Síla silných

2. HROZBA Z PLEJÁD

A město druhého megachronu, zamořené nenávistí, zmizelo, jako by nikdy ani nebylo.

Guez se ocitl v prostorné místnosti, jejíž jedna stěna byla celá otevřená a proudilo odtud zlatavé, mihotavé světlo. Tam venku tekla mezi skalnatými břehy řeka, vydechující oheň, a přes ni vedl křišťálový můstek, podobný zledovatělé měsíční duze.

Vrátil se domů, ano, vrátil se domů. Tohle je Země v pátém století třetího megachronu. Tamto byla také Země, ale na konci druhého megachronu. Minulost toho druhého člověka se pomalu vzdalovala, bledla, rozplývala se v paměti. Jenže…

Pohlédl na své ruce a nespatřil ani krev, ani špínu. Jejich stopa mu ale zůstala v duši. Vnitřní zábrany padly, je schopen dělat to, co člověk jeho doby dělat nemá a nesmí. Všechno je v pořádku, psychoinverze proběhla úspěšně.

Vykročil ke srázu, tam, kde byl žár a záře. Nad ohnivou řekou se vznášelo předivo výparů, které se zlehka převalovaly. Vzduch byl plný šramotu. Občas se tekuté zlato začalo vařit a svítivé vzory se splétaly do nových obrazců, z lávy čišel hrozivý, vznešený klid, můstek se nad ní vznášel jako nehmotná duha, po níž smrtelníku není dáno přejít, ale byl tu a přejít se po něm dalo, a v tom příslibu bylo vítězství krásy. Propast uhrančivě přitahovala. Duha k sobě vábila jinak. Vznášela se nad propastí jako sen, jako fantazie. Ale vše dohromady to tvořilo jediný celek, který člověk ani neuměl pojmenovat, chtěl jen stát a dívat se.

A Guez se díval — totiž vlastně ne Guez, samozřejmě — Anton Polynov, tak se ve svém světě jmenoval.

Zadní kapsu mu něco nadouvalo. Pistole! Anton se zachvěním vytáhl z kapsy ten precizní zabíjecí nástroj a upřel na něj oči jako na jedovatou falangu. Pistole mu poklidně ležela na dlani a jeho v první chvíli napadlo, že by ji měl zahodit co nejdále do ohnivé průrvy, aby po ní nezůstala ani stopa. Byla to však cenná muzeálie, a tak ji po chvíli váhání strčil zpátky do kapsy.

Nad žárem a září propasti se stále stejně nehmotně vznášel duhový můstek.

Třetí megachron, opakoval si Anton jako zaklínadlo, třetí megachron. První trval milióny let, člověk a jeho předkové se živili lovem a sběračstvím, neznali rozvrstvení na bohaté a chudé. Druhý megachron, to bylo dvanáct tisíciletí pastevectví a obdělávání půdy, ruční a na sklonku megachronu i zmechanizované pracovní nástroje, státy a třídy. A pět století třetího megachronu, století uskutečněného komunismu.

Jsem člověk pátého století třetího megachronu, opakoval si s úlevou a spěchem, mezi mnou a Guezem leží bezedná propast staletí, jeho minulost je mi vzdálená jako křižácká tažení. Já vím, jak ovládat všech pět stavů psychiky, a nevím, co to je probouzet se ve strachu uprostřed noci. Ne, vím, teď to vím. Ale tenhle strach je třeba vyhnat. Strach ano, ale vzpomínku na něj ne.

Donutil se odtrhnout pohled od zlatavé propasti, vydechující oheň a světlo, a přešel na vzdálenější konec místnosti, kde podle svého očekávání našel terminál kybertronu. V duchu vyhledal volnou výrobní buňku, vybral si tu nejjednodušší a nejhrubší práci, která se nabízela, přeběhl prsty po kontaktních klávesách a zavřel oči.

Okamžik, a stal se něčím, o čem se nemohlo ani zdát Guezovi z konce druhého megachronu, kdy se už lidé naučili rychle měnit materiální svět, ale dosud nedovedli přetvářet svůj vnitřní. Byl na Marsu, viděl řezy v hnědé hornině, ozářené malým studeným sluncem, viděl i to, co je v nich ukryto. Do nepoddajného kamene se zatínaly drápy desítek mohutných ramen, mozek řídil ten soubor výkonných strojů a současně se do něj vtěloval, zápolil s horou, vnímal vše, co vnímaly jejich perceptrony, i temnou vodu, blížící se z hlubin, kterou bylo třeba odvést, i směr rudných žil, i odpor hmoty drcené v atomy, i napětí odlučovacích polí, i nepoddajnost přemísťovaných skal, a ještě mnoho dalších věcí, pro které na konci druhého megachronu neexistovaly ani názvy. Při téhle práci člověk nabýval ztracené jednoty s pracovním předmětem, překonával dřívější odcizení, tak škodlivé pro svalstvo i psychiku, mohl všechno udělat sám od začátku až do konce a zanechat na každém výrobku otisk své osobnosti, aniž by něco sám sobě nalhával. Kyberneti mohli samozřejmě pracovat i sami, ale člověk vkládal do jejich práce své nápady a vynalézavost, svou inspiraci, a tak se každá práce proměnila a stala se na oplátku člověku tím, čím byla bájnému Antheovi země — zdrojem síly, kterou z ní každým dotykem čerpal.

Konečně Anton uspokojeně vydechl a odpojil se od kybertronu.

Chladné stěny marťanského lomu z jeho vědomí postupně vymizely, svaly mu lehce trnuly, ale byla to příjemná únava z práce. Vědomí se pročistilo a osvěžilo. Teď byl připraven na další.

A jeho připravenost ihned našla odezvu. Stěna se rozevřela jako vchod do stanu a dovnitř vstoupil člověk ve strohém fialovém simonu. Guez v dávných letech by mu nehádal víc než padesát let.

Ale Anton si povšiml příznaků nejméně tří regenerací, a tak ho přímé držení těla, svalnatá pevnost obnažených rukou ani jas očí, lesknoucích se jako měňavý vodní proud ve vráskami sotva dotčené tváři, nemohly splést. Návštěvníkovi muselo být něco kolem půldruhé stovky let. Starý muž nedbalým pohybem uzavřel výhled na ohnivou řeku a zatímco se stěna zatahovala, vyvolal v rohu krb se zkříženými poleny, která se hned vzňala, jakmile nad nimi přejel dlaní. Potom, aniž stále ještě věnoval Antonovi pohled, se svezl na lavičku, která jako by mu vyklouzla z podlahy naproti. Anton se přistihl, že se na to všechno dívá zčásti očima člověka minulosti, kterým ještě nedávno byl, a zcela obvyklé chování venkovní stěny, krbu a nábytku v něm vyvolává dětský úžas jako nějaké zázraky. I když co může být obyčejnější a prostší než ovládání součástí embryodomu, reagujících na myšlenky.

„Posaď se.“

„Víš, Arongu, vlastně bych se rád před tebou postavil do pozoru.“

„To chápu,“ droboučké vrásky se stáhly do hvězdiček ke koutkům očí, jak se Arong usmál. „Byla to dobrá psychoinverze. Ale stejně si sedni.“

Anton se posadil na stoličku, která pod ním v tom okamžiku vyrostla. Ne bez údivu si povšiml, že se jeho i Arongův slovník změnil, dokonce hlasy jim zněly jinak. Ostatně tak to má být. On teď musí mluvit jinak a Arong mu pomáhá si na ten nový a nezvyklý stav zvyknout. Všechno bylo v pořádku, ale když si Anton ten pořádek uvědomil, měl z něj pocit tak tísnivý, že se posunul blíže k Arongovi.

„Dotazy?“ řekl starý muž, jako by si jeho pohybu nevšiml.

„Jenom jeden. Chápu, že situace pro inverzi musela být jednoznačná. Ale proč právě konec druhého megachronu?“

„Každý z nás se podobá některému ze svých předků, a nejenom tváří. Ukázalo se, že tobě je duchovně nejbližší Andrej Polynov, který žil koncem druhého megachronu a zabránil vypuknutí Soverňského šílenství.“

„Jasné. Další dotazy nemám.“

Proti všemu očekávání, jak se zdálo, Arong nespěchal. Seděl vzpřímeně, ale tančící stíny prohloubily jeho vrásky, takže vypadal opravdu staře. Starobylé plápolání ohně a hřejivé praskání polen vytvářelo iluzi, že se čas obrátil zpět, že je jako kdysi příslibem požitku z dlouhého rozhovoru člověka s člověkem, ať už známým nebo neznámým. Jenže on, Anton Polynov, nyní pokračovatel díla svého proslulého předka, o ten požitek teď nadlouho a možná navždy přijde.

Aronga zřejmé napadlo totéž a jeho klidně zářící oči potemněly jako jezero před podzimní nepohodou.

„Teď k věci,“ zamnul si zimořivě ruce, natažené k ohni. „Antone Guezi, ano, Antone Guczi, budoucí říšský gente, jste připraven ke druhé inverzi. Nerozmyslel sis to, Antone?“

„Teď, když jsem se zbavil vnitřní zábrany, neselžu. Jaképak zbytečné řeči!“

„Na Plejádách se mluví květnatě, musíš si zvykat. V rámci tréninku mi zevrubně a v duchu druhého megachronu vylož vzniklou situaci.“

Anton se zamyslel.

„Je složitá a prostá zároveň. Problém vznikl na přelomu třetího megachronu, kdy byl objeven D-princip a vzdálené hvězdy začaly být snadno dostupné. Nastalo rychlé dobývání jiných planetárních soustav. Lidstvo opustilo svou pozemskou kolébku. Ale kde je světlo, tam je i stín. Dokořán otevřených dveří Galaxie využili i ti, kterým nevyhovoval vítězící řád společenské obnovy, když na Zemi prohrávali, uchýlili se do vesmíru, prohlásili se za fundamentalisty a přirozené strážce ›odvěkých hodnot lidského ducha‹. Vytvořili si vlastní stát na Plejádách. Vývoj se rozdvojil. Plejádská federace, později Plejádská říše, se od Svazu hvězdných republik izolovala a dějiny se tam vydaly jinou cestou. Nám to nevadilo, v Galaxii je dost místa pro všechny. Lidstvo na tom dokonce získalo, protože se v okamžiku přelomu zbavilo mnoha konzervativních a dosud nebezpečných živlů. Klidně bychom v sousedství s fundamentalisty žili i dál. Nyní se však celá situace prudce a hrozivě změnila. Při vykopávkách na jedné ze svých planet objevili fundamentalisté starobylou základnu Předchůdců a na ní zbraň, nebo něco, co by se zbraní mohlo stát. Ta věc funguje, to je všechno, co o ní víme. Jedno náhodné zapojení, jeden jediný impuls vyhodil z oběžné dráhy kolem planety měsíc větší než náš. A to je všechno, nato veškeré zmínky o nálezu z jejich zpravodajství zmizely. Zato ale — a to je velice výmluvné a znepokojivé — začalo rozněcování vášní. Obyvatelům Říše vtloukají do hlavy, že jejich předkové bojovali za štěstí všech světů, že my jsme bezmezně zákeřní, že ›ďábel a bůh společně existovat nemohou‹, že ›krev a půda‹ volá, že my spřádáme zlověstné plány a budujeme jednu hvězdnou eskadru za druhou. Z toho vyplývá, že sázejí na zbraň Předchůdců. Jaké má možnosti, jak funguje, jak dalece se dá vyrábět hromadně a do jaké míry je nebezpečná, to nám není známo. Ale protože nedošlo k žádnému projevu nepřátelství, bylo by vyslání zvěda činem proti sobě samým, proti mravním a etickým normám, které jsou pro společnost tím, čím je pro jednotlivého člověka svědomí. Ovšem nevyslat zvěda znamená zůstat v nevědomosti. Jak tedy tohle ›ostří nože‹ přejít? Přihlásil jsem se ke zrušení vnitřních zábran. Přihlásili se i další. Když to budou okolnosti vyžadovat, půjdeme až do konce. Ale kdy? Zčásti jsem už člověka dávné minulosti pochopil, zčásti jsem se jím už stal. A víš co? Vlastní síla, naše síla mi teď připadá jako bezmocnost. Je třeba dělat to, co bez váhání dělali naši předkové, a to hned, než bude pozdě!“

„A ty jsi přesvědčen, že naši předkové při volbě prostředků nikdy nezaváhali?“

Bylo to vyřčeno měkce, ale Anton ucouvl, jako by dostal ránu.

„Promiň,“ zašeptal. „Kdyby byli naši předkové v prostředcích tak nevybíraví, nebyli bychom samozřejmě tím, čím jsme. Řekl jsem hloupost.“

„Jen se neomlouvej. Inverze musí mít nějaké důsledky. A druhá připomínka. Situaci jsi vykreslil správně, ale patricijové, ke kterým máš patřit, mluví obvykle ve větších kudrlinkách. A teď k nejbližší budoucnosti. Odpověď na tvé pochybnosti je tohle.“

Odkudsi ze záhybů svého simona vylovil Arong kuličku, která svou barvou a vzhledem připomínala ztuhlou sraženinu černé mlhoviny nebo dýmu. Kulička se chvilku převalovala po otevřené dlani a pak znehybněla.

„Co je to?“

„Špionážní družice. Věcička prakticky neviditelná, je moc těžké ji najít. Ale předpokládali jsme, že se musí objevit, hledali jsme pečlivě, a jak vidíš, našli jsme ji. A nebude zřejmě jediná. Takže to, že sedíme u krbu,“ usmál se Arong smutně, „není náhoda. Kybertron je teď vypnutý a všechno ostatní také. Ještě dva tři kroky tímhle směrem a obávám se, že se octneme v jeskyni. Co se dá dělat, náš rozhovor není určen pro uši Plejáďanů.“

„Ale proč, proč potřebují špionážní družice? Vždyť vědí, že žádná společenská tajemství nemáme, jen osobní.“

„Vědí, ale nevěří, protože společnost, stejně jako člověk, posuzuje jiné podle sebe. Nedokážou si ani představit, že vaše příprava je soukromá iniciativa — jestli to tak můžu říct — několika občanů Svazu, a proto nemusí být zveřejněna. Rada to vzala na vědomí… také v soukromém rozhovoru. Ano, síla je buď morální nebo ničivá, nic mezi tím. A to za určitých situací vede k těžkým rozporům.“

„Ale když oni použili…“

„Ano. Akce vyvolává reakci. Tenhle zákon už musíme potvrdit.

Teď je čas, abych tě seznámil s ostatními. Pojďte dál!“