K Mrakům Magellanovým

PORADA ASTROGÁTORŮ

Každá hvězda existuje proto, že v ní trvá boj dvou sil opačného směru; gravitace, stahující její hmotu ke středu, a záření, které se snaží svým obrovským tlakem hmotu rozpínat. Hvězda vrhá do vesmíru proudy hmoty proměněné v energii a tak trvá po miliardy let.

Když atomové palivo dochází, slábne zářivá energie, ten výboj záření, vyrážející zevnitř hvězdy současně všemi směry. Nitro hvězdy počíná chladnout rychleji, protože unikání energie jejím povrchem pokračuje. Tlak rozpínající plynnou kouli slábne, nemůže již odporovat přitažlivosti, která kouli smršťuje. Hvězda se začíná srážet, stálý moment otáčení trhá vnější obaly atmosféry a vrhá je do prostoru ve formě rozpálené koule plynů, nafukující se rychlostí mnoha tisíc kilometrů za vteřinu. Tu se odliv energie skrze obnažené, žhavé vrstvy hvězdy ještě více zvětšuje. Pak se u některého druhu sluncí může stát, že se hvězda začne smršťovat neobyčejně rychle. Obrovský tlak a teplota vtlačují volné elektrony do atomových jader; dochází k neutralizaci elektrických nábojů a celá hvězda se promění v masu neutrálních částic, neutronů. A ty, protože se neodpuzují, mohou se k sobě přiblížit daleko více než jádra obyčejných atomů. A tu nastane něco, co je možno označit slovy, „hvězda se do sebe propadla“.

Koule rozpálené hmoty, která by mohla vměstnat do svého nitra celý planetární systém, změní se v kouli kilometrového průměru; zhuštěná drť neutronů vytváří nejpodivuhodnější a nejhustší druh vesmíru hmoty. Takto stlačená hmota celé Země vešla by se do stometrového pahorku. Uvolněná energie vybuchuje do prostoru nestvůrnou erupcí; po několik málo dní září hvězda intenzitou zastiňující stamilióny sluncí dohromady; pak plamen této kosmické exploze uhasíná a hvězda, či spíše do bělá rozžhavené těleso, které z ní zůstalo a jehož hmota je nesmírně zhuštěna, zapadá do nekonečné tmy.

Právě takový úkaz, který se v každé mimogalaktické mlhovině vyskytuje jednou za několik set let, očekávali astrofyzikové GEY.

Čekání na vzplanutí supernovy se stalo senzací dne. K observatoři táhla celá procesí zvědavců už několik dní před stanoveným termínem, který byl ostatně určen s přesností půl druhého týdne, protože je nemožné přesně zjistit některé faktory podmiňující okamžik výbuchu.

Supernova měla zazářit v přímém prodloužení podélné osy rakety, proto tedy byla osmimetrová obrazovka hlavního teletaktoru neustále, zamířena k jižnímu pólu galaxie. Výběžek Mléčné dráhy, který tam ležel, rozpadal se v gigantickém zvětšení silného přístroje na nesčetné hvězdičky, ale všechny byly dále viditelné jako pouhé body, neboť proti hlubině, která nás dělila, bylo bezmocné dokonce i mnohamilionové přiblížení. Zato mezi kulovitými kupami Omegy Centauri a Jižního kříže bylo vidět zagalaktické mlhoviny jako bledé kotouče s temnějším okrajem prachu; každý takový obláček byl soustavou mnoha set miliónů hvězd.

Ohniskem zájmu astrofyziků byl Malý mrak Magellanův, a zvláště ta jeho část, v níž určili vzplanutí supernovy. Přes ustavičné návštěvy pokračovali ve své každodenní práci. Malý matematický automat byl neustále v chodu a prováděl komplikované výpočty; z ruky do ruky šly zvětšené fotografie a pásky spektrogramů, označené číslicemi; celý tento organizovaný ruch působil na příchozí podivuhodně uklidňujícím dojmem. Cítili jsme se tady jako lidé, kteří pod vedením ozbrojených krotitelů navštěvují oblast hemžící se dravou zvěří. Pro astrofyziky nebylo nic zneklidňujícího ani v oblastech věčné noci, ani v bezedně se rozpínajících mracích černého mrazu a bílého žáru; jejich věcný, popisující vztah k nekonečnu přenášel se i na nás; zpozoroval jsem, že se znovu plnily hvězdné paluby, v poslední době liduprázdné.

Poněkud mě udivoval rozruch, jaký vedoucí výpravy vyvolali okolo blížícího se úkazu; zmínil jsem se jednou před Yrjólou, že proudy zvědavců mohou ztížit práci astronomů, ale inženýr se jenom usmál a prohodil jen tak mimochodem, že „se to vyplatí“.

Když přišly dny skutečného čekání, mohla hala observatoře sotva pojmout všechny návštěvníky. Přesto však se nepřihodilo nic ani první, ani druhý, ani třetí den. A tak jsme se — zklamáni a unaveni — rozcházeli pozdě po půlnoci chodbami a mhouřili jsme oči, které si zvykly na čerň observatorních obrazovek.

Čtvrtý den už se objevilo lidí méně, pátý den pouze čtvrtina a ráno šestého dne supernova konečně vzplála jako oslnivě bílý bod v Malém mraku. Snad proto, že se čekání příliš protáhlo, nebo že nám naše fantazie kreslila tento úkaz monumentálněji, fakt je, že jsme tuto skutečnost přijali celkem lhostejně a všecko, co se potom v observatoři říkalo, bylo daleko spíše gesto zdvořilosti vůči astrofyzikům než projev skutečného obdivu. Tak poněkud uměle vyvolaná vlna zájmu opadla a pohasla daleko rychleji, než se počala v rovnoměrném svitu Mraku ztrácet a rozplývat jiskra supernovy.

Koordinátorem skupiny astrofyziků byl profesor Trehub; znamenitý badatel zagalaktických mlhovin, lovec hvězdných mraků kroužících na hranici dosahu nejsilnějších teleskopů. Stačilo vidět ho jednou, aby si ho člověk zapamatoval navždy. Jeho hlava seděla mezi rameny — podobna ptáku, rozčepýřenému jako koule — s mohutným nosem vyčnívajícím jako tupý, dopředu vysunutý zobák, s obočím staženým ke kořeni nosu v kosmatý, chvějící se živý uzel, který signalizoval všechno důležité, co spatřily oči, vždy jako oslněné jasem dne. Mluvil v krátkých větách, aniž zvýšil hlas, který vždycky doletěl i přes největší hluk k tomu, na koho se obracel. Příchozí přijímal v observatoři s přehnanou zdvořilostí, ale svou práci ani na okamžik nepřerušoval. Někdy si člověk mohl myslit, že chce toho, s kým mluvil, ohromit neobvyklými výroky. Jednou, když jsem se zmínil o Zemi, řekl:

„Také tam jsme mezi hvězdami; od vzduchoprázdna nás dělí trochu vzduchu a vrstvička země pod nohama. Stačí jen zvednout hlavu.“

Byl autorem plánu, který způsobil velký rozruch, ačkoliv nikdo kromě něho se neodvážil vážně o něm přemýšlet; řekl, že by bylo nejlepší, vypravit se na cestu mezi hvězdy nikoliv s raketou velkou nebo malou, nýbrž s celou Zemí, a to tak, že by zeměkoule byla vyšinuta ze své dráhy mocnými nárazy atomové energie a pomalu roztáčena po spirále, vzdalující se čím dál tím více od Slunce. Nu, a tak by se mohla konečně rozletět ke zvolené hvězdě. Teplo a světlo na této kosmické pouti temnotami měla pozemšťanům dodávat četná umělá atomová slunce.

„Dnes už je možno zhruba vypočítat,“ říkával, „že naše Slunce za nějakých deset nebo dvanáct miliard let vyhasne a budeme si pak muset hledat jiné. Co jednoduššího než této události předejít a udělat nyní z vlastní vůle to, k čemu budeme v budoucnosti donuceni!“

Přiznám se, že mi nejvíce zaimponovalo zájmeno „my“, jehož užil, jako kdyby měl docela vážně v úmyslu dočkat se epochy po dvanácti miliardách let, ale on nedělal nikdy nic, aby někomu zaimponoval, na tom mu nijak nezáleželo. Se svými často nezvyklými názory býval v menšině, nezřídka se omezující pouze na jeho vlastní osobu; pak mluvíval o „vzpourách“ svých kolegů a spolupracovníků; je dobře připojit, že se rád smál. V pološeru observatoře se často rozléhal jeho basový chechtot, když prosvětloval nějaký snímek a nalézal na něm potvrzení svých domněnek. Rád jsem se díval na toho člověka, nabitého nezničitelnou energií.

V Trehubově kolektivu pracovali Borelovi. Pavel, planetolog, na Zemi vášnivý horolezec, štíhlý, šedivějící, přihrblý, s kůží ošlehanou od větru a slunce. Od očí zvyklých pevně se přivírat v záři ledovců rozbíhaly se hustě drobné vrásky. Marie, jeho žena, byla nenápadná. Když stála v hloučku lidí, pohled neznámého ji snadno minul. Až později jsem poznal skrytý, těžko srozumitelný půvab její tváře, který se jen velmi zřídka rozhořel naplno, v nějaké radosti nebo smutku, jako nejryzejší nahota, když najednou spadnou závoje.

Manželé pracovali zpravidla odděleně, on u teletaktorů nebo spektroskopů, ona u matematického stroje. Při rozhovorech přerušovaných dlouhým mlčením, při nichž k porozumění stačila jednoslabičná slůvka, při jednotvárné, soustředěné práci, bylo možno ojediněle zachytit ve vzduchu pohled, jaký Borel vysílal své ženě. Ani zvlášť výmluvný, ani silný, naprosto ne, prostě krátký, jasný záblesk očí, konstatování „jsi tady…“ a pak se znovu pohroužil do své práce, ale nikoliv tak, jako kdyby se k ní vracel, protože tento pohled ho z bádání nevytrhoval.

V této době se mi Anna vyhýbala. Její jednání a výraz tváře mi často bývaly nepochopitelné. Mizela na celé dny; když jsem se jakoby mimochodem ptal, svalovala vinu na práci u Čakandžanové; když jsem navrhoval společnou procházku nebo návštěvu koncertu, měla právě práci, kterou nemohla odložit, ale pak se nečekaně objevila taková jako na začátku, plna dobré nálady, důvěřivá a klidná. Někdy z ničeho nic zesmutněla, ale ihned zaplašovala tyto drobné, dětské starosti úsměvem. Naše schůzky se nějak komplikovaly; hned jsem se pokoušel oplácet jí klid klidem, ale měnilo se to v nucenou lhostejnost, hned zase jsem se snažil být k ní upřímný, onou vynucenou upřímností, která kromě prchavých nálad se nemá z čeho vyznat. Jednou jsem hlásal myšlenky tak zvané „hluboké“, po druhé osnoval piány na náš příští život. Naslouchala pozorně, ale do jejího úsměvu se mísila jiskřička ironie — snad nebrala vážně ani to, co jsem říkal, ani mě samého.

Tu se nit hovoru trhala, řeč vázla, vlekla se a musel jsem vynakládat úsilí, abych ji udržoval; zlobilo mě to, měl jsem pocit, že jsem na pohyblivém písku. Po každé jako bych musel znovu hledat onu Annu z večera po Beethovenově Deváté. Když jsem se k ní blížil, musil jsem překonávat neviditelný odpor, který nebyl jak se zdálo ani v ní, ani ve mně, nýbrž mezi námi.

Jednou jsem se jí zeptal:

„Je ti se mnou dobře?“

„Ne,“ odpověděla, „ale bez tebe je mi hůře.“

Přilnul jsem k ní. Rád jsem se díval, jak ráno připravuje snídani; ve volném světlém županu, s rozčechranými vlasy, nakláněla se nad sklem a míchala ovocné ingrediencie se soustředěním hodným starověkého alchymisty. „Anna z hvězd“ — tak jsem jí říkal, ale nepověděl jsem jí, že tato asociace vznikla jako kontrast k „Anně ze Země“.

Byla krásná. Na Zemi se setkáváme s krajinami, lhostejno zda majestátními nebo tichými, které v nás vyvolávají dojem, že je příroda stvořila v jakémsi zamyšlení nad sebou, opájejíc se vlastní krásou. Něco takového bylo v Anně. V temnosti vlasů, bujných jako vlny, v pravidelnosti dechu, v obloucích obočí, zastavených na hranicích rozletu, ve rtech zavřených jakoby nad něčím, co dozrává velmi zvolna, ale neustále. Vzpomínám si, jak jsem jednou s dojetím pozoroval její spánek, nejjemnější záchvěvy řas, pohyb ňader, zvedajících se teplým dechem; znenadání pod mým pohledem procitla a jako by mi vycházela ze spánku vstříc, dívala se na okamžik rozšířenýma očima a pak se celá zapýřila: ruměnec se jí rozlil po tváři, hrdle, ba dokonce i po uších. Hned jsem zahájil křížový výslech, abych poznal příčinu ruměnce. Dlouho nechtěla odpovědět, konečně — nerada — pravila přísně:

„Zdálo se mi o tobě,“ nic víc nechtěla říci.

Takto — neustále se znovu navazuje i trhaje — pokračoval náš nevšední vztah, v němž se skrývala — v pozdních hodinách nočních — něha smíšená s čímsi hořkým i pečlivě zatajovaný boj.

Zatím plynul život na GEI dál svým obvyklým chodem. Laboratoře pracovaly, večer jsme se shromažďovali u zemských rádiových pořadů, scházeli se na videoplastických představeních, ve sportovních halách trénovala mužstva na turnaje, koncerty bušily chóry zvuků do klenby koncertní síně. Všechno, pozorováno z dálky, vypadalo jako dříve, ale zároveň se projevovaly předzvěsti toho, co se blížilo a co vypadalo, jako kdyby — roztaženo po celé nekonečné délce cesty pronikalo nepozorovatelně hermetickými pancéři rakety a otravovalo mysli i srdce.

Začalo to snad sny. Aspoň já jsem nasbíral takové poznatky. Mé vlastní sny se staly v této době zároveň plastickými a bohatými, ale bohatstvím nevítaným a nežádoucím, ba dokonce nesnesitelným. Míval jsem sny neodbytné, vracející se, táhnoucí se z jedné noci do druhé; některé se rozvětvovaly v několik příběhů, které se mi zdály postupně. Zvláště se mi vryl do paměti sen o městě slepců. Byl jsem slepý a žil jsem v šeru jakýchsi spletitých větevnatých tvarů; v tomto snu jsem měl komplikovanou, dlouhou minulost, naprosto odlišnou od minulosti skutečné. Byly tam jakési daleké cesty, jakási setkání s lidmi, ale všechno bez jediného paprsku světla. Věčně v černi drtící hlavu i hruď. Onen sen, či spíše celá jejich plejáda, vlekoucí se po týdny, mne tak vyčerpávala, že jsem po prvé v životě počal brát prášky pro spaní, které vyřazovaly z činnosti mozkovou kůru; dostavoval se tvrdý spánek, když jsem však lék přestal užívat, tíživý sen se vracel.

V ambulatoriu se objevovali lidé a stěžovali si na noční můry. Přicházeli a obvykle se styděli za bezvýznamnost svých stesků a předstírali, že je to spíše jejich vrtoch než projev neodvratné nutnosti; vyslechl jsem je však pozorně, poučen vlastní zkušeností. Předpisoval jsem jim léky pro uklidnění, které jsem já sám užíval. Setkával jsem se však často s odporem. Za našich časů neradi užíváme léky; medicína je totiž spíše zaměřena k tomu, aby nemocem předcházela, než aby je léčila.

Moji pacienti ovšem hlavně nechtěli spát tvrdým spánkem beze snů, naopak, chtěli, aby se jim zdálo, ale o… Zemi; k tomu se přiznávali pouze mezi čtyřma očima. „Bohužel,“ odpovídal jsem, „neumíme dosud vyvolat sny na libovolné téma.“ Musel jsem je poslat domů s prázdnou a doporučit jim pouze, aby se více věnovali sportu a tělesným cvičením a pohybovali se na čerstvém vzduchu.

Zmínka o parku GEY vyvolala často bezděčné gesto odporu; dílo videoplastiků, na něž byli tak pyšni, stalo se téměř kamenem úrazu. Nějakou dobu se diskutovalo o otázce přetvoření našeho parku a byl podán návrh, aby byl přestavěn a aby byla vytvořena nová konfigurace jak části skutečné, tak i obrazu, který ji obklopoval. Ale anketa ukázala, že si to na štěstí nikdo doopravdy nepřeje. Místo toho byly vzneseny četné námitky, na příklad: že „déšť je umělý a každý hned pozná, že je to švindl“, že „tam nejsou ptáci, a to člověka připraví o iluzi“, ba dokonce — a to hned několikrát — že „nebe a mračna nesou pečeť klamu a vůbec se pozemským mračnům nepodobají“.

Těmito poznámkami se cítili videoplastikové dotčeni. Ujišťovali nás, že umělý obraz je jistě dokonalý, protože byly vzaty v úvahu všechny faktory, které působí na lidské smysly, a aparatura že nyní funguje stejně jako na počátku cesty, kdy všichni, sotva přišli na raketu, s uznáním prohlašovali, jak je iluze plná a dokonalá.

Na konci prvého roku cesty se mezi mými pacienty objevili noví, kteří si stěžovali na poruchy časové koordinace spánku a bdění. Rytmus jejich práce byl v poměru k ostatním druhům posunut, jedni pociťovali ospalost v časných večerních hodinách a probouzeli se dlouho před svítáním, druzí naopak pracovali raději pozdě do noci a spali dopoledne; rozdrobení pracovních úkolů, které takto vznikalo, se zvětšovalo a hrozilo, že rozleptá kolektivy.

Zvláště v odpoledních hodinách bylo možno potkat stále více lidí bloumajících bez cíle po chodbách; navazované rozhovory vázly na mrtvém bodě, lidé se sami toulali po palubě, vyhýbajíce se výslovně hvězdným palubám. Když jsem několik dní před Novým rokem vyšel na vycházkovou palubu v době, kdy dříve bývala největší frekvence promenujících, potkal jsem tam pouze dva piloty, kteří se bavili s Ametou o nějakém souhvězdí, jinak byla obrovská prostora zcela liduprázdná.

Všechny tyto události se časově sbíhaly s nejkomplikovanější fází mého vztahu k Anně, a proto jsem jim nevěnoval pozornost, jakou si zasluhovaly.

V pravidelných časových odstupech se konaly porady astrogátorů; tři dny před nejbližší z nich se na mne obrátil Ter Akonjan, abych promluvil o psychickém zdraví posádky. Šedi jsem si k tomu na několik hodin a připravil sáhodlouhý elaborát.

Na schůzi jsem přišel pozdě, protože jeden z Nilsových kamarádů, podnikavý ctitel cukrové vaty, spadl, když šplhal na nosný sloup letiště, a já mu musel napravovat vymknutou nohu. Když jsem přišel, slovo měla právě Lena Behrensová. Usedl jsem vzadu na jedno z posledních sedadel v rohu prostorné síně.

Felicitologická odbočka GEY dělala statistiku návštěvy určitých místností rakety. Ukázalo se, že v prvních měsících cesty se zdržovala většina členů posádky na hvězdných palubách, později se jim však vyhýbalo víc a více osob a místem oddechu se stal hlavně park, ale nyní stejně park jako paluby často zely prázdnotou.

„Kde tedy všichni tráví svůj volný čas?“ zeptal se Ter Akonjan; nakláněl se nad svými poznámkami a nedíval se na nikoho.

„Naše kontrola sledovala pouze společně užívané síně,“ odpověděla Lena, „ale není těžko uhodnout, že se zdržují převážně ve svých bytech.“

„A má to ráz větších společenských podniků?“ zeptal se Ter Akonjan; hlavu měl pořád sklopenou. Nechápal jsem dobře, k čemu jeho otázky směřují.

„Nevím,“ odpověděla Lena, „ale pokud mohu soudit podle sebe a tvých přátel… ne.“

„Co to tedy je?“ otázal se Ter Akonjan. Zvedl hlavu. Spatřil jsem jeho tvář.

„Myslím, že… samota,“ ozval se někdo vzadu. Všechny hlavy se tam obrátily. Řekl to Trehub.

„Doktore,“ obrátil se Ter Akonjan na mne, „prosím tě o zprávu.“

Vstal jsem. Můj referát byl zbytečný, pochopil jsem to ve zlomku vteřiny. Byla to podivná chvíle; sám jsem nevěděl, co v nejbližším okamžiku řeknu, ale zároveň jsem měl pocit, že mám o všem podivuhodné jasno.

„Kolegové,“ řekl jsem, „mám zde připraven soupis různých stížností svých pacientů za poslední měsíce, ale právě jsem pochopil, že jejich výpočet a rozbor ztratil smysl. Všechno to jsou úkazy vyvolané společnou příčinou; pojmenoval ji profesor Trehub. Do této chvíle byla nepochopitelná stejně pro ty, kdo si stěžovali, jako pro jejich lékaře. Všichni se učíme od nejútlejšího mládí překonávat rozumově konflikty, jaké s sebou život nese… S tím souvisí, že je pro nás samozřejmé zamlčovat věci, které jsou neodvratné, protože břímě, které nás tíží, smíme na druhého přenést jedině tenkrát, když máme naději na jeho pomoc: silnější, lepší, moudřejší poskytují pomoc kolísajícím, méně schopným, slabším. Avšak vůči prázdnotě kosmu jsme všichni stejně bezmocní. Proto o tom všichni stejně mlčíme. Toto mlčení mezi námi roste. Musíme s ním bojovat.“

Usedl jsem, o slovo se hlásil Yrjóla.

„Kolegové říkají, že pocit osamění a mlčení jsou prvními úkazy vlivu kosmické prázdnoty na člověka. Nevím, je-li to správné. Říkám, že nevím, a chtěl bych se s vámi nad tím hlasitě zamyslit. Co bylo základem našeho bytí na Zemi, co nás nejsilněji spojovalo s ostatními lidmi? Kdysi v dávnověku spojovaly lidi společné tradice, zvyky, pouta rodová, i národní, těžké doby minulosti a kult nejvýznamnějších událostí. Nás však nejsilněji spojuje práce pro budoucnost. Jsme generace, která hledí daleko za hranice individuálního, osobního života. V tom je naše síla. Nečekáme na to, co přijde, ale tvoříme to sami; klademe na sebe požadavky podle tužeb stále smělejších, z toho vyplývá proměna a obnova všeho v nás samých i kolem nás. Myslím, že někteří z nás tento vnitřní postoj pozvolna ztrácejí. Mimoděk už teď čekají na krajní mez cesty, ale dělí nás od ní ještě mnoho let, a proto je to nebezpečné; čekat větší část života, není možné!“

,A naše práce?“ zeptal se po delší chvíli Ter Akonjan a přeletěl přítomné pohledem.

Odpověděl Rudelík starší.

„Vzrůstající zpoždění ve styku se Zemí nám podstatně komplikuje provádění výzkumů, ale to patrně není nejdůležitější. Lidé pracují dokonce déle než dříve, přesto nejsou výsledky práce lepší; práce je jakýmsi únikem, protože pohlcuje čas a odvrací pozornost od naší situace, od přemýšlení o příštích letech. Sub specie budoucích let dýchá na nás z drobných denních úkonů, které jsme si dříve neuvědomovali, jako je vstávání, oblékání, jídlo, jakási vražedná jednotvárnost; ať konáme cokoli, zdá se nám to tak bezvýznamné, tak malicherné, že to nestojí ani za pohyb ruky; odtud ty prázdné koncertní sály, park a vyhlídkové paluby… To, co pro nás bylo na Zemi nejcennější — čas — stává se zde naším nepřítelem.“

„Promiňte, co to vlastně je… porada, myslím, ne,“ řekl náhle Trehub.

Vstal, obešel své křeslo a položil ruce na opěradlo, jako kdyby se chystal k odchodu…

„Hledáte název pro to, co se děje na GEI? Proč? Věděli jsme přece všichni, že to přijde. Nevěděli jsme pouze kdy. Zřekli jsme se pohodlí života v dostatku vytvořeném na Zemi, vydali jsme se dobrovolně do vesmíru.

Nekonečná prázdnota kosmu? Ano. Máme si tedy stěžovat? Nač? Na zákony přírody? Tím, že budeme vypočítávat všechna svá utrpení nynější i budoucí, nezmenšíme je ani o vlásek. Když jsem se zmínil o samotě, měl jsem na mysli něco zcela jiného než vy. Každý z vás ve společnosti svých druhů při práci, ve sportu je takový, jako byl předtím, jiný si připadá pouze, když zůstane sám. Chce tedy být sám, aby prozkoumal sám sebe, co je jednoduššího? To je jediná samota důstojná člověka. A co nám může udělat vesmírná prázdnota?“

„Zdolat nás,“ řekl jsem polohlasem. Zaslechl to.

„Naprosto ne,“ řekl. „Materiální síly vesmíru mohou nás zničit na příklad při srážce, ale vesmír nestačí na to, aby nás zdolal. Na to by bylo třeba… člověka.“

Nějakou chvíli mlčel.

„Naše úvahy jsou plané. Víte to stejně dobře jako já. Rozhodnutí padlo dávno, sami jsme je učinili. Děje se to, co se musí dít, ať se v nás mění cokoli, ať se to stane a projeví, budeme-li slabí nebo silní, rozradostnění nebo podráždění, nebo rozbolestnění, to všechno je bezvýznamné vzhledem k jediné neochvějné jistotě: pokračujeme v letu.“