Velká jízda

3

Pod podlahou se dalo snadno zabloudit. Vůbec se o to nemuseli snažit. Byl to labyrint stěn a kabelů s nánosem prachu po stranách. Jak řekl Torrit, vlastně nebyli doslova ztraceni, ale spíše svedeni z cesty; všude mezi trámy a zdmi byly cestičky, ale nikde ani náznak, kam vedou. Občas kolem nich proběhl nějaký nom za svým posláním a vůbec si jich nevšímal.

Zdřímli si ve výklenku mezi velkými dřevěnými stěnami a probudili se do stejně matného světla. Vypadalo to, že v obchodním domě není ani noc ani den. Ale bylo slyšet větší hluk. Vzdálená všeprostupující změť zvuků.

Na Věci blikala další světýlka, a narostlo jí něco jako maličký hrníček, který se pomaloučku otáčel a otáčel.

„Neměli bysme se zas podívat do Tržnice?“ zeptal se Torrit s nadějí v hlase.

„Myslím, že na to se musíš stát příslušníkem nějakého oddělení,“ řekl Masklin. „Ale Tržnice nemůže být jediné místo, kde je jídlo, co?“

„Nebyl tu takovej rámus, když sme přijeli,“ řekla bábi. „To je kravál!“

Masklin se rozhlédl. Ve dřevěné konstrukci byla škvíra a vzdálený záblesk velmi jasného světla. Přisunul se tam a přiložil oko ke škvíře.

„Ó,“ řekl chabě.

„Co je tam?“ zvolala Grimma.

„Lidi. Víc lidí než jsi kdy viděla.“

Škvíra byla v místě, kde se strop spojoval se stěnou místnosti skoro tak velké jako hnízdiště náklaďáků a ta byla doopravdy plná lidí. Obchodní dům měl otevřeno.

Nomové vždycky věděli, že lidé žijí velmi pomalu. Masklin jednou nebo dvakrát skoro vrazil do lidí, když lovil, a věděl, že může zmizet a schovat se za trsem něčeho o hodně dřív, než ten velký hloupý obličej dokáže otočit očima.

Zaplňovali prostor dole, a dusali dlouhými kroky a kvákali na sebe bezvýraznými hlubokými hlasy.

Nomové se na to chvíli fascinovaně dívali.

„Co to drží v ruce?“ řekla Grimma. „Vypadá to trochu jako Věc.“

„Nevím,“ řekl Masklin.

„Podívej, zvednou to a pak dají něco tomu druhému a pak si to dají do pytle a jdou pryč. Skorém vypadají, no, jako že vědí, co dělají.“

„Ne, sou jako ti komáři,“ řekl Torrit povzneseně. „Inteligentní se zdaj, za to ti ručím, ale dyš se koukneš pořádně, nic vopravdu chytrýho na nich není.“

„Umějí stavět,“ řekl Masklin bezvýrazně.

„To ptáci taky, chlapče.“

„Ano, ale —“

„Lidi sou trochu jako straky, dycky sem to říkal. Prostě toužej po věcech, co se blejskaj.“

„Hmm.“ Masklin se rozhodl nehádat se. Nemůžete se hádat se starým Torritem, pokud samozřejmě nejste bábi Morkie. Měl v hlavě místo jenom pro určitý počet myšlenek, a když tam jedna zapustila kořeny, nedokázali jste s ní pohnout. Ale Masklinovi se chtělo říct: když jsou tak hloupí, proč se oni neschovávají před námi?

Něco ho napadlo. Zvedl Věc.

„Věci?“ řekl.

Nastalo ticho. Potom řekl tenký hlásek: „Operace na hlavním zadání odloženy. Co si přeješ?“

„Víš, co jsou to lidé?“ řekl Masklin.

„Ano. Pokračuji na hlavním zadání.“

Masklin se zaraženě podíval na ostatní.

„Věci?“ řekl.

„Operace na hlavním zadání odloženy. Co si přeješ?“

„Žádal jsem tě, abys mi řekla něco o lidech,“ řekl Masklin.

„Tak to není. Řekl jsi: víš, co to jsou lidé? Moje odpověď byla ve všech ohledech správná.“

„No, řekni mi, co to jsou lidé.“

„Lidé jsou domorodí obyvatelé světa, jemuž teď říkáte Obchoďák. Pokračuji na hlavním zadání.“

„Tak prosím!“ řekl Torrit a moudře pokyvoval. „Říkal sem ti to, ne? Jsou domorodý. Chytrý, ano, ale v zásadě domorodý. Samá domorodnost.“ Zaváhal. „Samej domorodec,“ opravil se.

„Jsme my domorodci?“ zeptal se Masklin.

„Hlavní zadání přerušeno. Ne. Pokračuji na hlavním zadání.“

„Toť se ví, že ne,“ zpražil ji Torrit. „My máme svoji hrdost.“

Masklin otevřel pusu, aby se zeptal, co znamená domorodý. Věděl, že to neví, a byl si jistý, že to neví ani Torrit. A potom chtěl položit spoustu dalších otázek, a než se zeptal, musel si rozmyslet slova, která použije.

Neznám dost slov, pomyslel si. Některé věci si nemůžete myslet, pokud neznáte ta správná slova.

Ale k tomu se už nedostal, protože nějaký hlas za ním řekl: „Jsou působiví, zvláštní, že ano? A v poslední době mají naspěch. Zajímalo by mne, co to do nich vjelo.“

Byl to postarší, dosti podsaditý nom. A oblečený jednoduše, což bylo v obchodním domě nezvyklé. Jeho oděv tvořila z větší části veliká zástěra, jejíž kapsy se tajuplně nadouvaly.

„Ty nás špehuješ?“ řekla bábi Morkie.

Cizinec pokrčil rameny.

„Obyčejně sem chodívám pozorovat lidi,“ řekl. „Je to dobré místečko. Většinou tu nikdo není. Které jste oddělení?“

„Žádné nemáme,“ odpověděl Masklin.

„Jsme prostě nomové,“ řekla bábi.

„Ale ne domorodý,“ dodal hbitě Torrit.

Neznámý se zakřenil a spustil se z trámu, na kterém seděl.

„To se podívejme,“ řekl. „Vy musíte být ti noví, co jsem o nich slyšel. Venkovní?“

Nabídl ruku. Masklin se na ni opatrně zadíval.

„Ano?“ řekl zdvořile.

Neznámý povzdechl. „Máš s ní potřást,“ řekl.

„Mám? Proč?“

„To je tradice. Mé jméno je Dorcas del Ikates.“ Křivě se na Masklina usmál. „Znáš svoje jméno?“ zeptal se.

Masklin to přeslechl. „Co myslíš tím to, pozoruji lidi'?“ řekl.

„Pozoruji lidi. Studuji je, víš. To je to, co dělám. Pozorováním lidí se můžeš dovědět mnoho o budoucnosti.“

„Trochu jako z počasí, myslíš?“ řekl Masklin.

„Počasí! Samozřejmě, počasí!“ Nom se široce zazubil. „Vy byste měli o počasí vědět všecko. Mocná věc, tohle počasí.“

„Slyšel jsi o něm?“ řekl Masklin.

„Jenom ze starých vyprávění. Hmm.“ Dorcas si ho prohlížel od hlavy k patě. „Měl jsem však za to, že ti zvenku jsou jinak udělaní. Že je tam život jiný, než jak ho známe my. Tak pojďte se mnou. Ukážu vám, co myslím.“

Masklin se pomalu rozhlédl po prašném prostoru pod podlahou. Tohle bylo tak akorát. Už toho měl dost. Bylo tam moc horko a moc sucho a každý s ním zacházel jako s bláznem. A teď si ještě myslí, že je špatně udělaný.

„Tedy —“ začal a Věc v podpaží mu řekla: „Tuto osobu potřebujeme.“

„Má řeč,“ řekl Dorcas. „To je mi malinkaté rádio. Dělají se čím dál menší, že ano.“

Tam, kam je Dorcas zavedl, byla prostě díra. Velká, hranatá, hluboká a tmavá. Několik kabelů, tlustších než nom, mizelo dole v jejích hlubinách.

„Ty žiješ tady dole?“ řekla Grimma.

Dorcas tápal ve tmě. Něco cvaklo. Daleko nahoře něco bouchlo a ozval se vzdálený hřmot.

„Hmm? Ale ne,“ odpověděl. „Trvalo mi věčnost to promyslet a udělat. Je to takové poschodí na laně. Jezdí nahoru a dolů, víte. S lidmi uvnitř. Tak mě napadlo, už nejsem mladý, všechny ty schody dávají mým nohám zabrat, abych se podíval, jak to pracuje. Naprosto jednoduché. To se dalo čekat, jinak by to lidé neuměli používat. Ustupte, prosím.“

Cosi obrovského a černého se sunulo šachtou a zastavilo se jim pár palců nad hlavou. Ozvalo se cvakání a bouchání a teď už povědomý zvuk neohrabaných lidských kroků.

Také tam byl malý drátěný košíček, zavěšený pod podlahou výtahu na kouscích provázku.

„Jestli si myslíte,“ řekla bábi Morkie, „že vlezu do toho drátěného hnízda na tkaničce, tak jste se —“

„Je to bezpečné?“ zeptal se Masklin.

„Víceméně, víceméně,“ řekl Dorcas, překročil mezeru a pohrával si s dalšími drobnými spínači. „Pospěšte si, prosím. Tudy, madam.“

„Jak moc víc než míň?“ řekl Masklin, když se nalodila bábi, užaslá, že jí někdo řekl madam.

„Tedy, o mém dílu mám jistotu, že je bezpečný,“ řekl Dorcas. „Ale ten kus nad námi dali dohromady lidé a to nikdy nevíte. Držte se pevně, prosím. Jedeme nahoru.“

Nad nimi se ozvalo cvaknutí, a když začali stoupat, i slabé skřípání. „Dobré, že jo,“ řekl Dorcas. „Obejít všechny ty spínače mi trvalo celou věčnost. Myslel by sis, že si toho všimnou, viď? Stisknou knoflík, aby se dostali dolů, ale když já chci jet nahoru, jedem nahoru. Míval jsem obavy, že lidem bude připadat divné, že výtahy jakoby jezdí nahoru a dolů samy od sebe, ale oni se zdají značně nechápaví. A jsme tu.“

Výtah se s dalším zaskřípáním zastavil a nomův košík se nastavil na úrovni další podpodlažní mezery.

„Elektrické spotřebiče pro domácnost,“ řekl Dorcas. „Koutek, který nazývám svým. Nikdo mne tu neotravuje, ani Opat. Já jsem jediný, kdo ví, jak věci fungují, víš.“

Bylo to místo s dráty. Běžely pod podlahou všemi směry, ve velkých svazcích. Uprostřed toho několik mladých nomů něco rozebíralo.

„Rádio,“ řekl Dorcas. „Úžasná věc. Snažíme se přijít na to, jak to mluví.“ Krámoval v hromadách tlustého papíru, vytáhl jeden list a stydlivě ho přistrčil k Masklinovi.

Byl na něm malý narůžovělý kužel s šošolkou vlasů nahoře.

Nomové nikdy neviděli přílepku. Kdyby ji znali, byli by věděli, že tato kresba vypadá přesně tak. Až na ty vlasy.

„Moc hezké,“ řekl Masklin nejistě. „Co je to?“

„Ehm. To byla moje představa, jak bude vypadat Venkovní, víš,“ řekl Dorcas.

„Co, se špičatou hlavou?“

„Kvůli Dešti, víš. Ve starých legendách z časů před Obchoďákem. Déšť. Voda, co pořád kape z oblohy. Bylo třeba ji někam svézt. A sešikmení je takové, že ho Vítr pořád nepřevrací. Jenom jsem rozvedl staré příběhy, víš.“

„Nemá to ani oči!“

Dorcas ukázal. „Má. Maličké. Schované pod vlasy, takže je neoslepuje Slunce. To je takové velké jasné světlo na obloze,“ dodal Dorcas na vysvětlenou.

„Viděli jsme ho,“ řekl Masklin.

„Co to povídá?“ zeptal se Torrit.

„Povídá, že bys měl takhle nějak vypadat,“ řekla bábi Morkie sarkasticky.

„Nemám takhle ostrou hlavu!“

„To máš pravdu, ty,“ řekla bábi.

„Myslím, že jsi to trochu popletl,“ řekl Masklin pomalu. „Takhle to vůbec není. Byl se někdo podívat?“

„Jednou jsem zahlédl, že ty velké dveře jsou otevřené,“ řekl Dorcas. „Myslím ty dole v garáži. Ale venku bylo takové oslepující bílé světlo.“

„To bych řekl, že se vám bude takové zdát, když trávíte celý čas v tomhle šeru,“ řekl Masklin.

Dorcas vytáhl prázdnou špulku. „Musíš vyprávět,“ řekl. „Všecko o Venku, co si dokážeš vzpomenout.“

Věc na Torritově klíně začala blikat dalším zeleným světýlkem.

Jeden z mladých nomů za chvíli přinesl nějaké jídlo. A povídali a hádali se a často si navzájem odporovali, zatímco Dorcas naslouchal a kladl otázky.

Považoval se, jak jim řekl, za vynálezce. Zejména věcí, které souvisejí s elektřinou. Tenkrát v dávných časech, když se nomové poprvé začali napojovat na vedení v Obchoďáku, dost jich přišlo o život. Teď už našli bezpečnější způsoby, jak to provést, ale pořád je to trochu tajemství, a není mnoho těch, kteří jsou žhaví do něj proniknout. To proto ho vůdci velkých familií, a dokonce sám Opat Papírnictví, nechávají na pokoji. Je to vždycky výhodné, řekl, v něčem vynikat, co jiní neumějí nebo nechtějí dělat. Tak se smiřovali s tím, že občas spekuluje nahlas o Venku. Za předpokladu, že to není příliš nahlas.

„To si nebudu všecko pamatovat,“ vzdychl. „Co bylo to druhé světlo, to při Zavírací době? Pardon, mám na mysli bečel.“

„Večer,“ opravil ho Masklin. „Jmenuje se Měsíc.“

„Měsíc,“ řekl Dorcas a převaloval to slovo v ústech. „Ale není tak jasný jako Slunce? To je vážně divné. Větší smysl by mělo, kdyby v noci svítilo jasnější světlo, a ne ve dne, když je stejně vidět. Asi nebudeš vědět proč, že ne?“

„Tak to chodí,“ řekl Masklin.

„Dal bych nevím co, kdybych to viděl. Když jsem byl kluk, chodíval jsem pozorovat náklaďáky, ale nikdy jsem se neodvážil na některý nasednout.“ Přisunul se blíž.

„Počítám,“ řekl, „že bří Arnoldové (zal. 1905) nás umístil do Obchoďáku, abychom bádali. Abychom se o něm dověděli všechno. Jinak, nač máme mozek? Co myslíš?“

Masklinovi trochu lichotilo, že je tázán, ale byl přerušen, jakmile otevřel ústa. „Každý pořád mluví o bří Arnoldové (zal. 1905),“ řekla Grimma. „Ale nikdo doopravdy neřekne, kdo to je.“

Dorcas se opřel dozadu. „Ó, ten stvořil Obchoďák. V roce 1905, víš. Zlevněné zboží v suterénu, Zboží na úvěr a všecko mezi tím. To nelze popřít. Chci říct, někdo to musel udělat. Ale pořád lidem říkám, že to neznamená, že bychom si neměli myslet —“

Zelené světýlko na Věci zhaslo. Kroužící hrníček zmizel. Věc vydala slabé zavrčení, jakoby si nějaký stroj odkašlával.

„Monitoruji telefonickou komunikaci,“ řekla.

Nomové se po sobě podívali.

„No, to je milé,“ řekla Grimma. „Viď, že je to milé, Maskline.“

„Mám naléhavou informaci pro představitele této komunity. Jste si vědomi toho, že žijete ve stavebním objektu s omezenou životností?“

„Fascinující,“ vydechl Dorcas. „Tolik slov. Představ si, že bys rozuměl skoro všemu, co říká. Nahoře jsou věci,“ trhnul palcem k podlažím nad nimi, „co vypadají zrovna takhle. Rádia se jim říká. A ještě jiné, s obrázky. Úžasné.“

„Životně důležité. Předávám představitelům této komunity informaci nejvyššího významu, která se týká bezprostřední destrukce tohoto artefaktu,“ odcvrlikala Věc.

„Promiň,“ řekl Masklin. „Můžeš to zkusit zopakovat?“

„Nechápeš?“

„Nevím, co znamená ‚chápat‘.“

„Jazyk se evidentně změnil způsobem, kterému nerozumím.“

Masklin se tvářil, aby to vypadalo, že mu na tom velice záleží.

„Vynasnažím se objasnit své prohlášení,“ řekla Věc. Zablikalo několik světýlek.

„Samý špás,“ řekl Masklin.

„Velká pán chtít Obchoďáka třískat hezky brzy najedná hromada?“ řekla Věc, plná naděje.

Nomové se na sebe dívali. Nezdálo se, že někomu svítá.

Věc si znovu odkašlala. „Znáš význam slova ‚zbourán‘?“

„Ale ano,“ řekl Dorcas.

„A to se má stát s Obchoďákem. Do jedenadvaceti dnů.“