K Mrakům Magellanovým

POČÁTEK EPOCHY

Nevím, kdy jsem se do Anny zamiloval. Muselo k tomu dojít dávno, ale pochopil jsem to až při katastrofě, která nás oloupila o druha. Naše soužití nebylo ani teď pásmem dní lehce a klidně se odvíjejícím, cesta nesla s sebou příliš mnoho událostí, s nimiž jsem se nedovedl vypořádat, býval jsem rozzlobený, bezradný a zdrcený tragickými událostmi, avšak tehdy ji miloval i můj smutek, a vždycky jsem po ní tesknil, i tehdy, když byla nejblíž.

Po dlouhé měsíce jsem pracoval do pozdní noci. Spím pak obyčejně těžkým spánkem, ráno se probouzím omámený, nevím, kdo jsem a jak se jmenuji a musím to teprve hledat v paměti, ponořené ještě ve snu, zatím co já již bdím. Tehdy v této chvíli hledání cesty k sobě, jako první přicházelo vědomí její existence, naplňovalo mě celého a jako kdyby vystupovalo z těla, rozsvětlovalo pokoj a každý předmět, na němž spočinuly oči. Zdálo se mi, že bych byl jedním z nejbohatších lidí na světě i kdybych ztratil všechny vzpomínky, celou minulost, a nepamatoval se na nic, kromě na ni. Večer jsme chodívali na vyhlídkové paluby, tam, kde jsem ji kdysi líbal pod hvězdami. Dívali jsme se do temnot, uvědomujíce si vzájemnou přítomnost, aniž jsme se sebelehčeji dotkli druh druha. Vysoko zářily shluky Plejád, mohutné perutě světel letících prostorem. Jednou přerušila Anna mlčení slovy:

„Můj milý — tam okolo těch sluncí krouží planety, obydlené živými bytostmi, viď?“

„Ano,“ odpověděl jsem, nevěda, kam směřují její myšlenky.

„Takových planet, obydlených živými, rozumem obdařenými bytostmi musí být v galaxii milióny — to je zcela jisté.“

„To je zcela jisté.“

„Pak tento černý prostor není mrtvý ani prázdný, jestliže jej milióny živých tvorů neustále pronikají svými pohledy.“

Jak mě překvapila její slova, tak prostá a tak přirozená!

Samozřejmě — uvažoval jsem — Anna má pravdu, a když se dívám na chladné ohně Jižního Kříže, můj pohled se snad potkává s pohledem neznámých bytostí, které, i když se od nás liší, i když vyrostly pod jiným sluncem, stejně jako my vidí hrůznou, věčnou krásu vesmíru.

Čtyři měsíce po katastrofě jsem obdržel starosvětsky vytištěný lístek se slovy:

„Skupina biofyziků na GEI klade si za čest zváti Vás na širší zasedání ve Velkém sála Ústavu, která se koná v osmnáct hodin místního času. Na programu:

1. Předběžná zpráva profesora Goobara.

2. Diskuse.

Předběžná zpráva se týká problému transgalaktických letů.“

Ještě nikdy se čas nevlekl tak nesnesitelně jako toho dne. Při práci v nemocnici jsem se neustále díval na hodinky. Rozhodl jsem se, že na schůzi přijdu v pět, ale octl jsem se v okolí Velkého sálu Ústavu biofyziky jakoby náhodou už ve čtyři, v přesvědčení, že tam nikdo nebude. Jaký byl můj úžas, když jsem už zdaleka uslyšel šum hlasů. V pět hodin dvacet minut byl už sál plný, že nebylo místečka volného. Ze svého místa, v horním rohu amfiteátru jsem viděl moře pohybujících se hlav, ve všech uličkách stáli namačkáni lidé, volná byla jen úzká prostora pod černými tabulemi. Byla zde celá posádka GEY; laboratoře a paluby se vyprázdnily, jen jediný člověk — astrogátor, který měl službu — nebyl přítomen, ale i on sledoval z Ústřední pilotní kabiny běh událostí na televizoru.

Úderem šesté vešel postranními dveřmi u katedry profesor Goobar. Vystoupil na pódium, dlouho přebíral kousky křídy geometricky poskládané pod tabulí, než si jeden z nich vybral, pak se obrátil, lehce se uklonil a začal hovořit.

Začal tím, že vypočetl řadu všeobecně známých fakt, zmínil se o míhání vědomí, když se lidé blíží mezné rychlosti, a o pokusech překročit tuto rychlost, které skončily smrtí experimentátorů. Na konci hutného úvodu řekl:

„Většina odborníků se domnívala, že cesty rychlostí přesahující 190 000 kilometrů za vteřinu se nikdy nedají uskutečnit, jen málokteří vyslovovali naději, že se podaří objevit prostředky chránící člověka před zhoubnými následky nadlimitní rychlosti. Protože všeobecně uznávaná teorie životních procesů vylučuje objev takových prostředků, domnívali se tito specialisté, že je tato teorie nesprávná a že bude vyvrácena. Pokud jde o mne, nikdy jsem nevycházel z předpokladů ani prvé, ani druhé skupiny kolegů. Ze stanoviska první skupiny ne, protože přijetí jejich předpokladů uznává veškeré bádání v této oblasti za předem odsouzené k nezdaru. Ze stanoviska druhé také ne, protože existující vědecké teorie budou nahrazeny novými ne proto, že jsou nesprávné, — toto údobí vědy už máme za sebou — ale proto, že nová teorie je vždy obecnější než předchozí a obsahuje ji v sobě jako jeden zvláštní případ. Tak jsem si vzal za úkol objevit takovou novou teorii životních procesů.“

Sálem proběhl lehký šum.

Goobar napsal na tabuli každému známou stavovou rovnici živé buňky a oklepávaje s prstů křídu, pokračoval:

„Kolegové jsou překvapeni mým tvrzením, že může existovat teorie ještě obecnější než ta, kterou vyjadřuje napsaný vzorec. Skutečně, obsahuje všechny známé průběhy životních procesů v organismech zemských, od nejprostších, jako jsou bakterie, po nejvyšší, jímž je člověk. Lze tedy vymyslit teorii ještě obecnější?

Jedinou možnost jsem viděl v tomto pojetí: život na Zemi je pouze jistým zvláštním případem činného bytí existujícího v planetárních systémech vesmíru. Na jiných planetách mohou vegetovat organismy vzniklé jinak než na Zemi. U nás se život vždycky projevuje za přítomnosti existence bílkovinných sloučenin. Již dávno byla vyslovena domněnka, že mohou existovat struktury podobné bílkovině, utvořené na kostře atomů křemíku, tak zvané silikolipidy. Opíraje se o tuto domněnku, rozhodl jsem se hledat nejobecnější zákon, platný pro vznik forem života, jaké jen mohou vzniknout v miliónech a miliónech planetárních soustav kosmu. Možnost vytvořit takovou teorii na podkladě pokusů byla vyloučena, protože nemáme ani stín vědomosti o tom, jak mohou takové neznámé organismy vznikat; jedinou schůdnou cestou byla konstrukce hledané teorie, dedukce, která by se opírala o nejvšeobecnější zákony platné pro celý kosmos, to jest o zákony neživé hmoty. Jak známo, vzniklo nové odvětví matematiky, tak zvaná biotenzorika, která má matematicky obrážet průběhy života na zemských organismech; vzal jsem si tedy za úkol najít její matematické „příbuzné“, a mohu říci, že se to našemu kolektivu po mnohaleté práci podařilo.“

Opět se ozval šum podobný dutému vzdechu, který jako vlna proběhl shromážděním a ihned utichl.

Goobar napsal první vzorec, naklonil hlavu, chvíli si jej prohlížel, pak začal velmi rychle psát. Jedna rovnice vyplývala z druhé, v mrtvém tichu dutě skřípala křída, občas ťukl úlomek spadlý na podlahu. Tabule se pomalu pokrývala těžko čitelnými značkami. Souvislost dedukcí už jsem dávno ztratil a další postup jsem mohl sledovat jedině na chování vědců. Ti, kdož na počátku psali, odložili příruční přístroje. Nakloněni v křesle, sledovali každý objevující se článek, občas svraštili čelo, občas jejich obličeje ztuhly, pak se na nich objevil opět jakýsi neznatelný úsměv nebo ulehčení, jako když spatříme v davu známou tvář. Přitom napětí v celém sále neustále rostlo, ten či onen se chytil oběma rukama desky stolu, jako kdyby chtěl vstát a zapomněl na to v půli pohybu. Tembhara, sedící o řadu přede mnou, vlhčil si jazykem suché rty a jeho sousedka Čakandžanová, si tiskla oběma rukama spánky, jako kdyby se chtěla izolovat ode všeho, co nebylo tím roztahujícím se hadem rovnic, které se rozběhly konečně až k rámu tabule. Goobar neupadl ani na okamžik do rozpaků a psal dále po leštěném mahagonovém rámu. Když skončil první část, řekl:

„Teď změníme determinanty.“

Stiskl kontakt, mechanický zvedač vytáhl nahoru popsané tabule a spustil na jejich místo nové; vědec foukl na dlaň posypanou bílým prachem a psal dále. Najednou přestal, zase se podíval na vzorce, s hlavou na stranu jako pták, a pak řekl svým lehce chraptivým hlasem:

„A teď dosadíme všude homogenní formy a dostaneme…“

Napsal krátkou dvoučlennou rovnici a řekl:

„Jak vidíte, odvozený vzorec, vyjádřený v nejobecnější formě, dokazuje neodvratné zastavení životních procesů za meznou rychlostí. Jinými slovy — za touto rychlostí musí nastat smrt.“

Krátká ozvěna, jako zdušený povzdech jediné obrovské hrudi, zachvěla vzduchem. Goobar nevzrušen mluvil dál:

„To je zcela jisté. Smrti není vyhnutí. Na tomto místě dedukce končí. Po dlouhou dobu jsem neviděl východiska; zdálo se mi, že dál žádná cesta nevede, ale není to pravda. Co se stane, uvažoval jsem, postavím-li problém na hlavu, zavrhnu-li způsob všeobecně vžitý, a budu vycházet nikoli ze strany života, ale právě — od strany smrti? Přijmeme-li jako daný — právě organismus zabitý velkou rychlostí, zabitý najednou, a uvedu ho do nižší rychlosti?“

Goobar se zase obrátil k tabuli, smazal několik znaků rukávem a zároveň psal a mluvil: „Dosaďme ještě jednou parametry pole… teď Garganova transformace… a máme…“

Napsaný vzorec obkreslil rámečkem. Ještě se křída v jeho prstech neodlepila od černé desky a už zazněl tlumený sborový křik. Podíval jsem se po sále. Mechaneuristé, biologové, matematici vyskočili ze svých míst a strnuli jako zasaženi bleskem úžasu; jedni nakloněni, jiní těžce opřeni o stolky, upírali zářící oči na tabuli. Goobar setřel s čela těžké kapky potu, obrátil se k amfiteátru jako kdyby nepozoroval, co se v něm dělo, pokračoval;

„Jak vidíte, smrt, která nastává, když překročíme meznou rychlost, není neodvratná… Když zrychlení roste pomalu, následuje postupné odumírání organismu, rozpadající se enzymatické skupiny začínají otravovat a ničit tkáně, nastává rozklad. Překročíme-li však meznou rychlost velmi rychle, jako kdyby celá molekulární struktura upadla do stavu klidu, a když pak stejně rychle sestoupíme na nižší rychlost, všechny tkáně začnou fungovat tak jako postrčené kyvadlo hodin, na nějakou dobu zastavených. Jaké zrychlení je nutno udělit organismu, aby překročil meznou rychlost a dostal se do pásma překonatelné smrti? Vzorec odpovídá: zrychlení dvěstěkrát větší než zemské — jinými slovy organismus bude vážit 200 x živá váha. Člověk tedy bude vážit patnáct tun. Takové zrychlení ho nezabije, bude-li působit pouze velmi krátký zlomek vteřiny a více nepotřebujeme. Tak je možné, obrazně řečeno, prorazit hráz mezné rychlosti. Jaké jsou další perspektivy? Představme si, že máme raketu s lidskou posádkou, která dosahuje podlimitní rychlosti a pak přejde jedním skokem na rychlost vyšší. Následuje téměř úplné zastavení všech životních funkcí. Můžeme pak říci, že cestující podlehli smrti, která však je přesto překonatelná, a to i po velmi dlouhé době, jestliže rakety stejně rychle přeskočí z rychlosti nadlimitní do podlimitní — lidé obživnou.

Je třeba zdůraznit, že stav takto způsobené překonatelné smrti, nebo, chceme-li raději, druh nejhlubší letargie, může trvat libovolně dlouho: stovky let, nebo tisíce let — protože v raketě pohybující se rychlostí řekněme 999/1000 světelné rychlosti, prakticky přestane plynout čas, protože ustanou životní procesy, eo ipso také stárnutí. A tak tedy raketa může podnikat výpravy do libovolně vzdálené části vesmíru. I kdyby měla cesta trvat sto tisíc let, k cíli doletí titíž lidé, kteří opustili Zemi, a ne jejich vzdálení potomci: tito lidé nepodlehnou ani stárnutí, ani jakýmkoli obtížím cesty; toto obrovské údobí nebude pro ně vůbec existovat, protože pro tu dobu nebudou při vědomí. Jak vidíte, otvírají se tady perspektivy nesrovnatelně širší, než kdybychom mohli cestovat živí, aniž se zpomalilo uplývání času, protože v takovém případě muselo by se cestování vždycky vměstnat do hranic života jednoho pokolení. Můžeme tedy říci, že je k nám příroda nesmírně laskavá…

Tento nový způsob cestování,“ pokračoval Goobar, „musí s sebou přinést i významné důsledky psychologicko-sociologické. Především je to vůbec první dostupný nám způsob libovolného brždění času a jeho zpomalování, a eo ipso také stárnutí našich těl: je to způsob, jehož pomocí člověk ve stavu překonatelné smrti může nějak přeskakovat celé věky a dožít se nejvzdálenější budoucnosti. Naskytuje se nesmírně mnoho problémů, zmíním se však jen o jednom.

Skupina lidí nastupujících výpravu do hlubin galaxie vrátí se na Zemi po několika stech letech, ba možná po tisíci letech. Tito lidé opouštějí Zemi nacházející se v určité vymezené etapě vývoje, zanechávají na Zemi své milé, přátele, jsou vychováni v konkrétní kulturní formaci, mají ustálené zvyky, záliby v oblasti umění, denního života, vědecké práce, atd. Vracejí se však do společnosti, která je jim úplně neznámá, neboť se neustále po celá staletí vyvíjela, zatím co oni se zastavili v té etapě, jaká byla v okamžiku, když opouštěli Zemi. Vznikají z toho velké nesnáze. Vracející se kolektiv lidí bude do značné míry vyobcován z pozemské společnosti; stanou-li se transgalaktické výpravy všeobecným úkazem — a k tomu podle mého názoru dojde — budou se každou chvíli vracet na Zemi rakety s lidmi ročníku 3100, 3200, 3500, 4000 atd.; vznikne tak nezvyklé sousedství různých pokolení a budou muset být vynalezeny nové formy vzájemného soužití, které urychlí splynutí oněch vracejících se kolektivů se společností.

Jsou to ovšem problémy velmi vzdálené budoucnosti a ona sama se s nimi bude muset vypořádat; zmínil jsem se o nich, protože myslím, že pro pokrok je charakteristický proces výskytu těžkostí v okamžiku, kdy se před námi otvírají nové oblasti života… To je vše, co jsem chtěl říci.“

Goobar odložil křídu.

„Máte nějaké dotazy?“ zeptal se, hledě do sálu. Snažil se marně setřít kapesníkem s prstů zatvrdlý křídový prach. Již ke konci přednášky vystoupilo několik desítek lidí před první sedadla. Nyní opouštěli všichni svá místa a sestupujíce uličkami dolů, tísnili se před tabulí, jako kdyby je přitahoval řetěz vzorců napsaných neúhledným rukopisem. Trehub, který šel kolem mne, hleděl před sebe nevidoucíma očima, pohnul rty, jako by chtěl něco říci, ale nevydal ani hlásku a zase se obrátil k tabuli.

Podíval jsem se na Goobara. Byl velmi unaven, opíral se oběma rukama o stůl. Hledal jsem na jeho tváři hrdost, triumf z nadlidského úspěchu, kterým před lidmi otevřel celý vesmír. Nic podobného v ní nebylo. Hleděl na lidi stojící bez pohybu, ještě stále mlčící a usmál se téměř nepozorovatelně — stejným úsměvem, který jsem zahlédl ve vzduchoprázdnu na jeho tváři obrácené do nekonečné hlubiny vesmíru.

Těžko zachytit náladu, jaká se nás zmocnila po Goobarově přednášce. Když se rozplynul první dojem, když podrobná zprava byla vyslána k Zemi proudem rádiových vln (měla k ní doletět přibližně za dva roky), zvlášť za tím účelem utvořená meziskupinová organizační rada začala rozdělovat mezi kolektivy badatelů programy nových prací, spojených s problémy transgalaktické plavby. Konstruktéři se pouštěli do výpočtů raket nového typu, schopných překonat překážku mezní rychlosti; mechaneuristé měli vypracovat nové typy automatů, nutných pro řízení rakety: práce bylo nad hlavu a bylo jasné, že se kolektivu GEY podaří zvládnout ztěží nepatrnou část úkolů. Goobar a ostatní biofyzikové rovněž neměli v úmyslu odpočívat na vavřínech, nýbrž hledali další důsledky teorie. Všechno se to dělo s jakousi, řekl bych, organizovanou vášnivostí, která lidi zachvátila; zároveň zavládl na raketě sváteční, jasný klid: tři hodiny přednášky daly nám tolik síly k vítězství nad kosmickou pustinou, že jsme si téměř přestali uvědomovat její ledové temno, dále se rozkládající okolo GEY. Večer příštího dne jsem se nemohl ubránit úsměvu, když jsem viděl na hvězdné palubě desítky přátel, procházejících se jako v prvých dnech cesty — ne, ještě nenuceněji; zastavovali se, ukazovali si vzdálené souhvězdí jako světla měst, které musí v budoucnosti navštívit.

Pozdě večer jsem zašel k Ter Haarovi, historik sezval přátele: Ametu, Zorina, Nilse, Tembharu, Rudelíka a mne na lahvičku vína, abychom v rodinném kruhu oslavili náš velký triumf.

Zdrželi jsme se u historika do pozdní noci. My, kteří jsme doposud mlčením přecházeli problémy galaktické kosmodromie, hovořili jsme teď o ní jako o dávno tušené samozřejmosti. V jisté chvíli, už hodně po půlnoci, řekl Ter Haar, který skoro po celou dobu nepromluvil: „Víte, že se GEA nedá přestavět na ‚nadlimitní raketu?“

„Samozřejmě,“ odpověděl mladý Rudelík, „síla motoru je příliš malá, kromě toho potřebuje úplně nové automaty.“

„Od cíle nás dělí ještě skoro tři roky,“ pokračoval historik, jako kdyby přeslechl tuto poznámku, „pak zahájíme průzkum planet Centaura, který potrvá snad dvě nebo i více let, pak osm let cesty domů — celkem sedmnáct let; nebudeme už nejmladší, až se octneme na Zemi. Příští výprava, ta „opravdová“ transgalaktická výprava neodstartuje nijak zvlášť brzy — mnoho času jistě uplyne ve zkouškách a pokusech…“

„A co na tom? Nechápu, proč to říkáš, profesore?“ zeptal se Rudelík podrážděně. Také my jsme pohlíželi nikoli bez údivu na historika, jenž pokračoval, aniž se dal zmást:

„Jistě, že nikdo z nás neodletí do prostoru galaxie… čili v našem životě se nic nezměnilo. Všechno zůstává při starém — Goobarův objev v nejmenší míře nebude mít vliv na naše osudy — ani teď, ani v budoucnosti, není-liž pravda?“

Po chvíli všeobecného ohromení vykřikl Rudelík:

„Co to říkáš? Jsi slepý, člověče, nevidíš-li to, co se děje na GEI?“

„Naopak, vidím, a právě proto bych rád poznal příčinu toho nadšení, protože, jak jsem už řekl, na naše vlastní osudy…“

„To se ti povedlo!“ dokončil rozzlobeně Rudelík. „Prý se nezmění nic na našem osudu, a já ti říkám, že se změnilo všechno. Profesore! Člověče! Což jsi s námi nebyl po ta čtyři léta, což jsi necítil ten strašlivý tlak vyčkávání, které přestože bylo potlačováno, stále zaplašováno, vracelo se znovu po každé pod novou maskou? A nebylo žádné naděje pro budoucnost — stačilo si představit, že k hvězdám o málo vzdálenějším, než je á-Centauri, poletí rakety třicet, čtyřicet let, že cesta bude věčným vězením, že mezihvězdný prostor bude pohlcovat rakety a vracet Zemi starce nebo děti neznající skutečné modré nebe, že za hranice takového Siria se nikdy nedostaneme — stačilo, když si člověk uvědomil toto a ruce mu klesaly… A teď víme, že cesty budou vypadat docela jinak, že postavíme hráz záplavě kosmické pustiny, že nejen nebude pohlcovat, ničit život tím, že ho změní v obludné čekání vlekoucí se po léta, ale že si ji lidé nebudou uvědomovat. To není všechno! Že člověk, cestující řekneme z Eurasie do Austrálie zestárne možná víc, než když bude cestovat se Země na mlhovinu v souhvězdí Honicích Psů, protože na Zemi zastavit čas neumíme, zatím co to bude na hvězdné raketě možné a dokonce nutné!“

„To všechno je velice krásné,“ trval tvrdošíjně na svém Ter Haar, „ale ty mluvíš pořád o těch budoucích výpravách. Budiž, ale co máš ty, který nežiješ na palubě toho transgalaktického ‚nadlimitního' letadla, nýbrž na ‚starosvětské GEI, co ty máš z tohoto objevu?“

Rudelík se po nás zoufale rozhlédl, několikrát pohnul rty, povzdechl, pokrčil rameny a neřekl nic.

Najednou se dal Ter Haar do smíchu. Smál se dlouho, samojediný; konečně mezi jedním a druhým záchvatem smíchu řekl: „Ne… ne… moment počkejte…“

Zavřel oči, otřel si z víček slzu a řekl:

„Musíte mi to odpustit. Neměl jsem v úmyslu bavit se na váš účet. Problém je skutečně závažný a zajímavý, totiž jak neobyčejně mnoho z toho, co tvoří nejbytostnější náplň našeho života, leží ve skutečnosti za jeho fyzickými hranicemi!“

„Ano,“ řekl Nils, „ale bude tomu tak vždycky? Budou lidé vždycky umírat?“

Zavládlo ticho, které přerušil Tembharův hlas.

„Představ si, Nilsi, předmět, skládající se ze tří rovných tyčí, jejichž konce jsou spolu spojeny. Jaký to bude obrazec?“

„Trojúhelník.“

„Správně. Trojúhelníkovitý obrazec vznikne, dojde-li k takovému spojení, ať chci nebo nechci. Kdyby mi někdo nařídil spojit tyto tři tyče a zároveň kategoricky přikázal, že obrazec, který vznikne, nesmí být trojúhelník, řeknu jako konstruktér, že je to neřešitelný úkol — stejně dnes jako za miliardu let. Tak, abych se vrátil k tvým slovům; je smrt nezbytná pro existenci života, nebo ne?“

„Jak může být nezbytná? Smrt je přece popřením života.“

„Smrt jednotlivce ano, ale nikoli druhu. Kdybych chtěl uzavřít do jediného slova odpověď na otázku, co je motorem biologického vývoje, odpověděl bych: proměnlivost. Kdyby jí nebylo, vegetovala by prvotní plazma vzniklá v hlubinách archeozoického oceánu do dnešního dne ve stejné formě a nevydala by ze sebe nepředstavitelné množství forem rostlinných i živočišných, z něhož se vyvinul člověk. A teď: proč je možná proměnlivost? Proto, že jedny formy ustupují Jiným, že přichází na svět potomstvo, a v tomto procesu probíhají z pokolení na pokolení těžko postižitelné, malé, ale v miliónech se sčítající změny, které dávají vzniknout novým druhům a typům. A toto zanikání rodičovských forem ve prospěch forem potomstva, toto ustupování jedněch pokolení druhým, přeloženo do našeho normálního jazyka, má jméno smrt. Bez smrti nebylo by proměnlivosti.

Bez proměnlivosti nebylo by vývoje. Bez vývoje by nebylo člověka. To je odpověď na tvou otázku.“

„Dokázals',“ řekl po delší chvíli Nils, „že u základů — abych tak řekl, konstrukčních předpokladů — vývoje leží smrtelnost jeho výtvorů, s tím souhlasím. Ale nedokáže-li vývoj dát vzniknout nesmrtelnosti, nepodaří se to člověku?“

Tembhara mlčel.

„I kdyby…“ ozval se hlas z pozadí pokoje, „i kdyby…“

Ohlédli jsme se tam. To mluvil Ameta.

„Co je to smrt? Příšerné memento pomíjejícnosti? Obraz toho zahanbujícího prachu, v nějž se změníme? Vědomí, že vítězíme nad vrstvou hmoty tím, když podstupujeme boj se zemí, nebem a hvězdami jen proto, abychom se do ní vrátili? Ano. A ještě vědomí toho, že spalování bílkovin v našich tělech, z něhož pramení hudba i rozkoš, přechází v hnilobný proces rozkladu. Ano. Ale to je zároveň zdroj nesmírně cenné hodnoty každého okamžiku, každého dechu, příkaz vydat ze sebe své nejlepší síly pro to, abychom následujícím generacím dovedli odevzdat a vykonat pro ně co nejvíce, připomínka neodvratné zodpovědnosti za každý čin, protože nic z toho, co učiníme, není možno odvrátit ani zapomenout v čase tak krátkém jako je lidský život. A skrze to všechno učí nás smrt milovat život a hlavně ostatní lidi, stejně smrtelné, stejně plné odvahy a bázně, stejně vzpínající touhami za hranice fyzického bytí a budující s láskou budoucnost, kterou jim nebude dopřáno spatřit. Kdyby člověk dosáhl nesmrtelnosti, musel by obětovat nejdrahocennější věc — paměť — jak jinak by mohl obsáhnout to ohromné moře vzpomínek, jemuž se říká nekonečno?

Musel by mít chladnou moudrost a nelítostný klid bohů, v něž věřili lidé starověku, ale kdo by chtěl být takový blázen, aby se chtěl stát bohem, může-li být člověkem? Kdo by chtěl žít věčně, může-li dát svou smrtí život jiným, jako astrogátor Songgram. Po takovém světě netoužím! Každý úder mého srdce je oslavou života, a proto vám říkám: já si nedám vzít smrt.“