Astronauti

PETR ARSEŇJEV

Jakmile se automobil vrátil, pokoušeli jsme se vniknout do jedné z lépe zachovalých staveb. Když naše pátrání po jakémkoli vchodu skončilo nezdarem, vložili jsme do výklenku v bočním křídle silnou nálož fulguritu. Explose rozmetala část zdi; takto vzniklým průlomem jsme se dostali dovnitř. Avšak ani v této, ani v ostatních budovách, jejichž tlusté zdi se nám podařilo prolomit, nenašli jsme nic, co by aspoň poněkud připomínalo obydlí na Zemi. Jen vnější tvary staveb připomínaly naše domy. Do vnitřku domů modravý svit nepronikal, vládla v nich téměř naprostá tma, jen tu a tam rozředěná uzounkými paprsky, které pronikaly trhlinami ve zdech. Světlo baterek před námi odkrývalo změť zkroucených potrubí, tunelů, nakloněných rovin a prostorných sálů, postlaných kovovou a sklovitou ssutí. Několikrát jsme narazili na konstrukce, jejichž účel byl pro nás naprostou záhadou. Velké haly byly rozděleny na svislé příhrady, u stropu široké a dole tak se zužující, že se do nich člověk stěží vtlačil. V těchto výklencích bylo mnoho šikmých výstupků, jakoby polic.

Pod povrchem ulic se táhla síť uzavřených chodeb. Probíhaly v několika patrech nad sebou, některé pohrouženy do tmy, jiné osvětleny zelenavě zářícími stropy, občas jich pět nebo šest vyústilo do prostory tvaru obrovského bubnu, rozděleného na dvě patra. Z horního se rozbíhaly kruhové tunely. Když jsme jimi šli, přesvědčili jsme se, že vedou do různých budov. Mnoho průchodů bylo zavaleno hromadami trosek, které jsme nevyhazovali do povětří z obavy, že by se desítky pater, tyčících se nad námi, otřesem zřítily a sesuly. Ojediněle se zachovaly trosky svislých šachet, v nichž se jistě kdysi pohybovaly nějaké výtahy, ale teď visely z očazených stěn už jen kusy roztaveného kovu.

V jedné z nejmohutnějších staveb, jejíž vrchol byl roztržen na tři části a zvedal k nebi rozervané oblouky konstrukce, objevili jsme několik desítek metrů pod povrchem ulice, v sále obrovském jako chrámová loď, komory s oválnými okénky z průhledné hmoty. Četná okénka byla vytlučena. Všechno zde bylo pokryto spoustami stříbřitého prášku. Světla baterek vázla v jeho oblacích, které se zvedaly při každém kroku, usazovaly se na přilbách a skafandrech a halily nás třpytivým závojem. Kousek dál zela nálevkovitá prohlubeň, obrácená širším koncem dolů, podobná otevřenému otvoru důlního ventilátoru. O několik pater doleji na kamenných deskách ležely mezi podpěrami a nosníky, naklánějícími se k sobě, zuhelnatělé trupy strojů. Bylo jich několik desítek; podlouhlé, postavené v přímé linii jeden za druhým, černaly se jako obratle jakési nestvůrné páteře. Nahoru i do stran z nich vybíhaly poloroztavené segmenty, podobné zlámaným křídlům.

Postupovali jsme zvolna od jedné budovy k druhé, až jsme dospěli na pusté prostranství, obklopující kráter. Tady začali vědci systematicky měřit radioaktivitu pomocí ionisačních komor a Geigerových počítačů. Od kráteru se rozbíhalo několik hlubokých trhlin v zemi, zatarasených vrstvami strusky a kovových krápníků. Vzdalujíce se víc a víc od středu výbuchu, došli jsme k prvním částečně zachovaným budovám.

Určitě zde kdysi vládla teplota rovnající se teplotě Slunce. Celou plochu mírně spadajícího svahu pokrývaly malé bublinky sklovité hmoty, která ve varu ztuhla. Naši pozornost upoutala zeď, která byla na dvou místech hladší a tvořila sotva znatelnou prohlubinku. Když jsme k ní přiblížili silný reflektor a vrhli na ni světlo se strany, takže paprsky na ni dopadaly téměř rovnoběžně s povrchem, vystoupily z drsného pozadí dvě neurčité siluety, nahoře zašpičatělé, jako stíny ve vysokých kápích. Jeden z nich byl silně nakloněn dopředu, jako by byl zachycen při pádu, druhý byl schoulený jako někdo, kdo si dřepl a vtáhl hlavu mezi ramena. Oba stíny byly velké něco přes metr. Srovnání s lidskými bytostmi je samozřejmě v daleko větší míře odůvodněno obrazotvorností než tím, co bylo vidět na povrchu stěny. Byly tam prostě dvě skvrny, které mohly, ale nemusely být něčími stíny. Vědci přikročili s krajní přesností k podrobnému zkoumání; fotografovali skvrny při různém osvětlení, měřili radioaktivitu uvnitř skvrny i v jejím okolí. Arseňjev dokonce poslal Soltyka do rakety pro plastickou hmotu na odlitky, avšak po pěti hodinách zkoumání jsme nedospěli k určitému závěru. Bylo možné, že v okamžiku výbuchu stály na svahu dvě živé bytosti, a dříve než se jejich těla v teplotě milionů stupňů přeměnila v páru, zastínily kousek stěny před přímým působením žáru. Protože však jsme si nijak nedovedli představit ani vzhled, ani velikost oněch tvorů a protože jsme nevěděli, v jaké výšce výbuch nastal, neměli jsme podklady k rozluštění této záhady.

Abychom pobyt v mrtvém městě zbytečně neprodlužovali, rozdělili jsme se pak na dvojice, z nichž každá měla za úkol aspoň zběžně prohlédnout jednu čtvrt.

Arseňjevovi a mně připadlo rozsáhlé prostranství, pokryté lesem vylámaných sloupů, ploten, navrstvených na sobě, pilířů, rozervaných mostních konstrukcí a spletí úzkých cest, zavátých písečnými přesypy, které se táhly v příkopech mezi strmými hladkými kupolkami. To všechno vydávalo matnou záři. Vládlo zde hrobové ticho, jen světla našich svítilen probouzela houfy stínů v pološeru těsně nad zemí.

Když jsme vyšplhali na vysoký násep, pokrytý vlnami vychladlého kovu, uviděli jsme něco jako pozůstatky obrovských hub s plochými klobouky, asi trosky nějakých strojů. V pozadí krajiny vystupovala na svítivém podkladě temná silueta vysoké budovy. Právě to, že byla na rozdíl od svého okolí ponořena do tmy, vábilo nás k ní. Obešli jsme ji zblízka; když jsme však nenašli vchod, navrtali jsme v základech otvory pro nálože fulguritu. Explose otevřela hvězdicovitý průlom, kterým jsme vlezli dovnitř. Když jsme vystoupili po zbytcích šikmé plochy podpírané pilíři, octli jsme se v prostorné hale. Byla vystlána kovovými skořápkami, promíšenými něčím, co vypadalo jako kusy kožešiny. Byly to na popel spálené pozůstatky snad nějakých organismů a při nejlehčím doteku se rozpadaly v prach. Uprostřed haly se tyčil čtyřboký pilíř s dvěma kulatými otvory. Byl dutý a tvořil jakousi šachtu. Ze zdí vyčnívaly krátké, dolů obrácené háky. Sestoupili jsme šachtou několik metrů dolů, a když jsme se prodrali hromadami rumu, objevili jsme hotový labyrint nízkých a úzkých chodbiček. Jedny se paprskovitě rozbíhaly, jiné běžely spirálovitě a protínaly předcházející v pravém úhlu. Byla zde hluboká tma. Ve světlech svítilen se na zdech objevovaly svislé výklenky. V každém z nich byly šikmo upevněny trojúhelníkovité plochy, hustě provrtané malými dírkami. V dírkách, na přihrádkách výklenků a pod nimi ležely kupy stříbrných zrnek, navlas stejných, jako byla ta, která jsem kdysi pokládal za kovové broučky. Arseňjev se domníval, že tato prostora je jakási knihovna nebo archiv. Následoval jsem jeho příkladu a nacpal jsem si kapsy kovovými zrnky. Šli jsme dál. Nebáli jsme se, že zbloudíme, protože gyrokompasy zaznamenávaly neomylně každé naše odbočení a změnu směru cesty. Některé chodby byly tak úzké, že jsme jimi nemohli projít, jiné se tykvovitě rozšiřovaly v kulovité cely spolu souvisící, jako by to byla soustava z kovu vyfouknutých dutin, spojených elipsovitými chodbičkami. Když jsme asi hodinu procházeli podzemní prostory, vraceli jsme se nahoru, napřed strmou chodbou, pak prostornou halou. Její dno bylo vydlážděno hladkými černými deskami, které pokrývala tenká vrstva prachu. Když jsem náhodou vrhl světlo stranou, zpozoroval jsem na šedé ploše řetěz tmavých skvrn. Ihned jsme k nim zamířili.

Na deskách pokrytých prachem rýsovaly se oválné stopy průměru asi čtyř centimetrů. Vypadaly jako stopy někoho, kdo přešel zaprášenou plochu na chůdách, zakončených oválným kováním. Arseňjev změřil vzdálenost mezi dvěma stopami; bylo to 36 centimetrů. Sledovali jsme je dlouhou svažující se galerií, která se poznenáhlu zužovala, až se změnila v jakousi štolu se sbíhajícími se stěnami. Místy prach neležel a tu jsme stopy ztráceli s očí; protože však jiné cesty nebylo, šli jsme dál. Znenadání chodba zahnula. Hladké stěny končily a přecházely ve skálu. Dole, v nerovné skalní stěně, zel černý otvor. Těsně před ním byla půda pokryta vrstvou ztvrdlého, šeděčervenavého bahna. Stopy, vedoucí do tmavé díry, otiskly se tam oválnými jamkami. Rozhodli jsme se, že půjdeme dále, tak daleko, jak to jen bude možné.

Museli jsme se plazit po rukou a po kolenou. Stěny podzemní chodby byly z celistvé, nepříliš hrbolaté skály. Kdysi tudy jistě plynul podzemní potok; na užších místech, kde si proud vody razil cestu se znásobenou silou, byly stěny ohlazené. Tu a tam na dně v jílu na kost ztvrdlém bylo znát oválné otisky. Občas zabubnovaly na přilbu malé kaménky, sypající se praménkem se stropu. Konečně se chodba tak zúžila, že jsme nemohli lézt dál ani po čtyřech. Strop byl prostoupen temnými vrstvami horniny podobné čediči, které byly rozbrázděny hlubokými trhlinami. Arseňjev, který lezl první, posvítil do hlubin zúžené chodby.

„Tam dál se to rozšiřuje,“ řekl. Plížil se dál, ale vzápětí se vrátil, protože uvízl mezi balvany. Teprve když sundal batoh a paprskomet, vsoukal se s mou pomocí do skalního hrdla. Řídě se jeho příkladem, nechal jsem batoh u mělkého výčnělku skály. Protože jsem byl štíhlejší, podařilo se mi prolézt snadněji. Chvilku bylo úplně tma. Najednou se země zatřásla. Něco mě bolestivě udeřilo do nohy. Vrhl jsem se prudce vpřed a bleskurychle jsem se protáhl do volnějšího místa chodby. Ozvalo se dlouhotrvající temné dunění, pak hluk několika řítících se kamenů — a nastalo ticho.

Zasvítila baterka. Bylo tu dost místa, abychom si mohli stoupnout vedle sebe. Arseňjev posvítil do otvoru chodby. Černala se tam stěna balvanů. Část skály se sesula. Byli jsme zasypáni.

„Fulgurit!“ řekl Arseňjev.

Měl jsem v kapse několik roubíků této třaskaviny. Podal jsem mu je. Pak sáhl rukou do kapsy pro rozbušku a zápalný kabel. Baterku si pověsil na prsa. Za okénkem přilby jsem viděl jeho obličej ve světle odraženém od skály. Najednou sebou trhl a zůstal stát bez hnutí. Ohmatával jednu kapsu, pak druhou. Pohlédl na mne. Uviděl jsem v jeho očích to, co jsem tam dosud nikdy neviděl: obyčejný lidský strach.

Trvalo to vteřinu. Přimhouřil oči.

„Nemáš rozbušky?“ zeptal se.

„Ne.“

„Já taky ne. Vypadly mi asi, když jsem se plížil.“

Fulgurit je třaskavina neobyčejně bezpečná. Bez speciálních rozbušek neexploduje, ani když jej vložíme do ohně. Čtyři nálože, které jsem měl, nebyly k ničemu. Kousky šedavé hmoty, nic víc.

Arseňjev se mlčky obrátil. Šli jsme dál chodbou, která se točila. Počítal jsem kroky: dvacet, pak prudká zatáčka a chodba se rozšiřovala. Kruh světla dopadl na skálu.

Stáli jsme v nevelké jeskyni, zploštělé jako lebeční dutina hada. Měřila v průměru osm kroků. Udeřil jsem cepínem do skály. Kompaktní skalní stěna nezazněla dutě. „Je to přece koryto podzemního potoka,“ uvažoval jsem horečně, „voda musela někudy odtékat, musíme pozorně hledat.“

Spatřil jsem místo, kudy voda odtékala. Podzemní koryto pokračovalo kdysi dál, avšak z vrchních vrstev se urval kus skály a vklínil se do chodby takovou silou, až se po stěnách rozběhla jemná síť trhlinek. Rozrušená skála, tarasící chodbu vlivem nesmírného tlaku shora, splynula se svým okolím tak dokonale, že ji od něho odlišovala jen poněkud temnější barva. Tam, kde vrůstala do dna jeskyně, byla vrstva písku. Uviděl jsem v něm oválnou jamku, poslední článek řetězu stop, který nás přivedl sem a zmizel pod neproniknutelnou přehradou.

„S tím jsem nepočítal…“ zamumlal Arseňjev přes zaťaté zuby, tiše, jakoby sám pro sebe. Usedl na kámen.

„Zhasněte svítilnu, nebo se baterie vybije. Může nám ještě být dobrá.“

„Jsme zasypáni.“

„To vím. Zhasněte svítilnu.“

Udělal jsem to a naráz padla na nás taková tma, jako by nás černý pták udeřil do očí křídly. Křečovitě jsem zamrkal. Pod víčky se mi rozstříkly žluté hvězdy. Podíval jsem se na svítící ciferník hodinek. Uplynuly teprve čtyři minuty, měl jsem však pocit, že to byla při nejmenším půlhodina.

Ze tmy prýštil do mého nitra nepokoj. Zavíral a otvíral jsem oči, ale ani sebenepatrnější záblesk neprosvětloval temnoty. Arseňjev pojednou vstal. Slyšel jsem, že potmě obchází jeskyni. Pak rozsvítil světlo. Začal oťukávat skálu kladívkem cepínu. Ozývala se zvukem všude stejně hluchým.

Vrátili jsme se do chodby a proklepávali její stěny a strop. Znovu jsme prozkoumali místo závalu. Do otvoru mohl vniknout po pás jen jediný člověk. Chvíli jsem se potýkal s balvany, které jej uzavíraly. Žíly mi naběhly a puls ve spáncích se hlasitě rozbušil. Balvany se ani nehnuly, byly do sebe tak vmáčknuty, jako by byly stmeleny cementem. Pak zkoušel štěstí Arseňjev. V tichu bylo slyšet jen náš rychlý dech. Beze slova jsme se vrátili do jeskyně a usedli ke skalní stěně. Oba jsme zhasli baterky. Vtom jsem si vzpomněl na Arseňjevův cepín; můj zůstal u batohu. Rozsvítil jsem baterku a běžel do chodby. Rozmáchl jsem se a začal jsem bušit do skulin skalní barikády. Jemné jehličky křemité horniny zvonily a odskakovaly od přilby.

„Nechte toho,“ řekl Arseňjev pomalu, „nemá to smysl.“

Rozmachoval jsem se lesklou ocelí, bušil jsem vší silou. Skála zvonila, ale nepovolovala. Odletovaly úlomky. Vkládal jsem do úderů větší a větší sílu; zmocnila se mne zuřivost, rozpřáhl jsem se tak divoce, že jsem div neupadl. Topůrko mi prasklo v rukou. Nepotřebná sekerka cepínu cinkla o skálu a spadla na zem. Ulomila se těsně pod kováním.

Vrátil jsem se k Arseňjevovi.

„Jak jsme hluboko?“ zeptal jsem se, když jsem si vydechl.

„Takových patnáct metrů pod povrchem.“

Zase jsme seděli potmě. Asi po dvaceti minutách mě napadlo, že jsem jednu stěnu chodby neproklepal dost pečlivě; možná, že tam je za tenkou přehradou nějaká skulina, cesta na svobodu… Vyskočil jsem a rozsvítil baterku. Její světlo mě oslepilo a zároveň připravilo o ilusi. Skálu jsme prohledali dobře, není v ní žádný otvor, žádná trhlina, nic, docela nic.

„Sedněte si,“ řekl monotónně Arseňjev. „Sedněte si.“

Jeho velký stín přilnul nehnutě ke skále.

„A zhasněte baterku… už žloutne…“

Světlo bylo skutečně trochu slabší. Bylo potřeba vyměnit baterii; byla tam, kde jsem ji nechal, v batohu…

Pozorně jsem si prohlédl vlákénko wolframu, svítící v žárovečce, zhasil jsem baterku a ztěžka jsem se posadil. Na hodiny jsem se teď už nemohl dívat. Bylo šest. Byli jsme zasypáni už půl druhé hodiny. Přitiskl jsem přilbu ke skále.

Duté, šumivé ticho.

Zvykal jsem si na tmu. Vládl zde klid tak hluboký, že se mě pomalu zmocňovala ospalost. Unavené svalstvo dychtivě přijímalo odpočinek. Za poslední den jsem se hodně nadřel. Ani jsem oka nezamhouřil. Odstraňoval jsem ssutiny, pomáhal jsem tlačit automobil přes hromady trosek…

Najednou mne z dřímoty vytrhla myšlenka, že mám něco vykonat: vyměnit baterii ve svítilně. Již jsem se úplně probral, když se myšlenka znovu vrátila. Zmocnil se mne hněv. Rozhodl jsem se, že se budu držet zkrátka. Zavřel jsem oči, uložil jsem se co nejpohodlněji na ploché kameny. Jsem doma, je temná říjnová noc. Chladná, já však rád spávám při otevřeném okně. Ticho, dokonce i vítr uvázl ve větvích zahrady. V osm ráno mám letět do Káhiry. Mohu spát skoro až do svítání.

Namlouval jsem si to, ale marně. Opět jsem se podíval na hodinky. Tři čtvrti na sedm. Znenadání jsem si vzpomněl, jak se jmenuje Arseňjev křestním jménem. V právě uplynulých týdnech jsme k sobě neměli tak blízko jako v době letu.

„Petře!“ řekl jsem.

Ozval se okamžitě:

„Co?“

„Nic,“ řekl jsem tišeji. „Chtěl jsem jen vědět, jestli spíte.“

Tak uplynula noc. K ránu jsem usnul, ale spánek nepřinesl odpočinek. Prudce jsem se vytrhl ze spaní, protože jsem cítil, že se přihodilo něco strašného. Ruce udeřily o studenou skálu. Bylo zima. Rozsvítil jsem baterku.

Arseňjev, mohutný jako obr, ležel naznak. Šedavá kombinésa byla zmačkaná a potřísněná bělavými skvrnami. Nespal. Díval se na mne okénkem v přilbě.

„Je pět hodin,“ řekl. „Pět ráno.“

„Nestalo se v noci nic nového?“

Věděl jsem, že nás nenajdou, i kdyby po nás pátrali, přesto však jsem se zeptal.

„Ne.“

Arseňjev vstal.

„Kam jdete?“

„Prohlédnout si skálu.“

Kroky zaduněly a pozvolna slábly. Pak bylo ticho. Trvalo dlouho. Vykřikl jsem. Kroky se vrátily.

„Co se stalo?“

Neodpověděl jsem. Když se tak dlouho nevracel, padl na mne strach. V nehybném kulatém světle bylo vidět úzký otvor skalního hrdla až k zatáčce. Nahoře visely velké ploské stíny jako vyschlí netopýři. Nabral jsem zhluboka dech, vstal jsem a začal jsem chodit. Sem a tam. Když jsem se nevím po kolikáté obrátil, ozval se Arseňjev:

„Sedněte si. Zbytečně se unavujete. Mimo to se při pohybu spotřebuje více kyslíku.“

„Chci jej spotřebovat více!“ řekl jsem. Jeho klid mě dráždil. S námahou jsem se ovládl. Posadil jsem se.

Arseňjev si systematicky upravoval skafandr, uhlazoval záhyby, natahoval a povoloval pásy. Vytáhl všechno, co měl v kapsách: tabulku vitaminového koncentrátu, zápisník, zápalky, elektrometr a revolver, malinký jako dětská hračka.

Nosil jej, protože to byl dárek, někdo mu jej před odletem věnoval: „Na lov dravé zvěře na Venuši!“ Potěžkal v ruce malý balíček cukru.

„Máte ještě svůj?“

„Ne, snědl jsem jej.“

„Škoda!“

Jeho lítost pro špetku cukru mě zarazila; trpká slova se mi drala na rty, ale spolkl jsem je. Arseňjev vyňal náboj z revolveru. Pochopil jsem, co zamýšlí.

„To je marné,“ řekl jsem. „Obyčejná rozbuška fulgurit nevznítí. Nevznítí jej nic než speciální detonátory.“

Arseňjev rozžal baterku; svítila slabě.

„Moje taky,“ řekl. „Zhasněte baterku!“

Poslechl jsem. Tma se na nás zřítila jako zeď. Mé tělo jako by nikde nekončilo a splývalo s ní bez jakéhokoli přechodu. Pod zavřenými víčky plynuly zelené skvrny. Padající, ostře barevné skvrny. Hodinky tichounce tikaly. Hodiny míjely: devět, deset, jedenáct…

Najednou, tak znenadání, až jsem sebou trhl, řekl Arseňjev:

„Koho máte na Zemi?“

Chvilku jsem přemýšlel, tak vzdálené to bylo:

„Otce.“

„Nikoho jiného?“

„Nikoho.“

„Já mám ženu…“ a jako by se bál, abych si nemyslil, že to řekl ze stesku, pokračoval:

„Právě jsem v duchu něco propočítával, a tak jsem si na ni vzpomněl. Když jsem ji poznal, bavívali jsme se dlouhou dobu jen o matematice. Dělal jsem diplomovou práci, přisel jsem na jistou myšlenku, na theorii pulsujících hvězd, a svěřil jsem se jí s tím.“

Na chvilku se odmlčel, jako by se sám sobě podivil, že tolik mluví.

„Jednou jsme seděli v zahradě observatoře a četli ve Flammarionových "Obyvatelích jiných světů". Tu knížku jistě nebudete znát, je velmi, velmi stará. Byl červen, večer, padal soumrak… tma houstla, papír šedl, ale my jsme stále četli dál… tak jako když je člověk mlád… Když se rozplynula poslední slova, zvedli jsme hlavy a nad námi bylo nebe poseté hvězdami, tma a světy, které vystupovaly ze stránek… a…“

Přestal mluvit.

„Petře?“

Zdálo se mi, že něco povídá, ale tak tiše, že ke mně dolétal jen nesrozumitelný šepot.

„Co říkáte, Petře?“

Najednou řekl tiše, téměř zpěvně:

„Kdybych ji směl ještě jednou pohladit po tváři…“

„Přestaňte!“ vykřikl jsem nenávistně. „Přestaňte!“

Umlkl.

V posledních hodinách mi nevyvstávaly před očima žádné obrazy, žádné myšlenky ani vzpomínky, nepociťoval jsem hrůzu ani zoufalství, jen stále se stupňující vnitřní napětí, jako by na mně spočívalo břímě, hrozící, že mě rozdrtí. Byl jsem jako člověk, který vlastním tělem přitlačil pytel plný nějakých příšer a křečovitě jej svírá, ale pytel se pod ním zmítá prudčeji a prudčeji. Sbíral jsem poslední síly, abych tento železný stisk udržel, protože jsem věděl, že se stane něco strašlivého, jestli jej zmírním, že se prostě rozlije jako louže, a já jsem se do posledního dechu bál ne smrti, nýbrž toho zšílelého tvora, v něhož jsem se mohl změnit… To, co říkal Arseňjev, pronikalo mnou jako rány dýkou. Na kratinký zlomek vteřiny jsem bojoval sám se sebou, pak jsem resignoval. Ucítil jsem — tomu se přece nedá říci vzpomínka — ucítil jsem nevýslovně krásnou vůni rozorané země, jako bych stál uprostřed holých předjarních lánů, na pahorku, kde nekonečné obzory vydechují opojnou, omamnou vůni, která jest očekáváním života i životem samým. To byla nejzazší mez. Pocítil jsem naprostý, železný klid. Věděl jsem, co mám dělat. Naklonil jsem se do tmy. Nahmatal jsem jeho záda, mohutné svaly pod prochladlým tkanivem kombinésy. Jako zloděj jsem sáhl do jeho kapsy. V prvním okamžiku mi v tom nebránil, až když přes látku ucítil pažbu revolveru, pochopil. V tom okamžiku jsme se začali rvát. Zápasili jsme v hlubokém mlčení, naplněném zrychleným oddechováním. Byl silnější. Když vstával, přimáčkl mě ke stěně. Nahmatal vypínač baterky, která visela na mé blůze. Žluté světlo se vtlačilo mezi nás jako klín.

„Dej mi,“ zachroptěl jsem, „dej mi… jen jediný náboj!“

Neodpověděl. Ještě pevněji mě přitiskl ke skalní stěně.

„Dej mi revolver!“ řekl jsem udýchaně. „Nebuď blázen!“

Už jsem se nepokoušel vymknout se mu.

„Kangčendžonga,“ řekl mi do ucha.

„Dej mi revolver. Je konec.“

„A tehdy…“

„Tehdy jsem měl naději. Petře, dej sem revolver!“

„Máme naději.“

„Není pravda!“

Najednou mě pustil a ustoupil o krok.

„Chceš mě nechat tady?“ řekl zvolna, urostlý jako obr, s gigantickým stínem nad hlavou.

Něco mi stisklo hrdlo takovou silou, že jsem sotva mohl dýchat. Chvíli jsem sebou škubal, jako by mnou zmítaly křeče. Pak mi vytryskly slzy. Klesl jsem na kolena. Posadil se vedle mne a položil mi na rameno svou velkou, těžkou ruku.

„Nono,“ říkal, „nono…“

„Poslyš,“ řekl jsem klidně, „oni nevědí, že jsme se ztratili. Ostatně — stejně nás nikdy nenajdou. Není naděje. Nač čekat? Kdybychom měli třaskavinu…“

„Máme ji,“ řekl a dotkl se láhve mého kyslíkového přístroje.

„Kyslík…?“

„Ano. Kapalný kyslík.“

Vzchopil jsem se, ale hned jsem zase klesl zpět.

„Ne. To není k ničemu, už jsem na to myslil. Kyslík sám nevybuchne. Musí být smíšen s nějakou hořlavou látkou.“

„Správně.“

„Nic takového nemáme…“

„Máme.“

„Co?“

Vytáhl z kapsy dva malé ploché balíčky. Byl to lisovaný cukr. Začínalo mi zvolna svítat.

„Petře!“

„Víš, jak se připravují oxyliquidy: kapalný kyslík se smísí s práškovým uhlíkem nebo se sazemi. Při zapálení se kyslík explosivně slučuje s uhlíkem. Cukr je uhlohydrát, obsahuje uhlík a vodík, je hořlavý. A náš cukr je jemný a sypký.“

„Tak proto ses mě prve ptal?“

„Ano.“

„A nic jsi neřekl!“

Přivinul mě k sobě mohutnou paží:

„Poslyš! Propočítával jsem, jak velkou trhavou energii může vyvinout nálož, kterou máme k disposici. Nevíme, do jaké hloubky jde zával stropu. Je-li jen v nejužším místě, máme vyhlídky na úspěch. Nejméně máme hořlaviny, cukru; kyslíku máme dost, protože jsme si vzali dvojnásobnou dávku; když se nám to podaří, vystačí nám i na pozdější dobu, až vyjdeme ven. Je zde však jiná nesnáz. Má-li taková nálož vybuchnout, musí být zapálena elektricky.“

Horlivě jsem přikývl:

„Máme baterie.“

„Máme baterie, a proto jsem šetřil světlem, ale drátu máme málo. To je vše, co máme,“ ukázal mi asi třímetrový kus kabelu. „Vymontoval jsem jej z elektrometru. Ze skafandrů dráty nevytáhneme, protože nemůžeme sejmout přilby, proto…“

Na vteřinku se odmlčel.

„Nálože musí zapálit někdo přímo na místě.“

„Proto jsi mlčel?“

„Ano.“

Najednou se mi rozbřesklo:

„Petře, tys nespal?“

„Ne.“

„Celou noc?“

„Ano. Hledal jsem jiné řešení.“

„A našels?“

„Nenašel. Nemůžeme sejmout přilby,“ opakoval. „Okamžitě bychom se udusili.“

„A což třeba doutnákem,“ začal jsem. „Vysypat prach z nábojů.“

„K výbuchu buďto vůbec nedojde, nebo bude slabý. Právě naopak, prach nezbytně potřebujeme, bude jej nutno nasypat na konce drátů. To způsobí detonaci. Ale vznícení musí být elektrické.“

„Počkej… a což střelit do nálože z revolveru?“

„Myslil jsem na to. Náloží musí být pět a musí být vzníceny současně, tak to vychází z výpočtů. Jinak si cestu nejen neuvolníme, nýbrž ještě zhoršíme zával.“

„Ano,“ řekl jsem. „Máš pravdu. Jeden z nás tam být musí… Budeme losovat?“

„Nechci, aby o tom rozhodla náhoda. Je v tom něco ponižujícího.“

„A jak tedy?“

Mlčel.

„Snad by bylo přece nějaké východisko?“

„Ano. Za prvé, jako fysik vím dobře, za jakých podmínek nejmohutněji působí detonační vlna, a za druhé, jako vedoucí výpravy…“

„Chápu, nemusíš mluvit dál. Nesouhlasím.“

„Jsem přesvědčen, že se mi to podaří. Rozkazovat ti nechci.“

„Nemáš na to právo!“

„Nemám právo?“

„Ne, a hned ze dvou důvodů… po tom, co jsem chtěl udělat. Půjdu já!“

Arseňjev vytáhl z kapsy krabičku zápalek a podal mi ji.

„Bude-li jich sudý počet,“ řekl, „půjdeš ty, bude-li počet lichý — já.“

Začal jsem vytahovat zápalky na kámen. Vypadalo to jako hra: kladl jsem jedno bílé dřívko vedle druhého a rty se pohybovaly, když jsem počítal: osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct…

Sedmnáctá byla poslední.

„Prázdná,“ řekl Arseňjev.

Zatřepal jsem krabičkou. Ještě jedna zápalka, která se zachytila za víčko, skutálela se po balvanu a spadla na zem.

Arseňjev se otočil a začal rozmělňovat cukr ulomeným ostřím cepínu. Sypal jej na stránky zápisníku, z nichž smotával dutinky. Pak jsme bez jediného slova uvolnili nožem z revolverových nábojů střely a vysypali z nábojnic prach. Chodbou jsme došli k místu závalu. Arseňjev ukázal na pět štěrbin mezi balvany; rozšířil jsem je hrotem cepínu a on mezitím naléval kyslík do dutinek. Skoro bezbarvá, bleďounce modrá kapalina, plynoucí úzkým praménkem, syčela a bublala. Dutinky, z počátku měkké, ztvrdly na kámen; bez rukavic by je nebylo možno uchopit do ruky, ale i přes tkaninu spalovaly ruku strašným chladem.

Hotové nálože jsme vtlačili hluboko do otvorů. Arseňjev je všechny navzájem spojil drátem a vyvedl konce kabelu stranou. Když byly otvory utěsněny kamennou drtí a uhněteným bahnem, řekl Arseňjev, tiskna se ke skále:

„Takhle si stoupneš. Tak budeš chráněn před přímým nárazem. Spojíš dráty a vrhneš se tváří k zemi. To je všechno.“

Chvilenku stál těsně přede mnou bez hnutí; znenadání mě objal, vší silou k sobě přitiskl a pustil tak náhle, jako by mě chtěl odstrčit. Když jeho kroky utichly za zatáčkou, zvedl jsem baterii.

Jeden pól byl už připojen. Přitiskl jsem se ke skále se strany a snažil jsem se co nejvíc zploštit.

„Pozor!“ vykřikl jsem. „Teď!“

Maličká jiskřička přeskočila do drátu. Do prsou mě uhodilo rozpálené kladivo. Stržen nárazem vzduchu, odlétl jsem v ječícím oblaku ohně.