Velká jízda

1

Toto je vyprávění o Cestě Domů.

Toto je vyprávění o Rozhodujícím kroku.

Toto je vyprávění o náklaďáku, kterak rachotil spícím městem a po venkovských silničkách, prorážel mezi pouličními lampami a smýkal sebou ze strany na stranu, tříštil výklady a kolébal se, až se zastavil, když ho stíhala policie. A když se zpitomělí muži vrátili ke svému vozu, aby se ohlásili: Slyšíš mě, prosím tě, slyšíš mě? To auto nikdo neřídí!, stalo se vyprávěním o náklaďáku, který znovu nastartoval, odrazil od překvapených policistů a zmizel v temnotě.

Ale tam to vyprávění nekončí.

Ani nezačíná.

Obloha bezútěšně plakala. Jednotvárně pršelo. Padal ten druh deště, co je o moc mokřejší než normální déšť, ten druh deště, co padá ve velkých kapkách a pleskancích, ten druh deště, který je vlastně jen moře nastojato se štěrbinkami.

Déšť bubnoval do staré krabice od hamburgerů a na sáčky od brambůrků v drátěném koši, který Masklinovi skýtal dočasný úkryt.

Podívejte se na něj. Je celý mokrý a prochladlý. Řádně naštvaný. A vysoký čtyři couly.

Koš na odpadky byl obvykle dobrým revírem, i v zimě. Často se tam našlo pár studených hranolků zapomenutých v obalu, někdy dokonce kuřecí kostička. Jednou nebo dvakrát taky krysa. To byl vážně vydařený den, když tam naposledy našel krysu — vystačili s ní týden. Potíž byla v tom, že už třetí den můžete mít krysy až po krk. Po třetím soustu určitě.

Masklin měl před sebou výhled na parkoviště nákladních aut.

A už tady bylo, přijelo přesně na čas, rozstřikovalo louže a brzdy zaskřípěly, když se zastavilo.

Pozoroval to nákladní auto poslední čtyři neděle, přijíždělo vždycky v úterý a ve čtvrtek ráno. Pečlivě si spočítal, na jak dlouho řidič zastaví.

Měli přesně tři minuty. Pro noma je to víc než půlhodina. Prohrabal se mastnými papíry, vyskočil z koše a utíkal ke křoví na kraji parku, kde čekali Grimma a staří.

„Je tady,“ řekl. „Jdeme!“

Zvedli se, hekali a hudrovali. Tucetkrát to s nimi probral. Věděl, že křik s nimi nic nesvede. Jenom znervózní a splaší se a pak budou hudrovat ještě víc. Nadávali na studené hranolky, i když jim je Grimma ohřála. Remcali nad krysou. Vážně uvažoval, že odejde sám, ale nedokázal to. Potřebovali ho. Potřebovali mít někoho na hudrování.

Ale šli moc pomalu. Měl slzy na krajíčku.

Místo toho se obrátil ke Grimmě.

„Tak pojď“ sykl. „Pošťouchni je nebo něco. Jakživi sebou nehnou!“

Pleskla ho přes ruku.

„Mají strach,“ řekla. „Jen běž. Já je vytáhnu.“

Na dohady nebyl čas. Masklin utíkal zpátky přes rozmoklé bláto parku a sundával z ramene lano s kotvičkou. Trvalo mu týden, než si vyrobil hák z kusu drátu vyškubnutého z plotu, a cvičil si to celé dny; když dobíhal ke kolu nákladního auta, už lano roztáčel nad hlavou.

Hák se na druhý pokus zachytil za plachtu vysoko nad ním. Párkrát to vyzkoušel, pak se nohama zachytil na pneumatice a vytáhl nahoru.

Už si to zkoušel předtím. Ó, třikrát nebo čtyřikrát mu to už vyšlo. Vklouzl do tmy pod těžkou plachtu, přitáhl si ještě kus lana a co nejpevněji ho přivázal kolem jednoho provazu, silného jako jeho ruka.

Potom se přisunul k okraji a, zaplať pámbu, Grimma hnala staříky před sebou po štěrku. Slyšel je, jak nadávají na louže.

Masklin naskakoval a seskakoval nedočkavě.

S nimi to trvalo věčnost. Miliónkrát jim to vysvětlil, ale oni nenaskakovali na náklaďáky, když byli ještě dětmi, a neviděli důvod, proč by s tím měli začínat teď.

Stará bábi Morkie trvala například na tom, aby se všichni muži odvrátili, aby neviděli její spodničky, a starý Torrit tak kňučel, že ho Masklin musel zase spustit, aby mu Grimma mohla zavázat oči. Když vytáhl ty první, byli z nejhoršího venku, protože mu mohli pomoci s lanem, ale čas kvapil.

Grimmu vytáhl naposled. Byla lehoučká. Když na to přišlo — byli lehcí všichni. Každý den zkrátka není krysa.

Bylo to úžasné. Všichni byli nahoře. Masklin přitom natahoval uši, aby slyšel zvuk kroků na štěrku a zabouchnutí dveří u řidiče. „Dobrá,“ řekl a chvěl se napětím, „a je to. Teď jestli vyrazíme…“

„Upustil sem Věc,“ řekl starý Torrit. „Věc. Upustil sem ji, víme? Upustil sem ji vedle kola, dys mi zavazovala voči. Di a přines ji, chlapče.“

Masklin na něj zděšeně pohlédl. Potom vystrčil hlavu zpod plachty. Ano, tamhle je, daleko dole. Černá krychlička na zemi.

Věc.

Ležela v louži, ale jí to ani trochu nevadilo. Věci se nic nedotklo. Snad by ani nehořela.

A potom uslyšel zvuk pomalých kroků na štěrku.

„Není čas,“ zašeptal. „Vážně už není čas.“

„Bez ní nemůžeme odjet,“ řekla Grimma.

„To se rozumí, že můžeme. Je to jenom taková, taková věc. Tam, co jedeme, nebudeme ten mizerný krám potřebovat.“

Cítil se provinile, jakmile to vyslovil, užasl, že jeho vlastní rty pronášejí taková slova. Grimma se tvářila zděšeně. Bábi Morkie se roztřeseně vztyčila do své plné výšky.

„Budiž ti odpuštěno!“ vyštěkla. „Říkat takový hrozný věci! Pověz mu to, Torrite.“ Dloubla Torrita do žeber.

„Dyš neberem Věc, já nejedu,“ řekl Torrit trucovitě. „To není —“

„Mluví k tobě tvůj náčelník,“ přerušila ho bábi Morkie. „Tak udělej, co ti říká. Nechat ji tady, to zrovna! To by nebylo slušný. To by nebylo správný. Jdi a přines ji, a hned.“

Masklin mlčky zíral dolů na rozmoklé bláto a potom zoufalým pohybem hodil lano přes okraj a sjel po něm dolů.

Déšť byl hustší, objevil se i sníh. Vítr ho bičoval, když se snášel podél velkého oblouku kola a ztěžka přistál v louži. Natáhl se, shrábl Věc—

A náklaďák se dal do pohybu.

Nejprve přišlo zaburácení, tak hlasité, že vše kolem přehlušilo. Potom přišel závan páchnoucího vzduchu a zachvění, které roztřáslo zem.

Prudce zatahal za lano a ječel, aby ho vytáhli, ale uvědomil si, že neslyší ani svůj vlastní hlas. Ale Grimmu nebo někoho to muselo napadnout, protože zrovna, když se velké kolo začalo otáčet, provaz se napnul a on cítil, že se mu nohy zvedají z bláta.

Pohupoval se a točil sem a tam, když ho ztěžka vytahovali podél kola nahoru. Otáčelo se jenom pár palců od něj, černá, studená čmouha, a celou dobu mu v hlavě bušilo beranidlo.

Nemám strach, říkal si. Tohle je mnohem horší než cokoliv, co se mi kdy přihodilo, ale mě to neděsí. Je to až moc strašné, aby to děsilo.

Měl pocit, že je v malém teplém zámotku, daleko od všeho hluku a větru. Umřu, pomyslel si, jenom kvůli téhle Věci, která nám nikdy nijak nepomohla. Kvůli něčemu, co je jenom kostka nějaké hmoty, a já teď umřu a přijdu do nebes. Zajímalo by mě, jestli má starý Torrit pravdu v tom, co se stane, když umřete. Připadá mi trochu kruté muset umřít, abyste se to dověděli. Celá léta jsem se každý večer díval na oblohu a jakživ jsem tam nahoře žádné nomy neviděl…

Ale vlastně to nevadilo, šlo to všechno mimo něj, bylo to neskutečné—

Napřáhly se nějaké ruce, chytily ho v podpaží a vytáhly ho do nadouvajícího se prostoru pod plachtou, a s jistými obtížemi vyprostily Věc z jeho sevření.

Za uhánějícím nákladním autem se nad opuštěnými poli spouštěly nové opony šedého deště.

A venku už nezůstali žádní další nomové.

Bývaly jich spousty za dnů, kdy tolik nepršelo. Masklin si jich pamatoval nejméně čtyřicet. Ale potom se objevila dálnice; potůčky byly svedeny do potrubí pod zem, a nejbližší živé ploty byly vymýceny. Nomové vždycky žili v zákoutích, ale najednou už mnoho zákoutí nezbývalo.

Nomů začalo ubývat. Z větší části to mělo přirozené příčiny. Když měříte čtyři palce, může být přirozenou příčinou cokoli, co má zuby, rychlost a hlad. Například Pyrrince, který byl svým způsobem náramný dobrodruh, vedl jednou večer nebezpečnou expedici přes vozovku, aby propátrali lesy na druhé straně. Nikdy se nevrátili. Někteří říkali, že to udělali jestřábi, jiní si mysleli, že náklaďák. Někteří dokonce, že Nomové zůstali v půli cesty a uvízli v pásu mezi nekonečně svištícími řadami aut.

Potom vystavěli tu kavárnu, kousek dál u silnice. To bylo do jisté míry zlepšení. Záleží na tom, jak se na to díváte. Jestli jsou studené zbytky hranolků a odřezky šedivého kuřete potravou, tak jí bylo najednou dost pro každého.

A potom přišlo jaro a Masklin se rozhlédl a shledal, že jich zůstalo jenom deset, z nichž osm je příliš starých, aby mohli cestovat. Starému Torritovi bylo skoro deset.

Léto bylo hrozné. Grimma pořádala půlnoční nájezdy do odpadkových košů s těmi, co ještě mohli chodit, a Masklin to zkoušel s lovem.

Lovit sám bylo jako pokaždé trošku umírat. Většina toho, co lovíte, loví také vás. A i když máte štěstí a něco zabijete, jak to dotáhnete domů? S tou krysou to zabralo dva dny včetně nočního hlídkování a pranic s jinými stvořeními. Deset silných lovců by svedlo cokoliv — vybírat včelám plástve, klást pasti na myši, chytat krtky, — ale jeden osamělý lovec, kterému v dlouhé trávě nikdo nekryje záda, byl prostě příštím obědem všemu, co mělo drápy a pařáty.

Získat dostatek jídla, na to jste potřebovali spoustu zdravých lovců. Ale získat spoustu zdravých lovců, na to jste potřebovali dostatek jídla.

„Na podzim to bude dobré,“ říkala Grimma, když mu obvazovala paži, za kterou ho chňapla lasička. „Budou houby a ostružiny a oříšky a všecko.“

No, a žádné houby nebyly a pršelo tolik, že většina ostružin shnila, ještě než dozrála. Ale oříšků byla spousta. Nejbližší líska byla půlden cesty. Masklin unesl tucet oříšků, když je vytloukl ze skořápek a táhl je v sáčku z odpadkového koše. Trvalo to celý den, cestou mu hrozilo nebezpečí od jestřábů, a jídlo jim vydrželo taky jeden den.

Potom se propadla zadní část nory, taky kvůli dešti. Tedy, bylo skoro příjemné vypadnout ven. Bylo to lepší, než poslouchat, jak na něj vrčí, že se nepostará o běžné opravy. Ó, a potom to s tím ohněm. Oheň bylo třeba udržovat u vchodu do nory, na vaření a abyste drželi zpátky noční slídily. Bábi Morkie jednoho dne usnula a oheň uhasl. Dokonce měla tolik slušnosti, že upadla do rozpaků.

Když se toho večera Masklin vrátil, díval se dlouho na hromádku studeného popela a potom zarazil svoje kopí do země a dal se do smíchu a smál se a smál, dokud se nerozplakal. Nedokázal se na ostatní ani podívat. Musel si jít sednout ven, kam mu za chvilku přinesla Grimma ve skořápce čaj z kopřiv. Studený čaj z kopřiv.

„Jsou z toho všichni moc zdrcení,“ řekla sama od sebe.

Masklin se falešně zasmál. „To ano, to bych řekl. Slyším je. ‚Měl bys přinést dalšího špačka, chlapče, úplně mi došel tabák‘ a ‚Teď nějak nemíváme ryby, možná by sis měl najít čas zajít k řece‘, a ‚Já, já, já, to je všechno, co vy mladý máte v hlavě, za mejch časů‘ —“

Grimma si vzdychla. „Dělají co mohou. Jenom si to neuvědomují. Když byli mladí, byly nás stovky.“

„Bude to trvat celé dny, než oheň opět zapálíme,“ řekl Masklin. Měli čočky z dalekohledu; potřebovali hodně slunný den.

Bezmyšlenkovitě se rýpal nohou v blátě.

„Mám toho dost,“ řekl tiše. „Chci odejít.“

„Ale my tě potřebujeme.“

„Já se taky potřebuju. Povídám, co je tohle za život?“

„Ale oni umřou, když odejdeš!“

„Oni umřou stejně,“ řekl Masklin.

„To jsou ohavné řeči!“

„Ale je to pravda. Každý stejně umře. My stejně umřeme. Podívej se na sebe. Trávíš všechen čas praním a uklízením a vařením a lítáním kolem nich. Jsou ti skoro tři! Je už načase, abys začala žít vlastní život.“

„Bábi Morkie ke mně byla moc hodná, když jsem byla malá,“ bránila se Grimma. „Jednoho dne budeš taky starý.“

„Myslíš? A kdo si udře ruce na kost samou péčí o mě?“

Masklin zjistil, že je pořád vzteklejší a vzteklejší. Byl si jistý, že je v právu. Ale vnímal to, jakoby v právu nebyl, čímž bylo všechno ještě horší.

Přemýšlel o tom dlouho, a vždycky to v něm zanechalo pocit zlosti a trapnosti. Všichni chytřejší a smělejší a statečnější už dávno odešli, tak či onak. Dobráku stará, Maskline, říkali, ty kluku kurážná, dohlédni na ty staroušky a my budem zpátky, než se naděješ, hned jak najdeme nějaké lepší místo. Pokaždé, když na to dobrák stará Masklin pomyslel, rozhořčoval se nad nimi proto, že odešli, a nad sebou, že zůstal. Vždycky ustoupil, to byla ta potíž. Věděl to. Ať si na začátku cokoliv sliboval, vždycky zvolil cestu nejmenšího odporu.

Grimma na něj nasupeně hleděla.

Pokrčil rameny.

„Dobře, dobře, tak můžou jít s námi,“ řekl.

„Víš dobře, že nepůjdou,“ řekla. „Jsou moc staří. Všichni tady vyrůstali. Mají to tu rádi.“

„Mají to tu rádi, když jsme tu a posluhujeme jim,“ zabručel Masklin.

Nechali toho. K večeři byly oříšky. V Masklinově byl červ.

Potom šel ven a sedl si na násep s bradou v dlaních a pozoroval znovu silnici.

Byl to proud červených a bílých světel. V těch bednách seděli lidé a ujížděli za tajemnými záležitostmi, kterými tráví čas. Vždycky za nimi spěchali, ať už to bylo cokoliv.

Vsadil by se, že oni krysy nejedí. Lidi to vážně mají snadné. Jsou velcí a pomalí, ale nemusejí žít ve vlhkých norách a čekat, až nějaké hloupé stařeny nechají vyhasnout oheň. Nikdy nemají červy v čaji. Jdou si, kam chtějí, a dělají si, co se jim líbí. Patří jim celý svět.

A celou noc si jezdí sem a tam v těch malých náklaďácích s rozsvícenými světly. Chodí vůbec někdy spát? Musejí jich být stovky.

Snil o tom, že odjede na náklaďáku. Často zastavovaly u kavárny. Snadno — ano, velmi snadno — by se našel způsob, jak se na jeden dostat. Byly čisté a nablýskané, musely jezdit někam, kde je to lepší než tady. A koneckonců, co jiného bylo na výběr? Tady zimu nepřežijí a pustit se přes pole v nadcházejícím špatném počasí, na to nebylo pomyšlení.

Samozřejmě to nikdy neudělal. Nakonec to nikdy skutečně neuděláte. Jenom o tom sníte a díváte se na ta svištící světýlka.

A hvězdy nad těmi chvátajícími světýlky. Torrit říkal, že hvězdy jsou velmi důležité. V tom s ním Masklin nesouhlasil. Těch se nenajíte. Ani jako osvětlení nejsou moc dobré. Hvězdy jsou vlastně na nic, když se nad tím zamyslíte…

Někdo vykřikl.

Masklinovo tělo bylo na nohou skoro dřív, než na to jeho mozek vůbec pomyslel, a tiše se hnalo zakrslými keři k noře.

Tam, s hlavou úplně pod zemí a s oháňkou rozčileně mávající hvězdám, slídil lišák. Poznal ho. V minulosti už měl párkrát co dělat, aby si před ním zachránil kůži.

Kdesi uvnitř Masklinovy hlavy se ten kousek jeho já, který byl skutečně jím — starý Torrit toho věděl dost o takové věci — zděsil, když viděl, jak bere svoje kopí, které bylo pořád tam, kde ho zarazil do země, a jak ho lišákovi vší silou vráží do zadní nohy.

Ozvalo se tlumené štěknutí. Zvíře se hrabalo zpátky a obrátilo na svého mučitele zlou vzteklou hlavu. Dvě jasné žluté oči se zaměřily na Masklina, který hekal a opíral se o kopí. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se čas zpomalí a všechno je náhle skutečnější. Možná když víte, že zemřete, hltají vaše smysly tolik podrobností, kolik dokáží, dokud ještě mají tu možnost…

Ta potvora měla krvavé skvrny na čumáku.

Masklin cítil, jak se ho zmocňuje zlost. Nadouvala se v něm jako obrovská bublina. Moc toho neměl a tahle šklebící se věc mu brala i to. Když se díval na vyplazený červený jazyk, uvědomoval si, že má dvě možnosti. Mohl utéct nebo zemřít.

Takže nakonec místo toho zaútočil. Kopí mu vyletělo z ruky jako pták a zasáhlo lišáka do pysku. Ten zapištěl a tlapou se dotkl rány, a Masklin se rozběhl blátem, poháněn motorem svého vzteku, a potom skočil a chňapl rukama po páchnoucích červených chlupech a vyškrábal se lišákovi po boku, až se mu usadil obkročmo za krkem, a vytáhl kamenný nůž a bodal, bodal do všeho, co bylo na tomto světě špatné…

Lišák zase zapištěl a odskočil. Kdyby byl schopen uvažovat, pak by Masklin věděl, že jeho nůž neudělá té potvoře o moc víc, než že ji pozlobí. Ale ona nebyla zvyklá, aby se s ní večeře prala s takovým vztekem, a jediná její myšlenka byla zmizet. Lišák vyskočil na násep a pustil se po hlavě dolů k světlům na dálnici.

Masklin začal zase myslet. Do uší mu pronikl hluk dopravy. Pustil se a skočil do vysoké trávy, ještě než zvíře vyběhlo na asfalt.

Ztěžka dopadl a odkutálel se s vyraženým dechem.

Ale zapamatoval si, co následovalo. Zůstalo mu to v paměti dlouho, ještě dlouho potom, co spatřil tolik zvláštních věcí, že už opravdu na ně neměl v hlavě místo.

Lišák, nehybný jako socha v paprsku reflektorů, vyzývavě zaprskal, když se pokoušel zkrotit pohledem deset tun kovu, které se na něj valily sedmdesátkou.

Ozvalo se žuchnuti, zasvištění a byla tma.

Masklin ležel dlouhou chvíli s obličejem ve studeném mechu. Potom, se strachem, co uvidí, a snažil se přitom nic si nepředstavovat, se zvedl na nohy a trmácel se zpátky k tomu, co snad zbylo z jeho domova.

U ústí nory čekala Grimma a držela v ruce větvičku jako palici. Roztočila ji a málem vyrazila Masklinovi mozek z hlavy, když vyvrávoral ze tmy a opřel se o násep. Napřáhl unavenou ruku a odstrčil klacek.

„Nevěděli jsme, kam jsi šel,“ řekla hlasem na pokraji hysterie. „Jenom jsme slyšeli hluk a vtom to tady bylo a ty jsi měl být tady a sebralo to pana Merta a paní Coomovou a hrabalo se to na —“

Zarazila se a vypadala sklesle.

„Ano, díky,“ řekl Masklin chladně, „jsem v pořádku, mockrát děkuju.“

„Co — co se stalo?“

Nevšímal si jí a ztratil se do temnoty v noře a ulehl. Slyšel staříky, jak si šeptají, než se propadl do hlubokého, mrazivého spánku.

Měl jsem být tady, pomyslel si.

Spoléhají na mne.

Půjdem. Všichni.

Vypadalo to jako dobrý nápad, tenkrát.

Teď to vyhlíželo trochu jinak.

Nomové se teď tlačili v jednom koutě velkého temného prostoru nákladního auta. Byli zticha. Tady se nedalo hlučet. Řev motoru plnil vzduch. Občas se zajíkl, a začal znovu. Tu a tam se celé auto zakolébalo.

Grimma se připlazila po zachvívající se podlaze.

„Jak dlouho to bude trvat, než se tam dostanem?“ řekla.

„Kam?“ řekl Masklin.

„Kam jedeme.“

„Nevím.“

„Mají hlad, víš.“

To měli vždycky. Masklin se beznadějně podíval na chumel staříků. Jeden nebo dva ho s netrpělivostí pozorovali.

„Nemohu nic dělat,“ řekl. „Mám taky hlad, ale nic tu není. Je to prázdné.“

„Bábi Morkie se moc rozruší, když vynechá jídlo,“ řekla Grimma.

Masklin na ni dlouze, tupě civěl. Potom se připlazil k té skupince a posadil se mezi Torrita a stařenku.

Uvědomil si, že s nimi nikdy doopravdy nepromluvil. Když byl malý, byli oni obři, do nichž mu nic nebylo. Potom se jako lovec pohyboval mezi lovci, a letos buď venku sháněl jídlo nebo vyčerpáním upadal do hlubokého spánku. Ale věděl, proč je Torrit vůdcem kmene, to dá rozum, byl nejstarší nom. Ten nejstarší se stává vždycky vůdcem, proti tomu se nedalo nic namítat. Nikoli nejstarší žena, samozřejmě, protože každý ví, že to je nemyslitelné; i bábi Morkie v tom měla naprosto jasno. Což bylo trochu zvláštní, protože s ním zacházela jako s blbcem a Torrit nikdy nerozhodl, aniž se na ni koutkem oka podíval. Masklin si vzdychl. Prohlížel si kolena.

„Podívejte, nevím, jak dlouho —“ začal.

„Se mnou si nedělej starosti, chlapče,“ uklidňovala ho bábi Morkie a vypadala, že je zase v kupě. „Tohle je všecko docela vzrůšo, co?“

„Ale mohlo by to trvat věčnost,“ řekl Masklin, „nevěděl jsem, že to bude trvat takhle dlouho. Byl to takový bláznivý nápad…“

Šťouchla do něj kostnatým prstem. „Mladíku, já jsem přestála Velkou zimu roku 1986. Strašná, to víš. Mně o hladovění nemusíš nic vyprávět. Grimma je hodná holka, ale někdy jde na nervy.“

„Ale já ani nevím, kam jedeme!“ vyrazil ze sebe Masklin. „Omlouvám se.“

Torrit, který seděl s Věcí na hubených kolenou, se na něj krátkozrace zadíval.

„Máme Věc,“ řekl. „Ta nám ukáže Cestu, jo jo.“

Masklin chmurně přikývl. Bylo legrační, jak Torrit vždycky věděl, co Věc chce. Byla to jenom Černá kostka, ale měla některé velmi kategorické názory o důležitosti pravidelného stravování a o tom, jak máte vždycky naslouchat tomu, co říkají staří. Vypadalo to, že má odpověď na všechno.

„A kam nás tato Cesta povede?“ řekl Masklin.

„Šak to dobře víš. Na nebesa.“

„Aha. Ano,“ řekl Masklin. Zíral na Věc. Bylo mu zatraceně jasné, že starému Torritovi neříká vůbec nic; věděl, že má moc dobré uši, a nikdy ji neslyšel něco říct. Nikdy nic nedělala, nikdy se nepohnula. Jediné, co dělala, bylo, že vypadala černě a hranatě. V tom byla dobrá.

„Toliko přísným následováním Věci ve všech jednotlivostech můžeme s jistotou dojít do Nebes,“ řekl Torrit, nejistě, jako by mu to bylo řečeno už před dlouhým časem a on tomu ani tenkrát neporozuměl.

„Jo, dobře,“ řekl Masklin. Postavil se na zmítající se podlaze a pustil se k plachtě. Pak se zastavil, aby sebral odvahu, a vystrčil škvírou ven hlavu.

Nebylo tam nic kromě rozmazaných skvrn a světel a zvláštních pachů.

Nevypadalo to dobře. Zdálo se to tak rozumné tenkrát večer, před týdnem. Všude to bylo lepší než tady. Tenkrát se to zdálo tak jasné. Ale bylo to zvláštní. Staří bědovali jako diví, když něco nebylo přesně po jejich, ale teď, když všecko vypadá špatně, skoro se radují.

Nomové byli mnohem složitější, než vypadali. Možná mu to Věc mohla taky říct, kdyby věděl, jak se zeptat.

Nákladní auto zahnulo za roh a dunělo dolů do tmy a potom se bez varování zastavilo. Masklin zjistil, že se dívá do velkého osvětleného prostoru, plného náklaďáků, plného M…

Rychle schoval hlavu a přecupital po podlaze k Torritovi.

„É,“ řekl.

„Ano, mladíku?“

„Nebe. Přijdou tam taky lidi?“

Starý nom zavrtěl hlavou. „Nebesa,“ řekl. „Víc než jedno nebe, víš? Tam přijdou jenom nomové.“

„Víš to naprosto jistě?“

„No jo.“ Torrit se rozzářil. „To se ví, možná maj vlastní nebesa,“ řekl. „To nevim. Ale to nejsou naše Nebesa, na to se můžeš spolehnout.“

„Aha.“

Torrit se zase zahleděl na Věc.

„Zastavili jsme se,“ řekl. „Kde jsme?“

Masklin unaveně civěl do tmy.

„Myslím, že bych se měl radši jít podívat,“ řekl.

Zvenku se ozývalo hvízdání a vzdálený hukot lidských hlasů. Světlo zhaslo. Chrastění, následovalo klapnutí a potom ticho.

Po chvilce se vzadu na jednom tichém nákladním autě ozvalo slabé škrábání. Dlouhé lano, ne silnější než nit, se spouštělo dolů, až se dotklo mastné podlahy garáže.

Uběhla minuta. Potom s velkou opatrností, hmat po hmatu, po laně sešplhala malá podsaditá postavička a seskočila na podlahu. Pár vteřin stála strnule jako kámen, pohybovaly se jenom její oči.

Nebyl to zcela jistě člověk. Počet rukou a nohou sice souhlasil a další orgány jako oči a tak dále byly na obvyklých místech, ale ta postava v myším kožíšku, která se teď plížila po ztemnělé podlaze, vypadala jako cihla na nožičkách. Nomové jsou tak podsadití, že japonští zápasníci sumo v porovnání s nimi vypadají jako vychrtlí, a způsob, jakým se pohyboval tenhle, napovídal, že je důležitější než staří sluhové anglických lordů.

Masklin byl ve skutečnosti k smrti vyděšený. Nic tady nepoznával, až na zápach tentononce, který se naučil spojovat s lidmi a zejména s náklaďáky (Torrit mu nafoukaně sdělil, že tentononc je hořlavá voda, kterou pijí náklaďáky, z čehož Masklin poznal, že se starý nom zbláznil. To dá rozum. Voda nehoří).

Nic nedávalo smysl. Nad ním se hrozivě tyčily ohromné plechovky. Byly tu veliké kusy kovu, které nevypadaly zanedbaně. Tohle byl rozhodně kus lidského nebe. Lidi milují kov.

Obešel ostražitě špačka cigarety a zapsal si do hlavy, že na zpáteční cestě ho má vzít Torritovi.

Stála tady další nákladní auta, všechna byla tichá. Tohle bylo, pomyslel se Masklin, hnízdiště náklaďáků. Což znamenalo, že jediné jídlo tady je patrně tentononc.

Trochu se uvolnil a posunul se pod lavici, která se tyčila u zdi jako dům. Plížil se mezi hromadami odpadků a, veden pachem, který překonal dokonce i tentononc, našel celý ohryzek jablka. Už hnědl, ale nález to byl moc dobrý.

Hodil si ho přes rameno a otočil se.

Upřeně ho pozorovala krysa. Byla značně větší a baculatější než ty, které se praly s nomy o drobečky z odpadkových košů. Spustila se na všechny čtyři a cupitala k němu.

Tady se Masklin cítil na pevnější půdě. Všechny tyto obrovské temné obrysy a plechovky a přízračné pachy mu byly nepochopitelné, ale věděl, co je krysa a co s ní.

Upustil ohryzek, pomalu a opatrně zvedal kopí, zamířil na bod přesně mezi očima zvířete…

Dvě věci se přihodily naráz.

Masklin si všiml, že ta krysa má malý červený límeček.

A nějaký hlas řekl: „Ne! Dlouho jsem ho cvičil. Nabídko má výhodná! Odkud se tu bereš ty?“

Cizinec byl nom. Aspoň tohle musel Masklin uznat. Rozhodně byl tak velký jako nom a taky se tak pohyboval.

Ale ty šaty…

Základní barvou praktického oděvu noma je bláto. To bylo obecně uznáváno. Grimma znala padesát způsobů, jak získat barvivo z divokých bylin, a všichni dávali přednost barvě, která je, když jsme zrovna u toho, v podstatě blátová. Někdy žlutě blátová, někdy hnědě blátová, někdy dokonce zelenavě blátová, ale přesto, blátová. Protože předpokládaná délka života každého noma, který by se odvážil ven vyparáděný ve veselé červeni a modři, by byla snad půlhodinka, než by se stal něčí potravou.

Kdežto tenhle nom vypadal jako duha. Měl na sobě oděv jasných barev z látky tak jemné, že vypadala jako obal od brambůrků, opasek posázený kousky skla, odpovídající kožené botky a klobouk s pérem. Když promluvil, hněvivě si švihal přes nohu koženým páskem, což, jak se později ukázalo, bylo vodítko na krysu.

„No?“ vyštěkl. „Odpověz!“

„Slezl jsem z náklaďáku,“ řekl Masklin krátce a pozoroval krysu. Přestala si drbat uši, podívala se na něj a šla se schovat za svého pána.

„Co jsi tam dělal? Odpověz!“

Masklin se napřímil. „Cestovali jsme,“ řekl.

Nom na něj vytřeštil oči. „Co je cestovat?“ vyštěkl.

„Pohybovat se,“ řekl Masklin. „Víš? Přijít z jednoho místa do jiného místa.“

Zdálo se, že to mělo na cizince zvláštní účinek. Třebaže ani poté nebyl vlastně zdvořilý, alespoň ubral na ostrém tónu.

„Snažíš se mi říct, že jsi přišel z Venku?“ řekl.

„Správně.“

„Ale to je nemožné!“

„Ano?“ Masklin se tvářil ustaraně.

„Venku nic není!“

„Ano? Pardon,“ řekl Masklin. „Ale nicméně to vypadá, že jsme odtamtud přišli. Je v tom nějaký problém?“

„Myslíš opravdu Venek?“ řekl nom a posunul se blíž.

„Myslím, že myslím. Nikdy jsme o tom vážně nepřemýšleli. Co je tohle za —“

„Jak vypadá?“

„Co?“

„Venek! Jak vypadá?“

Masklin se tvářil zaraženě. „No,“ řekl. „Takové velké—“

„Ano?“

„A, é, je tam spousta —“

„Ano? Ano?“

„A s, víš, s věcmi uvnitř —“

„Je to pravda, že strop je tak vysoko, že není vidět?“ zeptal se nom, zjevně bez sebe rozčilením.

„Nevím. Co je to strop?“ řekl Masklin.

„Tohle,“ řekl nom a ukázal k tmavé střeše s trámy a stíny.

„Ó, nic takového jsem neviděl,“ řekl Masklin. „Venku je modrý nebo šedivý s bílými věcmi, které po něm plují.“

„A, a stěny jsou strašně daleko od sebe a na zemi je takový zelený koberec, co roste?“ řekl nom a poskočil z nohy na nohu.

„Nevím,“ řekl Masklin, ještě popletenější. „Co je to koberec?“

„Senza!“ Nom se vzpamatoval a podal mu ruku. „Jmenuji se Angalo,“ řekl. „Angalo de Galanterie. Chacha. Samozřejmě, že ti to nic neřekne! A tohle je Bobo.“

Vypadalo, že se krysa šklebí. Masklin nikdy neslyšel, že by se krysa nějak jmenovala, nanejvýš snad „oběd“.

„Já jsem Masklin,“ řekl. „Nebude vadit, když ostatní slezou? Cesta byla dlouhá.“

„Hrome, ano! Všichni jsou z Venku? Otec tomu určitě nebude věřit!“

„Promiň,“ řekl Masklin. „Tomu nerozumím. Co je na tom tak zvláštního? Byli jsme venku. Teď jsme uvnitř.“

Angalo si ho nevšímal. Zíral na další, jak se ztuhle spouštějí po laně a hudrují.

„Staří také!“ řekl Angalo. „A vypadají úplně jako my! Ani nemají špičatou hlavu, ani takové věci!“

„Drzoune!“ řekla bábi Morkie. Angalo se přestal šklebit.

„Madam,“ řekl ledově, „víte, s kým mluvíte?“

„S někým, kdo není tak starej, aby nedostal na zadek,“ řekla bábi Morkie. „Vypadat úplně jako ty, chlapečku, koukala bych, abych viděla. Špičatou hlavu, to zrovna!“

Angalo otevřel ústa a tiše je zavřel. Potom řekl: „To je úžasné! Chci říct, Dorcas říkal, že i kdyby byl život možný mimo Obchoďák, nebyl by to život, jak jej známe. Prosím, prosím, pojďte všichni se mnou.“

Vyměňovali si pohledy, když Angalo odcupital k okraji hnízdiště nákladních aut, ale nicméně ho následovali. Neměli moc na vybranou.

„Pamatuju se, že tvůj starej tatík zůstal jednoho dne moc dlouho na sluníčku. Taky vyprávěl pitomosti, zrovna jako tenhleten,“ řekla bábi Morkie tiše.

Torrit se tvářil, že dospívá k nějakému závěru. Zdvořile vyčkávali.

„Jářku,“ řekl konečně, „Jářku, že bysme tu jeho krysu měli sníst.“

„Ty kušuj, ty,“ řekla bábi automaticky.

„Jsem náčelník, jsem. Ty nemáš právo mluvit takhle s náčelníkem,“ kňoural Torrit.

„Se ví, si náčelník,“ vybafla bábi Morkie. „Kdo řek, že nejsi náčelník? Nikdy sem neřekla, že nejsi náčelník. Si náčelník.“

„Dobrá,“ popotáhl nosem Torrit.

„A teďka kušuj,“ řekla bábi.

Masklin poklepal Angalovi na rameno. „Kde tohle místo je?“ řekl.

Angalo se zastavil u zdi, která se tyčila do nedohledna.

„Ty nevíš?“ řekl.

„My jsme si mysleli, no, my jsme jenom doufali, že náklaďáky jezdí někam — kde se bude dobře žít,“ řekla Grimma.

„Tak to jste doufali dobře,“ řekl Angalo pyšně. „Tohle je to nejlepší místo. Tohle je obchodní dům!“