Síla silných

11. KYVADLO A NIRVÁNA

„Zdá se vám, že jste nabyli prostoru a blaha lidské existence. Ale to je iluze. Stejně jako volnost kyvadla je závislá na přitažlivosti, je i duch omezen psychickým polem lidských hmot, a marně doufáte, že když změníte podmínky lidského bytí, zrušíte tento zákon. Ne, můžete změnit pohon, zvětšit výkyv, převést pohyb kyvadla do jiné roviny, ale podstata pohybu zůstane stejná, i tady na Plejádách, stejně jako předtím tisíce let na Zemi. Lidské Já se pohybuje mezi Dobrem a Zlem, mizí do Temnot, aby se vrátilo do Světla, opisuje svou cestu mezi Jing a Jang, sem a tam, až donekonečna. Společným úsilím jste donutili kyvadlo, aby se pohybovalo mezi novými body, nebo je alespoň za nové pokládáte. Ale jsou to zase stejné přesuny mezi extrémy, kterým jste dosadili dřívější významy Dobra a Zla, je to pořád stejná nemožnost překročit nějakou mez, a z toho vyplývá stále stejná polarita Jing a Jang, jen v nové formě, a tedy také stále stejná nedosažitelnost Věčné blaženosti, o kterou všichni usilují. To, s čím jste sem přišli, bylo od počátku předurčeno věčnou polaritou lidského bytí. Jednomu z vás jsme my Prohlédnuvší přislíbili pomoc.

Bude vám poskytnuta.“

Stařec se odmlčel, jako by nabíral dech. Nikdo z Pozemšťanů nedal ani hnutím mysli najevo, co si o jeho slovech myslí, ale všichni se náhle cítili nesví. To, co slyšeli, nebyla výzva k dialogu a dokonce ani kázání. Byla jim zvěstována pravda, poslední a konečná, stejně lhostejná k námitkám i souhlasu, jako je diamant lhostejný ke smutku i radosti. Taková pravda buď vede, nebo zahubí.

„Vzdát se hmotnosti,“ zašelestil hlas znovu, „vytrhnout se z psychického pole miliónů a miliard. Tuto cestu spatřili jogíni, svatí poustevníci. Vy smrtelní ovládáte pět stavů psychiky — bdění, spánek, hypnózu, soumyšlení a mentálně strojový stav. To poslední odmítáme, neboť stroje slouží stejně Dobru i Zlu.“

„To není tak docela pravda,“ zašeptal Anton, ale jeho šepot neudělal větší dojem než zapraskání ohně.

„Odmítáme také soumyšlení, protože právě v něm se uskutečňují pouta psychické přitažlivosti lidských hmot. Šestý, vám neznámý stav psychiky, to je klíč k jiným formám bytí, k onomu skutečnému nekonečnu, které je pro vás, svázané lidským společenstvím, uzavřeno. Temný je příkrov naší pravdy pro nepřipraveného a krátká je doba vašeho přebývání zde. Poodhalím vám jen to, co je váš racionalistický mozek schopen vnímat. Vězte, že svým soumyšlením jste si uzavřeli cestu k nejvyšší, nepostižitelné a neomezené psychické síle. Ve fyzickém světě je spojení atomů v molekuly schopno zrodit jen horký a doutnající oheň. Skutečnou energii nese atom jen uvnitř sebe sama. Aby se člověk mohl vznést do nebe, musí kapka opustit oceán.“

Stařec znovu umlkl. Lü-Bang, který ještě doufal v dialog, se do té pomlky spěšně vklínil:

„Abychom pochopili jeden druhého, musí každý každého vyslechnout až do konce, to je naše pravidlo. Správně jste konstatoval, že doba našeho pobytu zde je krátká. Stačíme snad za tu dobu všechno pochopit? Nebezpečí je blízko a hrozí všem stejně, ať vyznávají jakoukoli filozofii a jakékoli náboženství.“

„Vám ano. Na naší cestě nebezpečí není.“

„Je to opravdu tak? Výkyv kyvadla, abych se vyjádřil vašimi slovy, je vyvážený, a nebylo dobyvatele, který by nebyl dříve nebo později sražen zpětným pohybem. Když vzplanou naše hvězdy a slunce, vzplanou i hvězdy Plejád!“

„Vzplanou,“ odtušil stařec stejně bohorovně, „ať se tomu vzpouzíte nebo ne, vzplanou stejně, neboť kdo místo moudrosti hledá sílu a moc, je odsouzen k záhubě. Plejády zahynou, s nimi zřejmě zahynete i vy, a není třeba toho litovat.“

„Není třeba!“

„Před vámi žily miliardy lidí a dávno už tu nejsou. Trápí to snad vaši duši?“ Starcův diamantový pohled se zabodl do Lü-Banga.

„Když vaši potomci uvidí už pomiliónté svítání, bude je mrzet, že vy u toho nejste? Motýl nelituje kukly, a člověku je souzena velká proměna. Pro vás jsou Předchůdci ti, kteří fyzicky odešli, pro nás je to boží pravda. Vězte, že vývoji ducha předchází vývoj tělesných schránek a forem. Zvíře je uvězněno ve vlastní kůži, zatímco člověk volně střídá obleky, skafandry a domy. Schránkou ducha je tělo, je pro člověka tím, čím je pro zvíře kůže, zatímco pro Předchůdce už to není nic víc než převlek. Proto jsou věční a nekoneční jako samotná příroda, nezničitelní a všeobecní, a vyzývají nás, abychom se k nim připojili. Naslouchejte jim a budete spaseni!“

„Důkazy,“ zeptal se Anton rychle, „kde jsou důkazy, že je to všechno tak?“

„Existence hvězd důkazy nepotřebuje, ale rozptylte všude světlo a hvězdy už nespatříte. Mluvte spolu navzájem a neuslyšíte ptáky.

Ztotožněte se s lidstvem a nepronikne k vám myšlenka rozumu, který vás předešel. Mlčení, osvobození od okolního světa, víra! Co hledáte, to vám bude dáno. Před čím se uzavřete, to zmizí. Na co pohlédnete, to spatříte. To vám říkám já, který jsem se naposledy obrátil k lidem, než navždy opustím jejich k záhubě odsouzený svět. Jste pro mě stíny, dávno jste všichni stíny, ale poslední přikázání, jehož jsme zde poslušní, je zjevovat pravdu všem, kdo přijdou. Nyní volte!“

Pozemšťanů se zmocnilo tíživé mlčení.

Yul našel nepřítele, uvažoval Lü-Bang stísněně, Anton spojence.

A já jsem našel člověka lhostejného. Tolik staletí uplynulo, všechno se změnilo, ale myšlení tady není o nic hlubší než třeba u Augustina, jenom objekt víry je jiný — Předchůdci! Promiňte, zavedl jsem vás do slepé uličky…

Netrap se, ó skeptiku, reagovala Uma. Filozof musí nahlédnout pod každý kámen, aby toho, kdo kráčí za ním, neuštkl had. A pak, není to lhostejnost, ale víra zklamaných vírou. Ano, souhlasil Anton, kdo zhasíná denní světla, ten rozsvěcí půlnoční. A přesto — je tu myšlenka, a tam, kde je hledána, může být všechno dvojí i trojí, a bylo by zajímavé, co by řekl náš Echraton, kdyby slyšel takovýhle výklad své teorie uskutečnění ideálu „mimoekologické civilizace“ v zásadě nesmrtelných lidí.

Jenom Yul se k těm úvahám nepřipojil. Odpočíval a bez cíle hleděl na dohasínající uhlíky. Byl živ a odtažitá filozofie se ho nedotýkala. Bylo mu dobře teď a tady, v tomto vnějším, hmatatelném světě, kde je všechno tak jednoduché, vědou objevené a spolehlivé jako tenhle kybernet, jako domácký pach kouře z ohníčku… Pach!

Vyskočil a doběhl k východu. Vtáhl nosem vzduch jako zvíře, jeho chlapecké tělo se napjalo, lopatky se mu pod opálenou kůží začaly divoce pohybovat. Vrhl se na zem a přiložil ucho ke kameni.

„Tak jste si to vymudrovali, už jdou!“

Všichni kromě starce vyskočili.

„Svatý otče,“ nedokázal Lü-Bang potlačit hořký osten v hlase,

„jestli pak si tu svou pravdu stihnete ověřit? Pro nás tahle cesta není, nestihli jsme se odpoutat od lidstva a budeme se muset postarat o takovou drobnost jako jeho osud. Vaši bratři mi slíbili, že nám v každém případě ukážete cestu ven, která bude našim pronásledovatelům nepřístupná.“

„Pojďme,“ následovala nevzrušená odpověď.

Stařec vstal a aniž se obrátil, vykročil volně a lehce k protější stěně jeskyně, jako by se před ním měla rozevřít. A skutečně se rozevřela, objevila se průrva, ze které táhl chlad.

A vtom kybernet ožil:

„Nebezpečí — kyberneti, lidé, plyn! Nebezpečí!“

Starcova záda už zmizela v průchodu.

„Ty jsi mi taky bojový stroj!“ plácl Anton kyberneta. „Zmlkni a přiuč se čichu u lidí.“

Popadli spolu s Lü-Bangem zajatce a spěchali za starcem.

Poslední se do průrvy vmáčkl kybernet. Nikdo nepociťoval ani stín nerozhodnosti nebo zmatku. Všichni byli připraveni i na tuhle možnost.

Chodba, kterou se vydali, byla klikatá, tmavá a neustále klesala.

Pořád níž a níž, a kolem tma a chlad tak pronikavý, že si nejprve Uma a Yul, ale potom i ostatní museli představit, že jsou někde pod žhavým tropickým sluncem, aby chlad zmizel a tma trochu prořídla.

Konečně se začala skutečně projasňovat. Ještě jeden záhyb, starcova záda se v otvoru zhoupla jako kyvadlo a před nimi se rozevřela jeskyně, ta nejpodivnější jeskyně, jakou kdy viděli. Hrubý kámen nerovnoměrně stoupající klenby se v dálce rozpíjel a rozplýval, ačkoli vzduch vypadal průzračně. Snad to bylo tím, že celá podzemní prostora perlově fosforeskovala, ale odkud se to rovnoměrné světélkování bralo, když žádný z jejich lidských smyslů nedokázal zachytit nic neobvyklého? Jejich pozornost ihned upoutala jiná zvláštnost jeskyně. Přímo pod jejich nohama se svahu, pokrytého kamennou drtí, dotýkalo cosi šedomodrého, co vypadalo zároveň jako mlha i jako voda, na mlhu to však bylo příliš husté a čiré, na vodu zase příliš vzdušné a zvrstvené. Bylo možné si představit, že je to mohutná vrstva stlačeného namodralého kouře nebo ztuhlého plynu, ale ani takové vyjádření nemohlo vyslovit dojem z toho mrtvolně nehybného, mlžné lehkého a presto hutného jezera, v jehož čirých i nejasných hlubinách se sotva znatelně houpaly kypré oblaky jakýchsi bělavých vloček.

„To je Moře Nirvány,“ prohlásil stařec. „Lůno věčnosti a požehnání je vám otevřeno.“

„Děkuji vám.“ Lü-Bang se rozhlédl. Břeh zleva i zprava uzavíraly kolmé skalní stěny. „A kde je ta cesta, která nás má odsud vyvést?“

„Před vámi.“

„Tohle? Ale co to je?“

„Cesta k pravdě Předchůdců,“ pronesl stařec slavnostně zvýšeným hlasem. „Nechť vás neuvádí do rozpaků fyzická hmotnost Nirvány, která dříve neexistovala. Oni to vědí lépe než my. Každý, kdo vstoupí, Nirvánu posílí. A cesta do ní je teď lehká a zřejmá.“

„Ale to není naše cesta! To je zrada! Slíbil jste nám cestu ven!“

„Vaše cesta, jak jste sami ujišťovali, vede k dobru, pravdě a štěstí. To je váš cíl a bylo ho dosaženo. Jen pohleďte!“

Stařec vztáhl ruku, a jeho přesvědčení bylo tak silné, že všichni postoupili kupředu a Lü-Bangova náhle zestárlá tvář zpopelavěla, když se do mlhavé tůně u svých nohou zahleděl. „Vždyť to je smrt!“ zašeptal.

„To je život,“ následovala nevzrušená odpověď. „Zahleďte se pozorněji! Volají vás,“ řekl stařec vyrovnaně. „Jejich duch je všude a nikde, jeho tvář je nekonečně proměnlivá jako samotná Nirvána a bývalá těla jsou jen jedním z příbytků tohoto bytí. Někdo vycítil, že jsme tu. Teď už jsou s námi, duchovně nás ohmatávají, vzniká mezi námi spojení. Slyším je! Žádali jste o cestu, po níž za vámi služebníci zla jít nemohou. Je před vámi. Jiná není a být nemůže.

Odhodlejte se, odhodlejte! Já jdu, opouštím vás, má chvíle nadešla.

Nirvána, Nirvána, Nirvána!“

Kamínky pod starcovýma nohama lehce zaskřípaly. Kráčel se vztaženýma rukama, hlava se třásla na vrásčitém stonku krku, pohled se mu blyštěl šíleným diamantovým leskem. Bosá noha se dotkla modrošedé kouřové hladiny, ale neponořila se, jen ji prohnula jako pružný povrch bažiny. Další dva tři kroky odnesly starce dále od břehu. Teprve tam se začalo jeho tělo do vodové mlhy propadat.

Zmizelo tělo, hlava, vztyčené ruce, všechno. Nad místem, kde stařec zmizel, stoupal stříbřitý opar, podivná substance se v hloubce zakalila, zlehka se pohnula, vystoupila po břehu o kousek výš a znehybněla.

Čtyři otřesení lidé o krok ustoupili.

První se vzpamatoval Anton. On sám, jeho přátelé, tisknoucí se ke skále, nepohnutě stojící kybernet, ležící těla Yvese Schorra a admirála, který teď rozhodně nevypadal jako ve stejnokroji, to vše mu na okamžik připadalo jako úlomky ztroskotané lodi.

A tak to vlastně také bylo.

„Kybe,“ donutil se ke klidu, „prozkoumej, jestli tu není jiný východ!“

„Jiný východ není. Všude jen kámen a plyn. Varoval jsem vás.“

„Cesta zpět?“

„Uzavřena. Lidé a kyberneti. Postup pomalý, všechno prohledávají. Dorazí sem za deset až dvanáct minut.“

„Jasné!“ Anton se obrátil na své přátele. „Rozhodnutí?“

Jejich myšlenky a city se propojily. V soumyšlení nebylo slov ani pojmů, jen obrazy, které zahrnovaly vše. Zažíhaly se, rozpínaly a znovu hasly s rychlostí větvících se blesku, byly v nich myšlenky samotného Antona i myšlenky ostatních, reakce na ně a reakce na ty reakce, a tak obrazy nabývaly pojmové hloubky a mnohovariantnosti, vzájemně se propojovaly a budovaly, ničily v sobě všechno chybné a přebytečné, zahrnovaly veškerou minulost, přítomnost i pravděpodobnostně předpokládanou budoucnost, vše možné i nemožné, spolehlivé i nejisté, žádoucí i osudné, a někdo, ne Anton, ne někdo z ostatních, to všechno řídil, harmonizoval vše chaotické a protichůdné, dohlížel, aby se ta rychle budovaná stavba nerozpadla, aby rostla a byla díky logické souměrnosti všech svých částí stále pevnější. Toto vytržení z okolního světa, který se ve spojitém myšlení všech čtyř přetvářel a přetavoval, trvalo asi minutu nebo dvě. A když ty vteřiny uplynuly, bylo všem jasné, na čích bedrech musí spočinout celá tíha provedení záměru, který teď nabízel jediné možné východisko.

„Kybe,“ zavelel Anton zvučně, „všechny kromě mě okamžitě ukrýt do skalní pukliny nebo výklenku a pak se ihned vrátit!

Rychlost maximální!“

Jeho společníci popadli zajatce a přitiskli se ke kybernetovi. Ten kolem nich jako motýlí kuklu rozprostřel mihotavé silové pole, vzepjal se jako kůň, aby si ověřil pevnost upoutání, a vznesl se se svým nákladem nad šedomodře zvrstvený příbytek těch, kdo zde nalezli svou poslední pravdu a poslední klid. Anton kyberneta provázel dlouhým pohledem. Koníček Hrbáček, pomyslel si s náhlou něhou. Koníček Hrbáček, to pro nás jsi!

Usedl na kamennou drť, která pod ním zaskřípěla. Teď, a možná už navždy, zůstal sám. Hlava, jak to po soumyšlení bývá, třeštila a točila se, chtělo se mu odpočívat. Před očima se mu prostírala vrstevnatá hladina Moře Nirvány, které mu zůstalo záhadou. Kolem vládlo ticho, mrtvý klid jímky v kanalizační síti, do které Avalon splachoval všechny zoufalé hledače pravdy, všechny, kdo nevydrželi boj každého s každým, možná ty nejupřímnější z mudrujících přívrženců dávného fundamentalismu, zatímco jiným stačila plebejská narkotika a halucinogeny.

A přesto klid toho hrobu budil větší úctu než přepych všech avalonských paláců. Ale pravda…?

Cesta do vlastního nitra není o nic méně důležitá, obtížná a nekonečná než cesta k věcem vnějším a dala už člověku tak mnoho, jenže…

Ne, nemůže, nemůže být pravdy mimo krásu, a nemůže být spásy V cestě, která člověka odvádí od ostatních!

A na tu záhadu není čas.

Na nic už není čas.

Ubíhaly minuty. Ty poslední. Na sebe Anton nemyslel, nemohl myslet. Odpočíval, dokud mu to čas dovolil, hleděl na mrtvolnou nehybnost mlžného jezera a vyvolával si v paměti šum a hukot mořského příboje, který mu zřejmě už nikdy nebude přáno uvidět.

A nebyla tu Uma, aby mu zazpívala píseň na rozloučenou, píseň vlny a příboje.

Nikdo tu nebyl.

Ze světélkující mlhy nad jezerem se vynořila černá postava kyberneta, jehož kentauří silueta tak připomínala pohádkového koníčka Hrbáčka, že ani skeptický posměšek rozumu nemohl zahnat ten obraz věrného pomocníka a přítele. Pcmeři a kyberneti! Z tvorů, nosících lidskou podobu, tu udělali nemyslící dobytčata, a tak museli zase zdokonalovat kybernety. Jak jednoduše si všechno vyměnilo místa!

Kybernet se vzdušným vírem zabrzdil u Antonových nohou.

„Úkol splněn.“

„Výborně! Pronásledovatelé jsou už blízko?'

„Dvě až tři minuty chůze.“

„Půjdu tam,“ ukázal Anton na černající se otvor vchodu. „Dvacet vteřin nato za mnou průchod zavalíš a ukryješ se. Snaž se, aby tě nenašli. Když tě najdou, znič se.“

Vlastní rozkaz se Antonovi bolestivě zaryl do duše.

„Znič se! Nikdo se nesmí dozvědět, jakou úlohu hrál v celé záležitosti UM.“

„Nemějte obavy, o to se postarám.“

Tenhle hlas sice zazněl z koníčka Hrbáčka, ale nepatřil už jemu.

„Jsem rád, že tě slyším, UM!“ reagoval Anton živě. Náhle v něm vzplanula naděje. „Hodláš zasáhnout?“

„Přání patří lidem. Já vykonávám funkci zachování homeostáze Plejád. Vaše Hra nekončí a moje také ne.“

„Takže každý sám za sebe?“

„Člověk je člověk a stroj je stroj. Opak nebyl prokázán.“

„Rozumím. Setkáme se ještě?“

„Pravděpodobnost je funkcí jednání. Čas vypršel, pospěšte si.“

Hlas UM umlkl. Kybernet byl znovu ve střehu, aby upozornil na nebezpečí, ale Anton už sám postřehl lehký šum, který se z labyrintu chodeb ozýval.

Pronásledovatelé nebyli dál než sto metrů.

Anton se skloněnou hlavou vpadl do tmavé chodby a zvučně, jako do nějaké roury, zvolal:

„Vzdávám se!“

Má snad po takovém výkřiku ještě zvednout ruce?