K Mrakům Magellanovým

SLUNCE CENTAURA

Vedoucím astrozoologické sekce byl profesor Entreul, velmi křepký a popudlivý stařec, téměř devadesátiletý. Již na GEI uveřejnil svou stou práci. Za svého téměř stoletého života vytvořil systematiku bytostí obývajících planety sluncí odlišných od našeho, totiž veleobrů, obrů, Cefeid, rádiových hvězd, bílých i rudých trpaslíků.

Jak je známo, astrozoologie je oborem, na jehož účet se nejčastěji vtipkuje; není na tom nic divného, uvědomíme-li si, že — třebas je pěstována již po staletí — učenci, kteří se jí věnují, nikdy neviděli živý organismus vzniklý mimo Zemi, kromě několika druhů lišejníků a mechů na Marsu. Je v ní tedy přemnoho planého teoretizování a téměř tolik navzájem se potírajících škol, kolik je odborníků. Entreul byl mimo jiné objevitelem (zlomyslní lidé říkali „vynálezcem“) smyslu čichohmatového, kterým podle jeho názoru musí být obdařeny bytosti na planetách, pohroužených do věčné noci. Tento smysl umožňuje prý nejen vnímání pachů, nýbrž i tvarů předmětů, které je vydávají. Schůze astrozoologické sekce, na nichž se diskutovalo o takových a podobných otázkách, byly jediným nekonečným pásmem sporů. Obyčejně se jich účastnilo mnoho hostí, toužících ne tak po tom, aby rozšířili své znalosti o zalidnění jiných světů, jako po tom spatřit Entreula metajícího v ohni diskuse hromy a blesky na své odpůrce!

Jednou, když byla na pořadu otázka vzhledu bytostí ze soustavy planet a Centauri, zvedla se jakási postava z poslední řady křesel a žádala o slovo: byl to profesor Trehub.

Antagonismus Entreula a Trehuba byl všeobecně znám. Musíme přiznat, že znamenitý fyzik podnikal co mohl, aby jej přiživil. Hned říkal, že astrozoologie je „dítětem nedonošeným o devět století“, protože vznikla o devět století dřív, než mohly být potvrzeny její hypotézy hvězdnými lety, hned zase, když byl dotázán v kuloárech zasedací síně, jaký je jeho názor na poslední Entreulovu práci, vyprávěl: „Ping-Mua se učil u Fu-Čena umění zabíjet draky. Po šesti letech trudného učení ovládl toto umění dokonale, ale nikde se nenašla příležitost, aby je vyzkoušel…“

Zeptal jsem se ho kdysi, proč cítí k astrozoologovi takový odpor. Odpověděl mi:

„Jak známo, jsou nejšťastnější tehdy, když nějaká hvězda vůbec nemá planety. Popisují pak do nejmenších podrobností, jak by vypadali tvorové obývající planety této hvězdy, kdyby ta hvězda nějaké planety měla. Jsou to scholastikové třicátého století. Mají příliš málo důvěry v přírodu a příliš mnoho důvěry v sebe.“

Každý takový Trehubův výrok pronikl dříve či později k Entreulovu sluchu a uvedl starce do zuřivosti — v níž se ostatně cítil jako doma — protože to byl, jak se říkalo, normální stav jeho mysli.

Když tedy Trehub požádal o slovo, astrozoologové se naježili, hosté zbystřili sluch, větříce nějakou novou jízlivost. Trehub smrtelně vážně prohlásil, že podle jeho mínění člověk vůbec nebude s to spatřit bytosti ze soustavy Centaura. Zavládlo ticho plné ohromení; pak dodal, že navrhuje jistý pokus:

„Já,“ řekl, „budu představovat člověka, před jehož očima stojí právě taková živá bytost, a vy se mě budete ptát, jak vypadá. Jestliže se vám podaří na základě mých svědomitých, podrobných a s nejlepší vůlí sdělovaných popisů zrekonstruovat i ten nejvšeobecnější obraz této bytosti — uznám naše vítězství. V opačném případě vyjde najevo, že jsem měl pravdu já.“

Astrozoologové se potichu radili. Entreul měl podezření, že jde o nějaký paradox nebo žert; Trehub jej ujistil, že má ty nejpoctivější úmysly. Konečně vystoupil Entreul doprostřed síně a pozval tam i Trehuba, který řekl, že bude raději mluvit ze svého místa. Starý badatel hvězdné fauny vystrčil sivou bradu jako k útoku a začal:

„Jak velká je tato bytost?“

„Někdy je to o něco větší než člověk, někdy se zmenší, někdy je docela malá.“

„Znamená to, že se smršťuje a natahuje?“

„Ne, děje se to nepochybně tak, jak člověk zdánlivě zmenšuje svou výšku, když kleká, usedá, nebo se shýbá.“

„Ona bytost může tedy klekat, sedat a shýbat se. Proč jsi to neřekl hned?“ zeptal se Entreul, který se dostával do varu.

„Říkal jsem to jen vzhledem k člověku, protože ke klekání je třeba mít nohy, ke sklonění je třeba mít záda a ramena — nic takového u ní nevidím.“

„Má tato bytost okončetiny?“

„Zdá se, že má.“

„Jak to, zdá se? Nejsi si tím jist?“

„Ne.“

„Proč?“

„Záleží mi na tom, co mezi okončetiny počítáme. Kdyby tvor z jiné planety uviděl po prvé člověka, mohl by dospět k názoru, že člověk má pět okončetin a připojil by, že pátou vydává hlas a přijímá potravu, jestliže by uznal hlavu za okončetinu. Zní to podivně, ale je to jen důsledek mimolidského stanoviska. Tak i já vidím části bytosti, zdánlivě se odlišující v prostoru, ale nevím, není-li to zúžení jejího trupu.“

„Nejsou tyto části zdánlivě se odlišující v prostoru, náhodou umělého původu, jako na příklad obuv nebo lidský oděv?“ ptal se Entreul a přelétl nás pohledem, který jako by říkal: „Chtěl mě přechytračit, ale padla kosa na kámen.“ Trehub neodpověděl ihned a po starcově tváři se začal rozlévat výraz triumfu, který hasl postupně, jak astrofyzik vysvětloval:

„Nevím, co na této bytosti je umělé a přirozené. Také mimozemská bytost by nevěděla, kde končí náš oděv a začíná tělo. Snad by se domnívala, že jisté partie lidského těla pokrývá zaschlý výměšek hřbetních žláz, jak by mohla nazvat oděv. Kdyby pak uviděla člověka na koni, mohla by si myslit, že je to nějaká odrůda centaura a kdyby na konec uviděla, že jezdec seskakuje s koně, byla by ochotna si myslit, že je to akt disociace jednoho individua ve dvě… Tak možná to, co vidím, vůbec není jednou bytostí, ale dvěma a možná dokonce, že celým jejich konglomerátem…“

Entreul se rozčiloval, ale po chvíli rozmýšlení řekl:

„Snad si uděláš jasno o tom, která část bytosti jsou okončetiny podle činnosti, jaké zastávají.“

„Ptáš-li se takto, dopouštíš se omylu. Jak vidím, začínáš se shodovat s mým názorem, že bytost je utvářena tak odlišně od člověka, že je nemůžeme spolu srovnávat, avšak přijímaje to, myslíš, je-li její tělo ničím nepodobno tělu lidskému, že si jsou snad podobné jeho činnosti; ale tu opět, ovšem bezděčně, upadáš do antropocentrismu. Bytost skutečně vykonává různé pohyby, ale jejich význam je mi zcela nejasný.“

„Dobrá,“ řekl Entreul, „zkusme to jinak.“ Přimhouřil oči, jako kdyby skrýval ostří následující otázky, a řekl:

„Je to obratlovec?“

Trehub potlačil úsměv.

„Abys poznal stavbu těla oné bytosti, chceš se utéci k morfologii a fyziologii. Nu, tímto způsobem by se ti podařilo dovědět se o ní mnoho, ale, abych ti mohl odpovědět, musel bych ji napřed sám podrobit zkoumání. Měl jsem však odpovědět výlučně na otázky, týkající se jejího vnějšího vzhledu. Tak co, můžeš ji načrtnout, třeba co nejzběžněji?“

Starý astrozoolog mlčel.

„V základech myšlení každého z nás,“ promluvil Trehub, „skrývá se atavistické, mimovolné přesvědčení, že rozumové bytosti z jiné soustavy hvězd musí nám být tělesně aspoň nějak podobné, třebas v rysech co nejvšeobecnějších, karikujících a dokonce nestvůrných. Zatím tomu může být úplně jinak. Ten, kdo takovou bytost uvidí, může mít pocit člověka od narození slepého, jemuž jednoho dne operace navrátila zrak. Místo známého, nám utříděného prostorového světa, který má rozměry a je vyplněn různě zabarvenými a utvářenými předměty, vidí tento člověk pouze chaos pohybujících se skvrn tmavších a světlejších a musí se dlouho učit, než si srovná tento nový svět se starými zkušenostmi ostatních smyslů. Možná, že budeme muset (než se naučíme opravdu vidět, to znamená jediným pohledem obsáhnout a pochopit stavbu těl těchto bytostí) napřed poznat dějiny vývoje života na jejich planetě, podmínky prostředí, jaké je utvářelo, množství druhů, které je předcházelo, a teprve potom se to, co na první pohled vypadá jako chaos, objeví se jako řád a nutnost vyplývající z přirozeného vývoje.“

Když Entreul uzavíral diskusi, neuznal samozřejmě, že byl poražen. Udělal dlouhou přednášku, v níž popisoval anatomii a fyziologii obyvatel systému Centaura, jako kdyby je znal již celá léta. Podle jeho názoru jsou jejich těla utvořena z tkání vysoce proniknutých kovy, aby vnitřek organismů byl chráněn před pronikavým radioaktivním zářením sluncí, v minulosti jasnějších než naše. Trehub se už nepřihlásil o slovo, jen po skončení schůze řekl, jakoby pro sebe.

,Se stroji je konverzace příjemnější, nepokoušejí se naparádit své omyly.“

Entreul, který byl obdařen bystrým sluchem, třískl pěstí do katedry, až to zadunělo, a křikl přes celý sál:

„Fakta rozhodnou, kolego Trehube, fakta rozhodnou!“

Astronom se svému odpůrci dvorně uklonil.

Míjel už sedmý rok cesty a blížila se chvíle, kdy se všechno naše očekávání, plány a naděje měly střetnout se skutečností.

Proxima zářila purpurem čím dál jasnějším. Příručními teleskopy bylo vidět planety tohoto šarlatového trpaslíka — vzdálenější těleso velikostí přesahující Jupitera i bližší rozměry odpovídající Marsu. Dvě jiné části této hvězdné soustavy, slunce? a â Centauri, mely velké rodiny planet. Obě zářily na našem nebi jako hvězdy oslňující bělostí, vzdálené od sebe o několik obloukových minut. Jinou, daleko slabší dvojicí byly Sirius a Beteigeuze, které tvořily modročervenou zdánlivou dvojhvězdu.

Šarlatový trpaslík — Proxima Centauri — zatím rostlo pomalu, takže ani ze dne na den, ani z týdne na týden nebylo možno pozorovat rozdíl jeho průměru; přesto však tma hvězdných palub sotva znatelně řídla, jejich čerň slábla, vytlačována neobyčejně slabounkým šerem.

Jednou ráno začali si lidé něco ukazovat v této síni, zalité nejtmavším purpurem: naše těla a předměty začaly vrhat na palubu stíny.

Když se vzdálenost, která nás dělila od Šarlatového trpaslíka, snížila na šest set miliard kilometrů, ozval se dávno neslyšený zvuk varovných signálů, a od této chvíle se každý večer opakoval: GEA snižovala rychlost. Překvapující bylo, jak jsme ve vzpomínkách hledali ty drtivé pocity, jak v nás probouzel kdysi tento signál, který dnes zněl jako fanfáry vítězství. Po šestnácti týdnech brždění zpomalila naše raketa rychlost na 4000 kilometrů za vteřinu a blížila se již k prvé planetě Šarlatového trpaslíka. Její ekliptika svírala se směrem letu GEY 45°: astrogátoři záměrně nevedli raketu do roviny oběhu planet, neboť se dalo předpokládat, že je vyplněna— podobně jako oblast našeho Slunce— meteorickým prachem, který ztěžuje manévrování. První planetu jsme minuli ve vzdálenosti čtyř set miliónů kilometrů, astrofyzikové a planetologové měli nepřetržité denní i noční služby u svých pozorovacích přístrojů. Nepřibližovali jsme se k planetě, protože to byl skalnatý zledovatělý svět, pokrytý vysokou vrstvou zmrzlých plynů.

Devatenáctého dne potom, co minula její dráhu, pohybovala se GEA v nepatrné vzdálenosti — sotva čtyři sta tisíc kilometrů od ekliptiky; na kosmický prach jsme stále ještě nenarazili. Pozdě večer, když jsem si šel lehnout, ozvaly se reproduktory, které hlásily, že za okamžik podá observatoř zvláštní hlášení. Po minutě čekání se ozval hlas astrofyzika Trehuba, který řekl, že před čtvrt hodinou proťala GEA pruh plynu překvapivého chemického složení a nyní manévruje, aby našla jeho stopu.

Chvatně jsem se oblékl a vyjel na hvězdnou palubu, která se hemžila lidmi, přestože už bylo po půlnoci. Daleko dole, pod levým bortem hořel v temnotách Šarlatový trpaslík, ve zdánlivě nehybné obrubě plamenných jazyků. Záře, jakou vydával, byla sotva jednou dvacetitisícinou záře sluneční, přesto však byl kosmický prostor nasáklý krvavě zbarvenou mlhou. Výše se však rozkládala stále stejná temnota. V tom se ze všech prsou vydral výkřik.

GEA vletěla do pásma plynu, který svítil při styku s pláštěm rakety. V okamžiku zahalil borty bledý, chvějivý svit: hořel a rozstřikoval se v pruhy a hasl daleko zpět za zádí, takže jsme se řítili mrakem přízračných záblesků. Zakrátko GEA opět vlétla do vzduchoprázdného prostoru a znovu, ještě více zpomalujíc rychlost, takže téměř zůstala stát v prostoru, zvedla špičku vzhůru (všechny tyto manévry vyvolaly jako obyčejně dojem, že krouží a točí se nehybné sféry hvězd) a znova narazila na vrstvu neviditelného plynu. Byl nesmírně zředěný a když do něho raketa vlétla pomalu, nerozsvítil se, teprve až naše rychlost vzrostla na devět set kilometrů za vteřinu, začaly ionizované atomy zářit, v důsledku srážky s pláštěm rakety, a okolo stěn paluby se znovu zatřepetaly bledé světelné jazyky.

Objevil se mezi námi astrofyzik, který právě skončil službu. Vyprávěl, že podle analýzy vrstva plynu, v němž se pohybujeme, je molekulární kyslík. Vyvolalo to všeobecný údiv, protože v mezihvězdném prostoru se s pásmy volného kyslíku nesetkáváme.

„Astrogátoři mají za to,“ řekl astrofyzik, „že jsme vlétli do ohonu nějaké nesmírně zvláštní komety a jsou ochotni obětovat trochu času, aby ji objevili. Proto GEA vplula do proudu plynu a hnala se vpřed, jako kdyby je rozrážela.“

Tento pruh, jak po několika hodinách prokázaly výpočty automatů, jevil zakřivení, které potvrzovalo domněnky, že je to plynný ohon nějakého kosmického tělíska, příliš drobného, abychom je mohli pozorovat. Následující den, noc a ještě jeden den minul v honičce za prchající před námi a stále ještě neviditelnou hlavou komety. Až třetí noc, opět hodně pozdě, promluvil všemi reproduktory Trehub a oznámil, že hlavní teletaktor objevil hlavu komety vzdálenou od nás devatenáct miliónů kilometrů.

Do observatoře táhla procesí, avšak hlava komety viditelná jako bledý bod ve tmě po dlouhou dobu nezvětšovala svůj zdánlivý průměr. Večer již bylo možno změřit její velikost. Nebyla v průměru větší než kilometr. Astrogátoři usoudili, že věnovali záhadě komety již příliš mnoho času: je to problém nepochybně velmi závažný pro astrofyziky, koliduje však s hlavním cílem cesty a musíme se nyní vrátit na opuštěný kurs. Přesto však si astrofyzikové vyprosili ještě jednu noc honby za kometou: protože „zalidnění“ v této oblasti kosmu je nepatrné, zvětšili jsme rychlost na devět set padesát kilometrů za vteřinu a raketa v závojích stále prudčeji planoucího kyslíku letěla po stopách komety. V pět ráno promluvil do mikrofonu Trehub a po jeho prvních slovech se všechna srdce rozbušila prudčeji, protože hlas muže, který se vždy dovedl opanovat, se třásl:

„Volá Ústřední observatoř GEY. Tak zvaná hlava komety není kosmické těleso, nýbrž umělým útvarem podobným našemu kosmickému letadlu.“

Těžko vypsat vzrušení, jaké zavládlo na palubách. Raketa se dále pohybovala přímočaře za bledou skvrnou prchající v tmách; v obou observatořích byl takový navalme astrofyzikové byli konečně nuceni požádat část zvědavců, aby odešli, protože jim překáželi v práci. Pak se všichni, vyzbrojeni pozorovacími přístroji, jaké jen byly po ruce, shromáždili na levém bortu přední paluby, odkud bylo již pouhým okem vidět mlhavý bod, který se ospale pohyboval na nehybném hvězdném pozadí.

Když se zmenšila vzdálenost, která nás dělila, na tisíc kilometrů, zaměřila GEA vysílací antény na cizí letadlo, vyvinula plnou palební sílu svých mohutných vysílačů a poslala mu výzvu. Uvědomujíce si, že nám neznámé bytosti neporozumějí, vysílali jsme bez ustání Pythagorovu větu a ostatní prosté geometrické poučky. Avšak naše volání kosmickým prostorem zůstalo bez odpovědi. Přijímače zaměřené na letadlo mlčely.

Pak jsme začali signalizovat světly: z trysek ve špičce rakety vyletěly do černého prostoru atomové světlice, rozvětvující se v žíly stříbrného ohně, signální světlice zelené i modré, avšak letadlo mlhavě viditelné v dálce napořád zachovávalo hluboké mlčení.

Konečně odpoledne rozhodla rada astrogátorů, že vyšle lehké průzkumné letadlo; na jeho palubě měly být pouze automaty a v šestnáct hodin místního času přihlíželo shora asi dvě stě osob, které se shromáždily na horní galerii letiště, jak traktory táhnou čtrnáctitunové oblé doutníkové těleso na startovní dráhu a jak do jeho vnitřku nastupují automaty v matových brněních.

Střela se ponořila do odpalovací komory, vnitřní uzávěry se zavřely, a za okamžik, když pro nás neviditelný první astrogátor stiskl vypínač na pultíku ústřední pilotní kabiny, prolétl nitrem GEY zvuk dutý, temný, jako úder gigantického orloje. Ocelovou konstrukcí rakety proběhl sotva postižitelný záchvěv; raketa, odpálená z komory v hlavě GEY, oddělila se od našeho letadla, opsala kolem něho křivku a rozletěla se k cíli, řízena rádiovými vlnami.

Vystoupili jsme na hvězdnou palubu, abychom odtamtud sledovali další vývoj událostí. Vidět bylo bohužel málo, protože nad neznámým letadlem svítila blíženecká slunce Centaura, která svou oslňující září znesnadňovala pozorování. Pruh zředěného kyslíku již nesvítil, protože byla vypnuta všechna pohonná soustrojí a pohybovali jsme se pouze jako satelit Šarlatového trpaslíka. Pozorný Pavel Borel mi dal k dispozici stokrát zvětšující dalekohled, který jsem si postavil v přední chodbičce paluby. Přivíraje oči před nesnesitelným jasem, viděl jsem, jak naše raketa zaplašuje temnotu lehce se chvějícím jazykem atomových tryskových plynů. Konečně se dostala k letadlu tak blízko, že s ním splynula v jedinou skvrnu. Oheň jejích tryskových motorů zhasl. Zřejmě vypnula motory. Vysílače rakety byly zapojeny přímo na veřejnou síť reproduktorů GEY, takže se k nám ihned dostala každá zpráva, kterou automaty vyslaly. Za jedenáct minut po startu přišla první. Zněla:

„Neznámé letadlo je poškozeno.“

Druhá, po dalších třech minutách:

„Pokoušíme se vniknout dovnitř, aniž bychom poškodily plášť.“

Pak bylo ticho. Astrogátoři vyslali tázací signál, bez odpovědi. Naše srdce počal svírat neklid, pak se ozvala dvě slova:

„Vracíme se.“ Vzápětí potom jsme uviděli záblesk nastartovaného motoru.

Raketa provedla obvyklý manévr, podletěla pod přistávací dutinu a vsáta magnetickým polem, dostala se na první podlaží osobního letiště.

Zase jsme sjeli výtahy dolů. Dvojité dveře vstupní komory se otevřely, hlava rakety se vysunula, zastavila a přitažena ocelovým ramenem se počala zvedat, ukazovat celé těleso letadla. Mechanoautomaty zároveň ze čtyř stran odstranily šrouby příklopu vstupních dveří a zavládlo hrobové ticho, v němž bylo slyšet běžící, dosud ještě nevypnutý chladicí pulsátor rakety. Stálo kolem ní několik lidí — astrogátoři, fyzikové, inženýři z letištní služby. Otevřenými dveřmi vystoupily prvé automaty a sjely na plošinu. Grotrian jim položil nějakou otázku; odpověď jsme neslyšeli, jen výkřik, jaký unikl okolostojícím. Postupně zavolalo shora několik hlasů.

„Co říkají?“

Grotrian zvedl tvář, která náhle zbledla.

„Říkají, že jsou tam lidé.“

O půl hodiny později přihlížela posádka GEY shromážděná na palubě letiště, jak Lancelot Grotrian, jeho asistent Petr z Ganymedu, Tembhara, inženýři Treloar a Uteneut a s nimi Ter Haar nastupují po můstku dovnitř rakety, která ležela na startovní dráze.

Druhou raketu, nákladní, s nástroji a automaty, měl řídit jen Ameta, avšak v poslední chvíli bylo rozhodnuto, že výprava bude možná potřebovat lékaře, a volba padla na mne.

Stál jsem dole v hale vedle pilota a snažil jsem se, drcen kosmickým brněním, napodobit jeho nenucený postoj. Dírkovatá konstrukce stropu, kolejnice svažující se k startovním trychtýřům, tělesa raket, všechno se třpytilo matným stříbřitým leskem berylia, tmavšího o půltón než stříbro našich skafandrů.

Když byly zavřeny vstupní dveře za posledním člověkem, vysunul se ze stěny mohutný ocelový píst a zatlačil střelu do odpalovací šachty. Ozvalo se tlumené zařinčení katapultu. Uplynulo dvacet vteřin, než zahořelo zelené světlo na kotouči signalizátoru. Píst se vtáhl zpět a zatlačil na uvolněnou kolej druhou raketu. Vstoupili jsme na její hřbet.

Chtěl jsem se s přáteli shromážděnými nahoře rozloučit nějakým gestem, ale vládlo mlčení tak napjaté, že jsem spustil přilbu a zmizel za Ametou v nitru rakety.

V hlavě střely bylo málo místa. Sotva jsem se uložil vedle pilota a zapjal pasy, ozval se signál, kontrolní světélko zazářilo, a střela, tlačena ocelovou tlapou, vklouzla do tunelu. Zahřmělo. Pocítil jsem, že mé tělo najednou ztěžklo. V kulatém okénku před Ametovou hlavou se začernalo nebe. Letěli jsme.

Ameta opsal povinnou křivku okolo GEY a zapnul motory na malou rychlost. Teprve když jsme se dostali z blízkosti letadla, pohnul oběma rukama obřadným pohybem páčkou zrychlovačů. Ani ne tak sluchem jako spíš celým tělem, obaleným pérující tkaninou, vycítil jsem hluboký zpěvný tón, s jakým z trysek vyrážejí atomové plyny.

Chtěl jsem se podívat okénkem, abych našel prvou raketu, nebylo to však snadné, protože kabina byla těsná. Ametovu tvář několikrát polila rudá záře a ve sklíčkách ukazovatelů se mihly rubínové jiskry — to při zatáčkách nahlížel Šarlatový trpaslík do raketové kabiny a šlehl po nás hřejivým světlem. Zvedl jsem se na loktech.Viděl jsem jen třepetavé, zpět ohnuté plameny tryskající ze špičky; zmenšovali jsme rychlost brzdicími tryskami.

Nadzvedl jsem se ještě výš a vtom jsem uviděl neznámé těleso.

Podobalo se vřetenu se špicí a zádí stejně zaoblenou. Tu středem tělesa zasvítila vzdálená hvězda. Napadlo mě, že je průhledné, ale brzy jsem pochopil svůj omyl. To nebylo kosmické letadlo, nýbrž jakási primitivní umělá družice. To, co jsem považoval za zašpičatělý trup, byl ve skutečnosti prstenec, který jsme viděli v bočním zkrácení.

Takzvané letadlo se rychle zvětšovalo. Nadouvalo se, jako kdyby bylo nafukováno obrovskou rychlostí; je to klam typický pro vzduchoprázdno. Takhle tedy vypadá blížící se cíl cesty. Ameta opět zapnul decelerátory a udělal obrat. Letadlo proplulo dole pod námi. Podobalo se velkému kolu s loukotěmi se zploštělou hlavou. Pomalu se otáčelo a trubice jeho loukotí se líně pohybovaly na černém pozadí hlubin, jako by mlelo hvězdy. Uprostřed se zvedala kruhová plocha letiště, podepřená mřížovatou věží. Kroužili jsme, zatím co první raketa již přistávala. Nezastavila se na ploše letiště, nýbrž se snesla níž a přizpůsobila svůj pohyb otáčení prstencovité obruby satelita; zastavila se nad ním, blýskajíc rytmicky plameny motorů, vymrštila z brzdicí trysky ve špičce krátký plamen, vysunula magnetické záchyty a přilepila se na družici v místě, kde se na jejím povrchu černala nepravidelná skvrna.

Ameta neznatelně pohnul pákami. Padali jsme dolů. Plochý kruh přistávací plochy rostl obludně před očima, zakryl nebe, zdálo se, že jej prorazíme naskrz jako projektil. Těsně nad ním raketa zvedla špičku prudce vzhůru a vzlétla kolmo do černého prostoru. Náš dlouhý stín prolétl jako blesk po žlábcích vlnitého plechu, matně se červenajících v rudém světle Proximy. Teď, když jsme znovu nabrali výšku, uviděl jsem písmena, která běžela přes celou šířku přistávací plochy:

Ameta udělal přemet a dostal raketu na kruhovou oběžnou dráhu okolo umělé družice. Octli jsme se v rovině jejího obvodu a pohybovali jsme se po uzavírající se spirále. Stříbrný prstenec družice, střídavě zaplavován tmou a plamennou září Šarlatového trpaslíka, se zvětšoval, až vyplnil celé okénko a vytlačil černé, hvězdami poseté nebe. Jak Ameta přitahoval brzdy, bylo toto střídání světla a tmy stále pomalejší.

Ztráceli jsme rychlost. Několik desítek metrů za okénkem ubíhal prudce zpátky kovový bok družice. Temně na něm vystupovaly jakési značky, nečitelné, protože je rozdíl rychlosti měnil v roztřesené šmouhy. Poslední výtrysk plamenů ze špičky; stříbrná stěna pohybující se proti nám zpomalila svůj pohyb tak dalece, že se špinavé pásy rozpadly v písmena. Četl jsem:

Ameta naposledy zapnul decelerátory. Přes bledý plamen, který šlehal ze špičky, bylo vidět ubíhající písmena:

V okně se mihlo mřížované rameno jeřábu a objevila se další slova:

Projela mimo prázdná část bortu, tak pomalu a tak blízko, že bylo vidět zesílená místa svarů. Pak se mihla velká pěticípá hvězda a opět písmena:

Nápis se opakoval. Opsali jsme úplný kruh.

„Co znamenají ta slova?“ ptal jsem se Amety.

„Nevím,“ odpověděl, aniž odvrátil hlavu.

Raketou proběhl otřes. Zůstali jsme stát těsně vedle druhé rakety. To, co vypadalo jako skvrna, byl vlastně velký otvor proražený v plášti prstence. Druhy jsem neviděl, jistě už vstoupili do družice. Ameta otevřel zadní dveře, zavolal mechanoautomaty, odepjal pasy a vyšel ven.

Druhové upevnili na povrchu prstence lano, napjaté mezi provizorními záchyty. Pevně jsme se ho přidrželi, protože se umělá družice otáčela, a odstředivá síla, která vznikala, lehce nás mohla vymrštit do prázdného prostoru. Stáli jsme na velkém stříbrném kole. Otáčelo se lenivě i s námi. Měli jsme pocit, že družice nehybně stojí pod majestátně se otáčející černou polokoulí hvězd. Daleko nad námi, jako plamenná koule, kroužil Šarlatový trpaslík. Plošina ústředního letiště, vyvýšená nad úroveň prstence, vrhala v jeho světle dlouhý stín, který nás hned pohlcoval, hned opouštěl. Ještě jsem chtěl vyhledat pohledem GEU, jistě byla někde na pozadí hvězdného mraku Střelce, ale Ameta již zmizel v otvoru. Šel jsem za ním.

Octli jsme se v chodbě, která vedla v prstencovité trubici. Velký otvor udělal nepochybně nějaký meteor, který prorazil trubici skrz naskrz. V okolí díry byly stěny silně pokřiveny. Roztrhané plechy krytu ukazovaly zkroucené žebrování a podlaha, smáčknutá jak harmonika, tvořila vysoké záhyby, které jsme museli překračovat. Rozsah škod byl důkazem špatné jakosti konstrukčního materiálu.

Došli jsme k prvním dveřím ve svislé ploché mezistěně. Plocha dveří byla do kříže hustě pobita cvočky ležícími vedle sebe. Inženýři mi pak řekli, že to byly tak zvané nýty, jimiž kdysi bývaly spojovány kovové pláty.

Dveře byly pootevřené. Čtyři rýhy na povrchu svědčily, že právě tudy předtím pronikly do vnitřku družice automaty vyslané z GEY. Úzkou chodbičkou jsme se dostali do jakési čtvercové předsíně. Ve stěně byly další dveře dokořán otevřené. Ameta tam vstoupil první. Přes jeho rameno jsem uviděl druhy.

Stáli uprostřed dlouhé, dosti prostorné místnosti; všichni rozžali náramenní reflektory skafandrů, takže tam bylo dost světla. Na stěnách byly skřínky, některé pootvírané; uvnitř se lesklo sklo. Na dvou řadách stolů ležely hromady porcelánových a skleněných baněk, destilačních přístrojů a kádinek; pod stoly se válely v hromadách keramikových střepů ampulky kapkovitého tvaru. V jednom koutě stál jakýsi odsavač kouře, v druhém byl čtverhranný otvor; někdo z druhů vrhl dovnitř proud světla; odrazilo se na obrovských baňatých nádobách naplněných červenohnědou ztuhlou kaší. S úžasem jsem zjistil, že strop, stěny i podlahu této místnosti pokrývá olověný pancéř. Na střepině skla trčící z hromady jiných střepů zahlédl jsem nějaká písmena: chtěl jsem ji vzít do ruky, vtom říká Grotrian zvýšeným hlasem:

„Ničeho se nedotýkat! Jděte rovně, tudy,“ ukázal na uličku mezi stoly.

„Co je to?“ zeptal jsem se. Uteneut manipuloval s mechanoautomatem.

„To jsou bakteriové kultury,“ odpověděl Grotrian. „Mohly vydržet v nízké teplotě.“

„Kosmické záření je přece muselo dávno zahubit,“ začal jsem, ale nedokončil, protože jsem najednou nad slunce jasněji pochopil význam olověného filtru.

Grotrian vrhl proud světla na šedavé obkládání stěn.

„Ten pancéř bakterie chránil, ale my hned všechno vysterilizujeme.“ Mechanoautomat zvedl hlavici vyzařující paprsky; vrhal snopy ultrafialových paprsků, které ničily mikroorganismy. Astrogátor nařídil, aby účinku paprsků byly vystaveny i naše skafandry, pak jsme šli dál.

Tak začala naše procházka umělou družicí. Temná, stále stoupající chodba byla zaplavena absolutním, vše pohlcujícím tichem kosmického prostoru, v němž naše kroky bez ozvěny zanikaly. S podlahy vzlétal při každém kroku v chvějivých oblacích lehounký prach a halil nás až po ramena; líně se vlnil, hned se zaleskl stříbrně v paprscích náramenních reflektorů, hned krvavě červenal ve světle Šarlatového trpaslíka, které padalo shora kulatými iluminátory ve stropě. Průhledné přilby těch, kdo šli přede mnou, rubínově se v něm rozhořívaly. Z poloprůzračných chomáčů prachu nebo mlhy se vynořovaly stěny a předměty, všechny pokryty šedým povlakem, hustě namačkány, stojící na dosah ruky. Vypadalo to, jako by vnitřek tohoto prstencového kola zastavěli nějací liliputáni, tak se tísnily přístroje a přepážky, tak nízko jsme museli sklánět hlavy ve dveřích. Prošli jsme jakýmsi skladištěm zavaleným ocelovými lahvemi; dál zase pokračovala chodba s kruhy rudého světla, které se rozplývaly v mračnech prachu. Končila dveřmi většími než ostatní. První z návštěvníků setřel rukavicí bílou jinovatku s tabulky upevněné nad nimi. Byl tam nápis:

Grotrian strčil do dveří a zkameněl na prahu, zahrazuje nám další cestu. Přes rameno jsem nahlédl dovnitř. Dva snopy světla z našich svítilen osvětlily vysokou místnost, z obou stran zastavěnou lešením, které jsem považoval za klece — ve skutečnosti to však byly kóje, umístěné nad sebou. Přímo u Grotrianových nohou obutých do stříbrného kovu leželo něco zkrouceného jako polovysypaný pytel z nazelenalého stanového plátna. Avšak tento pytel se na jedné straně rozděloval a část bližší astrogátorovi končila kulovitým zbytněním. Zachvěl jsem se.

Byl to člověk.

Ležel naznak se skrčenýma nohama, ruce přimáčknuty tělem. Na hlavě měl koženou helmu. Byl mrtev už věky. Měli jsme předpokládat, že něco takového objevíme. Že by to tak ohromilo Grotriana? Astrogátor upíral zrak, nikoli na ležícího, ale na protější stěnu. Dívala se odtamtud nahá žena. Sedíc nohu přes nohu na hřbetě obrovské želvy, dotýkala se květem, který držela v ruce, nahého prsu a usmívala se. Na nohou měla podivné střevíčky s podpatky ve tvaru ostrého zobáku. Nehty byly červené jako krev. Červené byly také rty, roztažené v úsměvu, který odhaloval nápadně bílé zuby. V tomto úsměvu bylo něco nevýslovně odpuzujícího.

Otočil jsem hlavu. Hned za mnou stál Ter Haar. Jeho tvář za sklem přilby byla přísná a bledá.

„Co to znamená?“ zeptal jsem se, snižuje bezděčně hlas.

Nikdo neodpověděl.

Grotrian překročil mrtvého a vstoupil dovnitř. Šli jsme za ním úzkou uličkou mezi lůžky podobným klecím. Astrogátor se marně pokoušel otevřít další dveře. Zavolal mechanoautomat, který krátkým rozmachem udeřil do jejich středu. Dveře povolily.

Obraz nahé ženy připíchnutý na stěně se po nárazu svezl a spadl, jak ve vzduchoprázdnu padají i nejlehčí předměty: jako kámen. Mračna prachu vířícího mezi mnou a opancéřovanými zády nejbližšího druha houstla, čím hlouběji jsme vnikali do místností bez oken. Světlo našich lamp se při chůzi pravidelně pohupovalo: kam dopadlo, objevovali se mrtví a nad jejich těly, plochými, hnědými jako vyschlé můry, se dívaly se zdí nahé ženy. Tep ve spáncích bušil jako chod strašidelných hodin a hrdlo se svíralo.

Měl jsem jednou sen, že po dlouhé pouti tmavou, pustou krajinou jsem potkal člověka, který ke mně přistoupil a srdečně mi podal ruku. Když jsem se zblízka díval do jeho usměvavé vlídné tváře, udělal jsem náhle strašlivý objev: Nebyl to člověk. V uměle navlečené kůži se skrývala nějaká bytost, která jí zevnitř pohybovala. Roztahovala ústa do přátelského úsměvu a přitom mě pozorovala skulinami mezi víčky chladným, tupým a zároveň triumfálním pohledem. Stejně i teď, když jsem šel mračny prachu, v nějž se změnil vzduch zmrzlý ve vzduchoprázdnu, octl jsem se ve sféře podobného strašidelného úkazu.

Většina předmětů, které světla reflektorů vysvobozovala ze tmy, byla mi neznáma. V jejich zmatené směsi, ve shluku nábytku, v zařízení, ležely, klečely, seděly mumie, zabalené do svinutých plachet a pokrývek, po dvou, po třech, s rukama křečovitě propletenýma, s tvářemi přitisknutými k podlaze, zvrácenými dozadu, s očima proměněnýma v kousky ledu, s kostěným leskem zubů. Všechny poprášeny bílým prachem bez nejmenšího zbytku lidského výrazy — a přece to byly pozůstatky lidí; k takovým katastrofám před věky docházelo, to jsem dovedl pochopit. Ale ty obrazy na stěnách? Ty nahé ženy se štíhlými, bílými prsty zakončenými nehty tvaru špičatých kapek, upřeně po nás šilhající koutky přimhouřených očí, v pózách, které lhaly vše, co je bezbranným tajemstvím a mlčením nahoty — to byli také lidé?

V dutém tichu jsme procházeli jednu kajutu za druhou, prošli jsme kuchyňskými místnostmi, kde se na bílých kachlících povalovaly hromady plechovek a holých kostí a z lesklých kohoutků visely ledové rampouchy. Další oddíl chodby: také zde se po podlaze plazily kruhy rudého světla z iluminátorů. Další dveře. Když jsem překračoval práh, uviděl jsem, že z druhé strany vstupuje osm vysokých stříbrných postav: byly to naše odrazy v zrcadle, které pokrývalo celou stěnu. V pokoji byl chaos. Mezi rozházenými třínohými stoličkami, potaženými červenou kůží, na zmrzlých krystalech barevných nápojů a střepech lahví ležely mumie. Nejbližší měla hlavu opřenou o soudek, z něhož vytekla tekutina proměněná v zelenavý led. Jednou rukou si zacláněla tvář, v druhé tiskla krátkou, na modro kalenou trubici. V ploše zrcadla se černalo mnoho dírek, z nichž se paprskovitě rozbíhaly trhlinky. Ve stropě byly otevřené padací dveře. Vedl k nim žebřík. Z jeho nejnižšího příčle visela dolů dvě těla, zlomená téměř vejpůl. Pohlédl jsem za sebe. Stěnu zakrýval velký obraz. Na modrém pozadí se vznášela mezi pěnovitými bílými mraky růžová těla žen.

„Co je to?“ zeptal jsem se, nepoznávaje vlastní hlas.

„To jsou Atlantiďané,“ odpověděl Ter Haar, a jako kdyby tato slova vysvětlovala vše, prošel okolo mne, odstrčil těla visící z žebříku a začal se šplhat nahoru. Mumie lehly na bok. Měly hlavy omotány pruhy z roztrhaných pokrývek.

Něčí slitovná ruka je přikryla plachtou z tuhého plátna. Vylezli jsme nahoru a zapadli do tmy úzké šachty, která vedla do ústřední komory. Museli jsme se zde pohybovat pomocí tenkých kovových lanek, upevněných ke stěnám. Odstředivá síla, která vytváří na obvodu umělou gravitaci, čím dál tím víc slábla. Chodbu uzavíraly neobyčejně masivní pancéřové dveře. Když jsme odstranili vrzavou vrstvičku jinovatky, objevil se červený nápis:

Dláta a probijáky byly by zde musely dlouho pracovat. Grotrian zavolal automat, vyzbrojený hořákem na atomový plamen. Modravý hrot se zakousl do desky, která nám bránila ve vstupu. Ocel zrudla, ve vzduchoprázdnu zakroužily šupinky zuhelnatělého nátěru, čára řezu se mírně prohýbala; konečně byl pancéř po celé délce rozřezán, dva automaty se do něho napřed opřely, pak si jej přitáhly k sobě a velký plát ocele se pomalu naklonil a byl vylomen.

První vešel dovnitř Grotrian. Bylo tam tma; paprsky reflektorů bloudily po jakýchsi koutech a výklencích: orientaci ztěžoval beztížný stav. Magnetické podrážky umožňovaly chůzi, ale docela gravitaci nahradit nemohly. Ve vzduchoprázdnem prostoru se vznášely a líně mezi námi proplouvaly jakési velké nádoby, podobné břichatým rybám; hned ta, hned ona odrážela svým leštěným povrchem záblesk světla, který na ni dopadl. Teprve až mechanoautomaty stáhly dolů tato poletující tělesa, prozatímně je upevnily a rozsvítily velký reflektor, uviděl jsem, že stojím v kopulovitě zaklenuté místnosti. Se stropu viselo rameno jeřábu, které svíralo asi čtyři metry dlouhou raketu s nemotornými křidélky. Když reflektor v hlavici automatu opsal celý kruh, zpozoroval jsem, že v temných výklencích stojí hruškovité nádoby; bylo jich více než třicet. Z každého výklenku vybíhaly úzké drážky, které končily u točnice pod jeřábem. Grotrian řekl Ter Haarovi:

„Bomby, viďte?“

„Ano, uranové,“ odpověděl historik.

Grotrian zavolal jeden mechanoautomat a poručil mu, aby jednu hruškovitou nádobu prosvítil Roentgenovými paprsky. Přešli jsme na druhou stranu, abychom viděli výsledek prosvícení na přistavené fluoreskující matnici. Všiml jsem si, že pod jeřábem je v podlaze prohlubeň. Byl tam mělký trychtýř s nedovřeným příklopem. Naklonil jsem se a nahlédl otevřenou skulinou: v bezedné propasti tam zářily hvězdy.

Mechanoautomat zapnul proud. Na zeleně zářícím stínítku se objevil stín vnitřní konstrukce nádoby. Netušil jsem její význam, viděl jsem, že se uvnitř sbíhají trubice v počtu čtrnácti nebo šestnácti (stíny se mohly překrývat). Nahoře byly vývody trubic spojeny s kabely, které se sbíhaly v jednom místě. Uteneut je našel na povrchu nádoby. Byl tam malý klobouček na pružině, pod ním páčka vypínače, více nic.

Grotrian nám zakázal, abychom se čehokoli dotýkali.

Odešli jsme otvorem, který v pancéřových dveřích vyřezaly automaty, a vrátili jsme se do velké zrcadlové místnosti na obvodu družice; odtud vedla cesta chodbou do malé kabiny. Pod stropem se křižovaly svazky kabelů v obalech pokrytých jíním. Na stěnách byly mramorové rozvodné desky s řadami kontaktů: byl to typ prastarého vakuového počítacího stroje. Před tabulkami stály trojnohé židle, na nich — čtyři zkroucení lidé se sluchátky na uších: na sluchátkách — helmy. Tváře zakryty koženými maskami. Čtvrtý visel dolů ze sedátka, přilba mu spadla s hlavy a vlasy ostříbřené krystalky vzduchu se dotýkaly podlahy. Oči se proměnily jako u všech ostatních v kousky kalného ledu.

Další oddělení chodby bylo pokryto vysokým, měkkým kobercem. Nové dveře, na nich malá stříbrná písmenka:

Dvěma kulatými iluminátory ve stropě padaly dovnitř paprsky Proximy. Její červeň se při našem příchodu smísila s bílým světlem náramenních reflektorů. V tomto silném jasu se objevil velký pokoj. Stály tam velké zasklené skříně se starožitnými knihami, velká křesla, na jedné stěně visela mapa Země v pradávné projekci Mercatorově. Eurasii oddělovala tlustá červená čára. Celá byla přeškrtnuta nápisem: COMMUNIST SPHERE. Na zbytku světa ležela černá písmena: FREE WORLD SPHERE.

Za psacím stolem, v širokém křesle seděl člověk. Jistě kdysi býval vysoké postavy. Jeho daleko natažené nohy vyčnívaly pod stolem. Hlava byla zvrácena zpět, a proto ostře vystupoval ohryzek na krku obaleném bílou kožešinou, která tvořila límec bundy. Za ním na stěně byla napjata velká plachta s červenými a bílými pruhy a hvězdami. Mumie měla na sobě kožený kabátec jako všichni v tomto letadle; růžky límce byly zdobeny čtyřmi zlatými hvězdami. Před ním, mezi jíním pokrytými papíry, stála sklenka s kouskem ledu. Po pravé ruce leželo prázdné kožené pouzdro a kalený předmět s krátkou hlavní: byl jako těžítko na knize se zlatými písmeny: THE HOLY BIBLE. Když jsem přistoupil blíž, zdálo se mi, že se velitel mrtvého letadla usmívá. Obešel jsem stůl a pohleděl jsem mu do tváře. Byla tmavošedá, pokrytá jinovatkou a nevyjadřovala nic. Ohrnuté rty ukazovaly zuby, zaťaté do nějakých lesklých třísek. Naklonil jsem se, s mimovolně zatajeným dechem, a zjistil jsem, že to byla napůl rozhryzaná skleněná trubička. Někdo mi položil ruku na rameno — Ter Haar.

„Pojď,“ pravil a teprve nyní jsem si uvědomil, že jsme v kabině sami. Ode dveří jsem se ještě jednou ohlédl do pokoje. Šarlatové světlo Trpaslíka splývalo po tváři mumie, jako by se marně pokoušelo ji oživit. Scvrklá, svraštělá, vypadala, jako kdyby byla od věků mrtvá, jako kdyby v ní nekolovala krev.

Vstoupili jsme do prázdné místnosti. U stropu probíhaly skupiny rovnoběžných trubic, kolem stěn v řadách na kovových stojanech štíhlé láhve na plyn. Všichni druhové byli tady.

„Tato družice,“ říkal Grotrian, „opustila Zemi před více než jedenácti stoletími. Atlantiďané měli v úmyslu rozsévat z ní bakterie a vrhat atomové pumy. Aby mohli lépe mířit, vestavěli do ní raketové zařízení, které jim umožňovalo přecházet z oběžných drah bližších Zemi na vzdálenější. Nějaká nepřesnost ve výpočtech zavinila, že se odchýlila od stanovené dráhy. Tak začala bludná pouť tohoto letadla vesmírem. Po několika stech letech se dostala do okruhu přitažlivosti Proximy a zvětšila tak počet těles, které kolem ní krouží.“

Zatím co Grotrian mluvil, představoval jsem si, jak se lidé uvěznění v kovovém prstenci propadali do mrazivé hlubiny, jak v nich pomalu tuhla krev, jak bojovali o život a teplo. Staletí uplynula od smrti posledního z nich, ale kovová družice kroužila neúnavně kolem chladnoucí hvězdy i se zkamenělou posádkou.

„Je samy stihl osud,“ pokračoval astrogátor, „jaký chtěli připravit ostatním. Třebas utrpení, jaká zakusili před smrtí, nemohou vykoupit pokus o vyhlazení lidstva, domnívám se přesto, že ani nemusíme pátrat po podrobnostech této pradávné tragédie, ani tupit mrtvé, neboť jsou to dnes jen pozůstatky rozpadávající se v prach. Pozůstatky lidí. Podle mého názoru musíme toto letadlo zničit. Není třeba, aby kdokoli jiný mohl ještě spatřit to, co jsme viděli my; proto se musíme rozhodnout ihned. — Ter Haar?“

„Souhlasím s tebou.“

„Uteneut?“

„Ztotožňuji se s tvým plánem.“

„Treloar?“

„Souhlasím.“

„Ameta?“

„Nejsem si jist, jestli máš pravdu,“ řekl pilot, „ale nebudu odporovat většině. Nevím, máme-li právo zapomenout na to všechno.“

„Nezapomeneme,“ namítl Ter Haar, „tím spíše, že napřed zachytím fakta důležitá pro historická bádání a zajistím dokumenty.“

Zdálo se, že Ameta chce ještě něco říci, Grotrian se na něho tázavě podíval, avšak pilot ustoupil o krok zpět a obrátil se. Poslední, na koho se astrogátor podíval, jsem byl já. Mlčky jsem přitakal. Nyní odešel Ter Haar do kajuty vedoucího výpravy a vzal si na pomoc inženýry. Grotrian odešel, aby se spojil rádiem s GEOU, a já jsem odešel do chodby bez určitého cíle. Když jsem tak šel po cestě, kterou jsem už jednou dělal, znovu jsem prožíval pocit, že jsem v příšerném snu — pocit, který vyplýval z neuvědomělého přesvědčení, že skutečnost nemůže být tak krutá. Šel jsem zabrán do svých myšlenek, když se ve mně najednou srdce zastavilo hrůzou. Zůstal jsem stát, zaposlouchán do bezedného ticha. Zdálo se mi, že jsem sám. Mrtvých jsem se nebál: horší byla společnost těch křiklavých obrazů, z nichž se nahé ženy usmívaly přes vzduchoprázdno nad mumiemi ojíněnými plynem.

Zrychlil jsem krok, dal jsem se téměř do běhu, vtom jsem spatřil proužek světla, padající pootevřenými dveřmi. Zastavil jsem se na prahu.

Byla to prostorná, holá síň. Proti dveřím byl vysoký, obloukem zaklenutý výklenek. Visel v něm dřevěný kříž, ostře černý na bílém pozadí. Náhle jsem spatřil, že před výklenkem klečí mrtvý, k podlaze přitisknutý člověk; ostrá páteř zvedala tkaninu, do níž byl zahalen. Tato mumie, podobná hroudě hlíny, vrhala na bílou stěnu beztvarý stín. Můj pohled zaletěl na druhou stranu, hledaje zdroj světla. Stál tam Petr z Ganymedu. Jeho náramenní reflektor vrhal na kříž ostré světlo a on, štíhlý, obrovský ve stříbrném skafandru, s rukama zkříženýma na prsou, dlouho se díval na toto znamení marné víry.