K Mrakům Magellanovým

GOOBARŮV SPOLUPRACOVNÍK

Když na horách leží mlha a zahaluje z části jejich vrcholky, stává se, že nějaký zdánlivě neznámý štít, osvobozený z područí ostatních, mohutnějších, které ho drtily svou obrovskou masou, upoutá náš zrak. Mnoho Goobarových spolupracovníků jsem obvykle vídal jen v jeho společnosti a zřejmě proto jsem je považoval za lidi nezajímavé. O svém omylu jsem se přesvědčil jednou večer.

Když jsem vstoupil do studovny historiků, ještě tam nikdo nebyl. Posadil jsem se do křesla v jedné z prvých řad. Velké lustry na stropě nesvítily: prázdný sál vyplňovalo šedavě rozptýlené světlo jako svítání podmračného dne, ale to, co při takovém svítání je jedním ze stupňů, které vedou ze tmy do plného jasu, to jako by zde, v chladné, velké síni se zčernalými obrazy, nezřetelně se rýsujícími na zdech, uvázlo a zastavilo se v jakémsi přechodu a v nehybném čase; tady vládl věčný rozbřesk, který už není nocí, ale ještě není dnem.

Takovými úvahami jsem si krátil čekání na soudruhy.

Převážná část posádky nyní vysedávala v laboratořích také po večerech a zpracovávala materiál shromážděný na planetě Šarlatového trpaslíka a promýšlela plány průzkumných výprav v soustavě Centaura. K historikům málokdo přicházel. A tak se dnes místo Moletičovy přednášky rozvinula rozmluva přeskakující z jednoho tématu na druhé. Tembhara nás pobavil historkou o automatech, které patřily dvěma vědcům protichůdných názorů. Když automaty zůstaly samy v laboratoři, přely se celou noc, až konečně jeden z nich přesvědčil druhý automat, a když jeho mistr přišel ráno do pracovny, našel tam místo věrného spojence — zapřísáhlého odpůrce…

Pak Moletič navrhl, že nám něco poví o několika slavných malířských dílech minulosti. Protože jsme souhlasili, světla v sále zhasla a na obrazovkách se ukázala v lesku všech barev plátna starých Holanďanů a Italů. Po hodině se lustry rozsvítily a my se chystali k odchodu, při čemž jsme vedli rozhovor trochu neurovnaný.

„Víte, co mi připadá na těch obrazech nejnápadnější?“ ptal se Rudelík. „Samota umělců. Vystupuje v rozmanitých maskách; předstírá suchou, chladnou lhostejnost, pohrdání, soucit… ale někdy z toho unikne jakýsi urážlivý výkřik. Goya…“

„Dříve bylo možné v umění stejně dobře strhnout lidi nenávistí jako láskou,“ poznamenal jsem. „Dnes už ne.“

„Nejen v umění,“ prohodil Moletič.

„Ale ti lidé z obrazů,“ pokračoval Rudelík, „kteří se smějí a pláčí jako my… Věřte mi, kdybych nebyl biologem, stal bych se malířem.“

„A co talent?“ zeptal se někdo.

„Nu, Tembhara se svými automaty by mi pomohl,“ řekl se smíchem Rudelík. Šli jsme uličkou ke dveřím, jen Žmur stále seděl sám v prázdné posluchárně, s rukama sepjatýma na opěradle křesla, s očima upřenýma na šedé plochy obrazovek. U dveří jsme zůstali nerozhodně stát, protože jsme nechtěli odejít jen tak, beze všeho a nechat matematika samotného v pološerém sále. Najednou se k nám obrátil.

„Čekáte na mne?“ řekl. „Nespěcháte-li, budu vám vyprávět poučný příběh… Souvisí s tím, co jsme dnes viděli…“

Vrátili jsme se. Poprosil, aby světla byla ještě víc ztlumena. Moletič to udělal a pak matematik, jehož tvář se matně šeřila ve tmě, začal vyprávět.

Matematické nadání se u něho projevilo už v dětském věku. Když se po studiích věnoval samostatnému vědeckému bádání, již za několik málo let uveřejnil práce, které mu získaly věhlas. Nezalekl se nejobtížnějších problémů, odvážně se pouštěl do otázek, s nimiž ostatní marně zápasili po celá léta, a vyřešil je za několik měsíců. Dovedl pracovat zároveň na dvou i třech problémech. Protože byl obdařen skvělou, pronikavou, bleskově chápající intuicí, každé nové téma, které ho zaujalo, jen začal, a sotva objevil směr, jakým bylo třeba postupovat, sotva se mu mihl prvý obrys celku, ztrácel o věc zájem a dal ji svým automatům, aby ji dokončily; měl jich kolem sebe celou armádu. Všechno, po čem sáhl pokládal za málo nedobytné, za málo obtížné. Kolegové mu říkali „sběratel tvrdých oříšků“ a vytýkali mu přílišnou sebejistotu. Vyprovokováni jeho domýšlivostí, přišli za ním s jistou myšlenkou. Přijal výzvu, protože byl přesvědčen, že to konečně bude věc hodná jeho schopností.

Dosud měl ve svém pokoji: psací stůl, křeslo, dvě řady elektrických mozků nastavených až do stropu, příruční analyzátory — jedinou výjimkou v suchopáru zařízení byla hyacint, která kvetla v stříbrném kořenáči u okna.

Nyní však počal interiér hýřit barvami. Z trionových obrazovek zmizela matematická pojednání a obrazce, tlusté folianty a svazky. V jejich chladné, stříbrně zářící ploše začaly se objevovat zázraky uměleckého porcelánu, mísy, na nichž se soustředěné víření malinově rudých a zlatých ptáků roztáčelo při pohledu opačnými směry, křišťálové sklo, jehož broušené plošky hořely průzračným ohněm, jeleni ve skoku i ústa v polibku, starodávné tkaniny s vyšívanými květy křiklavých barev, střídavé rytmy stříbra a krve, stříbra a ohně, stříbra a fialek, řecké vázy ve tvaru nahých beder i ušaté, široce otevřené, zející, jako kdyby čekaly na černé víno, láhve na koso pomalované kokrhajícími kohouty i prehistorické amfory s pohaslým, zemí rozhlodaným povrchem, jejichž okraje obíhal chorovod bílých stínů. Každý takový předmět zařazoval Žmur do jisté třídy symbolů. Pak pokračovalo podrobné zkoumání. Na vedlejších obrazovkách se objevovaly nárysy a průřezy těles, hyperboloidy, polokoule, prostupující se kužely, mnohostěny s rohy seříznutými vypouklými plochami, válce, podřízené deformacím vyššího řádu, polytopy…

V kovu, ve skle, v křišťálu leptané řetězy postav roztančené jako obilí, měnily se v matematické řady, v zástupy číslic, v mnohostránkové diagramy a nákresy. A spleť vlnovek, zdobících hrdla prastarých popelnic, byla zachycena a vysvětlena sinusoidami. Pak přišly obrazy.

A opět, vyvolány ze tmy, ukazovaly se ve světle trionových obrazovek vysoké oblohy Hobbemovy, kypivé linie Goyovy, Vermeerovy komnaty plné lehounkého vzduchu, životem nabité nahé postavy Tizianovy, z nazlátlého šerosvitu zrození v půli vdechu zachycení lidé Rembrandtovi. Celé noci vysedával před obrazovkami, zaměřoval optické přístroje na vzdušné siluety andílků i na zpěněné vzpínající se koně. Zkoumal styčné body forem, osy perspektiv, ve skvrnách nazlátlých okrů a slonové černi, v mnohoúhelnících cinobrů, indiga, sépie a karmínu i v plochách červeně benátské a indické, v intenzitě světla a stínu analyzoval funkce úhlů, hranice stínu vrženého i vlastního, průsečíky čar, linie perspektivy, sbíhající se na horizontu v úběžnících, to vše převáděl na matematické činitele, na kořeny mocnin a mocnitele a dosazoval je do vzorců. Ale čím dále pronikal, tím na větší odpor narážel. Žádný obraz neměl jen jedinou matematickou kostru, nýbrž jich měl libovolný počet. Hranice tvarů, poměry skvrn, proporce lidských těl, analýzy rozcupované velkým přístrojem na vlákna tvrdošíjně chránily svá tajemství. Dopouštěl se omylů, nalézal souvislosti náhodné a bezvýznamné, které se v podobné formě vyskytovaly i na plátnech bezcenných. Zatím, co jemu šlo o matematickou analýzu činitelů, které tvoří krásu, o vyjádření krásy jedním vzorcem, tak hutným, že by v sobě obsáhl všechno, jako vzorce teorie gravitace obsahují v sobě stavbu celého vesmíru.

Unaven hledal odpočinek v dalekých procházkách. Nejednou, když kráčel po lesních cestách, spatřoval v liniích černých větví geometrické křivky a ihned v nich hledal jejich funkční výraz; bylo to něco jako prstová cvičení. Do pozdní noci vysedal nad přístroji, zaposlouchán do jejich hluchého, jednotvárného bzukotu, do šumu proudů kroužících závratnou rychlostí, které poslušně přiváděly mnoho tisíc výpočtů, až se jeho vědomí zužovalo jako tmou stlačovaný šedý kruh, v němž vířila zmatená záplava barev, tvarů, příboj mnohočlenů; a tak usínal, s hlavou na rukou, pod velkou obrazovkou, kde se objevovaly ledovým svitem stále pomaleji se zastavující zelenavě rozjiskřené křivky.

Konečně nadešla hodina, kdy napsal na bílý lístek onen vzorec odvozený ze stovek probděných nocí, prostý a samozřejmý jako nutnost.

Bylo třeba jej vyzkoušet. Přistoupil k automatu, dal mu instrukce a formule a pak trpělivě naslouchal, jak se v cvakotu bleskově vibrujících relé rodí prvé umělecké dílo, které nevytvořil člověk. Konečně se z podlouhlého otvoru vysunula tuhá čtvrtka. Prodlužoval čekání, oddaloval okamžik, kdy uvidí dokonalou, to znamená s definitivní přesností vzorce vzniklou krásu, uchopil list a zvedl jej ke světlu.

Plochu pokrýval spletitý, rytmicky se opakující vzor.

Před očima se míhalo nekonečné množství arabesek. Každá z nich se rozpadala na sítě arabesek ještě drobnějších a celá tato plocha podle železné důslednosti zákonů, které vyplývaly ze vzorce, byla pozadím, z něhož vystupoval přímo uprostřed listu pravý výtvor této mrtvě narozené kompozice: prázdný, ideálně kulatý bílý kruh.

Nevěře vlastnímu zraku, zkontroloval spojení automatu, správnost instrukce, postup prováděných operací, naslepo se prohrabával v předcházejících fázích výzkumu, narážel na nová a nová místa matematické džungle, kterou zvládl s největším vypětím vědomí, aby nad ní zvítězil a uzavřel ji. Tam nebyla chyba.

Zhasl lampu a přistoupil k oknu. Vysoko visel těžký bílý měsíc. Puls dutě bil ve spáncích. Se zavřenýma očima chladil své rozpálené čelo o studený kov rámu; a tak stál, a mozek mu zasypávaly roje neodbytných algebraických pojmů. Konečně se obrátil, udělal krok a zkameněl. V koutě u zdi, na druhém stole, svítila jediná nezhasnutá obrazovka trionů. Stála tam socha promítnutá před několika dny: hlava Nofretete. Jako pomůcku měl všechny metody topologie, odvětví matematiky, které zkoumá kvality, velkou teorii množin, všechna osidla vzorců, která nalíčil na to nepostižitelné, protože to chtěl zredukovat do souvztažnosti, jak se redukuje síť krystalu v prostorovém zkoumání. Matematickým zákonům je přece podřízeno každé zrníčko hmoty, kámen stejně jako hvězda, křídlo, ploutev, prostor i čas. Jak by mohlo vzdorovat nástroji tak všemocnému?

Přesto však na stolku zastaveném přístroji, zavaleném logaritmickými tabulkami, stála v klidném světle jako host z jiného světa tato hlava — strohá, přesná, útlá a tak soustředěná, že vypadala, jako kdyby splnila všechny naděje, které kdykoli choval. Celá byla bílou matematikou, zosobněním rovnic hovořících o všech možných světech i rozřešením všech světů nemožných…

Křivky, jakými její šíje přecházela v ramena, byly jako dvě nečekané tišiny v toku velké symfonie. Pod těžkým kloboukem faraónů tvář s žádoucími rty, které znaly rozkoš, zlatý řez mlčení, nepokořená oblast, která ho srážela na kolena. A to vše — byl dláty zformovaný povrch kusu žuly, který před čtyřiceti pěti stoletími otesal egyptský kameník. Přistoupil ke stolku, světlem lampy zhasl měsíc, a zahleděn slepě do jejího jasu, který bolel v očích, hlasitě oddechoval.

Pak se vzpřímil, vzal do rukou kompozici automatu, roztrhl ji, složil napůl, ještě jednou roztrhl a pokračoval tak dlouho, až do vzduchu vylétl mrak bílých útržků jako plátky padající z květů. Chtěl odejít, ale přede dveřmi se zastavil a vrátil se. Přistoupil k hlavnímu elektronovému mozku a stiskl anihilátor. Světla se zachvěla, zvedl se jemný šum proudu. Stál, naslouchaje pozorně, jak v sypkém šelestění listů podobném šumotu je vymazávána z kovových okruhů paměti obrovská teorie, vytvořená po mnohaměsíční námaze, jak na jeho rozkaz myslící mechanismus navždy zapomíná na všechno — proto, aby on nemohl nikdy zapomenout na svou trpkou zkušenost.