Velká jízda

12

O půlhodinu později leželi Masklin s Dorcasem na trámu a dívali se dolů do garáže.

Takový ruch v ní nikdy neviděli. Lidé ospale chodili po podlaze, nosili role koberců do některých z nákladních aut. Žluté věci, podobné křížencům mezi velmi malým nákladním autem a velmi velikou lenoškou, se kolem nich posunovaly a skládaly bedny.

Dorcas podal Masklinovi kukátko.

„To jsou mi čilé věcičky, že jo,“ řekl konverzačním tónem. „Už tu krouží od rána, vidíš? Pár náklaďáků už vyjelo a zase se vrátily, takže nemohou jezdit moc daleko.“

„Ten dopis, co jsme viděli, říkal něco o novém obchodním domě,“ řekl Masklin. „Možná, že ty věci vozí tam.“

„Může být. Zatím jsou to většinou koberce a pár těch velkých mražených lidí z Modes robes.“

Masklin se ušklíbl. Podle Gurdera ti velcí růžoví lidé, co stojí v Modes robes a Šatičkách pro dětičky a v Mladé módě a nikdy se ani nepohnou, jsou ti, co vzbudili nelibost bří Arnoldové (zal. 1905). Byli proměněni v hrozné růžové předměty a někdo říká, že se dají rozmontovat. Ale jistí filozofové Šatičkové říkají, ne, to jsou obzvláště dobří lidé, kterým bylo dovoleno zůstat v Obchoďáku na věčnost a nemusí vždycky zmizet po zavírací hodině. Náboženství je někdy velmi těžko porozumět.

Zatímco Masklin přihlížel, velká sklápěcí vrata zaskřípala, zvedla se a nejbližší nákladní auto s rachotem nastartovalo a sunulo se pomalu ven do oslepujícího světla.

„Co potřebujeme,“ řekl, „Je náklaďák se spoustou materiálu z Kovomatu. Drát, víš, a nářadí a takové věci. Viděl jsi nějaké potraviny?“

„Vypadá to, že většinu zboží z Tržnice už odvezl ten první náklaďák,“ řekl Dorcas.

„Tak se budeme muset obejít bez jídla.“

„Co uděláme,“ zeptal se Dorcas zvolna, „jestli všechno naloží a odvezou? Pracují nějak svižně, na lidi.“

„Určitě nestihnou vyklidit Obchoďák za jeden den,“ ujišťoval se Masklin.

Dorcas pokrčil rameny.

„Kdoví?“

„Budeš muset zabránit náklaďákům v odjezdu,“ řekl Masklin.

„Jak? Že bych si před nějaký lehl?“

„Jak tě jen napadne,“ řekl Masklin.

Dorcas se ušklíbl. „Na něco přijdu. Chlapci si už na tohle místo zvykají.“

Uprchlíci proudili do Kovomatu z celého obchodního domu a plnili veškerý prostor pod podlahou ustrašeným bzukotem šeptaných rozhovorů. Mnozí z nich vzhlédli, když kráčel Masklin kolem, a to, co uviděl v jejich obličejích, ho poděsilo.

Oni věří, že jim pomohu, pomyslel si. Dívají se na mne, jako bych byl jejich jediná naděje.

A já nevím, co si počít. Nic asi nebude fungovat, kdybychom tak měli víc času. Přiměl se tvářit, že překypuje sebejistotou, a zdálo se, že to ostatní uspokojuje. Všechno, co potřebovali vědět, bylo, že někdo někde ví, co dělat. Masklinovi vrtalo hlavou, kdo to je; on to rozhodně nebyl.

Odevšad přicházely špatné zprávy. Už vyklidili větší část Ráje zahrádkářů. Oddělení oděvů už také téměř zelo prázdnotou. Z oddělení kosmetiky vytrhávali pulty, ale tam naštěstí mnoho nomů nebydlelo. Masklin mohl slyšet i tady dunění a vrzání, jak práce postupovaly.

Nakonec už tam nemohl déle vydržet. Příliš mnoho lidí na něj bez přestání civělo. Vrátil se dolů do garáže, kde Dorcas ze svého špionážního hnízda na trámu stále hlídal.

„Co se děje?“ zeptal se Masklin.

Starý nom ukázal na náklaďák přímo pod nimi.

„Tenhle chceme,“ řekl. „Je na něm všechno. Spousta zboží z oddělení pro kutily. Jsou tam také nějaké věci z galanterie, jehly a kdovíco ještě. Všechno zboží, které jsi řekl, abych ohlídal.“

„Musíme jim zabránit vyjet ven!“ řekl naléhavě Masklin. Dorcas se ušklíbl.

„Mechanismus, který zvedá dveře, nebude fungovat,“ řekl. „Pojistka je pryč.“

„Co je pojistka?“ zeptal se Masklin.

Dorcas zvedl dlouhou, tlustou červenou tyčinku, která mu ležela u nohou. „Tohle,“ řekl.

„Tys ji vzal?“ zeptal se Masklin.

„Delikátní prácička, museli jsme kolem ní uvázat kus lana. Když jsme ji vytáhli, silně to zajiskřilo.“

„Ale čekám, že tam dají jinou,“ řekl Masklin.

„Ále, to už udělali,“ řekl Dorcas s výrazem sebeuspokojení. „Nejsou tak hloupí. Ale stejně nefungovala, protože když jsme vytrhli tu pojistku, chlapci šli a přeštípali dráty ve zdi na několika místech. Velmi nebezpečné, ale lidem bude trvat celou věčnost, než na to přijdou.“

„Hm. Ale co když dveře vypáčí?“

„To jim bude na nic. Tak ten náklaďák stejně neodjede.“

„Proč ne?“

Dorcas ukázal dolů. Masklin se díval a po chvilce spatřil, jak dvě malé postavy vycupkaly zpod nákladního auta a vnořily se do stínů u zdi. Nesly kombinačky.

Za chvilku se za nimi vyhrnula osamělá postavička a vlekla kus drátu.

„Ty náklaďáky spotřebují velké množství drátů,“ řekl Dorcas. „Jenže tenhle už jich v sobě tolik nemá. Legrace, co. Vytáhneš kousek a náklaďák nejede. Ale žádný strach, řekl bych, že víme, kam to později dát zase všechno zpátky.“

Dole se ozval kovový zvuk. Jeden člověk kopl do dveří.

„Klídek, klídek,“ řekl Dorcas tlumeně.

„Ty jsi prostě myslel na všecko,“ obdivoval ho Masklin.

„To doufám,“ řekl Dorcas. „Ale radši bychom se měli přesvědčit, viď.“ Vstal a vytáhl velkou bílou vlajku, kterou zamával nad hlavou. Ze stínů na vzdáleném konci garáže odpovědělo bílé třepetání.

A potom zhasla světla.

„Užitečná věc, ta elektřina,“ řekl Dorcas ve tmě. Lidé dole vydávali znepokojené bručení a pak bylo slyšet zařinčení, jak jeden z nich do něčeho vrazil. Ještě několik zaskřípění a dalších zadunění až konečně jeden člověk našel dveře do suterénu a ostatní ho následovali.

„Nemyslíš, že budou mít nějaké podezření?“ zeptal se Masklin.

„V Obchoďáku pracují ještě jiní, budou si pravděpodobně myslet, že to zavinili oni,“ řekl Dorcas.

„Ta elektřina je úžasná věc,“ řekl Masklin. „Dokážeš ji vyrobit? Hrabě Kovomat s ní nadělal náramné tajnosti.“

„To proto, že Kovomati nic neumí,“ nasupeně řekl Dorcas. „Jenom jak ji ukrást. Zdá se mi, že se moc nevyznám ve čtení, v knihách za mne pátrá mladý Vinto. Říká, že vyrábět elektřinu je velmi jednoduché. Jenom potřebuješ získat jednu surovinu, která se jmenuje uráno. Myslím, že je to nějaký kov.“

„Mají nějaké v Kovomatu?“ zeptal se Masklin s nadějí.

„Zjevně ne,“ odpověděl Dorcas.

Ani Věc jim příliš nepomohla.

„Pochybuji, že jste už připraveni na jadernou energii,“ řekla. „Zkuste větrné mlýny.“

Masklin dokončil sbírání svého ubohého majetečku do vaku.

„Až odjedeme,“ řekl, „nebudeš moci mluvit, viď? Potřebuješ pít elektřinu.“

„Ne. Avšak zachytila jsem radiovou komunikaci, naznačující letecký provoz na sever odtud.“

Masklin zaváhal. „To je dobré, ne?“

„To znamená, že jsou tam létající stroje.“

„A my můžeme letět až domů?“ vyzvídal Masklin.

„Ne. Ale muže to být další krok. Možná by se dalo navázat spojení s meziplanetární lodí. Ale nejprve musíte odjet tím náklaďákem.“

„Potom už si budu myslet, že je možné všechno,“ řekl Masklin chmurně. S nadějí se zahleděl na Věc a potom si s hrůzou všiml, že její světýlka zhasínají jedno po druhém.

„Věci!“

„Když se vám to povede, budeme si zase povídat,“ řekla Věc.

„Ale ty nám máš pomáhat!“ zaúpěl Masklin.

„Navrhuji, abyste důkladné zvážili správný smysl slova ‚pomáhat‘,“ řekla krabička. „Buď jste inteligentní nomové nebo jenom chytrá zvířátka. Je na vás, abyste přišli na to, co jste.“

„Cože?“

Poslední světýlko zhaslo.

„Věci?“

Světýlka zůstala zhasnutá. Černá krabička nabyla vzezření nadmíru mrtvé a němé věci.

„Ale já jsem na tebe spoléhal, že nám pomůžeš vyjasnit to řízení náklaďáku a všecko! Ty mě chceš takhle opustit?“

Krabička jenom více potemněla. Masklin na ni civěl.

Potom si pomyslel: pro ni je to všechno v pořádku. Každý spoléhá jenom na mne. Já nemám na koho spoléhat. To by mě zajímalo, jestli se takhle cítil starý Opat. To by mě zajímalo, jak to mohl tak dlouho vydržet. Vždycky jsem to já, kdo musí všechno udělat, žádný jaktěživ nepomyslí na mne nebo na to, co chci já…

Otrhané kartónové dveře se odsunuly a vešla Grimma.

Pohlédla z potemnělé Věci na Masklina.

„Venku se po tobě ptají,“ řekla tiše. „Proč je Věc zhasnutá?“

„Právě se odporoučela! Řekla, že už nám nebude pomáhat!“ naříkal Masklin. „Jenom řekla, že musíme dokázat, že dovedeme myslet sami, a že s námi bude mluvit, až to budeme umět! Co mám dělat?“

Já vím, co by stačilo, pomyslel si. Stačilo by trochu povzbuzení. Stačilo by mi trochu pochopení. Stačilo by mi trochu porozumění. Stará dobrá Grimma. Na ni je spoleh.

„Co uděláš?“ řekla zostra. „Okamžitě necháš toho fňukání a sebereš se a začneš věci organizovat!“

„Co —“

„Dej věcem řád! Udělej nové plány! Rozděl lidem příkazy! Dej se do toho!“

„Ale —“

„A hned!“štěkala na něj.

Masklin vstal.

„Takhle bys se mnou neměla mluvit,“ stěžoval si. „Já jsem vůdce, víš?“

Stála s rukama v bok a zle se na něj dívala.

„Toť se ví, že jsi vůdce. Řekla jsem, že nejsi vůdce? Každý ví, že jsi vůdce! A teď padej a veď!“

Kolébal se kolem ní. Poklepala mu na rameno.

„A nauč se naslouchat,“ dodala.

„É? Co tím myslíš?“

„Věc je takový stroj na myšlení, ne? To říkal Dorcas. No a stroje říkají přesně to, co myslí, ne?“

„Ano, myslím, že ano, ale —“

Grimma se na něj zářivě, vítězně usmála.

„No, Věc řekla ‚až‘. Mysli. Mohla říct ‚jestli‘.“

Nastal večer. Masklin měl pocit, že lidé snad nikdy neodejdou. Jeden z nich, s baterkou a krabicí nářadí, utrácel dlouhý čas pátráním v pojistkách a kontrolou vedení v suterénu. Konečně to vzdal i ten, huboval a práskl za sebou dveřmi.

Po chviličce se v garáži rozsvítilo.

Ve stěnách se ozýval šramot a pak se zpod lavic vyvalil temný dav. Několik mladých nomů v předních řadách neslo háky na lanech, které hodili na plachtu nákladního auta. Jeden po druhém se zachycovaly a nomové po nich šplhali vzhůru.

Jiní nomové přinášeli tenčí lanka, která navázali ke koncům lan a postupně se vytahovali nahoru…

Masklin utíkal pod nekonečným stínem nákladního auta k olejovité temnotě pod motorem, kde už Dorcasova družina instalovala své zařízení. Dorcas sám byl v kabině a přehraboval se v tlustých drátech. Ozvalo se zaprskání a vtom se v kabině rozsvítilo.

„Tak,“ řekl Dorcas. „Teď vidím, v čem se hrabeme. Tak, chlapci! Teď si zamakáme!“

Když se ohlédl a uviděl Masklina, jakoby se snažil schovat ruce za zády, ale pak si to rozmyslel. Obě měl vražené do něčeho, jak si Masklin všiml, co mohly být prsty odstřižené z gumových rukavic.

„Á,“ řekl Dorcas, „nevěděl jsem, že jsi tu. Malé profesionální tajemství, vidíš? Elektřina se v gumě nedrží. Guma tě chrání před kousnutím elektřinou.“ Sklonil hlavu, když skupina nomů zhoupla dřevěnou laťku do kabiny a začala ji upevňovat k řadicí páce.

„Jak dlouho to bude trvat?“ křičel Masklin, když další skupina proběhla kolem něj a táhla klubko drátu. Teď bylo v kabině dost hlučno, provazy a kusy dřeva se posunovaly všemi směry, a on doufal, že to všechno někdo organizuje.

„Možná hodinku, možná,“ řekl Dorcas a dodal, skoro laskavě, „šlo by to rychleji, kdyby se tu nomové tak nepletli.“

Masklin přikývl a prozkoumal zadní část kabiny. Nákladní auto bylo staré a on objevil další otvor pro svazek drátů, kterým by v nouzi prolezl i nom. Protáhl se do otevřeného prostoru a potom našel jinou škvíru, kterou se dostal na záď nákladního vozu.

První nomové na palubě přitáhli dovnitř jeden konec úzkého dřívka, které sloužilo jako lodní lávka.

Ostatní se po něm teď škrábali nahoru.

To dal Masklin na starost bábi Morkie. Stařenka měla vrozený talent nahnat lidem tolik strachu, aby dělali, co mají.

„Příkrý?“ křičela na tlustého noma, který se dostal do půli cesty a strachem se k prknu přilepil. „Tomuhle říkáš příkrý? To není příkrý, to je procházka! Mám tam pro tebe dojít a pomoct ti?“

Pouhá pohrůžka s ním hnula z posedu a on zbytek cesty skorém proklusal a vděčně se vnořil do stínů na korbě.

„Každý by si měl radši najít nějaké měkké místečko a lehnout si,“ řekl Masklin. „Může to být divoká cesta. A musíš poslat všechny silnější nomy ke kabině. Budeme potřebovat každého, věř mi.“

Přikývla a potom zařvala na jednu rodinku, která zablokovala lávku.

Masklin se podíval dolů na nekonečný proud šplhajících na náklaďák, z nichž mnozí klopýtali pod svým majetkem.

Směšné, ale teď cítil, že udělal všechno, co mohl. Všechno šlapalo jako něco, co šlape. Buď bude celý ten plán fungovat, nebo nebude. Buď mohou nomové spolupracovat, nebo nemohou.

Vybavil si obrázek Gullivera. Pravděpodobně to není skutečnost, říkal Gurder. V knihách jsou často věci, které jsou neskutečné. Ale bylo by příjemné pomyšlení, kdyby se nomové mohli shodnout na něčem podobném, aby byli jako lidičky v té knize…

„No, tak všechno jde dobře,“ řekl bezvýrazně.

„Dost dobře,“ přikývla bábi.

„Byl by dobrý nápad přesně zjistit, co je ve všech těch bednách,“ spekuloval Masklin, „protože možná budeme muset rychle seskočit, až zastavíme a —“

„Už sem kázala Torritovi, aby se o to postaral,“ řekla bábi. „Jen si z toho nedělej hlavu.“

„Ach,“ řekl Masklin chabě. „Dobro.“

Pro sebe si na práci nic nenechal.

Vrátil se do kabiny z čiré — tedy, nikoli nudy, protože srdce mu tlouklo jako zvon — ale z neklidu.

Dorcasovi nomové už postavili dřevěnou plošinu nad volantem a přesně před velkým oknem. Dorcas sám byl už zpátky na podlaze kabiny a cvičil oddíly v řízení.

„Vpravo!“ křičel. „Zařadit… jedničku!“

„Pedál dolů… dva, tři…“ řekl sborem tým na spojce.

„Pedál nahoru… dva, tři…“ křičel oddíl u plynu.

„Páku nahoru… dva, tři…“ opakovali nomové u řadicí páky.

„Pedál nahoru… dva, tři, čtyři!“ Šéf oddílu na spojce Dorcasovi zasalutoval. „Rychlost zařazena, pane!“ zvolal.

„To byla hrůza. Opravdu hrůza,“ řekl Dorcas. „Co je s oddílem u plynu, no? Ten pedál dolů!“

„Promiň, Dorcasi.“

Masklin poklepal Dorcasovi na rameno.

„Jen pokračujte!“ nařídil Dorcas. „Chci, abyste to hladce zvládli až ke čtyřce. Ano? Co? Aha, to jsi ty?“

„Ano, to jsem já. Všichni už jsou skoro nahoře,“ řekl Masklin. „Kdy budete připraveni?“

„Tohle stádo nebude připraveno nikdy.“

„Ach jo.“

„Takže bychom klidně mohli vyrazit, kdykoli si budeš přát, a naučit se to cestou. Samozřejmě ani nemůžeme zkusit řízení, dokud se nehýbeme.“

„Pošleme ti na pomoc mnohem víc lidí,“ řekl Masklin.

„No to je dobrý,“ zašklebil se Dorcas. „To tak zrovna potřebuju, zástupy dalších lidí, co nerozeznají svoji pravačku od levačky.“

„Jak zjistíš, jak a kudy pojedeme?“

„Semafory,“ řekl Dorcas rozhodně.

„Semafor?“

„Vlajková signalizace. Jenom řekneš mému chlapci nahoře na plošince, co chceš udělat, a já budu sledovat signály. Kdybychom měli další týden, počítám, že bych dokázal nainstalovat něco jako telefon.“

„Vlaječky,“ řekl Masklin. „Bude to fungovat?“

„To by mělo, ne? Později si to můžeme vyzkoušet.“

A to později nastalo. Poslední nomští zvědové se vyšplhali na palubu. Vzadu na nákladním autě se většina zařídila tak pohodlně, jak jen to bylo možné, a ležela ve tmě s očima dokořán.

Masklin byl na plošině s Angalem, Gurderem a Věcí. Gurder věděl o nákladních autech dokonce míň než Masklin, ale pokládalo se za nejlepší mít ho tam, pro všechny případy. Koneckonců, kradli bří Arnoldové (zal. 1905) jeho náklaďák.

Někdo bude možná muset podat nějaké vysvětlení. Ale rozhodl, že Boba do kabiny nevezmou. Krysa zůstala vzadu s ostatními.

Grimma tu byla také. Gurder se jí zeptal, co tady dělá. Zeptala se ho, co tu dělá on. Oba se podívali na Masklina.

„Může mi pomáhat se čtením,“ řekl se skrývanou úlevou. Čtení mu přes veškeré úsilí zrovna moc nešlo. Byl v tom zřejmě nějaký fígl, na který nedokázal přijít. Grimma už čtení zvládala bez velkého přemýšlení. Pokud jí vybuchoval mozek, činil tak způsobem nepostřehnutelným.

Blazeované přikývla a otevřela před ním „Pravidla silničního provozu“.

„Jsou věci, které musíš udělat,“ řekl nejistě. „Než nastartuješ, musíš se podívat do crrr —“

„— zrcátka —“ řekla Grimma.

„— zrcátka. To se tady praví. Do zrcátka,“ řekl Masklin pevně.

Podíval se tázavě na Angala, který krčil rameny.

„O tom já nic nevím,“ řekl. „Můj řidič se do něj díval, ale nevím proč.“

„To se v něm má hledat něco zvláštního? Možná do něj musíš udělat obličeje, nebo tak,“ řekl Masklin.

„Ať to znamená, co chce, radši bychom měli dělat všechno pořádně,“ řekl Gurder rozhodně. Ukázal. „Tamhle nahoře je jedno zrcátko, u stropu.“

„To je tedy blbý místo,“ řekl Masklin. Podařilo se mu zachytit tam kotvici a po krátkém úsilí se k zrcátku přitáhl.

„Vidíš něco?“ volal Gurder.

„Akorát sebe.“

„Tak pojď zase dolů. Podíval ses do zrcátka, to je hlavní.“

Masklin sklouzl zpátky na plošinku, která se pod ním zakymácela.

Grimma nahlédla do Pravidel.

„Teď musíš signalizovat své úmysly,“ řekla. „To je jasné, ne? Signalisto?“

Jeden z Dorcasových asistentů pokročil trošku nejisté vpřed a držel své dva bílé praporky opatrně dolů.

„Ano, pane, madam.“

„Řekni Dorcasovi —“ Grimma se rozhlédla po ostatních. „Řekni mu, že jsme připraveni vyrazit.“

„Promiň laskavě“ řekl Gurder. „Jestli jim má někdo říct, až budeme připraveni, je to moje práce říct jim, že jsme připraveni. Chci, aby bylo naprosto jasné, že já jsem ta osoba, která říká lidem, že se má vyrazit.“ Podíval se ublíženě na Grimmu. „É. Jsme připraveni vyrazit,“ řekl.

„Rozkaz, madam.“ Signalista krátce máchl paží. Z hlubiny zaduněl hlas strojmistra: „Připraven!“

„No tak,“ řekl Masklin. „Tak, a je to.“

„Ano,“ řekl Gurder a loupl očima po Grimmě. „Máme všechno? Nezapomněli jsme na něco?“

„Patrně na spoustu věcí,“ vzdychl Masklin.

„Teď už je pozdě, každopádně,“ řekl Gurder.

„Ano.“

„Ano.“

„To je jasné.“

„Jasně.“

Okamžik stáli mlčky.

„Dáš rozkaz ty nebo ho mám dát já?“ zeptal se Masklin.

„Uvažoval jsem, jestli máme prosit bří Arnoldové (zal. 1905), aby nad námi bděl a ochraňoval nás,“ řekl Gurder. „Koneckonců, sice opouštíme Obchoďák, ale tohle je pořád ještě jeho náklaďák.“ Nešťastné se usmál a vzdychl. „Kéž by nám byl dal nějaké znamení,“ řekl, „aby nám ukázal, že souhlasí.“

„Připraveni, vy tam nahoře!“ zvolal Dorcas.

Masklin přistoupil k okraji plošinky a opřel se o chatrné zábradlí.

Celou podlahu kabiny zaplňovali nomové připravení tahat za provazy nebo vyčkávající u pák a pedálů. Stáli v naprosté tichosti ve stínu, ale všechny tváře byly obráceny vzhůru, takže Masklin hleděl na moře zděšených a vzrušených bublinek.

Mávl rukou.

„Nastartujte motor,“ řekl a jeho hlas zněl nepřirozeně hlasitě v tom napjatém tichu.

Vrátil se a vyhlédl do osvětlené prázdnoty garáže. U protější zdi parkovalo pár dalších nákladních aut a jeden či dva malé žluté nakladače stály tam, kde je lidé opustili. Když si pomyslí, že tomu kdysi říkal hnízdiště náklaďáků. Garáž, to je to slovo. Bylo to úžasné, ten pocit, že znáte ta správná jména. Cítíte, že máte věci pod kontrolou. Bylo to, jakoby vám znalost toho pravého jména poskytovala nějakou páku.

Odněkud zepředu se ozvalo vrčení a potom se plošina roztřásla duněním hromu. Na rozdíl od hromu tohle dunění neustalo. Motor naskočil.

Masklin se zachytil zábradlí dřív, než ho to setřáslo, a ucítil, že ho Angalo tahá za rukáv.

„Takhle to zní vždycky!“ překřikoval ten lomoz. „Za chvíli si zvykneš!“

„Dobro.“ To nebyl hluk. Bylo to příliš silné, aby se tomu dalo říkat hluk. Bylo to spíš jako vzduch v pevném stavu.

„Myslím, že jsme měli trochu lépe trénovat! Abychom se do toho dostali! Mám říct signalistovi, že chceme velmi zvolna vpřed?“

Masklin chmurně přikývl. Signalista se na okamžik zamyslel a potom mávl praporky.

Masklin slyšel zdálky Dorcase ječet rozkazy. Ozvalo se zaskřípění následované nárazem, který ho málem srazil přes zábradlí. Podařilo se mu přistát na všech čtyřech a díval se Gurderovi do vylekaného obličeje.

„Hýbeme se!“ křičel Papírník.

Masklin se díval ven čelním oknem.

„Ano, a víš ty co?“ zařval a vyskočil. „My jedeme dozadu!“

Angalo doklopýtal k signalistovi, který upustil jeden ze svých praporků.

„Zvolna vpřed, jsem řekl! Zvolna vpřed! Ne vzad! Vpřed!“

„Já jsem signalizoval vpřed!“

„Ale jedeme dozadu! Signalizuj vpřed!“

Signalista popadl praporek a divoce mával na skupiny dole.

„Ne, nesignalizuj vpřed, jenom ať zasta —“ začal Masklin.

Ze vzdáleného konce náklaďáku sem dolehl nějaký zvuk. Jediné slovo, které by ho popsalo, bylo „křup“, ale to bylo příliš krátké a prosté slovo, aby vystihlo ten odporný, složitý, kovový zvuk a náraz, který s Masklinem zase mrštil na břicho. Motor ztichl.

Ozvěna odumřela.

„Promíííň!“ zvolal Dorcas někde v dálce. Slyšeli ho mluvit tlumeným, výhružným hlasem ke svým týmům: „Spokojeni? Spokojeni, jo? Když jsem řekl řadicí pákou nahoru a doleva a nahoru, myslel jsem nahoru a doleva a nahoru, nikoli nahoru a doprava a nahoru! Přesně.“

„K tobě přes ně nebo k nám přes ně, Dorcasi?“

„Přes nic!“

„Ne, ale —“

„Žádné ale!“

„Ano, ale —“

Masklin a ostatní se posadili a sledovali, jak dole poletují argumenty sem a tam. Gurder pořád ležel na prknech.

„Skutečně jsme se pohnuli!“ Šeptal. „Bří Arnoldové (zal. 1905) měl pravdu! Všechno musí pryč!“

„Radši bych, aby to pryč bylo o kousek dál, když mu to nebude vadit,“ řekl Angalo temně.

„Vy tam nahoře!“ Dorcasův hlas hřměl divokým veselím. „Menší potíže růstu tady dole. Všechno se už vyřešilo. Řekněte, až budete připraveni!“

„Měl bych se zase kouknout do zrcátka, co myslíš?“ řekl Masklin Grimmě. Ta pokrčila rameny.

„Já bych se s tím nepáral,“ řekl Angalo. „Jeďme už. A co možná nejdřív. Myslím, že cítím naftu. Museli jsme porazit nějaký barel nebo co.“

„A to je špatné, jo?“ zeptal se Masklin.

„Ona hoří,“ řekl Angalo. „Stačí třeba jenom jiskřička a je to.“

Motor se zase probral k životu. Tentokrát se hnuli o píď kupředu, potom to trochu zaskřípalo, a zase popojeli, až se náklaďák octl před velkými ocelovými vraty. Zastavil se s lehkým cuknutím.

„Dobré by bylo zkusit pár cvičných obratů,“ volal Dorcas. „Vychytat trošku mouchy!“

„Vážně si myslím, že zůstávat tady by byl moc špatný nápad,“ řekl Angalo naléhavě.

„Máš pravdu,“ souhlasil Masklin. „Čím dřív odsud zmizíme, tím líp. Signalizuj Dorcasovi, ať otevře vrata.“

Signalista zaváhal. „Myslím, že pro tohle nemáme signál,“ řekl. Masklin se nahnul přes zábradlí.

„Dorcasi!“

„Ano?“

„Otevři vrata! Musíme hned teď vyrazit!“

Vzdálená postava si přiložila ruku k uchu.

„Cože?“

„Povídám, otevři vrata! Je to naléhavé!“

Vypadalo to, že Dorcas o tom chvíli dumá, a potom zvedl megafon.

„Budete se smát, až vám tohle řeknu.“

„Co to bylo?“

„Říkal, že se budeme smát,“ řekl Angalo.

„Á. Dobrá.“

„Tak dělej!“ křičel Masklin. Dorcasova odpověď zanikla v řevu motoru.

„Co?“ křičel Masklin.

„Co jsi to říkal?“

„Říkal jsem, že jsem při tom všem kalupu dočista zapomněl na ta vrata!“

„Co to povídal?“ ptal se Gurder.

Masklin se ohlédl na vrata. Dorcas se náramně pyšnil tím, jak jim znemožnil otevírat se. Teď vypadala mimořádně zavřeně. Může-li se něco, co nemá obličej, tvářit arogantně, tak těm vratům se to zdařilo.

Ohlédl se vztekle zpátky a právě včas, aby uviděl, jak se malý vchod do nitra Obchoďáku pomalu otevírá. Objevila se v něm postava, za malým kruhem ostrého bílého světla. Její strašlivá pochodeň, pomyslel si znovu Masklin.

Byla to Radikální sleva.

Masklin cítil, že jeho mysl začíná pracovat velmi jasně a zvolna.

Je to jenom člověk, říkala. To není nic děsivého. Jenom člověk, se svým jménem, to pro případ, že by zapomněl, kdo je, jako všichni ti ženští tvorové v Obchoďáku se jmény jako „Květa“ a „Šárka“ a „Paní J. Kuchynková, vedoucí“. Je to zas jenom ten starý „Hlídač“. Bydlí dole v kotelně a živí se čajem. Zaslechl ten hluk.

Přišel se podívat po jeho příčině.

To jest, po nás.

„Ach ne,“ zašeptal Angalo, jak se postava kolébala po podlaze. „Vidíš, co to má v puse?“

„To je cigareta. Už jsem s ní nějaké lidi viděl. Co je s ní?“ řekl Masklin.

„Je zapálená,“ řekl Angalo. „Myslíš, že třeba necítí tu naftu?“

„Co se stane, když se zapálí?“ vyzvídal Masklin a měl podezření, že odpověď zná.

„Udělá to blaf,“ řekl Angalo.

„Jenom blaf?“

„Blaf úplně stačí.“

Člověk přišel blíž. Masklin se mu teď mohl podívat do očí. Nebyly moc uzpůsobené na to, aby viděly nomy, obzvlášť když stojí nehnutě, ale i člověk se podiví, proč se nákladní auto uprostřed noci projíždí samotinké po garáži.

Hlídač došel ke kabině a pomaličku natáhl ruku ke klice. Jeho pochodeň svítila dovnitř bočním okénkem a v tom okamžiku se Gurder vztyčil a celý se třásl vzteky.

„Vari pryč, ty ohavný zloduchu!“ zaječel, nasvícený jako na divadle. „Dbej Nápisů bří Arnoldové (zal. 1905)! Kouření zakázáno! K východům!“

Lidský obličej se zvrásčil v těžkopádném údivu a potom, pomaloučku jako beránky po obloze, se po něm rozšířil výraz zděšení. Pustil kliku, obrátil se a začal kráčet ke dveřím na člověka nezvyklou rychlostí. Přitom mu z úst vypadla hořící cigareta a kroužila a kroužila a padala pomalu k zemi.

Masklin a Angalo se podívali na sebe a pak na signalistu.

„Rychle vpřed!“ křičeli.

Za okamžik se celičký náklaďák zachvěl, jak se nomové pustili do složitého procesu řazení rychlosti. Potom se pohnul vpřed.

„Rychle! Řekl jsem rychle!“ křičel Masklin.

„Co se děje?“ křičel Dorcas. „A co vrata?“

„Vrata otevřeme! Vrata otevřeme!“ ječel Masklin.

„Jak?“

„No, nevypadala moc silná, ne?“

Svět nomů je, pro lidi, svět rychlý. Žijí tak rychle, že to, co se kolem nich děje, se zdá být celkem pomalé, takže to vypadalo, že nákladní auto se posunuje vzhůru po nájezdu a lenivě vráží do vrat. Ozvalo se mohutné zadunění a zvuk trhaného kovu, škrábání na střeše kabiny, a pak už nebyla vůbec žádná vrata, jenom tma posetá světly.

„Vlevo! Jeďte vlevo!“ vřískal Angalo.

Nákladní auto sebou pomalu smýklo, líně se odrazilo od zdi a popojelo kousek ulicí.

„Jedem! Jedem! Teď rovně!“

Jasný záblesk krátce ozářil zeď vedle kabiny.

A potom se za nimi ozvalo něco jako „blaf“