Velká jízda

8

„Ano, svedeme,“ řekl Masklin. „Když ukradneme náklaďák.“

Rozhostilo se hrobové ticho.

Hrabě Kovomat pozvedl obočí.

„Tu velkou páchnoucí věc s koly v každém rohu?“

„Ano,“ řekl Masklin. Všechny oči se na něj upíraly. Cítil, jak se začíná červenat.

„Ten nom se zbláznil!“ vyrazil ze sebe vévoda z Galanterie. „I kdyby byl Obchoďák v nebezpečí, a já nemám žádný, opravdu žádný důvod tomu věřit, je ten nápad naprosto absurdní.“

„Víte,“ řekl Masklin a začervenal se, je tam spousta místa, můžeme jet všichni, můžeme si ukrást knihy, které nám řeknou, jak se co dělá —“

„Ústa se hýbají, jazyk se třepetá, ale smysl nikde,“ řekl vévoda. Někteří nomové kolem něho se nervózně zasmáli. Koutkem oka zahlédl Masklin Angala, jak stojí vedle otce a obličej mu jen září.

„Bez urážky nebožtíka Opata,“ řekl váhavě jeden z méně významného panstva, „ale já jsem slyšel, že tam venku jsou jiné Obchoďáky.“ Polkl. „Mám na mysli tohle, byl-li Obchoďák postaven roku 1905, kde jsme žili my v roce 1904? Bez urážky.“

„Nemluvím o stěhování do jiného Obchoďáku,“ řekl Masklin. „Mluvím o svobodném životě.“

„A já už tenhle nesmysl nebudu dál poslouchat. Starý Opat byl poctivý člověk, ale ke konci mu muselo tak trochu strašit v hlavě,“ vybafl vévoda. Obrátil se a hlučně opustil shromáždění. Většina ostatního panstva ho následovala. Někteří dosti neochotně, povšiml si Masklin; vlastně se šourali vzadu, aby případně mohli říct, že se zrovna sbírali k odchodu.

Ti, co zůstali, byli hrabě, malá tlustá žena, kterou Gurder označil jako baronesu del Ikatesovou, a hrstka méně významných pánů z pododdělení.

Hrabě se teatrálně rozhlížel.

„Ach,“ řekl, „prostor, kde se dá dýchat. Jen dál, mladíku.“

„No, a to je ono,“ připustil Masklin. „Nemohu dál nic plánovat, dokud nebudu vědět víc. Například, dokážete vyrobit elektřinu? Ne ji jenom krást Obchoďáku, ale vyrobit ji?“

Hrabě si třel bradu.

„Žádáš mě, abych ti vydal tajemství?“ řekl.

„Můj pane,“ řekl Gurder zostra, „máme-li učinit tento zoufalý krok, je životně důležité, abychom k sobě byli upřímní a podělili se o naše vědomosti.“

„To je pravda,“ řekl Masklin.

„Naprosto,“ řekl Gurder přísně. „My všichni musíme jednat pro dobro všech nomů.“

„Dobře řečeno,“ souhlasil Masklin. „A proto právě Papírnictví, jako svůj příspěvek, naučí všechny nomy, kteří si to budou přát — číst.“

Nastalo mlčení. Přerušilo je slabé zasupěni, jak se Gurder snažil nerozchechtat se.

„Číst —!“ začal.

Masklin váhal. Tak, když už zašel takhle daleko, mohl by to vyřídit z jedné vody načisto. Viděl, jak se na něj Grimma upřené dívá.

„Také ženy,“ řekl.

Tentokrát to byl hrabě, kdo se tvářil překvapeně. Baronesa se naproti tomu usmívala. Gurder ze sebe stále vydával krátké vrnění.

„V Papírnictví jsou na regálech knihy všeho druhu,“ pustil se do toho Masklin. „Cokoliv budeme chtít uskutečnit, je na to kniha, která nám poví jak! Ale na jejich přečtení budeme potřebovat spousty lidí, abychom dokázali vyhledat, co potřebujeme.“

„Myslím, že náš přítel Papírník by se chtěl napít vody,“ oznámil hrabě. „Myslím, že ho přemohl ten nový duch vzájemnosti a spolupráce.“

„Mladíku,“ řekla baronesa, „co říkáš, může být pravda, ale řeknou nám ty úžasné knihy, jak se dá ovládat jedna z těch nákladních věcí?“

Masklin přikývl. Na tohle byl připraven. Grimma se vynořila za ním, táhla útlou knihu, která byla skoro tak velká jako ona. Masklin jí pomohl podepřít knihu tak, aby ji všichni viděli.

„Vidíte, má na sobě slova,“ řekl pyšně. „Už jsem se je naučil. Říkají…“ Ukazoval na každé kopím, jak je vyslovoval. „… Pravid — la… sil — ničního… provozu. Pravidla silničního provozu. Uvnitř jsou obrázky. Když se naučíte Pravidlům silničního provozu, můžete řídit. Říká se to tam. V Pravidlech silničního provozu“ dodal nejistě.

„A já jsem vyřešila, co některá z těch slov znamenají,“ řekla Grimma.

„A některá z těch slov už přečetla,“ potvrdil Masklin. Nemohl si nevšimnout, že baronesu tato skutečnost zaujala.

„A to je všechno, co tam k tomu je?“ řekl hrabě.

„É,“ řekl Masklin. Tím si také lámal hlavu. Měl špatné tušení, že to nemůže být takto snadné, ale tohle nebyla chvíle lámat si hlavu s drobnostmi, které se mohou vyřešit později. Co to jen ten Opat říkal? Že důležité na vůdci není to, jestli má pravdu, nebo se mýlí, ale že si je jistý. Mít pravdu ale pomáhá, to rozhodně.

„No, šel jsem se podívat do hnízdiště náklaďáků, myslím do garáže, dneska ráno,“ řekl. „Když se vyšplháte dost vysoko, můžete nahlédnout dovnitř. Jsou tam páky a kola a tak, ale domnívám se, že dokážeme zjistit, co dělají.“ Zhluboka se nadechl. „Nemůže to být moc obtížné, jinak by to lidé nezvládli.“

To museli nomové připustit.

„Ohromně interesantní,“ řekl hrabě. „Smím se zeptat, co od nás teď budeš požadovat?“

„Vaše lidi,“ řekl Masklin prostě. „Tolik, kolik můžete postrádat. Obzvláště ty, které nemůžete postrádat. A bude je třeba nakrmit.“

Baronesa se rychle podívala na hraběte. Přikývl, takže také přikývla.

„Jen bych se chtěla zeptat té dívenky,“ řekla „Jestli se cítí dobře. Kvůli tomu čtení, myslím.“

„Umím jenom pár slov,“ řekla Grimma rychle. „Jako Vlevo a Vpravo a Jízdní kolo.“

„A nepocítila jste tlak v hlavě?“ zeptala se baronesa opatrně.

„Opravdu ne, madam.“

„Hm. To je nadmíru zajímavé,“ řekla baronesa a upřeně se zadívala na Gurdera.

Nový Opat právě usedal. „Já — já —“ začal.

Masklin si v duchu povzdechl. Mohlo ho napadnout, že bude těžké naučit se řídit, naučit se, jak funguje náklaďák, naučit se číst, ale to jsou, no, jen úkoly. Budete-li na nich pracovat dost dlouho, pak musíte mít úspěch. A měl pravdu. Obtížné to však bude s těmito nomy.

Ukázalo se, že je jich osmadvacet. „To nestačí,“ řekla Grimma.

„To je začátek,“ řekl Masklin. „Myslím, že postupně jich bude víc. Všechny je třeba naučit číst. Ne dobře, alespoň dostatečně. A pak se musí pět nejlepších naučit, jak naučit číst ty ostatní.“

„Jak jsi na to přišel?“ řekla Grimma.

„Věc mi to řekla,“ odpověděl Masklin. „Tomu se říká kritická postupová analýza. Znamená to, že vždycky existuje něco, co musíš udělat nejdřív. Například, když chceš postavit dům, potřebuješ vědět, jak se vyrábějí cihly, a než dokážeš vyrobit cihly, potřebuješ vědět, který druh jílu máš použít. A tak dál.“

„Co je to jíl?“

„Nevím.“

„Co jsou to cihly?“

„To si nejsem jistý.“

„No, a co je to dům?“ naléhala.

„Na to jsem ještě nepřišel,“ řekl Masklin. „Ale stejně je to všechno velmi důležité. Kritická postupová analýza. A existuje ještě něco dalšího, co se jmenuje dozorování postupu.“

„To je co?“

„Já myslím, že to znamená řvát na lidi: ‚Proč už jsi to neudělal‘?“ Masklin se díval dolů na svoje nohy. „Myslím, že bychom tohle mohli dát na starost bábi Morkie,“ řekl. „Nezdá se mi, že bude mít zájem naučit se číst, ale řvát ona umí.“

„A co já?“

„Chci, aby ses naučila číst ještě líp.“

„Proč?“

„Protože se potřebujeme naučit myslet,“ řekl Masklin.

„Já umím myslet!“

„Nevím,“ řekl Masklin. „Chci říct, ano, dovedeš myslet, ale jsou věci, o kterých nemůžeme přemýšlet, protože neznáme slova. Jako ti nomové z Obchoďáku. Oni ani nevědí, jak ve skutečnosti vypadá vítr a déšť!“

„Já vím, snažila jsem se vylíčit baronese sníh a —“

Masklin přikývl. „Tady to máš, no. Nevědí, a ani nevědí, že nevědí. A co když nevíme my! Měli bychom si přečíst všechno, co dokážeme. Gurderovi se to nelíbí. Říká, že číst by měli jenom Papírníci. Ale potíž je v tom, že se nesnaží věci pochopit.“

Gurder zuřil.

„Čtení,“ říkal. „Každý připitomělý nom si sem přijde a odnese si všechno, co je natištěné, ani se na to nepodívá! Proč neprozradit všechno naše umění? Proč nenaučíme všechny psát, co?“

„To můžeme později,“ řekl Masklin mírně.

„Cože!“

„To není tak důležité, víš.“

Gurder praštil do stěny. „Proč jsi mě ve jménu bří Arnoldové (zal. 1905) předem nepožádal o dovolení?“

„Ty bys mi ho dal?“

„Ne!“

„Vidíš, tak proto,“ řekl Masklin.

„Když jsem říkal, že ti budu pomáhat, nečekal jsem tohle!“ křičel Gurder.

„Já taky ne!“ odsekl Masklin.

Nový Opat se odmlčel.

„Co tím myslíš?“ zeptal se.

„Myslel jsem, že mi aspoň trochu pomůžeš,“ řekl Masklin prostě.

Gurder se stáhl. „Dobrá, dobrá,“ řekl. „Víš, že to teď nemohu zakázat, ne přede všemi. Dělej, co je třeba. Vezmi si každého, koho potřebuješ.“

„Dobro,“ řekl Masklin, „kdy můžeš začít?“

„Já? Ale —“

„Sám jsi říkal, že umíš číst nejlíp.“

„No ano, samozřejmě, to je ten důvod, ale —“

„Dobro.“

Později tomuto výrazu přivykli. Masklin si vypracoval způsob výslovnosti, který naznačoval, že všechno je vyřešeno, a že nemá smysl říkat něco víc.

Gurder zuřivě mával rukama.

„Co ode mne chceš?“ naříkal.

„Kolik je tu knih?“ zeptal se Masklin.

„Stovky! Tisíce!“

„Víš, o čem jsou?“

Gurder se na něj zaraženě podíval. „Víš, co povídáš?“

„Ne. Ale chci to vědět.“

„Jsou o všem možném! Nikdy bys tomu neuvěřil! Jsou plné slov, kterým nerozumím ani já!“

„Můžeš vyhledat nějakou knihu, která ti poví, jak pochopit slova, kterým nerozumíš?“ zajímal se Masklin. Tohle je ta kritická postupová analýza, pomyslel si. Himbajs, provádím to, ani na to nemyslím.

Gurder zaváhal. „To je fascinující myšlenka,“ řekl.

„Chci vyhledat všechno o náklaďácích, o elektřině, o potravinách,“ řekl Masklin. „A potom chci, abys našel knihu o, o…“

„No?“

Masklin se zatvářil zoufale. „Existuje nějaká kniha, která popisuje, jak mohou nomové řídit náklaďák sestrojený pro lidi?“

„Ty to nevíš?“

„Ne… tak docela úplně. Tak nějak jsem doufal, že na to přijdeme.“

„Ale ty jsi říkal, že všechno, co je třeba udělat, je naučit se Pravidla silničního provozu!“

„A-ano,“ řekl Masklin nejistě, „a tam se říká, že musíš znát napřed Pravidla silničního provozu. Ale přepadl mě pocit, že by to nemuselo být takhle jednoduché.“

„Nabídko výhodná, ochraňuj nás!“

„V to doufám,“ řekl Masklin. „V to opravdu doufám.“

A pak nastal čas to všechno vyzkoušet.

V hnízdišti náklaďáků byla zima a páchlo to tam tentononcem. Cesta na podlahu byla dlouhá, spouštěli se z trámu. Masklin se raději ani nedíval dolů.

Pod nimi stálo nákladní auto. Pod střechou vypadalo mnohem větší. Obrovské, červené a v tom šeru hrozivé.

„Tohle bude asi stačit,“ řekl. „Jsme teď přímo nad tím hrbem, kde sedává řidič.“

„Nad kabinou,“ řekl Angalo.

„Správně. Nad kabinou.“

Angalo překvapil. Objevil se v Papírnictví, ztěžka dýchal, červenal se a dožadoval se výuky ve čtení.

Aby mohl studovat náklaďáky.

Fascinovaly ho.

„Ale tvůj otec má k celé té myšlence výhrady,“ řekl Masklin.

„To nevadí,“ odbyl ho Angalo krátce. „Pro tebe je to všechno snadné, ty jsi tam byl! Já to všechno chci vidět, já chci jet Ven, chci se dovědět, jestli je to skutečnost!“

Čtení mu zrovna moc nešlo, ale snažil se, až ho v hlavě bolelo, když mu v Papírnictví vyhledali nějaké knihy s nákladními auty na přebalu. Teď o nich věděl patrně víc než každý jiný nom. Což asi nebylo mnoho, musel si přiznat Masklin.

„Plyn,“ řekl. „Řazení. Volant. Stěrače. Převodovka. Dobře to dopadne, brácho. Polda. Tuplované vejce, brambůrky a fazole, Motorest Za větrem. Šoféři.“ Vzhlédl a pousmál se na Masklina. „Hotovka.“

„Tak si pamatuj,“ řekl Masklin, „vždycky nenechávají okénka otevřená, takže když bude zavřené, zatáhni jednou za provaz a my tě zase vytáhneme, jasný?“

„Jasná páka.“

„Cože?“

„To je v šoférštině ‚ano‘,“ objasnil Angalo.

„Aha. Fajn. Tak, až budeš uvnitř, najdi si nějakou skrýš, abys mohl pozorovat řidiče —“

„Ano, ano. To už jsi mi všechno vysvětloval,“ řekl Angalo netrpělivě.

„Ano. Dobře. Máš ty sendviče?“Angalo si poklepal na balíček u pasu. „A sešit,“ řekl. „Připraven vyrazit. Šlápnout na to.“

„Cože?“

„To znamená v šoférštině ‚jet‘.“

Masklin se díval zmateně. „Musíme tohle všechno znát, než vyjedeme?“

„Odpověď negativní,“ řekl Angalo pyšně.

„É? No, jenom když sám sobě rozumíš, to je hlavní.“

Dorcas, který byl pověřen dozorem nad lanem, poklepal Angalovi na rameno.

„Víš jistě, že si nevezmeš venkovní skafandr?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Skafandr měl tvar kužele a byl z těžké látky na jakémsi rámu z hůlek, takže se dal složit, a malými okénky se z něj vyhlíželo ven. Dorcas trval na jeho zhotovení, aby se mohli venku chránit.

„Koneckonců,“ řekl Masklinovi, „vy jste možná na Déšť a Vítr zvyklí a snad proto máte tak neobyčejně tvrdé hlavy. Opatrnosti však nikdy nezbývá.“

„Myslím, že ne, děkuji,“ odmítl Dorcasův návrh zdvořile Angalo. „Je tak těžký a nečekám, že na tomhle výletu z náklaďáku vylezu.“

„Dobro,“ řekl Masklin. „Tak, nemůžeme tu jen tak okounět. Až na tebe, Angalo. Haha. Připraveni táhnout, chlapci? Tak dolů, Angalo,“ řekl, a potom, pro jistotu, možná že to pomáhá, dodal, „bří Arnoldové (zal. 1905) tě provázej.“

Angalo se přesunul přes okraj a pomalu se jeho postava měnila v malý předmět, kroužící v šeru, jak opatrně popouštěli provaz. Masklin se modlil, aby ho měli dost, nebyl čas si to vše proměřit.

Zoufalé zaškubání za provaz. Masklin koukl dolů. Angalo byl malý stín asi tak metr pod ním.

„Kdyby se se mnou mělo něco stát, ať Boba nikdo nesní,“ volal nahoru.

„Bez obav,“ křikl Masklin. „Budeš v pořádku.“

„Ano, já vím. Ale kdyby ne, musí se Bobovi najít dobrý domov,“ volal Angalo.

„Máš pravdu. Dobrý domov. Ano.“

„Kde se krysy nejedí. Slibuješ?“

„Kde se nejedí krysy. Fajn,“ odpovídal Masklin.

Angalo kývl. Znovu začali povolovat provaz.

Konečně byl Angalo dole a pádil po svažující se střeše k boku kabiny. Masklinovi se jen z pohledu na něj točila hlava.

Postavička zmizela. Po chvilce dvojí škubnutí žádalo „popusťte ještě provaz“. Postupně ho povolovali. A potom přišlo trojí škubnutí, slabé, ale — no, trojí. A o pár vteřin později znovu.

Masklin si značně oddechl.

„Angalo přistál,“ řekl. „Vytáhněte provaz. Necháme ho tady pro případ — chci říct, až se bude Angalo vracet.“

Riskoval další pohled na hrůzostrašný kolos náklaďáku. Náklaďáky odjížděly, náklaďáky přijížděly a nomové jako Dorcas byli přesvědčeni, že jsou to tytéž vozy. Odjížděly naloženy zbožím, vracely se naloženy zbožím. Proč bří Arnoldové (zal. 1905) cítí potřebu vyvážet přes den zboží ven, to nechápal nikdo. Jistě věděli jen, že během jednoho nebo dvou dnů se vozy vrátily vždycky zpátky.

Masklin hleděl dolů na náklaďák, který právě pohltil jejich průzkumníka. Kam asi pojede, co se s ním bude dít? Co Angalo uvidí, než se zase vrátí? Jestli se nevrátí, co Masklin řekne jeho rodičům? Že někdo musel jet, že on škemral, aby mohl jet, že musejí vidět, jak se náklaďák řídí, že na něm všechno závisí? Předem věděl, že to nebude za těch okolností znít právě přesvědčivě.

Vedle něho se nakláněl Dorcas.

„To tedy bude zatracená prácička přesunout takhle všechny dolů,“ řekl.

„Já vím. Měli bychom si promyslet nějaký lepší způsob.“

Vynálezce ukázal dolů k jednomu z dalších mlčících nákladních aut. „Je tam takový schůdek,“ řekl, „zrovna u řidičových dveří, podívej. Kdybychom se k němu dokázali dostat a přehodit provaz kolem kliky —“

Masklin zavrtěl hlavou.

„To je moc daleko,“ řekl. „Pro člověka je to krůček, ale pro noma obrovský skok.“