Astronauti

HODINA ASTRONAUTIKY

Bylo zamračené červnové ráno. Po dálnici vedoucí do závodu pro stavbu meziplanetárních letadel ujížděl velký zájezdový autobus. Asfaltová stuha, vinoucí se mezi hlubokými příkopy, leskla se v dešti jako voda. Příkré stěny kuželů suti dosahovaly až k betonovým obrubám, zrcadlily se v hladkém povrchu silnice a vyvolávaly v cestujících dojem, že jsou na palubě parníku, který pluje skalnatým kaňonem řeky. Mladí chlapci, kteří jeli v autobuse, natlačili se k oknům. Během jízdy se skalní hřbety přeskupovaly, otáčely, skrývaly jedny za druhými a místo nich se vynořovaly nové. Jejich úbočí byla pokrytá černým masivem lesa. Za hodinu se vysoko nad korunami jedlí zableskla střecha hvězdárny. Brzy nato, když se autobus blížil k nejvyššímu bodu průsmyku, minul v jisté vzdálenosti obrovskou, jako plod rozkrojenou kupoli, z níž vyčnívala nosná konstrukce velkého zrcadlového dalekohledu. Za chvíli si motor vydechl a jeho namáhavé supění vystřídal zpěvný sykot brzd. Sjížděli do údolí, v němž ležel závod.

Ještě několik minut projížděl autobus rychle serpentinami. Mezi široce se rozestupujícími hřebeny hor, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích, rozprostírala se planina s mřížemi ocelových věží, s komíny a obrovskými plechovými nádržemi, které se v dešti leskly, jako by byly ze skla. Uprostřed se černal masivní osmiboký hranol zdí závodu.

Když zazvonil telefon, popíjel inženýr Soltyk právě kávu v liduprázdné rýsovně. Vrátný hlásil, že přijela exkurse. Soltyk se ani nezamračil, jen řekl: „Ať počkají, hned jsem tam,“ a zavěsil. Dopíjel kávu a ohříval si na šálku ruce zkřehlé ani ne tak chladem, jako spíše únavou. Den předtím vykonalo letadlo před velkou cestou svůj poslední, jedenáctihodinový zkušební let. Inženýr se ho zúčastnil jako první navigátor. Raketa záměrně přistávala v noci, za zvláště těžkých podmínek, kdy byla nepatrná viditelnost a silná vrstva mračen. Soltyk byl v závodě už asi měsíc jako technický zástupce výpravy. V době nočního letu nezamhouřil oka, neboť sledoval kontrolní přístroje, účastnil se po přistání prohlídky aparátů a před polednem měl se závodními konstruktéry ještě prohlédnout snímky pláště rakety. Pořizovali je od chvíle, kdy byla raketa dopravena do haly, to znamená od jedné v noci. Schůze komise byla svolána na jedenáctou. Soltyk se podíval na hodinky. Bylo devět, měl tedy ještě dvě hodiny času. Předtím si řekl, že si chvilku zdřímne, ale když zavěsil sluchátko, uvědomil si, že to nestojí za to. Bude průvodcem ještě i této exkursi. Dělal to od chvíle, kdy přijel do závodu, protože zdejší inženýři, zabraní horečně do práce souvisící s blížícím se startem, na to nikdy neměli čas. Soltyk chvíli chodil sem a tam prázdnou místností, mechanicky se dotkl plánů rozházených po stolech, podíval se z okna, za nímž se v drobném dešti šeřily hory, a vstoupil do výtahu, který ho dopravil o tři patra níže. Na hustém trávníku mezi vnitřní a vnější zdí závodu červenaly se trsy neobvykle velkých pivoněk. Exkurse již byla v čekárně za tunelem, jak mu řekl kolemjdoucí technik. Sešel tedy ještě o poschodí níž. V prostorné místnosti stála skupinka chlapců. Sotva jim oznámil, že je bude provázet, shlukli se okolo něho a zahrnuli ho otázkami:

„Je to pravda, že se dnes v noci konal zkušební let?“

„To je škoda, to je škoda, že jsme nepřijeli včera!“

„Budeme si moci prohlédnout letadlo hned teď?“

„Jsou zde, prosím, všichni členové výpravy?“

„Smíme se podívat dovnitř?“

Otázky se sypaly jako krupobití. Inženýr se ani nepokoušel odpovídat, nýbrž střásal je se sebe a ustupoval jako před proudem vody, až došel ke dveřím.

„Všechno uvidíte na vlastní oči…“ řekl. „Tak pojďte.“

Přišli do dlouhé chodby. Uzavíraly ji velké, těžké dveře s čočkovitým okénkem. Když se k nim příchozí přiblížili na několik kroků, dveře se zvolna samy otevřely na obě strany jako vrata plavební komory. Za dveřmi vedla dolů šikmá plocha. Zelená světla, planoucí ve výklencích zdí, nezvykle ozařovala obličeje. Pak šikmá plocha končila. Vešli do nízké, rozlehlé síně s drsnými zdmi a stropem z portlandského cementu. Otevřely se poslední dveře a za nimi — tentokrát v modravém osvětlení — se objevil vnitřek jakéhosi velkého vagónu.

„To je výtah?“ zeptal se někdo.

„Ne, motorový vůz,“ odpověděl inženýr. Když se všichni usadili v kožených křeslech, stiskl knoflík. Podlaha se lehce zachvěla a vůz se rozjel. Inženýr se opřel o stěnu. Ještě stále měl na sobě pracovní kombinésu, která byla vpředu posypána kovovým prachem, jemným jako popel. Zapálil si cigaretu a začal hovořit hlubokým, poněkud ospalým hlasem:

„Jedeme právě dvě patra pod zemí. Projíždíme tunelem pod ochrannými zdmi. Ještě před osmi lety zde nestál tento závod, nýbrž velký atomový reaktor starého typu. Tehdy ještě neexistovalo communium. Proto musel být reaktor uzavřen za sedmimetrovými zdmi, které měly pohlcovat záření. Nyní, když známe novou výrobní methodu, patří to všechno už minulosti, ale zdi a tunely zůstaly.“

Zazněl řinkot neviditelných nárazníků. Vůz se zastavil. Otevřely se jiné dveře. Za nimi se sunuly vzhůru pohyblivé schody. Shora na ně dopadalo světlo, bledězlaté jako paprsky zimního, nehřejivého slunce.

Když chlapci vstoupili na schody, pozvedli oči vzhůru, kde bylo vidět svítící skleněný strop zasazený do obdélníkovitého výřezu obezdívky. Klidně se pohybující schody je dopravily k širokému prahu. Zůstali stát.

Před nimi ležela hala, dlážděná leštěnou žulou. Byla tak obrovská, že se při pohledu na vzdálená světla zdálo, jako by se strop sbíhal s podlahou. Tento dojem vyvolávala optická perspektiva, neboť když zvedli hlavy, přesvědčili se, že mléčně bílé desky na ocelové konstrukci visí nad nimi ve výši několika pater. Hala neměla boční stěny, spočívala po obou stranách na dlouhých řadách sloupů, za nimiž bylo vidět další halu. Přestože venku byl bílý den, tonula prostora v záplavě umělého světla. Uprostřed na dvou řadách podvozků ležela dlouhá stříbrná střela. Spousty lidí, zmenšených vzdáleností, obsypaly její boky, šplhaly po nich a táhly za sebou černé nitky drátů. Hořela sta a sta modrých jisker, bodajících do očí. To pracovali elektrosvářeči. Jako malé hračky ze sirek točily se okolo rakety pomocné věžovité jeřáby. Přímo u stropu, na pozadí obrovských, zvenčí osvětlených tabulí, černal se portálový jeřáb, klenoucí se jediným obrovským nosníkem nad celou halou.

Inženýr si byl vědom, jakým dojmem hala na návštěvníky zapůsobila; počkal chvíli, než se vydali k raketě. Obrovskou rozlohu haly ocenil člověk tehdy, když jí procházel. Šli a šli a zdvižená, jako rtuť se třpytící špička rakety byla pořád daleko před nimi. Minuli několik hlubokých šachet v podlaze, chráněných zábradlím. Pohled dolů ukázal koleje elektrického vláčku. Každých několik desítek vteřin tam rychle projel had vozíků, tažených malou lokomotivou. Ale chlapci se příliš nedívali dolů, protože jejich pohledy přitahovalo letadlo. Kráčejíce po hlazených žulových deskách, došli konečně k prvnímu podvozku, na němž leželo těleso rakety. Zblízka se ukázalo, že je to kulatý duralový sloup, dělící se ve dvě větve; na každé z nich byly čtyři široké pásové podvozky.

Inženýr zůstal stát. Mlčel od chvíle, kdy vystoupili z vagónu. Pozoroval chlapce ospalým, trochu výsměšným pohledem, jako by si myslil: „No tak, hoši, kdypak se začnete vyptávat?“

Na obě strany se nad jejich hlavami táhl obrovský stříbrný nehybný trup rakety. Vrhal chladný stín. Pokračovali v cestě okolo podpěrných podvozků. Na stříbrném plášti několik metrů za špičkou se červenala velká písmena; tvořila nápis KOSMOKRATOR. Jinak byl povrch rakety dokonale hladký. Hoši, kteří byli o něco napřed, zůstali mimoděk stát, protože z výše třetího patra se blížilo dlouhé rameno, zakončené hruškovitým předmětem z bílého kovu. Obkročmo na hrušce seděl člověk. V napjatých rukou držel řídicí lanka, tahal za ně a tak vedl tupý konec hrušky na střed stříbrného hřbetu rakety. Nezvyklý jezdec v dlouhém černém plášti, s tváří zakrytou černými brýlemi, byl přes značnou vzdálenost dobře viditelný na pozadí mléčných tabulí stropu.

„Prozařujeme plášť rakety Roentgenovými paprsky… pátráme, není-li zevnitř poškozen…“ řekl inženýr. Chlapci šli podél rakety, někteří s pootevřenými ústy, s očima tak na ni upřenýma, že se jeden srazil s běžícím dělníkem a druhý div že nespadl pod kola elektrického vozíku. Kosmokrator stál mírně nakloněn. Jako nezvyklý host leželo hladké stříbrné vřeteno mezi velkými mřížovitými nosníky, duralovými lešeními a visícími lany, obklopeno hlomozem vozů a zástupem lidí. Jeho trup, dozadu se zužující, přecházel ve čtyři stabilisační plochy, rozložené do čtyř stran. Nejdolejší z nich, vysoká jako několikaposchoďový dům, sahala téměř až k zemi. Chlapci obraceli hlavy vzhůru, a mhouříce bezděčně oči, hleděli na trysky motorů, které zely mezi matně stříbrnými stabilisačními plochami. Zdálo se, že z černých jícnů vyšlehne každým okamžikem strašlivý atomový plamen a raketa jediným skokem prolétne tenkou skleněnou střechou.

Někteří ustupovali nebo se stavěli na špičky, snažíce se nahlédnout do vnitřku nehybných otvorů, vroubených válci čistého, hladkého kovu. Jen na několika místech masivních obrub bylo vidět jemné rovnoběžné čáry, stopy působení obrovských teplot.

Inženýr, ještě stále s rukama v kapsách kombinésy, mlčel. Pracovala tu dosti velká skupina lidí. Mladý muž, sedící v pojízdné kabině, v níž se rozbíhaly na všechny strany silné kabely, řídil pohyb lešení vysouvaného k horním stabilisačním plochám.

Od tohoto místa se hoši nemohli odtrhnout a prohlíželi si z nových a nových míst rozprostřené gigantické stabilisační plochy, jako by to byly ocasní ploutve stříbrného leviatana. Na jednom z nich, nejmladším, jemuž hořely tváře a zářily oči, bylo vidět, že by se nejraději vyšplhal na lešení. Byl by to docela jistě udělal, kdyby s nimi nebyl býval inženýr.

„Pojďte, chlapci, musíme si pospíšit.“

V těsném hloučku následovali Soltyka. Ušli několik desítek kroků k otvoru pro náklady. Spodek rakety se otvíral a mezerou mezi dvěma vypouklými křídly poklopů, které visely dolů jako dvířka bombardéru, bylo vidět dovnitř. Po plošině vedoucí do rakety sjížděly v dlouhé řadě prázdné elektrické vozíky. Několik lidí řídilo čilý ruch.

Když minuli nákladní otvor, došli k bílým duralovým schůdkům, přistaveným k otvoru, který bylo vidět v horní části rakety. Bylo třeba vystoupit do výše bezmála tří pater. Chlapec, který šel první, vystoupil až na malou plošinku na vrcholku schůdků, ohlédl se a strnul. Za zády měl matně stříbrný bok rakety a pod sebou prostor haly, která odtud vypadala ještě větší. Po její nesmírné ploše se pohybovaly desítky malých vlaků, v pozadí se bělaly vypouklé trupy strojů s lidmi, přecházejícími po můstcích a ochozech. Z mnoha set modravých plaménků stoupaly stužky kouře, splývající v lehký průhledný mrak. Vzduch byl plný ostré vůně ozonu. Na rtech ulpívala kovová pachuť. Nad hlavou se pomalu pohybovala mřížovaná ramena jeřábů. Hoch se vzpamatoval, protože ve vzduchu přímo nad ním objevil se člověk. V kožené zástěře s asbestovou maskou na obličeji sjížděl na traverse, visící na kladce, a držel v ruce krátký hořák jako pistoli.

„No, kam to koukáš?“ začalo se ozývat zdola. Hoch se otočil a skočil do otvoru v boku rakety. Octl se v chodbě s půlkruhovitými stěnami, vyloženými lucitem, který zářil klidným, bledým světlem.

„To je vstupní otvor,“ řekl inženýr. Vešel jako poslední. „S obou stran jsou hermetické uzávěry, aby bylo možno vycházet a vcházet i ve vzduchoprázdnem prostoru. A teď můžeme jít buďto do centrály, nebo k motorům, co je vám milejší?“ obrátil se k nim. Hustě namačkáni stáli v úzké chodbě a neosmělovali se promluvit.

„Do centrály,“ plácl nejmenší naslepo. Zdálo se mu, že se k nim inženýr chová neochotně, jako k nevítaným hostům. Soltyk přistoupil ke dveřím ve zdi a oběma rukama otočil železným kolem s loukotěmi. Dveře, mohutné jako závěr tresoru, se odsunuly. Vešli do druhé, rovněž kulaté chodby, která vedla vodorovně do vnitřku rakety. Končila dokořán otevřenými dvířky. Za nimi byla malá místnost; i ta měla stěny obloženy lucitem. Pod nízkým stropem se táhly svazky trubic. Trčely z nich páky a kolečka.

„Jste ve stanici, odkud se obsluhují vzduchotěsné komory,“ řekl inženýr. Přistoupil ke dveřím ve stěně a dodal:

„Tady jsou manometry a tady,“ ukázal na potrubí, „přívody vysokého tlaku. Pod podlahou jsou čerpadla a nádrže se stlačeným vzduchem. Tak… a teď sejdeme do centrály.“

Za dveřmi, vsazenými dosti vysoko do stěny, byla svislá úzká šachta, nepříliš hluboká, neboť při pohledu dolů bylo vidět její jasně osvětlené dno. Vedly tam schůdky, vlastně spíše žebřík se širokými příčli, potaženými houbovitou, velice pružnou hmotou, do níž se nohy bořily. Po schůdcích v úzké šachtě bylo možno sestupovat pouze jednotlivě. Jeden po druhém sešli dolů. Stáli v dlouhé chodbě podivného tvaru: její průřez byl téměř rovnostranný trojúhelník. Stěny se sbíhaly nahoře, kde u stropu visela dlouhá zářivka. Chodba nebyla osvětlena lucitem; podlaha i stěny byly potaženy stejnou tmavozelenou houbovitou hmotou jako schůdky.

„Cestou si můžeme prohlédnout kabinu,“ řekl inženýr. Otevřel nejbližší dveře, které byly ve stěně trojúhelníkovité chodby a svíraly s podlahou úhel 45°. Jaký byl úžas chlapců, když nahlédli do velké kabiny a zjistili, že její podlaha stoupá ode dveří vzhůru, svírajíc s vodorovnou rovinou úhel rovnající se bezmála polovině pravého úhlu.

Inženýr, jako by nepozoroval jejich údiv, šel o několik kroků dále a otevřel dveře kabiny na protější straně chodby. Také tam stoupala podlaha příkře vzhůru. V kabinách nikdo nebyl. Svítily v nich zářivky slabě osvětlující nábytek, připevněný k podlaze, jak to někdy bývá na parnících.

Chlapci mlčky pohlédli na inženýra. Nejmladší a nejnedočkavější z nich se konečně zeptal:

„Co to, prosím, znamená? Proč je ta chodba trojúhelníkovitá a proč je v kabinách křivá podlaha?“

„Není křivá, je jen nakloněná,“ opravil ho Soltyk. Vytáhl z kapsy kombinésy zápisník a tužku a řekl:

„Jestli něco nevíte, hned se ptejte. Nemusíte se stydět.“

Načrtl obrázek a ukázal jej chlapcům:

„Chápete už?“

Ale chlapci nechápali.

„Víte, že letadlo je určeno pro meziplanetární lety? Tak vidíte. A ve vzduchoprázdnem prostoru není gravitace. Proto všechny předměty ztrácejí svou váhu. Ve fantastických románech minulosti popisovali všelijaké veselé příhody takových cestovatelů, kteří třeba nemohli vylít vodu z láhve nebo se vznášeli u stropu a podobně. Nu, to jsou radosti dosti pochybné. Důležitější je, že gravitace je pro člověka nutná. Neznamená to, že bez ní nemůže žít. Naprosto ne; ale po určité době začínají svaly zakrňovat; je to následek nedostatku činnosti. Proto si Kosmokrator sám vytváří umělé gravitační pole. V době letu se prostě otáčí kolem své delší osy, kterou jsem na tomto obrázku označil písmenem O — vidíte? Tak vzniká, jako na kolotoči, odstředivá síla, která tlačí všechny předměty a lidi v kabinách ve směru poloměru. Označil jsem to šipkou. Podlahy kabin i této chodby jsou stavěny tak, abychom v době letu cítili všude pod nohama «dole» a nad hlavou "nahoře", stejně jako na Zemi. A to je samozřejmě možné jen tehdy, jsou-li místnosti rozloženy paprskovitě.“

„A co je nad námi?“

„Nahoře jsou skladištní prostory.“

„A proč je chodba trojúhelníkovitá?“

„Prostě proto, že jsme měli málo místa.“

„To se dalo udělat jinak,“ řekl bojovně nejmenší z chlapců, který měl dojem, že si z nich inženýr tropí žerty.

„Dalo,“ přisvědčil Soltyk dobromyslně, „ale v tom případě by bylo třeba postavit šikmo stěny v kabinách a to by nevypadalo příliš hezky. Kromě toho se na chodbě zdržujeme přece jen méně než v kabině. Ostatně mohou zde jít klidně čtyři lidé vedle sebe… No, zapovídali jsme se. Pojďme do centrály.“

Vykročil a chlapci za ním. Nejmenší počítal kroky: až na konec jich udělal 68. Pak byly zase schůdky, ale jen s několika stupni, a potom vypouklé široké dveře.

V kabině, která měla asi šest metrů v průměru, ohromil příchozí pohled na nespočetné ukazovátek, ciferníky a signální lampičky. Blikaly a svítily všemi duhovými barvami. Stěny, svírající s podlahou úhel opačný než v chodbě, byly rozděleny na oddíly, které tvořily jakési skřínky s pultíky. Všude zářila a blikala světélka. Nad skřínkami svítily nápisy: TRYSKY, HLAVNÍ POLE, ŘÍDICÍ POLE, GENERÁTOR POŘADÍ A, PREDIKTOR, MARAX. Bylo jich několik desítek. Přímo uprostřed kabiny vyrůstal z podlahy velký přístroj, připomínající svým vzhledem přilbu obra. Trčely z něho tři trubice, uzavřené bílými víčky. Na první pohled to budilo představu neobyčejně zvětšené hlavy nějakého hmyzu s tréma vypouklýma očima nebo tykadly. Tam, kde jsou na hlavě ústa, vyčnívaly z přístroje ve čtyřech řadách svislé páčky. Když si hoši nad dvěma přečetli nápisy „START“ a „MOTOR“, začali se strkat lokty, nakláněli hlavy nad přístroje a dychtivě si je prohlíželi.

Ostatní se shlukli tam, kde na matné, zevnitř osvětlené tabulce, umístěné na šikmé stěně, bylo vidět barevný plánek. Když se podívali pozorněji, zjistili, že před sebou mají podélný průřez Kosmokratorem.

S obou stran „hmyzí hlavy“ stála tři a tři křesla, velmi nízká, s opěradly skloněnými dozadu a volně ležícími upevňovacími pásy. Ale ani to, ani nepřetržitý ruch signálních světel nezaujal všechny nejsilněji. Proti křeslům, těsně nad zemí, byly nakloněné kovové kotouče. V každém z nich jako v rámu byla kulatá obrazovka téměř metrového průměru. Na těchto zářících plochách bylo vidět vnitřek celé haly, svítící strop, hemžení strojů, vozíků a lidí, a všechno neobyčejně jasně, zřetelně a barevně. Dvě střední obrazovky byly obráceny do předních a postranních částí haly, druhé dvě zachycovaly prostor za raketou. Jedna část chlapců se shlukla u obrazovek, druzí se nahrnuli k světelnému plánku letadla a zbývající se tísnili u „hmyzí hlavy“, kde stál inženýr.

„Pojďte všichni sem ke mně,“ řekl hlasitě, „a ti, kteří stojí vzadu, ať se ničeho nedotýkají… ještě bychom třeba někam vyletěli…“

Chlapci ho obstoupili kolem dokola. Soltyk si sedl na malou židličku, kterou vytáhl zpod krytu „hmyzí hlavy“, a začal hovořit, ukazuje na svítící kontury rakety:

„Tady vidíte, jak vypadá letadlo uvnitř. Kosmokrator je 107 metrů dlouhý. V nejširším místě má asi 10 metrů v průměru. Skládá se ze dvou vřetenovitých částí, které jsou vloženy jedna do druhé. Vnější pevná část letadla tvoří jeho aerodynamický plášť. Vnitřní část, rozdělená na dvě paluby, horní a dolní, obsahuje skladištní prostory, obytné kabiny, řídicí přístroje a motory. V prostoru mezi oběma částmi jsou nádrže s vodou a s kapalným vzduchem. Jednak jsou to zásoby na cestu, jednak skýtají lidem cestujícím v letadle ochranu před kosmickými paprsky. Na Zemi nás chrání před zhoubným účinkem těchto paprsků atmosféra, v Kosmokratoru voda spolu se speciálním pancířem z kamexu, látky, která pohlcuje záření desetkrát víc než olovo. Jako vedlejší ochranný faktor působí také bersil, z něhož je celé letadlo zbudováno. Víte, co to je?“

„Víme, víme!“ zahlaholilo.

„Hned se přesvědčíme,“ pravil inženýr, vyhledal si přivřenýma očima nejmenšího z chlapců a ukázal na něho prstem:

„Bersil…“ nabral hoch dechu, „je kov pevnější než ocel.“

„Ne, není to kov,“ namítl jeden z jeho kamarádů.

„Tak co, je to kov, nebo není? Nevíš? Jaká je jeho struktura?“

„Jsou v něm takové bublinky,“ začal někdo, ale umlkl, když nenašel podporu.

Zavládlo trapné ticho.

„Ano,“ řekl inženýr. „Měli jste oba pravdu. Bersil je i není kov. Jak naznačuje jeho název, je složen ze dvou prvků, z BERylia a SILicia neboli křemíku. První z nich je kov, druhý není. Každý z těchto prvků má krystalickou strukturu, to znamená prostorovou mřížku, v jejíchž rozích jsou atomy. Bersil vzniká tak, že do prázdných míst v krystalové kostře jednoho prvku vkládá se kostra druhého. Tvoří se tak "atomová mřížka" neobyčejně pevná a tvrdá. Nuže, tolik o raketě samé. Přejdeme nyní k pohonné síle. Podívejte se na plán Kosmokratoru. Celou jeho zadní část vyplňují prostory pro motory. Od ostatních částí rakety je odděluje dvoumetrový filtr, pohlcující záření. Postupujeme-li od přídě k zádi, vidíme napřed naši "výrobnu pohonných hmot". Je to atomový reaktor, vyrábějící communium. Na palubě nemáme hotové pohonné hmoty, vyrábíme si je sami z jiných prvků. Je-li náš reaktor plně naložen, může vyrobit přibližně 40 kg communia. Zdá se to málo, ale stačí to na několik desítek výprav do různých oblastí naší sluneční soustavy. Proces výroby communia stále pokračuje, tedy i v této chvíli, ale neobyčejně pomalu. Hned jej uvidíme.“

Inženýr stiskl páčku. Ihned se rozsvítily kotouče dvou ukazatelů a na nejvyšším „hmyzím oku“, ve skutečnosti malé katodové obrazovce, zazářila malá červená stužka, která začala pomalu kmitat.

„Nyní běží reaktor naprázdno. Když zapneme motory, odstraníme touto pákou ochranné kadmiové filtry.“ Inženýr položil ruku na velkou černou rukověť. „V tom okamžiku se mnohasetmilionkrát zvětší množství volných neutronů v reaktoru a výroba communia se urychlí. Co následuje? Čerpadla vsají atomy communia do následující komory, která je na plánu označena názvem «POLE», protože je v ní elektromagnet, který vytváří magnetické pole. Pole musí být velmi silné, proto elektromagnet váží více než 400 tun, to jest více než šestinu váhy celé rakety. Jak jistě víte, vzniká v elektromagnetu teplota, při níž se communium vznítí. Mezi póly elektromagnetu se utváří koule rozžhavených plynů. Je to zkrátka malé umělé slunce, které se otáčí v magnetickém poli a vystřeluje proud částic, pohybujících se rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu. Kdyby nebylo magnetického pole, částice štěpených atomů by nevyletovaly jen tryskami, nýbrž rozptylovaly by se všemi směry. V minulosti vznikala ve velmi velkých reaktorech, v tak zvaných "uranových pecích", tak obrovská množství neutronů, že bylo třeba utvořit pásmo v okruhu několika desítek metrů, kam nesměli lidé vkročit, a všechny práce u milíře byly řízeny zpoza silných ochranných zdí. Dnes, kdy můžeme deuterony libovolně usměrňovat, patří to všechno minulosti a zůstaly jen ty neobyčejně silné zdi, jako je ta, pod níž jsme sem přijeli. Teď je vám jasné, že ten dvoumetrový ochranný filtr mezi prostorami s motory a obytnou částí rakety nemá vlastně příliš velký význam. Kdyby znenadání magnetické pole zaniklo, zaplavil by vnitřek rakety příval rychlých částic o takové intensitě, že by v tom případě žádný filtr nepomohl. Uvedu vám příklad, který vám objasní to, co jsem právě řekl. Přibližuji-li obličej k plameni, mohu se chránit před spálením tím, že budu silně dmýchat do plamene a odhánět od sebe rozpálené plyny. V raketě má více méně podobnou funkci elektromagnet, který usměrňuje proud částic do trysek. Tak vzniká hnací síla. Ještě se musím zmínit o letu. Celá astronautika se vlastně skládá ze dvou základních kapitol. První — start a přistání, druhá — vlastní let ve vzduchoprázdnu. Ani jedno, ani druhé není věc nijak jednoduchá. Kdybych uvedl stroj do chodu tím, že bych tuto páku přesunul až na konec, rozběhl by se motor plnou silou… to znamená, že by vyvinul výkon 30 700 000 koňských sil. Není to ovšem možno udělat… protože všichni lidé, kteří jsou právě v raketě, byli by na místě mrtvi.“

„Proč?“

„Raketa startující tak obrovskou rychlostí dosáhla by ve vteřině zrychlení, které je přibližně 57 krát větší než zemské. Zemské zrychlení je síla, jakou Země přitahuje všechny předměty na svém povrchu. Člověk vystavený dvojnásobnému zrychlení váží jakoby dvakrát více než obyčejně, při trojnásobném zrychlení třikrát a tak dále. Podívejte se na tento velký ciferník. Jeho stupnice je označena v jednotkách «g», to znamená v jednotkách zrychlení. Ukazuje, jaké zrychlení má raketa. Stupnice, jak vidíte, končí 50 g. U 6 g je červené znaménko a u 9 g dvě. Člověk může být po nějakou dobu vystaven zrychlení přibližně 4 g, asi půl hodiny zrychlení 7 g. 20 g je možno vydržet jen několik desítek vteřin. Ale zrychlení 57 g by jako lis rozdrtilo všechny, kdo jsou v raketě. Raketa tedy nemůže při startu dosáhnout většího zrychlení než 6–7 g, a proto je na tomto místě na ciferníku červené znaménko. Ostatně tato pojistka ani nedovoluje vyvinout větší zrychlení. Ale za určitých okolností je možno pojistku odstranit.“

„A proč?“

„Protože raketu je možno vystřelit úplně bez posádky, jak jsme to dělali při prvních pokusných letech. Pak není žádné omezení a je možno spustit motory naplno. Totéž platí o brždění. I tehdy vzniká zrychlení, ale opačného směru. Snadno si to představíte. Vzpomeňte si, co se stane, když sedíte ve vlaku, který se dá najednou do pohybu; cítíte, že to s vámi trhne zpět, a když vlak brzdí, trhne to s vámi opačným směrem. Rychlost při startu nemůže překročit určitou mez ještě z jiného důvodu. Raketa, přestože je tak pevná, mohla by se vznítit a shořet, kdyby se zahřála třením o atmosféru. Uvědomte si, že raketa letící normální cestovní rychlostí předhonila by lehko dělovou kouli. Při rychlostech větších než zvuk, jakých při tom dosahuje, je odpor vzduchu nesmírný. Používali jsme různých způsobů, abychom jej zmenšili. Kosmokrator má kolem špičky otvory, z nichž v době, kdy proráží atmosféru, prýští pod tlakem vodík. Mezi povrchem rakety a atmosférou se tvoří tenounká vrstvička, pohybující se poloviční rychlostí než letadlo. Je to tak zvaná fáze střední rychlosti. To má za následek, že teplota pláště nepřesahuje 1 000 stupňů. To je snesitelné při našich chladicích zařízeních. Kdyby však teplota z jakýchkoli důvodů dále stoupala, snižuje jiný automat tlak tryskových plynů tím, že přibrzďuje chod motorů. Takto jsme překonali hlavní obtíže startu. A teď se přesvědčíme, co by se stalo, kdyby se sem dostal někdo nepovolaný.“

Inženýr rychle přitáhl páku, která uvedla do chodu motory. Fialová stužka, lenivě se vinoucí na obrazovce oscilografu, ihned se rozběhla a kmitala čím dál tím rychleji. Ručičky na cifernících se daly do pohybu směrem doprava. Panovalo naprosté ticho, o to napjatější, že všichni, namačkáni hlava na hlavě, tajili dech. Ručičky stále postupovaly doprava. Rozsvěcovala se a zhasínala nová a nová signální světélka. Inženýr pohnul druhou pákou a tři obrazovky na černé „hlavě“ zazářily namodralým světlem:

„Jak vidíte, proces výroby communia se zrychluje. Můžeme vzlétnout!“

Znenadání inženýr chytil za ruku nejmenšího chlapce, který stál těsně vedle něho, vmáčknut mezi ostatní kamarády, a stiskl jeho prstem červený knoflík pod nápisem „START“.

Chlapec vykřikl a trhl sebou zpět, ale zastavila ho sevřená hradba namačkaných kamarádů, kteří bez dechu s vytřeštěnýma očima čekali katastrofu. Ale nic se nestalo. Na jedné obrazovce se na zlomek vteřiny objevila roztřesená eliptická křivka, pak se rozsvítily tři rudé signálky a všechna světla na stolku zhasla. Místo toho zavyla na jedné stěně stoupajícím a klesajícím hlasem siréna. Inženýr se dal do smíchu:

„Opravdu jste si myslili, že vás chci poslat do nebe? Žádné strachy… Nic se nestalo a ani nemohlo stát. Zasáhl prostě prediktor.“

Třebas chlapci nechápali, co se stalo, nikdo se nechtěl ptát. Všichni se velice styděli a nejnepříjemnější jim bylo to, že inženýr viděl jejich zděšení.

„No, no, nezlobte se…“

Inženýr zvážněl a začal vysvětlovat:

„Člověk není s to kontrolovat činnost všech motorů a přístrojů najednou. Kromě toho jsou jeho reakce při takové rychlosti, jakou Kosmokrator vyvíjí — již v deseti minutách téměř tři kilometry za vteřinu — příliš pomalé. Kdyby se před raketou ve vzdálenosti pěti kilometrů vynořilo z mraků letadlo, došlo by k srážce, než by pilot stačil cokoli podniknout. Čtyři desetiny vteřiny uplynou, než se dostane obraz blížícího se letadla do mozku. Za tu dobu uletí raketa skoro jeden a půl kilometru. Avšak v té době pilot obraz jen postřehl, ale nerozpoznal. K tomu potřebuje ještě skoro celou vteřinu. A to již bude o čtyři a půl kilometru dál a po srážce! Kromě toho při startu člověk není plně při smyslech. V té době se zrychlení rovná asi 6–7 g. To je zrychlení, jaké působí na pilota tryskového letadla při přemetu. Viděli jste náhodou, jak vypadá sedátko v takovém letadle? Je to vlastně lehátko, ne sedátko, protože na něm pilot leží na břiše s bradou podepřenou gumovým polštářkem. Působením stoupajícího zrychlení první vypovídá službu krevní oběh. Krev jako by příliš ztěžkla a srdce nemá dost síly, aby ji vehnalo do vzdálenějších částí těla. Jednou z nich je mozek. Proto se pilotům často při zatáčkách a přemetech dělá černo před očima. To znamená jinými slovy, že krev neproudí do týlní části mozku, kde je zrakové centrum. Teď už jistě chápete, proč člověk ve chvíli startu nemůže spolehlivě řídit raketu. Nahrazuje ho přístroj, který máte před sebou,“ inženýr položil ruku na lesklý, hladký povrch "hmyzí hlavy". „Jmenuje se «prediktor». V době letu ve vzduchoprázdnu je letadlo nutno udržovat ve správném kursu. Bylo by sice možno pohánět raketu motory po celou dobu letu, ale bylo by to zbytečné plýtvání energií. Stačí totiž vzdálit se na určitou vzdálenost od Země a vypnout motory. Pak se letadlo pohybuje vlivem přitažlivosti Slunce, podobně jako planety. To jsou tak zvané přirozené oběžné dráhy. Existují však i jiné, tak zvané oběžné dráhy nucené. Tehdy si letadlo vypomáhá motory při letu "napříč" nebo "proti proudu" a musí překonávat sílu sluneční přitažlivosti, chce-li si zkrátit dráhu. To, co je na obyčejné lodi úkolem kapitána a kormidelníka, to jest výpočet kursu, dodržování kursu, obeplouvání překážek a sama kontrola přístrojů, to všechno u nás vykonává prediktor. Raketa, jak víte, otáčí se ve vzduchoprázdnu kolem své delší osy, aby si vytvářela umělé gravitační pole. Proto je v hlavě rakety, ve špičce, instalován radarový vysilač, jehož anténa se otáčí opačným směrem takovou rychlostí, aby vzhledem k hvězdám zůstala nehybná. Tak se prediktor v kterémkoli okamžiku orientuje, jakým směrem a jakou rychlostí letí. Radar bychom mohli označit za zrakový orgán prediktoru. Kromě toho, že podává zprávy o poloze letadla, má ještě jeden nesmírně závažný úkol. Ve vzduchoprázdnem prostoru je totiž zvláště veliké nebezpečí srážky s meteory. To byl hotový postrach prvých astronautů. Prediktor se dovede vyhnout těmto nebezpečným setkáním, protože má otáčivé radarskopy. Vedle zrakového orgánu má "elektrochemický čich", citlivý na složení vzduchu v raketě, který samostatně čistí a vyměňuje. Ale snad nejdůležitější je jeho smysl pro rovnováhu, bez něhož naprosto není možno přistát. V blízkosti velkých nebeských těles jsou tak zvaná "zakázaná pásma", v nichž by mohlo raketu rozlomit přílivové tření, způsobené gravitací. Prediktor se dovede vyhýbat i takovým neviditelným úskalím pomocí gravimetrických zařízení. A při přistání, když se letadlo blíží k planetě s otevřenými brzdícími tryskami, přejímá prediktor vedoucí úlohu, ve zlomcích vteřiny zaznamenává změny rychlosti rakety, úhel, pod nímž se blíží k zemi, odpor vzduchu a stabilitu letadla a podle toho reguluje práci motorů.“

„A jak to všechno dělá?“

„To vám teď nepovím, museli byste sem chodit po celý rok dvakrát denně na přednášky. Stačí, že prediktor, dáme-li mu příslušný rozkaz, ku příkladu určit kurs letu na Venuši, provede to v několika minutách a pak již stačí nařídit jej na «start» a ulehnout do křesla. Nemůže se stát nic, o čem nebyl prediktor zpraven. Nedovolí, aby k tomu došlo. Právě proto, když jsi odvážně zmáčkl tenhle knoflík,“ obrátil se inženýr k chlapci, který se začervenal jako pivoňka, „ozvala se místo motorů poplašná siréna…“

„A co ukazují tyto ciferníky?“ ukázal jeden z chlapců na tři „oči“ prediktoru, snad ani ne tak ze zvědavosti, jako spíš aby odvrátil pozornost od nešťastného kamaráda, který by se byl nejraději propadl do země.

„Tyto obrazovky ukazují dráhu letu. Na jedné je vidět dráhu určenou, na druhé dráhu opisovanou a třetí slouží k výpočtu polohy.“

„Co to znamená, že je vidět dráhu? Jakou dráhu?“

„Pod pojmem dráha nebo trajektorie letu rozumíme křivku, jakou opisuje letadlo v prostoru. Jsou-li motory vypnuty, může to být úseč hyperboly, paraboly nebo elipsy.“

„A tady to?“ Chlapec ukázal na obrazovky, na nichž svítil obraz haly.

„To je obyčejná televise. Užíváme jí místo oken ve stěnách, protože by žádný průhledný materiál nevydržel obrovské rozdíly tlaku a teploty. Tyto televisory jsou citlivé na paprsky viditelné lidskému oku, selhávají tedy v noci, v mracích a mlze. Ale ani pak nejsme slepí, protože přepneme na radar, to znamená, jak víte, na ultrakrátké vlny.“

Inženýr otočil malým vypinačem na stolku. Barevné obrazy haly zhasly. Na jejich místě se objevily podivně vypadající obrazy v hnědavě zelených barvách. Když se chlapci lépe podívali, poznali, že je to týž obraz jako předtím, vnitřek haly, lidé, stroje, ale všechno o něco tmavší, a ne v přirozených barvách.

„Takto vidíme povrch planety, když se k ní blížíme v noci nebo v mračnech. To nestačí. Na jiné planetě bezpochyby nebude umělá přistávací plocha. Proto je nutno vyzkoumat velmi podrobně, jak je povrch utvářen, protože raketa letí rychlostí přibližně 1 700 kilometrů za hodinu. To je nejmenší rychlost, s níž se dostáváme do styku s atmosférou planet. Není to tedy jednoduché ani ve spolupráci s prediktorem.“

Inženýr přistoupil k osvětlenému plánu rakety.

„Tady, v hlavě rakety, je uskladněno naše výzkumné letadlo. Nevěděli jste, že máme na palubě letadlo?“ dodal, když postřehl údiv chlapců. „Ovšem, máme dokonce celou vzdušnou «flotilu». Ve skladištních prostorách je hangár druhého letadla, helikoptéry. Tu máme z jiných důvodů. Letadlo, které vidíte v hlavě rakety, je malé tryskové letadlo pro jednu osobu. Až se přiblížíme k povrchu planety na několik desítek kilometrů, otevřeme poklopy a vypustíme letadlo, které pokračuje v letu již samostatně, podrobné zkoumá vlastnosti terénu a hlásí nám radiem svá pozorování. Naskytnou-li se nějaké pochybnosti, ku příkladu je-li terén dosti pevný — to se dá z letící rakety, jak jistě chápete, dost těžko poznat — letadlo přistane a pilot provede potřebné průzkumy, pak nás buďto radiem přivolá, nebo letí dále a hledá jiné vhodné místo pro přistání. Když byl vhodný terén nalezen, začne raketa klesat, napřed aerodynamicky, to znamená, že využívá nosnosti atmosféry. A když rychlost klesne asi na 400 kilometrů za hodinu, spustí prediktor brzdicí trysky. Všimli jste si prve kroužku, který jsem nakreslil uprostřed rakety?“

Inženýr vytáhl zápisník a ukázal chlapcům náčrtek příčného řezu Kosmokratorem.

„Je to dlouhá trubice, která vede ze spalovací komory až do hlavy rakety. Skrze ni je možno vypouštět část atomových plynů. Vyvolá to zpětný pohyb, který přibrzďuje let rakety.“

„A co by se stalo, kdyby prediktor selhal?“ zeptal se nejmladší z chlapců, kterému už otrnulo.

„Prediktor má pojistná zařízení,“ začal inženýr, ale chlapec se nedal.

„A co kdyby se porouchala pojistná zařízení?“

„To je naprosto nepravděpodobné.“

„Ale možné? Co by bylo třeba udělat, kdyby se porouchala?“ naléhal chlapec tvrdošíjně. Inženýr napřed svraštil čelo, jako by chtěl říci «neotravuj», ale pak lehce sešpulil rty.

„Chceš to vědět?“ řekl. „Tak pojďte se mnou.“

Vyšli z centrály a zase se octli v trojúhelníkovité chodbě. Rychle došli k úzkým schůdkům, po nichž vyšplhali do stanice, obsluhující vzduchotěsné komory. Ale místo aby se dali doprava, k chodbě vedoucí ven, inženýr otevřel kovové dveře ve stěně. Vystoupili po žebříčku na horní palubu. Šachta, kterou sem přišli, ústila uprostřed úzké chodby mezi dvěma dlouhými svislými stěnami. Kam oko dohlédlo, táhla se tato kovová ulice, přerušovaná v pravidelných vzdálenostech profilovanými vzpěrami. Vypadalo to tady trochu jako ve skladišti nějakého velkého průmyslového závodu.

„Jsme u skladištních prostor,“ řekl inženýr, směřující k zádi rakety. Jeden z chlapců pohlédl vzhůru a vykřikl údivem: Nad nimi ve výši pěti metrů byl můstek, visící vzhůru nohama, se zábradlím obráceným dolů, jako by to byl zrcadlový obraz můstku, po kterém šli.

Inženýr se zastavil a vysvětloval:

„Za letu, když se raketa otáčí, užíváme druhého můstku. Vzpomínáte, co jsem vám kreslil?“

„To chodíte vzhůru nohama? A nezatočí se vám hlava?“

„Kdepak! Rotační pohyb si přece vůbec neuvědomujeme. Cítíme pod nohama obyčejnou podlahu, to je vše.“

„A kdyby v okamžiku startu někdo stál tady, kde teď stojíme my, co by se stalo?“

„Až se raketa vzdálí od Země na tři tisíce kilometrů, bude uvedena do rotačního pohybu a pak by člověk, který by tady stál, sletěl po hlavě na ten druhý můstek. Protože však z počátku jsou otáčky pomalé, nic by se mu nestalo. Bylo by to spíš pomalé klouzání než pád.“

„Znamená to, že "nahoře" a «dole» si vyměňují místa?“

„Ovšem.“

Šli dále. Některé prostory byly už plně naloženy, v ostatních se hemžili lidé a upevňovali všechny předměty speciálními popruhy k záchytkám a držákům. Aniž zpomalil krok, inženýr stručně vysvětloval, jaké prostory právě míjejí.

Procházeli mimo skladiště potravin. V pološeru bylo vidět soudky a naskládané bedny, balíky konserv, pytle s moukou a s obilím. V sousedním skladišti byly léky, chemikálie a přístroje všech druhů. V mrazírně ležely vrstvy mraženého masa, zeleniny, ovoce. Člověk se mohl domnívat, že celá zeměkoule shromáždila v raketě, jako v podivné arše, všechny své výtvory: byly zde stany, spací pytle, spektroskopy, dalekohledy a seismografy, hromady materiálu, celé chemické laboratoře, barografy i kinetheodolity, vitaminy, zrna rozmanitých rostlin, balistické komory, baňky se synthetickými bílkovinami a tuky, vrtačky, kompresory, soustruhy, výbušniny, bomby se stlačeným plynem, náhradní generátory, zásoby kovů, plechu, drátů, kabelů a nářadí, lehké slitiny, skleněné a porcelánové přístroje, ocelová lana, součástky motorů, reservní elektronky, radarové antény a přenosné meteorologické stanice.

Chlapci šli už téměř bez zájmu okolo prostor po vrch naplněných a nereagovali ani při zcela neočekávaných vysvětleních. Nevydrželi však, když inženýr řekl, ukazuje na pootevřené dveře jednoho oddělení:

„Tady je polárnická a horolezecká výstroj.“

Jeden z hochů nahlédl dovnitř.

„Cože?“ divil se. „Lyže? Na Venuši je přece horko! A kromě toho tam není voda, tak tam ani nemůže být sníh.“

S úsměvem na rtech se inženýr na vteřinku zastavil.

„Víte,“ řekl, „všechno ostatní jsme vzali proto, že se spoléháme na to, co o Venuši víme. Ale lyže… lyže bereme pro všechny případy…“

V jedné z posledních prostor stála helikoptéra, zakrytá plachtovinou a připevněná ke stropu ocelovými držáky. Chlapce stroj zajímal, ale inženýr pospíchal dále.

V palubě se černal velký otvor; byla to nakládací plošina, která sestupovala hluboko dolů až na úroveň haly.

Nad malými elektrickými vozíky, které sem přijížděly, pohybovala se ramena jeřábu. Když přešli kolem otvoru v palubě, chráněného nízkým zábradlím, došli na konec chodby. Dole ve stěně byla kulatá dvířka.

Inženýr otočil velkým kovovým kolem a dvířka se pohnula v závěsech. Objevila se tmavá šachta, z níž zavanul těžký vzduch.

„Blížíme se k atomovému reaktoru,“ řekl inženýr. Sehnul se, aby nenarazil hlavou o okraj otvoru, a zvolal:

„Srdnatí za mnou!“ a zmizel ve tmě.

Sotva se jim ztratil s očí, rozžalo se tam světlo. Současně si chlapci, kteří stáli před dvířky, všimli, že se na stěně rozsvítily tři rudé lampičky.

Za dvířky byl žebřík, po němž sestoupili dolů.

Stáli v obrovském válci o průměru asi desíti metrů. V tomto místě paluba nerozdělovala těleso rakety na dvě patra; mohli si tedy volně prohlédnout její kruhový průřez. V nepříliš jasně osvětlené prostoře, sevřené se všech stran kovovými stěnami jako v obrovské cisterně, byla značně vysoká teplota.

„Vzadu za námi,“ řekl inženýr, „je obytná a užitková část rakety. Před námi je atomový reaktor a za ním motory.“

Zavládlo ticho. Všichni napínali sluch, protože se bezděčně snažili zachytit sebemenší zvuk za stěnou, isolující je od reaktoru, který podle inženýrových slov nikdy neustával v činnosti.

Podrážděná fantasie zveličovala nejslabší šelest a každý zvuk kroku do obrovských rozměrů atomové explose. Ale nebylo slyšet nic, jen zrychlený dech chlapců. Masivní, nepatrně prohloubená kruhová plocha byla hladká a nehybná. Pouze dole, přímo před hochy, byla okrouhlá dvířka, zavřená na tři závory, které byly přidržovány v hlubokých žlábcích šrouby, přitaženými volantovými maticemi. Nad dvířky vedly v kovových trubkách dráty, mizející v protější stěně.

„Tyto kabely vedou do centrály,“ ukázal inženýr. „Kdyby sem při poruše začalo pronikat radioaktivní záření, ihned se o tom doví prediktor.“

„Sem může proniknout záření?“

„No ovšem. I v tomto okamžiku sem slabounce proniká…“

Inženýr vytáhl z kapsy malý přístroj, sundal s něho ochranné víčko a ukázal malinký ciferník se stupnicí. Svítící zelený bod byl nepatrně odchýlen od nuly.

Hoši pohlédli na sebe, pak na žebřík, který byl jedinou cestou zpět, ale nikdo se nepohnul. Inženýr řekl, když přístroj schovával:

„Theoreticky odvádí magnetické pole všechny částice rozštěpených atomů do trysek. V praxi se však přesto vždycky vyskytne nepatrná část "vzbouřených atomů", které se rozbíhají jinými směry, a část také sem, kde právě stojíme. Je to však množství tak nepatrné, že nemá pražádný význam, tím spíše, že k obytným prostorám je ještě hodně daleko a tady se normálně nikdo nezdržuje. Kdyby však při nějaké poruše, ku příkladu při přerušení dodávky proudu, magnetické pole zaniklo, začal by proud částic silně bombardovat ochranný filtr a pronikat do nitra letadla.“

Inženýr se otočil k protější stěně a ukázal rukou vzhůru:

„Vidíte ty lesklé trubice? To jsou Geiger-Müllerovy počitače a ostatní přístroje, zjišťující přítomnost radioaktivního záření. Každou sebemenší závadu ihned hlásí prediktoru.“

Na stěně ve výši čtyř metrů bylo vidět podlouhlý výklenek, z něhož vyčnívala řada lesklých, nálevkovitě se rozšiřujících trubic, namířených na dvířka atomového reaktoru.

„V takovém okamžiku dá prediktor rozkaz zastavit proces štěpení tím, že automaticky zasune do reaktoru kadmiové clony. A kdyby snad,“ inženýr upřel na nejmenšího chlapce klidný, pevný pohled, „došlo k poškození prediktoru, pak…“

Přistoupil k dvířkům.

„Tato dvířka jsou průchodem v isolační stěně. Lze jimi vstoupit do atomového reaktoru.“

„Vstoupit do reaktoru? To přece není možné!“

Chlapci si myslili, že Soltyk žertuje, ale inženýr zavrtěl hlavou:

„Ne. Existuje možnost… sice málo pravděpodobná… ale přece jen možnost… že selžou všechna zařízení, ovládaná na dálku. V tomto případě, kdyby hrozila explose reaktoru, musí tudy někdo vejít dovnitř a ručně zasunout do stroje clony kadmiových moderátorů!“

„A kdo by to udělal?“

„Za bezpečnost rakety odpovídá první inženýr navigátor. Mohl by to někomu nařídit, ale to neudělá.“

„Jak to víte?“

„Protože jsem to já sám.“

S očima široce otevřenýma pohlíželi chlapci na Soltyka. Teprve teď pochopili, že je nebral na lehkou váhu. Byl jen velmi unavený. Když se podívali na jeho pohublou, klidnou tvář, pochopili najednou všichni, kdo vstoupí do atomového reaktoru, bude-li to nezbytně nutné…

„Ale musí se tam vstoupit…“ řekl jeden z chlapců, „patrně v nějaké kombinése… v ochranném skafandru?“

Inženýr zavrtěl hlavou.

„Ne. Tam,“ ukázal rukou, „je intensita záření tak obrovská, že nepomůže žádný skafandr. V jediné minutě je lidský organismus zasažen smrtelnou dávkou záření.“

Nejmenší z chlapců, který zapomněl na inženýrův žert, jehož byl obětí, zašeptal:

„To znamená, že vy…“

Zarazil se. Za okamžik řekl:

„To znamená, že on musí zemřít?“

„Ano,“ odpověděl inženýr. „Aby ostatní mohli žít.“