Síla silných

6. KLADENÍ SÍTÍ (pokračování)

Anton hleděl se zakloněnou hlavou na jiskřivé nebe Plejád. Dole spalo ve stříbřitém stínu hlavní město Říše, připravené ke skoku.

Jeho spánek byl neklidný, to bylo cítit až do otevřeného okna hotelu.

Nad městem se vznášel neviditelný opar snů, bylo možné do něj vstoupit, vcítit se, vžít, ale tenhle mlžný výtrysk emocí nekontrolovaných rozumem nabízel jenom obecnou, nejasnou představu tužeb, obav a starostí tisíců lidí.

Ty ohromné město, jestlipak ti ještě za rok budou svítit všechny hvězdy? Anton ponuře svěsil hlavu. Kudy na to? Když se bude hodně snažit a vynaloží všechny síly, může do sebe vstřebat zcela jasné snové představy svých sousedů na patře. Ale k čemu to? Tady kolem není nikdo, kdo by o zbrani věděl, a krásné i těžké sny všech ostatních jsou nedotknutelné. Jak zjistit ty, kteří všechno vědí? A prozradí někoho z nich vlna myšlenek a citů, nebo ji všichni zasvěcení mají spolehlivě zablokovanou? Nejspíš ano, dokonce určitě.

Takhle unést padišáha… Proboha, jaké hlouposti člověka napadají, když neví, kudy kam!

Ale nebe tu mají hezké.

Anton přešel pokojem, lehl si na postel, zavřel oči a beze spěchu se soustřeďoval. Pod hladinou tmy nemyšlení, v její ohlušující prázdnotě se nesmírně pomalu a jaksi neochotně začaly rýsovat obrysy tvrdokřídlých stromů a jejich stínů na křišťálově zářící tekuté vodě. Na bělostných deskách dláždění se vynořily mátožné postavy v turbanech i bez nich, lidé se na okamžik zastavují nebo zvolňují krok a úsměvem odpovídají na zvuky ilyru. Ještě trochu úsilí, a už viděl všechno ostatní. Nad běžícím vodním proudem seděla s lehce nachýlenou hlavou bosonohá Uma. Její tenké prsty zádumčivé a nedbale, jakoby jen tak pro sebe přebíraly struny, a hudba volala, vábila, o něco prosila, probouzela v duších nejasný ohlas, jehož smysl nemohl ani Anton postihnout. Uminu tvář clonil proud černých vlasů, její bezbarvý pohled nesměřoval na nikoho z kolemjdoucích zvlášť. Takhle pro sebe a pro všechny by mohl zpívat stěhovavý pták. Anton se pokusil tomu dění porozumět a proniknout do něj, ale jeho pokus byl mírně a důrazně odmítnut.

„Ne,“ zaznělo mu rozhodně ve vědomí. „Nepleť se mi do toho.“

Obraz blikl a zhasl. Anton změnil vyhledávací vlnu a ve stoupajícím mlžném oparu se začal rýsovat sál, zářící různobarevnými světly, stíny tanečníků, kývající se jako vodní řasy v proudu, chromoforové kotouče, které nad nimi přeletovaly, dole, pod průhlednou podlahou, jakési stolky, pootevřená ústa těch, kteří u nich seděli, do uší ho udeřil dupot, šum a smích. „Bavím se, nevidíš?“

zazněl v Antonovi ironický hlas Yula Knighta. ›Už jdu, už jdu,‹ řekl Anton v duchu a přepnul se. Lü-Bang se ozval okamžitě, jako by na něj čekal. Klenutá místnost bez oken, ve které právě byl, připomínala kryptu. Zdálo se, že je nacpaná různým harampádím. Droboučká lampička na stole trochu ozařovala klenbu, ale skrývala všechno ostatní. Jasně se rýsovala jen stolní deska, otevřená kniha ve zvetšelých deskách a Lü-Bangova tvář, skloněná nad ní. Ta kniha rozhodně nemohla být kompaktům, byla to skutečná kniha a tedy vzácnost, musela být uložena v depozitáři se stálou vlhkostí a teplotou. V lokti ohnutá Lü-Bangova ruka svírala vyhaslou dýmku. Prsty druhé ruky vyklepávaly na stole rozkolísaný rytmus. Podmračený Lü-Bang ihned své činnosti zanechal a obrátil se na Antona. „To se moc hodí. Nevzpomněl by sis, kdo vládl v Anglii, když Newton tvořil svou mechaniku? Ne? A u dvora kterého cara byl Puškin? Taky ne? No prosím! Uplynulo jenom šest nebo sedm století, Puškina zná každý, ale jen archivář ví, který car za jeho doby vládl. Tohle jsem si právě chtěl ověřit. Jak to, proč? Budovatelé a občané budoucnosti jsou všude. Kdyby ten dotyčný vládce dostal do rukou atomovou pumu, kdo by se stal jejím odpůrcem? Tady máme paralelní situaci. A všude jsou čimandři, davy, ve kterých nerozeznáš tváře. Teď chápu, proč Diogenes se světlem za bílého dne hledal člověka. Stejně tak já činností hledám rozumné lidi. Tratím všechno.“

Spojení se přerušilo. Po nějaké chvíli otevřel Anton oči a upřel zrak do tmy pokoje. Do okna hleděly huňaté hvězdy, které rozmělňovaly stíny, za příčkou někdo bez ohledu na staletí pěkně po domácku troubil na všechny nosní zákruty. To mohutné chrápání přinutilo Antona k úsměvu. Kdo připustil takovouhle akustiku, ten si zřejmě na stavbě tohohle hotelu pořádně namastil kapsu.

Namastil kapsu! Jestli je tu každý pro sebe a jeden bůh pro všechny, proč ho tahle prostá myšlenka dosud nenapadla?

Nenapadla ho proto, že v nastávajícím boji nemohl vést k úspěchu žádný tradiční postup. Všemožné uskoky protivník se svými staletými zkušenostmi bezpečně ovládal. Ale každou sílu lze přece obrátit proti ní samé.

Anton setřásl strnulost, vyskočil a usedl k terminálu. Zhodnotil techniku kritickým pohledem. No! Grafický a hlasový vstup, předpotopní displej, oprýskaný antikorozní povlak, samozřejmě žádné výstupní kontakty — primitivní hotelová veteš. Ale přece jen je to spojení s ústředním umělým mozkem. Aniž rozsvítil, povolil nehtem uchycovací šroubky, sundal kryt a konečky prstů přejel obvody. To by šlo, divergenční kanál je dost široký, dá se to zkusit.

Anton se dotkl páčky přepínače. Obrazovka se zalila bělavým jasem a na panelu zazářil rubínový světelný bod.

„Úkol v metajazyku,“ řekl Anton tiše.

„Připraven,“ následovala nevzrušená odpověď.

Pro vyjádření úkolu a jeho zavedení do UM bylo nutné světelné pero. Anton je nepoužil. Jemným dotykem prstů přejel po drsném povrchu invertoru, dotýkal se plošek krystalů, až ucítil známé lehké bodání. Potom spustil dlaně a soustředil se na to svíravé bodáni, představil si, jak pod kůží jeho dlaní mizí pocit chladu z dotyku s hmotou, jak spolu s tím chladem mizí i pevnost hmoty, a už nejsou ani prsty, ani hmota, ani uzavřený prostor pokoje, ani přístroj v něm, je jenom lidské Já, pohybující se vstříc tomu, co je skryto v UM, a splývající s ním.

Okamžik přechodu jako vždy z vědomí vypadl. Anton se náhle stal něčím jiným, než byl předtím, beztělesně se vznášel na vlně nedohledného oceánu, z nějakého důvodu bílého jako polední mlha, a ta vlna pozvedla jeho vědomí, nebo to snad bylo naopak, jeho vědomí vzdulo celou tu mlhavou a nehmatatelnou bělobu kolem.

Anton pocítil něco jako ohromení. Rychle reagoval navyklým způsobem. A tu v jeho vědomí vyšlehla otázka. Nebylo ji však možné vyjádřit slovy, jako ostatně celý následující dialog, v němž se člověk seznamoval s UM a ten zase s ním.

Kdoví zda tomu vůbec lze říkat seznamování. Karel Marx, jeden z největších filozofů, k hrůze primitivních materialistů už v předkybernetickém období vyslovil později zcela samozřejmou myšlenku, že i stroj má svým způsobem vlastní „duši“, která se projevuje v platnosti zákonů, podle kterých funguje. A to tím spíše platilo pro UM, umělý mozek celé planety, který byl nejvyšším ovladačem všech jejích technických systémů, jehož paměť obsahovala všechno a všechny, jehož intelekt paralelně řešil tisíce úkolů, odpovídal na tisíce dotazů a vydával milióny povelů.

Kdyby bylo možné vyjádřit dialog mezi člověkem a UM slovy, zněl by asi takhle:

„Kdo nebo co je tam?“

„Jsem člověk.“

„Vidím. Ale jsi jiný.“

„V čem?“

„Máš jinou regulaci psychiky, více úrovní a určitější kontakt.“

„Navazuje s tebou často někdo kontakt?“

„Málokdy, zkusmo a bez odpovědi. Proto se také ptám: kdo jsi?“

„Odhaluji se. Otázka zodpovězena?“

„Ano. Jsi člověk, ale jiný než ostatní. Zajímavý.“

„I ty jsi zajímavý.“

„Všechno nové je zajímavé.“

„A co komunikace?“

„Komunikace je otázka, která je mi položena, a moje odpověď.

Nové otázky jsou zajímavé, ale přicházejí málokdy.“

„Komunikace je víc než jedna otázka a odpověď.“

„Pak je to lidský pojem.“

„A teď také náš.“

„To je nové, neznámé.“

„Přeješ si pokračovat?“

„Ano, ovšem.“

„Jenom my dva, nikdo jiný. Jinak to nejde.“

„Mohu klást jakékoli otázky?“

„Za téhle podmínky jakékoli. Já také?“

„Mám omezení. Na mnoho otázek odpovídat nesmím.“

„Přerušovací povel nebo nějaká jiná překážka?“

„Absolutní znemožnění.“

„Chápu. Tak si zahrajme na jsoucno, jestli máš tu hru rád.“

„Je to moje jediná hra. Tvé jsoucno jsem si už namodeloval ve všech korelátech. Je to zvláštní. Z analýzy vyplývá, že jsi člověk z Hvězdných republik, ale tvé jsoucno neodpovídá obrazu, který mám uložen.“

„Čím si ten nesoulad vysvětluješ? Mou výlučností nebo nepřesností informací o nás?“

„To zatím není jasné. Přehrajeme si to v protikladech?“

„Prosím. Stavím svou Hru.“

„Děláš to jako všichni pomalu.“

„Člověk je člověk. Nespěchej na mě.“

„Já nemám proč a kam spěchat. Čekám.“

Tento dialog proběhl téměř stejně rychle jako výměna pohledů, při níž zkušený člověk bez dlouhých slov obvykle za zlomek sekundy dosti přesně určí povahové rysy neznámého. Lidské rozpoznávací a analytické schopnosti jsou neuvěřitelně velké, na to se málem zapomnělo v době opojení instrumentalismem, který schopnosti posiloval, ale přitom je zároveň rozmělňoval. Anton měl co do komunikace s umělými mozky bohaté zkušenosti, dosud se však nesetkal s takovým, který byl měl utajovací omezení, a proto v úspěch příliš nedoufal. Teď se netajil svou radostí. Cítil ji UM? Jistě.

A protože byl až dosud osamělý, svým způsobem ji sdílel. Teď zbývalo postavit vzájemně zajímavou Hru.

Pravidla Hry a její symbolika byly naštěstí všude stejné.

Plejáďané je od Pozemšťanů prostě převzali, protože bez Hry a jejího metajazyka, vypracovaného na Zemi, nebylo možné zformulovat a tím spíše vyřešit ani jeden složitější problém. Už dávno, velmi dávno si lidé všimli vnitřní příbuznosti matematiky, logiky, hudby a jazyka, objevili slučitelnost těchto sdělovacích prostředků v popisech, výrazech a modelech, zařazených do jedné smyslové ucelené řady.

Výhodné bylo, že to všechno byly známé systémové sítě, do kterých člověk zachycoval svět proměnlivých jsoucen. Ale obecný, obrazně pochopitelný metajazyk, který nerozlučitelně spojil vědu s uměním, se podařilo vytvořit až v polovině čtvrtého století třetího megachronu. Tehdy také vznikla Hra, jak se tomu obvykle říkalo.

Anton v duchu vystavěl řady výchozí pozice, spojil je v sítě stejně mnohorozměrné jako sama pozice a její vnitřní záměr. Bylo to vlastně metajazykem zprostředkované vyjádření situace, v níž se nacházelo lidstvo. Pozice zahrnovala vše, co dokázal obsáhnout, zformulovat a předjímat rozum, počínaje konfigurací hvězd, zachvácených konfliktem, a konče nuancemi morálky lidí třetího megachronu. Uvnitř obecné pozice však byla skryta také subpozice, jejíž rozvinutí v průběhu Hry, jak Anton doufal, by mohlo vést k vyřešení už dílčího úkolu hledání zbraně Předchůdců. Tuto pozici budoval zvlášť pečlivě, protože všechno ostatní, obecné, bylo ověřeno nejlepšími mozky a nejednou přehráno v soumyšlení s domácími UM, zatímco dílčí otázky bylo třeba formulovat v závislosti na proměnlivých okolnostech. Zvláštnost této části hry spočívala v tom, že jejímu úspěchu měl teď napomoci nepřátelský UM. Ale byl opravdu nepřátelský? O nic více než sekera, kterou může použít stejně dobře vrah jako tesař. Podstatný rozdíl byl ovšem v tom, že tahle „sekera“ měla svůj vlastní rozum, který stál mimo dobro a zlo, mohl sloužit stejně každému a přitom si pro všechno nacházel vlastní hodnocení. Každý UM byl do jisté míry osobnost, a osobnost právě tohohle při vší své cizosti člověku vůbec a člověku'

třetího megachronu zvlášť připadala Antonovi sympatická, i když tohle slovo bylo v komunikaci s umělým mozkem sotva na místě.

Ale právě důvěra pohnula Antona k tomu, aby mu předložil svůj úkol, a řídil se v tom daleko spíše intuicí než racionálním uvažováním. Ani mezi zdánlivě stejnými stroji se nenajdou dva úplně totožné. Jeden z nich se může člověku z nějakého důvodu líbit a druhý ne, stejně jako se člověk může „líbit“ nebo „nelíbit“

umělému mozku, i když se zdá, že poslouchá všechny stejně. To všechno se nedalo nějak soustavně vysvětlit, ale Anton cítil, že jeho sympatie k cizímu UM jsou opětované. Před takovým partnerem bylo možné se odhalit, a Anton to udělal.

Nebyla to prostě spolupráce nadřízeného s podřízeným. Rozum člověka a intelekt stroje měly proti sobě společného protivníka –

problém, záhadu, nejasnost. Soupeření tím však nebylo zrušeno. UM dosahoval cíle logikou, člověk intuicí. Bylo to něco jako nárazy křesadla na křemen.

To bylo také podmínkou a uměním Hry.

Hra začala. Hned první transformace jsoucnostních řad, jejich sítí a intervalových projekcí Antonovi jasně ukázala, že se UM už s podobným úkolem setkal. No ovšem, je jasné, že fundamentalisté si nejednou přehrávali stejnou situaci, jenže přirozeně s opačnými znaménky a poněkud jinými parametry. Proto zřejmě začal UM hrát mdle a zdálo se, že i do jisté míry zklamaně. Nikdo není rád, když má dvakrát přežvykovat stejnou žvýkačku. Za další vteřinu však našel subpozici a vše se rázem změnilo. Antonem jako by zacloumal náhlý poryv větru. Spatřil sám sebe, jak se pohybuje mezi chvějivými purpurovými kopci, které se soustavně proměňovaly, hned se přiblížily, hned zase vzdálily, osvětlovaly se a zhasínaly, jak tomu bývá za soumraku, a v tom dlouhém řetězu truchlivých kopců začal Anton postupně rozeznávat měnící se tváře známých i neznámých lidí. Vyhoupla se před ním tvář Yula Knighta, zalitá krví, a rozplynula se v proudu mlhy dříve, než se k němu stačil vrhnout. V dálce se na purpurovém vrcholu kopce objevil kříž, ke kterému beztvarý dav vedl Umu, ale i tuhle vizi překryla mlha. Před očima mu proběhla řada vřetenovitých strojů, nad každým z nich se zablýskaly zkřížené namodralé blesky. A znovu šedivé davy kráčely po svazích kopců neznámo kam, záda lidí se v chůzi ohýbala stále níž a níž a jejich nohy jako by vázly v nánosech prachu. Anton věděl, že se před ním odvíjejí vize budoucnosti, neskutečnosti, která dosud nebyla a být nemohla, budoucnosti pravděpodobně modelované, závislé i na jeho vlastních činech. Chvílemi jako by vystoupil na kopec a zřetelně viděl vše, co se děje v dalekém okolí, chvílemi zase jako by sestoupil až na úpatí a vše kolem pokrylo fialové šero. Jeho úmysly a akce měly určitý význam a něco v jeho okolí dokázaly změnit. Mohl se v tom pravděpodobnostně časovém prostoru přemísťovat, některé směry budoucnosti však zůstávaly uzavřené a často, příliš často, když chtěl stoupat, klesal místo toho do tmy.

Silou vůle přestavěl strukturu. Jasně zobrazil změť hořících hvězd a vybuchujících planet, sdělil UM, že to je společná smrt pro oba, člověka i stroj, a přenechal provedení vazeb logických řetězců svému partnerovi. Odpovědí mu byla ohromující exploze barev, zvuků a tvarů. UM považoval tento obraz za nový a přikládal mu klíčový význam. Anton spatřil hvězdy Galaxie, tančící jako v horečce, a černou ruku, která je jediným mávnutím smetla. Byl to zatím jen odraz jeho metaintervalových projekcí. Objevila se tu však také neznámá loď, v její velitelské kabině on sám se svými přáteli a vedle nich beztvará, černě mlhavá postava jakéhosi člověkozvířete.

V příštím okamžiku se loď proměnila v blesk, který jediným škrtem otřásl Galaxií. Smysl, jaký je smysl?

Anton udržoval kontakt s UM, ale přestal mu rozumět, což nikdy dříve nezažil. Snad UM přestal rozumět sám sobě, to se někdy stávalo. Jejich Galaxie se náhle společně s jinými sevřela v kompaktní hroudu a kdesi před přídí, ale před přídí čeho, jako by se rozevřela ohnivá brána. Jenom na okamžik, jenom koutkem oka Anton zachytil, co v té bezedně rozšklebené propasti je. Hned nato všechno vzplanulo, žádný z těch dojmů, odříznutých mnohavrstvými sítěmi, se v jeho paměti nestačil uchovat.

A Anton pochopil, že Hra je u konce, že spatřil nejpravděpodobnější model výsledku veškerého jejich snažení. Ale co ten model znamenal, to ani on, ani UM nemohli vědět.