K Mrakům Magellanovým

PILOT AMETA

První astronauti, kteří se před jedenácti stoletími vypravili dobývat vesmír, představovali si krajinu letu jako černou, jiskrami posetou hlubinu, rozdělenou prstencem Mléčné dráhy na dvě polokoule; věděli, že uvidí souhvězdí známá ze Země jako obrovská mračna světel plasticky se vznášející v propastech; jejich očekávání se splnilo, zároveň se však přesvědčili o něčem, co si nedovede představit nikdo, kdo sám nebyl mezi hvězdami.

Mořeplavci minulosti byli nadšeni rozlohou oceánu, letci nezměrným prostorem atmosféry, první dobyvatelé polárních krajů opěvovali nekonečné pláně bílého ticha, avšak čím jsou všechny zemské rozlohy ve srovnání s prázdnem, v němž hoří miliardy světů. Není pravda, že obrovský prostor je stejný jako prostor malý, jak ve starém příběhu vypráví čínský filosof. City, zvyky, naděje zrozené na Zemi se rozpadají hned při prvním styku s nekonečnem.

Jakýkoli optický odhad vzdálenosti je tady nemožný. Nějaká jiskřička, kterou zpozorujeme, může stejně dobře být světlem druhé rakety letící blízko nás, jako hvězdou, která vysílá své paprsky přes triliony kilometrů pustiny. Předměty zasažené slunečním světlem se znenadání objevují, když se však dostávají z jeho dosahu — když je třeba zakryje stín nějakého nebeského tělesa — zmizí tak rychle, jako kdyby neexistovaly. Zároveň mizí pocit pohybu. Raketa může utkvět bez hnutí nebo letět nejvyšší rychlostí, hvězdné nebe zůstává stejně nehybné. Každá změna pohybu rakety, každý obrat nebo zatáčka jeví se člověku pouze jako pohyb hvězdné sféry a všechny smysly se spojují, aby klam byl úplný. Na Zemi laskavě změkčuje vzdušná perspektiva ostrost kresby předmětů v pozadí a zařadí každou věc na správné místo prostorové stupnice. V kosmickém prostoru jsou však věci viditelné buďto dobře, nebo vůbec ne; nejsou tady žádné přechody, přísvity, půltóny, existuje pouze absolutní světlo a stejně absolutní tma.

Starověcí mořeplavci příliš neuvažovali o hlubinách ležících pod hladinou moří, neboť hlubiny nebyly jejich nepřítelem, nýbrž nepříznivé větry; bouře, tajfuny na ně útočily a potápěly jejich lodi, ale posílaly viditelné předzvěsti. Nepřítel ohlašoval svůj příchod vzedmutými vlnami, chaosem vod a mraků. Když mu stáli tváří v tvář, byli vystaveni jeho mocným úderům a ránám, odráželi je a buďto vítězili, nebo hynuli v boji. Mezi hvězdami nic takového neexistuje. Dokud nebyla vynalezena stálá radiolokační clona, byly rakety vydány na pospas zásahům přilétajících meteorů — zlomek vteřiny často dělil úspěšnou cestu od zkázy při smrtelné srážce. Pak byly vytvořeny a krok za krokem zdokonalovány ochranné prostředky. Stále placeny oběťmi, začaly se tvořit zákony a pravidla hvězdné plavby, nepodobné zákonům pozemským.

Tak se na příklad mluví o setkání raket. V palubní knize je vzdálenost raket letících mimo sebe několik tisíc kilometrů označena jako „blízká“; na Zemi se tato vzdálenost rovná protilehlým břehům nejrozsáhlejšího oceánu. I když se míjejí ve vzdálenosti rovné zemskému průměru, je tato vzdálenost zapsána jako „setkání“. Musí tomu tak být, protože kdyby se lidé pokoušeli přenést beze změn pozemské zvyky do cest v propastech vesmíru, odsoudili by se k absolutní samotě. Jak vyplývá ze základního výpočtu, mohly by mezi planetami kroužit nikoli milióny, ale miliardy raket a přesto by uplynula tisíciletí, než by proletěla jedna tak blízko druhé, aby ji bylo možno spatřit pouhým okem.

Každý z nás, lidí současnosti, se domnívá, že zná krajinu hvězdných cest. Zvykáme si na ni od nejútlejšího mládí, poznáváme její bezednou tmu i ledovou pustinu, protože však je let bezpečný, rakety dokonalé a my jsme stále ve styku s černým nebem rozkládajícím se za okny střel, jsme tomuto pohledu nějak zvyklí: cestující čím dál tím víc věnuje svou pozornost planetám, které jsou pro vzduchoprázdno tím, čím pro zemskou krajinu pahorky, stromy, řeky, tím, co na sobě nese znaky proměnnosti, sice jen mizivé, ale přece jen pozorovatelné — to již znamená mnoho. Kotouče jedněch hvězd se zmenšují, jiných zvětšují, měsíce a planety vstupují do různých fází, putují po nehybném hvězdném pozadí a my se tak na vlastní oči přesvědčujeme, jak cesta pokračuje, protože máme pod kontrolou zraku — jinak než na Zemi — zároveň místo startu i cíl letu.

Z dějin kosmonautiky jsou známa líčení hrůz, jaké se zmocňovaly cestovatelů, když se Země na čas skryla za nějakým nebeským tělesem. Nejeden mladý muž považuje takové přiznání za známku slabosti, neboť čím může být, myslí si, pro člověka dívajícího se ze vzdálenosti miliónů kilometrů modravá světelná skvrna, na níž ani nelze rozeznat obrysy kontinentů a oceánů. Ale stejně jako se staří kosmonauti přesvědčili o tom, že meziplanetární prostor není totožný s prostorem zemským, stejně jsme také my, lidé GEY, poznali prostou, ale krutou pravdu, že se krátká cesta v ničem nepodobá dlouhé pouti.

Jak víte, GEA se nepohybovala od začátku směrem k jižnímu pólu galaxie, ale proletěla napřed celou sluneční soustavu v rovině ekliptiky. A tak jsme minuli mimozemskou sféru malých planet, v níž víří asi dvě stě šedesát miliard asteroidů, pak za Marsem jsme proťali — na hvězdných mapách jako černé čáry viditelné — dráhy četných komet z rodiny Jupitera, z nichž tento obr naší sluneční soustavy učinil své zajatce tím, že je vylovil z prostoru silou své daleko sahající gravitace. Mění stále jejich dráhy, až je vyžene za hranice sluneční soustavy, nebo je umístí na stálou oběžnou dráhu. Ve dvaceti osmi dnech, kdy GEA letěla přes vnitřní oblast sluneční soustavy rychlostí blížící se tisíci kilometrů za vteřinu a hledala si cestu v hemžení planetek, meteorů a komet, byla vystavena zatěžkávací zkoušce všechna její navigační zařízení. Po celou dobu jsme žili událostmi, které přicházely zvenčí; zřídkakdy navštěvované planety za Jupiterem se zvětšovaly a rostly a umožňovaly nám pozorovat pouhým okem obrovské plynné obaly zmítané víry hlubokých proudů; sotva jejich průměry lenivě dosáhly maxima, začínaly se zmenšovat; jedna velká planeta za druhou ustupovala obklopena rojem vychladlých, ledových družic, až se konečně skryla jako nepatrná světelná skvrnka daleko za zádí GEY. Zároveň se postup cesty projevoval slábnutím slunečního svitu; konečně ve výšce Pluta stalo se Slunce jednou z hvězd na nebi, ovšem hvězdou nejjasnější. Zemi nebylo vidět už mnoho dní; tato slabá jiskřička zanikala v proudech světla, které tryskalo z mateřské hvězdy.

Mezi drahou Urana a Neptuna setkali jsme se za třináct dní se dvěma raketami typu kosmodromických stanic bez posádky, patrolujících v těchto mrtvých, mrazivých prostorách a pátrajících neustále po meteorech a kometách nezakreslených dosud ve hvězdných mapách; o svých objevech podávají zprávy ostatním raketám a varují je rádiovými signály. Říkám, že jsme tyto kosmodromické stanice potkali, ale my jsme je samozřejmě minuli ve vzdálenosti přesahující dosah zraku, ba dokonce teleskopu; prozradily nám svou přítomnost pouze rytmicky se ozývajícím tepem rádiových signálů, což nám umožnilo určit přesně jejich polohu i směr letu. Tyto hlídkové rakety, v počtu asi 16 000, patří mezi letadla, která se nejdéle zdržují v mezihvězdném prostoru. Než se znovu vrátí do pásma malých planet, uplyne deset let, a pak se na rádiovou výzvu dostaví do některého z přístavů vnitřní soustavy, aby naplnily nádrže pohonnými hmotami na dalších deset let.

V blízkosti dráhy Kerbera začali astrogátoři pomalu manévrovat tak, aby raketu vyvedli z roviny sluneční soustavy. Od této chvíle měla GEA vyplout na moře prázdna. Její rychlost se měla stále zvyšovat. Průměrná rychlost, jak jsem řekl, když jsme protínali ekliptiku, kolísala kolem tisíce kilometrů za vteřinu. Tak jsme se pohybovali déle než osmdesát dva dny a urazili jsme za tu dobu přibližně šest a tři čtvrtě miliardy kilometrů. Nezasvěcenci by se mohlo zdát, že je to obrovský kus cesty, ale den po tom, co jsme překročili hranice sluneční soustavy, objevily se na stěnách navigační kabiny mapy v měřítku miliónkrát větším, než jakých jsme užívali doposud. Prostor, kterým jsme do tohoto dne proletěli, nebylo na nich vůbec vidět. Kružnice průměru sedmi miliard kilometrů, jakou zaujímá sluneční soustava včetně nejvzdálenějších planet, jevila se na nových mapách jako černý bod.

Nejeden z nás si bezděčně představoval, že prostor mimo naši sluneční soustavu bude vypadat jinak než ten, který už známe a který jsme už zatím prozkoumali. Přestože jsme věděli, že to není možné, toho dne, kdy zprávy hlásily, že jsme proťali oběžnou dráhu Kerbera, vyšli jsme ráno na paluby s pocity přemáhaného vzrušení. Avšak hvězdné nebe se našim zrakům objevilo stejně neměnné a nehybné.

Stál jsem na přední vyhlídkové palubě. Polárku, která byla skryta za zádí, nebylo vidět. GEA, zachovávajíc přímý kurs, jako by padala od severního pólu hvězdné klenby k jižnímu, kde zářil na rozsáhlém poloostrově Mléčné dráhy cíl naší cesty — slunce Centaura.

Před námi ležela galaxie. Její obrovské, bělavě zahoustlé, mrazivě hvězdné pevniny se táhly v navrstvených masách oddělených pruhy tmy, které jako zátoky pronikaly mezi masívy hvězd: byla to mračna černé, studené, mezihvězdné hmoty pohlcující světlo hvězd, které visely za nimi. Pohled bezděky běžel podél těchto světelných kontinentů vpřed k sluncím Centaura. Tam, v oblasti bohatě nasycené světly, v miliardách hvězd tak slabounkých, že oko na ně upřené brzy je přestávalo vidět, jako kdyby při pohledu tály, hořely nádherné ohně Jižního kříže a na druhé straně galaktického pólu při kulovité hvězdokupě v Tukanu 47, třpytící se jako úlomky briliantu, zářily Mraky Magellanovy.

Světlo Velkého Mraku letělo prostorem, který nás odděluje, osmdesát tisíc let. Oblak hvězd, čítající bezmála pět set miliónů sluncí, tkvěl na černém pozadí jako útržek bělavé mlhy nepravidelného tvaru. Opodál, obklopen střípky světla na hranici viditelnosti, svítil Malý Mrak, jako odraz prvního v nekonečně dalekém černém zrcadle.

Oba tito souputníci naší galaxie táhli za ní po milióny let ve stejné vzdálenosti, udržováni v poslušnosti silami gravitace.

Hovořil jsem s druhy o tom, že se viditelnost zlepšila od chvíle, kdy jsme opustili sluneční soustavu, v níž víří částečky prachu, které pohlcují světlo: asi po hodině se hojně navštívená paluba začala vylidňovat: všichni se poznenáhlu rozešli a já zůstal sám. Pohled na mračna hvězd mě zvláštním způsobem poutal: cítil jsem téměř fyzickou námahu pohledu bojujícího s bezednými prostory. Pohled byl stále týž a přece neunavoval, snad proto, že vyvolával nové a nové myšlenky, které bych však nedovedl vyslovit.

Stál jsem a díval se a hvězdy zářily — ne však tím proměnlivým, třepotavým a skoro rozmarným svitem pozemských nocí, nýbrž světlem tak stálým a nehybným, jako kdyby to byly jiskry, které uvázly v černých ledových závěsech. Vtom jsem zaslechl docela blízko sebe šepot: pohlédl jsem tam. Snad dva kroky ode mne někdo stál a díval se do mezihvězdného prostoru stejně jako já. V panující temnotě rozeznal jsem pouze, že je téměř o hlavu menší než já. Zdálo se mi, že je to nějaký chlapec. Jednu chvíli řekl tiše:

„Tam je srdce galaxie…“ a pohybem, který jsem spíš uhodl, než uviděl, ukázal na místo, kde se stýkalo souhvězdí Střelce, Hadonoše a Štíra. Oba jsme se dívali na tuto oblast. Střelec visel nad námi jako mrak, nejjasnější ze všech, a byl rozčleněn trojcípým zálivem tmy.

Můj společník si dále šeptal pro sebe. Když jsem zvykl na monotónní zvuk jeho hlasu, začal jsem lovit jednotlivá slova: říkal si jména souhvězdí, ale nikoli jako astronom, který popisuje, nýbrž jako někdo, kdo se raduje při prohlídce neobyčejných sbírek.

„Plachty,“ říkal, „Štír… Jižní Koruna… Chameleón… Létající Ryba… Síť…“

„Jak neuvěřitelnou fantazii měli kdysi lidé,“ promluvil najednou hlasitěji; navazoval tím na samomluvu na okamžik přerušenou, „a co všechno v tom chaosu světýlek neviděli! Znovu a znovu se pokouším složit z nich něco podobného těm názvům, ale nedaří se mi to.“

Zároveň mě jasný tón jeho hlasu a to, že říkal hvězdám „světýlka“, utvrdil v přesvědčení, že je to mladý chlapec. Neodpovídal jsem mu, domníval jsem se, že mluví nahlas pro sebe. Tu řekl, ještě stále se na mne nedívaje:

„Ty jsi lékař, že ano? Pověz, jak se daří našemu novému spoluobčanu?“ a když jsem mlčel, protože jsem hned nepochopil, dodal: „Tomu chlapci z Ganymeda, kterého jste operovali.“

„Žije, ale je v bezvědomí,“ odpovědi jsem trochu suše, protože měl aspoň říci své jméno, když se obracel na staršího. Abych mu udělil jemnou, ale zaslouženou lekci, jak jsem se domníval, zeptal jsem se ho trochu ostře:

„A kdo vlastně jsi?“

„Já?“

V jeho hlase zazněl údiv. „Já jsem Ameta… pilot.“

Překvapen, mlčel jsem nějakou dobu. Na GEI je asi čtyřicet palubních raket. Řídit je mají speciálně vyškolení odborníci, amatéři, rekrutující se převážně z techniků, fyziků a inženýrů. Na celé zeměkouli se věnuje výhradně řízení letadel jen poměrně nevelká skupina lidí; pracovali v pokusných Střediscích světelné rychlosti a pět nebo šest z nich patří k posádce. Nejznámější byl Ameta a pokud vím, jediný člověk, který při pokusném letu překročil rychlost sto devadesát tisíc kilometrů za vteřinu a vyvázl z toho letu živ — i když ne zdráv, protože jeho organismus utrpěl těžké poruchy. Můj úžas byl tím větší, že jsem si ho představoval jako obrovského atletického muže, zatím co on — soudě podle siluety i hlasu — byl malý. Když zamířil k východu z paluby, vykročil jsem za ním.

V matovém světle vnitřní chodby jsem si ho po prvé prohlédl. Byl nevysoký, či spíše malý, zavalitý, s neúměrně velkou hlavou a s ježatými měděnými vlasy; tvář měl suchou, nos u konce zahnutý, tvrdě řezaný, rty plné, pevně semknuté, jako kdyby s mimovolným úsilím chránily nějaké tajemství. Pohyboval se lehce, ale tak, že si člověk uvědomoval robustnost jeho těla, jako kdyby bylo pod šaty utvořeno ze silně stlačených pružin, v kterémkoli okamžiku připravených prudce se vymrštit. Napřed jsem si myslil, že je mu asi dvacet let, ale když jsme prošli hlouběji do chodby osvětlené tím intenzivněji, čím více se vzdalovala od hvězdné paluby, pozoroval jsem v koutcích jeho očí ostré vrásky. Při hovoru se mi dívali do tváře, jako kdyby neustále odhadoval, co ve mně je.

Chodba se rozšiřovala. Z jedné strany byl prostorný výklenek s křesly a v protilehlé zdi byla zasazena skleněná stěna akvária. Linulo se odtamtud zelenavé světlo; bylo v něm vidět stíny velkých, líně se pohybujících ryb. Ve výklenku seděl astrogátor Songgram a světlovlasé děvče, které jsem znal jen od vidění. Lena Behrensová, asistentka naší odbočky ÚPPB, Ústavu pro plánování budoucnosti. Přisedli jsme si k nim. Ameta se nějakou dobu mlčky díval na skleněnou stěnu; kaštanově měděná hříva ve světle dopadajícím z vody téměř docela zčernala.

Najednou povídá:

„Proč vlastně my letíme k jiným hvězdám?“

„Někdo přece musel začít,“ odpověděla Lena, ale přerušil ji; jak se ukázalo, nepochopila jeho myšlenku stejně jako já.

„Proč my letíme k jiným hvězdám a proč k nám na Zemi nikdy nikdo nepřiletěl?“

Na toto téma se rozvinula diskuse, zda se poutníci z jiných soustav nemohli objevit na Zemi v dobách dávno minulých, před několika tisíci nebo dokonce milióny let.

Nakonec řekl Songgram:

„Naše sluneční soustava je v zásadě málo přitažlivá. Předně leží na vzdálené periférii galaxie, ve hvězdném zředění mezi rameny mlhovinné spirály ve vzdálenosti asi třiceti tisíc světelných let od jejího středu; jsme tedy fádní, zapadlou ‚provincií vesmíru. Za druhé: ze všech slunečních planet má jediná Země vysoce vyvinuté formy organického života a je to jedna z nejmenších planet a je na větší vzdálenost velmi těžko pozorovatelná; konečně: v průběhu několika posledních miliónů let procházela zároveň s ostatními planetami několika ledovými dobami; to všechno by mohlo odradit od návštěvy i ty nejžhavější astronauty jiných světů…“

Ameta přikývl hlavou.

„Máš pravdu, máme malou naději, že by k nám někdo přiletěl na návštěvu, ale,“ dodal, „je to škoda. Dříve lidé buďto vůbec nemyslili na bytosti jiných světů, nebo je chtěli poznat ze zvědavosti, ale nyní je v nás taková touha po nich jako v člověku, který kráčí za noci někam daleko a rád by někoho potkal…“

Nemyslil jsem si, že by pilotovy rty mohly tak změknout. Podle svého zvyku musel se při hovoru někomu dívat do očí, teď spojil svůj pohled s očima Leny, která napřed lehce zvedla víčka a pak je spustila, jako v sebeobraně. Za chvíli vstala a navrhla, abychom se prošli v parku. Songgram, který měl právě převzít službu v pilotní kabině, rozloučil se s námi úklonem hlavy a odešel k výtahu. Ve třech jsme se pustili opačným směrem; když jsem jako poslední opouštěl výklenek, zaplavovaný stále třaslavou září akvária, otřel jsem se málem o skleněnou stěnu a setkal jsem se s pohledem velké ryby s bělavou, podkovitě prohnutou hubičkou; houpala se sotva znatelně na místě a dva výrůstky trčící jako vousy po stranách tlamy, třásly se napůl hloupě, napůl výsměšně.

U skal, nad potůčkem, jsme spatřili hlouček druhů, kteří si prozpěvovali nějakou písničku. Přešli jsme do druhé poloviny parku; museli jsme proto vystoupit na malý travnatý pahorek, z něhož se mělkým hlinitým úvozem sestupovalo k altánku, ukrytému mezi vysokými keři bezů a lísek. Šel jsem poslední a zastavil jsem se na vrcholu pahorku, abych se podíval na rudé slunce; jeho kotouč přetínaly úzké černé pruhy mraků na oslnivém pozadí. Zdálo se mi, že jsem stál několik minut, ale trvalo to déle, protože jsem vstoupil do altánku, modrý soumrak už houstl. V listnatém vnitřku bylo skoro tma. Zaslechl jsem Ametův hlas:

„Ve vesmíru není ani modré nebe, ani barvy, ani stíny a vítr, ani zurčení vody, ani ptačí hlásky. Domovem jsou v něm rozžhavené plyny, ledové planety, věčná noc a prázdnota. Země je něčím neobyčejně vzácným a jedinečným; ptáš se, proč jsem pilotem? To je tak, jako kdyby ses ptala, proč právě tento kámen skýtá oporu tvým nohám; kdyby tam nebyl, musel by na tom místě být jiný.“

„To chápu,“ odpověděla Lena, pohnula se a já spatřil zlatavý třpyt jejích vlasů, „ale ty přece nejsi kámen, na to místo tě nikdo nepostavil, vybral sis je sám.“

„Hmm,“ zabručel Ameta a bezděčně jsem si ho znovu — s rozporu se skutečností — představil jako ramenatého obra, „musí být opravdu všechno řečeno naplno? Proč jsem pilot? — Někteří lidé se domnívají, že je to povolání jiné než všechna ostatní, že stále hraji s náhodou o život. Není to pravda. Nejsem hazardní hráč ani hrdina, ba dokonce ani ne hlupák, žiju jako jiní, jen snad…“

„Jen snad…“ opakovala Lena tiše a podle tónu jejího hlasu jsem poznal, jak mu celou duší naslouchala.

„Plněji…“

Zdálo se, že přemýšlí, co teď má říci.

„Ptáš se, proč jsem se stal pilotem. Víš, já… chci, aby bylo možno podnikat cesty po galaxii. K tomu je třeba nejvyšší rychlosti. Někteří vědci tvrdí, že je to nemožné. Kdybych pouze věřil, že mám já pravdu, to by bylo příliš málo. Ryeš tvrdil, že člověk nemůže překročit rychlost 180 tisíc kilometrů za vteřinu; ale chtěl jsem dokázat, že to není pravda. Teoreticky jsem to zdůvodnit nedovedl, musel jsem tedy vyvrátit teorii sám sebou…“

„Můžeš mi říci, proč ses…tehdy… usmíval?“ řeklo děvče tiše. „Promiň, nevím, je-li to pravda?“

Ameta si rozpačitě odkašlal.

„Tak tys o tom slyšela? Ano, když mě vytáhli z kabiny, měl jsem na tváři úsměv. Možná, že to byla lehkomyslnost. Když jsem zapnul zrychlovače, nastalo všechno to, čemu se říká ‚kolísání vědomí, víš. Bojoval jsem s tím, pokud jsem jen mohl, pak jsem čím dál tím víc vědomí ztrácel a nevěděl jsem co dělat, aby to neskončilo. Myslit jsem už nemohl a cítil jsem, že v každém okamžiku upadnu do bezvědomí. Umřít jsem nechtěl, ale ještě víc jsem nechtěl, aby to skončilo, proto jsem se začal smát, a tak jsem omdlel.“

„Nerozumím. Nechtěls, aby skončilo… co?“

„Lety,“ vysvětlil Ameta prostě. „Neuvažoval jsem logicky, nebyl jsem toho přirozeně schopen, ale představoval jsem si to nějak tak: když otevřou kabinu a uvidí, že jsem se až do konce usmíval, budou si myslit, že to není… tak těžké,“ zaváhal. „Vím, že to zní hloupě, když to vyprávím tak suše. Opakuji ostatně, už jsem nemyslil, protože jsem nemohl. Můžeš říci, že to bylo něco jako reflex.“

„Mohls přijít o život,“ řeklo děvče sotva slyšitelně.

„Ano, přemýšlel jsem o tom. Když člověk umírá, umírají jeho vzpomínky i budoucnost, všechny možnosti, které se nerozvinuly, i city. Není v tom křivda ani stesk, protože mrtvý je nepřítomen, a jak se může někdo, kdo neexistuje, rmoutit nad svým vlastním osudem? Je to zcela prosté… Jsou pouze jisté důsledky, ale o tom… snad nebudeme mluvit…“

„Nechceš?“

„Naopak, mohu,“ odpověděl nějak sušeji. „Vtip je v tom, že se nevážu na nikoho s výjimkou lidí sobě podobných.“

Když Lena odešla, a my jsme zůstali sami dva v altánku již ponořeném do tmy, řekl jsem:

„Pilote, vybral sis špatný způsob, jak odstrašovat děvčata… Nechceš-li se na žádnou vázat…“

„Nechci odrazovat děvčata od sebe…“ odpověděl a na hlase jsem poznal, že se usmívá, „ale od ušlechtilého hrdiny, kterým nejsem. Jsme obestřeni falešnou romantikou, do níž se nejedná zamiluje. A potom je někdy nutno způsobit bolest: to člověka vzpamatuje. Nu, co dělat. Mám staré zásady, rostly a zrály se mnou…“

„Poslyš,“ řekl jsem, „kolik je ti vlastně let?“

Podle všeho, co říkal, zvýšil jsem předcházející odhad: dvacet osm, dokonce možná třicet.

„Čtyřicet tři. Ano, mám staré zásady, ale jsem ochoten je zavrhnout, bude-li třeba…“

Vyšli jsme společně. Na cestičce nás zasáhl pruh světla, prosakující živým plotem. Nesl se odtamtud tichý sborový zpěv.Tu jsem během jediného večera po druhé spatřil Ametu a po třetí jsem užasl, jak je malý.

Když jsem se vracel do svého bytu, pohlédl jsem na hodinky: bylo už skoro jedenáct. Denní světlo v chodbách vystřídal modrý svit nočních lampiček. Raketa byla ponořena do tmy, na všech palubách vládlo ticho. Zajel jsem do nemocnice. Separace, v níž ležel chlapec z Ganymeda, byla ponořena do tmy. Pomocí rádiového spojení se Zemí jsme zjistili, že to byl absolvent kosmonautiky. Za tři měsíce se měl vrátit domů a teď se stal bezděčně účastníkem hvězdné výpravy.

Fialová lampička, umístěná daleko od hlavy lůžka, slabě ozařovala roh pokoje. Opatrně jsem vstoupil. Tvář ležícího byla nehybná. Jen nepatrné záchvěvy chřípí při vdechnutí prozrazovaly, že v jeho těle pulsuje život. Bezvědomí trvalo dále; Schrey se zmiňoval o nutnosti vyšetřit mozek. Oddalovali jsme tento zásah, protože jsme chtěli, aby se chlapci po těžké operaci vrátily síly.

Když jsem stál nad lůžkem spícího, pozoroval jsem bedlivě jeho tvář, jako kdybych se snažil vyčíst z ní jeho tajemství, avšak nebylo na ní nic kromě nesmírné vyčerpanosti. Vtom se zachvěly dlouhé stíny řas na tvářích. Zatajil jsem dech v domnění, že se probouzí, ale jen se mu vydral z prsou chraptivý vzdech a zase se přestal hýbat. Zkontroloval jsem automat v hlavách lůžka a vyšel jsem na chodbu.

Když jsem šel po zrcadlově lesklé dlažbě předsíně, utkvěl můj pohled na araukárii. Uvědomil jsem si, že její jemné jehličky, které se rozechvívají i slabým pohybem v blízkém okolí, řítí se s celou raketou strašlivou rychlostí. Zavřel jsem oči. GEA, obrovské kovové vřeteno, nesoucí stroje i lidské osudy, hnala se věčnou nocí. Někde v hlubinách temnot, které ji obklopovaly, pohybovaly se úlomky železa a kamení, rozpadlé hlavy komet a trosky roztříštěných hvězd. Komety se pohybují rychle pouze v blízkosti Slunce, v nejvzdálenějších bodech své oběžné dráhy, apheliích, plazí se líně, číhajíce tam, temné a zledovatělé, na rakety. Účinnost radiolokační clony se zmenšovala se vzrůstem rychlosti raket; naše letadlo už nemohlo manévrovat, protože každá evoluce by způsobila obludné změny zrychlení, jimiž by konstrukce byla roztrhána a lidská těla rozdrcena na kaši. Celková váha meteorů, bloudících slepě na obvodu sluneční soustavy, činí miliardy tun, avšak statistické výpočty dokázaly, že pravděpodobnost srážky je jedna k sedmnácti stům miliónům. Zatím co jsem takto uvažoval, zpomalil jsem krok. Znovu jsem vykročil, ve dveřích bytu jsem se zastavil, abych se přesvědčil, zdali jsem náhodou nezapomněl v parku zápisník; byl však v náprsní kapse; když jsem spustil ruku dolů, ozval se pozvolna stoupající a sílící svist, který přicházel ze všech stran prostoru.

Raketa byla urychlována jednou za den, v noci. Pokyny doporučovaly přerušit práci a ulehnout, přestože to nebylo nutné. Než byly motory zapnuty, ozývaly se výstražné signální přístroje vmontované ve všech místnostech — a právě jejich tlumený, ale dobře slyšitelný tón mě zastihl ve dveřích pokoje. Zastavil jsem se, se skloněnou hlavou a zavřenýma očima jsem dlouho naslouchal tomuto monotónnímu, dutému zvuku, který mě od té chvíle měl provázet po celá léta.