K Mrakům Magellanovým

GEA

Kdysi v dobách dávno minulých byli lidé vězni prostoru. Ze všech panorámat Země znali pouze to, v němž se rodili, žili a umírali. První cestovatelé museli bojovat s houštinami pralesů, dravými řekami, nepřekročitelnými horskými řetězy a na kontinentech oddělených oceány se rozvíjel život izolovaně jako na vzdálených planetách. Jak se podivili Féničané, když při výpravách na moře jižní polokoule spatřili Slunce pohybující se po nebi od pravé ruky k levé a za obratníkem Kozoroha Měsíc, vycházející jako vodorovně položený srpek, takže se zpod obzoru nejprve vysunují jeho dva načervenalé růžky.

Přišly doby, kdy na mapách zeměkoule byla vyplňována bílá místa, přišly doby dlouhých, obtížných a bohatýrských výprav na křehkých plachetnicích — epocha Kolumbova, Magellanova, Vasca da Gamy, avšak Země byla ještě pořád nesmírně veliká a k jejímu obeplutí zhusta stěží stačil lidský život; nejeden z těch, kdož se první vydávali na takovou plavbu, nespatřil už svou vlast. Teprve v epoše strojů se začala planeta zmenšovat. Lidé ji objížděli v několika měsících, týdnech, pak dnech; a potom se ukázalo, že člověk, jenž se zmocnil vlády nad prostorem, pohnul něčím, co se mu po celé věky zdálo naprosto neotřesitelné: časem.

Každému z nás se dnes při cestování stává, buďto že dožene den, který již končí, nebo že prodlouží nebo zkrátí noc, ba dokonce při letu proti otáčení Země, že najednou přeskočí den v týdnu. Nikdo se nad tím nepozastavuje, tak je to samozřejmé; lidé, kteří jsou zaměstnáni na umělých družicích, zvykají si na jejich místní čas, s kratším rytmem spánku a bdění, než je den na Zemi. Mění však bez obtíží své návyky, jakmile se vracejí na svou rodnou planetu. Ano, prostor se smrštil, čas se rozpadl, avšak výsady, které mu byly vyrvány, jsou stále ještě nepatrné. Dokonce i kosmonauti, vracející se z daleké výpravy, odněkud od oběžné dráhy Saturna nebo Pluta, přivážejí si ve své raketě čas o tři, čtyři nebo pět, někdy více dní odlišný od zemského času. Výprava za hranice sluneční soustavy k nejbližší hvězdě, Proximě Centauri, měla čas úplně rozdvojit. Jeden, plynoucí nezměněnou rychlostí, zůstával na Zemi. Druhý, měřený na GEI, měl ubíhat tím pomaleji, čím rychleji se raketa pohybovala. Rozdíl, vypočítaný na celou dobu výpravy, dosahoval několika let. Je to zvláštní a velká věc, když teorie a vzorce ověřené zatím na hvězdných jevech počínají zasahovat do lidského života. Měli jsme se vrátit mladší, než budou naši pozemští vrstevníci, protože v nejmenších molekulách všeho, co GEA s sebou odnese, předmětů stejně jako rostlin a lidí, měl čas plynout pomaleji než dosud; bylo těžko odhadnout důsledky tohoto jevu pro dobu, kdy se cesty za hranice sluneční soustavy stanou všeobecným úkazem.

O tom jsem přemýšlel na malém letišti, ležícím v suchém, travnatém údolíčku mezi březovými a olšovými háji. Čekala na mne raketa GEY, jedno z těch komických tryskových letadélek, která při přistání rozkládají ve vzduchu své tři stabilizační plochy, aby na nich přistála kolmo k zemi, zůstala stát podobna amfoře se zobcovitě protáhlým hrdlem.

Se vším už jsem se rozloučil — s lidmi, drahými místy, vzpomínkami — byl jsem připraven na cestu, lehký a klidný, s jiskrou hluboko skrývaného vzrušení — přesto však jsem oddaloval okamžik odletu. Z dlouhého pruhu stínu vrhaného letadélkem pohlížel jsem na skupinku nedalekých smrků, proti světlu téměř tmavomodrých. Všechno kolem mne bylo v naprostém klidu — rozpálené ticho dne, kdy jaro nepozorovatelně přechází v léto, rozčepýřené hlavičky pryskyřníků se nakláněly na stoncích, jako by byly unavené vedrem, nějaký pták nablízku se ozval a umlkl, poděšen vlastním hlasem. To všechno jsem měl jediným pohybem odhodit jako plavec odrážející od břehu. Přímo u mých nohou kvetl trs fialových květů, jejichž název jsem neznal; sklonil jsem se, abych je utrhl, ale vzpřímil jsem se s prázdnou rukou. Nač, zvadnou. Ať raději zůstanou takové, jaké je můj pohled opustil. Vstoupil jsem na schůdky, ve dveřích jsem se naposledy ohlédl — smrky se zvedaly vysoko, jejich čerň byla na tisíci místech probodána rudou září západu. Chtěl jsem se usmát, záleželo mi na tom. Nemohl jsem. Má vlastní nehybnost se s každým okamžikem nepozorovatelně naplňovala ještě nějakou nepochopitelnou tíží.

„Můžeme letět,“ řekl jsem mechanicky, skláněje hlavu ve dvířkách, a posadil jsem se.

„Můžeme letět,“ odpověděl nebo spíš zasykl pilot — robot. Letadlo se zachvělo a vymrštilo vzhůru. Kulatými okénky jsem viděl Zemi rychle se vzdalující. Kabina se rozsvětlila, to pro mne tohoto dne znova vyšlo Slunce a majestátně stoupalo výš a výš. Trvalo to jen kratinkou chvíli. Pak modř nebe, jakoby vyžíhaná, zbledla, zpopelavěla, zčernala a objevily se na ní hvězdy. Nechtěl jsem se na ně teď dívat; položil jsem ruce na opěradlo prázdného křesla před sebou. Seděl jsem tak nevím jak dlouho, když vtom se ozval signál.

Zvedl jsem hlavu.

Hluboko dole za oknem hořelo slunce, oslňující koule v aureole chvějivých plamenů. Před námi, v závějích nehybných hvězd, se objevovaly barevné šňůrky plaménků před očima se zvětšující — byly to světelné boje, rozmístěné spirálovitě okolo GEY. Vyznačovaly cestu jednosměrného letu pro nákladní rakety, trysková letadla a střely, malé jako moje letadélko, které se v celých hejnech rojily kolem letadla. Dvakrát jsme nad ním přeletěli, na letišti byl nepochybně nával; pak přišla rozhlasová výzva, abychom přistáli. Letadélko opsalo předepsanou křivku — náhle mě oslnil stříbrný záblesk, byla to světla našich vlastních reflektorů, která se odrazila od pancéře GEY; ležela bez hnutí, rostla jako obludně nafukovaný balón z nejtřpytivějšího stříbra, pak její lesk ztemněl a zhasl. Blížili jsme se k ní ze strany; téměř kilometr dlouhý rybí trup letadla se prudce zvětšoval a vyplňoval celou oblohu. Následoval lehký otřes, krátká tma a opět zazářila světla, ale už jiná.

Sotva jsem vystoupil a udělal několik kroků (nablízku nebyl žádný člověk), rozjely se se mnou vzhůru pohyblivé schody. Nedojel jsem až do nejvyššího patra, ustoupil jsem stranou na nehybný, galerii podobný výstupek. Tady, asi tři patra pode mnou, rozkládalo se nákladní letiště. Mezi matovými pruhy oceli chodily, hřmotily, duněly a odfukovaly kráčivé nakladače a transportéry, které se trhavými pohyby posunovaly na traversách plošin nad otvorem raket.

Kulaté dveře vstupních otvorů se bez ustání otvíraly a zavíraly jako ústa rychle dýchajících ryb; nákladní rakety se vynořovaly z tunelů; vykládaly svůj obsah na pásy transportérů a dole v hale blízko zdi blikala rozstřikující se světélka signálů. Oranžová, červená a zelená. Celý prostor byl pln nezřetelného, jednotvárného dutého řinčení. To, že se hluk zdál poměrně malý, bylo jedině zásluhou pohlcovačů zvuku, jejichž mušle vystupovaly ze sloupů a stropu.

Vstoupil jsem do výtahu. Na stěně bylo vidět mikrofon informátoru; zeptal jsem se na inženýra Yrjólu, technického vedoucího výpravy. Byl na deváté palubě. Zajel jsem tam.

Stěny kolmé šachty, v níž se výtah pohyboval, byly z průhledné sklovité hmoty. A tak jsem viděl při jízdě vzhůru kabiny pohybující se v sousedních šachtách. Protože však projížděly za prázdnými tunely ostatních výtahů, byly siluety lidí, kteří v nich jeli, zahaleny bělavou aureolou, takže byly příliš nezřetelné, než abych je mohl poznat. Tu se mihl přímo za průhlednou stěnou osvětlený vnitřek rychlovýtahu. Jel nahoru rychleji než můj. Stáli v něm dva lidé. Jeden byl ke mně obrácen zády, postavu i tvář druhého jsem zahlédl velmi neurčitě; ztuhla v jakémsi zvláštním posunku a výrazu, nesrozumitelném, protože vjem trval příliš krátkou dobu. Výtah už zmizel a dále vzhůru už jsem jel sám a pod zavřenými víčky se ještě po nějakou chvíli rozplýval obraz člověka, kterého jsem spatřil. Byl to Goobar, člen výpravy, nejslavnější vědec naší doby.

Má kabina se zastavila. Octl jsem se v prostorné chodbě. Byl jsem zvláštním setkáním trochu rozrušen a snad proto jsem nechtěl inženýra vyhledat ihned. Po levé ruce se rýsovaly vždy po několika metrech výklenky dveří, po pravé tvořila stěnu sklovitá plocha táhnoucí se kam oko dohlédlo. Vycházel z ní jas jako z oblohy pokryté mraky. Když jsem šel dál, uvědomil jsem si, že se světlo měnilo, hned sílilo, hned sláblo. Když jsem tak šel a přemýšlel, těžko říci o čem, zmocňoval se mne stále silnější pocit, že jdu podél velkého lesa. „Směšný klam,“ pomyslil jsem si a přistoupil jsem ke skleněné ploše.

Dole se rozkládal obrovský park. Z výše, kde jsem stál, bylo vidět koruny dubů a buků, kolébající se mírně ve větru, husté trávníky mezi živými ploty, záhony květin, zatáčející se stromořadí, jezírka, jedna třpytící se nebem, jiná zadržující obraz mračen, a dále háje, tu a tam otevřené průseky; zeleň, jasná, téměř žlutá jako peří housat, přecházela ve značné vzdálenosti v čerň smrků, stojících v osamělých skupinkách v moři listí. Tato lesnatá krajina se táhla až tam, kde se k horizontu sklánělo nebe, zatažené mléčně bílými mraky. Když jsem přiložil tvář ke skleněné desce, spatřil jsem dole pod sebou černomodré skály, pěnící se stuhu potoka, který se přes ně hnal, a tam, kde dole zmizel, skupinku cypřišů, tísnících se nad skalisky zrnitého porfyru. První dojem se rozplynul…

„Videoplastické panoráma,“ pomyslil jsem si. Vtom mi někdo položil ruku na rameno. Přede mnou stál vysoký, štíhlý, trošinku přihrbený člověk, s tmavě rudými tvrdými vlasy, které tvořily bohaté prstýnky, pevně přiléhající k hlavě. Tvář měl mladou, hubenou, široká ústa s tenkými, poněkud našpulenými rty. Usmál se, jeho tváře se při tom složily do nesčetných vrásek a ukázaly se oslnivě bílé, ostré zuby. Poznal jsem ho, dříve než promluvil.

„Já jsem Yrjola,“ řekl, „konstruktér. Známe se od vidění.“

Podal jsem mu ruku, kterou pevně stiskl, pak ji lehce otevřel a dotkl se mé dlaně.

„Veslař?“ zeptal se s úsměvem, kdyby to bylo možné ještě širším. Přikývl jsem.

„S tím to bude u nás horší. Ale ty přece také běháš, doktore?“

Tento sportovní interview mě pobavil. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem, „ale bojím se, že tam —“ ukázal jsem rukou za skleněnou desku, „se běhat nedá, Tam nic není, viď?“

„Jak to?“ má nedůvěřivost se ho dotkla. „To je opravdový park… no… snad o něco menší, než vypadá odtud.“

Opět se usmál. V blýskavých očích, v tvrdých vlasech, ve tváři měl něco přitažlivého; bylo v ní hodně šelmovského, dokonce možná — i chytráckého humoru.

Díval se na mne, mrkaje rychle, jako kdyby se zamyslil nad několika slovy, která jsem řekl.

„Doktore,“ řekl, „GEA, to je po čertech velká a spletitá historie, a naše cesta — ještě spletitější… Víš co, než se ujmeš svého nemocničního království, věnuj mi patnáct minut času, ano!“

Překvapen tímto úvodem, opět jsem přikývl. Vzal mě za ruku a zavedl k nejbližšímu výklenku. Sjeli jsme výtahem dolů. Počítal jsem poschodí. Výtah se zastavil v prvním. Dveře se otevřely, proti mně v hustém pološeru spadaly dolů propletené listy divokého vína. Pod podrážkami zaskřípěl písek, do chřípí udeřil svěží pryskyřičný závan. Když jsem udělal několik desítek kroků a ohlédl se, zůstal jsem stát pln úžasu. Rozlehlá kopcovitá krajina se táhla na všechny strany, kam oko dohlédlo; pahorky, pokryté hustým porostem, z něhož vyčnívaly malebné vápencové skalky, běžely dál, až k obzoru, kde se modravými pruhy skláněly klíny lesních masívů.

„Dokonalá iluze,“ vydralo se mi se rtů.

Yrjóla na mne zachmuřeně pohlédl.

„Počkej,“ řekl, „slíbils mi patnáct minut. Pojďme dál.“

Přešli jsme plošku trávníku, mírně se svažujícího; další cestu uzavíraly keře rozkvetlého bezu. Můj průvodce se bez váhání pustil do houští. Následoval jsem ho. Keře náhle končily nad potokem, pěnícím se v skalnatých březích. Yrjóla se přenesl jedním skokem na druhý břeh, udělal jsem to po něm. Na druhé straně inženýr vyšplhal bez nejmenší námahy na veliký balvan a ukázal mi rukou místo vedle sebe.

Dlouho jsme mlčeli. Zdálo se, že zde vítr vane silněji, jeho pryskyřičnou vůni zesiloval chlad stoupající od potoka, jenž se rozstřikoval pod našima nohama. Na druhém břehu se zvedaly v zákrutu potoka majestátně melancholické kanadské jedle a o něco dále obrovská severská borovice s jehličím modrým a stříbrným. Její kořeny, podobné medvědím prackám, se kroutily a ztrácely v trhlinách skály. Chtěl jsem se zeptat, zdali tohle už je klam — po celou dobu jsem se snažil objevit místo, kde skutečný park přechází ve videoplastickou fátu morgánu, vytvořenou obratně skrytou aparaturou — ale nemohl jsem zjistit nejslabší stopu přechodu. Iluze byla dokonalá.

„Doktore,“ řekl Yrjóla nezvučně, „nevím, zdali jsi slyšel, že jsem jedním z konstruktérů GEY? Prosím tě, nemysli na ni jako na systém dobře vymyšlených strojů. Uvědom si: když jsme projektovali její budoucí tvary, když jsme předem promýšleli nezbytnost a užitečnost všech jejích zařízení, nemyslili jsme přesto na to, co je jedině důležité, totiž, že GEA bude kromě našich těl jedinou částečkou Země, kterou vezmeme s sebou…“

Musel jsem napnout sluch, tak tiše Yrjóla mluvil. Závany větru a šumot vody kypící mezi kameny chvílemi smazávaly jeho slova.

„To není obyčejná raketa. Tvůj pohled se bude setkávat s jejími stěnami v prvém okamžiku procitnutí, ve zdraví, v nemoci, při odpočinku i při práci — den za dnem, noc za nocí. Tak tomu bude po celá léta. Tyto stroje, tyto kovové stěny, tyto kameny zde, voda, stromy a vítr, to bude jediný vzduch pro plíce, podívaná pro oči. Pravda, ubohá, těsná, skličující, ale — pozemská. To bude nikoli tvoje raketa, doktore, nýbrž tvá země, tvá vlast.“

Odmlčel se.

„Tak to musí být a tak se to musí stát… jinak ti bude velice těžko. Velice zle a velice těžko. Vím, že mi to neřekneš, i kdyby ses skutečně zalekl a že od cesty neustoupíš, protože bys to nedovedl. A proto záleží na tobě, bude-li tato cesta — spíše život — nejvyšší svobodou nebo nejtěžší nutností. Neuplynulo ještě patnáct minut, ale to je všechno. Řekl jsem ti to proto, že… Mám mluvit dál, nebo chceš, abych táhl ke všem čertům?“

„Mluv, Yrjólo!“

„Víš, tuším tak trochu, proč jsi přišel mezi nás sám. Nerad si vybíráš a vždycky bys chtěl prožít dvě možnosti tam, kde je místo pouze pro jednu… Ale teď už mi hlasitě nadáváš?“

„Víš, že ne.“

„To je hezké. Poslouchej, tys porazil Mehillu?“

„Copak to má…“

„Má. Porazils všechny, pravda?“

„Ano.“

„Podej mi ruku.“

Podal jsem mu ruku; stáhl mě zpět. Balvan, na němž jsme seděli, dotýkal se sousedního. Když jsem pohlédl vzhůru, viděl jsem ohromnou kamenitou pláň, táhnoucí se až k vrcholu rozložitého horského hřebene. Potok tekoucí úžlabinou se leskl jak stříbrný hádek. Yrjóla přiblížil mou ruku k sousednímu balvanu. Čekal jsem, že se dotknu jeho drsného, chladivého povrchu. Avšak prsty pronikly kamenem jako vzduchem a narazily na plochý kov. Pochopil jsem, právě tudy vedla hranice parku, tady končily skutečné stromy a balvany a začínalo jejich pokračování vykouzlené videoplastikou, vzdálené lesy, zachmuřené nebe, hory nad námi… všechno.

„A ten potok?“ zeptal jsem se, ukazuje na hádka nahoře, který vypadal jako počátek vody bublající mezi kamením.

„Ten pod námi, to je ten nejskutečnější potok na světě: můžeš se v něm vykoupat, kdykoliv po tom srdce zatouží,“ odpověděl Yrjola, „ale ten nahoře, nu což, budu citovat tvá slova: dokonalá iluze.“

Pustil mou ruku. Byl to pohled dosti neobvyklý. Paže byla až po loket zabořena do balvanu, který ve skutečnosti neexistoval. Zrak lhal hmatu. Vytáhl jsem ruku, a když se vynořila, nabyla iluze své předchozí plnosti.

Když jsme odcházeli z parku, zeptal jsem se inženýra:

„Odkud mě tak dobře znáš?“

,Já tě vůbec neznám,“ odpověděl. „Říkal jsem dnes tobě to, co jsem před nedávnem říkal sám sobě.“

„Přesto však o mně víš…“ Usmál se tak, že jsem nedokončil.

„Vím o tobě všelicos, ale to je něco docela jiného. Musím to přece vědět. Jsem pánem nad stroji, ale přítelem lidí.“

„Zmínil ses předtím o závodech. Dá se tady běhat?“ „Ovšem, závodní dráha vede okolo parku. Těžko bys našel lepší. Budeme běhat… dost možná, že mě porazíš, ale docela jisté to není… Já běhám kratší trati: tři a pět kilometrů.“ Podíval se na mne, usmál se šelmovsky a dodal: „Ale porazíš mě, budeš-li opravdu chtít…“ Odmlčeli jsme se, Yrjola promluvil, teprve když jsme vystupovali z výtahu ve čtvrtém poschodí.

„To všechno jsou slova, pouhá slova. Říkáme, že to bude těžké, ale tušíme vůbec, co to znamená? Civilizace nás zchoulostivěla jako skleníkové plody, jsme baculatí, červeňoučcí, ne dost dobře vyuzení v dýmu pekel!“

„Co pořád má s tím peklem,“ blesklo mi hlavou, ale nahlas jsem řekl:

„Nejsme tak docela skleníkové plody, jak říkáš… A rozhodně není možné říkat o tobě, že jsi baculatý.“

„To všechno nám ještě ukáže budoucnost. Zatím jen tolik: budeme dělat, co dovedeme, pravda?“

Zavřel jsem na souhlas oči, a když jsem je otevřel, Yrjola zmizel, snad ho sebral jeden z těch čertů, které měl stále na jazyku. „Jako kdyby sám byl pouhým videoplastickým klamem,“ napadlo mě a tato myšlenka vyvolala trpký úsměv.

Zeptal jsem se informátoru na cestu a šel do nemocnice.

Opět krátká cesta kabinou výtahu, napřed vzhůru, pak dlouhou nakloněnou šachtou mezi mléčnými a opálovými stěnami. Chodba vedoucí do nemocnice byla užší než koridor nad parkem, barvy krémově zlaté, s modrou malbou, jako kdyby na stěnu dopadaly stíny listů vržené sluncem. Okna žádná. Bůhví jak to bylo uděláno, protože stíny se přece docela zřejmě pohybovaly a vlnily jako ve větru. Překvapení tady bylo hodně. Některá mi připadala — pro můj vkus — poněkud příliš teatrální.

Byt, který mi byl přidělen, jsem rychle prošel; několik nevelkých, světlých pokojů, pracovna s okny vedoucími na moře — samozřejmě videoplastický klam. Napadlo mě, že to bude vyvolávat stesk tím silnější, protože jej nelze ukojit, ale snad právě to je třeba.

Od nemocničních sálů dělí můj byt jakási klenutá síň. Uprostřed, v majolikovém květníku zasazeném do podlahy, stojí těžká černá araukarie. Její jehličnaté ruce sahají daleko do místnosti, jako kdyby se snažila dotknout mimojdoucího a připomenout mu tak svou existenci. Dvojitými dveřmi se vstupuje do malého sálu. Je tam mnoho skříněk ve zdi, paprskové sterilizátory, větráky, v postranních výklencích pokrytých mléčným sklem chemické mikroanalyzátory, sklo, retorty, elektrické hořáky. A v sousedním větším sále bělost ještě neposkvrněnější. Přístroje třpytící se jako rtuť, křesla z plastického porcelánu polokruhovitě rozmístěná, vysoká okna s pohledem na širé prostranství, porostlé zralým, těžce se vlnícím obilím.

Nakloněná plocha na druhém konci sálu ústí do velké matové stěny; nevstoupil jsem, protože jsem uhodl, že je za ní vlastní operační sál. Za mléčnou stěnou se neurčitě rýsovaly tvary přístrojů a chirurgický stůl podobný mostu s jedním obloukem.

Když jsem přicházel k nejbližším dveřím, uslyšel jsem za nimi kroky, nepochybně ženské — byly totiž drobné a lehké. Zastavil jsem se. Bláhová myšlenka: „Tam je Anna!“ Okamžitě jsem ji potlačil a vstoupil jsem. U velkého okna, obrácena ke mně zády, stála žena v bílém. Za jejími zády se táhla v řadách sněhobílá lůžka, oddělená deskami opalisujícího safíru, které sahaly až do stropu. Žena byla tak vysoká jako Anna a velmi mladá; tmavé vlasy tvořily bohaté prstýnky a kadeře. Skutečnost, že se neobrátila při zvuku mých kroků, po druhé nechala vzplanout naději: po druhé už jsem ji nedovedl potlačit, neměl jsem sil.

„Anno…“ zašeptal jsem němě.

Nemohla to zaslechnout, tím jsem si jist, avšak podívala se na mne. Bylo to nějaké neznámé děvče, nikoli Anna. Hezčí než Anna. Ale já, když jsem k ní šel, ještě jsem hledal v této neznámé tváři rysy té druhé, jako bych chtěl své sny proměnit ve skutečnost.

„Ty jsi lékař?“ zeptala se, opírajíc se nehybně o římsu okna.

„Ano.“

,To jsme kolegové,“ řekla. „Jmenuji se Anna Ruysová.“

Zachvěl jsem se a pozorně jsem se na ní zadíval. Nesmysl. Nevěděla samozřejmě nic, cožpak takové jméno má pouze jediná žena na světě?

Usmála se a zároveň zamračila, protože si nesprávně vykládala krátkou odmlku.

„Jsi zklamán doktore?“

„Ne… samozřejmě… ne, ne,“ řekl jsem a maskoval rozpaky úsměvem, „nějak jsem si spletl tvé jméno se jménem tvého otce.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Teď zde nemáme co na práci, viď?“

„Ne,“ řekla nejistě, tak trochu jako malé děvčátko. Přistoupila k lůžku, najednou se zamyslila nebo zahleděla do prázdna a uhlazovala na povlečení neexistující záhyb.

„No, když není co dělat… můžeme si jenom přát, aby tomu tak bylo stále,“ řekl jsem.

Zase jsme se oba odmlčeli; na krátkou chvíli jsem se zaposlouchal do ticha tak hlubokého, jako kdyby v celé raketě vládl naprostý klid; vzpomněl jsem si však na halu letiště plnou ruchu. Je to tedy pouze dobrá zvuková izolace.

„Přednostou nemocnice je profesor Schrey, vid?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla ráda, že se konečně naskytlo dosti slibné téma na rozhovor. „Není na raketě, letěl na Zemi. Vrátí se dnes večer. Před několika okamžiky jsem s ním mluvila.“

Odněkud jako z nepředstavitelné výšky ozval se tenounký skleněný zvuk, klokotající jako švitoření mechanického ptáka.

„Oběd,“ zvolala moje společnice radostně a já jsem v tomto okamžiku pochopil, čemu tak vyčkávavě naslouchala před několika okamžiky.

„Nudí se zřejmě už teď!“ blesklo mi hlavou.

Byla mou průvodkyní v labyrintu chodeb, protože na GEI byla už déle než týden. Cesta vedla po nezvykle širokých schodech. Nesly nás nad skleněným stropem ústředního parku. Všiml jsem si, že jeho „obloha“ byla při pohledu shora úplně průhledná. Dole se prostíraly zalesněné pahorky; viděli jsme je jako z nízko letícího letadla.

V předpokoji jídelny jsem zahlédl známou tvář; byl to Ter Haar, historik, s nímž jsem se povrchně seznámil před několika měsíci. Vryl se mi do paměti pro komickou příhodu. Na večírku u profesora Muracha byla jeho sousedkou sedmiletá holčička, dcerka jednoho z hostí. Pokoušel se ji bavit, ale skončilo to tak, že se holčička usedavě rozplakala, takže ji matka nakonec musela odvést. Jak se ukázalo, vyprávěl historik děvčátku, že v dávných dobách lidé zabíjeli zvířata a pojídali je. Když jsme pak zůstali sami v zahradě, svěřil se mi Ter Haar vážní a s odzbrojující upřímností, že ho děti přivádějí do strašných rozpaků. „Po pěti minutách rozhovoru,“ řekl, ještě pořád celý nesvůj, „začnu se potit námahou, kde vzít námět pro rozhovor, a výsledek je stejný jako dnes…“

Teď při pohledu na jeho robustní postavu jsem se usmál, jako kdybych spatřil starého známého. Také on mě poznal a zatáhl nás s Annou ke stolku v pozadí sálu. Seděl tam již urostlý muž; byl to Ter Akonjan, vedoucí výpravy.

Když se přiblížil automat — číšník a vytahoval ze svých křišťálových útrob ohřáté pokrmy a servíroval je obratně na talíře, pozoroval jsem starého astrogátora přes třpytivé stolní náčiní. Měl velkou kostnatou hlavu. V krátce přistřižené bradce čerň vousů hrála do modra jako ocel prastaré kalené čepele.

Snad proto — napadlo mě — říkají mu „ocelový astrogátor“.

V jídelně přibývalo lidí. Na stěnách z citrinu, zasazeného do bledě stříbrných rámů, bylo vidět obrazy představující výjevy ze života v historických městech. Strop jako kdyby vykrystalizoval z obrovského balvanu ledu. Třaslavé světlo svíček hořících na stolcích se lámalo v jeho brilantových růžicích a zaplavovalo nás příbojem mihotavého jasu.

Ter Akonjan se mne zeptal, jak jsem spokojen s bytem. Zvedl jsem při tom hlavu a na jeho tváři, která vyvolávala v mysli obraz temných, ponurých hor Kavkazu, jehož byl synem, nečekaně zazářily oči dětsky modré.

„Chceš-li provést nějaké úpravy ve svém bytě, jsou ti naši architekti k službám,“ pokračoval astrogátor, který si mé mlčení vysvětloval jinak. Řekl jsem, že se mi byt velice líbí. Anna Ruysová dostala najednou chuť na palmové víno. Znala je z Malajska, kde delší dobu působila, a přemlouvala mě, abych je ochutnal. Robot zmizel, vzápětí se vrátil a vykouzlil dvě láhve. Vtom z proudu lidí jdoucích střední uličkou zamířily k nám tři osoby: Yrjóla, asi čtrnáctiletý chlapec, který jako by mu z oka vypadl, a tmavovlasá žena. Na dálku se mi zdálo, že je středního věku, ale čím přicházela blíž, tím více jako by mládla. Poznal jsem uznávanou sochařku Soledad. Když se chlapec blížil k našemu stolku, udělal několik energických kroků a za jeho zády řekl Yrjóla:

„Doktore, to je Nils, můj syn…“

Usedli. Nils Yrjóla se na mne pozorně zadíval. Měl ve zvyku probodávat očima své sousedy, jako by to byly rébusy, které je nutno ihned rozluštit… Sochařka, sedící vedle něho, vypadala chvílemi téměř jako jeho vrstevnice: v její drobné tváři viděl člověk pouze tmavé velké rty s blýskavými zuby. Oči měla přimhouřené, nahé paže byly hubené jako ruce děvčátka, ale v paměti mi utkvěl pevný, odvážný stisk její ruky. Vlasy měla připjaté vzadu na hlavě a svázané stužkou. Občas jimi potřásla, jako kdyby jí tento atribut ženskosti rozčiloval a chtěla se ho zbavit.

Oběd sliboval něco mimořádného. V rubínově červeném rámečku svítil sáhodlouhý jídelní lístek a vinný lístek vypadal jako silná starobylá kniha. Bylo by jej možno studovat po celé hodiny. Na stole bylo tolik zlatých, kobaltově modrých a zelených talířků, pohárků, misek a příborů, že jsem nedovedl pochopit, jak se směstnají na jeho nevelké šestihranné ploše. Profil Anny Ruysové se bělal po mé pravici na pozadí křišťálového prohloubeného výklenku, jedla elegatně, i když vyvalovala poněkud oči na každé sousto. Když byla na řadě pečeně, pohlédla zkoumavě do zrcadlově lesklé tabule, oddělující nás od druhého stolku, a pohybem vlastním ženám od nepamětných dob si upravila vlasy. Rozhovor při obědě byl nejistý a křehký, protože nesmírná množství jídel a jejich rafinovanost si vyžadovala soustředěnou pozornost. Ve zlatě a skle příborů pohybovaly se řady plaménků.

Luxusnost oběda mě překvapovala, ba dokonce trochu rozčilovala; mlčel jsem však v domnění, že je nutno přizpůsobit se obyčejům na raketě. Avšak první, kdo toho měl dost, byl Ter Haar:

„Uf!“ řekl, „všeho moc škodí! Chtějí nám ukázat, jaký bohatý výběr všeho máme, ale člověka by to úplně umořilo.“

Dali jsme se do smíchu. Nálada byla hned srdečnější. Nyní jsme se zároveň, Anna i já, odvážili odmítnout nabídku automatu, který nám chtěl servírovat jakýsi další chod. Bavili jsme se živě o pracích při zavodňování pouští na Marsu. Pouze Soledad byla duchem nepřítomna. Dvakrát jí spadla vidlička, pro kterou sahala pod stůl naslepo, ohrožujíc celou bohatě prostřenou tabuli, a vzpřimovala se celá užaslá, když automat, po každé rychlejší než ona, zastíral tyto následky roztržitosti a vedle jejího talíře už se leskl nový kompletní příbor. Když byla podávána mražená pomerančová dřeň, zdálo se, že se probouzí. Všichni jsme umlkli a Soledad, mrkajíc víčky s dlouhými řasami, obrátila se na obsluhující automat s otázkou:

„Mohla bych dostat tvrdou housku?“

Když ji dostala, začala ji trhat, namáčet ve sklence a pojídat po tak malých kouscích, jako kdyby krmila ptáčka.

Ter Haar, nakláněje se ke mně, pošeptal mi spiklenecky.

„Podívej se na tu fresku tamhle na zdi — jak se ti líbí?“ ukázal na ni vidličkou.

Obrátil jsem hlavu tím směrem. Freska představovala ulici ve starobylém městě. V ulici se zvedaly domy s okny proťatými křížem, se střechami špičatými jako čapky bláznů; podél domů šli lidé. A středem ulice se pohyboval po železných kolejích modrý vůz. Za předním sklem stál řidič v bílé paruce, oblečený do bohatě premovaného kabátce; na hlavě měl třírohý klobouk s pštrosím peřím a okolo krku krajkové okruží. S rukou pevně opřenou o kliku řídil svůj předpotopní vehikl, přecpaný lidmi, jejichž obličeje vykukovaly z oken za ním.

Nevěděl jsem tak docela, co je na tomto obraze směšné Ter Haarovi, který se tiše pochechtával a významně na mne mrkal jako poťouchlý kluk.

„Nu, jak se ti líbí?“ opakoval.

Usilovně jsem pátral po nějakém omylu, anachronismu, protože historik jistě narážel na něco takového. Domníval jsem se, že jako každý odborník je také on citlivý na ignorantství ostatních v otázkách svého oboru.

„Zdá se mi,“ řekl jsem váhavě, „že ta okna… okna s takovým křížem byla pouze v těch budovách, no, které byly určeny pro náboženské obřady, není-liž pravda. Protože kříž byl…“

Ter Haar mě pozoroval udivenýma očima, pak zrudl a dal se do smíchu tak hlasitého, že jsem se začervenal zase já.

„Ale, co to povídáš, člověče milá! Okna jsou dobře, ten kříž nemá nic společného s náboženským mýtem! Jakže, ty to nevidíš? To je přece elektrický vůz na kolejích, tak zvaná tramvaj, čili celá věc se odehrává někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale řidič i pasažéři jsou oblečeni jako šlechta na dvoře francouzských králů!“

„Tak to se umělec zmýlil o sto nebo dvě stě let; je to skutečně tak hrozně důležité?“ zašeptala Anna na mou obhajobu. „Šaty se tehdy měnily skoro pořád… Vzpomínám si, viděla jsem takové představení… tak jestli měli kabátce s premováním nebo bez něho, paruku světlou nebo tmavou…“

Ter Haar se přestal smát.

„No,“ povídá, „nechme toho. Je to má vina. Po každé si myslím, že je to nemožné — ale, bohužel, vy jste všichni tak neuvěřitelní, tak stoprocentní ignoranti pokud jde o dějiny…“

Klepl vidličkou do stolu.

„Ale profesore,“ řekl jsem, „promiň, kdo z nás nezná zákony vývoje společnosti?“

„To je holá kostra, nic víc,“ přerušil mě. „To je vše, co si odnášíte ze škol. Neprojevujete ani trochu zájmu o to, jak v minulosti lidé žili, jak pracovali, jaké měli touhy…“

V tom okamžiku v pozadí místnosti někdo vstal a zeptal se, zda by přítomní měli námitky proti nějaké lehčí hudební skladbě: záporná odpověď se ozvala sborově a ihned zazněla tlumená melodie. Ter Haar už do konce oběda nepromluvil. Sál se prázdnil, také moji spolustolovníci vstali. Uklonil jsem se a odešel jsem s doktorkou Ruysovou — s Annou, jak jsem ji jmenoval. Z počátku jsem sice v sobě musel překonávat jakýsi odpor, abych ji oslovoval jménem, ale odpor brzy zmizel. Energicky se ujala funkce průvodkyně po raketě.

Raketa měla jedenáct pater. Když jsme šli od přídi k zádi, navštívili jsme nejprve malou observatoř ve špičce, po ní — v pěti patrech se rozkládající astrofyzikální observatoř s nejsilnějším teleskopem GEY, potom navigační kabiny a pak nad nimi umístěné velíny automatů, které tvořily dvě skupiny — první skupina byla v činnosti, když raketa letěla plnou rychlostí, a druhá fungovala, když se letadlo blížilo do sféry nebeských těles. Pak jsme sjeli na dno do haly letišť a vlastních hangárů letadel GEY, prohlédli jsme si sportovní haly, dětská hřiště, plovárny, koncertní síň, videoplastické sály a parky oddechu. Na konci tohoto patra byla naše nemocnice. Tam, kde obytné prostory přiléhaly k atomovým komorám, vyplňujícím celou záď, zvedala se mohutná hradba pancéřového filtru proti záření. Odtamtud jsme vyjeli výtahy nahoru a obešli postupně jedenáct laboratoří. Při dvanácté už jsem toho měl dost. Když Anna viděla, že se mé nadšení pomalu mění v únavu, upadla do rozpaků; dokonce si strčila do úst malíček, ale když zpozorovala můj pohled, ihned jej vytáhla a zvolala radostně:

„Už vím, kam půjdeme, kolego! Na procházkové palubě jsi ještě nebyl?“

Řekl jsem, že ne. Plna radosti pohodila triumfálně hlavou, vzala mě v podpaží a vykročili jsme.

Na konci široké chodby bylo vidět matově stříbrný závěs z husté tkaniny. Rozhrnuli jsme jej a z umělého světla jsme se naráz octli v nejčernější tmě.

Hodnou chvíli jsem neviděl nic; konečně si oči počaly zvykat na temnotu. Stáli jsme v chodbě tak prostorné, že by se jí dalo říkat sál, kdyby nebyla tak neobyčejně dlouhá. Každých dvacet třicet kroků byly ve zdi dveře označené matně fosforeskující šipkou; alej těchto žlutavých čárek, jakoby se vznášejících ve vzduchu, podobna chorovodu bludiček, táhla se tak daleko, že se poslední slévaly v třepotavou nitku. Když jsem odtrhl oči od těchto světýlek a pohlédl na protější stranu chodby, či spíše paluby, zdálo se mi z počátku, že tam nic není, ale v následující vteřině jsem se zachvěl, protože jsem si uvědomil, jak velice se mýlím. Tam zela propast. Opatrně jsem zamířil k prostoru jiskřícímu hvězdami, jako bych se bál, že paluba znenadání skončí a já se zřítím po hlavě do propasti beze dna, ale v jistém okamžiku se vztažená ruka dotkla chladné desky, která uzavírala další cestu. Poznenáhlu jsem poznával jednotlivá souhvězdí. Někde dole se dělily rozsochy Mléčné dráhy. Doutnaly tam miliardy a miliardy nepatrných jiskřiček; na několika místech na tomto mdlém pozadí jakoby dohořívajícího záření bylo vidět černé průrvy, stíny tmavých kosmických mraků. Nepozoroval jsem ihned, že se můj pohled, upřený na Mléčnou dráhu, zvedá, že se hvězdy pohybují, když vtom v pozadí galerie, v níž jsme stáli, na samém jejím konci zazářil trojúhelník oslnivě třpytivého stříbra. Pohlédl jsem v tu stranu. Klín světla se rychle rozšiřoval, zaléval prostranství čím dál tím větší a zhasínal fosforeskující šipky nade dveřmi — konečně v jediném okamžiku zaplavila nás záře Luny v úplňku. Podíval jsem se na oblohu — zespoda svítil vypouklý, obrovský, krátery hustě posázený Měsíc jako stříbrný červivý plod. Zatmíval nejbližší hvězdy a lenivě plynul, stíny v galerii se beze zvuků kladly na opačnou stranu, byly čím dál tím šikmější, pluly přízračně po stěnách a stropě, splývaly spolu, až konečně Měsíc odplul k druhému pólu GEY a zmizel stejně nenadále, jak se objevil. V tom všem nebylo nic divného, neboť raketa se otáčela okolo své podélné osy a vytvářela si umělé gravitační pole.

Když Měsíc zapadl za záď rakety, znovu se mezi námi rozložila tma. Najednou uchopila Anna mou paži svou horkou drobnou ručkou a otočila mě na druhou stranu, šeptajíc:

„Pohleď… pohleď… za okamžik vyjde Země…“

Mezi hvězdami se vynořila Země jako modrá mlhavá koule, ze tří čtvrtin pohlcená nocí. Modré světlo jejího velkého srpku, s nepostižitelným příměskem zeleně, bylo měkčí než světlo Měsíce. V trhlinách mezi mračny se objevovaly rozmazané, polosmyté obrysy pevnin a moří. Nad jejím severním, neviditelným pólem odvráceným od Slunce hořel oslnivý bod — byla to vlastní hvězda Země — severní atomové slunce. Palubou se opět pohybovaly stíny, opět se ohýbaly, protahovaly, pokládaly, poslední světlo stále vzdálenější postupovalo vzhůru po palubě a znovu nastala tma.

„Viděls?“ zašeptala má společnice jako dítě.

Neodpověděl jsem. Znal jsem tento pohled dobře; kdo z nás během roku alespoň několikrát nepodnikal cestu vzduchoprázdným prostorem za svými záležitostmi. To však byly cesty krátké, měřené na dny, zřídka týdny. Člověk mohl uhodnout vše, co na něho bude čekat po návratu, avšak nyní se mi Země zdála nedosažitelná, příliš daleká! A když mladá dívka těsně vedle mne zašeptala s tváří a čelem přitisknutým k studeným deskám:

„To je krásné…“ po dlouhé době zmocnil se mě po prvé zase pocit osamocení. „Dítě,“ pomyslil jsem si.

V temnotách, které nás obklopily, když Země zapadla, posunovala se pomalu mračna hvězd vzestupným pohybem, který zvláštně upoutával zrak, pohybem plným příslibů, jako kdyby se současně s ním majestátně zvedaly stříbrnými jiskrami pobité tmy, jako drapérie, které mají odhalit něco neznámého; avšak znal jsem tento klam příliš dobře.

Pak jsme se nějakou dobu procházeli po palubě a střídavě s matným šerem přebíhaly po nás pruhy světla, jednou ostré měsíční bělosti, po druhé zemské modře s dlouhými intervaly tmy, která vtékala mezi ně; působilo to dojmem, jako kdyby se nad námi zavíralo a otvíralo gigantické křídlo.

Anna mi vyprávěla o sobě. Byla na GEI se svým otcem, proslulým skladatelem. Právě nyní hráli v koncertní síni jeho šestou symfonii. Překvapilo mě, že mi Anna ani nenavrhla, abychom si ji poslechli.

„Ach, znám ji tak dobře… a cožpak je otec při všech mých operacích?“ řekla tak vážně, že jsem si nebyl jist, je-li to žert. Nakonec jsme však na ten koncert přece jen jeli. Když jsme se blížili k vestibulu, vykládanému deskami chrysoprasu, zahřměly vrcholné tóny, korunující melodii finále a zakrátko se ze síně dolů po schodech začali hrnout posluchači; schodiště se líným obloukem ovíjelo kolem monumentálního balvanu přírodního vulkanitu a dosahovalo bílou, v polostínu mizející spirálou až k živým plotům, které jim z této strany vysílal vstříc ústřední park GEY.

Stáli jsme nerozhodně na odpočívadle, nevědouce co dělat; zdálo se, že děvče má dost mé nepochybně až příliš mlčenlivé společnosti, i když obětavě zastávala úlohu průvodkyně a diskrétními pohyby hlavy a očí mě upozorňovala na mimojdoucí a říkala jejich jména. Snad nejvíce tady bylo astronomů a fyziků, technikové byli zastoupeni poskrovnu; mechaneurista ani jeden.

„Za mechaneuristy dělají všechno jejich automaty, mohou tedy také za ně poslouchat koncerty,“ řekla Anna a dlouho se smála vlastnímu vtipu, ale její smích zakončilo zívnutí, ne dost obratně maskované. To už bylo znamení zcela jednoznačné, rozloučil jsem se s ní tedy s přáním dobré noci. Seběhla dolů; v pološeru se obrátila a ještě jednou mi zamávala.

Ještě stále jsem stál na odpočívadle; můj pohled bloudil po hlavách světlých i tmavých, zastavoval se na siluetách žen; lidí šlo stále méně, ještě jedna druhá trojice, pak jakýsi opožděný pár… Již jsem se chystal k odchodu, když se v širokém, sloupy orámovaném portálu objevila nějaká žena.

Byla to nevšední, zvláštní krása. Oválný obličej, nízké oblouky obočí, černé oči a nezkaleně jasné klenuté čelo, ale to všechno jakoby ještě neustálené, jakoby samo sobě neznámé, jako první záblesk letního dne. Dokončené, člověk by chtěl říci definitivně vymodelované, byly pouze její rty, zdánlivě daleko zralejší než tvář. V jejich výrazu bylo něco, co zároveň probouzelo radost i neklid. Něco velmi zpěvného, lehkého a přesto tak neobyčejně pozemského. Svou krásu přenášela na všechno, k čemu se přibližovala. Když došla na počátek schodiště, položila bílou ruku na drsnou plochu vulkanitu a zdálo se, že tento mrtvý kámen na okamžik ožil. Šla ke mně. Její těžké, polorozpuštěné vlasy se měnily všemi odstíny bronzu, který se proti světlu třpytil jako zlato. Když byla přímo proti mně, užasl jsem, že je tak drobná. Tvář měla hladkou, úzkou, mírně trojúhelníkovitou, bradu s dětským dolíčkem. Když šla okolo mne, zvedla hlavu; šlachy na šíji vystoupily jako struny na jemném nástroji. „Sám?“ zeptala se.

„Sám,“ přisvědčil jsem a představil jsem se. „Callarla,“ řekla, „biofyzik“.

Jméno jsem znal, jen jsem si nemohl vzpomenout odkud. Stáli jsme tak snad vteřinu, která se mi zdála věčností. Pak mě pozdravila úklonem hlavy a se slovy: „Dobrou noc, doktore,“ začala sestupovat dolů. Neviděl jsem pohyb jejích nohou pod šaty spadajícími až na paty, pozoroval jsem jen lehké vlnění. Díval jsem se ještě, jak sestupuje, či spíše snáší se dolů, štíhlá a křehká. Přejel jsem si rukou po obličeji a teprve tak jsem zjistil, že se usmívám. Můj úsměv zhasl. Ve tváři této ženy — uvědomil jsem si to až teď — bylo něco bolestného. Byl to rys tak nepatrný, že jej lidé snadno přehlédli, ale existoval. Takový výraz tváře může mít ten, kdo skrývá utrpení před člověkem, který je mu drahý, a skrývá je dobře. Jen zcela cizí člověk je může postřehnout, a to jen na první pohled, protože později, když si zvykne, přestane je vidět.

Těžká věc, pomyslil jsem si, každý z těchto několika set lidí, kteří se nyní ukládají k spánku v komfortních bytech GEY, bere s sebou na cestu k hvězdám všecky své pozemské problémy, není přece možné, aby je, dříve než nastoupí cestu, svrhli do propasti, jako jsme se svých střevíců střásli prach Země.