Síla silných

12. ZBRAŇ PŘEDCHŮDCŮ

Ve známé jeskyni svítily teď místo matného ohýnku silné lampy, jako by tu sebemenší stín byl nepřípustný, a naprosto klidná El Schorrova tvář vypadala mezi očouzenými stěnami jako ze sádry, jen namodralé kruhy pod očima dodávaly té masce určité zdání lidskosti.

Aniž na Antona pohlédl, kývl velitelsky hlavou a doprovod se vytratil. Vojáci i kyberneti zalezli jako švábi do tmavých chodeb a kdesi ve tmě vyčkávali.

El Schorr jednu po druhé vypnul přebytečné lampy.

„Sedněte si!“

Anton se posadil na otep suché trávy, která dosud zachovávala tvar těla jejich zajatce. El Schorr se uvelebil naproti němu. Svraštil tvář, nadhodil si na dlani blokovač a oba je obklopilo ve tmě neviditelné pole zvukového stanu.

„Yves?“

„Klidně spí, jestli vás zajímá tohle.“

Slovo „tohle“ Anton sotva znatelně zdůraznil.

„Nemohl vám…“

„Přesto víme všechno. Mám vám uvést podrobnosti spiknutí, které znáte jenom vy a on?“

„Nemusíte. Věřím, i když je to neuvěřitelné. Ale když jste se vzdal…“

„Správně. Bylo by možné zlikvidovat naráz všechny, jakoby při přestřelce. Ale když někdo křičí: ›Vzdávám se!›, je na to příliš mnoho svědků. Totéž udělají ostatní, až se k nim přiblížíte. Co je teď pro vás nejdůležitější?“

„Vaše mlčení o mých plánech,“ přikývl El Schorr, „ale nedělejte si iluze, mám v rukou váš život.“

„Ani tohle není pravda. Teď musí dojít k výslechu, a jakmile řekneme, co o spiknutí víme, jakmile budete donucen to potvrdit, zemřete dříve než my.“

„Zemřete dříve…,“ opakoval El Schorr zamyšleně. „Ale to není ve vašem zájmu. A navíc je tu něco, co nevíte. Tak si tedy promluvme jako člověk s člověkem.“

„K tomu jsem vždycky ochoten, pokud to jde.“

„Proč by to nešlo? Vy máte rád život, já také. Uznávám svou chybu, ze které vyplynuly všechny ostatní. Myslel jsem, že o vás vím všechno, co potřebuju, a to, co jsem věděl, nevyvolávalo žádnou úctu. V mládí jsem navštívil Zemi. Uznávám, že je tam všechno krásné, promyšlené, všichni se chovají mile a přátelsky, a jak jsou urostlí… Ale jednou jsem do někoho náhodou vrazil a on se mi omluvil. Tak jsem začal do lidí strkat schválně, a pokaždé se stejným výsledkem. Bože můj, takhle se ponižovat, takhle ze sebe dělat hadr!

I ten pes, když ho člověk kopne, po něm někdy chňapne! Proč se usmíváte?“

„Když do sebe dva lidé náhodou vrazí, omluví se oba, to je všechno. Úmyslně to žádný dospělý člověk neudělá. Asi jste si všiml určitého překvapení těch lidí, když od vás neslyšeli obvyklá slova omluvy.“

„Ano, všiml jsem si rozpaků i úžasu, a to jen potvrzovalo moje závěry. Prostě nevěděl jsem o vás něco, co bude zřejmě ze všeho nejdůležitější. Bijete se tak, že to nahání strach!“

,Dosud jsme doopravdy nebojovali.“

„Poslyšte, vždyť jsme se domluvili: jako člověk s člověkem! A vy se mě snažíte oblafnout. Ten váš kluk…“

„Není kluk. Sám má děti.“

„Ano? To vám blahopřeju. Takhle namaskovat trpaslíka jako kluka! To se povedlo!“

„Není trpaslík, ale Pygmej.“

„To je snad totéž.“

„Není. Pygmejové jsou africká národnost.“

„Jak tyhle černé huby… Vlastně je to pochopitelné. Ale ne, není!

Nedali jsme mu jedinou šanci. A odkud se vzal ten další kybernet?

Jak jste to dokázali?“

„Dovolte, tohle už je výslech. Ale když už mluvíme o Yulovi, mám prosbu. Pokud najdeme vzájemně výhodné řešení, vyřiďte Yvesovi, že nelovil nedospělého kluka.“

„Je to pro vás tak důležité?“

„Myslím, že ano.“

„To opět odmítám chápat!“

El Schorr chvatným pohybem vytáhl pryskyřičnou tyčinku a vtáhl její vůni tak náruživě, že se z výparů zakuckal i Anton.

„Chemické bojové látky, prosím, vynechte!“ řekl ironicky.

„Nesmysl! Tohle jen podporuje duševní svěžest. Mám dotaz. Váš Yul holýma rukama málem vyřídil dva lidi. Jakou potom mají cenu ty vaše morální zábrany a přikázání?“

„Lékem se můžete otrávit a jedem vyléčit. Jedno odděleně od druhého existuje jen v představách dogmatiků.“

„Proč si potom nekladete podmínku — nechte nás jít, nebo odrovnáme zajatce!“

„Zabít v boji, to je sebeobrana. Jinak je to bestialita.“

„Pohrůžka není ještě vražda.“

„Ale je to vydírání.“

„Nebo válečná lest.“

„Podlý úmysl je sám o sobě zločinem.“

„Dokonce takhle? No ovšem, vždyť mě držíte pod krkem. Tak se tedy vydíráním bude zabývat El Schorr, který stejně nemá na vybranou. Za zajatce dostanete svobodu. Za určité osobní tajemství vám El Schorr vyklopí všechno o zbrani Předchůdců a vaše ruce zůstanou čisté.“

„Obracíte proti nám naše zbraně?“

„Samozřejmě. Je to příjemná věc tohle svědomí, když ho mají ostatní a já ne. Nebo že by přece?“ předklonil se El Schorr a pohlédl Antonovi do očí. „Máte své tajemství? Proč jste řekl, že zajatce nezabijete? Jste hlupák! No ovšem, vy, kdo jiný! Slabý jako ti nirvánisté.“

„O to nejde.“

„O co tedy? Chci vám porozumět.“

„Abyste dokázal lépe udeřit, až se to bude hodit?“

„Ano. Jak vidíte, taky umím být otevřený.“

„To právě chci. Natolik jste si zvykl vidět v každém nepřítele, konkurenta, soupeře, že vidíte všechno zkresleně. A pro nás jsou teď vaše chyby nebezpečnější než vaše vítězství.“

„Nebezpečnější…“ El Schorrovy tváře poklesly a jeho pohled prozradil bezbřehý smutek. „Řeknete mi,“ přitlumil hlas. „Kdybych se narodil na Zemi, čím bych se u vás stal?

„Nejspíše dobrým organizátorem.“

„Tedy vlastně tím, čím jsem tady, jenže bez věčné obavy že mi někdo vrazí nůž do zad. Neměl bych ovšem také šanci stát se vším.

Ševče, drž se svého kopyta! Jaké máte podmínky?“

Otázka zazněla jako výstřel. Byla tím nečekanější, že jí předcházel zcela jiný tón hlasu.

„Svobodu a informace,“ odpověděl Anton stejně rychle Něco není v pořádku, pomyslel si. Někde je chyba, ale kde?

„Svoboda a informace,“ opakoval El Schorr s uspokojením. „Nic víc než svoboda a informace! Tedy úplné vítězství! Budu vás muset připravit o iluze. Podívejte se.“

El Schorr zdvihl prst a dotkl se na něm prstenu. Z krystalu, který byl do prstenu zasazen, vyrazil bledý paprsek. Nerovná stěna jeskyně zmizela a místo ní se objevila tma, propíchaná hvězdami, kosmické nekonečno, a uprostřed toho obrazu jasně pulsovala zářící koule, hrající všemi odstíny modré a vystřelující žhavé protuberance.

„Jedna z hvězdiček našich Plejád,“ řekl El Schorr úsečně.

„Namířili jsme na ni zbraň. Do rozhodující zkoušky zbývá několik vteřin.“

Mimovolné pohyby ruky škubaly obrazem. Do modra rozpálená kulička hvězdy se zachvívala spolu s protuberancemi, které se míhaly kolem ní.

„Sledujte hvězdy kolem.“

Okamžik, v němž to začalo, nedokázal Anton postřehnout.

Hvězdná koule, větší než Slunce, náhle prudce nabobtnala, roztrhla se v okvětní lístky pronikavě bílého plamene a bezmocně sebou zatřepala jako plamínek svíce ve větru.

A zhasla. Ale to nebylo to hlavní, co udeřilo do nervů jako hrom.

Tam, kde hvězda ještě před chvílí planula, zavířila černá neprůhledná změť, jako by to sám Prostor byl neviditelnou silou vtahován mezi příšerné žernovy, a na okrajích toho vše požírajícího víru zoufale blikaly jiskřičky okolních hvězd.

Obraz vybledl a zhasl.

„Právě takhle,“ řekl El Schorr a nechal ruku klesnout, „jsme před několika hodinami spustili zbraň na plný výkon. Výsledek jste viděl.

Teď víte o zbrani téměř všechno, co víme my. Proč to tajit, ti flanďáci mají pravdu. Tvůrcům takovéhle síly možná opravdu nezbývalo nic jiného než se ponořit do Nirvány, aby už nikdy nic nedělali, po ničem netoužil, a o nic neusilovali. My ale máme nervy pevnější.“

El Schorr lačně vdechl vůni tyčinky a jeho rozšířené zřítelnice se potáhly stejnou tmou, jaká se před okamžikem šířila vesmírem. nebo se to snad jenom zdálo? Strach, ten svazující a lepkavý strach, kterému nelze uniknout do žádné snoreality, sevřel Antonovi hrdlo.

„Takže je to totéž, jako by neandrtálec našel někde u cesty atomovou pistoli,“ sotva slyšel vlastní hlas, ale zlost, měnící se v posměch, mu dodávala sil, „jako by ji našel a měl právě jen tolik rozumu, aby ji obrátil směrem na sebe, když mačkal spoušť. Jestli mu ale budou stačit náboje, na to nepomyslel?“

„Představte si, že pomyslel.“ El Schorr se ztěžka usmál. „Energie či kdovíčeho máme dost na to, abychom zničili stovky hvězdných soustav, to nám naši učení čimandři zaručili. Situace je jasná. Vaši pozorovatelé si už asi všimli, že na nebi není něco v pořádku, a učinili z toho příslušné závěry. Jenže to už nemá žádný význam. Teď už nic nemá žádný význam. Rozumíte? Osobní svoboda, to je jediné, co můžete získat. Za několik dní vás všechny vyhodí za hranice Říše.

Ale nepochybujte, že hned za vámi vystartuje ze stejného kosmodromu celá flotila v čele s Rozhodným! Pospíchejte na Zemi a tam všem vyprávějte o síle, které nic nemůže odolat! Potřebuju planety pěkně celé, žádné díry v prostoru. Doufám, že budete mít dost rozumu, abyste nekladli odpor. Jestli se na trůnu udrží padišáh nebo na něj dosednu já, to je snad už jedno. Ode mě aspoň můžete očekávat méně hloupostí a chyb. A řeknu ještě víc: Když přejdete na mou stranu, nedopustím se vůbec žádných. Věřte mi, jsem upřímný!

Nemám si o svých záměrech s kým promluvit, nemám od koho dostat rozumnou radu nebo výstrahu. Mám kolem sebe samé závistivce, intrikány a tupce. Ani nadechnout se nemůžu. Řekněte ano! Sešli jsme se jako nepřátelé, ale když se na vás dívám, když s vámi mluvím, to je zvláštní, nejsem znechucený ani opatrný jako obvykle. Vy mi dokonce ani nepřejete nic zlého. Mám ve vaší společnosti pocit klidu a jistoty. Cožpak nevidíte, jak jeden druhého potřebujeme? Vašim už stejně ničím nepomůžete — totiž pomůžete, když se stanete mým spojencem. Padišáh je idiot, ten zaplaví planety krví, ale já jsem pragmatik, mám svůj cíl a vy ho znáte.“

„Lidé plazící se po kolenou…“

„To je jen taková vedlejší zábava, bez té se člověk může i obejít.

Všemohoucnost a nesmrtelnost! Všechno ostatní je jen prostředek nebo hříčka. O co máte starost, co vás trápí? Miliardy a miliardy lidí zmizely beze jména a stopy! Živí si budou pamatovat jenom ty, kteří tvořili historii — Attila, Čingischán, Tamerlán, Hitler…“

„Sokrates, Shakespeare, Leonardo da Vinci, Puškin…“

„A ti všichni se podřizovali tyranům nebo nemyslícímu davu!

Silný vítězí nad slabým — tak to bylo a je po všechny časy, jenom v různých formách! Vy že jste ten zákon zrušili? Cha! My se vracíme, a všimněte si, že ne z rozmaru náhody, ale proto, že jsme dlouho trpělivě čekali na svou příležitost, zatímco vy jste se zabývali tou svojí morálkou a uměním! Teď snad už víte, komu patří budoucnost.

Nejpikantnější, ale docela zákonité je, že jste nás tady na Plejádách nemohli zničit, dokud jsme byli bezmocní. Nemohli, protože kdybyste takové hvězdné krveprolití vyvolali, byli byste stejní jako my, a potom sbohem, velký sne o zázračně spravedlivé a šťastné společnosti! Sen zbrocený krví, štěstí zbudované na mrtvolách –

taková obluda by nakonec sežrala i vás! A tak jste se do toho pustit nemohli, dobře jste věděli, čeho se máte bát! Je to morální slepá ulička, ale zahnali jste se do ní sami — nemám pravdu? A teď je pozdě. Nemáte na vybranou, a vlastně jste nikdy ani neměli. Buď ruce potřísněné krví, nebo…“

„Ale jestli je všechno takhle a lidstvo nemá na vybranou, pak ta obluda násilí sežere i vás a z nekonečného kruhu vraždění nebude žádné východisko.“

„Tak na tohle kašlu, když mám v rukou moc já, a ne někdo jiný!

Ego sum, žiju, jak chci, všechno ostatní je filozofie slabých, kterou se snaží vnutit silným! Šelmy a býložravci — takoví jsou lidé odjakživa. Tak co, budete mi sloužit?“

„Samozřejmě ne.“

„To je hrdé, ale úžasně hloupé rozhodnutí.“ El Schorr si povzdechl. „Víte, ve vás je něco… nevím, jak bych to řekl. Člověk by vás chtěl mít jako nějakou krásnou — no, řekněme vzácnost…

Dobrá, nechme sentimentu! Tak jsme si otevřeně popovídali, a dost!

Kyberneti už asi propálili ten zával, co jste udělal. Můžete svým společníkům oznámit, že vás odsud vyhodíme a nezkřivíme vám vlásek na hlavě. Ze byste nám byli zajatce vydali i bez toho, to si nechám pro sebe. Ne, počkejte,“ zastavil Antona, který se už zvedl,

„musíme nějak vysvětlit důvěrnost našeho rozhovoru. Takže si teď sesumírujte protokol vašeho výslechu. Časový rozdíl vyrovná vaše ›tvrdošíjné mlčení‹ na některé moje otázky. Prosím, pocvičte se v technice falzifikace. Řeknu vám, že je to moc zajímavé zaměstnání, a až zvítězíme, může se vám tuze hodit.“

El Schorr se chtěl vítězně pousmát, ale něco mu v tom zabránilo.

„Stejně je škoda, že jste se nepřidal ke mně,“ řekl po malé odmlce.

„Anebo naopak, že vy jste se nenarodil u nás,“ odpověděl Anton stejně tiše.

El Schorr se zamyslel.

„Ne, nejdůležitější je vítězit!“