Velká jízda

6

Prohlídka živého podpodlažního světa byla dlouhá.

Objevili, že všichni z Papírnictví mohou chodit, kam se jim zlíbí. Ostatní oddělení se jich ne obávala, protože Papírnictví nebylo opravdovým oddělením. Nebyly tam ženy a děti, to zaprvé.

„Takže nomové se sem musí připojit?“ řekl Masklin.

„My jsme vybíráni,“ opravil ho Gurder. „Několik inteligentních hochů z každého oddělení každý rok. Ale když přijdeš do Papírnictví, musíš zapomenout na svoje oddělení a sloužit celému Obchoďáku.“

„Tak proč v Papírnictví nemohou být ženy?“ řekla Grimma.

„Je dobře známou skutečností, že ženy nedovedou číst,“ řekl Gurder. „Není to jejich vina, samozřejmě. Mozek se jim zřejmě příliš zahřívá. Tím napětím, víte. S tím nic nenaděláte.“

„Ohromné,“ řekla Grimma. Masklin se na ni úkosem podíval. Už slyšel ten sladký, nevinný tón v jejím hlase. Znamenalo to, že záhy nastanou trable.

Trable netrable, bylo úžasné, jaký účinek měl Gurder na lidi. Ustupovali stranou a lehce se ukláněli, když je míjel, a jeden či dva pozvedli dítka a ukazovali jim je. I stráže na hraničních přechodech se uctivě dotkly helmic.

Kolem nich se neúnavně hemžil Obchoďák. Tisíce nomů, pomyslel si Masklin. Ani by mě nenapadlo, že existují taková velká čísla. Svět tvořený nomy.

Vzpomněl si, jak kdysi lovil úplně sám, běžel hlubokými brázdami velkého pole za dálnicí. Kolem nebylo nic než hlína a kamínky daleko široko. Celé nebe bylo jako obrácená mísa a on v jejím středu.

Tady měl pocit, že kdyby se najednou obrátil, někoho by porazil. Dumal nad tím, jaké je žít tady a nikdy nepoznat nic jiného. Nikdy se netřást zimou, nikdy nezmoknout, nikdy nemít strach.

Mohli jste si začít myslet, že vůbec není možné, aby bylo něco jiného…

Vzdáleně si uvědomil, že stoupali po svahu a prošli další škvírou do velké prázdnoty obchodního domu. Byl večer — Zavírací doba — ale jasná světla zářila na nebi, jemuž se však musel začít učit říkat strop.

„Toto je Oddělení galanterie,“ řekl Gurder. „Tak, vidíš ten nápis, co tamhle visí?“

Masklin se zadíval do mlhavé dálky a přikývl. Viděl ho. Veliká červená písmena na bílém transparentu.

„Měl by říkat Vánoční trh,“ řekl Papírník. „To je ta správná sezóna, přichází po Letní nabídce a před Na jaře v novém. Ale místo toho praví,“ Gurder přivřel oči a chvíli neslyšně pohyboval rty, “ — Konečné snížení cen. Říkáme si, co to asi znamená.“

„Je to jenom takový nápad,“ řekla Grimma ironicky, Jenom taková myšlénečka, víš. Čekám, že z velkých myšlenek by mi hlava explodovala. Ale neznamená to, tedy, že se všecko konečně snižuje?“

„Ach, tohle nemůže znamenat něco takhle jednoduchého. Tyto nápisy musíš vykládat,“ řekl Gurder. „Jednou měli jeden nápis, který říkal Prodejní horečka, a neviděli jsme, že by nějakou horečku prodávali.“

„Co říkají všecky ostatní?“ zeptal se Masklin. Že by se všechno Konečně snížilo, to bylo příliš hrozné pomyšlení.

„No, támhleten říká Poslední výprodej,“ řekl Gurder. „Ale ten se objevuje každý rok. Je to způsob, jak nám bří Arnoldové (zal. 1905) říká, že musíme vést dobrý život, protože musíme nakonec všichni umřít. A tamhlety dva, ty jsou tam vždycky taky.“ Tvářil se vážně. „Nikdo jim už doopravdy nevěří. Kvůli nim bývaly války, před lety. Hloupé pověry. Chci říct, nemyslím, že existuje nestvůra zvaná Radikální sleva, která za noci obchází Obchoďák a pátrá po špatných nomech. Je to něco, čím se straší neposlušné děti.“

Gurder se kousal do rtu. „Ještě jedna divná věc,“ řekl. „Vidíte ty věci u zdi? Říká se jim regály. Lidé z nich někdy věci berou, někdy do nich věci dávají. Ale teď v poslední době… no, jenom z nich věci berou.“

Některé regály byly prázdné.

Masklin se příliš důvěrně neseznámil se zvláštnostmi lidského chování. Lidi jsou lidi, stejně jako krávy jsou jenom krávy. Zřejmě existoval způsob, jak se krávy nebo lidé od sebe rozlišují, ale nikdy na něj nepřišel. Byl-li nějaký smysl ve všem, co dělají, vůbec ho nepochopil.

„Poslední výprodej,“ řekl.

„Ano, ale ne naposled,“ řekl Gurder. „Ne opravdu naposled. Nemyslíš vážně, že to znamená opravdu naposled, viď? Určitě by to bří Arnoldové (zal. 1905) nepřipustil. Že ne?“

„Po pravdě řečeno, nevím,“ řekl Masklin. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel, než jsme sem přišli.“

„Ach, ano,“ řekl Gurder pokorným hlasem. „Z Venku, jsi říkal. Znělo to… velmi zajímavě. A hezky.“

Grimma uchopila Masklina za ruku a jemně ji stiskla.

„Tady je to taky hezké,“ řekla. Vypadal překvapeně.

„No ano,“ řekla trucovitě. „Víš, že ostatní si to také myslí. Je tu teplo a báječné jídlo, i když tu mají směšné názory na ženské mozky.“ Obrátila se zpátky ke Gurderovi. „Proč se nemůžete zeptat bří Arnoldové (zal. 1905), co se děje?“

„Ó, nemyslím si, že bychom to měli udělat!“ řekl chvatně Gurder.

„Proč ne? Mělo by to smysl, když tady velí,“ řekl Masklin. „Viděls vůbec někdy toho bří Arnoldové (zal. 1905)?“

„Opat ho viděl, jednou. Když byl mladý, vylezl až nahoru do Zboží na úvěr. Ale nemluví o tom.“

Masklin o tom usilovně přemýšlel, když se vraceli. Tam doma nikdy neexistovalo žádné náboženství nebo politika. Svět byl prostě příliš veliký, aby si člověk dělal starosti s takovými věcmi. Ale o bří Arnoldové (zal. 1905) měl vážné pochybnosti. Koneckonců, když postavil obchodní dům pro nomy, proč mu nedal nomský rozměr? Ale, pomyslel si, teď patrně není správný čas klást takovéhle otázky.

Měl vždycky za to, že když přemýšlíte dost usilovně, dokážete přijít na všechno. Například vítr. Vždycky ho zneklidňoval, až do dne, kdy si uvědomil, že ho způsobují všechny ty stromy, co sebou mávají.

Zbytek skupiny našli poblíž Opatova obydlí. Jídlo už jim přinesli, bábi Morkie vysvětlovala zrovna párku zmatených Papírníků, že tyhle ananasy nesnesou srovnání s těmi, které si chytala doma.

Torrit vzhlédl od pořádného dloubance chleba.

„Každý se po vás dvou shání,“ řekl. „Ten chlapík Opatská vás chce. Tenhle chleba je měkkej. Nemusíš na něj plivat jako na ten, co jsme měli do —“

„Ať tě ani nenapadne o tom vykládat!“ vyštěkla bábi, náhle naplněna loajalitou k jejich staré noře.

„No, dyť je to pravda,“ zamumlal Torrit. „Nikdá jsme něco takovýho neměli. Myslím tyhle všechny uzeniny a velký kousky masa, nic nemusíš zabíjet, žádný šmejdění kolem popelnic…“

Všiml si, že ostatní na něj civí, a přešel do zahanbeného brumlání.

„Kušuj, ty blázne stará pitomá,“ zlostně sykla bábi.

„Nó, a že tam nebyly ani žádný lišky, co?“ řekl Torrit. „Třebas paní Coomovou a mýho starýho kamaráda Merta, ty vůbec ne —“

Její zuřivý pohled konečně zabral. Zbledl.

„Nebylo tam pořád jenom samý sluníčko,“ zašeptal a potřásl hlavou. „Chci jenom říct. Ne jenom samý sluníčko.“

„Co tím myslí?“ řekl Gurder pohotově.

„Nic nemyslí,“ štěkla bábi.

„Ó.“ Gurder se obrátil k Masklinovi. „Já vím, co je liška,“ řekl. „Dovedu číst lidské knihy, víš. Celkem dobře. Četl jsem knihu nazvanou —“ zaváhal “ — Naši chlupatí přátelé to bylo, myslím. Červená liška je hezký a hbitý lovec, sbírá mršiny, ovoce a drobné hlodavce. Je — promiňte, je na tom něco špatného?“

Torrit se zakuckal nad svým chlebem, zatímco ostatní ho honem plácali do zad. Masklin uchopil mladého Papírníka za paži a rychle ho odvedl.

„Řekl jsem snad něco nevhodného?“ zeptal se Gurder.

„Tak nějak,“ řekl Masklin. „A teď myslím na nás čeká Opat, že jo?“

Stařec seděl velmi tiše s Věcí na klíně a zíral do prázdna.

Nevšímal si jich, když vstoupili. Jednou nebo dvakrát zabubnoval prsty na černý povrch Věci.

„Pane?“ ozval se Gurder po chvíli.

„Hmm?“

„Chtěl jste nás vidět, pane?“

„Ach,“ řekl bezvýrazně. „To je mladý Gurder, že?“

„Ano, pane!“

„Á. Dobrá.“

Ticho. Gurder zdvořile zakašlal.

„Chtěl jste nás vidět, pane?“ opakoval.

„Á“ Opat jemně přikývl. „Ach ano. Tebe. Toho mladíka s kopím.“

„Mě?“ udiveně řekl Masklin.

„Ano. Mluvil jsi s tím, s touhle věcí?“

„S Věcí? No, tak nějak. Ale mluví hlouposti. Těžko se jí dá rozumět.“

„Mluvila se mnou. Řekla mi, že ji vyrobili nomové před dávnými časy. Živí se elektřinou. Říká, že dokáže slyšet elektrické věci. Řekla —“ zadíval se na tu věc na svém klíně „— řekla, že slyšela, že bří Arnoldové (zal. 1905) plánuje strhnout obchodní dům. Je to bláznivá věc, hovoří o hvězdách, říká, že jsme přišli z hvězdy, že jsme přiletěli. Ale… mluví o divných událostech. Říkám si, je to posel od Ředitelství, vyslaný, aby nás varoval? Nebo je to nějaká past, nalíčená Radikální slevou? Tak!“ Uhodil do knihy vrásčitou rukou. „Musíme se zeptat bří Arnoldové (zal. 1905). Dozvíme se od něho pravdu.“

„Ale pane!“ vyhrkl Gurder. „Jste moc — chci říct, nebylo by pro vás dobré podstoupit zase celou cestu Nahoru, je to strašně nebezpečné!“

„To jistě, chlapče. Takže půjdeš místo mne. Dovedeš číst jako lidé, a tvůj přítel horká hlava s kopím může jít s tebou.“

Gurder padl na kolena. „Pane? Úplně až Nahoru? Ale já nejsem hoden —“ Hlas mu selhal.

Opat přikývl.

„To není nikdo z nás,“ řekl. „Všichni pocházíme z obchodního domu. Poslední výprodej. Nyní můžete jít a provázej vás Nabídka výhodná.“

„Nabídka výhodná je kdo?“ zeptal se Masklin, když vycházeli.

„Je to patronka obchodního domu,“ řekl Gurder, který se ještě celý třásl. „Je to nepřítelkyně strašné Radikální slevy, která za noci bloudí chodbami s lampou nahánějící hrůzu a chytá špatné nomy!“

„Tak to je dobře, že na ni nevěříš,“ řekl Masklin.

„Ovšem že ne,“ souhlasil Gurder.

„Ale zuby ti cvakají.“

„To proto, že moje zuby v ni věří. A taky moje kolena. A můj žaludek. To jenom moje hlava nevěří, ale tu hlavu nese houf pověrčivých zbabělců. Promiň, půjdu si sbalit věci. Je moc důležité, abychom ihned vyrazili.“

„Proč?“ řekl Masklin.

„Protože když budeme dál otálet, budu mít takový strach, že nikam nepůjdu.“

Opat se opřel v křesle.

„Vyprávěj mi znovu,“ řekl, „o tom, jak jsme sem přišli. Zmínila ses o barvě. Šeříková, že ano?“

„Kaštanová,“ řekla Věc.

„Ach ano. Z něčeho, co letělo.“

„Galaktická průzkumná loď,“ dodala Věc.

„Ale ta se rozbila, jak jsi řekla.“

„Jeden z běžných strojů se porouchal To znamenalo, že se nemohla vrátit k hlavní lodi. Je možné, že se na to zapomnělo? V raných dobách jsme dokázali komunikovat s lidmi, ale rozdílný metabolismus a pojetí času to nakonec znemožnily. Původně se doufalo, že lidi bude možno naučit vědeckým znalostem, aby pro nás postavili novou loď, ale byli příliš pomalí Nakonec jsme je museli učit takovým základním technologiím, jako je metalurgie, v naději, že se nakonec možná přestanou mezi sebou prát na dostatečné dlouhou dobu, aby se mohli zajímat o vesmírné lety.“

„Medál urgie.“ Opat to slovo v ústech obracel znovu a znovu. Medál urgování. Urgence medaile. To jsou celí lidi, no jo. Přikývl. „Co byla ta druhá věc, co jsi říkala, o které jsme je poučili? Začíná na ob.“

Věc jakoby zaváhala, ale to bylo tím, že se teď učila mluvit s nomy. „Obdělávání půdy?“ řekla.

„Správně. Obdělávání půdy. Důležité, ne?“

„Je to základ civilizace.“

„Co to znamená?“

„To znamená ‚ano‘.“

Opat chvíli pohodlně seděl, zatímco Věc dále hovořila. Kolem něj se přelévala podivná slova, jako planety a elektronika. Nevěděl, co znamenají, ale zněla správně. Nomové učili lidi. Nomové přišli zdaleka. Ze vzdálené hvězdy, to je nepochybné.

Opata to nijak neudivilo. Poslední dobou moc necestoval, ale za mlada hvězdy viděl. Každý rok, kolem sezóny Vánočního trhu, se hvězdy objevují ve většině oddělení. Velké, se spoustou cípků, lesku, a světel. Vždycky na něj velice zapůsobily. Bylo naprosto v pořádku, že kdysi měly patřit nomům. Samozřejmě, že nebyly k vidění pořád, takže se dalo předpokládat, že někde je velký sklad, kam se hvězdy ukládají.

Vypadalo to, že s tím Věc souhlasí. Ten velký sklad se nazývá galaxie. Je to někde nad Zbožím na úvěr.

A pak tu byly ty „světelné roky“. Opat jich přežil téměř patnáct a některé mu připadaly docela obtížné — plné problémů, přeplněné odpovědností. Světelnější roky by bývaly neuškodily.

A tak se usmíval, a přikyvoval, a naslouchal, až usnul, jak Věc mluvila a mluvila a mluvila…