Velká jízda

9

Masklin se uložil ke spánku v Oddělení papírnictví ve staré krabici od bot, kde měl trochu klidu. Ale když se probral, čekala na něj malá deputace nomů. Mezi sebou nesli knihu.

Masklin už trochu ztrácel o knihách iluze. Možná, že někde byly sepsány všechny ty věci, které chtěl znát, ale najít je byl skutečný problém. Možná byly knihy tak uspořádány hlavně proto, aby se v nich věci vyhledávaly obtížně. Vypadalo to, že nemají smysl. Nebo spíš měly smysl, ale nesmyslným způsobem.

Poznal Vinta Pimmieho, mladistvého Kovomata. Vzdychl. Vinto byl jeden z nejbystřejších a nejhbitějších čtenářů, ale ještě nijak zvlášť úspěšný, a toužil se prosadit.

„Rozlouskl jsem to,“ řekl chlapec pyšně.

„Dokážeš to dát zase dohromady?“ zeptal se Masklin.

„Já tím chci říct, že vím, jak získat člověka, který by nám řídil náklaďák!“

Masklin si povzdechl. „Na to jsme už pomýšleli, ale nebude to doopravdy fungovat. Když se nějakému člověku ukážem —“

„Nevadí! Nevadí! Nic neudělá — z toho důvodu, že budeme mít — to se ti bude líbit — budeme mít zubraň!“

Vinto zářil jako pejsek, který právě předvedl obtížný kousek.

„Zubraň,“ opakoval Masklin bez nadšení.

„Ano! Je to tady v té knize!“ Vinto ji hrdě rozložil. Masklin natáhl krk, aby se podíval. Čtení doháněl, jak se dalo, po chvilkách, ale pokud byl schopen pochopit, byla ta kniha o „Ruko Jmích 10.000 stop“.

„Má to co dělat se spoustou bot?“ řekl s nadějí.

„Ne, ne, ne, jde o to, že máš zubraň, pak s ní namíříš na řidiče a někdo řekne: ‚Koukejte, von má zubraň!‘ a ty řekneš: ‚Jeď, kam ti řeknem nebo střelím!‘ a on pak —“

„Dobře, dobře. Fajn,“ řekl Masklin a couvl. „Moc dobré. Báječný nápad. Rozhodně o tom budeme uvažovat. Dobrá práce.“

„Bylo to ode mne chytré, že jo,“ řekl Vinto a hopsal z jedné nohy na druhou.

„Ano. Jistě. É. Nemyslíš, že bys možná měl raději číst něco praktičtějšího —“ Masklin se zarazil. Kdoví, který druh literatury je nejlepší?

Vrávoral uvnitř své krabice, pak postavil kus kartonu přes vchod a opřel se o něj.

„Věci?“ řekl.

„Poslouchám tě, Maskline,“ řekla Věc z hromady hadříků, což byla Masklinova postel.

„Co je zubraň?“

Nastala krátká odmlka. Potom Věc řekla: „Zubr, Bison bonasus, čeleď Bovidae, podčeleď Bovinae. Je asi 350 cm dlouhý, 180 cm vysoký, 500 až 700 kg těžký. Přímo od hlavy mu odstávají nevelké, v průřezu kulaté rohy, stáčející se vzhůru, špičkami poněkud kupředu. Dříve se hojně vyskytoval v lesích střední a východní Evropy. Roku 1921 byla zastřelena poslední zubří kráva, žijícíve volnépřírodě. Zbyly jen kusy chované v zoologických zahradách.“

„Ó. Dalo by se s ní někomu pohrozit?“

„Vcelku to možné je.“

„Mohla by nějaká být v Obchoďáku?“

Další odmlka. „Je tady prodej domácích zvířátek?“

To Masklin věděl, co je. Ta věc přišla na přetřes včera, když Vinto navrhoval ukrást stádo morčat na chov kvůli masu.

„Ne,“ řekl.

„Pak, myslím, je tato možnost vzdálená.“

„Ó. Taky dobře, vážně.“ Masklin se svalil na postel. „Víš,“ řekl, „musíme nějak vykoumat, kam pojedeme. Musíme najít místo trochu stranou od lidí. Ale ne příliš daleko. Něco bezpečného.“

„Musíte se poohlédnout po nějakém atlasu nebo mapě.“

„Jak to vypadá?“

„Mohou mít na sobě napsaná slova ‚atlas‘, nebo ‚mapa‘.“

„Požádám Opata, aby nechal udělat průzkum.“ Masklin začal zívat.

„Musíš spát,“ řekla Věc.

„Lidi po mně pořád něco chtějí. Ty taky nespíš.“

„Se mnou je to jiné.“

„Co potřebuju,“ řekl Masklin, „Je najít nějaký způsob, jak odsud odjet. Zubraň se nedá použít. Všichni si myslí, že vím, jak se to provede, ale já nevím jak. Víme, co potřebujeme, ale nikdy to za jedinou noc nedostaneme všechno do náklaďáku. Oni si myslí, že já znám všechny odpovědi, ale já je neznám. A nevím, jak…“

Usnul a zdálo se mu, že je velký jako člověk. Všechno je tak snadné, když máte lidské rozměry.

Uběhly dva dny. Nomové hlídkovali na trámu nad garáží. Z Hračkářství přikutáleli malé plastikové kukátko a s jeho pomocí se vynořila novinka, že velká kovová vrata do garáže se sama otevírají, když člověk zmáčkne červený knoflík vedle nich. Jak ale dokážete zmáčknout knoflík, který je desetkrát výš, než kam sahá vaše hlava? Dostal se na Masklinův seznam problémů k vyřešení.

Gurder našel mapu. Byla v docela maličké knížce.

„To nebyl žádný problém,“ řekl. „Každý rok jich máme tucty. Říká se tomu —“ pomalu četl zlaté litery — „kapesní diář. A tuhle mapu má vzadu, podívej!“

Masklin si prohlížel malé stránky s modrými a červenými cákanci. Některé cákance měly jméno, jako Afrika a Asie.

„Dobro,“ řekl, a „Ano. Dobrá práce. Kde jsme přesně my?“

„Uprostřed,“ odpověděl Gurder pohotově, „to je logické.“

A vtom se vrátilo to nákladní auto.

Angalo nikoliv.

Masklin utíkal po trámu, ani nepomyslel na to, že by mohl spadnout. Hlouček postav mu hned vybrebentil to, co nechtěl slyšet. Mladý nom, který se právě zvedal přes okraj, si sedl a nabíral dech.

„Zkusil jsem všechna okna,“ zajíkal se. „Jsou zavřená. Uvnitř jsem nikoho neviděl. Je moc velká tma.“

„Víš jistě, že je to ten správný náklaďák?“ zeptal se Masklin velitele hlídky.

„Všechny mají vepředu číslo,“ dověděl se. „Dobře jsem si zapamatoval ten, co s ním odjel, takže když se náklaďák dnes odpoledne vrátil —“

„Musíme se dostat dovnitř a podívat se,“ řekl Masklin rozhodně. „Někdo ať jde a přinese… ne, to bude trvat dlouho. Spusťte mě!“

„Cože?“

„Spusťte mě dolů,“ opakoval Masklin. „Až na podlahu.“

„Je to hrozně hluboko,“ řekl jeden pochybovačně.

„Já vím! Ale obcházet to po schodech je mnohem delší.“ Masklin podal dvěma nomům konec lana. „Mohl by být uvnitř zraněný nebo něco.“

„My za to nemůžem,“ řekl nějaký nom. „Když ten náklaďák přijel, bylo tady všude plno Lidí. Museli jsme počkat.“

„Nikdo za to nemůže. Někdo to obejděte a počkejte na mne dole. Netvařte se tak zničeně, nikdo za to nemůže!“

Možná kromě mne, pomyslel si, když vířil vzduchem dolů do tmy. Díval se na velký nezřetelný obrys náklaďáku, který míjel. Venku vypadaly nějak menší.

Podlaha byla politá tentononcem. Vběhl pod náklaďák do světa zastřešeného dráty a trubkami tak vysoko, že se na ně nedalo dosáhnout. Zašmátral pod jednou lavicí, vrátil se s kusem drátu a s velkou námahou jej na jednom konci vytvaroval v hák.

O chvilku později se protahoval mezi trubkami. To nebylo těžké. Spodkem náklaďáku se proplétaly nejrůznější trubky a dráty, a v minutě nebo dvou před sebou objevil kovovou stěnu s otvory pro další svazky drátů. S jistou dávkou bolesti se tudy protáhnul. Uvnitř—

Byl koberec. Divná věc v náklaďáku. Tu a tam ležely papírky od bonbónů, pro noma velikosti novin. Veliké věci tvaru podrážky trčely ze špinavých děr v podlaze. Za velikým kolem bylo sedadlo. To je zřejmě to, čeho se může člověk v náklaďáku držet, pomyslel si Masklin.

„Angalo?“ zavolal tiše.

Žádná odpověď nepřišla. Bezcílně chvíli štrachal kolem a skoro už to vzdal, když v nánosu prachu a papírků pod sedadlem cosi zahlédl. Člověk by si myslel, že je to jenom další smetí. Masklin poznal Angalův kabát.

Pečlivě smetí prohledal. Nebylo vcelku těžké představit si, že tam někdo ležel na číhané. Prohrabal se smetím a našel maličký obal od sendviče.

Kabátek odnesl s sebou; vypadalo to, že se už víc nedá dělat.

Tucet nomů s úzkostí čekalo pod motorem na podlaze nasáklé tentononcem. Masklin vytáhl kabát a pokrčil rameny.

„Ani památky,“ řekl. „Byl tam, ale už tam není.“

„Co se mu mohlo stát?“ zeptal se jeden ze starších nomů.

Někdo za ním řekl temně: „Možná ho rozdrtil Déšť. Nebo ho odvál divoký Vítr.“

„Tak je to,“ řekl jiný. „Mohly se stát strašné věci, tam Venku.“

„Ne!“ řekl Masklin. „Povídám, jsou tam strašné věci —“

„Ách,“ vzdychli nomové a přikývli.

„— ale ne takovéhle! Mohl být naprosto v pořádku, kdyby byl zůstal v náklaďáku! Říkal jsem mu, aby nechodil na průzkum —“

Uvědomil si náhlé ticho. Nomové se nedívali na něj, ale mimo něj, na něco za ním.

Stál tam vévoda z Galanterie s několika svými vojáky. Toporně zíral na Masklina a potom beze slova vztáhl ruce.

Masklin mu podal kabát. Vévoda ho nechápavě obracel a zíral na něj. Rozhostilo se hrobové ticho, které se zdálo nekonečné.

„Zakázal jsem mu jet,“ řekl vévoda tiše. „Varoval jsem ho, že to bude nebezpečné. Vidíte, bylo to ode mne bláhové. Lákalo ho to ještě víc.“ Znovu vzhlédl k Masklinovi.

„Tak?“

„É?“ řekl Masklin.

„Je můj syn ještě naživu?“

„Mm. Mohl by být. Není důvod, proč by nebyl.“

Vévoda bezvýrazně pokýval hlavou.

A je to, pomyslel si Masklin. Se vším je teď konec.

Vévoda si prohlížel nákladní vůz a potom se rozhlédl po své stráži.

„A tyhle vyjíždějí Ven, že ano?“

„Ano. Neustále,“ odpověděl Masklin.

Vévoda vydal z hloubi hrdla podivný zvuk.

„Venku není nic,“ řekl. „Já to vím. Ale můj syn viděl všecko jinak. Ty si myslíš, že bychom měli jet Ven. Uvidím potom svého synka?“

Masklin se podíval starému muži do očí. Vypadaly jako vajíčka nahniličko. A on přemítal o rozměrech všeho tam venku a o rozměrech noma. A pak si pomyslel: vůdce by měl vědět všechno o skutečnosti a nadějích a kdy si má uvědomit rozdíl mezi nimi. Naděje znamená, že šance najít tam venku Angala je větší než start Obchoďáku na vlastních křídlech, ale skutečnost je, že—

„Možné to je,“ řekl a cítil se hrozně. Ale ono to bylo možné.

„Tak dobrá,“ řekl vévoda a výraz jeho tváře se nezměnil. „Co potřebuješ?“

„Cože?“ nechápal Masklin a čelist mu poklesla.

„Řekl jsem, co potřebuješ? Aby náklaďák vyjel Ven?“ dotíral vévoda.

Masklin se ošil. „Tedy, é, v tomto okamžiku, myslím, potřebujeme lidi—“

„Kolik?“ vypálil vévoda.

Masklinův mozek pracoval o závod.

„Padesát?“ odvážil se.

„Budeš je mít.“

„Ale —“ začal Masklin. Teď se vévodův výraz změnil. Už nevypadal jako zcela ztracený a opuštěný. Teď se podobal svému obvyklému hněvivému já.

„Dobré pořízení,“ zasyčel, obrátil se na patě a odkráčel.

Toho večera se objevilo padesát nomů z Galanterie, okouněli v garáži a způsobili všeobecný zmatek. Gurder protestoval, ale Masklin zapsal všechny, kteří aspoň vzdáleně vypadali schopní, do kursu čtení.

„To je moc!“ řekl Gurder. „A jsou to obyčejná ucha, bří Arnoldové (zal. 1905) nám buď milostiv!“

„Čekal jsem, že řekne, že padesát je příliš a odbude mě dvaceti nebo tak,“ řekl Masklin. „Ale myslím, že je budeme potřebovat všechny, brzo.“

Čtenářský program neprobíhal tak, jak čekal. V knihách byly užitečné věci, to byla pravda, ale bylo obtížné najít je mezi vším tím prapodivným harampádím.

Jako ta holka v králičí noře.

Tohle objevil zase Vinto.

„… a spadla do té díry a tam byl bílý králík, králíky já znám, a potom našla tuhle lahvičku s něčím, po čem byla VELKÁ, já myslím opravdu ohromná, a potom našla zase něco, po čem byla úplně maličká,“ říkal bez dechu a obličej mu zářil nadšením, „takže všecko, co potřebujeme, je najít to, po čem se zvětšíme, a pak může někdo z nás ten náklaďák řídit.“

Masklin se neodvážil hodit to za hlavu. Kdyby jen jediný nom mohl dorůst do lidské velikosti, bylo by to snadné. To si říkal tucetkrát. Musí to stát za tu námahu.

Tak strávili skoro celou noc pátráním po lahvičkách nadepsaných „Vypij mě“. Buď je v Obchoďáku neměli — a to Gurder nebyl ochoten připustit, jelikož v Obchoďáku je Veškerý sortiment pod jednou střechou — nebo prostě neexistovaly. Vypadalo to, že v knihách je spousta věcí, které neexistují. Těžko se dalo pochopit, proč bří Arnoldové (zal. 1905) do knih dává tolik neskutečných věcí.

„Takže víra hory přenáší,“ říkal Gurder.

Masklin si také vzal jednu knihu. Vešla se mu akorát do jeho krabice. Jmenovala se „Dětská encyklopedie souhvězdí“ a většinou v ní byla vyobrazena noční obloha. Věděl, že tohle je opravdové.

Rád si ji prohlížel, když měl o čem přemýšlet. Právě v ní listoval.

Byla tam jména jako Sírius a Rigel nebo Wolf 359 nebo Ross 154.

Vyzkoušel z několika názvů Věc.

„Neznám ta jména,“ řekla.

„Já jsem myslel, že z jedné z nich pocházíme,“ řekl zklamaně Masklin. „Říkala jsi —“

„To jsou jiná jména. Nedokáži je v současné době identifikovat.“

„Jak se jmenovala ta hvězda, z níž nomové přišli?“ zeptal se Masklin a ulehl ve tmě.

„Nazývala se Slunce.“

„Ale Slunce je tady!“

„Lidé říkají všem hvězdám Slunce. To proto, že věří, že jsou důležité.“

„A to — chci říct, navštívili jsme jich mnoho?“

„Mám záznamy o návštěvě 94 563.“

Masklin hleděl do tmy. Velká čísla mu dělala potíže, ale dokázal pochopit, že tohle číslo je jedno z největších. Nabídko má výhodná, pomyslel si, a vtom pocítil rozpaky a opravil to na Himbajs! Všechna tahle Slunce na míle vzdálená, a já musím pohnout jenom jediným náklaďákem!

Z tohoto pohledu se to zdálo směšné.