Velká jízda

10

Angalo se vrátil čtvrtý den s očima navrch hlavy a šklebil se jako šílenec.

Hlídka vběhla do oddělení s naparujícím se Angalem v patách a za nimi se táhl houfec fascinované omladiny. Angalo byl umouněný, otrhaný a vypadal, jakoby nespal celou věčnost — ale vykračoval si hrdě se zvláštním pohupováním, jako někdo, kdo směle vkročil tam, kde ještě žádný jiný nom před ním nebyl a nemůže se dočkat, až se ho začnou vyptávat.

„Kde jsem byl?“ halekal. „Kdeže jsem byl? Spíš kde jsem nebyl. Měli byste vidět, co je tam venku!“

„Co?“ ptali se.

„Všecko!“ řekl a oči mu jen svítily. „A víte vy co?“

„Co?“ zeptali se sborem.

„Viděl jsem Obchoďák zvenku! Je…“ ztišil hlas, „Je krásný. Samé sloupoví a veliká skleněná okna plná barev!“

Jak se zpráva o návratu Angala šířila, stal se středem pozornosti rozrůstajícího se zástupu nomů.

„Viděl jsi všechna oddělení?“ ptal se jeden Papírník.

„Ne!“

„Cože?“

„Nemůžeš vidět oddělení zvenku! Je to prostě jedna veliká věc! A, a…“ v náhlém tichu zalovil ve svém kapsáři pro sešitek, který teď byl o moc tlustší, a zalistoval vněm, „má na sobě ohromně veliký nápis a já jsem si ho opsal, protože to není v šoférštině a já jsem tomu nerozuměl, ale takhle to vypadalo.“

Zvedl sešit.

Ticho se prohloubilo. Teď už umělo číst hezkých pár nomů.

To slovo říkalo DOPRODEJ.

Potom šel do postele a pořád rozčileně brebentil o nákladních autech a kopcích a městech, a o všem možném, a spal celé dvě hodiny.

Později za ním zašel Masklin.

Angalo seděl na posteli, oči mu svítily v bledém obličeji jako lesklé skleněnky.

„Ne abys ho unavoval,“ varovala bábi Morkie, která vždy ošetřovala každého, kdo byl tak nemocen, že se jí neubránil. „Je moc zesláblej a má horečku, to je všecko tím trmácením v těch velkejch hlučnejch křápech, to je proti přírodě. Zrovna jsem tu měla jeho tatíka a po pěti minutách jsem ho musela vyrazit.“

„Ty jsi vyhodila vévodu?“ divil se Masklin. „Ale jak to? On nikoho neposlouchá!“

„Může bejt, že v Obchoďáku je to velký zvíře,“ řekla bábi Morkie spokojena sama se sebou, „ale u lůžka nemocnýho je jenom na obtíž.“

„Já s ním potřebuju mluvit,“ řekl Masklin.

„A já chci mluvit,“ řekl Angalo a posadil se. „Chci to všem vypovědět! Venku je všecičko! Některé věci, co jsem viděl —“

„Ty se pěkně uklidni,“ řekla bábi a jemně ho zatlačila do polštářů. „A z těch krys tady nejsem taky zrovna blažená.“ Bobovy vousky vykukovaly zpod přikrývky.

„Ale on je velmi čistotný a je to můj přítel,“ škemral Angalo. „A říkala jsi, že máš krysy ráda.“

„Krysu. Řekla jsem krysu. Žádný krysy,“ řekla bábi. Rýpla Masklina. „Ne abys ho moc rozčiloval,“ nařídila.

Masklin se usadil u postele, zatímco Angalo hovořil s divokým nadšením o světě venku, jako někdo, kdo prožil život se zavázanýma očima a právě mu dovolili se rozhlédnout. Hovořil o velkém světle na nebi a cestách plných nákladních aut a velkých věcech trčících z podlahy, které jsou obalené takovým zeleným—

„Stromy,“ řekl Masklin.

— a velkých budovách, kam se věci dostávají na nákladních autech nebo je na nich odvážejí. A v jedné takové budově se Angalo ztratil. Vylezl ven, když auto na chvíli zastavilo, aby si došel na záchod, nestihl se vrátit a řidič odjel. Tak si vlezl do jiného náklaďáku a ten za nějakou chvíli zastavil na velkém parkovišti, plném náklaďáků. Začal se rozhlížet po jiném autě od bří Arnoldové (zal.1905).

„To musela být kavárna u dálnice,“ poznamenal Masklin. „Poblíž jedné takové jsme žili.“

„Tak se to jmenuje?“ řekl Angalo, který ho sotva poslouchal. „Byla tam takhle velká modrá cedule s obrázkem hrníčků a nožů a vidliček. Stejně —“

— žádné náklaďáky z Obchoďáku tam nebyly. Nebo možná byly, ale bylo tam tolik jiných, že nedokázal najít ten pravý. Nakonec se utábořil na okraji parkoviště, živil se drobečky, dokud se čirou náhodou jeden náklaďák z Obchoďáku neobjevil. Nepovedlo se mu dostat se do kabiny, ale dokázal vyšplhat po pneumatice a najít si bezpečné místečko, kde se rukama a nohama přidržoval kabelu, aby nespadl na silnici uhánějící hluboko pod ním.

Angalo vytáhl svůj notýsek. Byl zbarvený téměř dočerna.

„Skoro jsem ho ztratil,“ řekl. „Jednou jsem ho málem snědl, takový jsem měl hlad.“

„Ano, ale vlastní řízení,“ naléhal Masklin, s jedním okem na netrpělivé bábi Morkie. „Jak je to s tím řízením?“

Angalo listoval sešitkem. „Někam jsem si to poznamenal,“ řekl, „Aha, tady.“ Podal mu ho.

Masklin si prohlížel složitý nákres pák a šipek a číslic.

„Otočit klíčkem… jedna, dva… stlačit červený knoflík… jedna, dva… levou nohou sešlápnout pedál číslo jedna… jedna, dva… pedál jedna jemně povolit, sešlápnout pedál číslo dvě…“ Vzdal to. „Co tohle všechno znamená?“ řekl a děsil se odpovědi. Věděl, jaká bude.

„Takhle se řídí náklaďák,“ řekl Angalo.

„Aha. Ale, é, tyhle všechny pedály a knoflíky a páky a tohle,“ řekl Masklin chabě.

„Všechny je potřebuješ,“ řekl Angalo pyšně. „A pak se řítíš vpřed a řadíš rychlosti a —“

„Ano. Aha. Já vím,“ řekl Masklin a zíral do papíru.

Angalo byl velice důkladný. Jednou, když byl v kabině sám, změřil to, čemu říkal Řadicí páka, která se zdála velmi důležitá. Byla pětkrát vyšší než nom. A to velké kolo, co se otáčelo a zdálo se také velmi důležité, bylo široké jako osm nomů, seřazených těsně vedle sebe.

A museli jste mít klíčky. O klíčcích Masklin nevěděl. Nevěděl vlastně nic.

„Počínal jsem si dobře, že jo?“ pyšnil se Angalo. „Všechno je to tady.“

„Ano. Ano. Velmi dobře jsi si počínal.“

„Pořádně si to prohlédni, všechno je to tady. Všechno o blikání v zatáčkách a o houkačce,“ pokračoval Angalo nadšeně.

„Ano. Ano. Určitě.“

„A o plynu a o brzdě a o všem! Jenže ty se netváříš moc spokojeně.“

„Dal jsi mi hodně věcí k přemýšlení, to ano.“

Angalo ho chytil za rukáv. „Říkal si nám, že existuje jenom jeden Obchoďák,“ řekl naléhavě. „To ne, venku je jich tolik, tolik. Jsou jiné Obchoďáky. Některé jsem viděl. Možná v nich žijí také nomové! Život v jiných Obchoďácích! Samozřejmě, ty to znáš!“

„Ještě se prospi,“ řekl Masklin, jak nejlaskavěji dovedl.

„Kdy vyrazíme?“

„Je spousta času,“ uklidnil ho Masklin. „Tím se teď netrap. Prospi se.“

Loudal se z pokoje a vpadl přímo do hádky. Vévoda se vrátil s několika průvodci a chtěl Angala odnést do Papírnictví. Dohadoval se s bábi Morkie. Nebo se o to aspoň pokoušel.

„Madam, ujišťuji vás, že o něj bude dobře postaráno!“

„Hm! Tam, vodkuď jsem já,“ řekla bábi hrdě, „jsou celej rok jenom samý nemoce, nemoce a zase nemoce. Nastuzení a vejrony a břichabol a kousance pořád dokola. Tomu se říká zkušenost. Řekla bych, že jsem viděla víc nemocnejch, než jste vy měl teplejch večeří,“ a dloubla vévodu do žaludku, „a to jste jich měl hezkejch pár!“

„Madam, mohl bych vás nechat zavřít!“ zařval vévoda.

Bábi si odfrkla. „A co to má s tím společnýho?“ zeptala se klidně.

Vévoda otevřel ústa, aby ji seřval, a vtom zahlédl Masklina. Zase je zavřel.

„Dobrá,“ řekl. „Vlastně máte úplnou pravdu. Ale každý den ho budu chodit navštěvovat.“

„Ne víc než dvě minuty, pamatujte si to,“ funěla bábi.

„Pět!“ smlouval vévoda.

„Tři,“ řekla bábi.

„Čtyři,“ dohodli se.

Vévoda přikývl a přivolal Masklina k sobě.

„Hovořil jsi s mým synem,“ vyzvídal.

„Ano, pane,“ řekl Masklin.

„A řekl ti, co viděl.“

„Ano, pane.“

Vévoda se zdál úplně maličký. Masklin ho vždycky považoval za velkého, ale teď si uvědomoval, že představu o jeho mohutnosti způsobil jistý druh vnitřní pompéznosti, jakoby toho noma někdo napumpoval důležitostí a autoritou. Teď to bylo pryč. Vévoda se tvářil starostlivě a nejistě.

„A,“ řekl a díval se přibližně na Masklinovo levé ucho, „myslím, že jsem ti poslal nějaké lidi, že ano?“

„Ano.“

„Jsou přijatelní?“

„Ano, pane.“

„Dej mi vědět, kdybys potřeboval další pomoc, ano? Jakoukoliv pomoc.“ Vévodův hlas zeslábl v mumlání. Poklepal Masklinovi nejistě na rameno a odešel.

„Co je s ním?“ řekl Masklin.

Bábi Morkie začala motat obvazy jako zkušená profesionálka. Nikdo je nepotřeboval, ale ona věřila, že musí mít řádnou zásobu. Zjevně by vystačily pro celý svět.

„Musel začít přemejšlet,“ řekla. „To s lidma dycky zacloumá.“

„Prostě jsem si nikdy nepomyslel, že to bude takhle těžké!“ naříkal Masklin.

„Chceš říct, že si vůbec neměl ani potuchy, jak budeme řídit?“ útočil Gurder.

„Naprosto ne?“ zeptala se Grimma.

„Já… no, asi jsem si myslel, že náklaďáky nějak jezdí tam, kam chcete,“ vysvětloval Masklin. „Myslel jsem si, když to dělají pro lidi, mohly by to dělat i pro nás. Nečekal jsem tohle levý pedál — raz — dva — sešlápnout! Ta kola a pedály jsou obrovské, já jsem je viděl!“

Usouženě se jim díval do očí.

„Pořád o tom přemýšlím,“ řekl. Cítil, že ti dva jsou jediní, kterým může důvěřovat.

Lepenkové dveře se odsunuly a objevil se drobný rozjásaný obličej.

„Tohle se vám bude líbit, pane Maskline,“ řekl. „Já jsem zase trochu četl.“

„Teď ne, Vinto. Máme moc práce,“ řekl Masklin. Vintovi poklesla brada.

„Ó, mohl by sis ho poslechnout,“ řekla Grimma. „Nevypadá to, že teď máme na práci něco důležitějšího.“

Masklin svěsil hlavu.

„Tak, mladíku,“ řekl Gurder s předstíranou veselostí, „s jakým nápadem jsi přišel tentokrát, co? Zapřáhnout do náklaďáku divoké sysly, co?“

„Ne, pane,“ řekl Vinto.

„Možná myslíš, že bychom mu měli nechat narůst křídla a vyletět s ním do nebe?“

„Ne, pane. Našel jsem tuhle knihu, je to o tom, jak zajmout člověka, pane. A pak můžeme vzít zubraň —“

Masklin se na ostatní otráveně pousmál.

„Vysvětlil jsem mu, že lidi nemůžeme použít,“ poznamenal. „Říkal jsem ti to, Vinto. A doopravdy si nejsem jist tím ohrožováním lidí zubrama —“

Chlapec supěl námahou a rozevíral knihu.

„Jsou v ní obrázky, pane.“

Prohlíželi si obrázek. Ukazoval ležícího člověka obklopeného nomy, kteří ho svazovali provazy.

„Hrome,“ vydechla Grimma, „oni mají knihy s naším vyobrazením!“

„Ó, to znám,“ řekl Gurder pohrdavě. „To jsou Gulliverovy cesty. Jsou to jenom pohádky, není to skutečné.“

„Naše obrázky v knize,“ divila se Grimma. „Představ si to. Vidíš to, Maskline?“

Masklin zíral.

„Ano, jsi hodný chlapec, dobrá práce,“ pochválil ho Gurder lhostejným hlasem. „Díky moc, Vinto, a teď, prosím tě, už jdi.“

Masklin zíral. S otevřenou pusou. Cítil, jak v něm bublají myšlenky a proudí mu hlavou.

„Provazy,“ řekl.

„Je to jenom obrázek,“ řekl Gurder.

„Provazy! Grimmo, provazy!“

„Provazy?“

Masklin zvedl pěsti a upřel oči na strop. V takovýchto chvílích bylo skoro možné uvěřit, že tam nahoře, nad Šatičkami pro dětičky, někdo je.

„Já už vím, jak!“ vykřikoval, zatímco ostatní tři ho udiveně pozorovali. „Já už vím, jak! Bří Arnoldové (zal. 1905), já už vím, jak!“

Po Zavírací hodině toho večera proběhlo přes podlahu garáže několik tuctů malých a tajemných postaviček a zmizelo pod jedním zaparkovaným nákladním autem. Kdokoli by naslouchal, zaslechl by tu a tam jemné cinknutí, bouchnutí nebo kletbu. Během deseti minut byli v kabině.

Užasle stáli a rozhlíželi se.

Masklin popošel k jednomu z pedálů, který byl vyšší než on sám, a zkusil s ním pohnout. Jenom se tak trošku zaviklal. Několik nomů přišlo na pomoc a podařilo se jim s ním trochu pohnout.

Jeden z nich je zamyšleně pozoroval. Byl to Dorcas, měl na sobě opasek, z něhož visely rozmanité, podomácku vyrobené nástroje a lenivě si pohrával s tuhou z verzatilky, kterou setrvale přechovával za uchem, když ji zrovna nepoužíval.

Masklin k němu přistoupil.

„Co myslíš?“

Dorcas se poškrábal na nose. „Všechno jsou to páky a kladky,“ řekl. „Úžasná věc, páka. Dej mi dostatečně dlouhou páku a dostatečně pevný bod a dokázal bych pohnout Obchoďákem.“

„Prozatím by stačilo pohnout jen tím jedním pedálem,“ řekl Masklin zdvořile.

Dorcas přikývl. „Pokusím se. Dobrá, chlapci. Přineste to sem.“

Dlouhou dřevěnou násadu snesli dolů až z Oddělení pro kutily a doručkovali ji do kabiny. Dorcas se motal kolem, bral míry kouskem provázku a konečně jim nařídil zaklínit jeden konec násady do škvíry v kovové podlaze. Čtyři nomové se seřadili na jejím druhém konci a dovlekli ji až na pedál.

„Správně, chlapci,“ pochválil je Dorcas.

Zhoupli se na násadě. Pedál klesl k podlaze. Ozval se přerývaný jásot.

„Jak jsi to udělal?“ divil se Masklin.

„Tady máš svoji páku,“ řekl Dorcas. „Ó — kej.“ Rozhlédl se a poškrábal se na bradě. „Takže budeme potřebovat tři páky.“ Vzhlédl k velkému kruhu volantu. „Máš nějaký nápad, co s tímhle?“

„Myslel jsem na provazy,“ řekl Masklin.

„Jak to myslíš?“

„Má takové loukotě, takže kdybychom k nim navázali provazy, oddíly nomů by mohly za provazy tahat tím nebo oním směrem, a tak pojede náklaďák, kudy budeme chtít,“ řekl Masklin.

Dorcas zašilhal po volantu. Odstoupil. Podíval se zdola nahoru. Rty se mu pohybovaly, jak počítal.

„Nebudou vidět, kam jedou,“ řekl nakonec.

„Myslel jsem, že někdo by mohl stát zrovna tady nahoře, u toho velkého okna vpředu a nějak jim říkat, co mají dělat,“ řekl Masklin a s nadějí pohlížel na starého noma.

„Tohle jsou silné hlučné stroje, říkal mladý Angalo,“ připomněl Dorcas. Zase se poškrábal na bradě. „Počítám, že s tím něco svedu. Potom je tady tahle velká páka, to řezání —“

„Řazení,“ opravil ho Masklin.

„Aha. Zase provazy?“

„Pomýšlel jsem na ně,“ řekl Masklin upřímně. „Co myslíš ty?“

Dorcas se zhluboka nadechl. „No — o,“ řekl. „S oddíly nomů, tahajícími za volant a dalšími oddíly, pohybujícími řadicí pákou a pracujícími pákou na pedálech, a s někým tam nahoře, který všem bude říkat, co mají dělat, to bude chtít pořádně natrénovat. Za předpokladu, že smontuju všechnu tu výstroj, všechny provazy a tak: kolik nocí budeme mít na nácvik? Víš, aby se to zvládlo.“

„Včetně noci, kdy, é, odjedeme?“

„Ano,“ řekl Dorcas.

„Jednu,“ odpověděl Masklin.

Dorcas zafuněl nosem. Chvíli hleděl vzhůru a bručel si pod vousy.

„To je nemožné,“ řekl.

„Budeme mít jenom jednu příležitost, víš,“ řekl Masklin. „Jestli je problém s tím vším zařízením —“

„Ó, to není problém,“ řekl Dorcas. „Jsou to jenom kousky dřeva a provázků, to můžu nachystat během zítřka. Měl jsem na mysli nomy, víš. Budeš jich k tomu potřebovat hodně. A oni si to musí nacvičit.“

„Ale všecko, co musejí udělat, je tahat tam a zpátky, když se jim řekne, ne?“

Dorcas si zase něco bručel pod vousy. Masklin nabyl dojmu, že to dělá vždycky, když má vyrukovat se špatnou zprávou.

„No, chlapče drahá,“ řekl, „je mi šest, viděl jsem už toho spoustu a musím ti říct, že když seřadíš deset nomů a zavoláš ‚Táhnout‘, čtyři z nich zatáhnou opačně a dva řeknou ‚Prosím‘. Takoví jsme. To je ta nomská nátura.“

Pousmál se nad Masklinovým schlíplým výrazem.

„Co bys měl udělat,“ řekl, „je najít pro nás malý náklaďáček. Na ten nácvik.“

Masklin chmurně přikývl.

„A,“ řekl Dorcas, „už sis znovu promyslel, jak všichni nasednou? Dva tisíce nomů, pomysli si. Plus všechno, co bereme s sebou. Nemůžeš chtít po starých babkách a miminech, aby šplhaly po provazech nebo se protahovaly dírama, ne?“

Masklin zavrtěl hlavou. Dorcas ho pozoroval se svým obvyklým lehkým úšklebkem.

Tenhle nom, pomyslel si Masklin, své věci rozumí. Ale jestli mu řeknu, nech to všechno na mně, nechá mi to všechno na krku, aby mi vyhověl. Ó, kritická postupová analýzo! Proč?

„Máš nějaké nápady?“ zeptal se. „Opravdu bych uvítal tvoji pomoc.“

Dorcas se na něj dlouze zamyšleně podíval a potom mu poklepal na rameno.

„Prohlédl jsem si to tady,“ řekl. „Možná, že se najde způsob, jak si to natrénovat a vyřešit ten druhý problém. Přijď sem zase zítra večer a uvidíme, ano?“

Masklin přikývl.

Potíž je v tom, uvažoval, když se vracel, že nemá dost mužů. Pomáhala sice spousta Kovomaťáků, někteří z dalších oddělení a hezká řádka mladíků, kteří se tajně připlížili, jen aby pomohli, protože to všechno bylo tak vzrušující a nezvyklé. Pokud však šlo o zbytek, život šel dál ve vyjetých kolejích.

Ve skutečnosti bylo v Obchoďáku spíše ještě živěji než obvykle.

Ze všech hlav jednotlivých familií snad jenom hrabě jevil zájem o přípravy k odjezdu a i tak měl Masklin podezření, že stále nevěří, že je s Obchoďákem konec. Znamenalo to jenom to, že v Kovomatu se mohli naučit číst, a to zlobilo Galanterii, čímž se hrabě bavil. Ani Gurder si zřejmě nebyl tak jistý jako dříve.

Masklin se vrátil do své krabice a usnul. Vzbudil se za hodinu.

Hrůza začala.