K Mrakům Magellanovým

POVĚTRONĚ

Čtyři měsíce cesty nás vzdálily o tři sta miliard kilometrů od Šarlatového trpaslíka, který zůstal za zádí rakety jako červená jiskra. GEA se pohybovala plnou rychlostí a směřovala k blíženecké soustavě Centaura. A po druhé jsme byli svědky pomalé, téměř nepozorovatelné změny hvězd ve slunce.

Volný čas jsem věnoval studiu a doplňoval své vědomosti z paleobiologie, které jak ukázala minulost ne příliš dávná — mohly být nepostradatelné. Jednou večer, když jsem si odbyl malou procházku po parku, abych se trochu protáhl, šel jsem jako častokrát do bytu Borelových, avšak zastal jsem doma pouze jejich šestiletého chlapečka.

„Tatínek se od rána nevrátil?“ opakoval jsem jeho slova. Zval mě, abych si s ním šel hrát, ale já jsem hned odešel. Borel neodešel z laboratoře ani na oběd, to jistě něco znamenalo. Vyjel jsem výtahem do nejvyššího patra.

Kolonáda před pracovnou astronautů byla prázdná a nástropní světla byla jako obyčejně zhasnuta, protože se provádělo pozorování a mělo se tak zabránit, aby náhlý rozdíl v intenzitě světla neoslnil odcházející.

Observatoř byla ponořena do takové tmy, že jsem stál delší dobu na prahu úplně dezorientován; zrak si pomalu zvykl a rozeznal jsem obrazovky teletaktorů, které se mihotaly stříbřitým, jako pod silnými čočkami ztuhlým hvězdným prachem. Místo před obrazovkami, zpravidla plné lidí, bylo prázdné. Astrofyzikové utvořili tmavou skupinku okolo přístroje v rohu místnosti. Šel jsem tam po špičkách, tak hluboké bylo ticho. Zdálo se, že jsou všichni zaposloucháni do něčeho, co pro mne bylo neslyšitelné. U pultíku radioteleskopu stál Trehub; měl obě ruce na pákách, jimiž pomalu pohyboval. Velký, disku podobný kotouč před ním hned pohasínal, hned se rozzařoval, a tu se astrofyzikova hlava odrážela jako černý stín od fialového pozadí. Již jsem se chtěl šeptem zeptat, co znamená to všeobecné mlčení, když k mému sluchu doletěl velice slabý šelest, jako kdyby někdo sypal zrnka máku na napjatou blánu. Trehub dále pohyboval pákami radioteleskopu a šelest přešel v rychlý, zvučný rachot. Když dosáhl maxima intenzity, oddálil profesor ruce a přiblížil se k reproduktoru. Lidé, aby mohli lépe poslouchat, sklonili hlavy. Jednotvárné zvuky mě nakonec začaly nudit; zeptal jsem se šeptem stojícího nejblíže, co to vlastně je.

„Radarové signály,“ odpověděl mi stejně tiše.

„Naše signály odražené? Od čeho?“

„Naše ne.“

„Tedy ze Země?“

„Ani ze Země ne…“

Užaslý, pokoušel jsem se pohlédnout mu do tváře přes tmu; podezříval jsem ho totiž, že žertuje, byl však vážný.

„Tak odkud jsou ty signály?“ zeptal jsem se, a protože jsem zapomněl ztlumit hlas, zaduněla má slova v tichu jako rachot hromu.

„Odtamtud,“ řekl Trehub v pozadí sálu. Ukázal rukou na hlavní obrazovku. V průsečíku fosforeskujících čar bylo vidět sotva znatelný bod, vzdálený několik obloukových minut od Slunce a Centauri, které zářilo jako ohnivá skvrna v horním levém kvadrantu.

„Jsou to signály z druhé planety a Centauri…“ dodal můj soused. Znovu zavládlo soustředěné mlčení, ale teď už jsem se ho mohl účastnit. Dívaje se na temnou obrazovku a naslouchaje, jak pravidelně bije radiolokační puls v reproduktorech, pokoušel jsem se vybavit si všechno, co jsem věděl o soustavě Centaura. Planeta, která vysílala signály, odpovídala svou polohou Venuši v naší sluneční soustavě; byla to tak zvaná Bílá planeta, jejíž doba otáčení byla pro astronomy takovým překvapením.

Vzpomněl jsem si, že jsem si všiml dnešního dne časně ráno, když jsem byl na hvězdné palubě, že GEA provádí nepochopitelné evoluce, což bylo vidět na pomalých pohybech oblohy; nyní mi to poskytlo látku k přemýšlení.

„Jak dlouho je slyšet signály?“ zeptal jsem se.

„Po prvé jsme je zaslechli dnes ráno,“ odpověděl Borel.

„Souvisí nějak s námi?“ zeptal jsem se a pocítil jsem ještě dříve, než mi planetolog odpověděl, jak se mi zastavuje srdce, protože už jsem znal odpověď.

„Ano. Vysílaný svazek paprsků je velmi úzký. Pokoušeli jsme se z něho uniknout tím, že jsme manévrovali, ale po každé nás znovu zachytil…“

Nuže, na té bílé skvrnce, sotva viditelné v mračnech jisker, jsme byli očekáváni. Domněnka se změnila v jistotu, naděje se stávala skutečností a reproduktory jako kdyby odpovídaly na tisíc otázek, které vířily v mé hlavě, ozývaly se zvučným tikáním, jako kdyby padala slova rychle vyslovovaná v neznámém jazyce: „Tak, tak, tak, tak…“

Elektromagnetické vlny prorážely v temnotách úzký tunel, dlouhý miliardy kilometrů, dopadaly na GEU a vracely se tam, odkud byly vyslány, nesouce ve svých odrazech obraz pozemského letadla.

Po šest týdnů jsme letěli k Bílé planetě. Blíženecká slunce Centaura rostla čím dál tím více. Zatemňovala sousední hvězdy a zároveň se od sebe vzdalovala: Slunce a bylo již mohutnou koulí ohně, po níž se pohybovaly skvrny jasně viditelné v heliografech; avšak planeta sama byla pořád ještě jiskrou v temnotách, pohybovala se však tak rychle na pozadí hvězd, že její pohyb bylo možno pozorovat, jak hodiny míjely.

Podnikali jsme pokusy navázat s ní rádiové spojení; automaty vysílaly sledy rytmických signálů, opakujíce je neúmorně po celé dny, avšak jedinou odpovědí byl pouze neměnný rytmus sílící úměrně tomu, jak se smršťoval prostor, který nás dělil. A tento prostor tál rychle, neboť GEA se pohybovala rychlostí třiceti tisíc kilometrů za vteřinu — obrovská rychlost v oblasti „zalidněné“ planetami, ale nás rovněž poháněla obrovská netrpělivost a mrtvý kov trysek jako by se rozžhavoval zanícením lidí; tak se rozrůstaly a táhly v temnotách za zádí proudy atomového ohně.

Konečně čtyřicátý třetí den od památné chvíle, kdy jsme po prvé zachytili radiolokační signály, octla se GEA nad planetou.

Bílý, obrovský, hustými mraky zacloněný kotouč zakryl nebe. Zvučné tikání radiolokátoru tak zesílilo, že jednoduchý elektronový přístroj, zapojený na vnější plášť rakety, umožňoval poslouchat jej bez zesilovače, ale to také bylo vše.

Zpomalujíc rychlost stále více, kroužila raketa kolem Bílé planety po zužující se spirále; všichni lidé stojící mlčky na palubách dívali se s bušícím srdcem dolů na sněhobílé oceány oblak a říkali si beze slov: „Jsme u cíle!“

Jednolitý povlak mraků bránil přístupu pohledu, jako kdyby planeta chtěla před námi skrýt svá tajemství. Mohli jsme ovlivnit meteorologické podmínky, rozehnat mraky na značné ploše, nebo je proměnit v déšť pomocí vysílačů paprsků, avšak astrogátoři nechtěli užít žádného z těchto prostředků. Proto jsme pouze obnovovali v pravidelných časových intervalech pokusy o dorozumění rádiem, ale když neměly žádný výsledek, svrhli jsme pomocí padáků velké množství kontejnerů s modely různých přístrojů a strojů, technických děl člověka. Mraky je pohltily a zavřely se nad těmito našimi posly; avšak éter byl stále plný pouze monotónního tikotu radaru, který svědčil o tom, že několik set kilometrů pod námi nás pozorují živé, rozumem obdařené bytosti, avšak z nepochopitelného důvodu zachovávají mlčení a neodpovídají na naše výzvy.

GEA opsala poslední kruh a sestoupila tak až na hranici atmosféry a v hluboké trhlině mezi mračny se nenadále objevila část povrchu hvězdy. Jakési temné šedomodré skvrny, jakési útvary podobné obrovským, široce roztaženým pavoukům, s drsným, nepatrně vyvýšeným středem se objevily v trhlině sněhobílých oblak. Širá rovina přecházela v smolně černou tabuli — najednou oslnil oči diváků odraz svítivý jako blesk; od úst k ústům prolétl po palubách výkřik: „Moře!“ — až po horizont, ztrácející se pod visutými mraky, táhly se vody, které se na chvíli zatřpytily odraženým slunečním světlem. GEA ještě více snížila rychlost, avšak již k sobě plynuly okraje mračen, podobné zasněženým horským hřebenům, líně se zavřely a znovu klidně táhla pod raketou pouze jejich jednolitá plocha.

Třetího dne letu kolem planety rozhodli astrogátoři, že vyšlou dolů operativní průzkumnou brigádu. Výpravy se mělo účastnit větší množství jednomístných, lidmi řízených střel, schopných přistát za těžkých podmínek i na malém prostoru, dokonce i na místech zastavěných a obydlených. Tyto rakety, před nimiž měla letět jedna větší, lidmi neřízená raketa s televizory, nazývaná proto „oči“, měly sestoupit pod mraky, provést počáteční pozorování a podle okolností buďto přistát, nebo se vrátit na raketu.

Přípravy k startu se konaly v poledne, nad denní polokoulí planety. V pilotní kabině byli téměř všichni obyvatelé GEY. Světla na stropě byla zhasnuta a my jsme stáli před obrazovkami, které zářily na stěnách jako okna otevřená do barevného prostoru. V postranní obrazovce, spojené s nultým patrem, bylo vidět, jak piloti v stříbrných skafandrech sestupují na spodní plošinu letiště, jak obtíženi těžkými límci skafandrů upevňují přilby a sklánějíce se nasedají do svých raket. Pak písty vsunuly kovová vřetena do odpalovacích šachet a nastalo ticho. Ter Akonjan položil ruku na svůj stolek. Tlumený, chvějivý tón se rozlétl po celé raketě jako úder velkého zvonu. První raketa, bez posádky, vyletěla do prostoru. Minuta ticha a zase rytmický úder. Pět osobních raket vypálených zároveň odpalovnami ve špičce opustilo GEU. Znovu se nehlučně pohybovaly písty, rakety klouzaly po kolejích a zvuk, který pronikal celým letadlem jako bití gigantického orloje, se opakoval, dokud neopustila GEU poslední pětice raket.

Naše pozornost se nyní soustředila na ústřední obrazovku. Zvlněné moře mračen táhlo se v ní až po obzor. Jedenatřicet raket opsalo krátký oblouk okolo GEY. V jejich stříbrných bocích se zatřpytilo slunce. Začaly sestupovat dolů a vytvořily pomalu se otáčející spirálovité schody, které jako by se vznášely v prostoru.

Tři astrogátoři na pódiu pozorovali hlavní obrazovku. Za nimi se zvedala šestidílná spojovací aparatura; u stereometrických obrazovek seděli technikové se sluchátky na uších. Každý vedl jednu pětici raket, které se před ním pohybovaly jako malá čočkovitá světélka se jmény pilotů. Toto spojení umožňovalo kontrolu pohybů raket v mračnech. Do mikrofonu padala jednotlivá slova. Let pokračoval bez poruch. Rakety čím dál menší, klesaly z třistakilometrové výšky. Nad velkou bílou plání přestaly kroužit a seskupily se do letek. Pohybovaly se nad mírně rozvlněným pozadím jako černé jehly, blížíce se k svým vlastním stínům, které hned zapadaly do údolí mezi mraky, hned vyletovaly vzhůru. V rozvinutém útvaru se víc a víc vzdalovaly.

Upíral jsem oči na obrazovku a rameny jsem cítil blízkost druhů, kteří stáli nepohnutě jako já. Mezi sluncem prozářenou oslnivou běl vedrala se temnější průrva protkaná řasovitými mráčky. První pětice raket, vedená velkou střelou bez posádky — televizníma „očima“ —, pohybovala se tímto směrem. Nad protějším okrajem trhliny se tyčil kupovitý mrak, který měl ve stínu barvu břidlice zvlhlé vodou a v slunečním světle hořel jako tekuté stříbro; klín raket do něho vletěl, prorazil lehké opary a vynořil se na druhé straně. Pohybovaly se dál, jako by se přikrčily k vlastním stínům. Podíval jsem se vzhůru; obloha bez atmosféry byla černá a plná hvězd. Když jsem se znovu podíval dolů, „oči“, které vedly eskadru, již zmizely, a první letka raket se právě nořila do mračen. Nějakou dobu se jejich hřbety černaly pod napěněnou bělostí jako ryby v pěnách horského potoka, pak se obrys jedné mihl ještě jednou v jakési mělčině mračen, a všechny zmizely. Následující pětice sklonila špičky dolů a začala ztrácet výšku. V tom okamžiku prozářil mračna rozvětvený záblesk; vzduch v navigační kabině se zachvěl jediným potlačeným vzdechem a zase bylo ticho, ale prvních pět raket se pohybovalo dále a rozžhavovalo se jako meteory. Motory ještě pracovaly, ale na stereometrických mapách už pozvolna pohasínala jména BOREL, SENT, ANTONIADI, INGWAR, UTENEUT. Světélka se ohýbala jako sfukované plaménky, a to, co před vteřinou byly rakety, které nesly živé lidi, ozařovalo rozvlněné moře mračen svitem vařícího kovu, jako kdyby ohnivá ruka zakreslovala dráhy pěti povětroňů. Od prvého záblesku do konce katastrofy uplynuly snad asi dvě vteřiny, všichni zůstali jako zasaženi bleskem, a strašlivé ticho bylo rozdělováno tikáním planetárního radaru, které se ozývalo z reproduktorů. Blížila se druhá letka raket. Spojovací technici už jim vyslali rozkazy k okamžitému návratu, avšak rakety nemohou změnit rychlost ve zlomku vteřiny; než je piloti zabrzdí, budou ve zkázonosném pásmu. U ústředního stolku sledovali vše pozorně dva astrogátoři, Grotrian a Pendergast. Dvě ruce se zároveň natáhly k černému vypínači desintegrátoru.

Nepatrný pohyb a z nitra GEY vyšlehne kaskáda antiprotonů, rovná sluneční protuberanci; mohutná lavina záření zničí neznámou sílu, která zahubila naše druhy, ať je jakákoli. Bleskový výboj, jenž se pohybuje rychlostí světla, předstihne rakety, vyčistí jim cestu a až se octnou na místě katastrofy, bude tam již pouze vzduchoprázdno.

Ale výboj, jednou vypálený, není již možno zadržet. Osm set trilionů ergů energie prorazí atmosféru planety jako list papíru a narazí na její povrch. Tomuto úderu nemůže nic odolat. Vše, co je hmotou, obrátí se v plamen a energie rozpadu roztaví kůru planety. Grotrian i Pendergast vztáhli zároveň ruce po vypínači.

Jejich ruce visely vteřinu ve vzduchu a klesly, když si astrogátoři pohlédli do očí.

Páka stála dále v nulové poloze. Piloti následujících pěti raket zapnuli brzdy a podle obrovských plamenů bylo vidět, jak zoufalé je jejich úsilí, avšak jeden po druhém vnikali do zkázonosného pásma a měnili se v plameny. Jedině poslední raketa této pětice unikla zkáze; její pilot musel nadlidskou silou strhnout všechny pojistky a vystřelil kolmo vzhůru rychlostí tak strašlivou, že jsme ho ztratili z očí.

V oblacích hořely čtyři dráhy, čtyři nové povětroně se řítily dolů a v mračné propasti se rozplývaly už poslední stopy jejich ohnivého průletu.

Pak začala GEA pomalu couvat, pozpátku, špičkou ke kotouči planety, a magnetické pole vtáhlo otvory ve dně rakety vracející se na palubu. Obrazovka vnitřního televizoru ukazovala halu letiště; z ocelových chřtánů se vynořovaly dlouhé jehly raket a na kotouči přijímacího automatu vyskakovala čísla 17… 18… 19… Po dvacáté raketě byla delší přestávka. Zatím se otvíraly vstupní dveře raket vytažených na rezervní koleje. Piloti vyskakovali rychle otvíranými poklopy a místo, aby šli nahoru, připojili se k lidem shromážděným na letišti. Víc a více stříbrných postav se objevovalo mezi čekajícími. Automat ukázal číslo 21. Zároveň rameno, které vtahovalo raketu, posunulo na uvolněnou dráhu velikou střelu, z níž nikdo nevystoupil. Byla to raketa bez posádky, která nesla „oči“ televizorů. Po několik minut vládlo hrobové ticho, písty výtahů ležely nepohnutě v ložiskách, pak se ještě jednou, jakoby s námahou otočil kotouč signalizátoru a ukázal číslo 22 a do komory vjela otevřenými příklopy poslední zachráněná raketa. Její dveře se neotevřely samy. Mechanoautomaty přiložily nástroje k čepům; vtom mé další pozorování přerval signál svolávající na stanoviště všechny lékaře.

Operační sál tonul v jasu. Šest lidí přineslo na ramenou tělo, pevně uzavřené v gumovém kokonu a položilo je na ohřátou porcelánovou tabuli. Zuby přístrojů se zaťaly do plastické hmoty, v otvoru se zatřpytil skafandr. Zapraštěly vyztužovací spirály, které byly přeštípnuty. Vteřiny napětí — a uviděli jsme tvář Amety.

Když utrhl pojistky a dostal raketu strašlivou rychlostí do kolmého letu, jeho krev zhoustlá v olovo se nahrnula do vnitřností a nohou a roztrhala žíly. Byl celý jedinou škubající se ranou. Zachránily se pouze hlava a ruce, bílé a bezkrevné.

Na první pohled mi bylo jasné, že záchrana je nemožná; mohli jsme buďto zkrátit, nebo prodloužit agónii.

Ihned jsme se pustili do práce. Byly zapnuty umělé plíce i srdce; popraskané cévy, z nichž unikala krev, jsme — pokud to bylo možné — podvázali; začaly fungovat transfúzní přístroje. Brali jsme lesklé nástroje a odhazovali zakrvácené, dorozumívajíce se jednoslabičnými slůvky. Ale tento stav nebylo lze udržet než několik minut. Oblast ochrnutí se rozšiřovala, šok zachvacoval orgány nezbytné k životu. Nešlo již o to zachránit Ametu, to nebylo možné, nýbrž o to, přivést ho k vědomí aspoň na několik okamžiků, aspoň na jedinou chvíli, dost dlouhou, aby stačil vyslovit svou poslední vůli.

Písty v průhledných válcích injekčních stříkaček se blížily ke dnu, posilující látky vháněné umělým krevním oběhem obtékaly těžce pracující srdce. Tělem ležícího proběhl záchvěv; zdálo se, že otvírá oči, ale to se jen prohloubily stíny ve tvářích a pulsátor začal pracovat hlasitěji, vzrůstal hlad organismu po kyslíku.

„Je při vědomí,“ řekl Schrey.

Sklánějíce se nízko, zatajili jsme dech.

Nehybná maska tváře se počala chvět jako zmítaná vztekem. Rty se pootevřely, ukázaly se zuby k prasknutí zaťaté, potřísněné nitkami krve. Ameta byl při vědomí, ale do jeho mozku bušila ze zpřetrhaných nervů bolest tak strašlivá, že napínal všechny síly, aby potlačil křik.

Neměl jich dost, aby mohl promluvit.

Poslední injekce. Sklo ampulky se s teninkým cinknutím rozbilo o podlahu. Bolest jsme nemohli odstranit. Umrtvení hrozilo ztrátou vědomí. Schrey, s tváří stále obrácenou k ležícímu, poodstoupil od stolu. Šli jsme s Annou za ním a zůstali jsme stát se svěšenýma, zakrvácenýma rukama, jako na znamení, že jsme vykonali vše, co bylo v naší moci.

U zdi stál hlouček lidí. Mezi temnými postavami se odrážely světlé skafandry pilotů, kteří sem přijeli přímo z letiště. Jeden z nich, Zorin, s přilbou neodepjatou od límce, nýbrž pouze odklopenou dozadu jako podivné křídlo, náhle se obrátil a vyběhl ven. Snad dvě minuty jsme stáli bez hnutí. Ticho přerušovalo jen chraptivé dýchání Ametovo a tichý zvuk umělého srdce. Dveře se rozlétly pod prudkým nárazem. Vstoupil Zorin, ještě stále ve stříbrném skafandru a nesl polokruhovitý volant, který vytáhl z Ametovy rakety. Přistoupil k operačnímu stolu, zvedl napřed jednu, pak druhou bezvládně visící Ametovu ruku a obemknul rukojeť jeho prsty. Pak opatrně a lehce nadvzedl ležícího a vsunul jeho bradu do gumového držáku, který vyčnívá z prostředku volantu a zvedá nebo sklání pilotovu hlavu podle pohybu kormidla tak, aby temeno hlavy leželo vždycky přímo proti směru prováděného obratu.

Zorin položil Ametovu hlavu do držáku, a uchopiv volant oběma rukama, pohnul jím. Tu se zvedla hlava umírajícího, kterou pohnul gumový držák, a ruce na volantu vykonaly část obratu. Zorin třikrát zahýbal volantem tam a zpátky, jako kdyby dělal zatáčku a zvyšoval rychlost imaginární rakety. Při třetím pokusu se Ametova víčka otevřela.

Z úst mu vytryskla růžová pěna, ozval se hvízdavý chrčivý šepot: „Velké rakety… doletí… města… viděl jsem, vy dále… na velkých raketách… televizory… na velkých…“

Křečovitě přitiskl volant na prsa, jeho pěsti se zachvěly, jako by se snažily pohnout kormidlem vzhůru, a zastavily se navždy.

Nevěřil jsem tomu, jeho ruce byly těžké a nehybné jako velká zvířata vědomá si své síly; tyto ruce porostlé zlatými chloupky dovedly dětem promítat na zeď stínové obrázky i posunovat páku akcelerátoru a zvětšovat rychlost k hranici, za níž číhala smrt, a pozorně sledovat její příchod s klidem, s jakým zkouší řemeslník bříškem palce ostří nově ukované zbraně, až se ukáže krev. Nemohl jsem věřit, že tyto ruce jednou přestanou cítit, žít, a přece se to stalo: byly to dvě věci.

Okolí se rozpadlo. Viděl jsem každou věc zvlášť zřetelně a nesmírně reálně; porcelánový roh operačního stolu se zaschlou šmouhou krve, prázdný, rozřezaný skafandr hozený na podlahu u Schreyových nohou, jeho tvář, křečovitě stažená a cizí, jako kdybych ji viděl po prvé — a v proudu světla dopadajícího z postranního reflektoru Lena — která ještě stále na něco čekala.

Pulsátor pracoval dále a vháněl krev do mrtvého těla. Chtěl jsem ho vypnout, udělal jsem krok, něco mi zabránilo v cestě. Ruka, zvednutá, aby odstranila překážku, klesla. Nezadržela mě žádná věc, nýbrž Zorinův pohled, slepý strašlivým žalem.