Velká jízda

5

Gurder, vysekávaje poklony, je vedl hlouběji do území Papírnictví. Bylo cítit zatuchlinu. Tu a tam se kupilo něco, o čem se Masklin dověděl, že jsou to knihy. Nechápal úplně, k čemu jsou, ale Dorcas byl přesvědčen, že jsou důležité.

„Podívej se na to,“ řekl. „To množství materiálu, který bychom mohli využít, a Papírnictví to hlídá, jako, jako —“

„Jako něco přísně sledovaného?“ zeptal se Masklin.

„Správně. Správně. To je přesně ono. Pořád je důkladně prohlížejí. Čtení se tomu říká. Ale ničemu z toho nerozumějí.“

Z Věci v Torritově náručí se ozvalo zabzučení a rozsvítilo se na ní pár světýlek.

„Knihy jsou pokladnicemi vědění,“ řekla.

„Říká se, že ho v nich je hodně,“ řekl Dorcas.

„Je životně důležité, abyste vlastnili knihy,“ řekla Věc.

„Papírnictví si je drží pro sebe,“ řekl Dorcas. „Když nevíš, jak správně číst, zanítí se ti po nich mozek, říkají.“

„Tudy, prosím,“ řekl Gurder a odsunul lepenkovou zástěnu.

Někdo na ně čekal, seděl strnule na hromadě polštářků zády k nim.

„Á, Gurder,“ řekl. „Pojď dál. Dobrá.“

Byl to Opat. Neohlédl se.

Masklin strčil do Gurdera. „Zrovna před chvilkou to bylo dost trapné, proč to děláme znovu?“

Gurder na něj vrhl pohled, který říkal: Důvěřuj mi, tohle je jediný způsob.

„Už jsi sehnal nějaké jídlo, Gurdere?“ zeptal se Opat.

„Můj pane, já jsem —“

„Jdi to hned zařídit.“

„Ano, můj pane.“

Gurder vrhl na Masklina další zoufalý pohled a odcupital.

Nomové plaše stáli a byli zvědavi, co se teď přihodí.

Opat promluvil.

„Je mi téměř patnáct let,“ řekl. „Jsem dokonce starší než některá oddělení obchodního domu. Viděl jsem mnoho zvláštních věci a brzy se odeberu k bří Arnoldové (zal. 1905) v naději, že jsem byl dobrý a povinností dbalý nom. Jsem tak starý, že jsou nomové, co si myslí, že jistým způsobem jsem obchodní dům já, a bojí se, že když odejdu, bude s obchodním domem konec. Teď mi tady říkáte, že tomu tak je. Kdo je mluvčí?“

Masklin se podíval na Torrita. Ale všichni ostatní se dívali na něj.

„No, é,“ řekl. „Já. Předpokládám. Pro tuto chvíli.“

„Správně,“ řekl Torrit, jemuž se ulevilo. „Pro tuto chvíli ho tím pověřuji, víš. Poněvadž jsem náčelník.“

Opat přikývl.

„Velmi moudré rozhodnutí,“ řekl. Torrit se rozzářil.

„Zůstaň tady s tou mluvící krabičkou,“ řekl Opat Masklinovi. „Ostatní, prosím odejděte. Přinesou vám jídlo. Jděte, prosím, a čekejte.“

„Ehm,“ řekl Masklin, „ne.“

Nastala pomlka.

Potom Opat docela tiše řekl: „Proč ne?“

„Protože, víte, ehm, my jsme pořád spolu,“ řekl Masklin. „Nikdy jsme se neodloučili.“

„Velmi chvályhodný vztah. Ale uvidíš, že v životě to takhle nechodí. Tak pojď. Těžko ti mohu ublížit, nemyslíš?“

„Promluv s ním, Maskline,“ řekla Grimma. „Nebudeme daleko. O nic nejde.“

Váhavé přikývl.

Když odešli, Opat se otočil. Zblízka vypadal dokonce starší, než předtím. Obličej neměl vrásky, on byl jediná velká vráska. Byl už ve středním věku, když se narodil starý Torrit, řekl si Masklin. Je dost starý, aby byl dědečkem bábi Morkie.

Opat se usmíval. Neusmíval se snadno. Jakoby mu někdo vysvětlil, jak se usmívat, ale on nikdy neměl příležitost si to nacvičit.

„Jmenuješ se, myslím, Masklin,“ řekl.

To nemohl Masklin popřít.

„To nechápu!“ řekl. „Vy mě vidíte! Před deseti minutami jste říkal, že ani neexistuju a teď se mnou hovoříte!“

„Na tom není nic divného,“ řekl Opat. „Před deseti minutami to bylo oficiální. Propánakrále, nemůžu přece dovolit, aby poznali, že jsem se celou dobu mýlil, ne? Celé generace Opatů popíraly, že venku něco je. Nemohu najednou říct, že se všichni pletli. Lidi by si mysleli, že jsem se zbláznil.“

„Že by?“ řekl Masklin.

„Ale ano. Politika, víš. Opati prostě nemůžou v jednom kuse měnit názory. Na to přijdeš. Na vůdci je důležité nikoliv to, jestli má pravdu nebo se mýlí, ale že si je jistý. Jinak by lidé nevěděli, co si mají myslet. Samozřejmě že taky pomáhá mít pravdu,“ připustil Opat. Pohodlně se opřel.

„Kdysi se v obchodním domě vedly strašlivé války,“ řekl. „Strašlivé války. Strašné časy. Nom proti nomovi. Před desítkami let, samozřejmě. Zdá se, že se vždycky našel nějaký nom, co si myslel, že jeho familie by měla v obchodním domě vládnout. Bitva u nákladního výtahu, Tažení domácích potřeb, hrůzné Války mezzaninu… Ale to je teď minulost. A víš proč?“

„Ne,“ řekl Masklin.

„My jsme tomu udělali konec. My z Papírnictví. Mazaností a zdravým rozumem a diplomacií. Vnutili jsme jim názor, že bří Arnoldové (zal. 1905) očekává, že nomové se spolu smíří. Takže tedy. Předpokládejme, že já, tady, bych teď řekl, že ti věřím. Lidé by si pomysleli, tomu přeskočilo, chudákovi starému.“ Opat se zachichotal. „A pak by si řekli, to se Papírnictví celou dobu mýlilo? Propadli by panice. Samozřejmě, to se nikdy nestane. Musíme nomy stmelovat. Víš, jak se při každé příležitosti hašteří.“

„To je pravda,“ řekl Masklin. „A vždycky na vás všecko svedou a říkají, cože s tím hodláte dělat?“

„Už sis toho všiml, viď?“ řekl Opat a usmál se. „Připadá mi, že ty máš přesně tu správnou kvalifikaci pro vůdce.“

„To si nemyslím!“

„Trvám na tom. Ty vůdcem být nechceš. Já jsem nechtěl být Opatem.“ Bubnoval prsty na svou hůl a potom se na Masklina ostře podíval.

„Lidé jsou vždycky mnohem složitější, než si myslíš,“ řekl. „To je velmi důležité si zapamatovat.“

„Budu si to pamatovat,“ řekl Masklin, který nevěděl, co jiného říci.

„Ty nevěříš v bří Arnoldové (zal. 1905), že ne?“ řekl Opat. Bylo to spíš konstatování než otázka.

„No, é —“

„Já jsem ho viděl, víš. Když jsem byl kluk. Vyšplhal jsem až do Zboží na úvěr, úplně sám, a schoval jsem se a viděl jsem ho, jak u stolu píše.“

„Ó?“

„Měl bradku.“

„Ó.“

Opat bubnoval prsty na hůl. Zdálo se, že se nad něčím rozmýšlí. Potom řekl, „Hm. Kde jste bydleli?“

Masklin mu vyprávěl. Komické bylo, že mu všechno připadalo mnohem lepší, teď, když se díval zpět. Více léta než zimy, více oříšků než krys. Žádné banány nebo elektřina nebo koberce, ale spousta čerstvého vzduchu. A vzpomínky se nezdály tak deštivé a mrazivé. Papírník zdvořile naslouchal.

„Když nás bylo víc, dařilo se nám o moc líp,“ končil Masklin. Podíval se dolů na svoje nohy. „Mohl byste přijít pobejt. Až Obchoďák zdemo — tento.“

Opat se rozesmál. „Nejsem si jist, jestli bych tam zapadl,“ řekl. „Nejsem si jist, jestli se mi vůbec chce uvěřit ve tvůj Venek. Zní studeně a nebezpečně. Avšak chystám se na ještě tajemnější cestu. A teď mne, prosím, omluv. Musím si odpočinout.“ Zabušil holí do podlahy. Jako kouzlem se objevil Gurder.

„Vezmi Masklina a trošku ho vyškol,“ řekl Opat, „a potom se sem oba vraťte. Ale tu černou krabičku tady nech, prosím. Chci se od ní dovědět víc. Polož ji na podlahu.“

Masklin to udělal. Opat do ní šťouchl holí.

„Černá krabičko,“ řekl, „co jsi a jaký je tvůj účel?“

„Jsem letový záznamový a navigační počítač kosmické lodi Labuť. Mám mnoho funkcí Moje průběžná hlavní funkce je vést a radit nomům, co ztroskotali, když se sem jejich průzkumná loď zřítila před patnácti tisíci lety.“

„Takhle mluví pořád,“ řekl Masklin omluvně.

„Co je to za nomy, o kterých mluvíš?“ řekl Opat.

„Všichni nomové.“

„Je to tvůj jediný úkol?“

„Dostala jsem také za úkol dbát o bezpečnost všech nomů a dovést je domů.“

„Velmi chvályhodné,“ řekl Opat. Vzhlédl k těm dvěma.

„Tak už běžte,“ poručil jim. „Ukaž mu trochu svět, Gurdere. A potom pro vás dva budu mít úkol.“

Vyškol ho trošku, řekl Opat. To znamenalo začít s Knihou Nom, která pozůstávala z kousků papíru, sešitých k sobě a popsaných značkami. „Lidé papír používají na cigarety,“ řekl Gurder a četl první tucet veršů. Naslouchali mu mlčky a potom řekla bábi Morkie. „Takže tenhle bří Arnoldové —“

„— (zal. 1905) —“ řekl Gurder upjatě.

„To je fuk,“ řekla bábi. „On vystavěl Obchoďák jenom pro nomy?“

„É, a — ano,“ řekl Gurder nejistě.

„Tak co tady bylo předtím?“ řekla bábi.

„Pozemek.“ Gurder se tvářil trapně. „Víte, Opat říká, že mimo Obchoďák není nic. Hm.“

„Ale my jsme přišli —“

„Říká, že příběhy o Venku jsou prostě sny.“

„Takže, když jsem mu vyprávěl všecko o tom, kde jsme žili, on se mi jednoduše smál?“ vyzvídal Masklin.

„Často je těžko vědět, čemu Opat opravdu věří,“ řekl Gurder. „Myslím, že nejvíc ze všeho věří na Opaty.“

„Ty nám věříš, že jo?“ řekla Grimma. Gurder zpola váhavě přikývl.

„Často jsem přemýšlel, kam jezdí ty náklaďáky a odkud se berou ti lidé,“ řekl. „Ale Opat se velmi zlobí, když se o tom zmíníte. Další věc je, že je tu ta nová sezóna. To něco znamená. Někteří z nás pozorují lidi a když nastane nová sezóna, děje se něco neobvyklého.“

„Jak můžete mít sezóny, když nevíte nic o počasí?“ divil se Masklin.

„Počasí nemá se sezónami co dělat. Podívej, někdo může ty staré odvést dolů do Tržnice, a já vás dva provedu. Je to všecko velmi zvláštní. Ale —“ a Gurderův obličej vypadal nešťastně, „— bří Arnoldové (zal. 1905) Obchoďák nezničí, že ne?“