Velká jízda

14

Byl to kamenolom. Nomové to věděli, protože na bráně byl zarezlý nápis: Lom. Nebezpečí. Vstup zakázán.

Našli ho po šíleném panickém úprku přes pole. Přálo jim štěstí, když jste to slyšeli vyprávět od Angala. Díky bří Arnoldové (zal. 1905), pokud jste věřili Gurderovi.

Není důležité, jak se zabydlovali, jak našli pár starých polorozpadlých budov, prozkoumávali jeskyně a hromady kamene, jak vyháněli krysy. To nebylo příliš obtížné. Horší bylo přinutit většinu starších nomů chodit ven; cítili se šťastnější s podlahou nad hlavou. Tady byla užitečná bábi Morkie. Předvedla jim, jak se procházet venku a čelit tomu strašnému Čerstvému vzduchu.

Kromě toho, jídlo, co si vzali z Obchoďáku, nevydrželo věčně. Měli hlad a v polích nad nimi byli králíci. Také zelenina. Nikoli pěkná a čistá, jak by měla podle bří Arnoldové (zal. 1905) být, ale jen tak zapíchnutá do země, pokrytá špínou. Stěžovali si na to. Krtiny, které se objevily na blízkém poli, byly jednoduše výsledkem prvního pokusu otevření bramborového dolu…

Pár ošklivých zkušeností naučilo lišky držet se zpátky.

A potom Dorcas objevil elektřinu, zachovanou v drátech, které vedly k bedně v jedné prázdné kůlně. Dostat se k elektřině a zůstat při tom naživu si vyžádalo skoro tolik příprav jako Velká jízda a spoustu násad ke košťatům a gumových rukavic.

Po dlouhém přemýšlení přisunul Masklin Věc k elektrickému vedení. Blikla několika světýlky, ale zůstala zticha. Měl pocit, že mu naslouchá. Slyšel, jak naslouchá.

Zase ji sebral a strčil ji do škvíry v jedné stěně. Měl nejasný pocit, že ještě není čas Věc použít. Čím déle ji vynechají, pomyslel si, tím déle budou muset zkoušet sami přijít na to, co je třeba dělat. Rád by ji probudil později a řekl jí: „Podívej se, co jsme dokázali, a úplně sami.“

Gurder už dešifroval, že jsou pravděpodobně někde v Číně.

A tak zima přešla v jaro a jaro v léto…

Ale tím to nekončí, cítil Masklin.

Seděl na kamení nad lomem, měl hlídku. Stále drželi stráže, pro všechny případy. Jeden z Dorcasových vynálezů, vypínač napojený na drát, kterým se rozsvěcí žárovka v jedné kůlně dole, ležel pod kamenem vedle Masklina. Slíbili mu rádio, teď někdy. Teď někdy mohlo být docela brzy, protože Dorcas měl nyní učedníky. Trávili spoustu času v jedné napůl rozsypané kůlně mezi nejrůznějšími kousky drátů a tvářili se velmi vážně.

Hlídkování bylo vcelku oblíbené, alespoň za slunečných dnů.

Tak tedy, tohle byl domov. Nomové se zabydlovali, zaplňovali kouty, plánovali, rozlézali se, začínali tam patřit.

Zejména Bobo. Prvního dne zmizel a pak se zase objevil, špinavý a hrdý, jako vůdce místních krys a otec množství malých krysátek. Snad kvůli tomu se krysy a nomové spolu tak náramně snášeli, zdvořile se navzájem vyhýbali, kde to bylo možné, a jedni druhé nepojídali.

Patří sem víc než my, pomyslel si Masklin. My sem ve skutečnosti nepatříme. Tady to patří lidem. Jen na tohle místo na chvilku zapomněli, ale jednoho dne si vzpomenou. Vrátí se sem a my se budeme muset stěhovat. Vždycky se budeme pokoušet stvořit si vlastní malé světy uvnitř velkého světa. Patříval nám a teď si myslíme, že máme štěstí, když z něj máme malý kousek.

Díval se na lom pod sebou. Rozeznával jenom Grimmu, jak sedí na sluníčku s několika mladými nomy a učí je číst.

Čtení byla dobrá věc. On v tom nikdy nebude dobrý, ale zdálo se, že děti to chápou celkem snadno.

Ale problémy byly pořád. Například familie z jednotlivých oddělení. Neměly teď oddělení, kterým by vládly, a trávily čas hašteřením. Vypadalo to, že dohady nepřestanou, a každý od něho očekával, že to vyřeší. Vypadalo to, že nomové spolupracovali jenom tenkrát, když měli čím zaměstnávat svou mysl.

Dál než Měsíc, říkala Věc. Žili jste mezi hvězdami.

Masklin se položil na záda a poslouchal včelky.

Jednoho dne se tam vrátíme. Najdeme způsob, jak se dostat k velké lodi na nebi a poletíme zpátky. Ale zatím ještě ne. Vyžádá si to mnoho práce, a to nejtěžší na tom zase bude, dokázat, aby to ostatní pochopili. Pokaždé, když se vyšplháme o stupínek výš, uvelebíme se tam a myslíme si, že už jsme na vrcholku schodiště, začneme se hašteřit.

Přesto, i jenom vedet, že takové schodiště existuje, je zatraceně dobrý začátek.

Odtud dohlédl na míle daleko po krajině. Viděl například letiště.

Bylo to dosti děsivé, ten den, kdy nad sebou uviděli první letadlo, ale několik nomů si vybavilo obrázky z knih, které přečetli, a ukázalo se, že to není nic víc než druh náklaďáku zkonstruovaného k ježděni po obloze.

Masklin se nikomu nesvěřil, proč si myslí, že by bylo dobré dovědět se o tom letišti víc. Věděl, že někteří z nich měli nějaké podezření, ale bylo tolik práce, že teď o tom nepřemýšleli.

Postupoval opatrně. Řekl jen, že je důležité zjistit co možná nejvíc o tomto novém světě, pro každý případ. Předložil jim to tak, že nikdo neřekl „Pro případ čeho?“ A stejně, nezasvěcených lidí bylo až moc a počasí jim přálo.

Vedl skupinku nomů přes pole k letišti; bylo to týdenní putování, ale bylo jich třicet a nevyskytly se žádné problémy. Dokonce museli překročit dálnici, ale objevili jezevčí tunel, a jezevec, co jím procházel z druhé strany, se obrátil a odspěchal, když se přiblížili. Špatné zprávy jako nomové ve zbrani se šíří rychle.

A potom našli drátěný plot a kousek po něm vyšplhali a celé hodiny pozorovali letadla, jak přistávají a odlétají.

Masklin cítil, stejně jako už jednou nebo dvakrát předtím, že je tady něco velmi důležitého. Letouny vypadaly mohutně a děsivě, ale kdysi si tohle myslel o nákladních autech. A přitom stačilo jen pár informací. Jakmile jste znali jméno, měli jste se čeho chytit, jako nějaké páky. Jednoho dne by mohla být letadla užitečná. Jednoho dne by je mohli nomové potřebovat.

K dalšímu kroku.

I když to bylo směšné, v tomhle byl optimista. V jednom okamžiku měl úžasný pocit, že nomové, ačkoli se hádají a hašteří a kdeco zkazí a zakopávají o sebe, nakonec všechno překonají. Dorcas také pozoroval letadla, tiskl se k drátěnému plotu a v očích měl rozvážný výraz. A Masklin se zeptal:

„Za předpokladu — jenom kvůli argumentům, chápeš — že bude třeba jedno takové letadlo ukrást, myslíš, že by to šlo?“

Dorcas se zamyšleně podrbal na bradě.

„Řídit ho by nemělo být těžké,“ řekl a zazubil se. „Má jenom tři kola.“