K Mrakům Magellanovým

GOOBAR — JEDEN Z NÁS

Oheň dal vzniknout planetám. Z ohně, z vychladlé hvězdné hmoty povstal život. V miliardách slepých pokusů vytvořila pružná, slizovitá látka vápenné krunýře a krev, žábry, srdce, oči, čelisti i vnitřnosti. Tak začalo rozmnožování, pohlcování, pomalý vzrůst a rychlý zánik. V boji o život vycházeli někteří živočichové na pevninu, jiní se vraceli do moří, ploutve se měnily v nohy, nohy v křídla, a ta opět v ploutve. Život se přetrhával, hynul v horotvorných epochách, tuhl v miliónech trupů a v chladnoucí lávě a stoupal jako vracející se hudební motiv, po každé jiný, a přece stále týž, úchvatná melodie plná bolesti, upadající v mlčení, smrt, a opět znovu zaznívající v hlubinách vod, na vrcholcích hor, ve věčném sněhu i v písčinách pouště.

Z tohoto nekonečně mnohotvárného příboje zániku a zrodu, z ustavičného boje, ze tmy a z hltavosti vznikl člověk, dal jméno planetě, jejímu bezejmennému nebi a všemu, co uviděl až po hvězdy. Tak začala stavba civilizace. Nebe — to bylo kdysi pokorné světlo planet, spadající s nebeskou hudbou po křišťálových sférách; na nehybné klenbě se chvěly roje hvězd poctěných vysvětlením, že jsou ozdobou na zdech, za nimiž se začíná říše věčného blaženství. Avšak člověk se nadarmo zaposlouchával do noci, aby zaslechl tu všespásnou hudbu nebes; zapochyboval a povstal proti nebi, zbořil klenby ráje, překročil vylhané hranice a vkročil do černé prázdnoty a přestože na své pouti nepotkával nic kromě hořících mlhovin, padajících z jednoho nekonečna do druhého, šel dál, hledaje nikoliv hudbu sfér, nýbrž odpověď na otázku, kde se narodil, čím je a co má dělat, aby se jeho život stal nepostradatelným pro svět.

My, první lidé, kteří letíme k hvězdám, neklesali jsme jen pod tíží samoty kosmického prázdna. Mučila nás nikdy nevyslovená, v hloubi duše skrývaná myšlenka, že naše strádání bude marné. Každý chápal, že člověk bude moci proniknout sotva k několika nejbližším sluncím, i kdyby se cestovalo rychlostí světla. Dosažení dalekých planetárních systémů, transgalaktické cesty, let napříč celé oblasti Mléčné dráhy vypadaly jako utopistický sen. Černé propasti, jimiž samo světlo proletí teprve za milióny let, uzavíraly cestu k hvězdám.

Proto jsme přijali mezi sebe lidi, kteří se shlukli před východem z rakety, ne jako zrádce, nýbrž jako soudruhy zachráněné před zkázou, jež krutěji než ostatní poznamenal boj se slabostí, která doutná v každém z nás.

Když přišli k prvnímu astrogátorovi a žádali, aby je soudil, Ter Akonjan odmítl rozhodovat sám a přizval ostatní astrogátory, avšak také oni prohlásili, že to neudělají. V naší posádce nemá žádný člověk moc nad jiným, tvoříme kolektiv lidí, kteří se dobrovolně, jako vyslanci Země, účastnili výpravy ke sluncím Centaura. Ter Akonjan řekl shromážděným, že jsou nadále týmiž členy posádky jako dříve a pokud jde o trest, ten si už odpykali a budou pykat dále ve svých srdcích.

V této skupině bylo mnoho mých pacientů. Chvilkové slabosti podlehli ti, jejichž nervový systém byl méně odolný než ostatních lidí, a jejich vina tedy nebyla tak velká. Když jsem to řekl Ter Haarovi, namítl, že je přece přivedl k rozumu slovy a ne léky.

Celá tato událost se roznesla po raketě jako blesk. Na následující schůzi navrhli astrogátoři historikům, aby seznámili posádku se svými pracemi o kritických okamžicích dějin, kdy se vážila budoucnost světa, a kdy jedno pokolení muselo rozhodovat za desítky pokolení příštích, a přestože klesalo pod obrovským břemenem, dokázalo přece tato rozhodnutí učinit.

Promísily se kolektivy v laboratořích, přátelské kroužky i umělecké soubory. Večer jsme se scházeli v pracovně historiků a naslouchali jejich přednáškám o minulosti, je-li možno nazvat přednáškami vyprávění podobná tomu, jakým našimi srdci otřásl Ter Haar. Byl to obrovský, nekonečný průvod lidí, kteří povstali proti řádu své doby ve jménu budoucnosti člověka.

Před námi se objevovaly jasnozřivé oči, jejich živý, důvěřivý třpyt, ruce v pohybu, nekonečné lesy gest, dychtivá ústa, šepot a vzdechy zamilovaných, poslední bezedné pohledy k smrti odsouzených, bezesná zamyšlení vědců, činy největší odvahy i záchvěvy řas, které — všechny zároveň — spoluvytvářely běh světa. Tak jsme získávali vědomosti, stejně nepodobné suchým generalizacím, které jsme si odnesli ze škol, jako se nepodobá znalost biologického poslání pohlaví — lásce. Tak chór hlasů umlklých v minulosti odhaloval nám smysl našeho lidství.

Několik týdnů po vylíčených událostech, kdy už raketa dosáhla zvýšené rychlosti a večerní signály umlkly na celé roky, rozlétla se po raketě zpráva, že Goobar, jenž odedávna pracuje na problému kosmických cest, je na stopě nějakého revolučního objevu. Není známo, kdo byl jejím autorem, šířila se v nejrozmanitějších, ale vždy mlhavých verzích, hlavně mezi neodborníky. Možná, že se zrodila proto, že biofyzické laboratoře přizvaly v posledních měsících ke spolupráci nejlepší fyziky, matematiky, a chemiky GEY. Přesto však Goobarovi kolegové popírali řeči o nějakém objevu a bylo těžko jim nevěřit, protože neměli žádné důvody, aby zatajovali pravdu, nicméně pověst o objevu se vracela přes mnohonásobné dementi ve stále nové podobě a byla předmětem vášnivých sporů.

Sám Goobar zachovával v této věci mlčení; bylo těžko říci, zdali tvrdošíjně se vracející pověst se k němu dostala, nebo zdali ji nebral vážně, protože byl příliš zabrán do své práce. Poslední den kalendářního jara vydal jsem se pozdě večer na koncert. Když jsem vstoupil do sálu, velká světla už zhasla. Rychle jsem usedl na volné místo v poslední řadě křesel. Vedle mne seděli Ruys a Goobar. Vědec jako by zestárl od doby, kdy jsem ho viděl naposledy. Měl bledou a ztrhanou tvář člověka, který se pořád zdržuje v zavřené místnosti, a hustou síť žilek na víčkách, která sebou občas škubla — naslouchal totiž hudbě se zavřenýma očima. Na pořadu byla Kreskatova Druhá symfonie. Jednu chvíli jsem vrhl rychlý pohled stranou a strnul jsem: Goobar, nakloněný dozadu spal s hlavou na opěradle křesla. Teprve mohutné finále ho probudilo. U východu byl nával, nehýbal jsem se proto z místa. Byl jsem tak zamyšlený, nebo spíš zahleděný do prázdna, že v celém sále kromě nás tří, když jsem zvedl oči, nebyl už nikdo. Vyskočil jsem, zároveň vstali Ruys i Goobar. Situace byla trochu trapná: doposud jsme netvořili společnost, nyní nás však spojoval fakt, že jsme zůstali sami tři, a to tím jasněji, čím jsme byli blíže východu. Mezi sloupy portálu chtěl jsem se rozloučit se skladatelem i vědcem, ale šel jsem s nimi dál. Byla to taková zvláštní procházka: prošli jsme snad polovinu délky celé rakety a nikdo neřekl ani slova. Paluba splynula s chodbou krátkou, nakloněnou plochou. Šli jsme okolo široce otevřených, prázdných vchodů do parku a z každého nás ovanul dech chladné pryskyřičné vůně. U posledních dveří se Goobar od nás odtrhl a zastavil se u vchodu do parku. Ze tmy, která tam vládla, proudil přízemní jemný šumot listí, jímž pohyboval vítr.

„Už ani ty ke mně nechodíš, Ruysi…“ řekl. Stáli jsme za ním a znělo to, jako kdyby nemluvil k jednomu z nás, ale do té tmy vonící mokrým listím.

„Nechtěl jsem tě rušit,“ řekl skladatel tiše.

„Ano, to znám…“

Odmlčel se, jako kdyby naslouchal větru.

„Jednou jsem pozval po přednášce studenty — bylo to ještě na Zemi, aby ke mně přišli. Žádná recepce, jen tak, trochu se projít po zahradě, pohovořit. Nepočítal jsem ovšem, že by přišli všichni, ale větší společnost. Seděli jsme se ženou dlouho do noci a čekali na hosty. Nepřišel nikdo. Později jsem se ptal, proč? Myslili si: mnoho lidí bude Goobara vyrušovat. Někdo se toho musí zříci. A myslili si to všichni…“

Rozmluva probíhala tak tiše, jako kdyby nablízku někdo spal. Ruys neodpověděl hned.

„Na Zemi to bylo něco jiného… býval jsem u tebe snad až příliš často. Ale teď jsi přetížený prací a unavený…“

„Unavený?“ podivil se Goobar. Ale za chvíli dodal:

„Máš pravdu.“

A z toho, jak to řekl, bylo vidět, že si na to sám dosud nevzpomněl.

„Dobře, žes přišel na koncert,“ pokračoval Ruys, „hudba je naprosto nepostradatelná!“

„Ale vždyť jsem tam spal!“ přerušil ho Goobar v návalu vnitřního veselí a jeho hlas zněl úplně stejně jako tenkrát na plese, když se mnou mluvil po prvé.

Ruys umlkl, překvapen, nebo snad pohoršen, ale Goobar vysvětlil:

„Nemohu spát. Abych usnul, musím zapomenout na všechno. Při hudbě zapomenu a usnu…“

„Musíš zapomenout? Nač?“

Nastalo ticho. Od prvních slov tohoto rozhovoru jsem cítil, že jsem nezvaný vetřelec; desetkrát jsem si říkal, že musím odejít a jen jsem čekal na vhodný okamžik. Zdálo se mi, že právě nastal, ale sotva jsem se pohnul, Goobar začal:

„Devátý rok už pracuji na vlivu gravitace na životní procesy. Je to dlouhá cesta. Narazil jsem na les problémů a každý z nich si zaslouží, aby mu člověk zasvětil život. Nešel jsem za žádným z nich. Velké zrychlení, rychlosti blížící se rychlosti světla, to byl můj úkol. Co se stane s člověkem, který překročí rychlost 190 000 kilometrů za vteřinu? Smrt — řekne žák základní školy. Totéž říkám dnes já, s jistotou znásobenou devítiletou prací. Co dál?“ opřel se o křídlo skleněných dveří, stáli jsme, park šuměl.

„Už řadu měsíců každý, s nímž se stýkám, lhostejno za jakých okolností, má na rtech jednu otázku. Pravda, nepoloží ji. Kolegové z laboratoře znají stav výzkumů tak dobře jako já, a přesto i oni, dokonce i moji nejbližší dokonce i Calla… Co jim odpovědět? Spolehnout se na domněnky, naděje? Jakým právem? Autorita — to je odpovědnost. Tak nás učili. Čím větší autorita, tím větší odpovědnost. A všichni čekají. Dívají se a čekají. Věří v Goobara. A v koho má věřit Goobar?“

Nekřičel. Ba ani hlas nezvýšil — a přece to bylo slyšet na celé palubě. Ale bylo tam prázdno. Přímo naproti — dlouhá šňůra modrých nočních světel. Vpravo v černých otvorech dveří šuměl neviditelný park.

„A dokonce i teď v tomto okamžiku, kdy vám to říkám, myslíte si:,No ano, ale co si Goobar myslí? S čím počítá? Jaký je jeho názor? … Nemám pravdu?“

Mlčeli jsme. Měl pravdu.

Nastalo ticho. Goobar zvedl k očím hodinky a narovnal se.

„Nu, co dělat? Musím jít, začít.“

„Co?“

„Nový den.“

Pozdravil nás úklonem hlavy, prošel chodbou v celé její šíři a zmizel ve výtahu.

Byly tři hodiny v noci.