Velká jízda

4

Nahoře se ploužili lidé svým pomalým a nepochopitelným životem. Dole, kde ten lomoz tlumil koberec a podlaha ve vzdálený šum, se nomové kvapem rozeběhli po prašných chodbičkách.

„To nemohla myslet vážně,“ řekla bábi Morkie. „Tady je to moc velké. Takhle velké místo se nedá zbourat. To dá rozum.“

„Povídal sem to, no né?“ vyhrknul Torrit, který se vždycky náramně zaradoval nad zprávami o ničení a násilí. „Říkalo se dycky, že Věc ví vo všem. A ať tě ani nenapadne říkat mi kušuj, ty.“

„Proč musíme utíkat?“ řekl Masklin. „Chci říct, jedenadvacet dní je dlouhá doba.“

„V politice ne,“ řekl Dorcas chmurně.

„Myslel jsem, že tohle je obchodní dům.“

Dorcas se zastavil tak náhle, že mu bábi Morkie vrazila do zad.

„Podívej,“ řekl s předstíranou trpělivostí. „Co myslíš, že by měli nomové udělat, bude-li Obchoďák zbourán?“

„Jít pryč, sam —“ začal Masklin.

„Ale většina ani nevěří, že Venek skutečně existuje. Ani já v tom nemám jasno, a to mám mimořádně inteligentní a zvídavý mozek! Není kam jít! Rozumíš mi?“

„Venku je plno —“

„Jenom když v něj věříš!“

„Ne, skutečně!“

„Mám obavy, že naši lidé jsou složitější, než myslíš. Ale stejně musíme k Opatovi. Je to děsný starý tyran, toť se ví, ale svým způsobem celkem chytrý. Byť jde o způsob dost vyčpělý.“ Přísně na ně pohlédl.

„Nejlíp asi, když na sebe nebudeme přitahovat pozornost,“ dodal. „Mají ve zvyku nechávat mě na pokoji, ale není moudré potloukat se mimo svá odděleni bez dobrého důvodu. A jelikož ještě oddělení nemáte…“

Pokrčil rameny. Jediným pohybem dokázal naznačit všechny ty nepříjemné věci, které se mohou přihodit tulákům bez oddělení.

Znamenalo to znovu použít výtah. Vedl je do prašného podzemí, matně osvětleného slabými žárovkami s velkými odstupy. Vypadalo to, že tu nikdo není. Po hemžení v jiných odděleních tu byl skoro nepříjemný klid. Dokonce větší, pomyslel si Masklin, než v rozlehlých polích. Koneckonců, tam má být klid. V tunelech pod podlahou by měli být nomové.

Všichni to tak cítili. Přimkli se k sobě.

„Taková krásná světýlečka,“ řekla Grimma, aby prolomila mlčení. „Úplně nomům na míru. Všechny možné barvy, podívejte. A některá se rozsvěcují a zhasínají.“

„Každý rok si jich nakradem krabice, kolem Vánočního trhu,“ řekl Dorcas, ani se nerozhlédl. „Lidé si je dávají na stromečky.“

„Proč?“

„Vím já. Aby je lépe viděli, řekl bych. S lidma nevíš nikdy na čem seš,“ řekl Dorcas.

„Tak tedy víš, co jsou stromy,“ řekl Masklin. „Nemyslím, že byste je v Obchoďáku měli.“

„Samozřejmě, že vím,“ řekl Dorcas. „Velké zelené věci s plastikovými pichláky. Některé jsou z pozlátka. Kvůli těm pitomostem se o každém Vánočním trhu nemůžeš ani hnout.“

„Ty, co jsme měli Venku, jsou obrovské,“ odvážil se říct Masklin. „A mají takové listí, které každý rok opadává.“

Dorcas se na něj divně podíval.

„Co tím myslíš, opadává?“

„Listy se zkroutí a upadnou,“ řekl Masklin. Ostatní přikývli. Poslední dobou si nebyli jisti spoustou věcí, ale na to, co se děje každý rok s listím, na to byli experti.

„A tohle se stane každý rok?“ divil se Dorcas.

„No jo.“

„Opravdu? Fascinující. A kdo je tam lepí zpátky?“

„Nikdo,“ řekl Masklin. „Zase se objeví, tak to chodí.“

„Úplně samy od sebe?“

Přikývli. Jste-li si jisti jedinou věcí, držíte se jí zuby nehty. „Vypadá to tak,“ řekl Masklin. „Nikdy jsme vlastně nepřišli na to proč. Prostě se to stane.“

Nom z obchodního domu se poškrábal na hlavě. „No, nevím,“ řekl nejistě. „To mi přijde jako pořádně lajdácky zařízeno. Víte jistě —“

Najednou je obstoupily postavy. Z hromady prachu se v příští minutě vyloupli nomové. Ten v čele měl plnovous, pásku přes oko a nůž v zubech. Šklebil se proto ještě hůř než ostatní.

„Propána,“ vydechl Dorcas.

„Kdo to je?“ zasyčel Masklin.

„Lupiči. S Korsetskými je vždycky problém,“ špitl Dorcas a zvedl ruce.

„Co je to lupiči?“ řekl Masklin zaraženě.

„Co je to Korsety?“ řekla Grimma.

Dorcas ukázal prstem na prkna podlahy nad sebou. „Tam nahoře,“ řekl. „Oddělení. Jenže nikdo o něj nemáme doopravdy zájem, protože v něm není nic k užitku. Z větší části je růžové,“ dodal. „Někdy ty elastické —“

„Eníze neo žiot,“ vypravil ze sebe netrpělivě vůdce banditů.

„Prosím?“ zeptala se Grimma.

„Fekse eníze nebo žiot!“

„Myslím, že je to tím nožem,“ řekl Masklin. „Myslím, že bychom vám rozuměli, kdybyste si vyndal ten nůž.“

Bandita na ně třeštil své zdravé oko, ale vyndal si ostří z úst.

„Řekl jsem, peníze nebo život!“ opakoval.

Masklin se tázavě podíval na Dorcase. Starý nom zamával rukama.

„Chce, abyste mu dali všecko, co máte,“ řekl. „Samozřejmě vás nezabije, ale dovedou být docela nepříjemní.“

Venkovní nomové dali hlavy dohromady. To bylo něco, s čím neměli zkušenost. Myšlenka loupit byla pro ně nová. Doma nebylo koho okrást. Když na to přijde, nebylo nikdy ani co ukrást.

„Nerozumějí nomsky?“ řekl bandita.

Dorcas se na něj bojácně usmál. „Musíte je omluvit,“ řekl. „Jsou tu noví.“

Masklin se obrátil k banditovi.

„Už jsme se rozhodli,“ řekl. „Jestli vám to nevadí, necháme si, co máme. Lituji.“

Zářivě se usmál na Dorcase i na banditu.

Bandita mu úsměv oplatil. Otevřel aspoň ústa a ukázal množství zubů.

„É,“ řekl Dorcas, „to nemůžeš takhle, víš. Nemůžeš říct, že nechceš být oloupen!“ Viděl, že Masklin je úplně zmaten. „Oloupen,“ opakoval. „To znamená, že ti odejmou všecky tvoje věci. Prosté nemůžeš říct, že nechceš, aby se ti to stalo!“

„Proč ne?“ řekla Grimma.

„Protože —“ starý nom zaváhal. „Já vlastně nevím. Asi je to tradice.“

Šéf banditů si přehodil nůž z ruky do ruky. „Řeknu vám, co udělám,“ řekl, „vy nováčkové a bůhvíco. Sotva vám vůbec můžeme něco vzít. Chopte se jich.“

Dva bandité popadli bábi Morkie.

To se ukázalo jako chyba. Její kostnatá pravačka vystřelila a pleskly dva zvučné pohlavky.

„Drzost!“ vyštěkla, zatímco se nomové zapotáceli a chytili se za uši.

Bandita, který se pokusil zajmout starého Torrita, dostal špičatým loktem do žaludku. Další mával nožem na Grimmu, ta ho chytila za zápěstí; nůž mu vypadl a on klesl na kolena a vydával srdceryvné bublání.

Masklin se sehnul a popadl šéfa jednou rukou za košili a zvedl si ho k očím.

„Nejsem si jist, jestli plně chápeme tento zvyk,“ řekl. „Ale nomové by neměli ubližovat druhým nomům, nemyslíš?“

„Eheheehe,“ řekl vůdce nervózně.

„Takže si myslím, že by možná bylo nejlepší, kdybyste vypadli, co?“

Pustil ho. Bandita se doplazil po podlaze pro nůž, ještě jednou se na Masklina bázlivé zaculil a mazal pryč. Zbylí bandité si pospíšili za ním nebo aspoň rychle odkulhali.

Masklin se obrátil k Dorcasovi, který se svíjel smíchy.

„No,“ řekl, „co tohle mělo znamenat?“

Dorcas se opřel o zeď.

„Ty to vážně nevíš, jo?“ vyprskl.

„Ne,“ řekl Masklin klidně. „Proto se ptám, víš.“

„Korsetští jsou banditi. Berou si věci, které jim nepatří. Skrývají se v Oddělení dámského prádla, protože vypudit je odtud nestojí nikomu za tu námahu,“ řekl Dorcas. „Obyčejně jenom zkoušejí lidi vystrašit. Jsou to vážně děsní otravové.“

„Proč měl ten nůž v ústech?“ řekla Grimma.

„Myslí, že mu má dodávat dojem drsnosti a bezohlednosti.“

„Myslím, že mu spíš dodává na hlouposti,“ řekla Grimma rozhodně.

„Dám mu čuchnout ke svý pěsti, jesli se sem vrátí,“ zuřila bábi Morkie.

„Nejspíš se už nevrátí. Řekl bych, že jimi skutečně trochu otřáslo, že je někdo uhodil,“ řekl Dorcas. Zasmál se. „Víte, já se vážně těším, až uvidím, jak zapůsobíte vy lidičky na Opata. Tuším, že jsme ještě nikdy neviděli něco takového. Budete něco jako — é — co je to, co jsi říkal, že je toho Venku spousta?“

„Čerstvý vzduch?“ řekl Masklin.

„To je ono. Čerstvý vzduch.“

A tak nakonec dorazili do Papírnictví.

Jděte do Papírnictví nebo jděte ven, řekl Vévoda, maje na mysli, že mezi tím nevidí žádný rozdíl. A nebylo pochyb o tom, že ostatní velké familie Papírnictví nedůvěřovaly a přičítaly mu zvláštní a děsivou moc.

Koneckonců, tady uměli číst a psát. Každý, kdo vám dovede říct, co praví nějaký kousek papíru, musí být divný.

Také rozuměli nebeským poselstvím od bří Arnoldové (zal. 1905).

Ale velká obtíž je setkat se s někým, kdo věří, že neexistujete.

Masklin si vždycky myslel, že Torrit vypadá staře, ale Opat vypadal tak, že snad musel být u toho, když se sám Čas rozhýbával. Kráčel s pomoci dvou holí a dva mladší nomové se zdržovali v jeho blízkosti pro případ, že by potřeboval podepřít. Obličej měl jako zmuchlaný sáček, z něhož hleděly oči jako dva pichlavé černé otvory.

Kmen se shromáždil za Masklinem jako vždycky, když byli neklidní.

Opatova přijímací síň byl prostor poblíž jednoho z výtahů, ohraničený kartónem. Tu a tam projel výtah a rozvířil trochu prachu.

Opatovi pomohli do křesla. Pomalu se usadil, zatímco jeho asistenti nervózně rejdili kolem. Potom se naklonil vpřed.

„Á“ řekl, „Del Ikates, není-liž pravda? Vynalezl jsi něco v poslední době?“

„V poslední době ne, pane,“ řekl Dorcas. „Pane, mám tu čest představit —“

„Nikoho nevidím,“ řekl Opat přívětivě.

„To musí bejt slepej,“ popotáhla nosem bábi.

„A ani nikoho neslyším,“ řekl Opat.

„Buďte zticha,“ zasyčel Dorcas. „Někdo mu o vás řekl! On si nedovolí se na vás podívat! Pane,“ řekl nahlas a obrátil se zpátky, „přináším podivnou zprávu. Obchodní dům se bude bourat!“

Nemělo to zcela takový účinek, jaký Masklin očekával. Papírničtí kněží za Opatem se hihňali mezi sebou a Opat si také dopřál lehké pousmání.

„Ale, ale,“ řekl. „A kdyže se tato strašlivá událost má odehrát?“

„Do jedenadvaceti dnů, pane.“

„Tak to ano,“ řekl Opat laskavým hlasem, „teď se seber a jdi odsud, potom nám povíš, jak to dopadlo.“

Tentokrát se knězi ošklíbali.

„Pane, to není —“

Opat zvedl sukovitou ruku. „Jsem si jist, že toho víš hodně o elektřině, Dorcasi, ale určitě také víš, že pokaždé, když je Velký výprodej, nervóznější nomové rozhlašují ‚Konec Obchoďáku se blíží‘. A kupodivu, život jde dál.“

Masklin na sobě cítil Opatův pohled. Jakožto něco neviditelného přitahoval značnou pozornost.

„Pane, je toho ještě víc,“ řekl Dorcas škrobeně.

„Ó, řekla ti to elektřina?“ zeptal se Opat posměšně.

Dorcas dloubl Masklina do žeber. „Teď,“ řekl.

Masklin pokročil vpřed a položil Věc na podlahu.

„Teď,“ zašeptal.

„Nalézám se v přítomnosti představitelů komunity?“ řekla Věc.

„Asi tolik, kolik se ti kdy poštěstí,“ řekl Dorcas. Opat upíral oči na krabičku.

„Budu užívat krátké věty,“ řekla Věc. „Jsem letový záznamový a navigační počítač. Počítač je stroj, který myslí. Mysli, počítači, mysli. Podívej, jak počítač myslí. Užívám elektřinu. Někdy může elektřina nosit zprávy. Dokážu zprávy slyšet. Dokážu zprávám porozumět. Někdy jdou zprávy po drátech, které se nazývají telefonní dráty. Někdy jsou v jiných počítačích. V Obchoďáku je počítač. Vyplácí lidem mzdy. Slyším, jak myslí. Myslí si: brzy už nebude žádný Obchoďák, žádné výplaty, žádné vyúčtování. Telefonní dráty říkají: Je to Grimethorpova demoliční společnost? Je možno projednat konečná opatření pro demolici, všechno zboží bude vyprodáno k dvacátému prvnímu —“

„Ohromně zábavné,“ řekl Opat. „Jak jsi to udělal?“

„To jsem neudělal já, pane. Tihle lidé to přinesli —“

„Jací lidé?“ řekl Opat a díval se skrz Masklina.

„Co se stane, když půjdu a zakroutím mu frňákem?“ zašeptala bábi hezky nahlas.

„To by bylo nadmíru bolestivé,“ řekl Dorcas.

„Dobrá.“

„Myslím pro vás.“

Opat se váhavě zvedl na nohy.

„Já jsem tolerantní nom,“ řekl. „Spekuluješ o věcech Venku, a já nemám námitky, říkám, že je to dobré duchovní cvičení. Nebyli bychom nomy, kdybychom občas nedovolovali své mysli zatoulat se. Ale trvat na tom, že to je skutečné, to se nebude tolerovat. Fikané hračičky…“ Přišoural se a zprudka šťouchl holí do Věci, která zabroukala. „Nepřípustné. Venku nic není a nikdo tam nežije! Život v jiných obchodních domech, pchá! Slyšení skončilo! Ať jste pryč!“

„Snesu tlak až dva tisíce pět set tun,“ řekla Věc blazeovaně, ačkoliv si toho nikdo moc nevšímal.

„Pryč! Pryč!“ křičel Opat a Masklin viděl, že se chvěje.

Tohle bylo na Obchoďáku divné. Sotva před několika dny nebylo moc věcí, které jste potřebovali znát, a většinou se to týkalo velkých hladových stvoření a toho, jak se jim vyhnout. Polní moudrost, tak tomu říkal Torrit. Teď začalo Masklinovi svítat, že existuje jiný druh vědomostí, skládající se z věcí, které musíte pochopit, abyste přežili mezi jinými nomy. Věci jako: být velmi opatrný, když říkáš nomům, co nechtějí slyšet. Nebo: pomyšlení, že se mohou mýlit, nomy velmi rozčiluje.

Několik menších Papírníků je chvatně vyprovodilo dveřmi. Bylo to provedeno naprosto odborně, aniž se někdo z nich skutečně Masklinových lidí dotkl nebo se jim vůbec podíval do obličeje. Několik se jich střelhbitě vzdálilo, když Torrit zvedl Věc a ochranitelsky si ji odnášel.

Nakonec se duševní stav bábi Morkie, který nebyl nikdy úplně v rovnováze, zhoupl k bodu nula. Popadla nejbližšího mníška za černou kutnu a přidržela si ho na pár palců před nosem. Zoufale zašilhal úsilím nevidět ji. Dloubala ho zuřivě do prsou.

„Cítíš můj prst?“ naléhala. „Cítíš ho? Tak já tady nejsem, co?“

„Domorodce jeden!“ vyštěkl Torrit.

Mnich svůj momentální problém vyřešil tím, že zakňoural a omdlel.

„Pojďme odsud,“ řekl chvatně Dorcas. „Mám podezření, že od nevidění lidí je jenom malý krůček k způsobení jejich neexistence.“

„Já tomu nerozumím,“ řekla Grimma. „Jak nás mohou nevidět?“

„Protože vědí, že jsme z Venku,“ řekl Masklin.

„Ale ostatní nomové nás vidí!“ řekla Grimma zvýšeným hlasem. Masklin jí to nevyčítal. Také se začínal cítit trochu nejistě.

„Myslím, že je to tím, že nevědí,“ řekl, „nebo nevěří, že jsme opravdu Venkovní.“

„Ale to znamená, že Opat si doopravdy myslí, že jsme z Venku!“ řekla Grimma. „To znamená, že věří, že jsme tady a že nás nevidí! Kde je v tom nějaký smysl?“

„To je ta nomská povaha,“ řekl Dorcas.

„Nezdá se mi, že na tom moc záleží,“ řekla ponuře bábi. „Přejdou tři neděle a všichni budou Venkovní. Dobře jim tak. Nebudou se vidět. Uvidíme, jak se jim to bude zamlouvat, no.“ Zvedla nos. „Oh, phromiňte mi, phane Ophate, zakhopla sem o vás, neviděla sem vás, tho mi věřte…“

„Určitě by to pochopili, jenom kdyby naslouchali,“ řekl Masklin.

„To mě mělo napadnout,“ řekl Dorcas a kopal do prachu. „Byla ode mne hloupost myslet si, že budou poslouchat, vážně. V Papírnictví se nikdy nenaslouchá novým myšlenkám.“

„Promiňte,“ řekl tichý hlas za nimi.

Ohlédli se a uviděli, že tam stojí jeden Papírník. Byl mladý, poměrně buclatý, s kudrnatými vlasy a ustaraným výrazem. Nervózně si žmoulal cíp šatů.

„Chceš něco ode mne?“ řekl Dorcas.

„É. Já jsem, é, chtěl jsem si pohovořit s, é, Venkovními,“ řekl opatrně mužíček. Vysekl pukrle směrem k Torritovi a bábi Morkie.

„Tak to máš lepší zrak než většina,“ řekl Masklin.

„É, ano,“ řekl ten Papírník. Ohlédl se zpátky do chodby. „É, rád bych s vámi mluvil. Někde v soukromí.“

Posunuli se za trám.

„No?“ řekl Masklin.

„Ta, é, věc, co mluví,“ řekl Papírník. „Věříte jí?“

„Já myslím, že skutečně nedovede lhát,“ řekl Masklin.

„Co to vlastně je? Nějaké rádio?“

Masklin se s nadějí podíval na Dorcase.

„To je věc na výrobu hluku,“ vysvětlil Dorcas vznešeně.

„Že by?“ řekl Masklin a pokrčil rameny. „Já nevím. Máme ji už hodně dlouho. Říká, že přišla s nomy zdaleka, už hodně dávno. Pečujeme o ni po generace, viď Torrite?“

Stařec prudce přikývl. „Přede mnou ji měl můj táta, a jeho otec před nim, a jeho otec před nim a jeho bratr souběžně s nim, a jejich strejda před nimi —“ začal.

Papírník se poškrábal na hlavě.

„To je velmi znepokojivé,“ řekl. „Lidé se chovají velmi zvláštně. Do obchodního domu se nezaváží zboží. Jsou tu nápisy, jaké jsme nikdy předtím neviděli. I Opat je znepokojen, nedokáže si představit, co od nás bří Arnoldové (zal. 1905) očekává. Takže, é…“ rychle si sežmoulal oděv a pokračoval. „Jsem Opatův tajemník. Jmenuji se Gurder. Musím dělat to, co on sám nemůže. Takže, é…“

„Co tedy?“ řekl Masklin.

„Mohli byste se mnou? Prosím?“

„Je tam jídlo?“ řekla bábi Morkie, která se vždy dokázala dotknout důležitých bodů.

„Dozajista pro nějaké pošleme,“ řekl honem Gurder. Vycouval spletí trámů a drátů. „Prosím, následujte mne. Prosím.“