo šílenstvím — nebyli to obchodníci se smrtí, kteří sloužili oběma válčícím stranám a prodávali jim zbraně?

Našli bychom tu nejednu analogii. A není to náhoda, protože jistě existují společné zákony, jimiž se řídí dějiny rozumných bytostí. Rozumných… Jak hořce zní toto slovo v podobné chvíli! Avšak mezi námi je právě tak velký rozdíl jako mezi životem a smrtí. Energie, která měla zaplavit Zemi, vzplála nade všemi městy této planety v podobě atomových sluncí, sluncí, která zahořela nikoli na věky, aby podporovala a tvořila život, nýbrž na jediný okamžik, aby život zničila. V teplotě milionů stupňů vřely a roztékaly se jejich velkolepé stavby, hořely stroje, praskaly a tály stožáry radioaktivních emitorů, explodovala podzemní potrubí, z nichž vytékala černá plasma. Tak vznikla krajina, kterou jsme spatřili několik desítek let po katastrofě: zříceniny, spáleniště, pouště, lesy ztvrdlých krystalů, řeky plasmy živořící v divokých roklinách i ta Bílá koule, poslední svědek katastrofy, jejíž centrály, nezkoordinované, ale stále ještě činné, fungují a nesmyslně a chaoticky uvolňují nahromaděnou energii… a budou tak pracovat, pokud budou zásoby černé plasmy pulsovat v podzemních nádržích… Může to trvat stovky let… neobjeví-li se na této planetě člověk!“

„Příšerné dědictví…“ zašeptal jsem.

„Ano,“ řekl Arseňjev, „ale my máme právo po něm sáhnout. Když si lidé začali uvědomovat, že jsou druhy, spjatými společným osudem, a že jsou unášeni vesmírem na téže planetě, že jsou jako my posádkou lodi a že jejich životy jsou spolu svázány jako naše, protože jsou obráceny stejným směrem — octli se nad propastí. Tváří v tvář zkáze, kterou mu nesl dějinný vývoj, pokoušel se imperialismus strhnout s sebou celé lidstvo. A když jsme bojovali proti němu, bojovali jsme o něco většího než o holý život. Tvary hmoty nabývají krásy a významu jedině tehdy, zrcadlí-li se v očích, které se na ně dívají. Jedině život dává světu smysl. Proto budeme mít odvahu vrátit se na tuto planetu. Navždycky si vryjeme do paměti vzpomínku na její tragedii, tragedii života, jenž se postavil proti životu a byl sám zničen.“

Arseňjev přistoupil k televisoru.

„Přátelé! Venuše — to je teprve první etapa. Naše výprava je prvním krokem na cestě, jejíhož konce nikdo z nás nedovede ani domyslit. Věřím, že překročíme hranice sluneční soustavy a půjdeme dál, že vkročíme na tisíce nebeských těles, která krouží kolem jiných sluncí, a že přijde čas — snad za milion, snad za miliardu let — kdy člověk zalidní celou Galaxii a světla nočního nebe mu budou tak milá jako světla vzdálených domovů. A i když si tu dobu nedovedeme představit, vím, že až do ní potrvá láska, protože láska je důkazem krásy světa, který nacházíme v očích druhého člověka.“

Když pronášel astronom tato slova, stál před obrazovkou. V šeru zářil zlatý prach hvězd. Zdálo se mi, že na jeho tvář padá jejich slabounký odlesk. Dlouhou dobu jsme setrvávali v mlčení, jako bychom naslouchali volání světů, oddělených propastmi.

Zazvonil telefon, Lao Ču zvedl sluchátko. Odložil je a pohlédl na astronoma: „Volá nás Země.“