Síla silných

13. ZASTAVENÝ OKAMŽIK

Vykročili všichni čtyři — Anton, Lü-Bang, Yul Knight a Uma se svým nepostradatelným ilyrem. Kolem nich dusaly holínky eskorty.

Do tváře svítilo modravé slunce Plejád, za nimi se v rytmu kroků pohupovaly tmavomodré polední stíny.

Stejné stíny vrhali i vojáci. Rázdva, rázdva! Rovnoměrný dupot duněl v uších jako smuteční melodie. Důstojník, pln důležitosti svého poslání, držel zlehka pokrčenou ruku na pouzdru blasteru a úkradkem si olizoval ze rtu slané kapky potu. I v tom vedru měl stejně jako vojáci radost z rázného dunivého kroku, ze železné vyřízenosti všech pohybů, z vědomí své příslušnosti, převahy a moci nad poraženými. Každý z nich v duchu už okovanou botou drtil světy, které jim byly přislíbeny, a tento pocit všemohoucnosti jim nyní dával shovívavost k těm, které už přemohli, jako může být člověk shovívavý a snad i dobrotivý k tomu, komu daroval svobodu, protože stejně dobře ví, že od nynějška mu bude patřit všechno. Dril, kázeň, přísnost — to všechno nebylo marné, už brzy to mělo přinést ovoce. Černé protiblasterové krunýře vrhaly při pohybu matné odlesky, a pod tím brněním, ve kterém vojáci vypadali jako urostlí mravenci, vztyčivší se na zadní nohy, hrdě a pravidelně tloukla srdce včerejších chlapců a zítřejších vládců, a ten vyřízený tlukot jen občas porušila nějaká vedlejší myšlenka.

Nejelitnější z elitních šli zvolna a dávali si záležet na ráznosti kroku.

A už docela jako mravenečci si mohli připadat, když jejich šik vpochodoval na kosmodrom, kde se kolem nich ze všech stran tyčily mohutné estakády, věže rezonátorů a geokonů a kolejiště magnetické rychlodráhy, nad kterým se tu a tam vypínaly lodi hvězdné eskadry.

Ale oni si malí nepřipadali. Drtivá mohutnost techniky v nich vyvolala nejasný pocit hrdosti na válečnou flotilu, zatímco podvědomí se zaradovalo při pohledu na stíny, které se od všech těch hromských objektů táhly a byly příslibem alespoň částečného ochlazení. Když je všechny přikryl mrtvý stín estakády, vyvolalo to dokonce určité oživení ve tvářích.

Zdálo se, že stejnou úlevu pocítili i zajatci. Anton setřel z tváře pot, Lü-Bang, aniž zvolnil krok, si začal zapalovat dýmku, Uma se roztržitě dotkla strun ilyru.

„Na té vaší planetě je ale horko!“ poznamenal Anton.

Jeho slova zůstala bez odpovědi, protože vojáci ani na okamžik nezapomínali, kdo jsou, ale chladivě milý příslib stínu vyvolal ve všech stejný pocit a Antonova věta vzbudila přece jen určitou odezvu. Vojáci by se možná podivili, kdyby v sobě odhalili ten pocit, který je v tu chvíli všechny spojoval. Anton však věděl, že odezva musí následovat, a opravdu následovala.

Zvuky ilyru zazněly o něco silněji. V těchto místech byly tak neobvyklé, že se sluch udiveně napjal a mimovolně očekával pokračování. A očekávání bylo splněno. Tichý hlas ilyru, rozptylující se mezi ostatní zvuky kosmodromu, zněl jako ozvěna útržkovitých, nejasných citů, které samy od sebe plynou v duši hudebnice, obsahoval však právě onu vše spojující odezvu na nemilosrdnost vedra, na přání odpočinout si v chládku, uvolnit se, shodit uniformu, přestat být nositelem povinnosti, železnou částicí jediného sváru, a byl v něm i smutek a zlost, že to všechno tady a teď nejde. Žádná rozumová úvaha by ovšem tohle všechno z melodických a jakoby roztroušených zvuků nedokázala odvodit. Působily podvědomě, a v tom byla síla umění.

To vše trvalo několik vteřin. Potom začala Uma zpívat ve svém starodávném jazyce, hlasitěji, stále hlasitěji. Zvuky ilyru spolu s hlasem teď vytvořily něco, co donutilo důstojníka ke shovívavému úsměvu. Byl to snad dávný smutek porobených?

„Hezká písnička,“ řekl a olízl si rty. „No tak dobrá, zpívej. To není zakázáno.“

A Uma zpívala dál, jenom melodie se změnila a hlas zazněl jinak. Její přátelé kráčeli mlčky a zdálo se, že nevšímavě. Netěkali očima kolem sebe a nevyhlíželi žádný zázrak. Ale hlavy měli odvrácené od sebe, tak, aby třemi páry očí naráz přehlédli celé panoráma kosmodromu, které se před nimi rozevřelo. Zdálo se, že jakákoli možnost pokračovat v boji je vyloučena. A přece měli zajatci šanci, jedinou, maličkou a nesmírně nepravděpodobnou šanci, již dala Antonovi větička, která mimoděk uklouzla El Schorrovi. Teď svou příležitost ze všech sil hledali.

„Mám ho!“ zvolal v duchu Yul Knight a to, co spatřily v dálce jeho bystrozraké oči, uchopily ihned mozky všech ostatních. Byla to obrovská silueta Rozhodného.

Je ovšem vedli na opačný konec plochy. Uma strhla plombu omezovače a otočila meditátor ilyru co nejdále, její prsty přeběhly po řadách perleťových knoflíků a kláves nástroje. Holínky dusaly stejně rovnoměrně, stejně se blýskaly černé pancíře, stejně hluše se mrtvou polední hodinou valil šum kosmodromu, ale teď se nad tím vším vzepjala melodie ilyru.

Sama o sobě žádná hudba, žádná píseň nemohla nic přemoci. Ale ti čtyři se uměli sloučit v jeden celek a teď to udělali. Nezměnil se rytmus ani slova, která Uma zpívala, a přece bylo všechno jiné, jakmile ilyr vystupňoval zesílení kvalitativně nového psychického pole, které tu vzniklo. Nebyla to už jenom hudba, jenom píseň. Byla to čočka, která soustřeďuje rozptýlené světlo do žhavého ohniska, byl to krystal laseru, který zhušťuje energii, aby zaplál jasněji než tisíc sluncí.

Všechno teď záleželo na Umě, která držela tu na Plejádách nevídanou sílu v rukou.

V jediném okamžiku si každý voják představil, uviděl, uslyšel, prožil něco svého.

Jejich krok byl stále stejně pevný, důstojníkova ruka stejně nehybně spočívala na pouzdru blasteru, ale oddíl zatočil jinam, než měl.

Ve všech se všechno změnilo. Každému se vrátil ten okamžik životního štěstí a radosti, důvěry a duševní štědrosti, který v dětství nebo v mládí prožil, protože každý, byť třeba jen na jedinou hodinu v životě, byl někdy člověkem. Nyní vojáci i důstojník prožívali ten pocit znovu, stejně silně jako tehdy. Čarovné umění zpěvačky, stonásobně zesílené rezonančním účinkem ilyru a podporou přátel, našlo a znovu v každém rozdmýchalo jiskru dobra, které ho ovládlo, naslouchalo každou částečkou těla a vedlo člověka tam, kam by byl šel sám, kdyby znal cestu. Ne nadarmo zpívala Uma tolik dní na ulicích a křižovatkách a hledala v lidech to skryté, snad zapomenuté a potlačené, ale nezničitelné.

Kdo někdy netoužil vrátit si světlý okamžik a proměnit ho ve věčnost? A teď se to uskutečnilo a naplnilo novým smyslem.

Lidé v uniformách šli tam, kam je volal ilyr a kam by je vedlo vlastní svědomí, kdyby prohlédlo. Uma pociťovala svou moc nad nimi, která jí patřila i nepatřila. I ji teď unášela stejná síla, která strhávala vše nepřátelské a zbytečné, jako by stahovala z vyčerpané duše špinavou pěnu, síla, která zaplavovala všechno kolem a razila cestu k cíli. Nikdo z těch, kdo slyšeli ilyr a viděli jím vyvolané obrazy, ani vojáci, ani náhodní pozorovatelé, nikdo se už nedokázal vzepřít této síle, která žila uvnitř nich samých a ovládla nyní celou jejich bytost.

Obrovská loď se blížila.

„Hned za vámi vystartuje celá flotila v čele s Rozhodným!“ řekl El Schorr. Hned za vámi! To znamená, že zbraň Předchůdců byla už zřejmě na loď dopravena, protože právě na ní měla být instalována.

Teď je Rozhodný před nimi. Kolem něj, a to je dobré znamení, se už hemží personál, a všechny průvlaky až na jeden jsou uzavřeny. Na vstupní rampě trčí osamělý strážný.

Jen aby Uma vydržela! — přál si Anton úpěnlivě. Jen aby její kouzlo nepominulo! Sám stejně jako ostatní dívku ze všech sil podporoval a tím vypětím se mu už začínaly třást nohy.

Remoralizační efekt nemohl trvat donekonečna. A před nimi je ještě strážný a pak celá posádka. Nebo tu ještě není celá?

Zdálo se, že polední záře Alcyony propaluje lebku.

Ilyr neumlkal. Ještě krok a ještě, blíž a blíž!

Strážný je uvítal radostným úsměvem hostitele, vzrušeně vítajícího hosty, které dlouho očekával a se kterými bude jeho čas ubíhat lehčeji.

Nastávala snad nejobtížnější chvíle. Všichni čtyři vstoupili do otvoru průvlaku. Teď musela Uma udělat něco téměř nemožného.

Její ilyr už neměl vést vojáky za sebou, naopak, měl je donutit, aby se obrátili a utíkali od lodi pryč, zatímco pro ty uvnitř měl znít pořád stejně, aby tam nevypukl předčasný poplach.

Uma nevydržela. Její jednolitý duchovní svět se nemohl rozdvojit a vyzařovat naráz světlo i temnotu. Melodie se zalkla.

Sotva se to stalo, všechny tváře pohasly, jako by ve vojácích někdo vypnul světlo, které ozařovalo jejich duše, a důstojníkovy prsty, zatím ještě zcela nevědomky, sklouzly po pouzdru. Anton spěšným pohybem hmátl po tlačítku nouzového uzavření průvlaku.

Tak kde to proboha mají?!

Vše zakolísalo v nepevné rovnováze, z tváře strážného už spadl úsměv, když vtom něco zasvištělo ve vzduchu a nad rampou se vzneslo černé, důvěrně známé tělo kyberneta. Anton nehlučně vydechl: Koníček Hrbáček!

Než se někdo stačil vzpamatovat, dopadl na vojáky, důstojníka i strážného kybernetův infrazvukový úder, který je naplnil panickou hrůzou. Všichni začali prchat po rampě dolů.

,Konejte svou práci, o zajištění se postarám já.“

Řekl to kybernet nebo sám UM? Odraz infrazvukové vlny, kterému se nemohli vyhnout, zatemňoval vědomí, ale museli, museli ho překonat. Překonat a jednat. Uma s příšerně strhanou tváří zahrála akord, na kterém se její melodie přetrhla, a vedla všechny za sebou.

Do válečné lodi zřejmě dosud nikdo nevstupoval s takovýmhle hudebním doprovodem.

Drtivá síla infrazvuku pominula a přestala deptat mozek. Tady je přestupní komora. Dezinfekční automatika je pochopitelně vypnutá, tady přece není zapotřebí. Vstupní membrána je okamžitě vpustila dovnitř. A teď rychle kupředu! Měkké, našedlé světlo průchodů, obvyklé pomlaskávání peristaltiky podlahy, která tu podle všech pravidel odsávala prach z obuvi. Někde před nimi se objevila čísi záda. Ten člověk uslyšel melodii ilyru, poslušně zvedl hlavu a se zjasnělou tváří se obrátil k nim. A tady je výtah!

Konstrukce všech lodí si je v hlavních rysech podobná. Zákony techniky, stejně jako zákony kosmoplavby, platí pro všechny, ať se kdokoli a jakkoli snaží prosadit svou jedinečnost a neopakovatelnost.

Kabina výtahu je všechny střelhbitě vynesla do nejvyššího patra.

Uvnitř lodi ještě nikdo nic netušil. Těch několik lidí, které potkali u výtahu a v chodbě, provázelo zářícím pohledem Umu, která jim věnovala krátké štěstí lidskosti. A tak se všichni čtyři bez překážek dostali do velitelské kabiny, která v době letu není prázdná téměř nikdy, zato v době mimo let skoro vždycky.

Teď tu nebyl nikdo.

Ilyr okamžitě umlkl. Anton sotva stačil zachytit rázem bezvládné dívčino tělo, sám také málem upadl. Jenže tohle ještě zdaleka nebyl konec. Zamknout dveře kabiny, pak honem usadit někam Umu, která v mrákotách svírala ilyr. Hned nato se všichni tři vrhli k obrovskému pultu ve tvaru půlměsíce, který se okamžitě rozzářil bodovými světly, když se ho dotkla zkušená Lü-Bangova ruka. Co tu kde je?

Pohled navyklým způsobem probíhal jednu sekci za druhou. To je jasné, tohle známe, tohle si domyslíme, s tímhle zatím nemá cenu si lámat hlavu, tohle je vedlejší, tohle počká… Palivo? Lü-Bang pokývl. Všechno v pořádku, nádrže jsou plné. Všechno, jak má být.

Tak tedy El Schorre, tím spíše díky za to podřeknutí! Jinak máš pravdu — kdo se dokáže chopit své příležitosti, tomu hraje všechno do ruky, tahle zákonitost platí pořád! Čas se otevíral jako tehdy, v tom městě, v tom tmavém průchodu do dvora, jenže v jiné realitě.

Ted už není sám, a všechno je doopravdy. Je to skutečná, sotva asi poslední, ale přesto rozhodná bitva. Vlastní pohyby vnímal jen mlhavě a s nejvyšším vypětím. Lü-Bangovy a Yulovy ruce se míhaly stejně bleskově. Provedeno. Provedeno. Provedeno. Klíč. Ke startu připraven. A teď vyhlásit všeobecný poplach. Kde tohle mají? Kde je ten zatracený přepínač, tlačítko, páčka, táhlo nebo co… Aha, tady, konečně!

„Okamžitě opusťte loď! Nebezpečí výbuchu! Okamžitě opusťte loď!“

Stejný rozkaz hřímal teď po celé lodi, ve všech jejích sekcích, v každém vzdáleném koutku. Anton zmoženě dopadl do křesla. Možná že reflexívní poslušnost nezapůsobí na všechny, možná někoho napadne, že k pádnému výbuchu motorů teď dojít nemůže, ale většina se už jistě bez rozmýšlení žene ven. A třeba se ženou všichni.

Co kdyby tu byla objevena puma, to není na Plejádách vůbec vyloučeno! A kapitán asi horečně hledá své důstojníky a ti zase jeho, aby společně vyšetřili, kdo a proč zapnul signalizaci všeobecného poplachu. Ano, tady už také začalo blikat světelné znamení palubního telefonu. Anton se vítězné usmál. Pozdě, pozdě! Obrovská obrazovka ukazovala, jak se všichni rozbíhají jako švábi po ploše.

Lü-Bang i Yul už provedli všechno, co měli. Yulova tvář se stáhla nedočkavostí. Antonova ruka strnula nad pultem. Jeden pohyb prstu, ale jaký? Mohl by hned spustit hlavní hnací motor a vyrazit ven z atmosféry, bylo by to mnohem bezpečnější. Ale v tom případě bude všechno kolem smeteno a z tisíců lidí nezůstane ani popel.

Ruka klesla na pult. Anton podle všech pravidel startoval na planetární motory. Kosmodrom, ježící se všemožnými prostředky ničení, se začal nesnesitelně pomalu propadat někam dolů. Anton náhle vesele a uličnicky mrkl na Lü-Banga, jehož tvář zpopelavěla napětím. A v tu chvíli přeskočila na všechny ostatní jeho rozpustilá myšlenka: Sestřelíte nás? Však vy se neodvážíte, dokončil Anton svou myšlenku vítězně, víte, jaká je síla té zbraně a co by zbylo z vašich Plejád, kdybyste ji náhodou odpálili.

Motory namáhavě vyly a jako osten z kůže vytrhávaly loď z vrstev atmosféry. Už je čas!

Anton zapnul hlavní hnací motor.

Vyrovnavače přetížení nedokázaly mohutný náraz úplně ztlumit, ale Yul přece tíhu přemohl a vítězně zdvihl olověně ztěžklé ruce nad hlavu. Po Lü-Bangově tváři se rozlil úsměv. Uma pohnula zvrácenou hlavou, ztěžklá víčka odkryla zamlžené, ale už vidoucí oči.

„Všechno je v pořádku,“ promluvil tiše Anton.

Ne, ještě nebylo všechno v pořádku, zdaleka ne. Anton namáhavě překonal přetížení a s křečovitým vzdechem stiskl tlačítko vnitřní komunikace.

„Koníčku Hrbáčku, jsi tu s námi? Jsi živ?“

„Jsem za přepážkou. Očekávám vaše rozkazy.“

„Zapomněli jsme na kyberneta!“ vyskočil Yul a pospíchal na neohebných nohou ke dveřím. „Pojď dál, drobku!“

Černé kybernetovo tělo vklouzlo do kabiny a v Antonově paměti se náhle vynořil jakýsi dávný, nejasný obraz, který spatřil před časem při soumyšlení s UM — on a jeho přátelé v kabině jakési neznámé lodi, a pak ještě někdo, ale kdo, snad člověkozvíře, snad…

„Očekávám vaše rozkazy,“ opakoval kybernet.

Je pravda, že se stroj nedokáže usmívat?

„Víš, přátelům člověk přece nerozkazuje,“ promluvil Anton vesele. „Ale když ti nebudu rozkazovat, když tě poprosím, nemohl bys nám všem udělat kafe?“

Přeložil Milan Dvořák