Síla silných

3. LIDÉ KRUHU

Vešli a mlčky se všichni tři usadili. Na Antona je nikdo zvlášť neupozornil, ale ten přesto zachytil proud jejich vypjaté pozornosti, zaměřený na sebe, a sám se také pokusil proniknout do jejich vnitřního bytí. K ničemu to nevedlo. Každý se neprodyšně uzavřel, jako by už byl na Plejádách. A tak Anton viděl jen to, co viděly jeho oči.

Starší muž by ve kterékoli skupině lidí třetího megachronu vyvolal zvýšený zájem. Byl pomenší, pevně stavěné, ale přihrblé postavy. Každým pohybem dával najevo naprostou lhostejnost ke svému okolí. Nevzrušený pohled jeho matně hnědých očí byl obrácen dovnitř častěji, než bývá zvykem. Vypadalo to, že se nit jeho vnitřně zahloubaných úvah nepřetrhne ani tehdy, když se zpříma dívá na toho, s kým mluví. Ještě podivuhodnější než přihrblost bylo, že se kolem jeho snědé tváře s tvrdě vysedlými lícními kostmi šplhal obláček kouře ze zahnuté dýmky.

„Tam se kouří,“ vysvětlil ledabyle a uvelebil se jako vtělený klid.

Ten druhý připadal Antonovi zpočátku jako kluk. Ale byl to Pygmej, opravdový Pygmej, jeden z těch, kteří se až do konce druhého megachronu v nepřípustných džunglích Afriky živili lovem.

Lehce namodralá barva kůže ovšem prozrazovala, že je Rigelan –

hvězdopřesídlenec nejméně ve třetí generaci.

Nejvíce však Antona ohromila dívka, jemná krása její tváře a téměř dětské tělo, graciózní v každém pohybu, které by člověk mimoděk chtěl chránit před každým poryvem větru, jak vypadalo křehce. Tak by snad mohla vypadat víla, ale byla to víla žhavého jihu, lesní žínka z Hindustánu s očima smutné kouzelnice, černýma jako noc. Přes rameno měla dívka zavěšený ilyr, nejmagičtější nástroj, jaký kdy lidstvo vymyslelo.

Zvláštní, pomyslel si Anton nechápavě. Ta sem tedy opravdu nepatří. Ta by měla stát na duhovém můstku a probírat se strunami ilyru.

V odpověď na jeho myšlenku vylétly dlouhé řasy hněvivě vzhůru.

„Jmenuji se Uma a ty nemáš pravdu! Kdo z nás dvou se méně hodí? Ty, který ses nedokázal uzavřít, nebo já, které jsi neporozuměl?“ Dívčina úzká dlaň jako loďka odrazila od prsou.

„Vysvětlím ti to. Jsem z kasty páriů, té nejnižší a nejopovrhovanější, jaká kdy na zemi byla. Náš pouhý stín znečistil bráhmánovu potravu i jeho samého, nemohl potom vstoupit ani do vlastního domu, dokud se příslušně neočistil. Naše novorozence strkala matka ve svém ubohém příbytku do díry, kterou zasypala suchou trávou a zakryla kamenem, aby děťátko neukousali komáři, mouchy a krysy. Mléko se té uštvané ženě ztratilo tak za měsíc nebo za dva, a pak byla naší potravou kaše z kořínků. My dívenky jsme od šesti let kromě práce začaly obšťastňovat muže a netrpělivé chlapce. A tohle trvalo více než tři tisíciletí. Co je proti tomu pár století našeho megachronu?

Nikdo není odolnější než my. Tvoje minulost je možná lepší, ale my jsme na tu svou nezapomněli a máme s fundamentalisty své účty.“

„Promiň,“ řekl Anton v rozpacích. „Mé city jsou tedy odhaleny.

Vidíš, že v nich nebylo přání se tě dotknout.“

„Jenom nevědomost,“ pokývla Ulma. „Vidím a přijímám to. A řeknu víc — mohla bych se stát tvou sestrou i bez Kruhu.“

„To není možné.“

„Pro Umu to možné je,“ namítl Arong. „Ale ať se představí i ostatní.“

„Gent Lü-Bang, čimandr filozofického stupně, k vašim službám,“ představil se přihrblý muž, vyndal z úst dýmku a obřadně se uklonil.

„Yul Knight, syn prvopatricije,“ protáhl se Pygmej znuděně a lenivě v křesle a šibalsky mrknul. „Rozmazlený kluk, nic víc. Tam na Plejádách budu vypadat jako liliově bílý příslušník nejvyšší rasy.

Umě, když ji potkám, rozkážu, aby mi zatancovala, a nějaký takový čimandr… Jaký je ostatně původ slova čimandr?“

„To slovo,“ odpověděl Lü-Bang s neochvějným klidem,

„pochází ze zkráceného spojení slov ›činitel‹ a ›mandarin‹. Přičemž to druhé slovo si neračte vysvětlovat jako název ovoce. Byl to staročínsky hodnostář, kterému tak začali říkat Portugalci pro obsahovou shodu se sanskrtským ›matrín‹ — poradce. Doufám, že má odpověď vznešeného patricijova syna uspokojila.“

„Vysvětlení bez úklony je jako nápoj bez sklenice!“ pronesl Yul povýšeně. „V našem rodu nemáme rádi všelijaké ty vědátory, filozofy, básníky a podobné mudrlantské poskoky. Tím spíš, když jsou to žluťoši. Ale já jsem výrostek, ve všech nuancích rodokmenů a hierarchie se ještě nevyznám, a tak ti to promíjím. To tuhle bajadérka, to je něco jiného… Heleď, kočičko, pobav mě!“

Antonova ruka sebou škubla. Uvědomil si, že je schopen, teď už je schopen drzouna mimovolně uhodit. Ale jeho hněv byl ihned vystřídán obdivem k Yulovi, který se tak úžasně dokázal vpravit do své odporné role. Vypadá to, že ho předběhli a stihli už absolvovat druhou inverzi, která umožňuje člověku být někým jiným, než je ve skutečnosti. Uminy oči také zaplály rozhořčením, ale hned nato byly už zase pokorné a oddané jako oči pejska, na kterého pískl pán. S povolným, mnohoslibným úsměvem sňala dívka z ramene ilyr, vyndala nástroj, blýskající se perletí a křišťálem, z pouzdra, tvář měla náhle přísnou a soustředěně strnulou jako reliéf z tmavého bronzu. Ta proměna byla stejně blesková jako pohyb jejích prstů po klávesách a strunách ilyru. Zazněl táhlý, zpěvavý zvuk, tak krásný a silný, že z Yulovy tváře sám od sebe zmizel povýšený úsměšek, Anton mimoděk pokročil kupředu a Lü-Bang upustil dýmku. Anton nikdy nic podobného neslyšel. Uhrančivý zvuk sílil, rozpínal se, rostl a strhával s sebou vše viditelné i skryté. Uma trhla hlavou, její černé vlasy sklouzly po nahých ramenou a rty vydechly: „Do kola, do kola!“

A totéž přikazovala i melodie. Anton, Yul Knight a Lü-Bang uposlechli. Arong ustoupil do stínu a jako by se rozplynul za mihotavou clonou. Zůstali teď čtyři. Vytvořili kroužek, seděli tak, že se navzájem téměř dotýkali koleny. Nebylo už vůbec nic jiného než hudební vize, než oni sami, než odlesky ohně na jejich tvářích.

Melodie byla hlasitější, chvějivější a hmatatelnější, Umina jemná tvář se napjala, temně zářící oči byly ještě ohromnější a ještě černější, neviděly nic a viděly vše, zatímco prsty klouzaly po ilyru stále rychleji a rychleji, až se vibrující struny a celý ilyr potáhly matně jiskřivým stříbřitým oparem. A tu se objevil Kruh.

Vznášel se mezi sedícími, světle zářil a neurčitě pulsoval. Každý z nich jako by na Kruh vrhal stín a tam, kde stín dopadl, bledlo světlo do žlutavých odstínů, v každém stínu jinak. Chvílemi se zdálo, že ta tmavá místa mají tendenci zmizet, rozplynout se ve zlatistém rytmu Kruhu, ale cosi tomu vytrvale bránilo. Hlas ilyru byl teď tišší a něžnější. Umina levá ruka se vztáhla nad kruh, pravá dál poletovala po strunách. Dívčino obočí se stáhlo ke kořeni nosu, její pohled znehybněl. Pulsace světla se začala vyrovnávat, jako by rozvážné pohyby dlaně zklidnily vlny. A tu všichni sedící naráz mimoděk vydechli a vzali se za ruce, jen Uma zůstala mimo. Její rty se bez hlesu pohybovaly, ale v každém z nich zněla slova:

Posledními slovy, tak prostými, až dětsky naivními jako říkadlo, Uma ukončila svůj zpěv a uzavřela řetěz podaných rukou. Kruh teď zářil jasným, stálým světlem, vznesl se jim nad hlavy a v jeho jasu všechno kolem na okamžik vybledlo. Antonovo tělo ztratilo pocit zemské přitažlivosti, a když se zrak i tíže vrátily, spatřil sám sebe pod hvězdně rozprostřeným nebem jako bosého a nahého hošíka uprostřed zarosené louky nad srázným břehem tůňovitě nepohnuté řeky, která hvězdnaté nebe chladivě opakovala. A nebyl tu sám, stáli všichni čtyři bok po boku kolem ohníčku, který hořel bez jediného zachvění, tři chlapci a děvče, byl jimi a oni byli jím, a nebylo většího štěstí než takhle stát a hledět jim do tváří a vdechovat svěží vůni trav, pociťovat teplo ohně, poslouchat nevýslovné ticho Země a hledět na vesmír nad sebou a vnímat znepokojivou, jim však ničím nehrozící blízkost vodní hlubiny, v níž nehnutě zářil hvězdný výšleh Kuřátek, tak vzdálených a teď už tak blízkých Plejád. Byl v tom klid Země, klid semknutých těl i duší. Znal je všechny tři jako sám sebe a oni znali jeho, byli si teď bližší než bratři a sestry. Cítili se bezstarostní jako děti a přitom věděli, co je čeká, a v jejich tělech jako by pulsoval jediný proud krve. Pevnějšího spojení nebylo a být nemohlo. Tam na Plejádách se jejich cesty rozejdou, každý z nich bude muset možná nejednou změnit tvář a jméno, ale přesto se teď navzájem okamžitě poznají v jakýchkoli šatech a v jakékoli podobě, vždycky jeden druhého najdou, ať je osud rozvane jakkoli daleko, budou stále jako prsty jedné ruky, připravené, až to bude třeba, sevřít se v pěst, tihle chlapci a tohle děvče, děti Země, děti lidstva, které se naposled spolu setkaly, které se před hodinou ještě neznaly, ale teď jsou nerozlučitelné a dokud žijí, dokud dýchají, také doufají.

Jejich objetí trvalo, a byl tu s nimi plamen ohníčku, zapáleného před milióny let jejich předky, věčná Země a věčné nebe, vůně zrosené trávy a nehlučně plynoucí řeka — to vše, čím bude lidský rod žít, ať nad ním září jakékoli hvězdy.

Trvalo to snad okamžik, snad století. Konečně Uma nesmírně pomalu sundala ruce z ramen svých přátel a hubená holčičí hruď jí poklesla v táhlém vzdechu, a v tu chvíli se ocitli před vyhaslým krbem, dívce ležel u nohou zapomenutý ilyr a ona, jako by se právě probudila, se pro něj shýbla.

Ti čtyři mezi sebou už nevyměnili ani slovo, slova už mezi nimi nebyla nutná, jenom Yul sotva znatelným pohybem pohladil ilyr.

Ze tmy se vynořila Arongova postava.

„Poslední dobrá rada pro vás, ale možná i pro mě samotného.“

Odmlčel se a bystře se zahleděl do jejich tváří. „Brzy tu už nebudete a obyvatelstvo Plejád se rozšíří o čtyři osoby. Není vaše starost, jak k tomu dojde, jakým způsobem zaznamenáme všechny údaje o vás do paměti jejich UM, jako by tam byly odjakživa. To není podstatné…“

Arong podmračeně shrnul k sobě dohořívající polena, a dříve než se vzňala, vlil odlesk řeřavých uhlíků do jeho očí červeň.

Docela jako pemer, pomyslel si Anton se zachvěním, docela jako pemer!

„Důležité je něco jiného,“ napřímil se Arong. „Už jste museli leccos vydržet, když jste se zbavovali zábran, abyste se nelišili od obyvatel Plejád a byli připraveni na všechno. Tam to bude ještě těžší, a vy to víte. Měli jste ale čas se zamyslet nad tím, co není na první pohled zřejmé? To, čím žijeme, se může obrátit proti nám, a náš protivník s tím počítá. Zdáme se jim slabí ne proto, že mají novou, nesmírně účinnou zbraň a my ne, dokonce ani ne proto, že jsme vymýtili a zapomněli pradávné válečnické návyky. Kořen je ještě hlubší. Síla společenského zla je v tom, že nezná žádné zábrany a zákazy, zatímco vše, co stojí proti němu, musí své prostředky volit, jinak to zdegeneruje ve stejně velké zlo. Na první pohled je takové sebeomezování zhoubné, ale celé naše dějiny dokazují, že mimo morálku je každé naše vítězství chvilkové, nepevné a zničitelné, že za vnější slabostí dobra se skrývá zdroj nepřemožitelné síly. Vy máte za úkol nejen dozvědět se všechno o nové zbrani. Mnohem důležitější je, aby ti tam na Plejádách pochopili, kdo má skutečnou sílu. Prokažte ji, donuťte je vystřízlivět, pak nedojde ani k zabíjení.

Bezbranní, porazte ozbrojeného!“