Síla silných

7. KRÁLOVSKÝ HON

Restaurace Farma byla podnik, do kterého rádi chodili astronauti.

Chodili sem raději než do jiných podniků, které byly ke Kolegiu blíže, ale proč, to už nikdo neuměl vysvětlit. Snad sem kdysi zašel nějaký slavný kapitán se svými důstojníky před riskantním letem, výprava pak proběhla překvapivě zdařile a kapitán od té doby začal přicházet pravidelně před každým novým úkolem. A potom ho následovali další, protože těžko lze najít pověrčivější lidi, než jsou astronauti. Není ale také vyloučeno, že „hvězdné vlky“ přitahoval kontrast se situací za letu, protože Farma byla zařízena ve stylu starých časů, dobrých, milých a útulných, když se na ně člověk dívá z bezpečné vzdálenosti staletí. Lidské sympatie a antipatie se analyzují daleko hůře než podmínky D-přestupu konvergujících hmot…

Yul Knight uměl zůstat nenápadný i v poloprázdném lokále. Měl v sobě loveckou trpělivost svých vzdálených předků, kteří ještě v době prvních kosmických startů jako kdysi stopovali zvěř a dokázali nespěchat, což se nedalo říci o těch, které v oněch letech zachvátil úprk vědeckotechnického rozvoje. Zdržení a neúspěchy v pátrání netrápily Yula tolik, jako Antona a snad také Lü-Banga. Seděl na lavici u dřevěného, lokty oblýskaného stolu, znuděně upíjel pivo a roztržitě se rozhlížel. V restauraci byli zvyklí na mladíčky, kteří sem přicházeli, aby u vytržení zírali na známé astronauty, a nikdo si ho nevšímal. Na vzdálenějším konci lokálu zářila na zdi vedle ozdobného postroje a chomoutu obrazovka televizoru, který, jak ujišťoval majitel, býval ozdobou kovbojova příbytku někdy v devatenáctém či dvacátém století. Nikdo tomu moc nevěřil, ale ten prehistorický přístroj, nebo vlastně jeho imitace, se příjemně vyjímal na pozadí postroje a železobetonové kádě, ve které byly naloženy pravé, nesyntetické okurky. Moderna měla na Farmu vstup zakázán, samozřejmě kromě jídla a nápojů. Kromě starodávných pokrmů a alkoholických směsí nabízela restaurace všechny nejnovější výkřiky módy, počínaje pryskyřičnými tyčinkami a konče časovaným koňakem.

Yul Knight čekal a byl přesvědčen, že jeho nekomplikovaná trpělivost přinese ovoce, protože někdo z lidí, kteří jsou do tajemství zasvěceni, určitě zapomene zapnout ochranné zařízení, ztratí je nebo se mu porouchá. Podle teorie pravděpodobnosti to jinak ani být nemohlo. Zbývalo jen vyčíhat si příležitost, nespěchat na ni, být pořád tam, kde se dá úspěch nejspíše očekávat, a to není tak obtížné, protože sama skutečnost utajení přesně vyznačuje okruh jeho nositelů a určuje cesty, jimiž budou chodit. Je to jen o trochu složitější než číhat na zvíře, když člověk zná jeho zvyky, způsoby obrany a stezky, po kterých chodí pít. Trpělivost a nápad, nic víc to nechce.

Teď bylo hostů málo, doba, kdy se v restauraci scházeli astronauti, dosud nenastala. Yulovo chování, způsob, jímž jedl a pil, spolehlivěji než jeho oděv prozrazovaly, že je prvopatricijský synek, a jedna z unuděných dívek učinila pokus přisednout si k němu.

Musel nasadit skelný pohled skrze ni, jako by to byla prázdnota, vzduch, aby mu dala pokoj. Měla na sobě šedivou kombinézu jako pemerka, jenže mnohem elegantnější, i oči si přibarvila do červena, takže na dálku by ji člověk klidně mohl za pemerku považovat, i když samozřejmě nic takového nebyla. Byla to prostě móda, která právě pokládala za vrchol rafinovanosti podobat se co nejvíce otrokyni. Některé muže to dráždilo a přitahovalo. Yulovi to bůhvíproč připomnělo dávné historky o patricijích, kteří se v době vzájemných válek klonovali pemery z buněk poraženého nepřítele, aby měli jeho fyzickou podobu navěky jako sluhu. Bylo to považováno za nanejvýš rafinovanou pomstu. Později zákon i v tomhle ohledu zjednal pořádek a nařídil, že pemeři musejí mít odpudivě červené oči, ale jak už to bývá, zákon byl čas od času porušován. A teď dokonce přišlo do módy podobat se pemerkám. Prý jí začaly holdovat i patricijky, aby tak znovu potvrdily, že život se neobejde bez překvapení, paradoxů a kotrmelců, i když se člověk ze všech sil snaží ho zformalizovat.

Schylovalo se k večeru a lokál se rychle plnil, takže zvuk televizoru s jeho programem starodávných filmů brzy přehlušilo zvonění sklenic a řinčení nožů. Farma měla pověst demokratického podniku, scházeli se tu čimandři všech kategorií, vysocí i maličcí, střízlíci i tělnatí, mlčenliví i řeční, ale všechny spojovala uniformita tváří a pohybů, jako by se každý bál říci nebo udělat něco navíc, někoho se nechtěně dotknout, něco porušit, i když na pohled se chovali všichni sebejistě a nikdo z nich nepozoroval, že je sevřen dobrovolnými okovy, jejichž tíže vyvolávala v Yulovi soucit. Když se v takovéhle společnosti ocitl poprvé, překvapilo ho nejvíce to, že nejzakřiknutěji se chovali nejvýše postavení čimandři, kteří přece své nevolnické postavení pociťovali ze všech nejméně. Nebýt inverze tam na Zemi, Yul by ten zdánlivý paradox nikdy nepochopil. Teď ho ale chápal plně, zvykl si a přijímal ho už jako něco samozřejmého.

Seděl, s netečnou tváří naslouchal, bedlivě zkoumal slova, mimiku, gesta, vše, co bylo i nebylo řečeno, ale nic zvláštního nezachytil.

Vzduchem poletovalo samé smetí. První astronauti jeho pozornost také neupoutali. Lišili se snad jen uniformami a poněkud přezíravým vztahem ke všem ostatním. Když se však ve dveřích ukázal urostlý mladý kapitán s rozhodným, ale zároveň opilecky ne zcela jistým výrazem v očích za hezkým chmýřím řas, Yul rázem zbystřil pozornost.

To je on! Nebylo to ještě poznání, jen dohad, okamžité vnuknutí.

Yul se začetl do kapitánovy tváře. Bylo vidět, že časem ztuhne v rysy strohé rozkazovačnosti. Zatím z ní však vyzařoval duševní zmatek a nervózní vzrušení, i když to vše bylo překryto už naučenou pánovitostí a sebevědomím miláčka osudu. Sebejistý výraz ovšem nebyl pro Yula překážkou. Ve dveřích stála kořist, na kterou dlouho čekal, novopečený protekční kapitán, kterému se zatočila hlava z pití a nějakých nových opojných vyhlídek. Přímo z něj vyzařovalo, že ví něco nesmírně důležitého, znepokojivě ohromujícího. To bylo pro potomka lovců stejně zřejmé jako čerstvá stopa dravce na pralesní stezce. Yul pocítil napětí. Musí nenápadně upoutat kapitánovu pozornost, donutit ho, aby přišel blíž, aby se posadil, a potom se do něho vžít, procítit, co cítí on. A to všechno bylo třeba stihnout dříve, než na kapitána zavolá třeba některý známý astronaut. O co by to bylo jednodušší, kdyby si Yul mohl přečíst přímo kapitánovy myšlenky, ale to nebylo možné, protože ten se nechtěl odhalit, a navíc on sám musel jít na věc oklikou. Mělo to ovšem i svou výhodu.

Takové proniknutí do psychiky by mohl zachytit jen velmi citlivý odposlouchávací přístroj, a i kdyby tu byl, musel by být selektivně zaměřen a vyladěn přímo na něj nebo na kapitána, z čehož zejména ta druhá možnost je nepravděpodobná. Těch několik špehů, kterých si tu Yul všiml, vůbec nepadá na váhu. Schopnost soumyšlení a vcítění, která by se tak lehko dala použít proti člověku, vznikla v průběhu dlouhodobého vývoje společenského kolektivismu a Plejáďané jí obdařeni nebyli. A tak se Yul při tomto lovu všem na očích mohl cítit nezranitelný.

Stačilo, aby se kapitán letmo rozhlédl po místnosti, a už Yul ten pohled zachytil a upoutal na sebe. Navenek se nestalo nic. Patricijský synek stejně znuděně ucucával své pivo, ale pro kapitána jako jediného ze všech byl najednou zajímavý a přitažlivý tím, jak na okamžik přimhouřil oči, jak mu neznatelně pokynul prstem — pojď sem, sedni si, něco pro tebe mám! Yul to všechno provedl rychlostí, která nezanechá ve zrakové paměti stopu. Je důležité upoutat pozornost, něčím objekt přilákat. A kapitán, aniž si uvědomil, co ho tam táhne, vykročil ke stolu, u kterého výrostek seděl. Člověk si přece uvědomí jen to, co se stačí projevit v psychice. Co se v ní neodrazí a uvízne v podvědomí, to působí na jeho jednání bez rozumových důvodů. Kapitán přicházel stále blíž, těkal očima sem a tam a vybíral si místo co nejblíže k lovci, ovšem rozhodně ne proto, že by si chtěl sednout vedle nějakého usmrkance. To by ho ani nenapadlo. Přesto však důstojníkův pohled několikrát roztržitě sklouzl po Yulovi, a ten postupne přitahoval neviditelnou udičku, už v duchu reprodukoval pohyb svalů tváře své kořisti, její krok, pohyb ramenou, stále více se vžíval do Kapitánova stavu, protože projevy vnější jsou od vnitřních neoddělitelné. Po několika minutách takového přehrávání a vciťování by Yul dokázal odhalit i nejskrytější kapitánovy myšlenky, protože neexistoval bzučák, který by takové vžití dokázal rušit.

Byl do svého soustředění tak pohroužen, že nenadálý a pronikavý pocit nebezpečí přišel pozdě. Vědomosti, ukryté v důstojníkových myšlenkách, nebyly falešnou návnadou, a právě to otupilo lovcovu ostražitost. Stačil zpozorovat, jak se k němu zezadu přitočila neznámá dívka, také podobná pemerce, jak se jí v ruce zablýskl paralyzátor, a pak už mu bolest umrtvila svaly. Yul nacvičeným způsobem zlikvidoval bolest, ale už bylo pozdě. Tělo ho neposlouchalo. Něčí ruce ho opatrně vytáhly od stolu a nesly k východu. Někde v dálce se mihla ohromená a hned nato zjasnělá tvář kapitána. Nikdo jiný si ničeho nevšiml. Jen naducaný čimandr, stojící ti nálevního pultu, který musel ustoupit, aby uvolnil cestu, štítivé zahučel: „Ten vznesený synáček se pěkně zřídil!“

Účinek paralyzátoru nemohla žádná vůle překonat. Yula hodili jako pytel do graviplánu, z každé strany se usadil, jeden strážce a stroj se prudce odlepil od země.

Zdejší lovci uměli zadrhnout smyčku.

Výslech začal, sotva se Yul dokázal pohnout. Za jiných okolností by se tomu hloupému divadlu, které se kolem něj odehrávalo, určité vysmál. Železná stolička přišroubovaná k podlaze, strážní po stranách i za ním, celá baterie na něho namířených mentaloskopů, další dva strážní u dveří, ruce na pouzdrech, očima hltají sebemenší zajatcův pohyb — prostě děti, úplné děti! A hlavně, k čemu to všechno? Chtějí mu snad ukázat, že je myš, která uvízla v orlích spárech? Hlupáci!

Yul nelitoval své chyby. Co se stalo, stalo se, a nemá cenu se pro to trápit, i když se dal nachytat nesmírně hloupě. Má alespoň poučení pro příště, i když v téhle situaci je třeba spíše předpokládat, že žádné příště nebude.

Jeho neochvějně klidná tvář ještě více znehybněla.

Strážní odněkud přinesli křeslo a mlčky je postavili proti němu.

Další dětinskost. Za zavřenými dveřmi se ozývají kroky. Přichází někdo významný a nade vše povznesený. Jestlipak se ti uniformovaní panáci postaví do pozoru a srazí podpatky? Dveře se otevřely, stráže srazily podpatky a do místnosti vplul luxusně oblečený člověk s mírně odulou tváří, které by se při dobré vůli dalo říkat „lví“. Yul se přistihl při myšlence, že je snad na představení špatné historické hry.

Čelo příchozího obepínala zlatá obruč, která, jak zajatec ihned pochopil, nebyla jen ozdobou. Muž se uvelebil v křesle a teprve potom pohlédl na Yula, jako by to byla jenom cvičená opička, která by mu jinak ani za ten pohled nestála.

„Podívejme se!“ Ve velmožově pohledu se zablýskla ironie.

„Takový kluk! Musím přiznat, že tohle bych od těch nesmírně humánních Hvězdných republik nečekal. I když rozumné to je, kdopak by si všímal kluka. Ale my jsme si ho všimli.“

„Bojíte se?“ zeptal se Yul tiše.

Obočí muže v křesle se sotva znatelně posunulo vzhůru.

„Bojíte se!“ řekl Yul přesvědčivě. „Jinak byste si nebral čelenku.“

„Základní bezpečnostní opatření.“ Bodnutí bylo účinné. Ten v křesle se zamračil. „O vašich psychotechnických schopnostech toho víme hodně.“

„Za svou zaostalost si můžete sami. Kdo brzdí společenský vývoj, brzdí také všechno ostatní.“

„Zato jsme vás překonali v něčem jiném, a jsem to já, El Schorr, kdo vás vyslýchá, ne naopak. Chtěli jste převzít naše metody. To je zjevná chyba, i když souhlasím, že jiné východisko jste neměli, nemáte a mít nebudete. Budete muset i v budoucnu bojovat na pozicích, které jsme vám vnutili. Ostatně zaručuji vám porážku.

Souhlasíte?“

Yul mlčel. El Schorrovy myšlenky byly spolehlivě zablokovány, kdežto na něho byly namířeny mentaloskopy a on musel intenzívně generovat smyslový šum, což ho stálo nemálo sil. Situace byla zjevně nerovná, ale El Schorrova tvář zůstávala odhalená a stálo za to v souboji pokračovat.

„Co máme s vámi dělat?“ řekl El Schorr jako v zamyšlení.

„Podle všech dokladů a formálních psychických charakteristik jste občan Říše, takže se vás nemá kdo zastat. A protože jste falešný občan, bylo by zbytečné s vámi pořádat soudní komedii. A tak je všechno velice prosté — buď, anebo.“

„Anebo,“ řekl Yul. „Nic ode mě neuslyšíte. Přesto vám děkuju, že mi zřejmě neúmyslně vykáte.“

„Tak dost! Zdá se, že ses naučil všemu až na úctu ke starším!“

„Ta není u syna prvopatricije nutná.“

„No dobrá, tak ne. Teď potřebuju určité informace. Nejsi přece sám.“

Při těch slovech pohlédl El Schorr ne na vězně, ale na obrazovky mentaloskopů. Yul se plně soustředil.

„Dobře, uzavíráš se,“ řekl El Schorr s respektem. „Ale impuls tu stejně je. Ostatně jsme nepochybovali o tom, že nejsi sám. Jistě chápeš, že ti ostatní jsou tu taky zbytečně. A nenamáhej se tolik, abys mi něco vyčetl z tváře. Já budu mluvit otevřeně. Nevěříš? Ale je to pravda. Vždyť jak máme z tebe nějakou informaci dostat? Mučení by nemělo smysl, určitě tě naučili neutralizovat bolest. A když se ti pokusíme rozbourat psychiku, dokážeš si asi včas přivodit smrt.“

„Ano,“ řekl Yul, „v kterémkoli okamžiku smím takhle odejít.“

„Věřím. A přece, proč umírat, navíc v tvém věku? Ostatně kdo mudruje, ztrácí čas. Navrhnu ti obchod. Víš, co je to královský hon?“

„Samozřejmě.“

„Nabízím ti úlohu lovné zvěře. Když tě dostaneme, samozřejmě ne ostrou kulkou, ale uspávací, tak všechno vyklopíš. Když vydržíš od svítání do svítání, tak ti třeba i dáme všechny informace o zbrani Předchůdců, ale v každém případě tě necháme běžet.“

„Znamená tahle lákavá nabídka, že nemám ani sebemenší šanci vydržet?“

„Jen hlupák chytá na prázdný háček. Šanci jsme ti samozřejmě poskytli, ale nebudu tajit, že je minimální. Podle výpočtu UM jedna ku stopadesáti.“

„Podmínky honu jsou jako obvykle?“

„Ano. Les, ve kterém se můžeš volně pohybovat, staré lovecké pušky, žádný kybernetický stopař, dva lovci.“

„Vypněte mentaloskopy. Musím si to rozmyslet.“

El Schorr pokývl. Vteřinu nato obrazovky zhasly.

V prvním hnutí mysli dostal Yul nápad, že zavolá přátele a zeptá se jich na radu, ale tuhle myšlenku okamžitě zavrhl. Ne! Jednak tu může být skrytý odposlech, jednak oni by v tom nespatřovali možnost, kterou spatřuje on. Nevěřili by, že existuje, nechtěli by riskovat to, co jemu napovídá rodový instinkt. Sám! Každý z Kruhu měl právo rozhodnout sám za všechny. Ted a tady byla ta důvěra těžší než smrt. Co když se ta šance ukáže jako lichá? Co když udělá chybu? Pak se stane zrádcem a vrahem.

Ověřme si to.

„To, co jsem slyšel, jsou všechny vaše podmínky?“

„Všechny.“

Vyšlo to! Jako vlna štěstí ho zaplavilo ohromné, s ničím nesrovnatelné ulehčení. Ať si přátelé ze všech sil křičí ne! Ostatně teď už to neřeknou. Pochopí, že nepřítel mu umožnil, aby z nastražené léčky zrady vyklouzl. A všechno další…

„Souhlasím.“

„Výborně. Druhý život není dán nikomu. Tahle pravda je stejná pro všechny, kromě hlupáků. A vy, toho jsem si hned všiml, jste na svůj věk až moc chytrý.“

No co, pomyslel si Yul Knight, já jsem se dopustil jedné velké chyby a ty jsi udělal tři drobné. Zatím tedy jedna nula pro tebe, ale zákonitost tvých chybných úvah je pro mě nadějná!