Síla silných

8. ZPÍVAJÍCÍ LES

Spolu s páskou přes oči z něj strhli také šaty. Vůz se za praskotu lámaných větví vzdálil, jeho světla zmizela ve tmě a Yul Knight zůstal sám v tichu lesa, který korunami zastiňoval oblohu a obstupoval ho ve své majestátnosti ze všech stran. Tělo mu ovanul noční chlad. Stříbrný třpyt plejádského nebe se probíjel mezi listy, tvořil světlé skvrny na kmenech a roztěkal se u jejich kořenů v kaluže mlžného přísvitu. Po několikadenním vězení byl konečně volný. Lovná zvěř má být volná.

Hned po prvních krocích se musel shýbnout a ohmatat rukama trávu.

No ovšem! Ruka narazila na tuhé listy jakýchsi rostlin, ostrých jako břitvy, které nutně musely utíkajícímu rozdírat nohy. Tak proto lovci nepotřebují stopovací detektor. Kořist stejně prozradí krev. Yul se hořce usmál. Kde jste, vy staletí kultury a humanismu! Znovu nahý člověk na holé zemi. Ani v tomhle si nedokázali vymyslet nic nového.

Tím lépe! Nemají ponětí, kdo stojí proti nim. Jen ať je dál mýlí jeho malá postava a europoidní rysy, vymodelované ještě na Zemi.

Rozumné! Poslat na zvědy na nepřátelské území vycvičeného kluka je podle nich rozumné, zdařilé a plně zdůvodněné! Kdyby se snažili, mohli na to přijít. Ale kdo soudí jiné podle sebe, ten se nevyhnutelně zmýlí. A to je v tomhle případě dobře.

Yul se teď pohyboval opatrně a rychle, všemi póry těla vdechoval vzdušné proudy lesa, jeho pachy i mlčení, bleskově odhadoval všechno kolem sebe, i to, co se skrývalo ve tmě. Spolu se šaty jako by z něj spadla staletí. Rozuměl tomu lesu, přestože v něm nikdy nebyl. Konečně může shodit masku zhýčkaného výrostka a být zase jako dřív, nebo vlastně vrátit se do stavu svých předků, pro které byly lesní houštiny po tolik tisíciletí jediným domovem. Všechno se podobalo první inverzi a přitom to bylo docela jiné. Ale les je přece jen pod všemi slunci les, tedy něco víc než prostě stromy, tráva, křoví a zvěř. Člověk jenom musí pochopit jeho duši, pak se les stane jeho částečkou, nebo naopak on se stane částečkou lesa. V černých větvích se míhaly stříbřité pablesky, klouzaly mu po ramenou a sypaly se jako světlušky do tmavé trávy. Yul ani jednou nezvedl hlavu, aby se orientoval podle hvězd. Stejně věděl, že postupuje správně a že okraj lesa je nedaleko.

Tak to také bylo. Jenže za posledními stromy se před ním vynořilo něco, co neočekával. Hradba. Její šeříková záře sahala až k obzoru a obepínala celý les. Hradbu nebylo možné přelézt ani podhrabat. Otevřené jako dvířka pasti zůstávalo jen nebe nad hlavou.

Past pro ty, kteří by se ho pokusili zachránit — to bylo tohle nevýslovně klidné, kouzelně mihotavé, nedozírné nebe.

Yul se obrátil zpátky. Běžel vyrovnaně a rychle. Dokud nezačalo svítat, musel si všechno prohlédnout, aby se les stal jeho ochráncem a přítelem. A Yul to udělal. Ukázalo se, že les není příliš velký. To se ovšem dalo předpokládat. Téměř všude výborná viditelnost, žádné houští a úžlabiny, kmeny stromů vzrostlé, ale právě proto také málo bránící v rozhledu. Tenhle les neumožňoval někde se skrýt a přečkat den. Lovci budou dobře vědět, kam svou kořist zahnat a kde ji dostat.

Navíc budou mít holínky, zatímco oběť si okamžitě zkrvaví nohy. Na všechno je pamatováno, všechno je tisíckrát vyzkoušeno a pro tak vzácného hosta jistě i namodelováno počítačem. Když se Yul zastavil, nezářily už hvězdy tak jasně a pronikavě.

Lehl si a s nataženýma rukama se přitiskl k drsné zemi, k jejím zroseným listům a pevným kořenům. Blížil se den honu, jeho den.

Už dávno pociťoval blízkost přátel, věděl, že za těch několik dnů se už stačili sejít a přemýšlejí, jak mu pomoci. Ale s navázáním spojení nespěchal. Teď ovšem nastává okamžik zápasu a možná rozloučení.

Jiná vhodná chvilka třeba už nebude. Yul zavřel víčka a zavolal ostatní. Okamžitě pocítil teplo jako od ohníčku a uviděl je docela blízko všechny tři — Antona Polynova, ochotného všechno rozdrtit a bolestně prožívajícího vlastní bezmocnost, Lü-Banga, neochvějně klidného, jen s trochu potemnělou tváří, i Umu, jejíž obočí se stáhlo v jedinou stužku a oči vypadaly, jako by chtěly každou překážku propálit. Ale všechno se rázem změnilo, když mezi ně Vstoupil.

Klid, laskavost, podpora — nic jiného jim v tvářích nezůstalo.

Myšlenky i city všech čtyř se promísily.

Teď ho plně chápali. Věděli, co pro něj znamená les a lov, co je jemu dáno a jim ne, jako ostatně nikomu, pokud jeho předkové nežili v pralesích a nedobývali potom neprostupné houštiny na rigelských planetách. Tak dobře, už o tom nemluvme, ať si někdo spoléhá na kalkulaci a strojovou logiku! Svět je příliš velký a nepoznaný, ale…

Žádné ale! Už brzy, velmi brzy od vás odejdu do své vzdálené minulosti, kde má život ke smrti tak blízko a je s ní tak nerozlučně spjat, že dává volnost a ruší každý smutek. Nesnažte se mě zachránit a netruchlete. Život je jenom dech, který vylétne z úst. Lehkost toho dechu mám teď v sobě a nevím, jak ji použiju. A kdyby něco, zakryjte si oči, zakryjte se celí, jsme spojeni příliš pevně, mohlo by vás to popálit nebo i spálit.

My víme, Yule. Věříme ti a neloučíme se. Ale zavoláš nás, kdyby se něco stalo, že?

Tak je to dobře. Umo, vezmi ilyr a zazpívej mi ještě něco o nekonečných proměnách života, o hvězdách, které budou věčně, o duších zemřelých, o trávě, která se měkce podvolí mým nohám, o stromech, které mě ukryjí, o zvířatech a ptácích, kteří teď spí, ale probudí se a pomohou mi.

A Uma přikývla. Pochopila. Všichni pochopili.

Nerozloučíme se, Yule, nikdy se nerozloučíme! Když ilyr dozněl, ztratilo už nebe svou stříbřitou záři, i když kolem všechno ještě spalo. Yul se obrátil na bok, pokrčil nohy a usnul v lese jako dítě v matčině lůně.

Probudil se, když čas, který si povolil pro spánek, vypršel.

Alcyona dosud nevyšla, ale nebe nad hlavou už zbělelo, jako by se potáhlo jinovatkou. Blížila se doba honu. Yul vytrhl chomáč rezavé trávy a šlehl se jí přes nohy, tak, aby mu tekla krev, ale rány nepřekážely v běhu. Stopu nechávat musí, jinak začnou pronásledovatelé něco větřit.

Nato vyrazil Yul poklusem. Občas kličkoval a mátl stopy, ne že by doufal, že lovce oklame, ale proto, že se od něj lsti a uskoky očekávaly. Tak se dostal až do míst, kde byl porost hustší a kde ho asi budou především hledat. Jen se pobavte, pobavte se! — vyzývala klikatá stopa. Pohrajte si s tvrdohlavým klukem, který je málo honěny ve starodávném umění uskoku, protože sám nikdy nelovil a lovnou zvěří nebyl ani ve snu.

Na okamžik v něm zabouřila divoká zuřivost. Vždyť oni loví člověka! Člověka!

Ano, a zřejmě v tom nalézají nejvybranější rozkoš. Nebyl to Dostojevskij, kdo tvrdil, že civilizace vede jen k rafinovanějším metodám?

Yul myšlenku nedokončil. Naopak ji potlačil, stejně jako svůj neplodný vztek, neboť jedno i druhé bylo teď zbytečné a tedy škodlivé.

Tak kde jsou pronásledovatelé? Snaží se ho co nejdříve vystopovat a on — tomu by nevěřili! — chce co nejdříve vidět je.

Proudy jasného světla už propíchly koruny namodralými meči a kopími. Do nedávné mlčenlivosti vpadl ptačí mnohohlas, kolem Yula začali jako chvějivé hedvábné hadříky poletovat mnohokřídlí motýli, šikmý pruh světla se zuřivým bzučením proťal ohnivě červený brouk, vlákna mechu, plížící se po kmenech, se pohnula a začala se stahovat do stínu, k nehybné noze lezla trojoká ještěrka, která okusila jazýčkem kapičku krve. Yul se ani nepohnul. Ještěrčino týlové oko začalo ublíženě mrkat. Lidská krev byla pro ni nestravitelná, pro žádného z obyvatel lesa to zřejmě nebyla pochoutka. Ještěrka sebou chvíli mlela a pak se na noze usadila a vyhřívala se. Vzduchem se jako bronzová vlna mihl jakýsi pták, a už bylo o jednoho měňavého motýla méně, zatímco ostatní ve svém tanci pokračovali, jako by se nic nestalo. Ještěrka na okamžik zvedla hlavu, ale hned ji zase sklonila. Všechno bylo stejné jako všude, jako na všech planetách.

Jeden druhého lovil, jeden druhého požíral, ale když byl sytý a v bezpečí, užíval života.

Nad korunami prolétl větřík. Větve ztepilých stromů se zachvěly a všude kolem se rozlehl táhlý zpěvavý zvuk. Byl sotva slyšitelný, ale ranní vítr brzy zesílil a společně s ním zesílily i zvuky. Teď zpíval každý strom, každý ve vlastní tónině, kmeny hučely jako píšťaly varhan a všechno se plnilo tou hudbou. Yul o zpívajících lesích věděl, už na Rigelu slyšel nahrávky. A přesto se ho zmocnilo takové nadšené vytržení, že na okamžik zapomněl na nebezpečí. Les mu je však rázem připomněl nesouzvučnou notou vzdálených ptačích hlasů, které zněly náhle jinak než ještě před minutou. Vypadly ze společného rytmu, protože tenhle pokřik vyvolalo něco, co bylo v lese cizí.

Poplašená ještěrka sklouzla z nohy. Yul ustoupil do stínu a sám se stínu připodobnil.

Brzy rozeznal dva muže. Snažili se jít nehlučně a zjevně byli přesvědčeni, že se jim to daří. Yulovým uším však zněl každý jejich krok jako buvolí dusot. Proboha, copak to jde, takhle se drát skrz křoví? Lovecké pušky drží v rukou, jsou to opravdu lovecké pušky, na čelech oba ochrannou čelenku. Správně! Nic se nesmí ponechat náhodě. Ale co dalšího na něj mají vymyšleno? Co se teď odehrává v jejich duši? Aha, starý známý, Yves Schorr, bude to zřejmě syn toho velkého šéfa, tuze se mu podobá. Ale ne, ne zas tak moc. Odvážný kapitán se nějak necítí ve své kůži. To se ví, je ještě mladý, teprve touží stát se supermanem. Lovnou zvěř předváděl dobře. Tak teď se podíváme, jaký budeš lovec! Zato tvůj partner, to je vlk. Jde si s chladným, nelítostným úsměškem na tváři, ten asi umí vyvolat v soupeři zachvění! Nebo že by to byl jenom takový reflex?

No, tak si zkusme, jakou mají reakci.

Yul se pohnul, aby ho zpozorovali, a hned nato vyrazil, jako by se polekal. Pušku zdvihl jenom Yves Schorr, ten druhý ani rukou nepohnul, bylo vidět, že se umí ovládnout i odhadnout vzdálenost. Jen horní ret se mu zkřivil v náznaku opovržlivého úšklebku. Ano, tenhle je nebezpečný.

„Doufám, že ten kluk blufuje,“ procedil starší, „jinak to nebude žádná zábava.“

„Ano,“ vymáčkl ze sebe Yves. Vzrušení mu bránilo mluvit. V prsou se mu usadila jakási seschlá hrudka, které se nemohl zbavit.

Zalov si, řekl otec, zasloužil sis to, a pak, to dělá z člověka chlapa! A on s radostí souhlasil. Kdopak by se takového opravdu královského honu vzdal! Odkud se v něm tedy bere ten pocit snad viny, snad nepokoje, který jako by ho zevnitř vysával? Kolik pemerů už takhle zabil, a dobře mu z toho nebylo, jen jednou, na úplně prvním honu, když kulka prorazila pemerovi nějakou tepnu a z té takovým příšerným proudem vystříkla krev. A pak, ten křik byl tak strašně podobný lidskému! Sám pemer vypadal docela jako člověk, padl totiž na tvář a jeho ohavné červené oči nebylo vidět. Otec mu tehdy poklepal na rameno: „Zvykej si, hochu, že máš moc nad sobě podobnými! Nic velkého se neudělá bez krve. To dobře chápali Sparťané, jejichž hru jsme vzkřísili, jenže ti lovili lidi, opravdové dvounohé otroky, když se začali příliš množit. A tohle je jenom pemer, tak co se třeseš… Nech toho, lidé se na tebe dívají! Buď patricij, buď silný!“' Jaká má ten hoch, který se mihl mezi stromy, hubená a bezbranná záda! Tím to asi všechno bude — je to dítě… I když něco na tom je, ne nadarmo ti Spardané… To bych rád věděl, jestli zabíjeli také děvčátka… Ale co ti z Hvězdných republik?! Yves stiskl pušku pevněji. Pokrytci! Poslali na jistou smrt takového kluka!

No jen počkejte, vás ještě pobavíme pravou sparťanskou hrou, a to už budou v hlavních skutečné střely.

Teď vlastně nemusí ani nikoho zabít. Tohle je přece politika, ne vražda, tak nač to prožívat. Všechno špatné pochází z představivosti a přemítání, kolikrát ti to vtloukali do hlavy!

„Doufám, že nás ten kluk trochu povodí,“ vytrhl ho z úvah partnerův hlas. „Pemeři už mě otravují. To není žádný souboj mozků, jen hra pro malé děti! Podíváme se, co dokáže člověk. Však se nám to bude hodit. Zvykli jsme si jen mačkat knoflíky, tak trochu jsme se roztekli v sádle, co?“

,O vás se to říct nedá, Vaše Hvězdnosti.“ Využij lovu, radil otec, ten lidi sbližuje. Partnera jsem ti vybral jaksepatří, znáš ho. Styky, styky a ještě jednou styky! Tak se koukej Vytáhnout Velkoadmirál má rád, když se s ním inteligentně hádáš, a móóóc věcí na něm závisí!

„Ano, o mě se to říct nedá,“ usmál se admirál zdrženlivě. „A co myslíte, proč?“

„Jste na sebe náročnější než na ostatní, Vaše Hvězdnosti.“

„Správně, kapitáne, správně. Mám vám něco poradit? V duchu na sobě vždycky mějte uniformu. Dokonce ve spánku, dokonce s holkou v posteli. To člověka drží! Čest uniformy především! V myšlenkách, citech, činech — vždycky!“

„Děkuji, Vaše Hvězdnosti, budu si to pamatovat.“ Yves se napřímil, protože pochopil, že společník jeho chvilkovou citovou rozkolísanost zpozoroval a blahosklonně odsoudil. Bože můj, kdy konečně dosáhne naprosté sebejistoty!

„Chytré, chytré!“ promluvil admirál, který zkoumal stopu.

„Kličkuje nám ten človíček, kličkuje. Neztratil hlavu. Vodí nás, co?

Splňuje očekávání. Ten vydrží nejmíň pět koleček. A kdo ví, jestli na něj nakonec nebudeme muset vzít urychlovač. To bych nerad,“

potřásl hlavou. „Je to nesportovní. No nic, teď ho přechytračíme!

Vsadil bych se, že se nám snaží dostat do zad.“

Velkoadmirál se mýlil. V tu chvíli Yula už v zádech měli, takže všechno dobře slyšel. Jenže to teď nemělo žádný význam stejně jako všechno ostatní, v co bylo možno doufat, protože objevil tělesnou stráž. A jakou! Za lovci, stále ve stejné vzdálenosti, něco kolem padesáti metrů, klouzali kyberneti, podobní kentaurům, dva černí bojoví kyberneti. Jeden z nich, aniž se dotkl země, proplul neslyšně na několik kroků od Yula, na jeho přítomnost ale nijak nereagoval.

To nebylo jeho úkolem. Kyberneti tu byli, aby dávali pozor, nic víc.

Vždyť králík se může někdy vrhnout na vlka. Plejáďané předvídavě vyloučili i tuhle možnost.

To je tedy konec. Nepřátelé se dopustili chyby, když ho považovali za kluka, ale dříve nebo později jim dojde, jakého soupeře proti sobě mají, a pak použijí urychlovač. No, víte, je to trochu nesportovní…

Yulův mozek oběhl uzavřený kruh. Urychlovač, který zdesateronásobí rychlost běhu, zařadil do svých úvah už předem.

Samozřejmě, že se k němu uchýlí, protože o tom podmínky nemluvily, a účel, jak známo, světí prostředky. Ale to rozvazuje ruce i jemu. Vše je dovoleno, žádné svědomí. Tak tedy jak je libo!

Vyčíhat, skočit, uhodit dříve, než si protivník stihne zapnout gravitační čelenku. A potom — jen si laskavě poslužte! No ovšem, nebudou laskaví, jenže on bude mít v rukou zajatce, a na to budou muset brát ohled. Ale teď je tu ne jeden, ale hned dva kyberneti. Dva bojoví kyberneti, proti jejichž síle nemá nikdo sebemenší šanci.

Kolem usedavě zpíval les, přímo před tváří se mu vznášeli motýli, ale už se blížily kroky. Yul zamhouřil oči. Spálit se! Jiné východisko nemá. Nežádali na něm přece slib, že neumře. Nežádali jste, a to je vaše chyba, teď utřete hubu! Sami jste ze všech slibů udělali nepotřebnou veteš.

Trochu popoběhl, skrčil se do dřepu a opřel obličej o kolena.

Třásl se jako v zimnici. Vědomí už připravovalo tělo k smrti. Ne! –

vyskočil Takhle se ze světa neodchází! Kolik času potřebují kyberneti, aby dorazili na místo? Kolik? Tam, kde je porost hustý, nejméně dvě tři vteřiny. A s ním bude v tu chvíli celá síla Kruhu, a on ji použije.

Ale co tím dokáže? Právě to, že člověk není lovná zvěř!

Zabíjet se nesmí.

Dostanete svůj spravedlivý díl, i když sami spravedliví nejste!

Ale předtím vás musím pořádně prohnat. Sparťané, mocní této Říše, nadlidé! Jen se proběhněte, Vaše Hvězdnosti, jen se proběhněte, vaše uniformovanosti, než umřete!

Yul vyrazil poklusem. Les zpíval hlasitěji než ráno, zněl jako varhany o tisíci píšťalách. Běželo se mu lehce, zvuky lesa ho nesly jako na křídlech, nebylo v nich ani zlo, ani smrt.