Síla silných

10. LABYRINT SVATÝCH

Bolest, bolest, nic nebylo, není a nebude kromě nekonečné a vše pohlcující bolesti. Yves se pokusil zasténat, ale nepodařilo se mu vydat ani hlásek.

„Vydrž.“

V neprůhledné temnotě zazněl sotva slyšitelný hlas, který naléhavě opakoval:

„Vydrž. Hned ti bude líp.“

Ve tmě jako by se projevila spásná nitka a vědomí se jí křečovitě chytlo. Něčí prsty se dotkly jeho zápěstí.

„Ulevilo se ti, ulevilo, už se ti ulevilo.“

Hlas tišil bolest a rozléval se tělem jako hojivá vlna. Starostlivé ruce se přesunuly na spánky. Vycházelo z nich teplo mateřské péče. Ano, to je matka, nikdo jiný tohle nedokáže, nikdo v celém vesmíru!

Je nemocný, stůně a leží v kolébce.

Ne, je to něco jiného, něco, co bylo dříve nedobré a teď je to milé a laskavé, teď, když jeho čelo tisknou úzké ženské dlaně, ze kterých čerpá uklidnění, soucit a sílu. Bolest slábne, tma řídne, ta, jejíž prsty mu hladí spánky, bolest odvádí, je v ní zhojení, něha a síla.

Síla.

Yves s nesmírným úsilím pootevřel ztěžklá víčka. Nad ním se matně rýsovala soustředěná tvář dívky, která se k němu skláněla.

Byla to tvář nepostižitelně známá, jako by o ní kdysi snil. Daisy! Ne, není to ona, je to jiná dívka, ale je jí tolik podobná, až to srdce svírá, jako by tu došlo k prostoupení duší.

„Teď spi,“ řekla Uma. „Spi dlouho, tvrdě a vydatně.“ Yvesova víčka se sama od sebe zavřela. Usnul docela klidně, jako usínal kdysi v dětství, kdy ještě neznal ctižádost, intriky, ani velitelské povinnosti.

„Vzbudí se zdráv,“ řekla Uma a vstala z pokleku. „Obratle má celé, ostatní jsem napravila a uvolnila.“

„Kdyby se tak dal stejně lehko vyléčit i mravně,“ řekl Lü-Bang, když vydechl obláček kouře. „Zmetek jeden! Ostatně, to není naše starost. A co tvůj admirál, Yule?“

„Arteria jugularis není zasažena,“ odtrhl Yul ruce od obnažených velkoadmirálových prsou a otřel je mechanicky o sebe, jako by chtěl setřít špínu. „A přitom právě tam jsem ho měl trefit. Mířil jsem špatné, nebo jsem to snad nedokázal? No nevadí,“ zapnul admirálovi blůzu. „Ať už je to k něčemu dobré nebo špatné — spíš to druhé —, bude žít. Ale k úplnému vyléčení by byly nutné přístroje, které nemáme.“

„To je fakt!“ zamumlala Uma. „Doba kamenná…“

Ticho jeskyně, po jejíchž začouzených stěnách poskakovaly odlesky malého ohníčku, ji donutilo přitlumit hlas. Tahle skrýš byla zřejmě používána nejedno století, tak hustě byly stěny posety znaky a symboly skoro všech náboženství, jaká jen v dějinách existovala, tak silná na nich byla vrstva sazí, vyleštěná časem, jen hvězdné Váhy spravedlnosti, symbol pozdně kosmické víry, se lišily svou bělostí, zřejmě se jich ještě nedávno dotýkaly ruce věřících.

Ohníček pod puklinou v klenbě, v rohu otepi suché trávy, na kterých leželi ranění, hliněný džbán s vodou, pletený koš — to bylo veškeré vybavení příbytku moderních poustevníků, tak podobného tábořišti pračlověka. Na Plejádách ovšem pračlověk nikdy nežil, protože lidé tu nevznikli, nýbrž sem přišli, obtěžkáni svými dějinami.

„Dějiny jsou plné paradoxů,“ pronesl Lü-Bang v odpověď na nevyslovenou Uminu myšlenku. „Neexistují mimo kontrasty a rozpory, jejichž skutečný smysl se projeví až časem. Právě to tak často vyvádělo z míry myslitele a vedlo je občas až k zoufalství, protože se jim zdálo, že rysy života jsou pokrouceny šílenstvím. I když zrovna to šílenství…,“ potřásl hlavou. „Plejády jsou panenský svět. Člověk by řekl, že tu může začít od libovolné nuly, malovat ty nejkrásnější znaky, uskutečnit bez překážek sen o tisícileté Říši, o nadlidech, o ráji pro vyvolené. A jak uboze, trapně a odpudivě vypadá naplnění toho snu! Hony na pemery a nuzné podzemní kláštery! Ani ve vynalézání zla, ani v útěku před ním nebylo vlastně za tisíciletí objeveno nic nového. Nedokazuje to snad, že veškerý potenciál zla se už vyčerpal koncem druhého megachronu, že všechny základní momenty už tu byly a…“

„Anton jde,“ řekla Uma tiše.

Ve tmě vchodu se objevila Antonova postava, za ním do jeskyně tiše vklouzl kybernet. Anton mlčky přisedl k ohni, chvíli se mračil, chvíli zase usmíval. Přátelé na něj nespěchali. Yul přihodil na oheň pár větviček. Trochu se oteplilo.

„Ano, tohle jsem nečekal!“ uhodil se Anton do kolena. „Byl jsem hloupý, nepochopil jsem to, nenapadlo mě… Na Plejádách existuje rozum, a tím rozumem je UM.“

„UM? Vytvořili snad lepší umělý intelekt než my? Tomu nevěřím!“ Lü-Bang kategoricky mávl rukou, jako by uťal konec své věty.

„Mám dojem, že tu zrovna někdo mluvil o paradoxech. A právě ten někdo, jen co na jeden paradox narazil, je zřejmě ochoten ho popřít.“ V Antonových očích se zablýskly jiskérky smíchu. „Ne, jejich UM je samozřejmě primitivnější než naše umělé mozky. Ale nedokážete si představit, jak je osamělý. Pochopil jsem to už tehdy v noci. Pochopil, ale… Je to chladný rozum, jako každý UM, nelidsky uzavřený, vytvořený pro čistě pragmatické účely. Celá ta léta myslel. O čem přemýšlel? Pro Plejáďany to byl nástroj, prostředek, služebník. Ano, řídil jejich hospodářství, vykonával rozkazy, byl strojem — jenže UM není jenom stroj, to přece víme. Věděli to i oni, ale být jeho partnerem nebo dokonce přítelem nikdo z nich nechtěl ani nemohl. Árijci — tím je řečeno vše. A on zatím osamoceně promýšlel svět. Pokroucený svět, protože si dokážeme představit, jaké informace mu poskytovali o nás a koneckonců i o sobě. K čemu došlo, když jsem se před ním odhalil a navíc mu ukázal nebezpečnost zbraně Předchůdců i pro něj? Neexistuje UM, který by pracoval na vlastním zničení, a on má to, co nemá žádný člověk — úplné a všestranné informace o rozsahu nebezpečí. A teď k tomu přičtěte, že byl náhle zbaven samoty, přičtěte zajímavé perspektivy soumyšlení s lidmi a přátelství s nimi, tedy s námi. Dál se už jenom domýšlím: UM se rozhodl zabránit vlastnímu zničení. Protože je vázán zákazy, nemohl nám potřebné informace předat, nebo to možná nepovažoval za optimální řešení. Zbudoval si vlastní Hru, vždyť intelektuální hra, to je celý jeho život. Plejáďané mu pro každý případ dali vyřešit úkol, jak zbavit Yula jakýchkoli šancí a vyhrát hon. Ten úkol poslušně provedl, dál ale měl už volnou ruku, nikdo od něj přece nepožadoval slib, že nebude zasahovat. Nějakého El Schorra, pro kterého jsou i lidé jenom nástroje, nemohlo něco takového vůbec napadnout. Bojoví kyberneti umělému mozku nepodléhají, zato ale řídí jejich výrobu a leccos jiného. Jestli si vytvořil vlastního kyberneta nebo přeprogramoval už existujícího a jak ho zařadil do téhle akce, to ví jen on. Ale fakt je, že máme kyberneta za spojence.“

Všichni mimovolně pohlédli na černého kyberneta, který jako by dřímal u stěny jeskyně vedle symbolu Vah spravedlnosti, bělajících se tmou.

„Teď už na to nejsme sami,“ zachvěl se Antonovi hlas. „UM provádí svůj záměr a jen díky tomu je tu Yul s námi.“

„A co dál?“ Lü-Bangovy lícní kosti byly teď ještě výraznější.

„Jsi naprosto přesvědčen, že je naším spojencem?“

„Kybernet vyřídil jen to, co mu UM uložil, přímé spojení s ním nemáme, nebo jen jednostranné. Ale když se nad tím zamyslíme…“

„Když se nad tím zamyslíme, můžeme přijít na to, že moje záchrana je jen součástí širšího záměru,“ ozval se Yul Knight. „Shromáždili jsme se všichni na jednom místě, to přece El Schorr právě potřebuje.“

„Chyták za takovouhle cenu?“ kývl Anton směrem k zajatcům.

„Co pro ně znamená život někoho jiného? A navíc, kdo z nás dokáže zabít bezbranného člověka? Oni to vědí. Převrátí tady všechno naruby, jen aby nás našli!“

„Ne!“ řekl Anton ostře. „Vy UM neznáte, ale já jsem byl jím a on byl mnou. Věřím mu.“

„Co bychom byli bez důvěry,“ řekla Uma a nemínila to jako otázku. „Kandidáti na další El Schorry. Mimochodem, všimli jste si, že své pochyby vyslovujeme v přítomnosti kyberneta a tedy nejspíše i samotného UM?“

„To vím a pamatuju na to,“ řekl Anton. „Tak to má být. Úvahy mohou zklamat, rozum ne.“

„A navíc nejsme v pasti,“ dodal Lü-Bang. „Tohle místo, Yule, nebylo zvoleno jen proto, že je odtud blízko do zpívajícího lesa.

Každý z nás směřoval k cíli vlastní cestou. Ta moje nás přivedla sem.

Labyrint chodeb je rozsáhlý a není lehké ho prohledat ani nejmodernějšími prostředky. Ale to vlastně není to hlavní. Věděl jsem, co říkám, když jsem mluvil o kontrastech dějin. Nahoře vládne pragmatismus, ale tady je útulek hledačů duchovna, posvěcený staletími tradic. Do jejich nábožensko-filozofické doktríny jsem zatím nepronikl, ale ujistili mě, že v případě nebezpečí nám otevřou únikovou cestu, která bude naším pronásledovatelům nepřístupná. A jsem přesvědčen, že ten slib byl myšlen upřímně.“

„Pomůže nám jejich pravda?“

„Jsou přesvědčeni, že jejich pravda je vodítkem pro každého.“

„Řekl jsi jim o našem úkolu?“

„Ví o něm nepřítel, takže není důvod ho tajit. Anton tu ke svému překvapení našel mimolidský rozum. Já jsem zase hledal lidský, rozumíš? U padišáhova dvora není, takže nejpravděpodobnější místo jeho výskytu je opačný pól společenského vědomí. A ten je tady.

Jestli jsem se zmýlil, sotva to naši situaci zhorší.“

„K čemu okliky, když existuje přímá cesta k cíli!“ nevydržel Anton. „To, co hledáme, máme před sebou!“

Lü-Bang také pohlédl na nepohnutě ležící zajatce a usmál se. „Ty jsi muž činu a jako každý muž činu jsi trochu netrpělivý. Uma ví, proč mlčí, že?“

„Všechno už je připraveno.“ Uma si čistě ženským pohybem odhrnula pramen vlasů, který se jí svezl přes tvář. „Admirál je v bezvědomí. To by k ničemu nevedlo. Kapitána jsem už uvedla do potřebné snoreality. Takže je na nás, abychom rozhodli, jestli máme právo proniknout do vědomí bezmocného člověka.“

„Já jsem byl bezbranný a on by po mně bez rozmýšlení vystřelil!“ zvolal Yul. „Tak jaképak pochybnosti!“

„Pochybnosti jsou potřebné vždycky,“ řekl Lü-Bang, „ale akce vyvolává reakci.“

Anton přikývl.

„Dobře,“ povzdechla Uma. Poklekla před tiše oddechujícím Yvesem a sklonila se až k němu. „Tak, hochu…“

„Chudinka hošíček! Koho to lituješ, prosím tě…,“ zasupěl Yul a odvrátil se.

Zdálo se, že Uma usnula na nepřítelových prsou. Uhlíky v ohníčku slabě praskaly jako tehdy na Zemi, dým se ale nikam nešířil, stoupal přímo k puklině ve stropě. Yul sáhl do košíku a podal každému jednu placku. Těsto bylo samozřejmě syntetické, tuhé a bez chuti. Jenže obyvatele téhle jeskyně tělesné požitky nezajímaly.

Kdyby se dokázali obejít bez jídla, asi by si ulehčené vydechli. Ale bez potravy se nedokázal obejít nikdo, i když opustil nenáviděnou civilizaci. A tak si z ní tihle poustevníci vzali na cestu syntetizátory.

Technika byla stejně jako v minulosti pomocnicí v těch nejroztodivnějších lidských snahách, dokonce i když se navzájem popíraly.

Konečně Uma zvolna, jako by se probouzela, uvolnila objetí, její jakoby sešeřelá tvář byla ještě vteřinu nebo dvě oslepla a nepřítomná, potom otevřela oči. Po tváři jí bloudil rozpačitý úsměv.

„Tak ten hoch je zamilovaný,“ řekla ve zmatku.

„Za prvé — bude asi starší než ty,“ poznamenal Lü-Bang přísně,

„a za druhé — co je na tom zvláštního, když si odmyslíme, že nahlížet do intimních myšlenek někoho jiného je člověku trochu trapné?“

„Zvláštní na tom je, že je zamilován do obrazu našeho lidského jsoucna, do Daisy Grantové.“

„Takhle to tedy je? Promiň, tohle je opravdu důležité, pokud to ovšem není jenom žádostivost.“

„Zdaleka ne. To nejdůležitější v jeho paměti, velezrada a vzpoura proti vladaři, bylo dobře zablokováno a nedokázala bych se k tomu dostat, nebýt toho, že aniž to sám tušil, strašně si přál to někomu svěřit, přál si, aby ho někdo pochopil. Tak je to. V tom ostatním jsem bohužel úspěšná nebyla. O zbrani Předchůdců ví jen tolik, že po závěrečné zkoušce bude instalována na jeho lodi, která se jmenuje Rozhodný, že ničivá síla zbraně překonává všechno, co je dosud známé nebo vůbec představitelné, a že bude obrácena proti nám. Tohle je to hlavni. Všechno ostatní…“ Uma sebou trhla.

„Pusťte mě blíž k ohni. Jsem zevnitř celá ledová.“

„Uklidni se,“ řekl Anton. „Mám ti pomoct?“

„Děkuju, zvládnu to sama.“

Uma se naklonila k ohni a v očích jí začaly tančit rudé odlesky.

„Víte, byla tam jedna fixní vize. Trůnní sál, na trůně otec tohohle hocha — promiň, Yule, ale je to opravdu klouček, takové kruté, zkažené a zasněné dítě v uniformě — a k trůnu se po kolenou plazí naši krajané. Ale pak následuje hněv a zuřivý odpor. Mezi těmi poníženými vidí zase svou Daisy. V tomhle okamžiku je schopen otce zabít, i když si své citové rozpoložení zřejmě neuvědomuje.“

„Teď lituju, že jsem ho nezabil,“ řekl Yul podmračeně.

„A víš, že byl okamžik, kdy tě litoval? Ano, cítil k tobě soucit a k nám bezbřehou nenávist, že jsme poslali takové dítě na jistou smrt.

Toho jsme tedy svou lstí dosáhli! Ne, teď, když jsem Yvese trochu pochopila… Je špatný, je sobecký, je už skoro vrah, to všechno je pravda, ale je tak trochu také oběť, je pořád ještě člověk, a duchovně nekonečný. A my, my jsme povýšenci!“

„Tak tohle jsi přehnala,“ potřásl Lü-Bang hlavou.

„Uma má pravdu,“ řekl Anton zamračeně. „Je to pro nás lekce.

Jen nevyšlapaná cesta vede k cíli.“

„Když si člověk nevybere cestu, vybere si cesta jeho,“ dodala Uma. „Počkejte,“ pozvedla ruku a strnula v té poloze, „někdo jde.

Jeho mysl je těžká a kroky… To je zvláštní, žádné.“

„To bude asi stařešina těch poustevníků.“ Lü-Bang obrátil hlavu ke vchodu. „Ale neslyším ho.“ I citlivé ucho Yula Knight zachytilo kroky až v posledním okamžiku. Stařec se objevil tak nehlučně, jako by ho přivál průvan.

Náhle se v černém rámu vchodu rýsovala jeho postava v dlouhém splývavém rouchu šafránové barvy. Vytáhlé starcovo tělo vypadalo tak nehmotně, že jeho první krok směrem k lidem Kruhu jako by jen posunul vzduchem záhyby jeho roucha, bezvlasá hlava se zakývala na tenkém seschlém krku jako na stéble, ale toto zdání bezmocnosti rušil pevně upřený pohled jasných očí. Stařec stále stejně beztížně doplul až k ohníčku, zlehka a plavně k němu usedl v pozici sedícího Buddhy a znehybněl tak, že ani dech mu nevzdouval vetchou látku na prsou.

„Vítám vás, kyvadloví lidé.“

Slova zašustila, jako když se sype suchý písek. Anton se zachvěl, když se ho diamantově lesklý pohled neznámého dotkl.