K Mrakům Magellanovým

PLES

V den prvého výročí odletu ze Země, konal se na GEI společenský večer, který jsme později žertovně nazývali „ples“.

Jubileum bylo pouze záminkou; astrogátoři sledovali hlavně cíl osvěžit a rozšířit lidské vztahy v uzavřeném kruhu obyvatel GEY. Večírku se měli účastnit všichni, dokonce i ti nejznamenitější, prací nejvíce přetížení, a proto zřídka se objevující vědci, kteří tentokrát svým druhům neobětovali svou práci, nýbrž sami sebe. Slavnost měla rozvířit stojaté vody společenského života, čím dále tím více se uzavírajícího do buněk jednotlivých laboratoří. Bylo podniknuto mnoho, aby byly od základu změněny všem tak dobře známé sály rakety. Už týden přeď slavností se zamkla skupina videoplastiků v barokním sále, do něhož byl přístup co nejpřísněji zakázán. Když se s námi setkávali v době jídla, dělali videoplastikové narážky na nádheru, jakou připravují, avšak podrobnosti halili závojem tajuplného mlčení.

Onoho dne ráno jsem dostal pozvání vytištěné ve starosvětském stylu na kartičce papírové hmoty, poloprůhledné a žíhané jako mramor. Pod mým jménem figurovala dvě slova: „Tropický oblek“. Vyvolala ve mně náladu raného mládí, kdy jsem se jako chlapec horečně vypravoval na jarní zábavu.

Přesně v šest hodin odpoledne jsem si oblekl nejbělejší ze svých obleků a odebral se na palubu ve třetím patře. Před vchodem do barokního sálu stáli všichni videoplastikové ve společnosti třetího astrogátora s havraními vlasy — Songgrama.

Vyměnili jsme obřadné úklony; vzrušená atmosféra, slavnostní gesta, naše elegantní úbory, to vše bylo komické a všichni jsme to cítili. Přes oficiální obličeje každou chvíli probleskovaly poťouchlé úsměvy videoplastiků a nejmladší z jejich skupiny, Mája Moletičová, sestra historika téhož jména, vzala mě pod paží, poručila mi zavřít oči a uvedla mě do sálu. Ucítil jsem teplý závan větru, do chřípí udeřil vzduch nasycený vlhkým horkem i nasládlá a přitom trpká vůně exotických květů.

„Už!“ zvolala Mája.

Otevřel jsem oči a zůstal jsem stát jako vrytý do země.

Octl jsem se v síni tak obrovské, že zabírala snad polovinu prostoru celé rakety. Její stěny, zvedající se zprvu kolmo vzhůru, blížily se k sobě ve výši několika pater mírnými oblouky; uviděl jsem dole ještě jakési dlouhé tmavé galerie a bílé pilastry vzpínající se ke stropu; tu však moji pozornost — jako každého, kdo sem přicházel — upoutalo panoráma na protější straně. Byla tam široká terasa, lemovaná kamennou balustrádou, spojená se sálem řadou vysokých, dokořán otevřených dveří. Když jsem tam šel, spatřil jsem už z dálky nekonečné moře, ztuhlé ve slunečním jasu. Vstoupil jsem na terasu. Dole se prostírala slunečná pláž, pokrytá vlnovkami, negativem v písku obtištěných mořských vln, které s neustálým hluchým šuměním postupovaly od obzoru, tříštily se na mělčině u břehu a zalévaly pobřeží zelenavou záplavou.

Ve vzdálenosti asi dvou kilometrů se jasná barva moře měnila tam, kde vřel příboj na bariéře podmořských útesů. Za nimi se temná hlubina dotýkala žhavého nebe nehybnou ultramarínovou modří.

Téměř uprostřed obzoru, až docela vzadu, dýmal vulkán změkčený modravým polostínem. Z jeho kužele stoupala šikmá stužka nažloutlých plynů rozplývajících se líně v prostoru. Když jsem se naklonil přes balustrádu, spatřil jsem srázný, rozrytý svah skalního masívu, na jehož vrcholu terasa ležela. Od moře vanul velmi mírný, sotva znatelný vánek. Olízl jsem si rty, byly slané. Obrátil jsem se, protože někdo za mnou klel nadšeným hlasem. Byl to pilot Yerioga. Oči mu zářily:

,U jádra starých atomiků!“

Myslil jsem, že ho tak nadchl tento obraz, řekl však:

„Ale člověk by si zaplaval, co?“

Opřel se o balustrádu, jako by uvažoval, má-li skočit dolů, potom do ní bouchl pěstí a odešel do sálu. Šel jsem za ním.

Lidí bylo ještě málo; ztráceli se ostatně v obrovské prostoře síně. To, co jsem předtím, oslněn září přicházející od moře, pokládal za galerii, bylo obkládání stěn, přerušované oválnými výklenky — kde se třpytily obsluhující automaty. Střed sálu byl volný a přímo uprostřed se zvedala košatá palma s kmenem pokrytým zdřevnatělými šupinami, vypláznutými jako jazyky. Kolem dokola stály řady nizounkých stolečků. Nad tmavými pruhy obkládání stěn se zvedaly sloupy, podpírající strop, který se nad vchodem skláněl jako perlový vodopád zastavený v běhu. Tam nad portikem zářilo monumentální barevné oko.

Z plochého pozadí vystupovaly dvě postavy, muž a žena kráčeli brodíce se po kolena ve vysoké trávě, velicí, opálení, nazí. Jejich pohled utíkal z roviny okna a nořil se nad našimi hlavami do nesmírných dálek oceánu, kde — jak se zdálo — zářil cíl jejich cesty, viditelný pouze jim. Od portiku se táhly dvěma směry chorovody plastických scén, oddělené pruhy alabastru. Byla to jakási okna do tajuplného světa, proražená ve stěnách. V jednom otvoru se hemžili brouci se zlatými krovkami, v jiných se vznášeli dravci z říše hmyzu, pruhovaní pásy mědi a černi, jakoby zalití ve vzduchu zhoustlém ve sklo; tady táhly zástupy mravenců se silnými kusadly, tam seděly vřetenovité, chlupaté můry, jako porostlé stříbrnou kožešinou, a všechny se měnily, chvěly a vibrovaly třpytem, protože byly celé z drahých kamenů. V pohledu těkajícím z jednoho obrazu na druhý pulsovala fialová barva zirkonů, smaragdy se nalévaly zeleným plamenem, rozkřesávaly se ostré briliantové duhy, tekla krev granátů a rubínů; fosforečně zářily disteny, amfiboly, cyanity, citríny a karneoly. Déšť ostrých plaménků řezal do očí, až zrak přecházel. Když jsem se obrátil ve směru terasy, upřel jsem s úlevou pohled na čistou modř.

Nenapravitelná Nonna! Dal bych za to hlavu, že je to její dílo. Již jsem měl na jazyku jedovatou kritiku, ale když jsem uviděl její pohled plný očekávání, usmál jsem se a řekl jsem několik vlídných uznalých slov. Co dělat? Musela stůj co stůj vším marnotratně hýřit; tuto mou úvahu zpečetila jiná: jak vidět — stárnu nebo přinejmenším vstupuji do věku zralé usedlosti, jestliže se přinutím smířit se s vkusem, který se diametrálně rozchází s mým. Lidí stále přibývalo. Jednotlivě, ve dvojicích či v celých skupinách hrnuli se ze všech koutů rakety astronomové, tektonofyzikové, gravimetři, inženýři, umělci, matematici, metalurgové a mechaneuristé, piloti a biofyzikové. Velký závěs na dveřích se stále třepetal jako ptačí křídlo. Na jeho pozadí se objevovaly světlé postavy, protože všichni byli oblečeni svátečně a v bílém. Bylo vidět toalety sněhobílé a stříbrné, bělost neposkvrněnou, bělost přecházející do modra i zasaženou stínem nejsvětlejší zeleně. Dlouhé róby žen se měnily sotva nadechnutými vzorky. Najednou jsem zahlédl Zorina a nemohl jsem potlačit úsměv. On, který se vždy honosil stříbřitou kombinézou, objevil se v trávově zeleném oděvu, nad nímž se jeho světlá hlava vznášela jako planoucí pochodeň. Všichni si prohlíželi se svědomitým obdivem zázraky, které vytvořili videoplastikové, a nevěděli — jak se mi zdálo — co si vlastně mají počít; mládež odnášela skleněné stolečky na terasu, která byla za okamžik obsazena do posledního místečka a plná hluku přehlušovaného šuměním moře.

Stál jsem nerozhodně u zdi. Pohlédl jsem stranou a uviděl jsem obsluhující automat ustrnulý v nehybné póze plné ochoty; jako ostatní byl dnes úplně změněn. Všední nenápadný plášť byl dnes nahrazen jakýmsi pancéřem nebo přilbicí z tepaného stříbra; na jeho čelním plátu vystupovaly reliéfy s mytologickými výjevy. Prohlížel jsem si je zblízka, když mě z mého pozorování vytrhl dívčí hlas:

„Doktore, jakže, flirt s automatem?“

Odpovědí byl sborový výbuch smíchu. Obrátil jsem se. Přede mnou stál hlouček mladých lidí, mezi nimi Nonna, Mája, mladší Rudelík, astrogátor Songgram a dva historikové, Moletič a ten druhý, na jehož jméno jsem si jakživ nemohl vzpomenout, ne proto, že by bylo těžké, ale proto, že byl tak nenápadný; ztrácel se i ve společnosti několika málo osob a stal se součástí nepozorovatelného pozadí.

„Flirt s automatem? Nebyla to nějaká knížka, velice stará, z dvacátého nebo dvacátého druhého století?“ zeptala se Mája. Ovívala se úzkým dlouhým pouzdrem svého zápisníku.

„Je ti horko? Počkej, já hned…“ řekl mladý člověk, který byl jejím společníkem.

„Ne, ne,“ vzala ho za ruku, „zrovna dnes se chci trápit v horku, ať je nám docela starosvětsky a prehistoricky. Podívej, dokonce automaty dnes vypadají, jako by přišly rovnou ze středověkého hradu.“

„Ve středověku nebyly automaty,“ opravil ji Moletič.

Mája, ještě stále se ovívajíc, pohlédla na mne zdola.

„Doktore,“ řekla, „začínáme diskusi o lásce, to znamená, kterému povolání se nejvíce podobá — já sama jsem to vymyslela. Co nám řekneš ty, doktore?“

„Ale měli jsme přece zachovat pořadí,“ poznamenal její mladý společník.

„Tak ať to jde podle abecedy… Začni ty,“ obrátila se na Songgrama.

„Ale mé jméno začíná na S.“

„Ano, ale jsi astrogátor a to začíná na A.“

„Výborně,“ přelétl nás očima a začal:

„Láska přináší bezesné noci — jako astrogacie; při jedné i druhé se člověk musí mít na pozoru. Kdo miluje, nedovede říci proč. Stejně já nevím, proč jsem se stal právě astrogátorem. Láska překonává vzdálenost mezi lidmi jako astrogacie mezi hvězdami. Jedna i druhá si vyžaduje celého člověka, u obou každý objev přináší plno radosti i neklidu…“

„Tu máš,“ přerušil ho výkřikem chlapec. „Tys nám to provedl! Mluvíš první a řekneš všechno, co jsem já chtěl říci o matematice.“

„A já o fyzice…“ řekl temně Rudelík, díval se mezi námi do prostoru, který se rozkládal za dveřmi otevřenými na terasu.

„No, a ty, doktore, co ty řekneš?“ zeptala se Mája, pokoušejíc se zachránit svůj nápad.

„Nevím,“ začal jsem. V tom okamžiku jsem spatřil Annu. Stála mezi Zorinem a Nilsem.

„Nu?“ naléhala Mája. Najednou pohlédla na nehnutě stojící přátele a upadla do rozpaků.

„Počkej…“ řekla mně a jim: „Poslyšte, mně se to líbilo, protože to byl můj nápad, ale teď už se mi to tak nelíbí… Což, abychom toho nechali?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Nonna.

„Bavit se takto není asi příliš chytré?“

„Hm,“ přikývla hlavou Nonna, „také si myslím.“

„Nevím, je-li to chytré, rozhodně trochu riskantní,“ poznamenal Songgram.

Mája se začervenala.

„Falešníci!“ dupla, „a předstírali jste, že jste nadšeni,“ energicky vykročila. Všichni šli za ní. Zase jsem zůstal sám. Stále jsem se díval na Annu. Nils jí něco horlivě vykládal. Naslouchala mu, jak dovedla naslouchat jedině ona. Očima, úsměvem, celou tváří. Pohnul jsem se, chtěl k nim přistoupit, ale sám nevím proč, upustil jsem od tohoto záměru a vyšel jsem na terasu. Bezmezná plocha vod se rytmicky pohybovala, jako kdyby oceán dýchal. Přes balustrádu, o niž jsem se opřel, visela větev popínavé rostliny. V jejím napůl rozvitém listu, jako v pootevřené dlani, třpytila se krůpěj vody. Uviděl jsem v ní svůj vlastní odraz. Vtom se miniaturní obraz potáhl stínem. Zvedl jsem hlavu. Vedle mne stála Callarla.

„Co tam vidíš, doktore?“

„Před rokem jsem byl u tebe a za oknem padaly kapky deště, ale na to si jistě už nevzpomínáš.“

„Vzpomínám. Jak je ta kapka modrá! Úplně stejné padaly tenkrát z okapu. Proč na to vzpomínáš?“

„Nevím. V této kapce mohou plavat tisíce améb, že?“

„Mohou.“

„Azur, odrážející se v kapce, je pro ně hranicí, kterou nemohou překročit. Hranicí světa, nebem.“

V Callarliných černých očích se mihl záblesk zájmu.

„Pokračuj,“ řekla.

„Tisíce pokolení nevěděly, že je možno prorazit nebe, modré nebe, a opustit je tak jako améba, když vyplave za hranici své kapky…“

„To musí být strašné, pro amébu, myslím,“ zašeptala.

„Jak dobře to znáš!“

Nehlasně se zasmála.

„Vyznám se v amébách. Ale na tom, cos ty říkal, je zrnko pravdy — protože my jsme v nebi.“

„Ne,“ vrtěl jsem hlavou, „my nejsme v nebi. Nebe končí bílými mraky, modrým vzduchem Země. My jsme ve vzduchoprázdnu.“

Ženské oči vedle mé tváře ztemněly.

„Je to zlé?“

Mlčel jsem.

„Chtěl bys být někde jinde než na GEI?“

„Ne.“

„Tak vidíš!“

Po chvíli jiným hlasem:

„Když jsem byla malá, hrávala jsem si na ‚převlékání do lidí. Představovala jsem si, že jsem někdo docela, ale docela jiný. Tak jako kdybych si na zkoušku oblékala cizí život. Bylo to neobyčejně kouzelné, ale ne dobré.“

„Proč?“

„Protože člověk musí být sám sebou. Vždycky sám sebou. Ze všech sil sám sebou. Tím víc, čím je to těžší; nepřevlékat se do cizích osudů, ale…“

„Ale?“

Callarla zavrtěla hlavou, až se její sluncem prozářené vlasy zavlnily zlatem, usmála se a odešla.

Zahleděl jsem se na temně šumící oceán.

Když jsem tak stál, zachycoval jsem bezděčně útržky blízkých rozhovorů:

„Prosím tě,“ říkal silný hlas, „měla to být taková freska: řada chlupatých divochů se žene z jeskyně; takoví pralidé při magickém tanci; póza současně náboženská i divošská, něco zvířecího i lidského zároveň. Trápil jsem se s tím nemožně, a nic… Jednou potkám profesora a začíná mi vykládat o svých trampotách, nudil mne snad hodinu —“ hlas klesl na dunivý šepot, „blábolil o usazeninách a povídal a rozohňoval se, přímo přede mnou tančil. Jakási přednášecí extáze, víš. Najednou — ale to už jsem ho neposlouchal, zkroutil se tak nějak, vykouzlil takovou piruetu a do mne jako by udeřil blesk:,Už to mám! — Chápeš? V mžiku jsem zachytil osu celé kompozice! Hned jsem začal skicovat a on si chudák myslel, že si zapisuji to, co mi povídá!! Báječné, co?“

Ozval se smích, vzdalující se zvuk kroků a — ticho.

Neskutečné slunce se sklánělo k západu. Nebe hořelo mohutnými ohni červánků. Byla to pozemská věčnost, kterou jsme odhodili tak prostě, jako kdybychom si neuvědomovali její nesmírnou, převzácnou cenu. Stál jsem vykloněn, s rukama opřenýma o drsné kameny zábradlí. Zdola připlýval šumot vln, jednotvárný, ospalý, utišovaný závany večerního větru, který unášel mé myšlenky, ale v sále za mými zády se ozýval živý šum, probodávaný jehlami ženského smíchu; slyšel jsem cinkot skla, přípitky pronášené uměle zvučnými hlasy, výbuchy křiku a náhlé zámlky.

Stále jsem se díval do moře. Nad obzorem vycházela Venuše, velká, bílá, jako přezrálá kapka světla, večerní hvězda tak neobyčejně naše a blízká. Soumrak pomalu houstl, modral a v jistém nezachytitelném okamžiku jsem spatřil v temnějící hlubině nebes obrys vzdálené sopky, jako obtažený rubínem. Rozžíhaly se hvězdy; musel jsem tak stát nejméně hodinu; večer dosáhl zenitu, jeho sytá fialová barva přecházela v noc. Najednou, jako kdybych nabyl vědomí, pochopil jsem, že jsem sám. Rozhlédl jsem se a zachvěl, když jsem těsně vedle sebe spatřil druhého člověka. Díval se před sebe opřen o balustrádu stejně jako já. Jak tmy přibývalo, svítila vzdálená sopka červení stále jasnější, její odlesk už zaléval jemným přísvitem blízké předměty. Člověk vedle mne stál tak blízko, že jsem se na něho nemohl podívat, aniž to upoutalo jeho pozornost. Přesto jsem to udělal. Jeho tvář měla v tomto polosvitu šedavou barvu kamene; podíval se na mne, nebo spíš mimo mne, nevidoucíma očima. Poznal jsem ho. Chtěl jsem promluvit, ale neodvážil jsem se; jistě to uhodl a sám lehce přikývl hlavou — první.

„Goobar, biofyzik,“ řekl.

Znali jsme se jen od vidění, totiž já jsem ho znal. Řekl jsem své jméno a povolání. Dlouho jsme mlčeli, ale jinak než před tím. Společně. Pak znenadání, nevím, jak k tomu došlo, zeptal jsem se ho:

„Profesore… znáš Ametu?“

Ožil.

„Znám, samozřejmě. Kdysi se mnou pracoval.“

„Jako pilot?“ zeptal jsem se hloupě.

„Ne.“

Goobar vypadal, jako by se zamyslil.

„Potřebovali jsme tehdy matematika, a to ne ledajakého. Ameta… jak bych ti to, doktore, vysvětlil? Jsou někdy dětské výroky, které by nevymyslil nejgeniálnější básník. Jsou to takové bezděčné věci, které se zrodí samy a dítě samo je nedovede ocenit. Mohou mu být milé, ale stejně milé mu mohou být malichernosti. Ameta také mívá někdy skvělé nápady, ale neumí je ani odlišit od bezvýznamných, ani zpracovat. Nejednou tak zazářil, jako kdyby nám ukazoval další cestu. Jinak to nedovedl.“

„V kolektivu to může být neocenitelné,“ podotkl jsem. Tento Ameta, který se vynořoval z Goobarových slov, mne nesmírně překvapil. Goobar se ještě více naklonil do tmy. Jeho profil, obtažený září sopky, se zostřil.

„Ne,“ řekl, „z takových náznaků mohl málokdo těžit. Průměrný matematik ne, protože to bylo příliš vzdálené, leželo to mimo jeho dosah, a nadprůměrný je vždycky příliš svůj, má příliš úzce vymezené směry svého bádání, a ty ho přitahují tak, že je neopustí pro cizí vizi, i kdyby byla sebekrásnější. Stejně nikdo neopustí milovanou ženu pro nějakou jinou, krásnější, která možná čeká právě na něho, na Třetí umělé…“

„A nemohl jít dál?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ opakoval, „byl někdy jako člověk, kterého najednou napadne překrásný symfonický motiv, ale nedovede jej zazpívat a nezná noty, nezachytí jej tedy a věc je navždy ztracena. Právě tak vypadala jeho vidina, „matematik“. Byly to totiž představy systémů analýzy úplně nezávislých na soustavách nám známých. Jakési matematické ostrovy vznášející se v temnotách, které čekají na svého objevitele. Jistě mnohé z nich budou objeveny badateli, kteří postupují systematicky a které ani nenapadne, že nějaký člověk sám už kdysi připlul k tomuto neznámému pobřeží… V jeho mysli se ostatně rodily také podivínské výplody, ale on nedovedl oddělit zrno od plev.“

„Jinými slovy: není to k ničemu,“ řekl jsem tiše.

„Ne!“ po třetí hlasitěji řekl Goobar. „Přivedl mě na jistou stopu, kterou jsem již opouštěl a na kterou jsem se vracel, tak je lákavá. Zazářil tak přede mnou osvětlil jakousi přízračnou krajinu, vysněnou ve zlomku vteřiny, a nic víc už o tom nedovedl říci…“

Nastalo ticho.

„Dělal potom mnoho věcí… bylo to snad před dvanácti lety, možná i dříve…“

„Zdá se, že se stal pilotem poměrně nedávno,“ řekl jsem na to, „a snad teprve v tomto povolání našel, co hledal.“

„A opět se mýlíš,“ řekl Goobar s vnitřním úsměvem, jako kdyby se bavil mou neschopností myslit. „On dělal vždycky a stále totéž. To všechno souvisí s problémem, který řešil…“

„To znamená?“

„…kroužení mezi temnými proudy,… tak tomu říkal. Měl vždycky velmi původní terminologii. Jde o transgalaktické cesty.“ Najednou se ke mně obrátil.

„Rozpětím, víš, doktore, Ameta mě převyšuje rozpětím. Je to tak jisté jako tento kámen.“

„Jako matematik?“

„Ne, jako člověk.“

Toto sdělení mě ohromilo. Goobar pokračoval jako pro sebe:

„Tak je to zvláštně mezi nás rozděleno…“

A dodal jiným hlasem:

„Dávno už jsem se s ním nesetkal, děkuji ti, doktore, žes mi ho připomněl.“

Dlouho se díval do tmy, z níž přicházelo těžké, monotónní šumění, pak mě vzal za ruku a řekl krátce:

„Pojďme.“

Vešli jsme do sálu. Hluk byl nyní menší: v křeslech, přistavených k stolkům, seděli teď lidé v nepravidelných věncích: největší hloučky obklopovaly palmu. Barevné okno nad vchodem bledě zářilo. Z jeho sklíček plasticky vystupovala velká, nazlátlá těla kráčejících obrů, ale fantastické scény ze života hmyzu potáhla řiďounká šerost — snad byly úmyslně přitlumeny; zato dole zářila souhvězdí křišťálových lamp, jemně se odrážející v stříbrných pancířích automatů. Každou chvíli se některý z nich ponořil do zástupu, proplouval mezi stolky a mířil neomylně tam, kam ho volali. Ve vzduchu se vznášel teninký cinkot skla a hlasy uzavřené v okruzích rozhovorů.

Šel jsem s Goobarem do středu sálu. Když jsme tam procházeli úzkou uličkou, letěly mu vstříc úsměvy, posunky i hlasy ho zvaly ke všem stolkům najednou. Zastavil se v rozpacích pod palmou, nevěda, který si vybrat. Zaradoval jsem se, že i na mne, Goobarova společníka, padá trošinka všeobecné sympatie a úcty, přestože jsem si to nezasloužil.

„Asi se rozdělíme — ty půjdeš horem a já dolem,“ řekl konečně Goobar.

„Ach,“ odpověděl jsem zmateně, „budu velice nedokonalou náhražkou za Goobara.“

Ti, kdo seděli blíže a uslyšeli to, zasmáli se, a od stolečku obklopeného sevřenou hradbou mládeže přivolával mě oběma rukama Nils Yrjóla.

Připojil jsem se k mladým: byli tu ostatně také starší; vynikala mezi nimi trojice mechaneuristů, všichni tři atletických postav, ale převyšoval je vedoucí kolektivu Tembhara. Někteří z mladých lidí seděli na opěradlech křesel, jiní stáli opřeni o ramena kolegů. Přišel jsem právě, když byla v nejlepším plamenná diskuse a uslyšel jsem poslední slova štíhlého chlapce.

„Tak proč by se nedalo vlastně užít automatů pro přistání na nějaké neznámé planetě? Povídá se, že tam vyšleme rakety řízené lidmi.“

„Ano, je to — bohužel — nutné,“ odpověděl Tembhara. „Znáš přece ten výrok, že automaty jsou dokonalé a omezené a lidé nedokonalí a neomezení? Vtip je v tom, že pro automaty je typická tak zvaná ‚směrová situační omezenost'.

Automat je vždycky trochu jednostranný, protože byl konstruován, aby plnil přesně vymezené úkoly. Ale na neznámé planetě můžeme předpokládat setkání s neznámými bytostmi a v souvislosti s tím netušené situace. Kdybychom tam poslali automaty, mohly by úplně zklamat a dokonce nebezpečně zklamat.“

,Co by mohly udělat? Nechápu.“

„Mohly by si prostě počínat jako člověk duševně chorý,“ řekl Tembhara, „abych ti to vysvětlil, uvedu příklad ze staré učebnice mechaneuristiky. Má jenom historický význam, ale ilustruje dobře to, oč mi jde. Je to krátká historka a zní takto: Jeden člověk měl místnost plnou haraburdí, glóbů a natlučených džbánků. Poručil automatu, aby tuto veteš odstranil, a řekl to takto: „Vyhoď všechny kulaté předměty.“ Poslušný automat vymetl smetí a také utrhl hlavu tohoto člověka, protože vzal rozkaz příliš doslovně a uznal hlavu člověka, který mu rozkazoval, za kulatý předmět, jenž má být vyhozen.“

„Ale to je nesmysl.“

„To je nemožné!“

„Automat nemůže ublížit člověku,“ ozvaly se sborové protesty.

„Samozřejmě, že nemůže, protože každý má speciální pojistku; tato příhoda se nemohla doopravdy stát, šlo mi jen o nápadný příklad toho, čemu bychom mohli říci nedorozumění mezi člověkem a automatem. Pro lidi je mnoho věcí pochopitelných, samozřejmých beze slov, avšak pro automat není samozřejmé nic, než to, co do něho vestavěl jeho konstruktér. Naše automaty na příklad mají sebezáchovnou soustavu, která je chrání před sebezničením. Mají ony pojistky, které znemožňují, aby ublížily člověku. Ale v úplně nové situaci, kterou konstruktéři nepředvídali, v podmínkách na cizí planetě, mohly by natropit mnoho zlého. Kromě toho je tady ještě jedna překážka etické povahy. Ani nám by jistě nebylo milé, kdyby obyvatelé jiné planety poslali na Zemi hromadu strojů, které by měly vyzkoumat, stojí-li za to navázat s lidmi přátelské styky…“

Tembhara se usmál, jeho zuby zasvítily.

„Profesore,“ řeklo jakési děvče, „ty jsi projektoval gyromaty, viď?“

„Ano, to jest, účastnil jsem se projektování několika z nich.“

„Ale profesor Averroes nám při hodině říkal, že se takový gyromat staví vůbec bez konstrukčních plánů. Jak je to možné? Mohl bys mi to vysvětlit?“

„Pokusím se…“ Tembhara se zamyslil. „Nejlépe snad na konkrétním příkladě. Naše projektovna vypracovala, než jsem odletěl ze Země, jako poslední velký astrogyromat pro Simeidskou observatoř; je to gigant se speciálním úkolem. Tento stroj dovede udělat ‚matematické modely hvězd'. Dáme mu údaje o velikosti hvězdy a fakta získaná při astronomických pozorováních a on dovede na jejich podkladě zrekonstruovat celý život hvězdy od jejího narození až do smrti.

Odhaluje její minulost a tvar, rozměry, teplotu, všechny atomové proměny, které se odehrávají v jejím nitru, oběžnou dráhu, vliv na ostatní nebeská tělesa a pak jejich vliv na ni. Jedním slovem — dokáže zobrazit vývoj libovolné hvězdy vesmíru neobyčejně přesně a v čase neuvěřitelně krátkém: jednu miliardu let života hvězdy prožije stroj za dvacet vteřin. Nu, takový gyromat by nemohl postavit žádný člověk na světě. Propočítávání a rýsování plánů trvalo by snad tisíc let a snad i více. Mohli bychom si vzít na pomoc matematické stroje, ale i to je zcela zbytečné, protože existuje způsob nesrovnatelně prostší. Vypadá takto: napřed postavíme soustavu automatů, kterým říkáme základní; této soustavě dáme generální instrukci postavit gyromat, čili podmínky a obory jeho působnosti a tak dále; to všechno dohromady se jmenuje ‚směrový gradient technologického vývoje gyromatu'. Pak dodáváme základním automatům stavební materiál a uvedeme je v činnost. Zakrátko, to jest po několika měsících, je gyromat hotov. Přirozeně my, projektanti, nevíme, kolik tisíc a miliónů montážních operací, jaké analýzy a propočty základní automaty vykonaly. Ale nejen to nevíme, ale vůbec nás to nezajímá a stejně nás vůbec nezajímají detailní konstrukce gyromatu samého. Máme jej, funguje, vykonává všechny naše rozkazy a dost — nic víc nepotřebujeme.“

„Víš co, profesore,“ řekla Mája Moletičová, která stála vedle mne. „Myslím, že by inženýr konstruktér před tisíci lety považoval za pomateného člověka, který by mu řekl, že v budoucnosti lidé budou konstruovat bez plánů nejsložitější zařízení.“

„Nemyslím, vysvětlil bych mu princip na příkladu, který by mu byl srozumitelný. Tehdy se užívalo prvních primitivních počítacích strojů. Inženýr, který násobil pomocí takového stroje, řekněme dvě čísla, naprosto se nezajímal o mezifáze tohoto početního úkonu. Potřeboval jedině konečný výsledek, nic víc. Tedy už tehdy se počala, samozřejmě v zárodku, uplatňovat zásada, která zní: ‚Musíme se vyhýbat neužitečným vědomostem.

A tím by právě byla zevrubná znalost všech spojení kabelů astrogyromatu. Kdyby se někdo pokoušel je sepsat, vyplnil by tento pokus deset tisíc svazků nebo trionů. Byla by to práce nesmyslná a nikomu prospěšná. Naše technická civilizace oplývá tak obrovským množstvím zařízení, že kdybychom chtěli všechna studovat a podrobně znát jako dříve lidé znali na příklad konstrukci hodinek, pohltil by nás a zaplavil oceán naprosto zbytečných popisů. Kdyby nebylo došlo k užívání automatů, bylo by lidstvo před tisícem let vkročilo na cestu stále užší a vyhraněnější specializace jednotlivců. Lidé by se změnili v mravence, z nichž každý provádí pouze nepatrný díleček práce celku, ale celek nikdy úplně neobsáhne. Automaty nejenže zmnohonásobují lidské myšlení tak, jako páky zesilují sílu lidské paže, nýbrž snímají také z člověka břemeno jednotvárných netvůrčích pokusů, pozorování, inventarizace, a ponechávají mu pouze to, co je nejdůležitější, neopakovatelné, co vyžaduje invenci, důmysl, intuici, a tak nám pomáhají vytvořit nový typ člověka, jenž podobně jako vojevůdcové starověku načrtne pouze hlavní směry útoku na neprobádané oblasti a nestará se o přítěž podrobností.“

Když Tembhara domluvil, řekl jsem v nastalém tichu: „Víte, když jsem byl chlapec, nesmírně jsem litoval starých časů, kdy díla lidské ruky, jako třeba plachetnice, měla svou individualitu. Každé z nich bylo jiné, nepodobné všem existujícím. Domníval jsem se, že mechanizace výroby navždy odstranila z našeho světa individualitu výrobků. Ale z toho, co říká Tembhara, vyplývá, že se nyní vrací — na vyšším stupni. Jestliže dáváš základní soustavě pouze hlavní směrnice stavby, tu se bude lišit jeden stroj od druhého v podrobnostech bezvýznamných a v instrukcích přesně nedefinovaných, není-liž pravda.“

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Tembhara, „může se to týkat rozmanitých znaků, na příklad vnějšího vzhledu stroje nebo vedení kabelů nebo vzájemné polohy agregátů a tak dále. O jednom z mých kolegů, Yorisovi, který je roztržitý, se povídá, že při konstrukci jistého gyromatu dal základní soustavě všechny informace až na jedinou, týkající se velikosti stroje. Když se po měsíci vrátil na stanoviště, spatřil už z dálky něco, co připomínalo Cheopsovu pyramidu a dominovalo celému okolí. Zeptal se trochu rozpačitě automatu, který potkal, je-li stavba gyromatu už u konce, a uslyšel odpověď: „Ne. Teprve začala, to je první šroubek.“

Všichni se dali do smíchu.

„No, to je vtip,“ pokračoval jsem, „ale stroje, které dnes zhotovujeme, liší se navzájem tak, jak se liší stromy, květy nebo lidé. Tvarem listů, barvou plátků, duhovkou oka, barvou vlasů, čili znaky méně významnými, které jim však přesto dávají pečeť fyzické individuality.“

„Máš pravdu,“ řekl druhý mechaneurista, „ale toto je individualita nového typu, která nevyplývá jako dříve z nedostatku znalostí, nýbrž nějak z jejich přemíry.“

Po posledních slovech zavládlo ticho, v němž se nablízku tím hlasitěji rozlehl výbuch smíchu u stolku, k němuž si předtím přisedl Goobar. Aniž to vzbudilo něčí pozornost, opustil jsem skupinu mladých a připojil jsem se k hloučku astrofyziků, pln zvědavosti co je tak rozveselilo. Když jsem se k nim blížil, říkal Ter Akonjan:

„Slovo má profesor Trehub.“

„Co to bude,“ zeptal jsem se šeptem Zorina, který stál pod palmou.

„Je to taková hra: vymýšlení ‚možných světů,“ odpověděl mi také tiše. „Po Trehubovi bude mluvit Goobar“

Všechno se utišilo. Vypadalo to na souboj vtipu a fantazie dvou znamenitých vědců.

Trehub zakroutil svou hlavou velkého ptáka, stáhl obočí do uzlu a začal velice vážně:

„Mysleme si, že vesmír, v němž žijeme, neexistuje nepřetržitě, nýbrž přerývaně, že se tedy veškerá hmota, z níž je utvořen, tak nějak,míhá jako přerušovaný paprsek světla, my to však nepozorujeme, protože kmitočet tohoto ‚míhání je nepředstavitelně rychlý, řádu mnoha miliard kmitů za vteřinu. V takovém případě by byla možná existence druhého vesmíru, jehož hmota by v okamžicích své existence ‚zaskakovala' do mezer existence našeho vesmíru. Oba tyto vesmíry můžeme nazvat ‚střídavě se zaskakující v témž prostoru. Mohou-li být dva takové vesmíry, může jich být velmi mnoho. Tisíce, ba dokonce milióny. Ty všechny, zdůrazňuji, mohou existovat v témž prostoru a mít zcela nezávislé fyzikální zákony až na jeden, to jest až na zákon, který by řídil jejich vzájemné kmitočty tak, aby nemohlo dojít,ke srážce' hmoty dvou nebo několika vesmírů najednou. Mysleme si tedy, že prostorem, který zaujímají naše těla, pronikají v tomto okamžiku chorovody bytostí z vesmíru 5,678934, bytostí, které se baví o možnosti, jakou jsem vám právě přednesl…“

Ozval se potlesk a smích, ale rychle utichl. Se zájmem jsme čekali na Goobarův nápad.

Podle svého zvyku stál mírně rozkročen, neznatelně se kolébaje, jako kdyby zkoušel pevnost podlahy pod nohama. Konečně povídá:

„Dejme tomu, že v jisté metagalaxii nastává proces pokračující komplikace její struktury, která se projevuje tím, že se jednotlivé hvězdy stávají jakousi obdobou nervových buněk mozku; po jistém čase stane se tato metagalaxie, shluk několika miliard galaxií, jakýmsi jediným ‚mozkem', který vyplňuje obsah koule o poloměru takových, řekněme — jsme lidé odvážní — čtyř miliard světelných let.“

„Příšerná vize…“ zašeptala Callarla, která seděla nedaleko mne. „Jaká by to byla geniální obluda z hořící hmoty…“

„Mýlíš se, má drahá,“ namítl Goobar neobyčejně klidně. „Bojím se, že by to byl — aspoň podle našich měřítek — kretén všech kreténů…“ vytáhl kapesní analyzátor a provedl nějaký malý výpočet, pak pokračoval dále:

„V takovém ‚mozku' by galaxie odpovídaly nervovým centrům a světelné paprsky nervovým impulsům. Aby si mohl pomyslit nejjednodušší větu, na příklad: ‚Já jsem', potřeboval by asi 1019, to znamená více než deset trilionů let. Myslím, že lze těžko sloučit s genialitou myšlení tak hlemýždí…“

Všichni se dali do smíchu, jedině Callarla vypadala zklamaně.

„Tak ono to není možné,“ řekla, „škoda…“

Již několik vteřin se mi zdálo, že se v sále ozývá basový hukot, ale nevšímal jsem si toho. Ted, když se po Callarliných slovech rozhostilo ticho, vzdálený rachot zesílil. Vzrůstal nepravidelně, jako kdyby vycházel z podzemí: několikrát se ozvalo těžké zadunění, podlaha pod našima nohama se zachvěla. Všichni vyskočili z míst, pohledy se obrátily k dokořán otevřeným dveřím na terasu: z chladivé tmy, kterou pohyboval vítr, zazníval táhlý rachot.

„Hleďte, děje se něco zajímavého,“ řekl Goobar a první vyšel na terasu — všichni spěchali za ním.

Tma tu byla tak hustá, že to vypadalo, jako by ukovala dohromady tváře a těla neviditelnou tíží. Do očí zablýskal nad obzorem šarlat. Na černém pozadí se rýsoval kužel sopky. Šlehal z něho krátký plamen. Ve vzduchu se převaloval hromový rachot; cítil jsem, jak se chvějí kamenné desky terasy. Sopka chrlila oheň. Vznášela se na ní kupovitá, blesky protrhaná mračna; rachotil v nich hrom za hromem. Najednou tyto basové tóny proťal ostrý svist; z oceánu vystupovala oblaka páry, jakoby zalité krví. To stékala do vody láva.

Delší dobu všichni mlčeli, pak se sypaly výkřiky:

„Nádherné.“

„Kdo to vymyslil?“

„Kdo jiný než Yrjóla!“

„Cítíte, jak se všechno třese?“

Když našli Yrjólu, jehož poklepávaly po rameni desítky rukou, inženýr se bránil a vysvětloval, že s tím nemá nic společného:

„Co chcete, vulkány přece vybuchují, to se stává…“

A zatím se rudá záplava rozlévala výš a výš. Objevili se nad ní ohniví hadi a blesky, stopy plamenných bomb, které kráter vyvrhoval. Nad našimi hlavami každou chvíli něco pronikavě zavylo.

„Přátelé, pojďme odtud!“ zvolal najednou jakýsi mladý hlas. „Neznáte videoplastiky. Ti jsou ochotni vychrlit na naše hlavy déšť hořící síry, jen aby iluze byla realističtější!“

Ozval se sborový výbuch smíchu. Sopka burácela tak mohutně, že bylo čím dál tím těžší se dorozumět. Konečně se Ter Akonjan jménem celé posádky obrátil na videokonstruktéry: ti se dali uprosit, zmizeli na okamžik a zakrátko začala katastrofa nabývat snesitelnějších forem. Pomalu jsme se vrátili do sálu; dřívější skupiny se rozpadly. Někteří zavolali automaty, utvořili okolo jejich stříbrných postav hloučky a zvedali číše s perlivým vínem. Jiní se usadili v křesílkách pod palmou a hráli nějakou hru; smích vybuchoval stále častěji, zpívaly se písničky, objevovalo se několik obrovských svítících balónů, které poletovaly z jednoho konce sálu na druhý. Nerozhodně jsem obcházel kolem stolků, kde pod vedením Amety rozestavili piloti komplikované televizní zařízení pro hru „Hurá, za raketou!“ Konečně jsem odešel na galerii. Vedla kolem celého sálu. Obrovský hmyz, vytesaný z drahých kamenů, působil při pohledu zblízka monstruózním dojmem. Již jsem chtěl odejít, když jsem zaslechl hlas vycházející z reliéfu, před nímž jsem stál. Uplynul zlomek vteřiny, než jsem si uvědomil, že plastika stejně jako mořská krajina je dílem videoplastiků; musel jsem však překonat reflexní odpor, než jsem se odhodlal vkročit přímo do jiskřivé plastické plochy. Přímo před mýma očima zahořely brilanty obrovských pavoučích očí, pak obraz zmizel. Samozřejmě jsem nepocítil nic, a když jsem udělal dva kroky, octl jsem se v pološeru. U hladké holé stěny seděla Soledad s Annou, která říkala, dívajíc se na mne:

„Pověz, zažilas už někdy večer, který ti, jak sis aspoň myslila, uzavírá celý příští den, večer zcela neužitečný, který musíš nějak přečkat, jako když se z mělčiny dostáváš na vodu? Večer, v němž se nahromadila sedlina zpackaných věcí, nesplněných tužeb, v němž se tě zmocňují pochybnosti o všem, po čem toužíš? V němž odkládáš každou započatou práci a jsi ráda, když přijde někdo třeba sebelhostejnější, protože jeho příchod z tebe snímá zbytek odpovědnosti za zmařený čas?“

„Jestli se takový večer vyskytne jednou, dvakrát za rok, nevadí,“ odpověděla Soledad, „ale přichází-li často — pozor… žije se ti s ním těžko, viď?“

„Velice,“ odpověděla Anna. Stále se na mne dívala. V tomto okamžiku jsem pochopil, že o mně mluví a nevidí mě; stál jsem asi přímo v prostoru obrazu a byl jsem neviditelný.

„Nikdo ti nemůže pomoci,“ pokračovala Soledad, „ale ty a on…“

Se zatajeným dechem, po špičkách jsem rychle ustoupil. Stál jsem znovu před třpytící se mozaikovou deskou. Pospíchal jsem pryč. Nechtěl jsem myslit na rozmluvu, kterou jsem proti své vůli vyslechl.

Na protějším konci galerie stáli dva lidé a dívali se dolů; byli to Goobarovi spolupracovníci Žmur a Diokles.

Odtud se otvíral pohled na část sálu nezastavěnou stolky; pohybovaly se tam desítky lidí. Přímo pod námi stála početná společnost hochů a dívek, jejímž středem bylo mladé děvče v bělavě modrých šatech; najednou se ozval smích, pak začala dívka zpívat. Byla to veselá písnička, dlouhá jako litanie. Když děvče přezpívalo první sloku, ukázalo prstem na jednoho z okolostojících, a ten musel zpívat dál. Takto bloudila písnička po celém sále, přeskakujíc od člověka k člověku při stále se stupňujícím veselí, až připutovala pod sloupy. Tam ve výklenku, z něhož odešel automat, stál Goobar opíraje se o dřevěné obložení stěny. Jakýsi chlapec, který právě končil svou sloku, se zastavil před ním a ukázal na něho prstem. Vteřinku bylo ticho, pak vědec bez rozmýšlení zazpíval hlubokým, trochu chraptivým barytonem následující čtyřverší. Byl odměněn uragánem potlesku — pak zas on ukázal na někoho stojícího nablízku a píseň odlétla zpět do sálu. Goobar, maje ještě na tváři úsměv, s nímž učinil zadost své pěvecké povinnosti, nenápadně vytáhl z kapsy příruční analyzátor a začal něco počítat.

„To je celý Goobar,“ řekl Diokles, „vidíte? Můžeš s ním hrát, tančit, zpívat, mluvit o pekle i o nebi, ale nikdy nebude úplně s tebou.“

„Ale on se skutečně rád baví,“ poznamenal Žmur.

„Já vím, že to nepředstírá, ale co z toho? Má rád lidi, ale on sám není jedním z nás. Každý nový spolupracovník,“ pokračoval Diokles, „když se octne v jeho blízkosti, nemůže odolat pokušení a klade mu všelijaké dosti směšné otázky; jsou to naivní pokusy, které prostě diktuje nutnost, protože on přece jen zůstává nerozluštitelnou hádankou; nejednou jsem se obdivoval puntičkářství, s jakým se pokoušel odpovídat…“

„Na příklad?“ zeptal jsem se. Naše pohledy byly stále upřeny na vědce, který právě zastavil automat sunoucí se nehlučně kolem, vzal si s podnosu skleničku vína a upíjel malými doušky. Vypadal, jako kdyby pozoroval automat s dobře skrývaným veselím.

„Počínajíc od otázek, jak dospívá k svým vynikajícím výsledkům…“

„Ano, to skutečně není nejchytřejší otázka,“ souhlasil jsem,a co odpověděl?“

„Rozmýšlel se dlouho a vážně, konečně řekl:,Snad proto, že neustále myslím. Přes zdánlivou banálnost obsahuje tato věta pravdu stejně velkou jako prostou. Jeho mysl bez ustání tvoří myšlenkové konstrukce a konfrontuje je navzájem, jako by to byly pokusy o velkou syntézu, které trvají měsíce a léta a neustávají nikdy; má odvahu domyslit až do konce ty nejabsurdněji vypadající hypotézy a vyvodit ze všeho konečné důsledky… To je ostatně příčina, proč s ním už nikdy nepůjdu na hory. Nechci vlastní osobou zvětšovat království mrtvých věcí.“

„Co má tvůj pud sebezáchovy společného s Goobarem?“ zeptal jsem se ho.

„Právě že má. Byli jsme na horolezecké ture v pásmu Pamíru; dělali jsme východní travers…“

„Promiň,“ přerušil jsem ho, „řekni, je dobrým horolezcem, a jak se vůbec chová při výstupu?“

„Hned uslyšíš, k tomu směřuji. Není špatným horolezcem. Byl tam malý, ale záludný komín. Než jsme do toho komína vešli, Goobar se náhle zastavil a řekl mi, že ho něco napadlo. Radil jsem mu, aby si to zapsal, odpověděl, že to jistě nezapomene. Svou myšlenku sice nezapomněl, ale zapomněl na to, kde je a co dělá. Div sobě nesrazil vaz a nás nezabil. Neviděl hory, propasti, vůbec nic; když zpaměti dokončil výpočet, už cestou do chaty, omluvil se nám, ale viděl jsem, že to udělal — abych tak řekl — z povinnosti; chápal sice, co se přihodilo, ale nepociťoval pražádné obavy, tím méně strach. Říkám vám, je to člověk, který pozbyl pud sebezáchovy.“

Poslední slova pronesl Diokles s nepokrytým podrážděním.

Dole přestali zpívat; po několik minut se odtamtud nesl zmatený šum, ozývaly se jednotlivé hlasy, které se pokoušely spojit ostatní nějakou písničkou, ale zanikaly ve všeobecné vřavě; konečně zazněl nádherný ženský alt; byla to pomalá píseň, měla v sobě něco konejšivého.

„On je vlastně vždycky stejný,“ řekl Diokles, jako kdyby se nemohl zbavit tlaku tématu, „slyšeli jste, jak začínal? Babička ho nechala jako šestiletého chlapce doma a svěřila ho péči strýce. Klaudius Goobar, dosti známý matematik, možná, že jste o něm slyšeli, operátor pole, to je jeho dílo. Ta jeho babička si myslila, že s dítětem musí pořád někdo být. Strýc ho po každé posadil do kouta s hračkami a sám pracoval. Chlapeček si tiše hrál — bylo to neobyčejně málomluvné dítě. Jednou večer, při jakémsi obtížném místě, diskutoval starý Klaudius náruživě s automatem. Najednou dítě v koutku povídá: ‚Musíš dosadit skupinové struktury na místo monoidů… a dál, jakoby nic, si pouštěl svého vlčka. Do strýce jako by udeřil blesk, bylo to hledané řešení…“

„Stává se zřídka,“ poznamenal jsem, „aby tak zvané geniální děti později skutečně plnily očekávání, jaké do nich v mládí vkládáme, ale on je nejen splnil, nýbrž nad pomyšlení překonal!“

Prošel okolo nás automat. Diokles vypil rychle po sobě dvě číše vína. Tváře mu zrudly, tepny na spáncích viditelně bušily. Chtěl jsem mu říci, aby už nepil. Šířil kolem sebe nějaký neklid a smutek. Bylo to skryto na dně všeho, co říkal o Goobarovi, nejen ve slovech, ale v obličeji, ve zkřivení rtů, v hlase.

Žmur od nás odešel; jeho vysoká silueta prošla galerií na pozadí mozaikových obrazů a zmizela za sloupy; nějakou dobu jsme mlčeli. Dole teď zpívali skočnou píseň, někdo uprostřed tleskal do taktu, ozýval se rytmický dupot, sólista obklopený stále se šířícím kruhem volného místa tančil, náhle vzal do kola nějaké děvče, zatočil se s ním a zakroužil; bylo vidět pouze, jak se míhají světlé šaty a zlaté vlající vlasy. Diokles se díval, ale neviděl to, tu se ke mně obrátil, s tváří ještě více svraštělou — pil už asi před tím, a vypadal, jako by mu víno nedělalo dobře. Vzal jsem ho za ruku, abych ho doprovodil domů, ale on chytil mou ruku a řekl tónem nečekaného vyznání:

„Věř mi, že nejsem k ničemu, mám za sebou šestnáct publikovaných prací, dvě opravdu dobré, ale když se o mně mluví, neřekne nikdo: ‚Diokles? Aha, to je ten odborník na mnemony, víte, — ale vždycky: ‚Diokles? Aha, Goobarův asistent. Já sám už bych mohl skládat účty těm budoucím pokolením, už bych se jim sám představil: biotensory reálných obvodů, inerce echové paměti — mám i další věci, ještě nedodělané, vždyť ta práce, to je celá moje radost, ale všechno je to k ničemu: jsem Goobarovým asistentem a vejdu do dějin jako jeden z Goobarovy skupiny, nic osobitého, prázdný zvuk, stín jednoho ze sta tisíc listů v koruně stromu… a vím, že od toho není pomoci… musí to tak být…“

„Co říkáš,“ řekl jsem vzrušeně, tolik potlačovaného utrpení zaplavilo najednou tvář mladého muže. „Ale vždyť bys přece mohl pracovat samostatně nebo v jiné skupině od Goobara můžeš přece kdykoliv odejít.“

„Cože!“ řekl Diokles. Jeho tvář se zavřela jako temná pěst. „Odejít od Goobara? odejít?“ opakoval. „Člověče, co to mluvíš! Já že bych měl dobrovolně odejít? Kde najdeš druhého Goobara?“

„Nemůžeš-li se smířit s tím, že tě o tolik převyšuje…“ začal jsem opatrně.

„Ale co to povídáš?“ otázal se Diokles s nejvyšším údivem. Pak mě k sobě přitáhl a začal vysvětlovat vášnivým šepotem:

„Ano, vyniká nade mne, vyniká nad nás nad všechny. Ale co na tom? Jdeme stále vpřed; za šest let jsme v Ústavu vykonali obrovský kus práce, každý ti to potvrdí, nechlubím se. Sám vím, že teď dokážu víc než na začátku, že se mé myšlenkové rozpětí zvětšilo, ale když dospěji k bodu, na němž stál předtím Goobar, on už je zase daleko, a tak nás stále předbíhá o mnoho kol. Útok stíhá útok a já jsem po každé poražen. Je to trpké? Kdo by to zapíral? Ano, ale po každé jsem poražen něčím větším než dříve!“

Stejně náhle jako mě chytil za ruku, nyní ji pustil, omluvně se usmál a odešel drobnými, lehkými, jako vždy uspěchanými krůčky. Podíval jsem se do sálu. Výklenek, v němž předtím stál Goobar, byl prázdný. Sestoupil jsem dolů a vyšel na terasu. Neviděl jsem nikoho, jen odněkud ze strany dolétaly tlumené hlasy. Přešel jsem na druhou stranu a se zavřenýma očima jsem dlouho vdechoval chladný slaný vzduch, který omýval rozpálenou hlavu. Obzor byl neviditelný. Podle úzkého purpurového zubu, který označoval vrchol vulkánu, bylo jej stěží možno vytušit. Únava, která až dosud číhala v úkrytu, vystupovala a tížila všechny mé údy. Obrácen zády k balustrádě, s rukama široce rozloženýma, opřel jsem se o její studený kamenný okraj. Skryt v tomto nejodlehlejším zákoutí terasy, všiml jsem si náhodou ženy, stojící osaměle mezi dvěma křídly přivřených dveří. Její postava splývala s okolní tmou a pouze obličej vystupoval slabě z šera v namodralém přísvitu, jaký vycházel z ramen její toalety. Netušíc, že ji někdo může vidět, stála bez hnutí, obrácena tam, odkud přicházely hlasy. Sledoval jsem zrakem její pohled, jako pohledem sledujeme stín, abychom objevili věc, která jej vrhá, nespatřil jsem však nic. Bylo příliš tma. Z druhého konce terasy doletěl ke mně po chvilce ticha Goobarův hlas, hluboký, sytý, s nepostřehnutelným příměskem ironie.

Vrátil jsem se očima k ženině tváři. Teprve nyní jsem ji poznal: byla to Callarla. Z nejslabšího přísvitu vystupovala její tvář, odhmotněná, jako neskutečná, se stíny kolem očí, soustředěná a současně někam propadlá; pootevřené rty vypadaly, jako by neviditelně pily. Tak snad před věky vypadaly tváře lidí stržených náboženským nadšením, když uvěřili v možnost zázraků a rozpínali ruce jako křídla a skákali z vysoké hory do vzduchu, aby v něm létali, ale ihned se zřítili k zemi. Neslyšela, co Goobar říkal: zaposlouchána do jeho hlubokého hlasu, snažila se mu jakoby vnuknout, aby ji unesl — a byla ihned odmítnuta.

Měla ho ráda. Měla ho ráda za to, že byl právě takový, že nikdy nebylo možno vytušit jeho nejbližší čin nebo slovo. Měla ho ráda nečekanou, lehkou a jakoby bezděčnou, obětavou něhou. Měla ráda jeho prsty, vždycky ozáblé od kovových kláves, vzdorný sklon hlavy i úsměv, s nímž se přel s automaty, i způsob, jak mlčky mhouřil oči, jako by ho bavilo, že nechápou. Někdy, když ji k sobě přivinul, jeho hlava, sklánějící se k jejím ňadrům, se zastavila, a pak se zvedala s nevidoucíma očima; to vyrážel na povrch onen proud plynoucí neustále hluboko v něm; přestával ji vidět, a úsměv, jaký mu vysílala vstříc, k němu nedolétal — dělilo je jedno z těch nekonečen, s nimiž si pohrával. Po chvíli se jeho pohled vracel, přistoupil rychle ke stolu a něco si poznamenával. Ta přirozená lehkost, s jakou se od ní odtrhoval, ji bolela. Působily jí utrpení všechny ty náhlé okamžiky, kdy ji přestával vidět, chápala však, že její láska je nesmělým a zdaleka dopadajícím světlem, a on se v něm objevuje a hned zase ztrácí v šeru samoty, do níž nemá nikdo přístup.

Ale naučila se milovat dokonce jeho pohled, kterým se díval skrze ni; zamilovala si bolest, kterou jí působil, protože jí mohla měřit velikost své lásky. Bylo to věčné ztrácení a hledání, zmatek, neklid, a v tom všem — nějaká chvilka, kdy se vytrhl ze zamyšlení a vyslovil její jméno pouze rty, bez dechu, jako by ji volal, přestože už byla tak blízko, že je nedělilo nic, kromě jejich myšlenek.

Když si vzpomínala na svá dívčí léta, jasná a klidná, jako očekávání hudby, uvědomovala si najednou, jak jí tehdy chybělo to, co přinášel každý dnešní den, a kdyby si mohla vybrat a začít všechno od začátku, vystavila by své srdce znova těmto ustavičným porážkám a zase by s otevřenýma očima přijímala rány, které jí nevědomky zasazoval, a sdílela s ním všechno, kromě utrpení, které dovedla tak dokonale skrývat. Nedorostla tak vysoko, aby pochopila, co mu už nyní zajišťovalo nesmrtelnost. Ale třebas ho nemohla obsáhnout celého, jako plachta nemůže pojmout vítr vanoucí prostorem, přesto ho milovala. Nejvíce to, co v něm bylo z naivity dítěte, žasnoucího nad světem, a jeho dech, který teple hladil její hrdlo, když usínal, i slabé pohyby rtů, šeptajících něco ze spánku. Nejvíce milovala právě to, neboť to mělo trvat pouze, dokud žil, a pak zaniknout navždy, to lidské a smrtelné. Proto někdy v noci bděla, jako by střežila jeho spánek, jako by bojovala nikoliv o věčné trvání jeho myšlenek, nýbrž jeho dechu. Přestože to bylo nemoudré a bezmocné, musela tak jednat, protože si to žádala láska. Tak plynula léta a on do nich vrhal svůj obrovský, jakoby už do budoucnosti padající a tam utkvívající stín.

Hlasy hovořících se zvýšily a ihned utichly; vstali a vykročili ke dveřím. Když vstupovali do sálu, černé siluety protínaly pruh světla. Goobar se ještě chvilenku zdržel u kamenného zábradlí. Podíval jsem se na hodinky. Blížila se třetí hodina v noci. Když jsem zvedl hlavu, Goobar právě odcházel. Nezpozoroval ženu ukrytou ve stínu dveří a zmizel ve vzdáleném hluku. Callarla udělala krok vpřed a vstoupila do světla. Uviděl jsem její úsměv, který mi řekl všechno. Jak se to stalo, nevím. Vím pouze, že jsem si zakryl tvář rukama, abych po tomto úsměvu nespatřil už nic.